VANDRMIX 

let osmdesátých III

1985

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část třiatřicátá -

....……………………………………………………………………….....

Bojar se vrací, Jenda odchází

Je konec března a v meziříčském sboru panuje zvláštní nálada. Bojar je po dvou letech v civilu, zatímco Jenda se s ním na dva roky loučí. Elenka skrývá slzy radosti, Milena zase ty, co chutnají tak hořce. Čteme úryvky z dopisů, které psali Bojar a Štěpán z vojny, dáváme možnost, aby si Jenda i Jarek dali vzájemně nějaké otázky a veřejně se na ně snažili odpovědět. Loučíme se s ujištěním, že na nového vojína jenom tak nezapomeneme, ale naopak na něj budeme ve svých tichých chvilkách vytrvale pamatovat.

Pulčiny

Bezmála pětadvacet duší tří generací se jednoho slunečného, ale chladného aprílového rána vydává vlakem směrem k Horní Lidči. Zaplníme při tom takřka polovinu vagonu. Vystoupíme v Lužné a pak pěkným a dlouhým údolím putujeme na hřeben, kudy vede turistická značka k Pulčinám. Bára a Ester si zvolí zkratku, ale to to se jim málem nevyplatí. Nechybí málo a převtělí se v bludné duše. Ještě, že jim to brzo zapálí a zavčasu zařadí zpátečku. Místo zkratky tak fasují prodlužku.

V sedle nad Zděchovem vyhlásíme stopku, klesneme k zemi, vybalíme svačiny a poté drahnou chvíli vystavujeme své bledé tváře příjemně hřejivým slunečním paprskům. Po blahodárném odpočinku pokračujeme hřebenovou cestou dál. Míjíme pole, paseky, háje i lesy až konečně doklopýtáme k cílovým Pulčínským skalám. Někteří míří přímo k „náměstí“, jiní volí krátkou prohlídku atraktivního skalního města. Tady se opět ztrácí Ester, tentokrát ale v doprovodu Karla Škrly staršího, který už dávno vyfasoval přezdívku Tatíček. Hledáme je, voláme, ale marně. Až je z nejvyšší skály, kde kdysi stával hrad, uvidíme kráčet korytem potoka. Nad ním se už na prosluněné stráni vyhřívá první úderka, která sem dorazila ve slušném předstihu. Uléháme vedle a spolu s ostatními lenochy si užíváme sladkého nicnedělání.

Náležitě odpočatí se pak vztyčujeme do vertikální polohy a s opálenými tvářemi upalujeme známou cestou k nádraží. V Lidečku nastoupíme na „pátý“ vlak a během drkotání ke Vsetínu hodíme řeč se svěžím osmdesátníkem, jež o sobě tvrdí, že má léčitelské a jasnovidecké schopnosti. Být tady východními větry ovívaný Bob, asi by mu s chutí uvěřil, my si však zachováváme celkem pochopitelný odstup. A to až do chvíle, kdy nastane společný výstup. Opouštíme vagón, zamíříme ke svým domovům a nepřestáváme věřit, že co nevidět opět vyrazíme někam na čerstvý vzduch.

Účastníci výletu: Karel Škrla starší (Tatíček), Luboš Smílek, Mirka Smílková starší, Mirka Smílková mladší (Mirečka), Jana Jančová, Hana Jančová, Ellen Jančová, Jarek Janča (Bojar), Vašek Janča, Vlasta Škrlová mladší, Lida Kovářová, René Válek, Franta Tomanec, Michal Tomanec, Ester Tomancová, Adéla Tomancová, Bára Tomancová, Michaela Šrámková, Kateřina Šrámková, Nela Šrámková, Liba Šrámková, Lidka Jiříková, Tomáš Hasmanda

Čachtice a okolí

podle zápisu Magdy Kimlerové

Byl první máj… A my ujíždíme vlakem směr Púchov – Nové Mesto nad Váhom. I když po oknech stékají kapky deště, nám je fajn. V Novém Městě vystupujeme a dál pokračujeme po svých. Naše první zastávka je kousek za městem. Před námi je borovicový háj a za námi ono zmíněné, pomalu se vzdalující město s velkým M. Cestou míjíme krásný, rozkvetlý třešňový sad a oplocený lesík. Ten děravý plot nám nedává spát, a tak jdeme na průzkum.  Objevujeme železnou skruž, zapuštěnou do země a v ní žebřík. Franta s Bojarem a Petrem hned lezou dolů. Narazí však na zátaras. Nejspíš se jedná o vchod do nějaké nepřístupné jeskyně.

A tak pokračujeme dál. Chvílemi jdeme lesem, kde většinou rostou listnáče, borovice a modříny, chvílemi se před námi otevírá výhled na louky. Cestou si ještě stačíme prohlédnout mysliveckou chatu. V sousední stodole nacházíme starou vojenskou polní kuchyni. Padá tu taky otázka, jestli tu zůstaneme na noc, která se pomalu, ale jistě blíží. Nakonec pokračujeme dál. Po chvíli cesty malebnou krajinou složíme bágly mezi stromky a vydáváme se hledat nocleh. Zatímco si Franta, Bojar, Míša a Magda odskakují na protější kopeček, Petr objevuje parádní krmelec i se senem. Bojar s Frantou odchází vypátrat nějaký zdroj ceněné pitné vody, ostatní si chystají pohodný pelech. Pak rozdělají oheň a čekají. Když se asi za hodinu hledači vzácné tekutiny vrátí, je už úplná tma. Vypráví pěknou pohádku o čarovné řece v údolí, kterou nazvali Igelit River. Akorát to není pohádka, ale holá realita. Umělohmotné cáry igelitu břehy říčky skutečně velice výrazně ozdobují. Po nepohádkové pohádce se dáváme do chystání a později i do konzumace originálního, zcela neopakovatelného jídla, což je jedna z našich nejoblíbenějších činností.  Nemůže nás z toho vyrušit ani jemné mrholení. Večer, kdy konečně zalezeme do spacáků, nás uspává neustálé vrzání našeho nestabilního dřevěného přístřešku.

Hned ráno si to namíříme ke zřícenině hradu Čachtice. Snídani si připravujeme v už vzpomínaném romantickém údolí Igelit River. Jedná se o specialitu dne, kopřivové ragú s vaječinou. Potkáváme také správného pána, který během jednoho týdne stačil navštívit skoro všecky hradní zříceniny v Pováží.

Konečně se odhodláváme k dobytí hradu. Samozřejmě tou nejkratší a nejneschůdnější cestou. Drápeme se málem po čtyřech a připadáme si jako horské kozy. Konečně jsme nahoře! Ztěžka dýcháme a při tom hltáme mystickou krásu starých, napůl zhroucených, tajemnem dýchajících zdí. Duch krvelačné Čachtické paní je tu prostě všudypřítomný…

Nahoře si neužíváme jen hrozivých představ dob minulých, ale i aktuální nádherný výhled do širokého okolí. A také posloucháme Bojarovy oblíbené fórky, například ten o filmároch na Čachtickom hrade. Pomalu sestoupíme do podhradí a v Čachticích pak čekáme u trafiky na zmíněného Bojara, který se mezitím pokouší vypátrat bydliště svého kamaráda z nedávno skončené vojny. Naneštěstí sídlí až na úplně opačném konci. Poté, co na návsi potkáme partu trampů, mířících do zdejších krasových jeskyní, odskočíme si do místního muzea. Podrobněji nás seznámí jak s pověstnou obávanou paní, tak i s historií navštíveného panského sídla a jeho okolí.

Naskakujeme do vlaku a popojíždíme o kousek dál. Procházíme lázeňským městečkem Trenčianské Teplice a naše kroky jsou provázeny zvědavými pohledy korzujících, způsobně oděných lázeňských pochůzkářů. Evidentně do jejich společnosti nezapadáme, což je nám pochopitelně absolutně ukradené. Když už je k večeru, tak kousek za Teplicemi narazíme na velkou ocelovou kůlnu se slámou. O bezstarostné přenocování je tady postaráno. Bez starostí se ovšem neobejde rozkřesání nezbytné vatry na nedalekém ohništi. Nekonečné poprchávání veškeré dřevo promočilo natolik, že se jeví jako absolutně nehořlavé. Trvá to sice náramně dlouho, ale člověk opět nad přírodou vítězí! Plamínek přece jenom zaplane a za chvíli se už nad ním zahřívá lunche meat, vaří čaj a připravuje puding s ovesnými vločkami. To jsou ty příjemné chvíle, kdys se pak dlouho a velice krásně povídá.

Do střechy bubnují dešťové kapky a my spíme jako zabití. Ráno nasoukáme bágly do vykotlaného dubu a vyrazíme na horu Baske. Navzdory tomu, že kalendář ukazuje třetí májový den, vyšší polohy zdobí mlhy a malá vrstva čerstvého sněhu. Vykukují z něj sasanky, petrklíče a další jarní květy. Poblíž turistické chaty nás čeká zvláštní podívaná. Na klepači na prádlo visí kopýtka, pod nimi vnitřnosti a vedle lavičky černá ovčí hlava. Rčení, že měsíc máj je lásky čas, tak získává velice vážnou trhlinu.

Dolů to bereme svižným poklusem, protože do odjezdu vlaku nám zbývá šíleně málo času. Svištíme co nejkratší cestou podél vraku autobusu, salaše, stáda pasoucích se oveček a potom přes celou lázeňskou kolonádu. Úzkorozchodný vláček nakonec s širokým úsměvem ve tváři stíháme. A v jeho interiéru pak přemítáme o jedné zvláštní skutečnosti. Nejdříve člověk rád z domu odjíždí a pak se do něj stejně rád vrací…

Málo známá Malá Fatra

Hana, Jana, Elenka, Bojar a Vašek Jančovi, Toncek, Bára, Ada, Franta, Michal a Ester Tomancovi, Máňa Sedlářová a Lidka Jiříková, to je třináct lidí, kteří se nasoukají do dvou škodovek, tedy pětimístné stodvacítky a osmimístné dvanáctsettrojky, aby se v jejich interiérech přesunuli do bezprostřední blízkosti Malé Fatry.  Přes Makov a Čadcu dojedeme K Vadičovu, odkud by podle nových map měla vést silnice přes Kotrčinu Lúčku do Krasňan. Na náš dotaz, kudy se tam jede, nám davy z kostela se vracejících domorodců odpovídají, že „tam sa dá ísť iba traktorom“. Vracíme se tedy pokorně až do Kysuckého Nového Města a oklikou kolem Žiliny přijíždíme k ústí prvního malofatranského údolí. Ve zmíněných Krasňanech pátráme po té pravé cestě do Kúrovské doliny tak důkladně, až se ocitneme na dvorku soukromého obydlí. Druhý pokus je úspěšnější. Úzká silnička nás dovede k zákazu vjezdu. Ten je naštěstí na samé hranici zmíněného horského masívu.

Navlečeme kraťasy a podél potoka stoupáme pozvolna vzhůru. Odbočujeme do lesa a prudkým stoupáním se dostáváme až na horské louky s orosenou trávou a pěknými výhledy. Odpočíváme, svačíme a fotografujeme. A pokračujeme zase dál. Většinou přes louky s vápencovou květenou a nekonečnými porosty zelené mochny husí.

Po výstupu na hlavní hřeben dochází k rozdělení. Jana Jančová zůstává s usínajícím Vašíkem v závětří, ostatní vystupují na nedaleký, 1 671 metrů vysoký Malý Fatranský Kriváň. Cesta je vyzdobena nádherně modrými pomněnkami, různými druhy hořců, bujnými petrklíči a na severních svazích i bílými květy sasanky narcisokvěté. Na vrcholu fouká pěkně čerstvý vítr, ale pohled na okolní pláně a špičaté vápencové skály opravdu stojí za to! Vracíme se stejnou cestou k zaparkované Janě s Vašíkem, usedáme do trávy a s náramnou chutí konzumujeme nezbytné kalorie.

Ada, Bára a Ester se vydávají do protějšího údolí pro vodu. Shora to vypadá, že by mohla být docela blízko. Vracejí se však až po více než půlhodině a pořádně zchvácené. Možná i bohatší o cenný poznatek, že vzdálenosti se v horách jeví jinak, než dolů v nížinách. Pěšinou, úzkou a klikatou, stoupající i klesající, putujeme mezi bílými skálami a temně zelenou kosodřevinou na Stratenec a potom dál až na Suchý vrch. Některé úseky jsou opravdu krkolomné. Kupodivu je zvládá i babička Jana s vnukem Vaškem v náručí, což si zaslouží naši velice hlubokou poklonu.

K našemu překvapení tu narazíme i na skupinu vojáků. Jsou vyzbrojeni ostrými motykami. Nejedná se o zapomenuté pozůstatky Slovenského národního povstání, ale o speciální armádní výsadek vysazující kosodřevinu.  Sestupujeme k „Chatě pod Suchým“ a po mírném občerstvení pohodlnou lesní pěšinou pochodujeme k našim zaparkovaným přibližovadlům. Klesání nám ještě zpestřuje prudký sešup lesní mýtinou, jakož i napínavý transport přes divokou horskou bystřinu. Po sedmé hodině vyrážíme na stokilometrovou cestu k domovu. Definitivní loučení přichází až za šera. S hromadou dojmů, nasbíraných ve společnosti skvělé party ve výjimečně parádní krajině.

 

S krytými vozy proti proudu Váhu

Jeden obytný barkas a jedna rádobyobytná dvanáctsettrojka se po roce opět vydávají do horských končin spřáteleného Slovenska. Ladislav Albín Smílek s prvorozenou dcerou Mirečkou, Petr Ben Válek se syny Markem a Filipem, bratří Tomancové s Adélou, Bárou, Ester a Michalem míří přes Žilinu a Martin do velkofatranské Jasenské doliny. Sotva zde zastaví u velké chaty na pustém parkovišti, Ben s Kolodějem, tedy Antonínem, vytasí z útrob vozů kuchyňské nádobí a neprodleně se pustí do vaření gulášů. Nutno podotknout, že v obou případech více než vydařených.

Oba bráši Tomancové poté vybíhají na nejbližší, 1 300 metrů vysoký lysý kopec s příznačným názvem Lysec. Následná noc je pak strávena na zmíněném parkovišti v útulných interiérech jmenovaných přibližovadel.  Pět duší hostí německodemokratický barkas, šest československá socialistická škodovka. Hned vedle bublá zurčící horský potok a v okolních hvozdech nepochybně po kořisti slídí nejeden rys, vlk či nevyzpytatelný hnědý medvěd.

Slunečný den a půvabná krajina kolem řeky Váhu pak provází zmíněnou expedici do bezprostřední blízkosti města Ružomberoku, kde se odbočí do malého údolíčka s ještě menší přehradou. Malou Mirku tu přepadnou potíže se zuby, a tak v početném doprovodu putuje k nejbližšímu slovenskému dentistovi. Jenom co se ve zdraví a při životě vrátí ke zbytku výpravy, nasednou všichni na nedalekou lanovkou a nechají své tělesné schránky posunout o nějakou tu stovku metrů výš, k vyhlášenému letovisku Malino Brdo. Vrcholové družstvo poté zdolá blízký vápencový vrch Sidorovo, zatímco zbytek světa převážně vleže okupuje betonové břehy zdejšího plaveckého bazénu.

Zpátky k autům se už všichni vydávají po svých. Po večeři, která probíhá i tentokrát na parkovišti, je nutný přesun do města. Pátrání po vhodném místě k přenocování přináší nejednu komplikaci. Po nekonečném popojíždění končí na okraji silnice blízko potoka a hlavně hlavního nádraží. Za ranního kuropění z něj Albín přivádí svoji ženu Mirku a její věrnou přítelkyni, všeobecně známou tetu Máňu. Společně se pak pokračuje proti proudu Váhu až do dědiny Liptovský Ján. Výprava zabrzdí na rozlehlém parkovišti a pak vyrazí na pěší průzkum předlouhé Jánské doliny. Po odbočení a táhlém stoupání podél rozkvetlých luk se přichází na hřeben, kde dojde k rozdělení na dvě skupiny. Obě tety a veškeré děti míří po hřebenu zpátky a cestou sbírají houby i odvahu ke zdolání nečekaně krkolomného sešupu do údolí.

Ostatní, tedy všichni zasloužilí otcové, pak v ohnivé vášni stoupají k 1 500 metrů vysokému Ohništi. Roste tu spousta žlutých upolínů, voňavých bílých karafiátů a jedna kolmá stěna dokonce hostí trs hebce sametových alpských protěží. Následuje prudký, a proto velice zajímavý sešup k dolině. Na lesní asfaltce pak dochází k milému překvapení. Dobrý slovenský strýček sám od sebe zastaví a ochotně nasouká celou pánskou čtveřici do svého prostorného stejšna. Ušetří jí tak dobrých deset kilometrů pěší chůze, za což mu náleží nekonečné, zcela zasloužené poděkování.

Velkou smůlou je naopak skutečnost, že na noc musí být zmíněné, ideálně umístěné parkoviště vyklizeno. Uniformovaní strážci zákona tyto plochy pravidelně objíždí, a pokud zde odchytnou nějaká přespávající individua, napaří jim, kromě vyhoštění, nehoráznou pokutu. Nocuje se tedy v zastrčeném zákoutí nedaleké vesničky. Samozřejmě tak, aby odstavená vozidla vyhlížela jako dokonale vyprázdněná.

Další slunečný den je věnován bohapustému lenošení v areálu termálního koupaliště. Pouze kuchaři jdou do vsi na nákup a Franta s Máňou na výšlap k vrcholu asi patnáct set metrů vysoké Poľudnice. Horní partie zmíněného kopce oplývají až neskutečně romantickými skalními útvary. V jejich nezastíněném okolí zase rozkvetlo bezpočet barevných zástupců neobyčejně pestré vápencové květeny.

Blíží se další noc a s ní nerudovský problém „kam s nimi“. Tedy se dvěma krytými vozy obtěžkanými celkem třinácti nocležníky. Situaci zachraňuje neobyčejně vstřícný lesník. Po předchozí domluvě dovolí zaparkovat hned vedle své hájovny. A tak příštího rána mohou někteří vodomilní členové výpravy ponořit do nedaleké bublající termální kyselky, vyvěrající hned za dědinou.

Je třeba započít s přesunem k západu. Na předchozí radu jednoho světa znalého slovenského borce se zastavuje v Bešeňové. Poté, co dojde k obhlídce zdejší atraktivní travertinové kopy a oba vehikly zaparkují mezi dlouhou řadu stojících vozidel, jejich osazenstvo zamíří k nepříliš velké, lidmi obsypané louži. Bez jakýchkoliv zábran a poplatků ponoří svá těla do nádherně teplého nálevu. Nebude však  trvat dlouho a zdejší zapadlé místo se změní v populární termální areál s mnoha bazény, skluzavkami a patřičně mastným vstupným. Celkovou dnešní pohodu ale později výrazně naruší svérázný pomocník Veřejné bezpečnosti, který si s velkou chutí zapisuje čísla ilegálně zaparkovaných automobilů. Patří mezi ně, pochopitelně, i oba české kryté vozy. Ben k aktivnímu ochotníkovi přistoupí, dá se s ním do řeči, vyrve mu hustě popsaný papír z rukou a svižně naskakuje do svého barkasa. Osádka škodovky jej hbitě následuje a obě vozidla střelhbitě mizí z dohledu. Rádobypolicajt je patrně natolik šokován, že si espézetky nestačí zapsat, natož zapamatovat. Svědčí o tom skutečnost, že v příštích dnech žádná nepříjemná pozvánka na patřičné úřady nedorazí.

Z problematické Bešeňové se expedice přesouvá do poklidnější Ľudrovské doliny. K večeři bude s velkou pečlivostí připravovaná, přímo královská hovězí roštěná. Do vaření je tentokrát zapojena takřka celá výprava. Operaci sice provází nějaké to organizační zaskřípání, ale na konečném výsledku náramně chutné krmě se to neprojeví.

Poslední noc je klidná, i když trochu deštivá. Časně ráno odchází někteří Tomanci do blízkého kaňonu Hučiaky a poté, co jim z padající vody začne hučet v uších, vrátí se zpátky ke zbytku výpravy. Za všetečného přihlížení nějakého aktivního katolického kolportéra se veškerý movitý majetek přestěhuje do vozů a ty pak už pomalu a líně drkotají k západnějším končinám. S třináctero dušemi na palubách a s velkou náručí převážně pozitivních vzpomínek. Ty poslední se vážou k závěrečnému zastavení u nevelkého přírodního koupaliště nad Rojkovem. Tady ještě zamáváme protějšímu Šípu a se škodováckým okřídleným šípem i německým dvoutaktem pak v pořádku dorazíme ke svým opuštěným domovům.

Na Orion (a na houby) do Liptálu

Je podzimní, trochu zamlžená neděle. Magda, Petr, Elenka, Bojar, Vašek, Tomáš, Ester, Michal a moje maličkost zaplní dvanáctsettrojku, která pak zběsilou sedmdesátkou upaluje k Liptálu. A pak ještě o kousek výš, kde zastaví uprostřed vzrostlého smrkového lesa. Až do třetí hodiny odpolední se snažíme onomu  lesu odpomoci od jeho štědrých darů. Sbíráme ostružiny, narazíme na pár suchohřibů a nevelký úlovek doplňujeme o pár nádherných bedel.

Sjíždíme níž, odbočujeme doleva s cílem poohlédnout se po rajonu našeho kamaráda Čmeláka. Na vyhledání jeho „úlu“ však už nebývá čas. Samospádem se poté posunujeme malebným údolím Kopřivného, až „bez motoru“ dojedeme k evangelickému kostelu. To jen díky tomu, že Tom občas vystrčí nohu z auta a ze všech sil pohybu auta napomáhá. Místní domorodci se patrně diví a v duchu si možná říkají: „Auto jim nejede a oni se tomu ještě smějí!“ Zaparkujeme, vstoupíme do kostela a poté ze zadní řady prochladlého chrámu nasloucháme tradičně působivému pěveckému projevu třineckého křesťanského kvarteta Orion. Program s názvem „Transplantace srdce“ umocňuje svým proslovem oblíbený řečník Ludvík Švihálek. Po skončení prohodíme pár slov se zmíněným Čmelákem i několika známými z nedalekého Gottwaldova a patřičně promrzlí vycházíme na čerstvý vzduch. Auto je obalené jinovatkou. S drkotajícími zuby pak uháníme k Valmezu. Většinou pouhou čtyřicítkou, protože jsme se dostali do sevření přesunujících se komediantů. Domů dojíždíme za slušné tmy. Se skrovnými dary lesa a bohatou zásobou obnovené naděje…

Přijel Gabi a spol

Vizita din Romania

V létě v Rumunsku nám slíbili, že asi přijedou někdy na podzim. A že napíšou. Žádná dopis však nepřichází. Přichází však listopad, padá sníh – a nikdo je už nečeká…

Je pátek večer. Zvoní zvonek, Dáša se vyklání z okna a úst jedné z postav slyší : „Franta? Miša?“ a ještě něco nesrozumitelného. Přibíhá Michal, poznává Gabiho i další členy jeho výpravy a zve všechny dál. Zděšená Dáša okamžitě vyhlašuje pátrací akci po mé maličkosti. Právě se totiž někde procházím s malým Jakubem. Michalovi nezbývá, než pomocí slovníku, rukou a češtiny udržovat konverzaci. Moje choť urychleně vybíhá až na Potůčky, ale marně. Až po delší době mě nachází na břehu Bečvy. V mírném šoku začínám v paměti třídit mizející pozůstatky rumunštiny. Přicházím domů a okamžitě rozpoznávám staré známé. Gabi, Maria, Ilie a Veronika. Potom už se „povídá“, vzpomíná a dojde také na promítání diáků z poslední rumunské výpravy. Dáša všechny hostí pravou valašskou zelňačkou. Zdá se, že jim přichází vhod…

V sobotu se jde společně do sboru. Některé dobré tetičky neznámé hosty srdečně vítají a ptají se, odkud že přijeli, ale reakcí je jen krčení rameny. Vše se samozřejmě brzo vysvětlí. Po přestávce chceme Rumuny návštěvníkům sboru nějak představit, a tak je vyzýváme k zazpívání nějaké písně v jejich mateřštině. Činí tak bez jakéhokoliv vymlouvání. Odpoledne se pak v našem bytě schází početná společnost z našeho sboru a pozvání přijímají i Kimlerovi z Hranic. Rozvíjí se dobře známá, mnohojazyčná konverzace typu „Jak je to vás?“, „Kolik to stojí?“, „Jaké máte zaměstnáni?“, „A co váš sbor?“, „Co říkáte na politiku?“, a tak dále a tak podobně. Následuje společná procházka po meziříčském náměstí. Předmětem zájmu žen jsou především výlohy obchodů. Vyniká v tom především Veronika v doprovodu Jany Jančové. Co všechno si však pomocí trosek ruského jazyka nadšeně sdělují, zůstává tajemstvím. Při loučení dostávají naši hosté od Marty a Hany docela objemný „balíček“ a od většiny ostatních i nějakou tu stokorunu. Gabi je z toho dojatý ještě příští den…

Po improvizovaném noclehu v našem bytě přichází definitivní rozloučení. Potřásání rukama, děkování, objímání a nezbytné líbání (což je pro našeho Michala záležitost absolutně nesnesitelná :-). A pak už jen pár společných fotek a dlouhé a dojemné mávání. Dvě dacie mizí v nevlídném mlhavém oparu. Tak, „Drum bun, prieteni – Na shledanou, přátelé!“

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))