VANDRMIX

let osmdesátých II

1984

.........................................................................................

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část jednatřicátá -

 

……………………………………………………………………………………………

Za Benem do Olomouce

aneb první cesta škodováckým mikrobusem

Nesmrtelnou dvanáctsettrojku střídá její přímý nástupce, mikrobus Škoda 1203. Je namístě ho podrobit zatěžkávací zkušební jízdě. Spojíme příjemné s užitečným a vyrazíme do Olomouce. Náš kamarád Ben tam právě díky svému dosluhujícímu chrupu pobývá v nemocnici.

Do osmimístného vozidla se jednoho krásného sobotního odpoledne nasouká rovných deset lidí. Kromě zbytku Válkovic rodiny ještě Hanka, Pavel, Albín, Lidka a moje maličkost. Spolehlivý navigátor Pavel nás úspěšně nasměruje až ke zmíněnému ústavu národního zdraví a navzdory tomu, že nejsou povolené návštěvy, náš nebohý pacient k nám v předpisovém odění zadním vchodem proklouzne na nemocniční zahradu. Barvitě líčí slasti momentálního léčebného pobytu, popisuje chování svých spolutrpitelů a evidentně dává najevo potěšení z naší nečekané návštěvy.

 

Poté, co se dojatě rozloučíme, odhodlaně startujeme ke zpáteční cestě. Za volantem mě střídá už vzpomínaný Pavel. Opouštíme centrum historického města a čtyřproudovou silnící upalujeme z jeho dosahu. Zvednutá plácačka obávaného ramene zákona nás donutí k zastavení. Aniž bychom si to uvědomili, uháněli jsme v zakázaném předjížděcím pruhu. Byli jsme totiž za vyznačenou hranicí města.  Pokorně uznáváme drobné pochybení, zkroušeně zvěstujeme, že jedeme z návštěvy nemocného, že vezeme plno malých ratolestí a tak dále a tak dále. Příslušník je evidentně obměkčen a pln soucitu při pohledu na smutné dětské tváře v autě prohlásí: „Pane Pimek, vzhledem k tomu, že vlastníte tak početnou rodinu, uděluji vám tu úplně nejnižší taxu!“ Poslušně zaplatíme rovných dvacet korun československých a s blaženým pocitem na duši i na těle drkotáme nerovnou betonkou k Lipníku a pak už o něco slušnější asfaltkou ke Hranicím a našemu Valašskému Meziříčí.

S Toníkem do východních Čech

Světoběžník Antonín má doma zbrusu novou škodovku a ve východních Čechách několik příbuzných. A tak jednoho březnového rána do auta nerve své dvě dcery, Barunku a Adélku, a pro doplnění zátěže ještě jejich sestřenici Esterku. Plný počet pak doplní ještě moje mírně odlehčená maličkost. První zastávkou je obec Jarošov nedaleko Litomyšle. Bez předchozího ohlášení tu přepadneme početnou rodinu naší sestřenice Mileny a rovněž matku rodu, naši historie znalou tetu Milču. Nemůžeme rovněž vynechat blízké Toulovcovy maštale, pověstné úkryty někdejších tajných evangelíků, o kterých nám předtím milá teta velice nadšeně vypráví.

Od Jarošova pak zamíříme přímo na sever. Zabrzdíme až v bájném Jiráskově kraji, konkrétně v zapadlé vesničce jménem Studnice. Ve zdejší škole, která teď vypadá úplně jinak, bylo kdysi centrum našeho nezapomenutelného mládežnického tábora. Blízké skály, které daly vzniknout stejnojmennému Jiráskovu románu, však vypadají úplně stejně jako za našich svižně uběhlých mladých let. Pravděpodobně vykazují stejné tvary, jaké znal i onen věhlasný tuzemský romanopisec.

Z kraje štíhlých pískovců pak pokračujeme k nejvyššímu českému pohoří. Krkonošský národní park nás vítá zbytky sněhu, zurčícími potoky a svými typickými boudami. V jedné poněkud atypické chatě toho času pobývá nenapravitelná nomádka a Toníkova vlastní švagrová, světa znalá bruneta Svaťulka. V jánskolázeňské ubytovně Sireně teď se svým partnerem vychovává dvě poslušné dcerušky a pomocí vlečky a malého traktoru zajišťuje plynulé zásobování zmíněné podhorské ubytovny. Dlouho tu však nepobudeme, protože vnitřní siréna už troubí k odjezdu. Odevzdáme převážené dary, vydařenému rodinnému kvartetu popřejeme šťastnou cestu životem a pak už zase vesele upalujeme k naší dálněvýchodní moravské domovině.

Rodinný výšlap na horu Vápeč

Minulá rodinná vyjížďka mířila na západ, tentokrát to bude opačným směrem. Do oranžové dvanáctsettrojky se nasoukají čtyři dospělí a tři děcka a pak už přes valašský Vsetín a slovenskou Iľavu dojedeme na lehce dostupné strážovské sedlo, na Homolku.  Motorizované přibližovadlo odložíme na vyhrazené parkoviště a pěšky se pak blížíme k vyvýšenému cíli naší cesty, atraktivnímu vrcholu vápencového Vápeče. Kostrbatou hřebenovou pěšinu s přehledem zvládá nejen juniorská trojka v podobě Báry, Adély a Ester, ale i takřka pětasedmdesátiletý děda Tomanec. Vytrvale jej podpírá jeho momentálně nejvěrnější přítelkyně, zahnutá a patřičně ošoupaná cestovní hůl.

Jaro je v nejkrásnějším rozpuku a májové teploty halí buky do svěží zeleně. Strmé stráně zase zdobí zvláštním druhem voňavých petrklíčů. Jakkoli je už samotný výstup úchvatný, pobyt na vrcholu přímo bere dech. Výhledy na hluboko usazenou dědinu i pohledy k protějším kopcům jsou nezapomenutelné. Zvláště, teď, když na obloze svítí zlaté slunce a krajinu ovívá osvěžující, náramně voňavý jarní vánek. I tentokrát se potvrzuje staré známé pravidlo, že výstup na Vápeč se prostě nikdy neomrzí.

Červnový Vršatec

aneb výlet s vůní oregana

Rozjásaný měsíc červen nutí i největší pecivály vyrazit na čerstvý vzduch a naplno se nadechnout autentického života. Štěpán opráší svou škodovku, Pavel nastartuje dvoutaktního trabanta a já takřka zaplním svou osmimístnou dvanáctsettrojku. Našim cílem není nic vznešenějšího než jasná jednička v široširém okolí, mnohokrát navštívený Vršatec. Auta odstavíme v dědině Červený Kameň a pak už pěšky stoupáme k bílým vápencovým homolím. Po nekonečném výstupu se přehoupneme přes malé sedlo a pak už můžeme donekonečna obdivovat notoricky známou scenérii se svislými stěnami a rozpadajícími se zbytky někdejšího hradu.

S výhledem na Vršatecké Podhradie nabereme nové síly a zatroubíme k návratu. Nabízejí se nám nové fascinující pohledy, tentokrát ke zmíněnému Červenému Kameni. Přítomnou Miladku Zbrankovou, jakožto i Pchořta, potažmo Káju Škrlu mladšího, však naplno zaujala především místní flóra. Řepík lékařský a dobromysl obecná, potažmo Agrimonia eupatoria a Origanum vultare se okamžitě ve velkém shromažďují v náručí obou nadšených botaniků. „Oregano, oregano!“, ozývá se především z úst jmenované babky kořenářky a my, věci neznalí anafabeti, se divíme, proč neustále oslavuje amerického prezidenta Reagana.

Sestoupíme do posledně zmíněné obce a já okamžitě upadám do mdlob. Moje nepřehlédnutelná dvanáctsetrojka nikde! Zloději koní se převtělili ve zloděje aut. Rozhlížím se všude kolem, ale ničeho oranžového si nevšimnu. Do chvíle, než se Petr Kimler záludně neusměje. Otočím se patřičným směrem a hned mi v tom Červeném Kameni padá kámen ze srdce. Oranžový expres postává za stromem, o nějakou stovku metrů dál, než byl původně zaparkován. Jmenovaný borec poté, co přišel dolů jako první, zjistil, že auto zde stojí nezamčené. Nebyl by to on, aby nezorganizoval záškodnickou operaci. Sedl za nezablokovaný volant a svými soudruhy se nechal zatlačit k lehce ukrytému zákoutí. Výšlap s vůní oregana tak končí nejen pohlazením půvaby živé přírody, ale i patřičnou zápletkou, završenou jejím přelíbezným rozuzlením.

U Wagnerů v Petrovicích

- malá severočeská ochutnávka -

Rodinná pospolitost Hasmandových se vydává na týdenní dovolenou do Severních Čech. Konkrétně k probuzenecké rodině Wagnerových, sídlící v oblasti Lužických hor, v pohraničních Petrovicích. Přibírají i dvě naši starší ratolesti, protože benjamínek Jakub má za sebou teprve tři měsíce života. Na přání své hlídající choti se vypravuji na místo činu, abych v rodinné pospolitosti prožil závěr jejich rekreačního pobytu.

Přepálím celou Českou republiku a po několika přestupech přistávám v uvedené dědině. Vítá mě prostorný dům v sudetoněmeckém stylu. I ostatní stavení působí podobným dojmem. Hranice s Německou demokratickou republikou je ostatně hned za rohem. Obec obklopují nádherné lesy, místy vyzdobené skupinami atraktivních pískovcových skal. A co je zvlášť důležité, roste tu docela dost jedlých hub.

Když už jsme v tom německém prostředí, není od věci si odskočit do Švýcarska. V daném případě ovšem do Švýcarska Českého. Nádheru tohoto výjimečného kraje netřeba představovat. Se zakloněnou hlavou civíme k vrcholům svislých skal, obdivujeme divoké strže i kamenný kaňon říčky Kamenice. Je zcela pochopitelné, že musíme navštívit i symbol tohoto místa, atraktivní Pravčickou bránu. Než přijde neodvratné loučení a dlouhé cestování vlaky Československých státních drah na opačný konec vlasti praotce Čecha.

Orava a Oravice

Orava a Morava, krásně se to rýmuje. Takže cíl je předem jasný. Klasická rodinná dovolená tentokrát díky čerstvému přírůstku Jakubovi nepřichází v úvahu, proto vymýšlíme náhradní variantu. S Hasmandovým Tomem, bráchou Toníkem a jeho kompletní familií narveme do naší dvanáctsettrojky několik neohoblovaných smrkových prken, pár hranolků i větších hranolů a s touto kempinkovou výbavou vyrazíme v počtu devíti duší na Slovensko.  Překonáme hraniční Bumbálku a přes kysuckou Čadcu zamíříme k Vychylovce. První plánovanou zastávku využijeme nejen k procházce po půvabném okolí, ale i k návštěvě zdejšího skanzenu. A také ke krátké projížďce historickým parním vlakem, který je součástí zmíněného národopisného muzea.

Popojedeme o něco dál na východ a jsme na Oravě! A také v jednom ze zdejších vyhlášených houbových lesů. Máme štěstí! Zcela náhodou se ocitáme v místech, která žádný z houbařů zatím nenavštívil. Nasbíráme vrchovatý kbelík zcela zdravých, přímo ukázkových praváků. A děláme si starost, kterak s takovou nadúrodou naložit.

Pomalu přichází večer. Zaparkujeme na prahu družstevního pole a zadní trakt mikrobusu pomocí převáženého řeziva předěláváme do lůžkové úpravy. Spát by se mělo ve dvou patrech, přičemž přízemí není vyšší než nějakých čtyřicet centimetrů. Naštěstí nějakých sto metrů odsud stojí docela prostorný krmelec i se zbytky sena. Někdo tedy spí tady, ostatní celkem pohodlně v upravené dvanáctsettrojce.

Po klidném ránu a teplé snídani se chystáme k odjezdu. Než stačíme nastartovat, přiřítí se k nám nějaký rozzuřený funkcionář. „Čo tu robíte? Kto vám dal povolenie ku vjazdu na pozemok?“, a tak ďalej a tak ďalej… Že vjezd na výsostní družstevní půdu už dávno před námi dokonale rozryly těžké traktory, to jej prostě nezajímá. Nemíníme se dohadovat s pablbem a pokorně opouštíme stanoviště. Nejdříve se zastavíme u vstupní brány kempu v Zubrovce. Nabízíme k prodeji naše výstavní hřiby, ale nikdo nemá kupodivu zájem. Takže pádíme dál. Dojedeme k bájné Oravské přehradě a tělo i hlavu si potom patřičně zchladíme v jejich zvlněných, nepříliš teplých vodách.

Na smluveném místě se později setkáváme s kompletní rodinou Válkových. Přichvátali ve svém obytném voze východoněmecké značky Barkas. Společně vyhledáme volné místo k táboření a s oběma vehikly přebrodíme na druhou stranu potoka. Nacházíme se v Oravicích, v místech, kde se co nevidět zrodí vyhledávané a patřičně rušné rekreační středisko.

Tahákem zdejšího kraje je romantický kaňon Juráňovy doliny. Obří hrnce se okamžitě mění v koupací vany. Excelují tu především naše dorostenky. Protahujeme se dál a postupně vystoupáme i na další lákadla této části Oravy. Nejdříve vyšplháme na vápencovou krásku Osobitou a o den později i na protější, o něco vyšší Sivý vrch. Na jeho svazích nás přepadává docela šílená bouřka s hustým lijákem a krupobitím. Sivý není jen samotný vrch, ale celé širé okolí. Ani to nás však od výstupu na zamlžený vrchol neodradí. Výstup i následný sestup dokonce zvládáme v rekordním čase a dokonce bez jakékoliv újmy na zdraví.

Láká nás i bezejmenný vrchol ve tvaru takřka dokonalé pyramidy. Poté, co tam neznačeným chodníkem s Martou a bráchou vystoupáme, k našemu nemalému překvapení tu potkáme docela početnou skupinu abnormálně slušných mladých lidí. Tipujeme, že patří k nějaké křesťanské církvi a záměrně si vyšlápli na místo bez lidí. Jenom co si sedneme nějakých dvacet metrů od nich, přiskočí k nám jedna sympatická dívenka, rozlomí svoji zabalenou svačinu a bez jakéhokoliv vysvětlení nám ji podává. Na otázku, proč to dělá, nám ve své rodné slovenštině pohotově odpovídá památnou větou: „Dávaním sa rozmnožuje!“

Patrně nejkrásnější vzpomínky na Oravice zapříčiní každovečerní společné koupele. Konají se v obří rezavé vaně, do níž přes velké potrubí bez přestání proudí kvanta příjemně teplé kyselky.  Neplatí se žádné vstupné, protože svérázná nádrž stojí na kraji osamělé louky. Za pár let bude všechno jinak. Na místě vyroste obří komplex termálních bazénů se stovkami povalečů a nekřesťanským vstupným. Zatím to ještě nevíme, ale budoucnost ukáže, že patříme k jedněm z nejposlednějších svobodných návštěvníků.

Za Zdenou do Luhačovic

Vysokoškolsky vzdělaná cellistka Zdena, která je odjakživa v čele sborových hudebníků, se po dlouholeté praxi profesionální pohřební muzikantky propracovala do prestižního prázdninového lázeňského orchestru, který každoročně svou produkcí obšťastňuje znuděné lázeňské povaleče v Luhačovicích. A protože zde v onu dobu, tedy koncem měsíce srpna, posiluje své zdraví i dobrá duše našeho sboru, Jana Jančová, rozhodujeme se tam vyrazit na návštěvu. Hasmandi, Pimci. Tomanci, Klvánci, švarná Hanka a Milan Kovář, přezdívaný Štěpán nasedají jednoho víkendového odpoledne do několika aut a uhánějí do zmíněných lázní. Poté, co se patřičně opojí zdejší Vincentkou, zapadnou do přeplněného venkovního hlediště a s vážným výrazem ve tvářích se snaží vzbudit dojem, že vážné hudbě vážně rozumí. Každopádně Zdenu vybičují k tak fascinujícímu výkonu, že je po každé skladbě odměněna ohlušujícím potleskem. Je pravdou, že s ní svezou i její méně talentovaní kolegové, ale tak to už v této branži odjakživa chodívá.

Loučení se Štěpánem

Kalendář ukazuje měsíc říjen, což je doba, kdy hrdinná Československá armáda obměňuje své stavy. Toužebně očekávaný povolávací rozkaz do služeb neporazitelných vojsk Varšavské smlouvy dostává i náš čerstvě dospělý kamarád Štěpán. Loučení s tímto dlouholetým členem sborové party věnujeme celé jedno sobotní odpoledne. Na jeho přání se předčítají biblické verše, vypráví příběhy z vojny a pochopitelně také zpívají známé písničky. Dvakrát z toho nadšení nejsme my, pozůstalí, a už vůbec ne nedobrovolný rekrut, kterého čekají dva promarněné roky života. Ale, jak píše Hanka v mládežnické kronice, „podle zkušeností a vyprávění chlapců jsou to roky, kdy se naučí v životě cele spoléhat na svého Pána, kdy cítí sílu společenství Božích dítek a dovede je ocenit, a kdy se mnohdy přestává za svou víru stydět…“ Posmutnělou náladu uzavíráme slibem, že milého Štěpána poneseme na modlitbách a přáním, ať se nám po dvou letech zase v pořádku navrátí…

S Borišem na Súľov a okolí

Kouzelník podzim přebarvil přírodu do tisíce odstínů. A tak není divu, že si tento každoroční zázrak nemůžeme nechat ujít. Mým společníkem na dvoudenní vandr je Boriš, tedy borec, který na žádném čundru jaktěživ nebyl. Nabalíme tedy skrovné bágly, což je v případě mého souputníka nabitá diplomatka, a ve Valmezu nasedáme na autobus. „Do Bytče, dobytče!“ hlásí Boriš řidičovi cíl své cesty a upřímně se baví tím, že autobusák vůbec nepoznal, že byl nazván domestikovaným zvířetem.

Ve zmíněném slovenském městečku vystoupíme na čerstvý vzduch a přes nejbližší kopec pěšky zamíříme ke skalám. Jenom co narazíme na první svislou stěnu, můj souputník naplno popouští uzdu své fantazii a pro každý nový slepencový útvar nachází nějaké pojmenování. Volným terénem se proplétáme exotickým světem skalních věží a postupně, i když často docela obtížně, zdoláváme jeho nečekané nástrahy.

Po dvou hodinách nepřetržitého postupu začínám být z Boriše poněkud nervózní. Poté, co po neskonalém úsilí překonám nějaký složitý úsek, halasně z hlubin zašvitoří fantazií omámený horolezec a všemi možnými i nemožnými způsoby se snaží mě dostat zpátky na svoji úroveň. A to jen proto, aby mi dosvědčil, že ten či onen šutr vypadá jako kráva, ptačí hlava či jezevec. A tak to pokračuje celý den. Díky tomu onoho dne dorazíme jen na druhý konec nedlouhého  súľovského hřebene.

Od chaty na začátku dědiny vystoupáme o nějakou stovku metrů výš, kde nacházíme rovný plácek k přenocování. Bude to první Borišova noc pod širákem a tomu také odpovídá jeho psychické rozpoložení. Za každým zašustěním vidí nějakého vlkodlaka, za každým stínem od plápolajícího ohně útočící karpatskou šelmu v podobě medvěda. Každopádně onu noc spí zatraceně málo, dost možná nespí vůbec.

Po ránu začíná pršet. Zahalení do průsvitných pláštěnek pochodujeme směrem k atraktivní Manínské úžině. Bágly hodíme do chrastí a jen tak, polehku, šplháme na jeden z Manínů. Ve dvou třetinách výstupu nechám kamaráda na hřbetu jedné skály a dopřávám si sólo výšvih na vrchol. Když se po hodině vrátím, nestačím se divit. Boriš tu nehybně čeká v úplně stejné pozici, v jaké jsem jej opustil. Svěřuje se, že měl strach v mé nepřítomnosti udělat další pohyb a trpělivě čekal na můj návrat, abych mu s dalším postupem poradil.

Pokocháme se ještě vděčnými výhledy na barevný svět Strážovských vrchů a potom už opatrně sestupujeme do kaňonu a podél potoka upalujeme do nedaleké Považské Teplé. A odtud pak prostřednictvím dvou osobních vlaků na naše rodné Valašsko.

Výprava na Strážov

podle záznamu Toma Hasmandy

V polovině října se Válkův barkas, Pimkův trabant, Toníkova škodovka a naše dvanáctsettrojka vydává do blízkosti nejvyššího bodu Strážovských vrchů, 1214 metrů vysokého Strážova. Poměrně pružně se všichni přesunujeme do podhorské obce Pružina, odkud už budeme do cíle klopýtat po svých.

Naše vehikle odstavíme u seníku nad bublajícím potokem a proti jeho proudu pak společně putujeme pohlednou Pružinskou dolinou. Okolní stráně zdobí nádherně zbarvené smíšené lesy a u prašné cesty dokonce narazíme na zajímavé ložisko travertinu. Pohoda končí poté, co značka odbočí do kopců. Drápeme se vytrvale nahoru, až zaparkujeme na plošině pod vrcholem. Padneme do usychající trávy, konzumujeme zásoby proviantu a odpočíváme. Následuje prudký výšvih kamenitým chodníkem a konečně jsme nahoře!

Jenom co se rozhlédneme po kraji, vrchol zahalí pádící cáry bílé mlhy. Není vidět na krok a začíná být čím dál větší zima. S klesající teplotou ubývá i elánu, takže rychle se zapíšeme do vrcholové knihy, Tomáš  suchý záznam ještě trochu výtvarně dozdobí a  pak co možná nejrychleji klesáme zpátky do údolí. Bereme to zkratkou podél malé chatky, v níž jsme s Hugou před léty trávili Silvestra. Od této chajdy, kde narazíme na koňskou lebku s vyceněnými zuby poté klesneme k blízkému vodopádu a dál už nadivoko sledujeme tok zvětšujícího se potoka. Není divu, že tu občas někdo nekontrolovatelně zahučí do hlubokého bahna. Rozbitá lesní cesta, na níž pak narazíme, je hotovým vysvobozením. Klesáme mírně níž a níž, sem tam očešeme nějakou tu lísku, až doputujeme k našim zaparkovaným přibližovadlům.

S Hugou poté ještě zdoláme blízké vápencové skály, pokocháme se pohledem do údolí, s ubývajícím světlem rychle naskakujeme do aut a troubíme k odjezdu. Sotva ujedeme pár stovek metrů, přítomná Miladka Zbranková vystrčí hlavu z otevřeného okýnka a s divokou gestukulací zahuláká: „Frantíku, Frantíku, okamžitě zastav! Že je to tam Ola Olů!!!“ Míní tím syna svého bratra Oldy, který má se svým otcem stejné jméno. Ač takové náhodě ani náhodou nevěříme, příští okamžiky nás přesvědčí, že bystrozraká Miladka má opravdu pravdu. Narveme tedy Olu i s jeho kamarádem do našeho vozu a pak už plně naloženi upalujeme k Moravě. A jak už to na podzim bývá, výhradně v záři rozsvícených reflektorů.

Za Bojarem do Prostějova

Poslední sobotu měsíce listopadu se na startovní čáru opět staví osvědčená meziříčská trojka v podobě Válkovic barkasa, Pimkovic trabanta a naší osmimístné dvanáctsettrojky. Našim cílem jsou prostějovská kasárna, kde toho času náš dobrý voják Bojar v kamizolce zelené ze všech sil brání svou milovanou socialistickou vlast. Uháníme šedesátkou v protivném mrholivém nečase, stále proti větru a přitom kolem sebe i na sebe cákáme spoustu zvířené silniční špíny. Pavel, který vytrvale zastává funkci třetího vzadu, tak celou cestu nevidí skoro nic.

Jak je našim dobrým zvykem, společně navštěvujeme ve společnosti jmenovaného militaristy místní adventistický sbor. Sobotní školu přečkáváme ve třídě pro mladé a nedoučené. Díky tématu o Izraeli a přítomnosti žáka Válka  a učitele Kantora, což je aktuální místní pastor, panuje ve třídě více než živá atmosféra.

Během polední přestávky nás pečlivá Marta hostí v mobilní jídelně barkasa, zatímco hladové ostatky očekávají ve dvanáctsettrojce na povolávací rozkaz ke stolu. Posupně se u něj vystřídají všichni členové naší výpravy. Odpoledne věnujeme příjemné procházce pěkným a překvapivě prosluněným Prostějovem.

Následuje odpolední bohoslužba. K našemu překvapení jsme povoláni na stupínek, abychom něco zazpívali. Nebráníme se a pějeme s chutí. Přinejmenším proto, že opakovaně zpíváme „haleluja“.

Náš pastor Aleš, který měl přijet ve dvě, přijíždí, jako obvykle, pozdě. Tedy, asi ve tři. Jenom co se během programu objeví ve dveřích, zdejší pastor Kantor jej okamžitě povolává dopředu. Vyzývá jej, aby zvídavé prostějovské posluchače, prostě, něčím oslovil.

Podvečer trávíme opět v prostorách místního sboru. Společně s chrabrým vojákem Varšavské smlouvy pějeme duchovní písně a mezitím dojatě posloucháme, jak Aleš trápí místní kostelní varhany.

Nadešel večer a my jedeme domů. Zatímco moje maličkost odváží Bojara do kasáren, ostatní mají čekat u závor. Akorát jsme se nedomluvili u kterých. Šraňků je totiž v Prostějově víc. Všichni čekají a čekají, ale u jiných. A tak nakonec každý pádí domů na vlastní triko. Naší posádce se přitom podaří nepozorovaně zabloudit do Bystřice pod Hostýnem.

Jak pozdější vyprávění ukáže, těsně za Prostějovem se se svým embéčkem ztrácí Aleš. Navíc mu vypověděla mu elektrika a světlomety nevydávají ani jeden z nezbytných světelných paprsků. Pasažér Pchořt, vlastním jménem Karel Škrla, zachraňuje situaci tím, že řidiči na cestu svítí z okna vystrčenou baterkou. Hrdinně takto v embéčku doputují až do Přerova. Tady vyhledají Alešova dobrého známého, který se v elektrice vyzná. Závadu elegantně opraví a tříčlenná osádka, v níž nechybí ani Pchořtova vlastní sestra Vlasta, tak může ještě téhož dne bez úrazu doputovat do svých domovů.

Vánoční výšlap na Velký Rozsutec

 Už několik dnů přetrvává jasné mrazivé počasí. S nadějí na výjimečně daleké výhledy vyrážíme ve čtyřčlenné partě, v níž nechybí náš Toncek, Hasmandův Tomáš a Pimkův Pavel, bráchovou škodovkou na nepříliš dalekou cestu. Startujeme brzy ráno, ještě za tmy. Navzdory předpovědím nás celou cestu doprovází husté sněžení. Původní plán, tedy výstup Kúrskou dolinou na Stratenec operativně měníme a zajíždíme do Štefanové. Tady však sněžení najednou ustává. Vynořuje se majestátní Rozsutec i se svým s nádherným bílým vrcholem.

Zaparkujeme auto a zasněženou pěšinou pochodujeme ke známému kaňonu Jánošikových dier. Žebříky i úzký chodník, který se vine kolem divokého potoka, jsou obaleny ledem. Svislé stěny, a hlavně okolí četných vodopádů zdobí křehké, stříbrné rampouchy.

V sedle Medzirozsutce se otevírají výhledy do hlubokých údolí i na skalnaté svahy obou Rozsutců. Vydáváme se na ten vyšší. Krajinu začíná zahalovat neprůsvitný mlžný závoj. Stoupáme velice opatrně, protože uklouznutí by znamenalo poněkud nepříjemný sešup vedlejší skalní stěnou.

Na nejvyšším bodě, který lehce překračuje 1600 metrů nad mořem a je vyzdoben bílým krunýřem ze sněhu a náledí, potkáváme skupinu postarších turistů s cepíny a mačkami. Právě rozlévají zahřívající „tekutý materiál“ v podobě nefalšované slovenské borové. Náš čaj z valašských bylin ovšem zahřívá také. Byl totiž nahoru vynesen v termosce. Pokud se nám tedy na vrcholu točí hlava, tak pouze díky hrozivě bezedným hlubinám. Ty otevírají svůj chřtán přímo pod námi.

Začínáme s klesáním do sedla. Což je náramně napínavé. Občas i docela rychlé. To, když dojde k nechtěnému skluzu, což je záležitost více než častá. Protější svah mohutného Stohu traverzujeme zakázaným chodníkem, který nás vede zasněženým lavinovým úbočím. Sníh je naštěstí suchý a sahá až po kolena. Nebezpečí sesuvu tedy bezprostředně nehrozí.

Čeká nás další sedlo a poslední výstup táhlým oblým hřebenem na Poludňový Grúň. Následné klesání podél lyžařské sjezdovky v žádném případě nejde nazvat sestupem. Jedná se ponejvíce o tření vlečně, občas doplněné i třením valivým. Nedobrovolné kaskadérské kousky naštěstí zvládáme bez úrazu. Lesní cestou poté v pohodě dokloužeme k autu a díky jeho věrným službám jsme ještě téhož vánočního večera v pořádku ve svých domovech.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))