VANDRMIX

let osmdesátých - IV

1986

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část šestatřicátá -

……………………………………………………………………………………...

Na Súlovské skály

Mirka, Mirečka, Růženka, Bojar, Vašek, Elenka, Jana, René, Marek, Filip, Franta, Michal, Ester, Miloš, Máňa Sedlářová, Lidka Jiříková

Škoda 110R Coupé, Škoda 1203

Celkem osmnáct duší se ve dvou automobilech koncem dubna dostává pod súľovské skalní věže. Tady navlečeme kraťasy a tílka a pod azurově modrým nebem stoupáme strmým chodníčkem do říše skal, lesů, modrých konikleců a žlutých petrklíčů. Pod nohama ještě šustí loňské listí, nad hlavami už ale prosvítá ostrá jarní zeleň rašících pupenů.

Zastavujeme na kamenném hřbetu, očima přejíždíme ježatý horizont Strážovských vrchů i zaoblené panoráma nedalekých Javorníků. Hluboké údolí pod námi, bílé skály, čnící do neskutečně modré oblohy, zlaté paprsky stoupajícího sluníčka. Jaro na Súlově, to je prostě paráda!

Pokračujeme dál hřebenem, prolézáme skromné zbytky starého hradu, a pak dlouho a příjemně odpočíváme na rozkvétající louce pod vysokými šedobílými homolemi.

Chodníkem, který se vine listnatým lesem podél slepencových věží a vyhlídek do údolí přicházíme k jednomu z nejzajímavějších útvarů Súlovských skal, k impozantní, dvacet metrů vysoké Gotické bráně. Odtud potom krkolomným a úzkým kaňonem klesáme k nádherné pasece se studánkou a stometrovými kamennými kulisami. Poleháváme na louce, lapáme bronz a sní se nám o ráji…

Navýsost spokojeni a také mírně opálení míříme zpátky k autům. Nasedáme dovnitř a přitom někdo prohodí: „Tak to byl zase dneska den!!!“ Aby však nebylo všecko úplně růžové, cestou k domovu začíná stávkovat mikrobus. Motor ne a ne naskočit. Jedenáctero pasažérů začíná rozvažovat, kterak se do rána dopravit domů. Napětí však netrvá déle než nějakých patnáct dvacet minut. Auto si dává říct a pak už bez problémů přemísťuje vděčnou a příjemně unavenou osádku k důvěrně známým valašským končinám.

Májové dny na Rohatých skalách

René, Martin, Toncek, Bája, Adéla, Franta, Ester, Michal

Po skončení povinných prvomájových oslav naskakujeme do vlaku a upalujeme k východu. Přestoupíme v Púchově, popojedeme kousek na jih a hladce vystupujeme ve stanici Ladce. Kolem cementárny a velkého lomu vplujeme do hlubokého údolí, abychom podél potoka a přes lesíky, louky a paseky doputovali na krásné návrší s tuze vděčnými výhledy do kraje.

S panoramatem rohatého masívu Rohatína klesáme do rašící trávy a dopřáváme si zasloužený odpočinek. Nikoliv ale na dlouho. Greenhorn Martin, který je na vandru úplně poprvé, si začne chvíli krátit svou specialitou, vzpřímenou chůzí po rukou. Což má za následek dvoudenní epidemii. Postiženými jsou především Toncek, Michal a René. Jakkoli se všichni snaží až do úmoru Martina napodobit, nikomu se to úplně nepodaří.

Jdeme dál. Podél rezivějícího autobusu a značně aktivního buldozeru, kterého od práce neodradil ani jakkoliv svatý Svátek práce, doputujeme k rovnému místu u potoka. Jeví se totiž jako ideální k prvomájovému přenocování. Zatímco si tu dorostenci hrají na schovávanou, s bráchou Antonínem postupně slézáme okolní Rohaté skály. Nabízejí nádhernou květenu a stejně tak působivé výhledy do okolí.

Pomalu se stmívá. Zapalujeme oheň, vaříme večeři a opékáme topinky. A před zalehnutím ještě chvíli pozorujeme velebnou nebeskou klenbu s bezpočtem blikajících drahokamů. Noc je příjemně teplá. Zvukovou kulisu zajišťuje bublání potoka šumění větru v korunách stromů. Obvyklé, chladem způsobené cvakání zubů se tedy nad ránem nevyskytuje.

Ráno je milé a slunečné, okolní louky plné rosy a sluníčkově žlutých májových petrklíčů. Pomalu sbalíme svůj přenosný majetek a pak klopýtáme podél potoka k silnici, kde bychom se měli setkat s motorizovanou rodinou vsetínských Podsedníků. Na prosluněné pasece rozkřešeme ohýnek, vaříme snídani a zapíjíme ji silným odvarem ze zmíněných květů.

Ruku v ruce s Podsednickou familií poté stoupáme značně strmým svahem nahoru. Nováček Martin poněkud podceňuje nebezpečí lámavých skal, jeden ze šutrů se po zapření uvolní a jenom tak tak nestrhne překvapeného lezce s sebou na níže položenou silnici. Kámen zůstává ležet uprostřed cesty, projíždějící auto se mu naštěstí v poslední chvíli stačí bravurně vyhnout.

Odklidíme šutr z asfaltové komunikace a mladým borovicovým lesem pokračujeme vzhůru. Podsedníkovi bráchové přitom málem šlápnou na lehce ukrytou zmiji. Po počátečním leknutí se na ni okamžitě vrhají v bláhovém domnění, že loví zcela neškodnou užovku. Vyplašený had divokým vlněním upaluje mezi ostatními dolů a ti jen s největším vypětím uskakují mezi okolní stromoví.

Přicházíme na rozlehlou pláň se stádem ovcí a spoustou kvetoucích petrklíčů. Odbočujeme ze značené cesty, traverzujeme vápencový kopec Rohatín a svačíme v blízkém okolí skalní vyhlídky. Malí Podsedníci se opět vyznamenávají. Hledí z ostrohu dolů a vzájemně se hecují, kdo skočí jako první. Netušíme, zda to opravdu myslí vážně, protože u nich nikdy člověk neví. Rázně jim tedy doporučíme, aby nepokoušeli osud a posunuli se do bezpečnější vzdálenosti. Otec Petr se stoickým klidem vše pozoruje a lehký úsměv na jeho tváři prozrazuje, že je na podobné nápady u svých následovníků už dávno navyklý.

Divoký sešup kamenitým svahem nás pak posune dolů k silnici.  Vedle ní je vybagrovaná jáma, naplněná studenou vodou. Přítomným amazonkám to však ani v nejmenším nevadí. Adéla, Ester i Bára se okamžitě mění v akvabely a slavné májové dny oslavují společnou, poněkud svéráznou koupelí. Až do příjezdu autobusu pak lenošíme na prosluněné louce, zatímco René i Toncek s Michalem vytrvale trénují Martinem znovu demonstrovanou chůzi po rukou. Různými dopravními prostředky se poté přibližujeme k domovu a v duchu vzpomínáme na bílé skály, modré nebe, svěží zeleň bukových lesů a voňavý zlatý čaj z májových petrklíčů.

S Babčou na Omšenskou babu

Babča, což je přezdívka bráchovy dcery Adély, se pod vedením svého toulavého otce a mé maličkosti jednoho teplého dne vypravuje do blízkosti Trenčianské Teplé. Holý vápencový vrch Omšenská baba za dědinou Omšenie je totiž vyhlášenou botanickou lokalitou. Právě teď, na jaře ožívá spoustou všelijakých květů. Poté, co se jich jaksepatří nabažíme, musíme chtě nechtě myslet na návrat k domovu. Brácha s dcerou volí osvědčenou klasiku přes zmíněnou Teplou, já na základě nahlédnutí do mapy upřednostňuji neprozkoumanou alternativu. Vyšplhám na nedaleký hřeben, překlopím se do dalšího údolí a podél potoka pak neznačenou cestou doputuji do Dubnice nad Váhom.

Sotva však pracně vystoupám na horský předěl, čeká mě pořádné překvapení. V divočině s vápencovými skalkami a pokroucenými buky ční k nebi vysoký drátěný plot, zakončený šňůrami ostnatých drátů. V domnění, že zátaras co nevidět skončí, prodírám se podél ohrady dál. Nevede tudy žádná pěšina, natož nějaké cesta. Jen divokou zvěří prošlapané chodníčky. Drátěná, nepropustná překážka pokračuje dál. Po kilometru značně pomalého trmácení mi to dochází. V Dubnici sídlí velice významná zbrojovka. Jak je vidět, zabrala celé, nepochybně pěkné, zalesněné údolí. Pěší zkratka k nádraží mi tedy nějak nevyšla. A vlak určitě nepočká. Nasadím proto maximálně zrychlený přesun a pralesem kopíruji dráhu nešťastného oplocení. Dubnickou železniční stanici sice dobudu, ale současně s příjezdem dnešního posledního spoje. Setkám se v něm se zbytkem familie a pak už v pohodě uháníme k Púchovu a slovensko-českým hranicím.

Svátek matek

Ani tento rok se nezapomíná na nejzasloužilejší část sboru, tedy na maminky, potažmo babičky. Je jim věnováno celé sobotní odpoledne. Začínají malé děti, tedy Jitka, Mirečka a Dalibor se svým pásmem, následují zhudebněné a zveršované hádanky a přání, ale také otázky a odpovědi těch starších, mezi něž se řadí Jindra, Marek, Filip, Markéta, Ester a Michal. Rozdávají se kytičky lučních květů a poté už jsou maminky a babičky, dokonce také tatínci a dědečkové, zváni do vedlejší místnosti na dětmi připravené „agapé“, sestávající ze servírování obložených chlebíčků od Ester a Markéty, bábovek od Marka a čaje či minerálek od Jindry, Filipa a Michala. Sezvaní hosté oplývají neskrývaným nadšením, během chvilky všechno beze zbytku zlikvidují, a kromě velkého poděkování předestřou přání, aby se podobná akce někdy zase zopakovala s tím, že by těch dobrot mohlo být nachystáno ještě o něco víc…

Mládežnická kronika naštěstí ukrývá nejen právě uvedenou informaci, ale i záznam rýmovaných textů, z nichž se mělo hádat, o kterou babičku, potažmo celou rodinku se jedná. Začněme pěkně po popořádku, tedy sborovými babičkami:

Zažívá podzim života, druhem je kocour a samota – duševně na tom dobře je, hřeje ji nádherná naděje (Kabelíková)

Přestože česky moc neumí, ve sboře dobře všem rozumí – a když ji myšlenka napadá, tetinka Žofinka překládá (Rusková)

S tetami staršími sedává, příčinu k problémům nedává – občas se dopředu prodírá, odkud pak úkoly probírá (Vaňková)

Ve vlasech je už dost šedivá, jek vidět, stále se usmívá – u vnoučat vzdálených prý se jí líbí, a tak se stane, že občas chybí (Škrlová L.)

Nápadně ráda cestuje a o potřebné pečuje – se vším si poradit dovede, zpravidla vždy stopem přijede (Kitzbergerová)

Když teta do sboru přichází sem, nemusí zpravidla vycházet ven – manžel, díky povinnostem ve sboru je jenom hostem (Klvánková)

Celé léto, prý i zimu jí jen šrot a zeleninu – dětem se s ní žije lehce, takže se jim z domu nechce (Škrlová V.)

Celý plat prý procestuje, neboť stále navštěvuje – místa, která jsou jí drahá, napřed Curych, teď i Praha (Balcarová)

Vlastní skalku hned při cestě, prý nejhezčí v celém městě – má též chatu a půl domu, dvě zahrady ještě k tomu (Žídková)

Jak ji známe, má ve zvyku, „co v srdci, to na jazyku“ – její syn na vojně velký má hlad, tak od ní balíky přijímá rád (Kovářová)

Z chalupy poněkud vzdálené přijíždí ve škodě zelené – čím větší od lidí snáší kříž, o to víc cítí se Ježíši blíž (Mročková)

Náleží, to bezesporu, k top kuchařkám v celém sboru –  není to však díky náhodě, dělala po léta v hospodě (Machýčková)

V práci o babičky pečuje, do Frýdku ke vnučkám cestuje – o svého manžela stará se ráda, zvláště, když leží a bolí ho záda (Rosecká)

V paneláku, trochu stranou, žije s dcerou neprovdanou – zájem má o své tři vnuky, i když dva jsou trochu z ruky (Jančová)

Je to teta dobrá, zlatá, rozšafná a baculatá – když se dá do vyprávění, zastavit ji snadné není (Skalková)

Život měla plný vzruchu, zato však na čerstvém vzduchu – do sboru chodit se neleká, přestože cesta je daleká (Hrušková)

Na svůj věk je velmi čilá, skleróza ji neschvátila – v poznámkách i při modlení, marnomluvná vskutku není (Vojtíšková)

Nejstarší je ze všech nás, a nejmladší členkou zas – ve sboře svůj smutek ztrácí, proto se tu ráda vrací (Koppová)

Následuje speciální, dětmi zpívaná písnička, kombinovaná recitovanými hádankami, za nimiž se skrývá ta či ona sborová rodinka. Začíná se prvním, jakýmsi tázacím refrénem, následuje ona zrýmovaná charakteristika a po správné odpovědi poslouchajících dojde na refrén druhý, při němž se patřičné mamince předá čerstvě nasbíraná kytička lučních květů z nedaleké Obory.

Refrén I

Která je to, která je to, čípak je to maminka? Jistě všichni uhádnete, která je to rodinka:

 

Přišla kdesi od západu a z početné rodinky, jak se zdá, tak bude kráčet ve stopách své maminky

Kde se octne za pár roků, věc je značně nejistá, v její péči jsou dvě dcery a pak manžel, basista

On po pastvách valašských svým autem ovce nahání, nemá času na rodinu, někdy ani na spaní (Zástěrovi)

Refrén II

Mámy, mámy, vezměte si, mámy, prostá kvítka z našich luk a strání

K tomu malé psaní a s ním naše přání, ať vám Pán Bůh žehná, vede vás a chrání

Mámy, mámy, vezměte si, mámy, prostá kvítka z našil luk a strání

Refrén I

Perspektivní, mladá máma, všechno má, co může mít, muže, chlapce, auto, k tomu chalupu a v městě byt

Pod vším tím se podepsaly, to ví i ten chlapeček, obě hodné babičky a obětavý dědeček

Náklady si vynutily snížit příjem potravy, maminka je proto stále ještě útlé postavy (Jančovi)

Refrén II, refrén I

Opálená, plnoštíhlá, blondýnka to bývala, poněkud se spravila, to poté, co se provdala

Před pár léty baculatá dceruška jim přibyla, po mámě a po babičce vyřídilku zdědila

Tatínek svým spolubližním stavět domy pomáhá, domů chodí znavený, a tak jej spánek přemáhá (Smílkovi)

Refrén II, refrén I

Když před léty byla mladá, dělat se jí nechtělo, vydala se na studia, učit se hrát na cello

A teď vaří, pere, žehlí, dokola a znovu zas, na cello a na jídlo prý nezbývá jí ani čas

Když se někdy podaří, že struny přece zadují, sousedé a všecky myši z baráku se stěhují (Pimkovi)

Refrén II, refrén I

Vdávala se hodně mladá za ogara z dědiny, brzy nato přibyly jí dvě děti a šediny

Chtěli světu dokázat, že nejsou staří natolik, a tak jim před dvěma roky přibyl ještě pacholík

A tak táta, čtyřicátník, štětku v bytech nahání, ukládá si na stáří a na dceřino vdávání (Tomancovi)

Refrén II, refrén I

O tři krky péči má, a tak se nikdy nenudí, táta také pomůže, to, když se občas probudí

Děti domů rády chodí, raději než do školy, prý je velkým potěšením dělat s nimi úkoly

Tatínkovi jeho hobby pěstovat je dopřáno, kdykoliv má k dispozici knihy, šach a pyžamo (Škrlovi)

Refrén II, refrén I

Sama má pět mužů v domě, je to, zkrátka, hrdinka, zatím jenom čáp jim vždycky nosil malá miminka

Táta je rád, že pro syny věno nepotřebuje, tak pořídil autopark a teď si vilku spravuje

Doufejme, že dále bude jejich barák veliký útočištěm trabantů a zastávkou pro poutníky (Válkovi)

Refrén II

Refrén III

Naše tetičky, babičky a mámy, buchtu, čaj a chlebíčky máte přichystány

Tak bez upejpání, přijměte pozvání, vyberte si sami něco k ochutnání

Naše tetičky, babičky a mámy, buchtu, čaj a chlebíčky máte přichystány

Loučení a vítání

Už jsme si zvykli. Po třech létech se loučíme s Alešem. S námi tu dodělával modlitebnu a s Libou zde přivedl na svět Šárku a Janu. Jura Veselý děkuje, děcka zpívají píseň na rozloučenou a Bláža předává upomínku na Valašsko – dřevěný reliéf od rožnovského řezbáře.

V další části je představen nový pastýř Petr a jeho rodinka. A zase zpívají děti, tentokrát píseň k uvítání. V zadní místnosti je k nahlédnutí nástěnka, zachycující na několika fotografiích Petrovu i Alešovu minulost. Začíná další kapitola sborového života. Dlužno podotknout, že díky vrcholící Velké Meziříčské Charismatické Revoluci v podmínkách poněkud složitých…

 

Dětská píseň Zástěrovým k rozloučení:

Přišli jste tu mezi nás a tak, jak už to chodívá, s radostí jsme sledovali, jak vás pěkně přibývá

Strýčci vám tu nachystali zbrusu nový, pěkný byt, vsaďte se, že takový už nebudete nikde mít

Refrén

Po třech létech rozloučí se s vámi bratří, sestry, přátelé a známí

Vám na léta s námi zbude vzpomínání a údaj v rodných listech u Šárky a Jany

Ať vás dále vede Pán a chrání, ať vám dává svoje požehnání

 

Když jste žili bez dětí, tak brali jste nás na Lhotu, rádi na to vzpomínáme, takže, dík za ochotu!

Občas v našich rodinkách jste v kruhu známých sedali, někdy jste se usmívali, jindy zase hádali

Refrén

Až v jičínském paneláku vás hluk z míry vyvede, řeknete: „Ti Klvánkovi, tož to byli sousedé!“

Až na stavbě modlitebny začnete se napínat, budete na Meziříčí třeba rádi vzpomínat

Refrén

 

Dětská píseň Krynským k uvítání:

Refrén

Při tom stálém vašem putování přišla chvíle, kdy jste mezi námi

Věříme, že s vámi balzám bude k mání k pomazání duše i na tělesné šrámy

Ať vás dále vede Pán a chrání, ať vám dává svoje požehnání

 

Dříve, než vás uvítáme, chcem´, abyste věděli, že to u nás kazatelé nikdy lehké neměli

Na Valašsku odedávna lidé v Písmu bádali, když jim něco nesedělo, tak se, prostě, nedali

Refrén

Valaši jsou drsní lidé, jak v horách to kamení, přesto v jejich srdcích dýchá touha najít spasení

V chaloupkách i v panelácích mnozí na vás čekají, chtějí slyšet o naději, o lásce a o ráji

Refrén

Až Tě, strýčku, práce tady jaksepatří unaví, manželku máš doktorku, tak, ať Tě trochu popraví

Může se stát, že i její medicína zradí Tě, avšak Pán, co k nám Tě poslal, pomůže Ti určitě

Refrén

CODA: A teď ještě na naše setkání malý pozdrav z našich luk a strání…  (kytička lesních jahod)

Napříč Strážovkami

rodinné putování obytným autem

Upravit si dvanáctsettrojku do obytné podoby a nechat ji stát na parkovišti by bylo těžkým hříchem. V srpnu Léta Páně 1986 tedy vyrazíme do nejbližšího slovenského pohoří, na populární Strážovské vrchy. První zastávkou je obec Pružina, konkrétně osada Podskalie. Hned za ní se vine parádní dolina, končící až pod nejvyšším kopcem zdejších hor, Strážovem. Užíváme si tu teplého počasí, studeného potoka, krásného okolí a blahodárné samoty.

Popojedeme do oblasti Rajce a odtud se posuneme k odvrácené a málo známé straně často navštěvovaných Súlovek. V zapadlé dolině zaparkujeme auto a v dokonalém klidu zde přečkáme temnou noc. Časně ráno se mi podaří vyšvihnout na horu Žibrid a nad záplavou bílé mlhy zahlédnout nejen horní partie atraktivních  Súlovských skal, ale i dalších okolních návrší.

Je horké léto, takže nemůžeme vynechat některé ze zdejších termálních koupališť. Vybíráme si nedávno vybudovanou Veroniku. Zatím ještě v areálu nerostou ani stromy a výskyt rekreantů je minimální. Takže, naprosto ideální stav!

Popojedeme kousek proti proudu Rajčianky a jsme v Rajecké Lesné. Jako největší atrakci zde vyhodnocujeme nádherný gejzír chladné vody, tryskající hned za dědinou. Večer v Lesnianské dolině je romantický, večeře skvělá a hvězdnatá noc absolutně bezproblémová.

Obkroužíme pohoří poněkud zespodu a na chvíli zastavíme v sedle pod Strážovem. Počasí nám přeje, dvouletý Jakub nezlobí, a tak nomádské rodinné posunování nezaznamenává žádný vážnější zádrhel.

Poslední navštívenou lokalitou je zřícenina hradu Uhrovec. Poté, co i s malým capartem vyšplháme nahoru, užíváme si dramatických zákoutí, které zbytky panského sídla nabízí. A se staršími sourozenci pak ještě mírně vystoupáme k nejvyššímu okolnímu vrcholu, k Rokoši. Další den už Strážovky opustíme a zamíříme k protějšímu Vtáčníku. O tom ale pojednává druhá část předchozího dílu, popisujícího průběh dvou československých dovolených.

Noční výlet

Boriš, Jana J., Bojar, Liba, Laďa Š.,Ester, Michal, Franta

Kalendář ukazuje měsíc listopad. Jedeme večerním vlakem směrem na Ostravu a díky přítomnému Borišovi je veselo. Takže se nám málem podaří přejet cílovou stanici, což jsou Kunčice pod Ondřejníkem. Na nádraží nás čeká Škrlová Vlasta, která zde, coby profesionální kuchařka, právě dobývá chléb vezdejší. A nepřichází s prázdnou. Čaj je pěkně teplý a setkání jakbysmet. Přestože je listopad, vypadá to i na nečekaně teplou noc.

O půl jedenácté večerní vyráží Vlasta k Ondřejníku a my ke Kněhyni. Ta se tyčí přímo nad námi. A ještě vysoko nad ní září z nebeských výšin dokonale kulatý měsíc. Je totiž úplněk. Vstupujeme do lesa a začínáme stoupat. Čeká nás prudký a dlouhý krpál, plný velkého kamení. Zastavujeme až skoro nahoře u upravené studánky. Voda je náramně dobrá, ale zatraceně studená.

V sedle pod Kněhyní obědváme. Je totiž půl jedné. Akorát v noci.  Začíná se ochlazovat. Měsíc na nás pokukuje přes koruny starých, pokroucených stromů. Doprovod dělá celou cestou, tedy až do Rožnova. Ploužíme se blátivým chodníkem mezi zbytky sněhu. Fouká čím dál studenější vítr. Pochodujeme přes Čertův mlýn a Pustevny až na památný Radhošť.

Většinu klopýtajících dívenek už bolí nohy, ale odpočívat nemohou. Kvůli zimě. Klesání z Radhoště k Rožnovu je značně únavné. Hlavně kvůli vyčnívajícím velkým kamenům a nedostatku světla. Jinde zase brodíme suchým listím, sahajícím až po kolena. Cesta jde pořád z kopce. Podlamují se nohy a pálí chodidla. Cílový Rožnov tone v bílé mlze. První ranní autobus naštěstí stíháme. Byť z úplně posledních sil. Doma jsme ještě za tmy a o šesté ranní zalézáme do postelí. Ať žijí noční výlety!!!

Sobotní večírky

Od podzimu se o sobotních večerech konají schůzky dorůstajících mládežníků.  Program se obvykle dělí na tři části. Biblickou, všeobecně naučnou a zábavnou. Zpočátku je za mého přihlížení vede pastor Petr, později už jen moje maličkost. Víceméně pravidelně se jich účastní Markéta, Ester, Dalibor, Laďa, Jindra, Michal a Robert se sestrou Magdou. Pro zajímavost uveďme stručný průřez jednoho z programů. Začíná se četbou z knihy Od rokenrolu ke Skále věků, pokračuje soutěží v párování biblických jmen, tvořením pyramidy či vyjmenováním co největšího počtu jmen začínajících určitým písmenem. Soutěží se v určování dopravních značek a poznávání stromů podle donesených bezlistých větviček. No, a nakonec jsou na řadě pohybové a legrační záležitosti, jako je Mrkaná, Molekuly a jim podobné ptákoviny.

Do Pohodlí bez pohodlí

Marek, René, Tomáš, Michal, Ester, Dáša, Franta

Vánoce roku 1986. Mrzne až praští. Teploměr ukazuje dvacet pod nulou. Škoda 1203, kterou se zázrakem podaří nastartovat, připomíná lednici. A její osazenstvo Eskymáky. Za tmy vyrážíme na dlouhou cestu k západu. Za Mohelnicí tvoří cestu jen dvojice vyjetých kolejí. Putujeme za chrabrým vojínem neporazitelné Varšavské smlouvy, který za dědinkou s poetickým názvem Pohodlí s nabitým kvérem hlídá rušičku signálu, jenž pod hlavičkou Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky vysílá štvavé zprávy, podkopávající nadšené budování světového socialismu.

Kolem deváté ranní jsme konečně u kasárenské brány. Se jmenovaným žoldnéřem se nám pak sněhovými nánosy podaří doklouzat do nedalekého Jarošova. Naši příbuzní, tedy celá Žůrkovic familie, včetně tety Hurtové, jsou, samozřejmě, patřičně vykuleni. Nicméně se zachovají přímo báječně. Po horkém čaji nás zvou na zimní procházku. Brodíme hlubokým sněhem bílým lesem, často mezi skálami. Nejhezčí část nese název „Toulovcovy maštale“. Tady a v okolí se kdysi skrývali a k bohoslužbám scházeli pronásledovaní Čeští bratří. Odnášíme si odsud nevšední zážitek, provětrané plíce, slušný hlad a v mém případě i pořádný výron na pravém lokti. Teta Milča mi jej léčí vlastnoručně zhotoveným kostivalovým extraktem. Budoucnost ukáže, že velmi úspěšně.

Po vydatném obědě se společně zpívá, povídá a příjemný vánoční večer končí pobožností. Kolem šesté večerní přichází chvíle rozloučení. Vyrážíme do tmy a skoro neprůhledné fujavice. Pohodlí nenastává ani poté, co v Pohodlí odložíme poněkud posmutnělého militaristu Martina. Jedeme stále proti silnému větru. Takže, skoro krokem. Silnice je totiž sotva viditelná. Večer teploměr opět klesá k minus dvaceti. Přitápíme si puštěným propan-butanovým vařičem. I tak jsme zmrzlí jak sardinky. K domovu, kupodivu, dojíždíme ještě téhož dne. Díky Bohu, ve zdraví a v pořádku.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))