SBOROVÉ ZÁJEZDY

 let osmdesátých

1984 – 1989

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část sedmatřicátá

………………………………………………………………………………………………

Lešná a Kroměříž

červen 1984

Po několikaleté odmlce, způsobené přestavbou sborové budovy, opět zaplňujeme autobus a spolu s frenštátskými reprezentanty jedeme na zájezd. Poprvé jej organizuje Aleš Zástěra, pastor meziříčských a přilehlých stád. První zastavení nečeká příliš daleko. Navštěvujeme zoologickou zahradu a přilehlý zámek v Lešné. Nakolik se kdo podobá některému z chovaných exemplářů, necháváme na fantazii jednotlivých účastníků. Každopádně jsou všichni po prohlídce propuštěni vrátným na svobodu, takže to zatím s námi až tak špatné nebude.

Popojíždíme o kousek dál a brzdíme v městě významného zámku, dvou parků a jednoho blázince. Otázku, kam kdo patří, si musí opět každý odpovědět sám. Dlužno podotknout, že autobus se vrací na Valašsko s plným počtem pasažérů. Ti si ještě před tím pod taktovkou Aleše, který tu kdysi studoval, mohli prohlédnout nejen interiéry zmíněného panského sídla, ale i přilehlou zámeckou zahradu. Jestli někdo inkognito navštívil i populární léčebnu, zůstává tajemstvím. Pokud ne, pak je to velice podivné. Především z toho důvodu, že podle vládnoucí strany a vlády náležíme k exotické množině tmářů, která je bezesporu na hlavu…

Mladeč, Bouzov, Javoříčko a spol

červen 1985

Je neděle, sedm hodin ráno a my při stoupající teplotě stepujeme před vlakovým nádražím. Vyčkáváme příjezd zájezdového autobusu. Než se přes nějakého uniformovaného železničáře dovíme, že určené vozidlo se nechce hnout z místa. Takže čekáme dál. Třeba se najde něco náhradního. Nadprůměrně akční teta Kovářová to však nevydrží a s patřičným komentářem odchází směrem k Hrachovci. Náčelník Aleš však dokazuje vlastnictví užitečného daru praktické manipulace. Během chvilky zpracuje naštvanou tetu natolik, že se s ním poslušně vrací k poněkud trpělivějšímu stepujícímu kolektivu. Po pouhé jedné hodině čekání je náhradní bus na místě. Zaplníme interiér a přes Hranice a Olomouc uháníme dále na západ. Bláža nás obšťastňuje želatinou ze Švýcarska a Boriš sladkostmi ze své diplomatky. Borišova přítomnost je zdůrazněna nejen jeho typickými průpovídkami, ale i výraznou vůní česneku, k němuž tento labužník přikusuje pět centimetrů tlustý krajíc pátečního kyjevského chleba.

Přestože v autobusu posedává starší generace, šofér zastavuje v obci Mladeč. Prohlídka zdejšího barevného podsvětí je díky nižší teplotě příjemná a také náramně zajímavá. Nikdo se v tom podzemí naštěstí nezatoulá, takže můžeme neprodleně pokračovat o dům dál. Arboretem v Bílé Lhotě nás provází sympatická paní, která nezapomene upozornit na údajně nejcennější stromový exemplář, obsypaný velkými květy. Bláža k jejímu nemalému údivu veřejně prohlásí, že přesně takový roste i ve Valmezu a že z něho pravidelně úplně stejné květy odlamuje pro svou milovanou Alenku.

Zvlněnou zalesněnou krajinou pak doputujeme k bájnému hradu Bouzovu. Dějištěm mnoha pohádek, které oplývá nádhernou architekturou, dvěma padacími mosty a několika kiosky s občerstvením nás i tentokrát doprovází příjemná a věci znalá průvodkyně. Po spoustě zajímavých informací, z nichž nám v šedé kůře mozkové uvízne jen nepatrné procento, nastupujeme znovu do krytého vozu a v síle mnoha desítek koní uháníme skotačivě dál.

Javoříčské jeskyně jsou pojmem, který, pochopitelně nejde vynechat. I přesto někteří, především starší účastníci zájezdu, zůstávají na povrchu. Toulat se světem stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů, navíc parádně nasvícených, je vždycky úžasný zážitek. O ten ale přichází teta Skalková, která s sebou přibrala neposedného vnuka. Jeho umravnění se ukazuje ještě náročnější než zkrocení té nejdivočejší zvěře.

Divoká zvěř je k vidění na posledním zastavení. Tím je zoologická zahrada na Svatém Kopečku. Děcka zkouší krmit dlouhokrké žirafy a k této aktivitě nakonec strhávají jak váženou tetu Kovářovou, tak i podobně vitální Miladku Zbrankovou. Na průlezky a houpačky, kde vidí naši nezletilí sboroví šimpanzi pokračování programu, však zmíněné dámy už prozřetelně nelezou.  Naopak s ostatními vstoupí do přistaveného busu, který pak plný počet přihlášených cestujících v pořádku přemístí zpátky do Valašského Meziříčí.

Velká Fatra

červen 1986

Nedělní ráno začíná bouřkou. Na nádraží se scházíme za deště, v dešti pokračujeme i do Frenštátu. Tady přisedá početná skupina, a protože se nás nasbíralo nejméně o dvacet víc, než je kapacita autobusu, s uskladněním tolika tělesných schránek nastává nemalý problém. Sedí se tedy po třech a zadní lavici zaplňuje osm, byť docela útlých duší. Obsazeny jsou i schody, někde i podlaha.

Přepálíme Makov i Žilinu a u Strečna s potěšením pozorujeme rozplývající se mraky. Cestou k Ružomberoku už svítí sluníčko, stejně jako v lázních Korytnica, kde si dopřáváme krátkou zastávku. Přes Donovaly se překlopíme na druhou stranu pohoří a zaparkujeme v osadě Turecká. Stopy po Osmanech tu nenajdeme, zato si všímáme dolní stanice lanovky. Ta nás pak za pár šupů vyveze až na nádherně rozkvetlé fatranské louky v oblasti Krížnej.

Procházka je sice krátká, zato náramně příjemná. Návrat k lanovce sice dramatizují blížící se temné mraky, střechu však stíháme ještě včas. Po chvíli čekání sjíždíme zase dolů. Už sice neprší, ale na kraj padla nepříjemné studená kosa. A tak nás Bláža vybízí k urychlenému nástupu a řidiče autobusu k popojetí do Harmanecké doliny.

Z parkoviště začínáme prudce stoupat k nejvýše položené tuzemské jeskyni s názvem Izbica. Blážovo varování ohledně namáhavosti výstupu neberou zdaleka všichni vážně. Hlavně ne nejstarší účastnice zájezdu, devadesátiletá bábinka Koppová. Razantně odmítá dobře míněné rady, nabádající k návratu, a za pomoci střídajících se dvojic vytrvale míří k vyvýšenému cíli. Na rozdíl od mnoha výrazně mladších poutníků, vůbec nehudruje. Po překonání bezmála čtyřsetmetrového převýšení se spolu s ostatními ocitá v úctyhodné výšce 826 metrů nad mořem. A okamžitě je středem pozornosti! Ukazuje se totiž, že je zatím vůbec nejstarším člověkem, který tu kdy vyšplhal. Musí se zapsat do zdejší kroniky a je jí odpuštěno zaplacení vstupného. Průvodkyně v jeskyni je svérázná, ale příjemná, a jak Boriš pohotově zjišťuje, jmenuje se Marienka. Zdejší podsvětí vyniká bílou výzdobou, vysokými dómy a nádhernými jezírky. Prostě, působivá romantická pohádka.

Cesta dolů je už nepoměrně snadnější. Ti rychlejší si pak čekání krátí broděním ve vodě náramně studeného horského potoka. Termální koupaliště v Turčianských Teplicích už nestíháme, protože právě končí provozní doba. A tak se očvachtáme v napuštěném bazénu o vesnici dál. Voda je sice čistá, ale vyloženě ledová. Během zpáteční cesty se proto zahříváme společným zpěvem. Mix tvoří nejen všeobecně známé „písně sionské“, ale i lidovky a trampská klasika, končící známým evergreenem „na shledanou, na shledanou, na shledanou rodné údolí…“

Čičmany, Turiec a Martinské hole

červen 1987

Přichází poslední červnový víkend roku a s ním i nepostradatelný sborový zájezd. Sobota je ve znamení vydatného monzunu, který na Vsetínsku způsobí slušné povodně, ale nedělní oboze už jednoznačně vévodí zlaté sluníčko. Přes Horní Lideč a Púchov dojedeme do horské dědiny Zliechov, obkroužíme 1 200 metrů vysoký Strážov a zakotvíme v nejmalebnější slovenské vesnici, ve svérázně pomalovaných Čičmanech. Kromě procházky hlavní třídou si dáme čas i na prohlídku zdejšího muzea. Výšivky, kroje i ornamenty svědčí o tom, že dědina byly kdysi zcela izolovaná od světa a díky tomu zde vznikla zcela originální lidová subkultura.

Autobus poté pokračuje značně rozbitou cestou do oblasti Rajce. Občas si na nějakém nečekaném výmolu i neplánově poskočí, což pokaždé probudí i ty nejzatvrzelejší spáče. Vyšplháme do Fačkovského sedla, pozdravíme zamlžený vrchol Kľaku a pak už klesáme do lázeňských Turčianských Teplic. Někteří účastníci zájezdu jdou na procházku do zámeckého parku, většina  ale zamíří na zdejší termální koupaliště. Voda je příjemná, vzduch také, takže dvouhodinové lenošení přichází každému více než vhod.

Odjíždíme do okresního města Martina. Pěší přesun z parkoviště autobusů ke stanici lanovky se mění v horror. Nikdo pořádně neví, kudy, kudy cestička a čas k nástupu zatraceně utíká. Běháme i se stařenkami a stařečky sem a tam, až nakonec s jazykem na vestě kýženého cíle skutečně dosáhneme. Lanová dráha právě startuje! Ale po chvíli se zase zastaví. To kvůli naší tetě Kalivodové, která při naskakování padá a při tom si stačí poranit hlavu. Naštěstí nic moc vážného. Přeprava natěšených milovníků dalekých výhledů po malé přestávce pokračuje a díky tomu se brzy ocitáme na oblých pláních populárních Martinských holí.

Zatímco ti letitější sklouzávají dolů lanovkou, výkonnější část zájezdu si dopřává 13 km dlouhou pěší túru. Přestože klesá či stoupá velice krkolomnými chodníky, někteří vybraní jedinci ji absolvují v ne zrovna turistické výbavě. Taková Jana Krynská třeba v botech na slušně vysokých podpatcích. Enormního výkonu je kupodivu schopen i Laďa Škrla. Dal si za cíl držet krok s nejstarší ratolestí vzpomínaných Krynských, na jejíž dobytí si právě dělá evidentní zálusk.

Po třech hodinách hřebenového putování jsme u známých pozůstatků hradu Strečna. Autobus už čeká na podhradním parkovišti. Nacpeme se dovnitř, oprášíme kytaru a v doprovodu jejich strun pak uháníme k valašským končinám. Doma jsme při životě a ve zdraví kolem desáté hodiny večerní.

Drážďany  a okolí

duben 1988

Historický první zahraniční zájezd pořádá vsetínské společenství, konkrétně němčinou políbený Adolf Šlosárek. Z meziříčské pospolitosti se účastní pouze Škrlovi z Jablůnky a část naší rodinné familie. Pod vedením patřičně uvědomělého šoféra, kterého náš zmíněný pastor oslovuje titulem „bratr řidič“, upalujeme dále na sever. Abychom těsně před ostře střeženou hranicí s NDR zjistili, že tetině Bláhové chybí kolek. Bláhově se totiž domnívala, že něco tak zbytečného nemůže v zemi s hojností lesů potřebovat. Takže, bezlesou krajinou s trčícími pahýly někdejších stromů kousek zpátky pro nezbytný český kolek a po půldruhé hodině jsme opět na čáře. V autobusu je ticho jako v hrobě. Člověk nikdy neví, co si celník, a obzvláště bdělý celník socialistický, vymyslí.

Z hraničního Cínovce poté pádíme k Drážďanům. Za chvíli jsme v Sonenhofu, což je odedávna centrum zdejších adventistů. Dáváme si zaručeně nezávadnou večeři, seznamujeme se s ochotným personálem a čekáme na přidělení nějakého koutku ke složení hlavy. Naše vícečlenná familie obdrží k přespávání ten úplně největší pokoj!

Příštího dne nás čeká snídaně, ranní pobožnost a pak už „hrrr“ do města! Takže, banka, obchody, obchody a zase jenom obchody! Na oběd nás dovezou zpátky do Sonenhofu a jen co polkneme poslední sousto, zase rychle do drážďanských ulic! Nákupní horečka adventního národa je nepopsatelná! „Kdes to sehnal? Kolik to stojí?“ a jiné podobné otázky donekonečna rezonují mezi korzujícími reprezentanty církve ostatků. Vypadá to, že především masivním nákupům je zasvěcen právě probíhající církevnický zájezd.

V pátek se opakuje úplně totéž, jen s rozdílem návštěvy zdejší proslulé klenotnice. Byznysem provoněnou atmosféru zlomí až páteční večer s nezbytnou bohoslužbou v podání zdejšího pastora. Sobota je, zcela pochopitelně, dnem všeobecného klidu. Zcela přirozeně navštěvujeme místní adventistické shromáždění. V rámci sobotní školy zde vzniká česká třída, kde zní výhradně česká či valašská mateřština, která je pak ke slyšení jak při zpěvu mládežnické písně, tak při sólu nepřekonatelné Marie Zubíčkové, potažmo Mařky Zubky, jíž na klavír doprovází její přítomný syn Jaromír. A do třetice ještě nesmí chybět vystoupení věhlasného valašského tria v obsazení už vzpomenuté Marie sopranistky, dále Bohuslavy altistky a nakonec i Marie tenoristky ze vsetínské Rokytnice. Čeština zaznívá také během kázání, jehož se ochotně ujímá náš aktuální náčelník, vždy vzorně učesaný Adof Šlosárek.

Po sobotním obědě se jde, jak je v kraji zvykem, na výlet. V našem případě na lesní hřbitov. Od místního průvodce se dovídáme spoustu zajímavostí. Hlavně u památníku obětem amerického bombardování. To si slavní spojenci opravdu mohli odpustit! Tak, jako vždy, i tady na válku mocných doplatili bezmocní…

Večer jsme svědky parádní duchovní promluvy už vzpomenutého místního pastora. Na rodilého Němce je až příliš temperamentní. Následuje chvíle otázek a odpovědí a poté ještě tak zvaný „Adventbazar“. V pohodové atmosféře si tu z hromady nabízených věcí může každý vybrat, co chce. Tasím šlajfku a kárované gatě, Dáša zase slušivé dámské šaty.

Po poslední snídani a dlouhém, dojemném loučení naskakujeme do busu a uháníme zpátky k českým hranicím. Míříme do Ochranova, jemuž se německy přezdívá Herrnhut. Právě sem v nešťastných pobělohorských dobách doputovali od Suchdolu nad Odrou tak zvaní Moravští bratří. Muzeum i místní hřbitov nám odhaluje spoustu zajímavostí. Třeba to, že vzpomenutá skupina křesťanských vyhnanců rozjela vůbec první smysluplnou světovou misii a její stopy dodnes zůstávají takřka na všech kontinentech. Celou historii tohoto výjimečného společenství ještě během další jízdy dokresluje věci znalý Adolf Šlosárek. Co si během jeho vyloženě duchovně zaměřeného vyprávění myslí stranou a vládou pověřený řidič, můžeme jen domýšlet. Každopádně získává na zpracování povinné zprávy pro StB dostatek pozoruhodných informací.

Dlouhou cestu k domovu si krátíme všelijak. Třeba předčítáním zaručeně autentických telegramů z nedávné Vaculíkovic svatby. Pro příklad uveďme alespoň některé: „ Líbánky si protáhněte jak súdruzi schůzu! To vám přeje do manželství starý Miloš Búzú.“- „Ani nevíš, Vlasto hlúpá, jaká je to fuška! Přiď si negdy postěžovať! Smilková Bohuška.“ – „Zpívajte si převysoko, výš, než léce káňa! Buďte jak já populární! Zubíčková Máňa.“ Popravdě řečeno, přiblížení svatební atmosféry se, na rozdíl od oné svatby, v autobuse nesetkává se stoprocentním úspěchem. Karel Kubičík nechápavě kroutí hlavou a posledně zmíněné autorky se od právě pronesených slov s větším či menším rozhořčením distancují. Důležitější je fakt, že drtivá většina pospávajících účastníků si procvičí bránice a stranou a vládou proškolený řidič nakonec díky dobré náladě zdárně dokočíruje svůj náboženskými tmáři obsazený hranatý koráb až do valašského cíle.

Trenčianské Teplice, Trenčín, Čachtice, Luhačovice

červenec 1988

První prázdninové nedělní ráno je všelijaké. Vypadá to na déšť. Za Púchovem se však mraky trhají a v Trenčianských Teplicích je úplně jasno. Sotva vystoupíme z autobusu, hledáme Žabu. Nejedná se o kvákajícího obojživelníka, ale o termální koupaliště. K našemu překvapení jej nacházíme vysoko ve svahu. Voda je božsky teplá, obloha modrá a prostředí příjemné. S minimálním textilním pokrytectvím zde vydržíme nejméně dvě hodiny.

Popojíždíme do Trenčína. A zase šlapeme do svahu. Tentokrát na hrad. Prohlídka vyvýšeného, zdaleka viditelného panského sídla je bez průvodce, takže si každý může chodit kudy chce. Málokdo ale vynechá ochoz hradní věže. Ten nabízí nezapomenutelný pohled na město, okolní Pováží i protější pohraniční Bílé Karpaty. Pěší zónou pak klesáme zpátky k autobusu. Míjíme moderní budovu s nápisem „Sobášna sieň“. A s výrazným upozorněním na venkovních dveřích: „Ťahať!“Jak se zdá, ani na Slovensku se do ženění nikdo dvakrát nehrne…

Jedeme dál! A občas taky couváme. Cesta k Čachticím je plná ostrých zákrutů. Asi proto, že na zdejším hradě žila krvelačná dáma se značně ostrými lokty. Průvodkyně v muzeu se však o hlavní postavě zdejšího kraje zmiňuje jen krátce. Povídání o pověstné „Čachtické paní“ by prý bylo velice, ale opravdu velice smutné. Před odchodem jsme vybídnuti, ať něco zapějeme, když jsme z té Moravy. A tak zpíváme „Krásnou vlast“. Průvodkyně je evidentně dojatá. Prý tu nic takového ještě nikdo nikdy nezpíval…

Plíživým tempem se pak blížíme k Moravě. Překonáme bělokarpatský hřeben a přibrzdíme v nejslavnějším moravském lázeňském městě. Únavu parného dne utápíme v příjemně chladivých vodách luhačovické přehrady. Sotva se trochu osvěžíme, od západu začnou táhnout těžké mraky. Takže, zpátky do busu, a v bezpečí jeho interiéru pohodlně ke svým domovům. Tak jako vždy, i tentokrát za zvuku kytary a křesťanských i jiných písniček.

Severovýchodní Čechy

červen 1989

V pátek po poledni vyjíždíme z Valmezu a v poklidném tempu se k večeru dostáváme do čítankového Babiččina údolí. Pubertálně dorostenecká část výpravy mužského pohlaví si v místech někdejších her legendární Ády a Báji a pobíhajícího Sultána a Tyla čutají s míčem tak nešťastně, až jim přistane u protějšího břehu pověstné strouhy. Veškeré snahy o jeho vylovení jsou stejně marné, jako dávné Viktorčiny zpěvy u nedalekého splavu. Nezbývá tedy, než aby jeden z přítomných čtyřicátníků ponořil část svého vychrtlého těla do líného proudu a balon ze zajetí pobřežních chrastin hrdinně vysvobodil.

První noc trávíme v těsné blízkosti Rozkoše. Dlužno podotknout, že daná realita připomíná pravý význam slova jen velmi mlhavě. Nad vodou je mírná mlha a kolem hladiny syrovo. Nocležení je však pohodové. Především proto, že můžeme spát vleže. Rekreační ubytovna totiž oplývá standardními lůžky. Dokonce i vodovodem a splachovacími záchody.

Příštího dne se posunujeme do podkrkonošského Turnova. Protože nastal den sobotní, navštěvujeme modlitebnu místních adventistů. Chovají se k nám nečekaně mile. Poznáváme to podle toho, že polední pohoštění je nejen patřičně syté, ale i náramně chutné. Frenštátská část naší výpravy pak místním sourozencům slouží svým odpoledním programem. Ten je na přání domorodců ještě doplněn několika křesťanskými valašskými lidovkami.

Odpoledne se koná společná vycházka na blízký Jankův vršek. Dochované záznamy dosvědčují, že už i naši prapradědové museli být pěkně střelení. Mnozí z nich si totiž kdysi na onom vršku hráli na vojáky. Pod korouhvemi svých ještě více střelených pánů a s opravdovými vintovkami. Vůně střelného prachu je prostě neodolatelná…

Závěr dne odpočinku trávíme nezvyklou modlitební chvílí. Po ní už přichází ke slovu kytara a známé  evergreeny o tom, jak „strýček Donald farmu měl“, případně „kokošui mort“, což doslovně vypovídá o smrti rumunského kohouta. Vzdálené kokrhání českého živého slyšíme až nad ránem, ale ještě předtím si dopřáváme trochu spánku v nejrůznějších zákoutích zdejší prostorné sborové budovy.

Neděle začíná prohlídkou majestátního adršpašského skalního města. Dopřáváme si i komentovanou plavbu po hladině zdejšího „stříbrného“ jezera. Kapitán plavidla nás obšťastňuje humorem, patřícím do kategorie soutěže o „zlatou mříž“. Stále ještě se totiž nacházíme v zajetí důsledně střeženého tábora socialismu. Což ani trochu nevadí hrdě vztyčenému starostovi se starostkou, kteří s kamennou tváří hledí upřeně vstříc opravdovým světlým zítřkům. V závěru plavby jsme překvapeni nejen přívaly nebeských vod, ale i dramatickým hřímáním a vydatným krupobitím. Možná to zařídila Moskva, jako odplatu za nemístné poznámky místního lodivoda.

Po závanu studeného vzduchu popojíždíme do Teplic. Nad Metují se asi ještě nerozbřesklo, protože tu mají jednu ulici stále pojmenovánu po jednom tuze věhlasném Josefovi. Aby soudruzi vše patřičně vyvážili, tak vedle Stalinovy třídy se hned za rohem vyjímá Rooseveltovo náměstí. Zatímco drtivá většina sborových účastníků sborově táhne k místnímu koupališti, skálomilovný Boriš v doprovodu mé maličkosti volí superrychlou prohlídku impozantního světa zdejších strašidelně kolmých pískovců.

Vracíme se zpátky do Turnova. Většina spáčů tráví noc na svých místech. Výjimku tvoří bdělý hlídač přítomných dorostenek a dorostenců, Jano. Mazaně se ještě za večera přemísťuje k jejich pelechům na podkrovní sborové půdě. Nesnesl by, kdyby se na takovéto půdě dělo něco nepřístojného. Bdělé mládí však jeho rádobytajný výskyt brzy odhalí. Hned poté, co strážný anděl usne, mládenci i panny, včetně Janovy dcery Jany, potichu sestoupí dolů do jídelny, kde v bezhříšné pospolitosti stráví celý zbytek noci. Že je to příčinou pozdějšího konfliktu, netřeba zajisté připomínat. Ten se naštěstí vyvine jen do války studené, takže k pěstním ani jiným podobným soubojům nedochází.

 V pondělí po ránu celá výprava, včetně dvorního pastora Petra, zamíří do Dvora. Nejedná se o žádný Petrodvorec, ale o Dvůr Králové, kde se, jak známo, prohání bezpočet nejrůznějšího zvířectva. Podobně jako v Adršpachu, i zdejší průvodce je neobyčejně vtipný. Samozřejmě, díky značně riskantní politické rovině, kterou je celý výklad bohatě prošpikován. Po následné individuálně pojaté prohlídce tvorů s více či méně odňatou svobodou sympatické safari svobodně opustíme, abychom se ještě posunuli o několik koňských délek dál.

Zatímco ve Dvoře hráli prim nejrůznější živočichové, zámek Kuks obklopuje takřka výhradně sama hlava tvorstva. Byť pouze ve zkamenělé podobě.  Braunovy sochy jsou úžasné, stejně jako míra zchátralosti bezprostředního okolí. Budování světlých zítřků totiž lehce zapomnělo na docela nedávný včerejšek.

Poposkočíme do Třebechovic. Třeba tu zahlédneme Oreb, případně věhlasný betlém. Betlémský správce, jež právě křižuje místní náměstí, by nás k němu i vpustil, leč z moci úřední je mu to striktně zapovězeno. A tak můžeme Betlém i Oreb uvidět nanejvýš ve vidění. Koho v Třebechovicích ovšem uvidíme, je živoucí teta Svrčková, nezapomenutelná manželka jednoho z nejvýznamnějších valašských pastorů. Vedle ní stojí i její dobrý známý, farář místního evangelického sboru. Ten je kupodivu povědomý i Janě a Petrovi Krynským. A tak přijímáme pozvání do jeho kostela, kde jsme vyzváni, abychom něco zazpívali. V doprovodu starých varhan pak zní svatostánkem oslavný křesťanský hymnus Tebe, Boha, chválíme. Zcela jistě máme zač. Až do Valmezu totiž přijíždíme bez nehody a v atmosféře božské lásky „agapé“.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))