SLOVENSKÝ RÁJ

25.-29.7.1984

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část jednatřicátá –

opsáno z mládežnické kroniky podle záznamu Míši Pražanové

JSOU-LI DEN A NOC TAKOVÉ, ŽE JE S RADOSTÍ POZDRAVUJETE, V TOM JE VÁŠ ZDAR. VŠECHNA PŘÍRODA JE JEDINÝM BLAHOPŘÁNÍM A MÁTE SI PROČ BLAHOPŘÁT. TO, CO MÁ NEJVĚTŠÍ CENU A HODNOTU BÝVÁ NEJMÉNĚ OCEŇOVÁNO. SNADNO SE STÁVÁ, ŽE POCHYBUJETE, EXISTUJE-LI TO. BRZY NA TO ZAPOMÍNÁME A PŘECE JE TO NEJVYŠŠÍ REALITA. PRÁVĚ FAKTA NEJUŽÍVANĚJŠÍ A NEJREÁLNĚJŠÍ ČLOVĚK ČLOVĚKU NIKDY NESDĚLUJE. PRAVÁ ŽEŇ MÉHO DENNÍHO ŽIVOTA JE COSI TAK NEHMATATELNÉHO A NEPOPSATELNÉHO, JAKO BARVY JITRA NEBO VEČERA. JE TO TROCHU ZACHYCENÉHO KOSMICKÉHO PRACHU, VÝSEK DUHOVÉHO OBLOUKU, KTERÉHO JSEM SE PEVNĚ CHOPIL…ŠEL JSEM DO LESA, PROTOŽE JSEM CHTĚL ŽÍT S ROZMYSLEM, STŘETNOUT SE S PRAVOU PODSTATOU ŽIVOTA A HLEDĚT, ZDA-LI BYCH SE NEMOHL NAUČIT TOMU, ČEMU MNE NAUČIT MÚŽE

Henry David Thoreau

……………………………………………………………………………………………………

Bylo to úplně nádherné. Všecko. Pořád byla nějaká legrace. Tak třeba – nočním rychlíkem jsme odjížděli do Spišské Nové Vsi. Měli jsme výhodnou pozici na chodbičce u záchodu, kde bylo kromě zápachu taky zima a veselo. Cpali jsme se meruňkama (největší hladi dobývali z pecek jadérka) a čokoládou a… a různě jsme bojovali proti spánku. V naší cílové stanici jsme vyskočili z vláčku a vydali se vstříc ráji – a tak to začalo. Cesta plná krásných a neobvyklých zážitků.

Prvním z nich bylo vycházející slunce. Šli jsme podél Hornádu – většinou lesem. První zastávka byla na bezvadné vyhlídce. Pod námi rokle, úplně dole se třpytila řeka, mezi úbočím stoupala mlha – bylo krásné ráno. S přibývajícím časem bylo stále tepleji – sluníčko nám asi chtělo vynahradit studenou noc. Proto byla příjemná zastávka u vody, kde jsme také pojedli.

A putovali jsme dál. Vedl nás Franta s průvodcem a mapou a značkovaná stezka, která byla prošpikovaná stupačkami. Stupačka – to je ocelová rohožka, povětšině zaseknutá ve skále. Po takových rohožkách se výborně šlape, zvláště, když vedou nad hlubokou propastí, chybí v nich mnoho šprušlí a našinec vleče na zádech nepatrné živobytí. A největší pohoda je, když na konci rohožek stojí Franta a spokojeně fotí – to pak našinec neví, co s rukama, natož s nohama. Dobrým zlepšovákem se jevilo taky pár houpacích mostů, kde bylo povoleno procházet pouze pěti osobám nejednou, což stádo turistů nebralo na zřetel.

Tak jsme dorazili ke starému mlýnu. Tam Franta zavzpomínal, jaké to bylo kdysi…Když se tam mohlo tábořit. Tam jsme také uložili na zem svá mírně zdeptaná těla, ale klidu jsme si moc neužili (akorát Štěpána ze spánku nic nerušilo). Za chvilku přispěchali Timurovci – byli neodbytní: „Dajte cukrík, prosím, korunku, prosím, buďte tak dobrý, cigaretku…“ Šli jsme zhlédnout jejich osadu – to bylo ale hnízdo! Obešli jsme to pěkně uctivě zdálky. Jeden nikdy neví…

U ústí Hornádu nás přepadl spánek. Probdělá noc se neodbytně hlásila o slovo. Probudilo nás hřmění přicházející bouřky (Petra probudil až mohutný kopanec). Co nám zbylo jiného než se vydat na cestu. My jsme to ještě nevěděli (naštěstí), ale čekal nás nejnamáhavější a nejkrásnější úsek – výstup Suchou Belou. Žebříky, vodopády, stupačky, kaňony, jeskyně…Karel byl obdivuhodný, při krátkých zastávkách neustále šplhal po jeskyních a riskoval – by prostě nevyčerpatelný. Magdu zase chtěl skalní převis připravit o svetr, ale nepodařilo se mu to. Taky jsme viděli muflona. A vůbec, bylo to bezva.

Kolem deváté hodiny večerní jsme dosáhli pramene, nenápadně se dalo do deště a kluci šli hledat vhodné místo pro noční odpočinek. Vrátili se za strašně dlouho a už jsme pojedli polévku – vylepšenou všelijakými možnými kopřivami. Začalo slušně pršet, takže se ve vzduchu objevil návrh spát v budce plné odpadků. Nedá se nic dělat, ale po probdělé noci člověk zatouží po nějakém tom spánku. Radši jsme šlapali dál. K louce se senem. Nevím, čím to bylo, ale než jsme tam došli a nanosili pořádně tlustou vrstvu sena pod dva husté smrky, přestalo pršet…

Večer na čundru snad ani nemůže existovat bez ohýnku. Uvařili jsme si čaj. Ke slovu zase přišlo různé bejlí – mateřídouška, malinové listí, atd… Najednou se nám cosi nechtělo spát. Frantovi se asi myšlenky a oči toulaly někde jinde než nám, proto první spatřil dvě záhadná světýlka. Jsou to baterky ochranářů CHKO? Nebo oči nějaké šelmy? Zdálo se, že se pomalu přibližují. Tajil se nám dech, možná zimou, z ohně zbylo jen pár žhavých oharků. Jenom Karel vyhlašoval zvučně svůj názor, že je to jistě plíživá kontra(revoluce). Záhada se lehce vyřešila sama – prolétla mezi námi velikánská světluška…

Teďka jsme také silně pociťovali, že nám chybí kytara. Přes den ale na těch žebříkách nechyběla vůbec nikomu. A co zítra – bude pršet? Mlčky jsme přijali Frantův názor, že nezáleží na počasí, ale na vnitřním stavu. (Ještěže zítra nepršelo)

Ráno jsme vyšlápli směrem bývalá horáreň. Tam byla nádherná studna – úplně moc hluboká a kamenitá. Vodu jsme si vytahovali rumpálem – to byla legrace – Karlovi to málem urvalo ruku! Dále jsme trošku zabloudili – to nás ale nemohlo nijak rozladit. Značka se dala zase lehce nalézt a dovedla nás až k cedulce – PRE ZOSTUP UZAVRETÉ! Baťůžky jsme ukryli v lese a lehce jsme postupovali po proudu Veľkého Sokola. To bylo jako za odměnu. Slezli jsme několik vodopádů a když nebylo na obzoru nic zajímavého, vrátili jsme se zase k baťůžkům a nabrali kurs Dobšinská ľadová jaskyňa. Šlo se dobře, krajina byla přívětivá.

V údolí nás příjemně překvapilo jezero. Někoho napadlo, že bychom tam mohli zůstat přes sobotu. Trochu jsme to tam omrkli. U jezera stál srub, jakoby připravený pro nás. Na zemi i na půdě bylo dostatek sena. A kromě toho, střecha nad hlavou! Tak jsme zase ukryli bágly a šli do ľadové jaskyně. Tam už bylo zavřeno. Využili jsme aspoň možnosti koupit pohledy pro blízké a známé. V hospodě jsme sehnali několik bochníků chleba – to byl závažný okamžik!

 U jezera jsme se bez problémů zabydleli. První starostí - jako vždy - byly naše žaludky. Franta vymýšlel všelijaké blbosti, které by přidal do kotle se slušnou polévkou. Vyrobil například „knedlíčky“ z těsta na ovocné knedlíky, z paštiky, kopřiv, sušeného mléka, a kdoví, co všechno tam ještě bylo – no, přežili jsme to všichni. Nutno podotknout, že jsme si vyrobili oheň v těsné blízkosti ohromné cedule – ZÁKAZ KLADENIA OHŇA!

Sluníčko se schovalo za nejvyšší vrcholek hor, zešeřilo se, začínala sobota. V záři táboráku jsme si bzučeli tiché písničky, každý tak dumal spíše sám nad sebou. Když vtom se na druhé straně zase objevila dvě světýlka.  Tentokrát bylo nepochybně jasné, že to jsou baterky. Asi v nás byla malá dušička, každý už slyšel:“ Občanské průkazy, prosím a 500 Kč!“ Ale světýlka zmizela a nic se nedělo. Akorát se ze tmy vynořili dva kamarádi s kytarou, pozdravili a usedli k ohni. Nabídli jsme jim čaj a pak přišla řeč na víru. Ten jeden toho moc nenamluvil, zato krásně hrál. Ten druhý měl zase slovník, ve kterém slušná slova byla cizí. Byla to tak trochu jeho „vina“, že jsme mluvili o smyslu života, o tom , zda život je víc než pravda, proč věříme v Boha, o závisti jako původu všeho špatného , o budoucí válce, o svědomí, o lásce. On se netajil se svým názorem, že všichni, kdo věří v Boha, jsou blázni. Bylo ale zřetelně poznat, že mu v životě něco chybí, že by chtěl najít něco, co najít nedokáže. Škoda, že nám často chyběla slova a on nechtěl pochopit, že to, co chceme říct, se dá spíše vycítit než rozumně dokázat. Byl by to rozhovor nejen na jednu noc. Ráno odešli. Celkem vzato, nebyli to špatní kluci…

Ráno totiž vydatně pršelo. Byli jsme vděčni za naši „modlitebnu“. Jednoduše jsme si probrali oba úkolky. Nevím, čím to bylo, ale byly tak nějak zajímavější než kdy jindy. K polednímu přestalo pršet a dokonce vysvitlo sluníčko.  Využili jsme toho k různým pochůzkám. Vyskytovala se tu všude zajímavá červená hlína. Místa, vzdálená od značené stezky působila dojmem, že sem už dlouho nevstoupila lidská noha. Byla zde nalezena kostra uhynulého jelena. Jeho lebka teď visí na štítu srubu u jezera.

S přicházejícím večerem ke srubu přibývali další kamarádi. Třeba Billy, to byl správný trampík, měl správný cancák a v něm plno správných zážitků. Přišli dokonce naši dva – staří známí. Po sobotě jsme se vzájemně vyhecovali a v plavkách jsme zaútočili na jezero. Štěpán přitom mírně zdemoloval kus dřevěného zábradlí. Ten večer ale byla taková zima, že nám cvakaly zuby snad ještě ve spánku. Tentokrát se u táboráku mluvily všelijaké směšné příhody a zážitky a historky. Měli jsme tu čest poznat vražedného Hágena. Pozdě večer přisedlo k ohni i několik těžkooděnců v dlouhých gumových pláštích, vysokých holínkách a s ostříhanýma hlavama. Byl na ně zajímavý pohled.

Ráno jsme brzo vyšlápli. Nádherným Strateným kaňonem jsme šli na Havranie skaly. Odtamtud byl nádherný rozhled. Viděli jsme místo, kde jsme poprvé nocovali – v pořádné dálce. Cestou dolů jsme navštívili Občasný prameň – netekl (bylo vedro). Poslední chvíle v přírodě jsme strávili u přehrady.

Z malé vesničky Stratená nás autobus odvezl do Popradu. Chtě-nechtě, museli jsme domů. V nejlepším se má přestat. Můžeme říct, že den i noc byly takové, že jsme je s radostí pozdravovali a život vydechoval vůni jako sladce páchnoucí byliny. A pak - přišlo rozloučení. Že prý, když se takto kamarádi loučí, pak právě v té chvíli poznávají opravdový význam slova AGAPE…

Franta, Štěpán, Magda, Petr, Karel, Lenka, Míša

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))