jak jsme jeli

DO JIŽNÍHO ČECHA

 Dovolená roku 1987

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část osmatřicátá

zpracováno podle zápisu Evy Hasmandové

- Hasmandovi, Sedlářovi a dvojí Tomancovi –

Ručně psaný záznam Evy Hasmandové v červené mládežnické kronice začíná slovy: „Když se mluvilo o plánované dovolené v Jižních Čechách, hrál si Jakoubek kdesi na zemi a snad nás ani nevnímal. Tak utíkaly dny a jednou časně ráno se skutečně vyjelo. Cestou se několikrát stavělo. A když to bylo už po kolikáté, upřel Jakub svá kukadla na rodiče a bezelstně (ale značně naléhavě) se optal: ´Už jsme v tom Jižním Čechu?´ A tak vznikl název naší dovolené.“

V doprovodu zmíněné Evy a jejího syna Ondry nasedáme do naší obytné dvanáctsettrojky a spolu s rožnovskými Sedláři pádíme ke Kačicím. Obavy z neúčasti místních Tomanců se potvrzují. Výřečná náčelnice rodiny oznamuje, že počasí je nejisté, Lukášek malý a chuť na pobyt v kempu neveliká. Máme poslat telegram, jak to v Jižním Čechu vypadá a pak se prý uvidí.

Přes Hostýnky a část Hané se dostáváme k dálnici. Naše vozidlo, vybavené slabým motorem a silným zatížením je evidentní brzdou provozu, čehož s radostí využívá namodralá škodovka manželů Sedlářových. Květoš je bez sebe, kdykoliv nás může předjet, pak čekat na nejbližším odpočívadle, aby mohl slastný manévr několikrát zopakovat. Za Brnem dálnici opouštíme a spletí okresních silnic nejrůznějších kvalit přijíždíme do Telče. Odložíme vozidlo na vyhrazené parkoviště, a pak už se protahujeme úzkou branou do nádherného historického centra. Nabízí spoustu krásných domů, ale skoro žádnou šanci k nákupu pohledů či suvenýrů. V nedalekém zámku je to o mnoho lepší. Až na to, že průvodkyně nám stánek před nosem zavře, protože jsme prý poslední výprava a ona na nějaké prodávání už nemá čas. Interiér krásného zámečku je vyzdoben květinami. Na náš dotaz, kdo za to může, ostáváme odpověď, že paní uklízečka. Náladu akorát kazí někteří protivní návštěvníci, které vyvádí z míry přítomnost malých dětí. Vše naštěstí vyvažuje obšírný a zajímavý výklad, který nás aspoň na chvíli vrací do dob, kdy bylo toto panské sídlo intenzívně využíváno.

 Nasedáme do aut a typickou jihočeskou krajinou pokračujeme dál. Míjíme rybníky, louky, malebné vesnice i obdělávané družstevní lány. Noříme se do jehličnatých lesů a konečně přijíždíme do zamýšleného cíle. Tábořiště Zvůle se jeví jako naprosto ideální. Až na to, že je úplně plné a další návštěvníky už nepřijímá. Večer je na spadnutí, stejně jako nebeská vláda shromážděná do blížících se šedivých mraků. Popojedeme proto k nepříliš vzdálenému Komorníku. Situace ve zdejším kempu je obdobná. Prší čím dál silněji, atak je rozhodnuto. Hasmandi a Sedláři postaví stan mimo tábořiště a naše rodinka přespí v autě hned vedle zabedněné vstupní brány.

Ráno, které zpravidla bývá moudřejší večera, však nic nového nepřináší. Kemp je totálně narvaný. Eva s děcky proto zůstává i přes hrozivé námitky vrátného ve stanu před oplocením a my se Sedlářovými jedeme pátrat po další možnosti. Nacházíme ji těsně u ostře střežené rakouské hranice. Tábořiště Osika u Nové Bystřice je sice také přeplněné, ale dva nevelké plácky k postavení stanů tu přece jenom nacházíme. Ester s tetou Marií zůstávají střežit vyhlédnuté lokality a my pak urychleně převážíme zbytek výpravy. Vlhké místo mezi natěsnanými stany neslibuje žádný nebetyčný komfort, ale je to jediná možnost k zakotvení.

Budování tábora se děje pod pálícím poledním sluncem, bez jakékoli možnosti zastínění. Rozlehlý rybník Osika je naštěstí nedaleko. A tak se po půldruhém dnu trmácení konečně ocitáme ve vodě. Přestože je i tady lidí jako much, zdá se nám o ráji. Voda je čistá, dno písčité a počasí ideální. Nevázané letní radovánky tedy dostávají zelenou!

Protože jsem jsi přibalil nevelké dámské kolo, mám možnost postupně poznávat malebné okolí. A Česká Kanada, v níž se právě nacházíme, má opravdu co nabídnout. Hluboké lesy s nádhernými mechovými porosty, zastrčené tajemné rybníky a hlavně tichou krajinu bez lidí.

Bažinatý kraj však přináší i jistá úskalí. Jak už bylo řečeno, naše stany, k nimž časem přibyl ještě hangár Tomanců z Kačic, stojí na značně provlhlém místě, o které nikdo před námi neprojevil zájem. Nejpostiženější přístřešek tím pádem hostí ve svém středu nevelké, zato docela zapáchající jezírko. Nezbytné meliorace v nejbližším okolí sice situaci mírní, ale přítomnost vody v interiéru ani náhodou neodstraní.

Poblíž kempu pravidelně projíždí uzkokolejný motoráček. Byla by škoda jeho služeb nevyužít k neobvyklému výletu. Pomalou cestu mezi hlubokými lesy v jednom místě zpestřuje filmový štáb, natáčející scény do nějakého filmu. Takže na požádání režiséra jede vlak hned tam, a pak zase zpátky, a to se opakuje několikrát dokola. Při každém projetí kolem kamery se do okna nahrnou cestující s nezdolnou touhou objevit se konečně v kině či alespoň na obrazovce televize.

Vláček postupně dodrkotá až do půvabného Jindřichova Hradce. Okresní město zdobí nádherný rybník, v jehož hladině se zrcadlí ještě nádhernější zámek. Jeho prohlídce však zabrání právě probíhající rekonstrukce. A tak zajdeme aspoň do zdejšího muzea. Díky tomu máme možnost uvidět bezpočet zajímavostí, především ale tzv. Krýsovy jesličky, což je prý v této době největší tuzemský betlém. Za procházku ovšem nesporně stojí i jindřichohradecké náměstí. Vedle několika lešení je tu k vidění celá řada pozoruhodných budov, zahrnujících snad všechny doposud známé stavební styly.

Přestože kemp volným prostorem ani náhodou neoplývá, naše čtyřrodinná pospolitost žije docela rušným společenským životem. Bažinaté podloží nebrání v tom, abychom se občas nesesedli, nepodělili se o aktuální i jiné dojmy a nepomluvili alespoň jednoho nepřítomného bližního. Flegmatickému Michalovi už nevadí vůbec nic, dokonce ani jeho nedávno zasádrovaná horní končetina.

Občas je díky vrtochům počasí záhodno přehodit výhybku. A tak se můžeme dostat ke zřícenině hradu Landštejna či ke Kacléřskému rybníku. A také se projít bájnými lesy s hedvábnou trávou, písčitými cestičkami, červenými holubinkami a hejny krvelačných komárů.

Pokud nám bode Osiku něco připomínat především, pak to bude bezesporu zdejší koupání. Není sice tak časté, jak bychom si představovali, zato však nabízí absolutní nadstandard. Díky mírnému vstupu do vody si tu na své přichází i malý Lukáš s o něco starším Jakubem. Áda s Esterkou a Ondrou tráví ve vodě celé hodiny, zatímco hloubavější Bára se povětšinou zdržuje u břehu. To Michal se odváží i na volnou hladinu. Omotá sádru igelitem, nafouká lehátko a pak si už jen bohapustě lebedí pod modrou oblohou, sálajícím sluncem a pofukujícím větříkem. Na své si pochopitelně přichází i dospělejší zástupci našeho společenství.

Dovolená, která začínala dramaticky, nakonec končí v poklidu. Poklidíme tábořiště, narveme zavazadla i odpočatá těla do přistavených přibližovadel a pak se už bez jakýchkoliv problémů přemísťujeme k východu. Díky zmíněnému zápisu, několika fotografiím a záznamům v šedé kůře mozkové přibývá další možnost k nekonečnému budoucímu vzpomínání.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))