RUDOHORIE

Nízké Tatry

1986

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část čtyřiatřicátá -

Magda, Robin, Míša, Bára, Ada, Toncek, Ester, Michal, Franta

Je polovina července. Nočním rychlíkem pádíme do Vrútek a po hodině čekání pokračujeme motorákem do Bánské Bystrice. Za Martinem začíná svítat a nad Velkou Fatrou vychází rudé slunce. Je nezvykle velká kosa. Proslýchá se, že v dolinách dokonce udeřil mráz. Projíždíme nejkrásnější československou štrekou se spoustou tunelů. Ten nejdelší měří osm kilometrů. Dvouhodinové čekání v Bánské Bystrici si krátíme vycházkou k památníku SNP. A právě tady je identifikována první padlá. Magda si při nešťastném pádu nešťastně pošramotí jeden z kotníků. Poté, co ve stínu komunistického svatostánku nahlédneme do Písma a pošleme k nebi depeší proseb a díků, další spoj nás podél Hronu posune ke Breznu. Tady přestupujeme na motoráček v počtu jednoho vagónu, který nám umožní přesun do stanice Zbojská, kde se definitivně vzdáváme přepravních služeb Československých státních drah.

Značně obtěžkáni odtud vystartujeme k východu. Červená značka míří zelenou krajinou k Muránské planině. Zastavujeme u potoka na okraji rozsáhlé pastviny a dospáváme probdělou noc. Dívčí část výpravy poté připraví mimořádně dobrý salát, kterým si zpestřujeme menu z domova. Pokračujeme v chůzi lesní cestou vytrvale nahoru. Sbíráme při tom masáky, holubinky a po výstupu na hřeben dokonce narazíme na rodinku parádních praváků. Zalehneme do bujného borůvčí a nejméně hodinu likvidujeme vyzrálé modrofialové bobule.

Letmý pohled na masiv 1 400 metrů vysoké Fabovy hole neslibuje žádnou pohodovou vycházku. Vlastní výstup to nejen potvrzuje, ale dokonce ještě překonává. Vrcholem, který po nekonečné námaze konečně dobýváme, jsme poněkud zklamáni. Je totálně zalesněný a nenabízí sebemenší možnost výhledu. Jestliže byl výstup namáhavý, potom je sestup ještě náročnější. Na velice krátkém úseku se propadneme o více než čtyři sta výškových metrů. Značka míří stále rovně z prudkého kopce, takže se nám začínají podlamovat kolena. Navíc kvapem ubývá světla a my nemáme žádný vhodný plácek k noclehu.

Mrkneme tedy do speciálky a prstem na mapě označíme vhodné místo. Skutečnost předčí všecka očekávání! Lokalita je přímo ideální! Na rozkvetlé louce nad potokem se vyjímá prázdná chatka i s vybudovaným ohništěm. Na okraji blízkého lesa se černají porosty zralých borůvek. Pokud nás však něco děsí, pak jsou to převrácené balvany. Jedná se o práci medvědů, kteří pod šutry nalézají všelijaký ukrytý hmyz.

Zatímco Kozlíci, tedy Robin s Michalem, připravují oheň, dívky sbírají borůvky a já z nasbíraných hub a dalších přísad připravuji jakž takž poživatelnou večeři. Plápolá oheň, usrkujeme čaj z mateřídoušky a dobromysli a pochutnáváme si na přímo vynikajícím pudinku s velkou vrstvou borůvek. Na vysokém bezmračném nebi bliká tisíc stříbrných lampionů a z hloubi duše vyplouvá pocit neskonalé vděčnosti. Příjemně znaveni vyšplháme do prvního patra otevřené chatky, uléháme do sena a až do rána spíme jako nemluvňata.

Vítá nás ráno s modrou oblohou a orosenou zelenou trávou. Posnídáme vločky s borůvkami, přečteme „Jitřenku“ a s krosnami na zádech vyrážíme dál. Údolím sestoupíme ke skalnatému prahu pořádně vyvýšené náhorní plošiny. Úzký chodník potom vytrvale stoupá nahoru. Občas je lemován bohatými porosty vysokých kopřiv. Ožehlí jejich listy se konečně vydrápeme na skalní vyhlídku pod vrcholem. Pohled spatra nás vrátí do půvabné krajiny dnešního putování a pak už přicházíme na rozlehlou, nádherně rozkvetlou horskou louku. Jsme na Muránské planině.

Po hodinovém odpočinku pokračujeme rovinatou krajinou lesů a luk dál. Přicházíme do osady Studňa. Obědváme ryby s chlebem a paštikou a čekáme na příchod Antonína v doprovodu jeho dvou dcer. Přesně ve tři hodiny, tak, jak to bylo předem domluveno, se objevují na obzoru a se svým typickým pokřikem utíkají k nám. Společně potom sestupujeme do blízké Ĺadové jamy. Přestože je červenec, na jejím dně jsou ledové krápníky a všude kolem více než slušná kosa.

Další, asi desetikilometrový nudný úsek po širokých lesních cestách je zpestřen vyhlídkou do hlubokého údolí, na jehož druhé straně ční k nebi Muránský hrad. Musíme ale pokračovat dál. Asi hodinu před setměním dojdeme k okraji Velké louky. Fouká tu neobyčejně silný vítr. Navlékáme svetry a bundy a pochopitelně rozkřesáváme nezbytný oheň. Zběsilý průvan rozhání plameny do všech možných stran, takže vaření polévky je více než problematické. Podobně to vypadá i s přípravou nocležiště. Seno z posečené louky nám vichr rve z rukou a než s ním dorazíme do blízkého háje, nezbývá nám v náručí skoro nic. O parádní včerejší noci se nám tak může jen zdát. Zaléháme mezi nízké stromy na skrovnou podestýlku a až do bílého rána nasloucháme neutichající, ne zrovna libozvučné meluzíně.

Ráno je jako vyměněné. Z oblohy mizí šedé mraky a uragán se mění v příjemný vánek. Z ovesných vloček, čokolády, sušeného mléka a žalostného zbytku vody se pokoušíme stvořit placky. Daří se nám to je částečně. Jsou značně hutné, spíše úplně tuhé, nicméně při troše sebezapření, jedlé. Po neobvyklé snídani a obvyklé „Jitřence“ se bez bagáží vydáváme na vzpomenutý Muránský hrad.  I když po něm zůstaly jen nepříliš vypovídající zbytky, celková rozloha i informace v návštěvní knize prozrazují, že byl ve své době nejen hradem rozlehlým, ale i značně významným. Dodneška je navíc nejvýše položeným panským sídlem v celé Československé socialistické republice.

 Někteří z nás se od hradu přemísťují k nedaleké Cigánce. Nejedná se o snědou dámu romského původu, ale o skalnatý vrchol, poskytující neobyčejně vděčný výhled do kraje. Zdaleka největší potěšení nám ovšem skýtá náhodný nález tak zvaného lýkovce keříčkovitého. Jedná se o náramně vzácný endemit, který neroste nikde jinde na světě. Je nejen nádherný, ale i opojně voňavý.

Po návratu na Velkou louku se zastavujeme u zdejší chaty. K naší nemalé radosti tu narazíme i na pramen vody. Potupná smrt žízní je tedy zažehnána! Vrátíme se k ukrytým krosnám, nahodíme je hřbet a zamíříme k severnímu okraji náhorní plošiny. Na asfaltové cestě si všímáme zabité zmije. Přestože má rozdrcenou hlavu, na dráždění klackem reaguje až překvapivě živě. Kousek dál, poblíž hospodářských stavení, zase narazíme na statného kance. Je naštěstí uvězněný v bytelné dřevěné ohradě. Nabízíme mu kopřivy, vrhá se na ně přímo zuřivě, ale největší respekt získává demonstrací síly svých čelistí. Jediným cvaknutím překousává asi dva centimetry tlustou a patnáct centimetrů širokou desku. Takže, raději žít v míru s takovými potvorami.

 

Docházíme na konec takřka rovné, totálně zalesněné planiny. Čeká nás náhlý a náramně strmý sešup do doliny. Jejím dnem už vede docela pohodová lesní cesta. Kopíruje břehy potoka s nádherně bílými vápencovými kameny. Údolí nabírá na šíři a při svém ústí jej zdobí krásné louky s roztroušenými smrky, břízami a jalovci. Odkládáme do trávy své přenosné majetky, zouváme boty a brodíme bublající vodou čistého horského potoka. Veškeré dívenky Tomancovy do ní dokonce noří svá mladá osmahlá těla. A to přesto, že čirá tekutina je ostřejší než nejvybroušenější břitva.

Prohlížíme mapy a zvažujeme, co dál. Z několika možností volíme přesun do Nízkých Tater.  V obci Červená Skala pak přepadneme obchůdek a citelně snížíme momentální zásobu uskladněného zboží. Se čtyřmi čerstvými chleby a zásobou dalších potravin nasedáme na vlak a malebnou krajinou Horehroní pádíme do Brezna. Tady musíme počkat na autobus, která nás posune blíž k horám. Čekání si krátíme návštěvou kostela a rádobyanglickou konverzací se sympatickou dvojicí Holanďanů, kteří sem, coby správní Nizozemci, doputovali na kolech. Před večerem jsme konečně na nízkotatranských Tálech. Děcka řádí na houpačkách před hotelem, stará liga naopak slídí po nějakém plácku k přenocování. Nachází jej v blízkosti rozestavěné chaty, u níž je už vybudované více než solidní ohniště. Dřevo na topení však v chatové zástavbě sháníme více než pracně. Zvláště teď, kdy se už slušně setmělo. Místo na klacky narazíme na pěkného praváka! Palivo na indiánský ohýnek nakonec nasbíráme a podaří se nám nad ním z masa a onoho hřibu vykouzlit přímo fantastickou večeři. Ustýláme si pod huňatými větvemi rozložitých smrků. Noc je sice chladná, ale proti té minulé přímo parádní.

Ráno vstáváme nezvykle brzo. O šesté už musíme být na zastávce autobusu. Šofér nás však odmítá vpustit dovnitř. Máme prý počkat, až jestli zbude místo. Spoj je prý určen pro zaměstnance rekreačních zařízení, a nikoliv pro turisty. Místa naštěstí zbývá dost, a tak jsme za chvíli na Srdiečku, přímo pod svahy dva kilometry vysokého Chopku. Nebe je neskutečně modré a viditelnost vynikající. Většina výpravy čeká na lanovku, ale spolu s Míšou vyrážíme na kopec po svých. Moje souputnice nasadí už na startu tak šílené tempo, že jí stačím jen s vypětím posledních sil. To jí naštěstí vydrží jen k přestupní stanici lanovky Kosodrevina. Dál už stoupáme pěkně zvolna, takže se nám podaří spatřit dvojici nádherných svišťů, kteří pózují jen nějakých deset metrů od nás.

Na Chopku, kde se setkáváme se zbytkem výpravy, je pěkně živo. Ale také chladno a trochu mlhavo. Silueta Vysokých Tater je sotva patrná, což nás dvakrát netěší. Navíc kolem nejvyšších vrcholů začínají kroužit šedivé mraky. A tak zavčasu startujeme po hřebenu k západu. Přes Dereše obcházíme zadní část nádherné Demanovské doliny. Potom odbočíme doprava a bočním hřbetem míříme k Sinné. Nádherné rozhledy do stran, skoro žádní lidé, prostě paráda! V sedle pod zmíněnou horou odhodíme bágly do trávy a jen tak, polehku stoupáme kostrbatým chodníkem na vrchol. Podle znalců patří k těm nejkrásnějším v celých Tatrách.

S hřejivými pocity klesáme zpátky do sedla a pak už zase s bágly na zádech do hluboké Demanovské doliny. Klesání je neobvykle strmé. Kozlíci, tedy Robin s Michalem, využívají značně nakloněné roviny k imitaci rychlostních zkoušek v automobilových soutěžích. Samozřejmě i s haváriemi, z nichž některé vyhlížejí velice krkolomně. Následující úsek, vedoucí pod vysokými skalními stěnami podél bystřiny, také není dvakrát pohodlný, oplývá však dramatickými krajinnými scenériemi. Při ústí této dolinky znovu odlehčujeme svým bedrům a čekání na autobus si zpříjemňujeme rozpustilým čvachtáním v ledové vodě kamenných tůní.

Autobusem pak uháníme do Liptovského Mikuláše a odtud vlakem do nedaleké Bešeňové. Po třech kilometrech chůze přicházíme ke svérázné termální nádrži, která, na rozdíl od loňska, sousedí s mohutnou vrtnou věží, maringotkami a všelijakými boudami. Přestože je už kolem osmé hodiny večerní, v „kaluži“ i jejím okolí polehává spousta lidí. Což unaveným členům naší expedice příliš nevadí, a tak nejméně příští dvě hodiny řádíme v 35 stupňů teplé kyselce. Cestou zpátky, což je kolem jedenácté večerní, vedle nás zastavuje protijedoucí auto, z něhož vystoupí nebezpečně vyhlížející příslušník Veřejné bezpečnosti. Jeho profesionální zájem se soustředí na smysl našeho nočního putování touto obcí. Podle pravdy vypovídáme, že cílem je nejbližší nádraží, nicméně takticky zamlčujeme, že k němu míníme dojít až příštího dne. Míříme totiž do opuštěného travertinového lomu, kde nakonec v horizontální poloze trávíme naši úplně poslední noc. Je nezvykle teplá a půvabně vyzdobená tisícovkou blikajících hvězd.

Ráno nás zahltí závany vůní z okolních rozkvetlých svahů. Příprava snídaně probíhá ve znamení likvidace zbytků poponášených potravin, a tak po chodu připraveném z masové konzervy přichází na řadu krupice a po ní ještě čerstvé bramborové placky. Všechno ovšem ve zcela originální úpravě. Nezbytné spláchnutí poté zajistí silný čaj z divizny a mateřídoušky. Cestou k vlakové zastávce ještě zastavujeme u břehu Váhu a v nečekaně studené proudící vodě realizujeme osvěžující tělesnou očistu. Osobní vlak nás pak v pohodě posune do Žiliny. Dáváme si rozchod s tím, že se patnáct minut před odjezdem příštího spoje sejdeme na stejném místě. O poněkud dramatický závěr expedice se postarají Kozlíci. Do odjezdu zbývá patnáct, deset, a nakonec jen pět minut, ale dorostenci nikde. V poslední minutě se celí zchvácení vřítí do nádražní haly a za zběsilého úprku podchodem stačí vykoktat, že se jim zastavily hodinky a přišli na to pět minut před odjezdem kilometr od nádraží. Nakonec vlak všichni stíháme a bez jakýchkoliv dalších problémů doputujeme do našich domovských valašských končin.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))