TURNÉ TŘÍ PRINCEZEN

Kysuce 1987

-----------------------------------------------------------

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část devětatřicátá

podle zápisu Ester Tomancové

první den

Je právě polovina prázdnin Léta Páně 1987. Ve složení Liba, Ester a moje maličkost odjíždíme kolem osmé autobusem k Rožnovu, kde ještě přibíráme třetí princeznu, Markétu. V Makově přestoupíme na vlak a podél říčky Kysuce upalujeme k Čadci. Díky nekonečné frontě u pokladny bez rozmýšlení naskakujeme do pacifiku mířícího k Oščadnici. Samozřejmě, bez jízdenky. Sotva se vlak rozjede, s hrůzou zjišťujeme, že jedeme na opačnou stranu. K velkému štěstí nás průvodčí nevyhmátne. Zalézáme totiž až na samý konec soupravy. Vystupujeme ve stanici Svrčinovec. Tady koupíme lístky do zmíněné Oščadnice a protože máme fůru času, krátíme si chvíli sbíráním borůvek a mateřídoušky na nedaleké mýtině.

Do cíle dorazíme kolem poledne. Nahodíme nabalené krosny na hřbet a vystartujeme na kopec. Samozřejmě, na ten úplně nejvyšší! Veľká Rača měří něco kolem 1200 metrů. Vytrvale stoupáme stále nahoru. S přibývající výškou ubývá sil a hlásí se únava. Oheň k přípravě teplého oběda tady nepřichází v úvahu, takže přežvykujeme jen suchý chleba. Slunce teď pálí ostošest. K horku a bolesti nohou se přidává i vyčerpávající žízeň. Záchranou je chatová osada pod vrcholem, kde narazíme na pramen chladné vody. Osvěžení ještě jistíme plnými hrstmi borůvek, kterými vrcholové plantáže přímo oplývají. Zkrátka a dobře, borůvkový ráj!

Den se chýlí k svému cíli a před námi je ještě jedna neodkladná nutnost. Nalezení nějakého plácku k přenocování. Z vrcholu Veľké Rače klesáme příkrou lesní cestou někam k vodě. Nečekaně při tom narazíme na seník. Naneštěstí totálně zabedněný. Díky přibývajícímu šeru tu však zůstáváme. Na ohništi zapálíme malou vatru a nad jejími plameny pak kuchtíme speciální dobrotu s nasbíraných borůvek. Samozřejmě také čaj z okolních bylin. Noc je teplá, a tak v poklidu uléháme pod rozložitý strom. Bezstarostná pohoda však vydrží sotva do půlnoci. Začíná pršet. Stavět stan se nám ani trochu nechce, proto se jím pouze přikryjeme. Není to žádný komfort, ale přežíváme…

druhý den

Probouzíme se do nového rána, ale pršet nepřestává. Vydatné přeháňky nás donutí, k tomu, abychom přípravu snídaně realizovali v pláštěnkách. Díky prozřetelně ukrytým klackům se nám celkem rychle podaří rozkřesat nezbytný oheň, a tak déšť nedéšť, teplá ranní krmě je za chvíli hotova. Špatnou zprávou je však obsah našich batohů. Potravinových zásob nám povážlivě ubylo. A tak se před polednem vydáváme do nejbližší dědiny. Je jí deset kilometrů vzdálená Klubina.  Klesáme rozbahněnou dolinou a stále prší. Občas dokonce přímo lije! A tak společně zpíváme lidovky a všelijaké kánony. Moc to nejde, protože bušení kapek náš chvalozpěv úspěšně přehlušuje. Ale, konečně! Přestává pršet! Jak dlouho to asi vydrží?

Ukryjeme bágly do hustého křoví a polehku pokračujeme do Klubiny. Díky sérii doptávání nacházíme obchod a vstupujeme dovnitř. Krám je jako po vykradení! Vidíme jen tvrdý chleba a zbytky rozlámaných rohlíků. Kromě dané reality naštěstí narazíme i na vstřícnou prodavačku.  Slituje se nad námi a po chvíli přináší půlku předvčerejšího bochníku, který je přece jen o kapánek měkčí než ten v regále. Kupujeme ještě marmeládu, pudink a nějakou kaši. A také se dovídáme, že na druhém konci dědiny stojí ještě jeden „Rozličný tovar“. Beru nohy na ramena a těsně před zavřením tu ke všeobecné radosti nakoupím dvacet měkkých rohlíků, sáček cukru a také čerstvé noviny. To kvůli předpovědi počasí. Ty černé na bílém hlásají, že fronta má ustupovat.

Vracíme se zpátky do doliny a cestou děláme šipky pro Štěpána, který slíbil za námi dorazit. Najdeme ukryté krosny a poté, co jimi osedláme své hřbety, pátráme po místě, kudy se dá dostat na druhý břeh lehce rozvodněného potoka. Daří se nám to jen za cenu promočené obuvi. Naštěstí však narazíme na přímo ideální plácek k táboření. A protože Štěpán stále nepřichází, musíme chtě nechtě zlikvidovat všecky značky, které jej k nám měly dovést. Nestojíme o to, aby nás vystopoval nějaký hajný či přiopilý místní poľovník. Sedáme k vybudovanému ohništi a z nalámaného roští a pořezaných polen křísíme nezbytný oheň. Nic lepšího jsme si nemohli přát! Polévka, teplý čaj a společný zpěv známých písniček jsou předzvěstí další společné noci. Ukazuje se, že bude daleko chladnější, než ta minulá.

třetí den

Zatímco princezny spokojeně pochrupují pod nebeskou klenbou, opodál už vesele plápolá nenahraditelný ohýnek. Sotva se dámy vztyčí do vertikální polohy, otevíráme Knihu knih a prostřednictvím Markova evangelia si připomínáme dávné biblické příběhy. A k vysokému nebi vysíláme slova upřímných proseb a velkých díků. Dívky poté čundrácký oděv vymění za plavací textilie a v ledovém potoce si užívají nejméně hodinového čabrání. Jejich nepřítomnosti využívám k přípravě sváteční snídaně. Základem jsou ovesné vločky ozdobené borůvkami, malinami a oranžovými kopečky dětské přesnídávky. Princezny jsou natolik nadšené, že na toto gastronomické překvapení pak rády a donekonečna vzpomínají.

Kolem poledne opět ukrýváme bágly a vyrážíme na letmý průzkum okolí. Klopýtáme přes lesy i paseky, sbíráme borůvky a obdivujeme opuštěnou chalupu, kde majitel nechal nejen zbytky sena, ale i proutěné koše, kuchyňské nádobí a spoustu dalšího upotřebitelného harampádí. Všímáme si rovněž nekonečného průvodu mravenců, který je k vidění ještě dobrých sto metrů od vlastního mraveniště.

Nahazujeme krosny na odpočatá záda a jdeme hledat místo k závěrečnému přenocování. Polorozbořené stavení, u něhož chceme zůstat, se však ani trochu nelíbí Libě s Markétou, jež oplývají poněkud vyššími ubytovacími nároky. Nejméně celou další hodinu se snaží najít ideálnější prostředí, aby se nakonec pokorně vrátily k původně navržené lokalitě. Poté co nad ohněm uvaříme poslední večeři, na výslovné přání princezen je pro čtyři osoby vztyčen dvoumístný stan. Dívky do něj uléhají v naději, že se konečně na čundru pořádně vyspí. Sotva ulehnou, začne venku lít. Nejen lít, ale i pořádně foukat. A do stanu čím dál víc zatékat. Posbírám proto veškeré přítomné pláštěnky a přehazuji je přes schlíplý plátěný přístřešek. Aby je vichr neodnesl do dáli, zatěžuji pršipláště všemi dostupnými nalámanými větvemi. Princezny také nezahálejí. Vnitřní potopu se snaží likvidovat pomocí ručníků. Vidina nejpohodovější noci se mění v horror. Déšť ustává až nad ránem…

čtvrtý den

Vstávat musíme už o půl sedmé. To, aby nás tu někdo nevyhmátnul. Stanování je zde totiž trestné. Takže ještě jednou oheň a díky slušným zásobám i příprava bohaté snídaně. Kaše, čaj a pudink s čokoládou završuje chuťovka v podobě originálních tyčinek. Jsou uplácány z těsta na bramborové placky, zbytků kaše, koření, soli a dalších dostupných přísad. Osmahlé nad ohněm chutnají poněkud svérázně, pravdou ovšem je, že nakonec nezbude ani jediná.

Takže, jedeme domů! Napřed pěšky do Klubiny, pak autobusem do Čadce, odtud vlakem do Českého Těšína a pak už přes Frýdek a Veřovice až do Valašského Meziříčí. Cestou se nám promítají příhody, které jsme během posledních čtyř dnů zažili. Ty díky obrazové i psané dokumentaci jenom tak rychle nevyblednou…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))