EXPEDICE SIGHET

Romania 1987

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část čtyřicátá

Je středa 12. srpna. Doma voní čerstvě usmažené kuřecí řízky a spolu s třináctiletou dcerou Ester, která poprvé v životě vyrazí na klasický zahraniční vandr, balíme do dvou krosen náš přenosný majetek. Kromě nezbytných věcí tam nesmí chybět ani pepř a káva, coby výhodné platidlo a samozřejmě ani žvýkačky a nejrůznější sladkosti jako pozornost pro rumunská děcka. S Lubošem, sestrou Marií a rodinným doprovodem kráčíme mezi paneláky k meziříčskému nádraží. Lída, coby pátý člen letošní výpravy, už stepuje na peróně, takže můžeme před šestou podvečerní směle vyrazit ke Vsetínu a poté ještě k Púchovu. Obklopeni tradičním nádražním púchovským folklórem zde přečkáme necelou hodinu, abychom pak naskočili na rychlík do Bratislavy. Cestu nám v jinak prázdném kupé zpestřuje suverén, který všecko nejlépe ví a zná a právě cestuje za nějakou kočkou, v daném případě mačkou, do Bulharska. V hlavním městě Slovenska jsme asi hodinu před půlnocí. Čekání si krátíme všelijak. Nezletilá Ester například procházkou pěkně osvícenými ulicemi. Mezinárodní expres Trakia má zpoždění a navíc odjíždí z jiného nástupiště, než je uvedeno na vývěsní tabuli. Všecko naštěstí zavčas registrujeme, takže v noční tmě se nasoukáme do vagónu, a světe, div se, i tentokrát narazíme na úplně prázdné kupé!  Není co dělat, a tak za jízdy likvidujeme stále ještě voňavé domácí řízky. Hranici překročíme v Komárně, ráno překonáme Budapešť a pak už vesele uháníme vyprahlou a trochu nudnou Uherskou nížinou.

V poslední maďarské stanici s názvem Puspokladány si k nám přisedají dvě domorodkyně s několika značně nabitými taškami. Jeví enormní zájem o jejich umístění nahoře, přímo nad našimi hlavami. Oplývají přitom nápadnou nervozitou. Poté, co konečně dojíme načatou várku řízků, začneme různě přesouvat naše krosny a nacpávat mezi ně ony tučně nabalené kabele. Maďarky oplývají blahem. Ale jen do chvíle, než před maďarsko - rumunskou hranicí kupé navštíví uniformovaná paní celnice. „Češi?“, zeptá se nás česky, a poté, co kladně odpovíme, její zájem o nás a naše majetky končí. Zato se upřeně soustřeďuje na naše vzpomenuté spolucestující. Prohlíží první tašku a tasí pudinky, žvýkačky a kávu. Po rozbalení poslední kabele odhadujeme množství kávy na dobrých sedm až deset kilo. V Rumunsku za to mohly dostat nejméně sedm až deset tisíc lei. Značně smutně nás opouští a následují neoblomnou paní celnici do budovy celního úřadu. Vycházet zpět je už ale neuvidíme.

Popojíždíme na rumunské území, a tak, jak je to tu obvyklé, nejméně hodinu nečinně vyčkáváme. Samozřejmě, pod bdělým dohledem po zuby ozbrojených pohraničníků. Vystupujeme hned v první stanici, v Oradei. Vlak do Satu Mare jede až za hodinu, takže šoupneme bagáže do úschovny a zamíříme do městského centra. Přes velice pěkné korzo s udržovanými historickými budovami doputujeme k řece a odtud si to namíříme přímo k tržišti. Je tu plno ovoce a zeleniny, prodávají se mléčné výrobky, keramika, suvenýry a dokonce i živá drůbež.  Za pár šupů si pořídíme kilo hrušek, společně je pojídáme a přitom nahlas odhadujeme, co to s našimi žaludky asi udělá. A taky rychle pádíme k hotelu, kde bychom rádi proměnili Mániny šeky. Nejméně půl hodiny čekáme v jakémsi podivném internacionálním chumlu, kde kupodivu naprosto suverénně převládá polština. Za přepážkou se objeví značně noblesní stvoření rodu ženského, v pohodě usedne za stůl, líně vypije kafíčko, důkladně zušlechtí své centimetr dlouhé (paz)nehty - a začne úřadovat. Navíc se před nás drze vecpe pár Poláků, kteří tvrdí, že tu stáli dávno před námi a za žádnou cenu nechtějí čerstvě dobyté pozice opustit. A tak se nám výměna úhledných šeků za hrst pomuchlaných rumunských bankovek definitivně rozplývá. Za chvíli nám totiž odjíždí vlak.

Před nádražím ještě stačíme načmárat pár pohledů a přitom věřit, že docestují domů dřív, než se tam vrátíme my. Popadneme v úschovně odpočívající batožiny a rychle pádíme k vyčkávajícímu osobáku, tvořenému několika vagóny s dřevěnými kupéčky. Hned naproti nás sedí manželé, kteří cestují odněkud z jihu. Hned se s nimi pomocí rukou, nohou a útržků rádobyrumunštiny dáváme do hovoru. Paní se táže, jestli nemáme něco na prodej. A tak se zbavujeme několika balíčků pepře. Za každý dostáváme deset lei, což je velice slušná suma. Rumunka nám nabízí něco mezi ovocem a zeleninou. Říká tomu pepené. Později zjišťujeme, že se jedná o nám zatím neznámý cukrový meloun. Na oplátku nabízíme český chleba a zbytky kuřecích řízků. Kdoví, kdy měli naposled maso? Vlak přitom drncá rovinatou krajinou, kde se střídají kukuřičná pole s pastvinami vyzdobenými černostrakatými kravkami. Občas zahlédneme i rozlehlé sady ovocných stromů. Je těžké odhadnout, zda víc jedeme či stojíme. Spíš to druhé. Pokud netrčíme půl hodiny ve stanici, pak určitě někde v poli, protože se na každém kousku právě opravuje trať. Za slunce západu konečně přijíždíme do Satu Mare. Hned na nádraží se nás ujímá podezřele ochotný informátor se znalostí angličtiny. Vyzvídá, odkud a kam jedeme, kde budeme spát a tak podobně. Přijeli jsme do pohraničního města a jsme dost nápadní. Dost důrazně nám doporučuje nocleh v nedalekém kempu, který je prý perfektní. Tváříme se neutrálně a pátráme v odjezdech. Vlak jede za hodinu, autobus do Sighetu zítra ráno. Hodinovou rychloexkurzi pěkně udržovaným podvečerním městem absolvujeme i s nabitými krosnami.

Vracíme se k nádraží. Dřevěný osobák je úplně plný a navíc docela rozjařený. Stojíme v chodbičce u WC a kolem neustále pendlují značně rozveselené postavy. Jeden mládenec v bílé košili se tu protahuje už pošesté, což nám leze na nervy, a tak mu česky docela důrazně nadáváme. On na to reaguje jenom milým úsměvem. Lída je vytrvale obtěžována nějakým nadprůměrně výřečným mládenečkem, který ji oslovuje sighisoara, tedy slečna Margareta. Kolem se potácí nemálo opilý pasažér, a k našemu zděšení otevírá za plné jízdy dveře vlaku. Násilím ho taháme ze schůdků nahoru. Je natolik vstřícný, že díky alkoholovému opojení nám neklade skoro žádný odpor. Asi o jedenácté večerní vystupujeme ve stanici Vama, kdy by podle Lubošových informací měl být zajímavý trh. Zatímco všichni vystoupivší cestující míří houfně do centra dědiny, my pochodujeme temnou ulicí na její konec. Máme vážné podezření, že nás jeden místní dobrodinec špehuje. A tak nepozorovaně odbočíme na rozlehlý travnatý lán, přeskočíme štreku a kousek od ní zaléháme do vzrostlé kukuřice. Na jasném nebi září miliony hvězd. Po třicetihodinovém cestování jsme ale tak utahaní, že na nerovné zemi usínáme takřka okamžitě. Občas nás sice probudí rachotící pacifik, ale jím způsobený bdělý stav trvá vždycky jenom krátce. Ráno je chladné a kukuřice značně orosená. Luboš ještě ve spacáku načíná svoji speciální vločkovou směs, zatímco se  na východě mezi dvoumetrovými zelenými stvoly prodírá rudé slunce. Líně vstáváme do té orosené nádhery, balíme navlhlé spacáky a vyrážíme do vesnice hledat onen vyhlášený trh. Cestou sbíráme nějaké kulaté švestky a za pochodu snídáme. Na naše otázky, ohledně trhu, je nám vytrvale odpovídáno, že tady žádný trh nebývá. Ten je prý až v pět kilometrů vzdáleném Negresti.

Zamíříme tedy k nejbližšímu shluku stopujících domorodců. A tady jsme svědky poněkud atypické dopravní nehody. Poklidně šlapající mladá cyklistka, jedoucí po hlavní silnici, je znenadání k zemi sražena ojem koňského povozu, který se slušnou rychlostí vyřítí z boční ulice. Děvče vstane, otřepe se, naskočí na bicykl a beze slova nadávek klidně pokračuje v další jízdě. My pokračujeme také, protože se nám podaří stopnout nějaký podivný autobus. Ten nás za 10 lei spropitného přemístí až do vzpomenutého města s tržištěm. A už jsme na trhu, ale ne na trhu ledajakém! Většina lidí je tu oděna do místních krojů. Nejen starší lidé, ale i dorostenci a dorostenky, dokonce i malé děti. Bavíme se s hloučkem Romů, kteří se mermomocí chtějí nechat vyfotografovat. Najednou k nám přiskočí nějaký šéf a důrazně nás upozorňuje, že je tu focení přísně zakázáno. Říkáme, že jenom dokumentujeme místní foklór. On na to, že to není žádný folklór, ale Cikáni. A tak se přesuneme k vedlejšímu baculatému dědovi. Sedí u velkého dřevěného sudu s velkou pípou a prodává nějakou bublinkovou vodu, jíž vylepšuje lžičkou octa. Dává nám zdarma po skleničce. Asi jsme příliš zpanštělí, protože takový patok bychom byli schopni vypít jen v případě akutního umírání žízní. Jako nejúspěšnější obchodník naší expedice se brzy ukáže Luboš.  Za balíček kávy tu dostává rovných 100 lei!

Máňa pořád ještě tuchlí ty nešťastné šeky, a tak uháníme k bance. Jsme velice uctivě odbaveni za přítomnosti ozbrojeného strážce. Náčelník úřadu se nás opakovaně ptá, zda nemáme nějaké koruny. Popravdě odpovídáme, že nemáme. Je očividně zklamán. A potom, že koruna nemá žádnou hodnotu. Vracíme se do ulic. Na autobusové zastávce zjišťujeme, že spoj do cílového Sighetu je už dvě hodiny pryč. Za chvíli ale přijíždí jiný autobus. Nastoupíme a sotva se pohne dopředu, předjede nás velkou rychlostí jiný bus, o němž se dovídáme, že je to právě ten, na nějž jsme chtěli původně naskočit. Má totiž dvě hodiny zpoždění. A tak se dokodrcáme jen do obce Huta, poslední dědiny pod horami. Místní nám poradí, ať kozími zkratkami vyšplháme k chatě v sedle, odkud prý jezdí autobusy na druhou stranu pohoří. A tak poslušně vyrážíme pěšky nahoru. Na lučině u potoka zastavujeme, vaříme hovězí játra z konzervy a v chladné vodě horského proudu realizujeme důkladnou tělesnou očistu. Nahodíme znovu krosny na odpočaté hřbety a líně klopýtáme vyšlapanými chodníčky směrem k sedlu. Při křižování klikaté silnice se po chvíli mávání dívkám podaří v jedné ze serpentin stopnout terénní vůz značky Aro. Nasoukáme se zadními dveřmi mezi hromadu harampádí. Silnice nejdříve malebným krajem stoupá do sedla a pak totálně zalesněným krajem dlouho klesá do údolí. Posádka nás vysazuje v obci Pitra. Dostává darem balíček kávy, což je pro ni za dané hospodářské situace darem z nebes.

Zjišťujeme, že informace mladíků ohledně autobusové dopravy na této straně hor je totálně mylná. Takže jdeme pěšky. Zastavujeme u domku se studnou. Paní majitelka nám ochotně naplní všecky prázdné láhve příjemně studenou vodou. Pokračujeme dál. Nalevo, hned u silnice, registrujeme drátěný plot se sem tam nějakou dírou. Domněnka, že na druhé straně už leží území největšího státu světa se potvrzuje. Asi po třech kilometrech únavné chůze po silnici se k nám blíží nějaký autobus. Tak jako každé projíždějící vozidlo, i jej se pokoušíme stopnout. Kupodivu skutečně zastavuje. Rychle naskakujeme a ve společnosti dělnického osazenstva, s nímž se snadno dorozumíváme rusky, popojíždíme o nějakých deset kilometrů dál. Jsme v Remeti, velké dědině u hraniční řeky Tisy. Na dotaz, jak je to daleko do další obce Sapinty, dostáváme odpověď, že asi tak dva kilometry. Po jistých zkušenostech z této země údaj raději násobíme dvěma. Nakonec je z toho poctivých pět až šest kilometrů.  S více než dvacetikilovým závažím na zádech a v docela svižném tempu to není žádný med. Pěší pochod přes nekonečnou Sapintu nám ale dává možnost nahlédnout trochu blíž do života této svérázné obce. Skoro na každém kroku vidíme rozvěšené huňaté vlněné koberce, deky i dečky, svetry a někde i výšivky. Několik rodin pracuje na svých malých dřevěných stavech před svými domky, hned vedle cesty. U jedné takové rodinné manufaktury na chvilku zastavujeme, povídáme si a s nemalým zaujetím sledujeme, jak se ovčí vlna postupně mění v pěkný, bohatě zdobený koberec.

Tato obec je ale především známá neobyčejnou světovou raritou. Jmenuje se Cimitor vesel, nebo-li Veselý hřbitov. Je hned vedle kostela a platí se tu vstupné. Procházíme lesem vyřezávaných, nádherně pomalovaných dřevěných náhrobků, na nichž jsou vtipně zbásněny životopisy zemřelých. Některé pomníky zobrazují životní povolání, jiné příčinu úmrtí. Ujímá se nás tu ochotný borec, který náhrobky vlastnoručně zhotovuje a ten nám velice názorně, tedy hlavně rukama nohama, představuje obšírný obraz o této zvláštnosti. Pod jeho vedením rovněž nakukujeme do nádherně vyzdobeného interiéru zdejšího kostela.

Po zajímavé prohlídce jdeme k zastávce autobusu. Právě v tuto dobu by měl podle jízdního řádu odjíždět jediný spoj do Sighetu. Nejméně celou příští hodinu ale posedáváme mezi desítkou naprosto klidně vyčkávajících Rumunů. Jejich stoický klid nás udivuje. Jsou asi zvyklí na horší peripetie. Konečně se z dáli přibližuje dlouho očekávaný dostavník. Přijíždí k zastávce a vidíme, že to bude zlé. Je totálně narvaný! K našemu údivu vyleze řidič ven a všem prodává lístky. Na jízdenky to zrovna nevypadá, peníze ale, pochopitelně, dostává. Ty zcela nezakrytě strká do své kapsy. Nastává dramatický boj o dobytí kousku prostoru uvnitř vozu, který připomíná krabičku sardinek. Vší silou se cpeme dovnitř, pomáháme si ostrými lokty, ale stejně jsme se svými krosnami beznadějně poslední. Centimetr po centimetru jsme blíže interiéru, po delší době a nadlidské námaze se i s našimi zavazadly konečně nasoukáme dovnitř. Venku je ale stále ještě Lída s Lubošem. Bystřickému borci se jakýmsi zázrakem podaří zavěsit na hranu prvního schůdku a s vypětím všech sil rve hrachoveckou sighisoaru za vše, co z ní nějak trčí, k sobě. Konečně na schůdku visí i Lída! Ční ovšem i s Lubošem ven, takže šofér nemůže zavřít dveře. Po několikerém pokusu se to přece jenom podaří. Zmíněná dvojka tvoří na podlaze prapodivný zpletenec, který postupně zavalí úctyhodná masa zapocených a hekajících těl. S Ester a Marií zase čníme ve značně šikmé poloze do prostoru o trochu výš, vyvaleni na nebohé slečně v parádních modrých šatech, která pro změnu nedobrovolně leží na několika babinách, které předtím obsadily zadní sedadlo. Ester hlasitě sténá, že to nevydrží a do toho na celé kolo zpívá zkroucený opilý strýc, jemuž stojím na nějakém měchu, v němž převáží něco měkkého, pravděpodobně tvaroh. Po dvaceti kilometrech a půlhodině trápení jsme konečně v Sighetu. Když to tak počítáme, na přesun do cíle jsme potřebovali celkem deset různých spojů či dopravních prostředků. Ten poslední byl ovšem světový. Jednoznačně vydařené finále!

Jsme tedy v Sighetu. Teď už nám zbývá jen dva kilometry dlouhý pěší přesun k našim starým známým, konkrétně k ukrajinsky hovořícím Dubovičovým. Otevírá nám značně překvapená Ileana, přichází také dobračisko od kosti, strýc Vasil, a oba nám hned na prahu sdělují, že Mariana i s mamou „išli do ruskych“. Což znamená, že kšeftují na vedlejší Ukrajině, kam mají povolený vstup ke svým příbuzným. Jsme pozvání dovnitř. Byt je čerstvě vymalovaný, všecko vygruntované, je nám až trochu líto se tu uvelebit s naší, ne zrovna čistou přepravní bagáží. Ani ne za hodinu jsme zváni ke stolu. Jsou nám nabídnuty právě usmažené telecí řízky. Na otázku, jak k nim v zemi, kde se po masu slehla zem, přišli, dostáváme víceméně běžnou odpověď. Negru, tedy načerno. V daném případě si Dubovičovi načerno uchovali a načerno bacili jedno tučné tele. Chutná nám náramně! Pátráme rovněž po původu zvláštní, zatím nám neznámé přílohy. Je nám sděleno, že právě konzumujeme pro nás trochu exotický salát z uzeného lilku.

Po nezapomenutelné večeři se dáváme do gala a jdeme na podvečerní páteční bohoslužbu. Anna nám ji překládá do ukrajinštiny. Poté následuje velké vítání s Gabim, Illiem a jejich rodinami. Nocujeme u Dubovičů. Samozřejmě, také načerno. Přespávání v soukromí je totiž cizincům striktně zakázáno. Pokud by nás tu soudruzi vyhmátli, naši přátelé by zaplatili pokutu ve výši asi tří tisíc lei. Po jedné noci probdělé a druhé v kukuřici, je poležení v posteli něco jako nebeská balada. Sobotní dopoledne trávíme ve zdejším sboru. Zatímco se tu běžně překládá z rumunštiny do maďarštiny, tentokrát to bude do vzpomínaného ukrajinského jazyka. Pochopitelně, kvůli nám. Po skončení pobožnosti tradičně živě diskutujeme před vchodem, ale to už se musíme podřídit výraznému naléhání k odchodu na oběd. S Lubošem jdeme ke Gabimu, dívky k příbuzným odnaproti. Po obvyklé vynikající krmi je podáván moučník a potom ještě zmrzlina. Nacpáni k prasknutí hlasitě uvažujeme, kdeže je to chudobné Rumunsko? Postupně Gabiho chalupu zaplní další hosté, včetně naší dámské části. Písnička rumunská střídá českou a někdy se obecně známé křesťanské songy zpívají dvojjazyčně. V pět hodin je další bohoslužba. Jsme vyzváni, ať něco zazpíváme. A tak kromě jednoho kánonu přidáváme ještě přiléhavou  písničku, začínající slovy „Jsem zde na zemi poutníkem“. Po skončení nabízíme k nahlédnutí český adventistický časopis Znamení doby, v němž je článek o rumunských Romech, kteří uvěřili v Ježíše Krista. Přítomný kazatel se pak rozpovídá o cikánské tématice, mimo jiné o tom, jak mu v jedné rodině nabídli k jídlu nějaký nadprůměrně uležený sýr, z něhož už lezli červi. Aby neurazil, hrdinně tuto delikatesu beze zbytku zkonzumoval.

Blíží se večer a sborová omladina si dává dostaveníčko u řeky Izy. Středem pozornosti se stává naše třináctiletá Ester. Krouží kolem ní snad všichni její vrstevníci a vehementně dávají najevo, že touží po její fotografii. Což je v dané chvíli víceméně nemožné. A tak si společně zakončíme sobotní den a poté prostřednictvím Gabiho dacie za velkého lijáku upalujeme k našemu včerejšímu nocležišti. Tichá Ileana nám za asistence svého ještě tiššího tatínka k večeři připravuje typické národní jídlo, mamaligu. Kukuřičná kaše je tentokrát podávána s brynzou a chutná přímo výtečně! Třešničkou na dortu je  výborný, až nezvykle sladký meloun. K spánku se tak opět ukládáme pořádně, skoro až nezdravě nacpáni.

Uplakané nedělní dopoledne věnujeme procházkám po městě. Po obědě už s rodinou Gabiho a Illieho uháníme dvěma daciemi do povědomé Sapinty. Prvně jmenovaný tu má totiž včelín. Cestou potkáváme dva domorodce, nesoucí na holi velký koš plný hub. Vypadá to na praváky! Odskočíme si na kraj lesa a vítězoslavně přinášíme náruč výstavních bedel. Naši přátelé na to reagují zřetelným zděšením. Nesmíme to brát, protože je to „otravitoare“! Nechceme vyvolávat problém, krasavice odložíme do trávy a kráčíme ke vzpomenutým úlům. A co nevidíme! V blátě u malého potůčku jsou čerstvé stopy medvěda! Včelín je naštěstí obehnán pořádným drátěným plotem, takže zásoba medu je v bezpečí. Gabi uzme včelkám několik plástů a dává nám ochutnat. Je vynikající!

Jedeme dál! Další ochutnávka! V daném případě velice dobré, pěkně řízné kyselky. „Apa minerala“ vytéká přímo ze země. Údolím horské bystřiny pádíme značně rozbitou cestou tak rychle, až se zdá, že se běžná cestovní dacia rozsype. Po dobrých sedmi kilometrech kamenité komunikace zastavujeme pod svislou, temně šedou skalní stěnou. Na jejím úpatí hučí nádherný, přibližně dvacetimetrový vodopád.

Postupně se v údolí sjedou čtyři takřka identické dacie. Popojedeme ve stylu divoké rallye o něco níž. Gabi zavelí, že se jde na houby. Kolem je však jen buš, tvořená převážně lískami, olšemi a planým trním. Tady že něco poroste? Za chvíli se přesvědčujeme, že ano. Běžně nacházíme „kola“, kde je patnáct, dvacet i více kozáků. Svlékáme bundy a za chvíli je máme naplněné. Nakonec narazíme na skupinu desíti velkých a zdravých praváků. A když potkáváme Gabiho, který jich nese plnou náruč, pak jenom lapáme po dechu. Pro české houbaře něco nevídaného.

Vracíme se k autům. Až tady si uvědomujeme, že chybí Ester. Vracíme se do buše. Postupujeme křovinatou krajinou dál a čas od času voláme: „Estéééér, Estéééér!“ Nikdo se neozývá. Prozkoumáme celý prostor, v němž jsme hledali houby, ale dívka nikde. Situace se jeví jako vážná. Cizí země, nezletilé dítě v neznámé krajině, kousek odtud ostře střežená sovětská hranice. Krajem se navíc běžně potulují divočáci a medvědi. Slunce se schovává za obzor, zatímco své zraky upíráme k nebi a dovoláváme se pomoci Nejvyššího. Do buše tedy znovu vyráží početnější, přibližně šestičlenná pátrací skupina, doplněná o patnáctiletého domorodého kovboje na vraném koni. Utvoříme rojnici o šířce bezmála dvou kilometrů a mezi keři trní a ostružin postupujeme výš a výš. Suneme se dobrou půlhodinu a stále nic. Šeří se stále víc a víc. Celým širým krajem se znovu donekonečna ozývá: „Estééééér, Estééééér!“ Po jednom z volání se zdálky najednou ozve: „Co je? Tady jsem!“ Jdu okamžitě po hlase. Za pár minut vidím ubrečenou Esterku s poškrábanýma nohama a velikánskou bedlou v ruce. Doprovází ji vysoký snědý domorodec v tradičním klobouku. Při bloudění narazila na jeho zcela osamělý domek v lese, česky pozdravila „Dobrý den!“ a ve své mateřštině mu sdělila, že se ztratila. Že je Sighetu u známých, dole máme auta a že jsme jeli kolem lomu, který v dálce zahlédla. Přicházím ve chvíli, kdy se dobrý strýc chystá dceru doprovodit do údolí. Srdečně mu děkujeme, dojemně se loučíme a pak už klesáme mírnými stráněmi zpátky do údolí. Narazíme na pastora z klužského „Sdružení“, který byl rovněž součástí pátracího týmu, a ten hned hlasitě volá na všecky možné strany: „Gatááá, gatáááááá!“ Což znamená něco jako „hotovo“. Nalezenou ovečku předávám do péče právě vzpomenutého pastýře a sám se zrychleným přesunem dostávám k autům. Ihned je do okolí vyslán předem domluvený signál v podobě zvuku klaksonu, který oznamuje konec pátrání. Postupně jsou všichni na místě, až na Illieho s Razvanem. Nebudeme muset hledat zase je? Vracejí se skoro za tmy. Hledali údajně až vysoko v horách. Luboš navrhuje úspěšnou akci zakončit děkovnou modlitební chvilkou. Ke ztemnělé obloze se tak nesou slova vroucích díků. V češtině i v rumunštině…

Cestou přes Sapintu potkáme velký svatební průvod. V čele kráčí rozjásaní muzikanti a pěvci, za nimi nějaký praporčík, který za pochodu vyhazuje do výšky tzv. prapor svatby, následují nevěsta s ženichem a za nimi spousta lidí, povětšinou v místních krojích. Průvod uzavírají nejméně tři další muziky, z nichž každá hraje něco jiného. Obsazení nástrojů je však víceméně stejné – klarinet, buben, housle a prapodivně naladěná kytara, z níž vychází něco jako rytmické chrastění. Z parádního mumraje se vzápětí vracíme do absolutního ticha. Prohlížíme si místní modlitebnu adventistické církve. Budova kostelového typu pro zhruba 150 věřících má nejen věžičku, ale i zabudované akumulátory pro případ výpadku elektrického proudu. Údajně jde o jev nikoliv výjimečný. Za chvíli už brzdíme u Gabiho, kde  jeho věrná Maria čeká s nachystanou večeří. Plněné papriky zalité smetanou, a nakonec ještě výtečná domácí zmrzlina. Aby toho nebylo málo, zanedlouho nás čeká další chod u Dubovičů. Vařené kukuřičné klasy a k tomu čerstvě načaté melouny. Marně při tom vzpomínáme na chvíli, kdy jsme měli tak abnormálně naplněná břicha. A to jel Luboš do Rumunska s představou, že tu něco shodí…

Příštího dne nás čeká návštěva objektu s názvem „Muzeul arta populara“, což je něco jako lidová obrazárna, a později i opravdového dřevěného  skanzenu. Ten se tyčí přímo nad městem. Díky Gabiho známostem nás tu pouští i v zavírací den, takže jsme tu dnes jedinými návštěvníky. Průvodkyně, docela obyčejná tetina v gumácích, nám dovolí kamkoli vlézt a cokoli si svobodně osahat. Obdivujeme dřevěné domy se štíhlými střechami, nádherný kostelík a také splétané ploty z lískových prutů, které kolem každé chalupy vytváří příjemný pocit soukromí.

Na programu dne je rovněž návštěva solného bazénu v lázeňském městečku Ocna Sugatag. Naneštěstí je však dnes zavřený. A tak nás Anna po známosti přepašuje přímo do lázeňského domu pro léčené pacienty. Máme tak k dispozici bazény dva. Ženský a mužský. Voda je v nich natolik slaná, že nehrozí žádné potopení. Navíc oplývá i příjemnou teplotou, takže bahnění v liduprázdném krytém koupališti si náramně užíváme.

K velkému zklamání Dubovičových, především Anny s Eugenem, se na noc přesunujeme ke Gabimu. Na večeři jsme pozváni naproti k Illiemu. Ti dva jsou totiž švagři. Večeře to není ledajaká. Ve velkém, skvěle zařízeném obýváku sedí kolem dlouhého, přebohatě prostřeného stolu snad dvacet lidí. Konzumujeme nejrůznější dobroty. Jenom melounů jsou tu hned tři druhy. Vedeme mnohojazyčné diskuze na tisíc témat, do toho občas Daniela zahraje na klavír a zjišťujeme, že je nám pospolu náramně fajn. Vrchol všemu dodává nečekaná scéna, kdy mi Illie na závěr strká do kapsy tisícovku lei. Nastává litý mezinárodní boj! Nakonec končí nerozhodně. Já si beru jejich prachy, on zase naše, československé. Podobně dopadá i pokus o srovnání v případě Dubovičových. Anna za žádnou cenu nechce jakoukoliv náhradu za stravu a ubytování. Jedině za podmínky, že od ní přijmeme nádhernou, ručně háčkovanou dečku.

Vlastní nocování u Gabiho netrvá více než dvě tři hodiny. Ve tři ráno nemilosrdně řinčí budík a tím ukončuje naše slastné sighetské lenošení. Maria nám nabalí plné dvě tašky proviantu na cestu a Gabi nás přetíženou dacií převáží spícím městem k místnímu vlakovému nádraží. Kupuji jízdenky, ale protože nemám drobné, pokladní za okýnkem se převelice rozčiluje. Gabi pohotově přiskočí a zaplatí to ze svého. Odjíždíme. Máváme našemu skvělému hostiteli, a až tady si najednou uvědomujeme, že jsme ony dvě plné tašky, jež nám Marie s láskou nachystala, v tom chvatu zapomněli u nich na zápraží. Asi po hodině cesty vlakem začíná svítat, a tak pozorujeme ubíhající krajinu Maramureše. Je velice malebná, tak trochu podobná té naší, valašské. Jen ty kopce jsou tu vyšší a svahy prudší. Chalupy, pastviny i políčka se šplhají vysoko do příkrých strání. Ve stanici Viseu de Jos vystoupíme a po hodinovém čekání se necháme dalším spojem posunout do další stanice. Jsme ve Viseu de Sus!

Z česky psaného průvodce po rumunských a bulharských horách se dovídáme, že by odtud měla vést úzkorozchodná železnice do nerumunsky znějícího údolí Vasser. Přesnější informace domorodců nás pak žene až na opačný konec města, což nám trvá nejméně celou půlhodinu. Přicházíme k nějaké velké pile. A skutečně tu nalézáme spleť kolejí o úzkém rozchodu. Jdeme po jedné z nich a přicházíme k malému nádražíčku. Vidíme tu nejrůznější kolejová vodidla. Povětšinou přestavěná z běžných silničních. Obdivujeme drezíny z mikrobusů i náklaďáků, co nás však ale nejvíc zajímá, to jsou malé, supící parní lokomotivy. Na otázku, kdy odtud odjíždí nějaký vlak, dostáváme odpověď, že až zítra ráno. Jsme z toho skleslí a ptáme se dál. Nakonec od náčelníka přijde zvěst, že možná dnes přece jenom něco pojede. Prý, ať jdeme po kolejích dál. Takže jdeme. Dlouho na nic, co by se podobalo vlaku, ale nenarazíme. Postupně však doklopýtáme k nějaké neustále se posunující soupravě, v jejímž čele je parní stroj a hned za ním něco, co trochu připomíná osobní vagón. Všechny další už jsou jenom nákladní. Vstupujeme do interiéru, v němž už posedává několik domorodců. Po půlhodině posunování konečně vyrážíme plnou parou vpřed. Lokomotiva sebou zmítá, všude něco syčí, náš dřevěný vagón neskutečně vrže a za okny beze skel ubíhá náramně romantická maramurešská krajina.

Do interiéru během jízdy důstojně vstoupí pan vlakvedoucí. Osobně nás uvítá šarmantním stiskem ruky. Strkáme mu do kapsy menší bakšiš, coby jízdné. Samozřejmě se tomu nebrání.  Vláček občas zastaví. Do kotle se během stání přikládá různě pokroucené bukové dříví, uložené v přední části našeho prostorného kupé. Doplnění vody naopak zajistí hadice, natažená z malého potůčku stékajícího prudkou strání. Asi po deseti kilometrech jízdy údolím, kterým, kromě úzkorozchodky nevede žádná jiná komunikace, končí poslední chalupy. Pak už je kolem jen bystrá řeka, hluboký les a sem tam se tyčící skála. Nemůžeme se vynadívat na tu parádu kolem a stále ji pozorujeme z nezasklených oken. Máňa se dokonce jeden úsek trati veze s mašinfírou přímo v jeho mašině!

Po necelých třech hodinách jízdy naše souprava končí, a tak po vzoru domorodců přesedáme na nákladní vagón vedlejšího vlaku. Nějací silní borci na něj nakládají i notně opilého strýce se zkrvavenou tváří. Až do příští, asi pět kilometrů vzdálené stanice uháníme uvelebeni na nákladu nějakých trámů. Dokonale tak využíváme možnosti panoramatického pohledu na plynoucí scenérie hlubokého, neobyčejně romantického údolí.

Ve stanici Faina definitivně vystupujeme. S námi i spolucestující, jemuž jsme říkali Radek. To pro nápadnou podobnost s trojáckým Radkem Smilkem. Od plánovaného výstupu na bezmála dva kilometry vysokou horu Toroiaga však upouštíme. Pohyb po okolí je totiž značně problematický, protože jen kousek odtud leží sovětská hranice. Cedule s nápisy „Zona oprita“, značící zákaz vstupu to potvrzují. A tak u říčky Apa, chcete-li Vasser, rozděláváme oheň a po delší době si sami chystáme jídlo. Kolem nás pobíhá celá smečka prasat. Jedno z nich nám dokonce drze strká rypák do proviantu. Trochu vzrušení rovněž přináší z dálky se blížící rachot. Způsobuje ho samospádem se řítící kolejové monstrum ve tvaru malého vozíku, obsazeného čtyřmi značně rozjařenými mládenci.

Po dvou příjemných hodinách u vody se shora řítí další nadělení. Vlaková souprava má opět jeden osobní vagón. U pokladny s nápisem „Casa de bilete“ si míníme koupit cestovní lístky. Železničář jen mávne rukou, a doporučí nám, ať průvodčímu strčíme něco přímo do kapsy. Současný vagón je proti tomu minulému o poznání civilizovanější. Má dvě oddělené části, v oknech jsou skla a chybí tu hromada bukového dřeva na přikládání. Je tu rovněž uniformovaný pohraničník se samopalem, jež nám kontroluje pasy a také průvodčí, v jehož kapse mizí předem připravený bakšiš. Mile se usměje a popřeje šťastné cestování. To nám však, díky zaskleným oknům, poněkud kazí docela výrazná puchna. Její příčinou je brynza, kterou naši spolucestující bačové převážejí v plátěných pytlích umístěných v zavazadlovém prostoru nad hlavami. Přes plátno prosakuje syrovátka, která pak pomalu odkapává na cestující sedící pod policemi. Mimo jiné i na pana průvodčího, jež tomu ale nevěnuje ani tu nejmenší pozornost. Vláček postupně přibírá další a další vagóny, a tak kromě lidí veze klády, lesní traktor a v dobytčáku před námi i ovce a prasata. Cestující zvířectvo se ve voze se speciální hlubokou podestýlkou musí však o místo podělit i se svými majiteli. Kolem páté odpolední jsme zase zpátky u pily. Čeká tu už mnoho koňských povozů, a tak se hned po příjezdu tento prostor mění ve velké překladiště. Potkáváme tu prostého, zato náramně výmluvného domorodce ukrajinské národnosti, který nám velice barvitě líčí současné bídné životní podmínky. Dokonce se prý stává, že malá děcka brečívají hlady! Kolem právě kráčí nějaký muž, který evidentně registruje, o čem je řeč. Zkříženýma rukama naznačuje, co by jej za šíření takovýchto zvěstí mohlo potkat. Náš milý Ukrajinec nám říká, že je to policajt. Volá na něho „Štěpáne!“, a že se ho nebojí. K tomu ještě přidává pár hlasitých vět v rumunštině, kterým však nerozumíme. Rozumíme zato jeho naléhání k přespání v jeho příbytku. Zvláštní pozornost přitom věnuje dívčí části naší expedice, jíž se vytrvale snaží líbat svojí dlouho neholenou tváří. Dámy se tedy mazaně uchylují do vedlejšího baráku, kde se jim kromě úlevy na suchém WC dostává od paní domácí ještě milého dárku v podobě kytky živých květů z vedlejší zahrádky. Také tato nadmíru sympatická tetina nám nabízí místo k přespání. A to navzdory už vzpomenutému, všeobecně známému vládnímu nařízení, které takovouto záškodnickou službu cizincům pod hrozbou neúměrně vysokých pokut vysloveně zakazuje.

Jsme zpátky na normálním vlakovém nádraží. Míníme popojet o kousek dál do Borše, ale nic nám teď tímto směrem nejede. A tak měníme původní plán. Místo do „Munti Rodnei“, jejíchž vrcholy stejně vězí v mlhách, zamíříme na druhý konec Rumunska, konkrétně do 250 kilometrů vzdálené Turdské soutěsky. Tradičně nacvakaným autobusem dojedeme do Viseu do Jos. Přestože je už docela šero, na rychlíkové zastávce čeká až nezvykle mnoho lidí. Tušíme, že nastávající noc ve vlaku nebude krátká. Přijíždí očekávaný rychlík. Davy hned za velkého křiku berou útokem veškeré možné i nemožné otvory a spolu s námi se neurvale derou dovnitř. Okamžitě zaplníme kupé, které je, na rozdíl od všech uliček,   úplně prázdné. Pohoda vydrží jen do příští stanice. Otevřou se dveře, dovnitř vpadne vysoký chlap v malém černém kloboučku, s nejméně s pěti taškami a dužinou mladých dívek v místních krojích. Prostřednictvím hlasitých rumunských nadávek a mávání místenkami nám dává najevo, že máme okamžitě vypadnout, protože toto teritorium náleží jen jemu a jeho přítomnému harému. Značně neradi sundáváme těžké krosny z horních polic a snažíme se prodrat na chodbičku. Ta je však totálně narvaná. Nejméně další půlhodinu vestoje čekáme, než zmíněný hromotluk sjedná u dveří pořádek a tím uvolní prostor pro naše přemístění. Usedáme na krosny a zkoušíme podřimovat. Minulou noc jsme toho totiž příliš nenaspali. Usnout je však absolutně nemožné. Nejméně každých pět minut se musíme vztyčit a umožnit tak průchod neustále korzujícím domorodcům. Takže nahoru, dolů, nahoru a zase dolů. Od deváté hodiny večerní až do druhé hodiny ranní. Toto pojízdné rumunské korzo a jím vyvolaná   gymnastika nás málem přivádí k zoufalství. A tak nakonec rezignujeme. Schoulíme se na zemi do klubíček, a vy, slavní vlakoví turisté, si poraďte, jak umíte! My se prostě nehneme! A kupodivu si poradit dovedou! Všelijak nás přelézají, přeskakují či po klikách dveří a různých výstupcích elegantně nadlézají. Berou to s absolutním humorem. Prostě, nechápeme…

Po pěti hodinách nočního utrpení konečně vystupujeme. Dojeli jsme do stanice Cimpia Turzii. V čekárně rozbalujeme spacáky a uléháme na dřevěné lavice. Sova si trochu zdřímneme, budí nás Luboš se zprávou o policajtovi, který už chvíli nevraživě zírá na naše odložené, spokojeně  pochrupující tělesné schránky. Protože netoužíme schytat pár ran jeho nízko zavěšeným dřevěným pendrekem, urychleně se brcháme ze spacích vaků ven. Naštěstí právě svítá a za chvíli odjíždí autobus do nedaleké Turdy. Prodavačka jízdenek v nádražní budce nás v tom ranním zmatku stačí mazaně obrat o nejméně deset lei, ale na sjednání nějaké spravedlnosti už nezbývá čas. Po příjezdu do Turdy pochodujeme spícím historickým centrem k autobusovému nádraží a pátráme po nějakém spoji k vyhlášené soutěsce. Nakonec se nám jako nejvýhodnější řešení jeví přesun po svých. Azimut určujeme podle zrovna vyšlého slunce.  Na okraji města najdeme polní cestu mířící vytouženým směrem. A hned za posledními chalupami narazíme na čerstvě oběšeného psa. To je jediný tvor, jehož při ranním klopýtání bezlesými oblými pláněmi registrujeme. Občas v kukuřičném poli odlomíme nějaký polozelený klas a během chůze začínáme se snídaní. Na rozcestí polních cest usedáme ve stínu kamenného kříže do suché trávy a pokračujeme v jídle. Pojídáme vodou nasáklé ovesné vločky, k tomu darovaný med od Gabiho a ještě několik zbytků nejrůznějších krmí, zatoulaných v  záhybech našich mobilních krosen. Je náramně dusno. Navlečeme kraťasy a pokračujeme k matně se rýsující hluboké skalní průrvě na nedalekém obzoru. Za pochodu oškubáváme červené i žluté mirabelky a plníme jimi nejen kapsy, ale i naše víceméně poloprázdné žaludky.

Procházíme první obydlenou vesnicí. Starší žena, sedící bezstarostně před svým domkem, se nás už po ránu ptá, kdeže míníme přespat. A hned dodává, že můžeme u ní. S velikými díky odmítáme a kráčíme dál. Krajina nám připomíná Turecko. Ostatně, místní tuto oblast nazývají Turzií. Vyznačuje se holými pláněmi, oblými kopci a stády pasoucích se ovcí. Právě, když na jedno takové narazíme, vyřítí se k nám s velkým štěkotem dva rozzuření psi. Drží si nás pěkně v šachu a nedovolí sebemenší pohyb. Bez hnutí stojíme na místě s neoblomnou vírou, že hlasité řádění psovitých šelem probudí zatím neviditelného baču. Do desíti minut se tak skutečně stane. Rozespalý pastýř mávnutím holí a několika ráznými povely sjedná na otevřené scéně pořádek a my tak můžeme konečně doputovat k cíli naší dnešní cesty, k mohutnému ústí velkolepé Cheile Turzii, nebo-li Turdské soutěsky.

S kulisou vysokých skalních stěn uléháme do nízké trávy a okamžitě usínáme. Víceméně probdělá noc je prostě znát.  Když se po hodině probudíme, je už obloha pokryta šedivými mraky. Nahodíme krosny na odpočaté hřbety a po ovčích chodníčcích se opatrně spouštíme dolů do údolí. Začíná hustě pršet. Občas přestane, aby po chvilce začalo s větší intenzitou. Takže využíváme přístřeší mohutného smrku, rostoucího ve velice příkrém svahu. Když to vypadá, že je s deštěm konečně konec, odhodláváme se k průstupu vlastním kaňonem. Jdeme po úzkém, a teď i velice kluzkém chodníku, těsně vedle zurčícího potoka. Po obou stranách se tyčí až tři sta metrů vysoké, místy kolmé či převislé skalní stěny. Jsou tvořeny bílým vápencem a působí dojmem, na který se nezapomíná. Vzduchem poletují motýli, dokonce u nás velice vzácní přástevníci a okolí zdobí náramně pestrá horská květena.

Obklopeni tou nevšední krásou pokračujeme údolím až k jedné ze zdejších jeskyní. Je dlouhá asi sto metrů. Ale značně intenzivní vůně pocházející z vytrvale odkládaného člověčího trusu nás poměrně záhy vyhání zpátky na čerstvý vzduch. Zajímavým místem je při průtahu kaňonem rovněž spojnice dvou břehů zdejšího potoka. Jedná se o polorozpadlou, značně nakloněnou lávku, držící silou vůle asi čtyři metry nad bystřinou. Ten, kdo chce pokračovat až na konec soutěsky, se jí jednoduše nevyhne. Je docela zábavné pozorovat různé styly jejího zdolávání našimi rumunskými spolupoutníky. Méně příjemným se ovšem stává naše pozdější, velice časté přecházení. Musíme po ní totiž opakovaně procházet k jedinému zdroji pitné vody, která opodál vytéká přímo ze skály. Zvládat to s naplněným ešusem představuje poněkud riskantní, nicméně docela slušný akrobatický výkon.

Zhruba tři kilometry dlouhý kaňon končí otevřeným údolím s pastvinami a spoustou kravinců. Stojí zde také kamenné pozůstatky někdejšího vodního mlýna. V jeho blízkosti, přímo u břehu potoka, rozbíjíme náš tábor. Počasí je parádní, pohled na vstup do soutěsky impozantní, ale zmíněné kravince všecky pozitivní vjemy celkem spolehlivě přehlušují. S vědomím, že i v tomto případě jde o produkt přírody, se s tím smiřujeme a postupně si na elegantní slalom mezi hromádkami všudypřítomného trusu zvykáme. Náladu nám však brzy vrací nečekaný nález bohatého ložiska nádherně bílých žampiónů. Je pochopitelné, že je tu nenecháme shnít, ale nad ohněm je proměníme na voňavou, až nebezpečně jedlou přírodní pochoutku.

K večeru se trochu zatahuje. V potoce s hlinitými břehy, jímž proudí voda obohacená o výživné  látky ze vzpomenutých kravinců, realizujeme nezbytnou tělesnou očistu. Dívčí trojice zalézá do dvoumístného vztyčeného stanu a my s Lubošem pod zbytek klenby zříceného mlýna. Sotva zalezeme dovnitř, začíná pršet. Za chvíli dokonce lít. Díky svérázné střeše a nad hlavou a hluboké podestýlce pod zadky, spíme přímo báječně. Na rozdíl od našich dam, které se těsnají v malém plátěném přístřešku, s nímž si rozpustilý vichr až do bílého rána zcela neúprosně pohrává.

K ránu nejenže blizard neustává, ale dokonce ještě významně sílí. Navzdory tomu v tom nečase balíme stan a na znovuzrozeném ohni vaříme snídani. Maďarsky hovořící skupina, kráčející kolem nás, vzrušeně ukazuje na něco v trávě a vzrušeně volá: „Gomba, gomba!“ Načež jeden z nich přiskakuje blíž a tasí neobvykle velkou pýchavku. Jak to, že jsme ji včera neviděli? Asi vyrostla přes noc, kdy skoro bez přestání pršelo. Po ranním jídle, které víc připomíná oběd než snídani, začínáme s likvidací našeho tábořiště. Veškeré majetky narveme do čím dál štíhlejších krosen a chystáme se na přesun k civilizaci. Popravdě, po ní nijak moc netoužíme. Ve společenství skal, slunce, deště, větru a kravinců se přece jenom cítíme výrazně lépe. Po chvilce nad Písmem a nezbytné modlitbě odcházíme k vesnici. Na rozbité polní cestě potkáváme strýce sedícího na káře, tažené starým oslem. S rázovitým domorodcem se dáváme do řeči. Mimo jiné nám vypráví, že byl také v Československu. Ale za Druhé světové, coby voják spojených osvobozeneckých armád.

Pokračujeme pěšky silnicí k Turdě. Stromořadí tvoří totálně obsypané mirabelky. Něco konzumujeme na místě, něco bereme do zásoby. Registujeme z dálky se blížící traktor. S Lubošem zalezeme do úkrytu a dívky posíláme na stopa.  Traktorista neodolá a samozřejmě zastavuje. Všichni se urputně drápeme na vlečku. Jakkoli jsou dámy dobré na stopování, šplh není zrovna jejich silnou stránkou. Konečně je násilím nasoukáme na korbu. Řidič naznačuje, že si máme sednout. Podlaha je však silně znečištěna černou kolomazí, ale nic jiného, než se k ní pokorně schýlit, nám jednoduše nezbývá. Každopádně si i tak pochvalujeme, že nemusíme klopýtat pěšky a naopak máme z otevřené paluby možnost panoramatického výhledu do kraje oblých kopců a pěkných dědin v údolích. Po nějakých patnácti pomalých kilometrech vystupujeme, přesněji, značně kostrbatě seskakujeme. Traktorista pochopitelně dostává nějaký ten bakšiš a nanejvýš spokojen upaluje dál. Až teď si všímáme, jak jsme od oné korby neskutečně špinaví. A tak tady, na okraji Turdy, vyhledáme na cestě co nejhlubší kaluž a v ní se pokoušíme od té dotěrné špíny oprostit. Tento způsob očišťování je patrně sympatický dvěma cikánkám, které se zničehonic objevují vedle nás. Vehementně nám nabízí koupi módních riflových kraťasů. „Cid costa, kolik stojí?“, ptáme se zvědavě. Říkají, že tři sta lei. „To je moc!“, odpovídáme sborově. „Tak, dvě stě lei!“ „To je také moc!“ „Dobře, tak sto lei!“, reagují ilegální překupnice. „Nedáme víc než padesát!“, odpovídáme. „Tak, za padesát!“, souhlasí rumunské Romky. Luboš zaplatí, a jak je vidět, spokojený je nejen on, ale i ony pocestné prodavačky.

Popojedeme autobusem do Kluže a pochopitelně nejdříve zamíříme k tržišti.  Přestože je už dávno po poledni, na trhu vládne velice čilý ruch. Všude je spousta všelijakých melounů , tykví i fialových lilků, jiné stoly se prohýbají pod  hromadami ovoce a zeleniny, někde jsou k vidění i koše čerstvě nasbíraných praváků. Kupujeme nejdřív ručně pletené tašky a pak do nich strkáme sýry, bylinky na ekzémy, propolis a další užitečné náležitosti. Odcházíme na vlakové nádraží. Spoj na Oradeu nám však právě odjel. Odskakujeme si tedy zpátky do centra. Na odjezd příštího vlaku už přicházíme v předstihu. Abychom na místě zjistili, že má bezmála dvouhodinové zpoždění. V cílové Oradei jsme tedy až po půlnoci. Vyhledáme temné zákoutí dlouhé nádražní chodby a tady, na dlažbě u dveří do zavřené restaurace, zaléháme. Působí to nakažlivě, protože za chvíli se kolem nás objeví plno podobných spáčů. Ráno se hospoda otevírá a začínají do ní proudit davy. Chtě nechtě musíme ze spacáků ven. Přesunujeme se tedy do čekárny. Před zraky mnohých přihlížejících připravujeme snídani. Ešus, v něm trochu chladné vody, do toho pár hrstí vloček, lžíci medu od Gabiho, pořádně zamíchat, a může se snídat! Domorodci jsou z toho evidentně na větvi. Kalorickou bombu splachujeme roztokem šuměnky „Vitasport“, jehož přípravu rovněž názorně představujeme udivené čekající veřejnosti. Luboš se rozhoduje pro předčasný odjezd domů, a tak se s ním kolem osmé hodiny ranní loučíme. Zatímco kamarád uhání rychlíkem na sever, my pomalu pátráme v ulicích města po nějakém adventistickém sboru. Ptáme se hlídače parkoviště, který se nám už na první pohled jeví jako velice vhodný typ. Na jeho otázku, zda také náležíme k dotazované množině, odpovídáme kladně. Oči se mu rozzáří, podává pravici a při mohutném a srdečném potřásání říká, jak je to dobré, že on je zase baptista, a tak jsme všichni křesťané, a tím pádem vlastně i sestry a bratři. Za chvíli nás nadšeně představuje kolemjdoucímu známému, a tak potřásání rukama ještě nějakou chvíli vesele pokračuje. Jako pozornost za poskytnutou informaci o poloze sboru mu dáváme balíček pepře. Projevuje nad tím skrovným dárkem tak obrovskou radost, že nás to úplně šokuje.

Modlitebna je poměrně brzo nalezena, stejně jako místní tržiště. Poslední prachy měníme za košile, halenky a nějaký ten meloun. Nadopováni jeho sladkou šťávou uháníme tramvají a autobusem do nedalekých lázní s názvem „Baie 1. mai“. Lidí je tu skutečně jako na prvního máje, patrně ještě mnohem víc.  Kvůli nejmladší člence výpravy se uvelebujeme u skokanského bazénu. Ester tu pak řádí jako divá. Obstarožní zbytek raději okupuje nadprůměrně vyhřáté termály, které díky značné návštěvnosti připomínají obří krabici sardinek. Hodinové postávání v nekonečně dlouhé frontě nám zajistí něco jako rozpláclé slané koblihy, jimž se tady říká gogoše. Po jejich rychlé likvidaci jedeme zpátky do města. Protože jízdné převyšuje naše aktuální finanční možnosti, nezbývá než busem uhánět načerno. Navzdory právě tomuto vážnému hříchu zcela suverénně vpadneme s bagážemi na zádech do vzpomínaného sboru. Svátečně odění strýčci a tetičky, kteří už venku čekají na páteční podvečerní bohoslužbu, na nás zírají jako na zjevení. Tak se do kostela přece nechodí! I tak jsme po skončení pozváni na teplou večeři. Plněné papriky v kořeněné omáčce chutnají výtečně! Marná sláva, v  tomto městě hraje prim výrazná maďarská většina.

Tak, jako všude jinde v Rumunsku, i tady jsme ilegálně pozváni na nocleh. Lídu s Máňou si vezme na triko rodina pastora, my dva s Esterkou přespíme u mladého brýlatého Arthura, který se svou maminkou obývá solidně zařízený byt na jednom zdejším sídlišti. Při cestě tramvají i autobusem musíme držet jazyk za zuby, aby se neukázalo, že jsme cizinci. Zítra má být státní svátek a všude je údajně plno tajných. Po půlhodině totálního mlčení jsme na místě. Sotva zacvaknou bytové dveře, naši hostitelé se dají do povídání. Díky skromným znalostem rumunštiny a angličtiny pochopíme, jak to tady v současné době vlastně chodí. V zimě mají v centrálně vytápěném bytě pouhých osm stupňů nad nulou. Navlékají tedy na sebe svetry, bundy, někdy i zimníky. Kdo si přitopí elektřinou, platí nemalou pokutu za překročení limitu spotřeby. Podobně svízelné je to i s potravinami. Chleba víceméně na příděl, maso tak jednou za čtvrt roku. Jí se předražený tvaroh z tržiště, všelijaké marmelády a tak podobně. Na dědině si domorodci vždycky nějak poradí, obyvatelé měst to mají mnohem složitější.

Dopolední pobožnost trávíme vsedě na schodech. Místa je tu totiž až zatraceně málo. V poledne jsme opět pozváni do suterénu na oběd. Včerejší přihřáté papriky tentokrát konzumujeme ve společnosti mnoha přespolních účastníků. Odpolední procházka městem je v režii už vzpomenutého Arthura. Protáhne nás bohatě zdobenými katolickými kostely, upozorní na celou řadu historických zajímavostí. A poté zamíří do druhého oradeiského sboru, v němž má být dnes odpoledne slavnostní křest. Už dvacet minut před začátkem je modlitebna naplněná a všichni přítomní společně vsedě zpívají. Zpěv se nám zdá být výrazně živější než kdekoliv jinde. Po chvíli si všímáme, že v levém předním rohu je poněkud černo. Sedí zde totiž skupina padesáti až šedesáti Cikánů. Ještě před zahájením nastupují dopředu bíle odění křtěnci. Ze šestnácti adeptů má nejméně deset z nich romskou národnost. K mikrofonu přistoupí sympatický snědý brácha a zpívá známý křesťanský song „Našel jsi mne, pastýři“. To nezpívají jen ústa, to zpívá srdce. Ve shromáždění se začínají lesknout oči většiny přítomných.

Modlitba před vlastním křtem je doprovázena vzlykotem i hlasitým pláčem klečících křtěnců. Jeden ze snědých bratří před vstupem do vody padá na kolena a hlasitě, úžasně vroucně volá k Bohu. V sále vládne nepopsatelná atmosféra. Přítomnost Svatého Ducha je více než patrná. Jeden snědý brácha, patně vůdčí osobnost romské pospolitosti, pak přednáší vlastní báseň. Až příliš často se v ní opakují dva pojmy, kterým i my rozumíme, Cikán a Isus Christos. Přítomnost nebeského království umocňuje několik písní, zpívaných romským pěveckým sborem. Obzvlášť se nám líbí ta, která má vyloženě cikánskou melodii. K zazpívání posledního songu, tzv, „Hymny rumunských cikánů“ nastupují snad všichni přítomní Romové. Pějí tak spontánně, že nám to nedá a notujeme si s nimi.

Po skončení obřadu vycházejí všichni přítomní před budovu modlitebny. Dovídáme se, že tmaví  bráchové přijeli z nedalekého městečka Diosig, kde je adventistický sbor, jehož tři čtvrtiny tvoří právě Romové. Ptáme se tamějšího pastora, zda s nimi nemají nějaké vážnější problémy. Kazatel odpovídá rozhodným ne!  A zdůrazňuje, že obrácení křesťané přestali kouřit, pít, krást a že všichni teď poctivě pracují. „Jak je to možné?“, ptám se zvědavě. Duchovní ukazuje prstem nahoru a dodá: „Isus Christos.“

Pastor oradeiského sboru nám poté představí německou manželskou dvojici, která se, podobně jako my, vrací z dovolené. K našemu nemalému překvapení slyšíme z jejich úst češtinu! Takže tu máme nevšední raritu. V Rumunsku, v maďarském sboru potkáme ve společnosti Romů Němce, kteří mluví česky! Dovídáme se, že znají nejen naše Beskydy, ale i strýce Kuliga, tetu Kitzbergerovou a Jindru Kimlera! Vypráví nám, že se dva roku učili v nějakém kursu češtinu a teď se se svojí škodovkou vracejí z rumunských hor do své východoněmecké vlasti. K našemu dalšímu údivu v tom chumlu narazíme i na naši dobrou známou Marthu ze Sighetu, která nám zase klade na srdce, ať nezapomeneme pozdravovat Magdu od Kimlerů.

Končí nám sobota a my s bagážemi na zádech míříme ke známému termálnímu areálu „Baie 1.mai“. V jeho blízkosti pátráme po nějakém vhodném háji k přenocování. Narazíme však pouze na kukuřičné pole. Jako večeři si rozdělujeme tabulku čokolády. Po celkem slušně prospané noci nás vítá modré nebe nad orosenými kukuřičnými stvoly. Cestou k bazénům kupujeme jeden meloun na snídani a pak už se uvelebujeme v malém zákoutí u lázeňského plotu. Tomuto zátiší vévodí hromada našich přecpaných zavazadel, nachystaných k brzkému odjezdu domů. Mezi polehávajícími polonaháči to vyhlíží značně zajímavě. Znovu se bahníme v teplé kyselce, pojídáme gogoše a bohapustě lenošíme. Kolem poledne máme chuť na něco teplého. S Lídou posbíráme ležící svazky vyhozených vstupenek, děláme z nich malý ohýnek a před zraky znuděných rekreantů nad ním v ešusu připravujeme oběd z úplně poslední masové konzervy. Nedobrovolným rumunským vegetariánům se musí nepochybně sbíhat všecky sliny. Z druhého chodu, což je suverénně poslední zbytek našeho proviantu, jsou však vysloveně zmateni. Jedná se o ničím neochucené, ve vodě povařené ovesné vločky.

Kolem čtvrté hodiny odpolední se přesouváme k nádraží. Na vývěsní tabuli je u našeho rychlíku poznámka „tren oprit“. Co to asi znamená? Slovo „oprit“ známe z cedulí se zákazy, výstrahami a tak podobně. Znamená to, že je vlak zrušen? Ptám se u všech okének, zda na tento spoj potřebujeme místenky. Všude říkají, že ne, a pak dodávají něco, čemu nerozumím. Každopádně to vyznívá beznadějně. Čas příjezdu se blíží, ale náš vlak se neobjevuje v hlášení rozhlasu ani na vývěsce s příjezdy. Smutně sedíme v hale a vyčkáváme, co bude dál. Další vlak jede až ráno, což je asi za patnáct hodin. Vidina noci na nádraží je to nejhorší, co bychom si mohli přát. Vtom mě napadá, že „oprit“ vlastně znamená i „zavřený“. Co když je to onen zamčený lůžkový vlak do Polska, jímž jsme před léty už z Rumunska cestovali? Rychlík přijíždí a k naší radosti i zastavuje. Takže, rychle na nástupiště, zkusíme se do něho nějak dobýt! Vidíme, že úplně vzadu někdo vystupuje. Uháníme tam jako diví, ale ze dveří jsme průvodčím násilně vytlačeni. Takže honem zpátky, dopředu! Všechny vagóny jsou beznadějně zamčené. A tak pádíme stále vpřed, kde jsme zahlédli jeden vagón český. Třeba tam někoho uprosíme. Ve zběsilém úprku si všímáme pootevřených dveří u jídelního vozu. Šoupneme rychle dovnitř a potichu se krčíme v koutku u dveří na WC. Čekáme, kdy nás odtud někdo vyhodí. Nervózně vyčkáváme pár minut, ale kupodivu nikdo takový nepřichází. Konečně se dává vlak do pohybu. Takže, jedeme!!! Na nedalekých hranicích s Maďarskem kolem projde polská průvodčí a sama od sebe nás posílá do volného kupé, které tvoří celou polovinu jídelního vagónu. Všechny ostatní vozy jsou lůžkové. Najednou máme celý prostor jen pro sebe! Tak, to jsme ani ve snu nečekali! Posedáváme, poleháváme a v absolutní pohodě přepálíme celé rovinaté Maďarsko. Československá hranice nepředstavuje žádný problém a nad ránem přistáváme v důvěrně známém Púchově. Až tady si uvědomujeme, že nás během celé zpáteční cesty tímto rychlíkem vůbec žádný konduktor nekontroloval. S našimi kupónovými sešitky bychom bez speciálních lístků na lůžkový vlak asi neobstáli. Přestupujeme na spoj mířící k rodné Moravě a v sedm hodin ráno jsme ve Valmezu. S poděkováním štědrému nebi za ochranu, skvělé zážitky a v neposlední řadě i za nečekaně vydařené návratové finále. Jsme opět doma. Tak, la revedere, Romania, na shledanou, Rumunsko!

(((((((((((((((((((( :- ahoj :-))))))))))))))))))))