Amerikou v papučích

- aneb -

Krásně je na světě

Něco jako miniúvod: Cestopisy zpravidla popisují něco neobyčejného. Neobyčejné výpravy do neobyčejných krajů, kde se neobyčejní lidé dostávají do neobyčejných situací. My, co jsme více či méně obyčejní, je můžeme obdivovat, můžeme jim závidět, ale z nejrůznějších důvodů je zpravidla nemůžeme kopírovat. Útlý, úplně obyčejný cestopis, který je v podstatě opisem deníku, je určen nám, úplně obyčejným lidem, kterým stále ještě voní modravé dálky. Všechna zmiňovaná místa můžeme navštívit, aniž bychom vyzuli pohodlné papuče. Příjemné putování textem a později i samotnou Amerikou přeje Felix Tomášek. 

Poznámka: příběh je pravdivý, jména jsou změněna

Z VALAŠSKA DO COLORADA

ZA 30 HODIN

=========================

  „Krásně je na světě, to bude den“ tak nějak začínala  naše oblíbená americká lidovka přečasto zpívaná v pradávných dobách u  plápolajících večerních ohýnků. Praskající táboráky byly také svědky dojemných písniček o statečných indiánech, zamilovaných kovbojích, rančerových dcerách, hlubokých kaňonech a širých prériích. Také o zelených pastvinách, žlutých růžích a šumících červených řekách, ze kterých ční červené kamení. Naděje, že někdy spatřím červené řeky s rudým kamením byla tenkrát, díky vládě rudého bratrstva, asi stejná, jako naděje současníka dostat se na rudou planetu Mars.

  Pominu-li Kolumba, který pro nás svět červeného kamení objevil a Gorbačova, jenž nám jej, probouráním rudé hradby, zpřístupnil, děkuji za možnost návštěvy Nového světa mému, poněkud příbuznému Matějovi a  prasatům.  Matějovi proto, že, poté co vyměnil teplé místo tuzemského chemika  za vychovatele prasátek v Severní Karolině, nás pozval ke společnému procestování  nejkrásnějších míst  severoamerického západu. A prasatům hlavně proto, že díky jim si mohl Matěj, spolu se svým kamarádem  Hubertem,  pořídit prostorného bílého Pontiaca, s nimž se pak bylo možné po rozlehlé Americe celkem pohodlně posunovat.

  Budoucí pětičlennou posádku doplňovala, kromě dvou výše jmenovaných, také má žena Darina a náš čerstvě patnáctiletý syn Jáchym, kterému právě končila škola, puberta a  jak se naivně domníval i nepohodlná poddanost zákonným zástupcům.

  Je právě úterý, 11. května, deset minut po půlnoci. V zeleném Berlingu vyrážíme do černé noci, abychom nechali za zády naše šedé útočiště z panelů . Najít v noční temnotě hlavní město není zas tak těžké, nekonečně náročnější je v něm vypátrat letiště. Málo přelétavý venkovan totiž většinou neví, že stověžatá má letiště dvě.

  Samozřejmě, že náš Citroën zajíždí k tomu nepravému. Ještě, že nás tu náš obětavý přepravce Matouš  nevyklopil a nevyrazil hned zpátky k východu. U nápisu „letiště Praha“ vyčkáváme asi dvě hodiny. Poté, co jsme nanosili veškerá zavazadla do letištní haly, se dovídáme, že, pokud chceme doletět na západ, nezbude, než se posunout trochu na „sever.“ Jsme totiž na Ruzyni - Jihu. Jih od Severu tu, naštěstí, dělí jen pár kilometrů.

  Naposled jsme s  létali před dvaceti lety. Létali jsme po Sovětském svazu a jak bylo v oněch létech zvykem, létali jsme s cestovkou. Říkali nám, kam se máme postavit, co máme vyplnit a kam se dívat. A protože to bylo v onom Sovětském svazu, dívali jsme se, především, kam se nemělo a tak jsme si nevšimli, co se musí udělat, než se může vyletět. A i kdybychom si toho všimli, stejně by se nám to vykouřilo z hlavy.

  Vyřízení předletových formalit nechávám na Darině. Hlavně proto, že už byla v Americe. Bylo jí tenkrát, před pětatřiceti lety, deset roků. Je z toho trochu nervózní, ale úspěšně zařizuje vše potřebné. Avšak pouze do New Yorku. Tam si prý máme naše saky paky vyzvednout a další přelet do Colorada vyřídit sami...

  Do hvízdajícího otvoru vkládáme svá příruční zavazadla. Patnáctiletý Jáchym s kšiltovkou a plandavými kalhotami vyhlíží poněkud netuzemsky. Po pískavém projetí jeho batůžku na něj službu konající Pražák spustí anglicky: „Open!“ „Cóó?“ odvětí mu nechápající Jáchym, přestože má za sebou několik let školní angličtiny. Když potom vyloví příčinu hvízdání, stává se nechápajícím pro změnu onen bdělý strážce bezpečných letů. Nejedná se o zbraň, Jáchym si pouze přibalil kus podvozku na skateboard. Ten už ale v tuto dobu, připevněný na vnější straně jedné z krosen, putoval nám neznámými kanály do zavazadlového prostoru dvoumotorového letadla.

Všecky cesty vedou do Denveru. Ta naše, poněkud nelogicky, z Prahy přes Vídeň. Letíme s rakouskou společností a tak k přeletu Atlantiku potřebuje mohutný Airbus rozjezd až z hlavního města na modrém Dunaji. Hodinový let malým strojem se dvěma vrtulemi je sice krátký, ale ze všech příštích letů nejhezčí.

  Z poměrně malé výšky můžeme v poklidu pozorovat pod bílými obláčky ubíhající jihočeskou krajinu a později pestrobarevné nudličky rakouských polí poskládaných mezi vesničkami s červenými střechami.

Zaoceánský kolos, do něhož ve Vídni přesedáme, to už je zcela  „jiné kafe“. Stovky cestujících, sedících tu v osmi řadách jak ve velkém sále, mohou nanejvýš civět po svých sousedech, neřku-li sousedkách a pokud ty za moc nestojí, potom po blikající televizní obrazovce. Ta ovšem poskytuje docela zajímavé údaje - kudy jsme letěli, kudy poletíme, jak jsme vysoko, jak jsme daleko od startu a kolik nám zbývá do cíle. A také, kdeže se to právě nacházíme, jakou rychlostí se řítíme a jaká je venkovní teplota, či spíše zimnice. Ve výšce přes 11 km a rychlosti kolem 900 km za hodinu ukazuje například v jednu chvíli teploměr až mínus 57° C!

  Atlantik překonáváme ve společnosti převážně rusky mluvících občanů. Zcela jistě se tu nevydali na výlet - jinak by s sebou nebrali celou rodinu od malých batolat až po jejich babičku...

  Červeně oděný personál je sympatický a docela štědrý. Stále nás něčím krmí, stále něco nabízí. Asi hodinu cesty před New Yorkem si, přestože nepatřím mezi kofeinové závisláky, dávám kávu, coby účinné narkotikum k oživení usínajícího organismu. Čeká mě totiž vyplnění anglicky  předepsaného formuláře pro imigrační úředníky. Suverénně do šálku vysypávám obsah obou sáčků ležících na podnosu. Ledabylým pohybem protřelého světáka přikládám hrníček k ústům, abych okamžitě poznal, že obsahem jednoho ze sáčků nebyl cukr, ale pepř... Darina je z toho zchvácena záchvatem smíchu, já však, v letence draze zaplacené občerstvení hrdě dopíjím. Účinkuje ještě dlouho, přestože po kávě zrovna nechutná...

Snášíme se k jednomu z největších měst světa. Namísto mrakodrapů a Sochy svobody však přes kulaté okýnko zírám na bažiny a  přízemní baráčky připomínající zahrádkářskou kolonii.

  S těžkým hromotlukem měkce přistáváme na Kennedyho letišti. Uctivý personál nás s přáním všeho dobrého vypoklonkuje z útulného interiéru a my se najednou, zcela sami, ocitáme na pro nás naprosto neznámé půdě Nového světa. Úspěšně propadáváme sítem obávané „Imigrattion office“, celkem lehce odbavujeme zavazadla a daleko snadněji než v Praze se orientujeme v nekonečném bludišti průchodů a odbavovacích hal.

  Problém, jehož příčinu se nám nikdy nepodaří zjistit, nastává u odbavovacího pultu na Denver. Nejméně dvacet minut se tu trojice úslužných úředníků točí kolem našich, doma vyřízených letenek. Po dlouhém dohadování, telefonování a pátrání v počítači, nakonec dostáváme patřičné karty opravňující nás vstoupit na palubu letadla mířícímu k dalekému Coloradu.

  To, že jsme v jiném světě, poznáváme hned při první návštěvě letištního WC. Mé tělo zde touží zanechat nepotřebný obsah tlustého střeva, poslední to pozůstatky voňavé české domoviny. Porcelánová sedací mísa, určená ke sběru tohoto odpadu, je však z poloviny zaplavena vodou. Totéž vidím i ve všech ostatních sběrných boxech. Že by i velmoc číslo jedna trpěla ucpanými odpady? Známé operace českých záchodových potápěčů, hloubkovému zalovení rukou s vysoko vykasaným rukávem, se tentokrát vzdávám a nadbytečnou biomasu svěřuji vodní lázni. První dojem není špatný. Zdá se, že takovéto rozloučení s nedávnou součástí vnitřního člověka je důstojnější, než v tuzemsku. Co se však stane po spláchnutí? Přeteče či nepřeteče?

  Nepřetekla! Naředěný obsah nejdříve ladně zmizel v útrobách newyorské kanalizace a úhledná mísa byla poté opět naplněna průzračnou vodou.

  I v Americe panuje zvyk opláchnout si po použití WC konce horních končetin. Zkouším všemožně manipulovat se spouštěcí páčkou umývadla, leč marně. Všímavý domorodec, vida mé zoufalé neúspěšné pokusy, přiskakuje blíž a s úsměvem na rtech mě názorně seznamuje s obsluhou amerických baterií. Povytáhnout, pootočit, přitlačit. A pokaždé jiná kombinace jmenovaných úkonů. Život za oceánem nebude jednoduchý...       

  Nastupujeme do Boeingu střední velikosti, patřícímu společnosti Delta. Nekonečně dlouho rolujeme po letištní ploše v těsné blízkosti moře. Máme možnost pozorovat nejrůznější letadla startující ve zhruba minutových intervalech do nejrůznějších konců světa. Pro Středoevropana, donedávna  hlídaného apoštoly rudých pořádků, je to podívaná nemálo napínavá.

  Konečně startujeme také my. Nad mořem velkým obloukem otáčíme, abychom, spolu se sluncem, pokračovali dále k západu. Na překonání větší poloviny Spojených států nám stačí pouhé tři a půl hodiny. Veškeré pohledy z ptačí perspektivy jsou docela zajímavé. Především ty nad prérijními státy. V pustině se najednou objeví obdělané pole ve tvaru souměrného kruhu o průměru stovek metrů. Jak a proč se tyto zvláštní obrazce hnědé či zelené barvy dělají, nám zůstává záhadou.

  Klesáme k denverskému letišti a nad Skalistými horami právě zapadá rudé slunce. Jeho dnešní východ, úplně stejně rudý, jsme pozorovali nad Prahou. To bylo ale skoro před čtyřiadvaceti hodinami. Právě nám končí docela nevšední, poněkud delší den..

  Na novém letišti, jež je prý nejmodernější a nejhezčí ve Státech, nás po delší době, naplněné napínavým pátráním, nachází švagrová Julie a před chvílí zmiňovaný milovník prasátek Matěj. Ten už na nás tady v Denveru čeká už celé dva dny. K úpatí velehor dorazil i se svým prasečím souputníkem Hubertem až z tisíce mil vzdáleného atlantického pobřeží  Severní Karolíny.

  Nasedáme do prostorného šestiválce s automatickou převodovkou a poměrně dlouho se pak řítíme tmou do čtvrti s trochu nekapitalistickým názvem - Aurora. Julie tu obývá nedávno postavený domek spolu se svou čtyřiadvacetiletou dcerou Miriam a poněkud starší, ale úžasně pracovitou maminkou, paní Šrámkovou. Manžel od Julie, tatínek Miriam a brácha  Dariny, už nežije. Zemřel v šestačtyřiceti na zákeřnou nemoc. V zemi neomezených možností…

První noc na západní polokouli se zdá být náramně příjemná. Po přeletu poloviny zeměkoule spíme jako zabití..

Z DENVERU

AŽ NA KONEC COLORADA

  První den na americké půdě má překvapivě neamerický průběh. Babička Šrámková, která během posledních sedmi let ztratila zetě, syna i manžela, nám v pokoji s obrazem Hradčan líčí Ameriku v nejčernějších barvách. Dětství prožila na Podkarpatské Rusi, mládí a střední věk v Čechách, údobí zralosti po emigraci v Německu. V Coloradu je jenom proto, že tu žije její dcera. Nikde na světě už nikoho blízkého nemá...

  „Buďte rádi, že jste v Čechách, co já bych za to dala!“ A hned si vzpomene na návštěvy v pražském uzenářství „U Rotta“, kde prý mají takové salámy a jiné masové dobroty, které by „tý blbý Amerikány“ nikdy nedokázali udělat. A na adresu obyvatel supervelmoci číslo jedna si přidá ještě pár dalších nelichotivých poznámek, z nichž některé jsou velice šťavnaté. „Tak, kde jsme se to octli“, maně nás napadá, „a to jsme dali po dvaceti tisících jenom za letenky...“

  Jdeme se sami přesvědčit do ulic. Nové domky, postavené výhradně ze dřeva a sádrokartonu, pokryté bonnským šindelem a natřené nevtíravými barvami působí docela solidním až skromným dojmem. Je něco po poledni a až na několik málo výjimek, na čistých ulicích s vybetonovanými rovnými chodníky, ani živáčka. Vypadá to tady jako v lepší české chatové osadě mimo sezónu..                                                             

  Příštího dne navštěvujeme centrum Denveru. Tvoří ho, jak je to u amerických velkoměst zvykem, výškové budovy bank a jiných prachatých společností. Střed města, tzv. Down Town, není nijak rozlehlý, stačíme ho v pohodě projít během necelé hodinky. Reklamní tabule v jedné z ulic ve stínu převysokých mrakodrapů na nás najednou dýchne přívětivým teplem domova - poznáváme naši Janu Novotnou, jak s tenisovou raketou právě zápolí na jednom ze světových kurtů. Jméno dalšího krajánka z české kotliny tu také není neznámé - Milan Hejduk se řadí k oporám zdejšího hokejového klubu. Haška, psaného bez háčku nad „s“ a „Valašku“ Hingisovou vídáme v tuto dobu také překvapivě často na sportovních stránkách zdejších nepředstavitelně tlustých novin.

  Jdeme se ještě po městě porozhlédnout z vyhlídkové věže místního Kapitolu. Jako všechny Kapitoly ve Státech je i tento věrnou, přestože trochu menší, kopií Kapitolu washingtonského. Pohled na město působí na Evropana tak trochu nezvykle - kromě malého centra s výškovými budovami se na nekonečné ploše rozprostírá nekonečně velké množství docela nízkých stavení. Třeba k nám, na Auroru to bude tak třicet čtyřicet kilometrů. Z jednoho konce města na druhý je to asi jako z našeho Valmezu do Ostravy.

  Bylo by hříchem nepodívat se do zdejšího přírodovědeckého a  historického muzea. Překvapivě tu nepostávají více či méně vyschlí, bezbarví intelektuálové, jako všude na Starém kontinentě, ale štěbetají tu školáci, teenageři a popocházejí maminky s ratolestmi. Součástí tohoto naprosto vyvedeného střediska poznávání je také tzv. IMAX, něco jako kino o rozměrech plátna asi tak 25 x 15 metrů. Sedí se v nezvykle strmém hledišti poměrně blízko projekční plochy, takže divák je za pouhých 6 dolarů dokonale vtažen do obrazu. Dávají zrovna hodinový film o Aljašce. Některé scény,  jako třeba velrybí hrátky na hladině, či střemhlavé lety do hlubokých údolí, filmované z kabiny letadla, působí doslova hrůzostrašně. Záběry západů slunce, rozpuk aljašského jara či večerních ohňů u břehů divokých řek vás naopak romanticky vyváží a naplní touhou co nejdříve totéž prožít ve skutečnosti.

  Po dalším dnu lenošení konečně vyrážíme na náš Big Trip - velký výlet. Slušně zatížený Pontiac se i přes svůj třiapůllitrový obsah začíná za Denverem trochu zadýchávat. Stoupáme totiž do Rocky Mountains, Skalistých hor. Dosáhli jsme výšky tatranských vrcholů a nad námi se stále ještě tyčí zasněžené hřebeny a ostré štíty. Horská krajina možná trochu připomíná Alpy, je však o poznání divočejší a takřka liduprázdná. Dálnice vystoupá až do tří tisíc metrů nad mořem, aby pak zase klesala do širokého údolí, které nás dovede až ke břehům bájné řeky Colorado. Velikostí a barvou se tady podobá spíš rozvodněné Bečvě. Narozdíl od Bečvy se tu však čím dál víc zavrtává do okolního terénu, aby vytvořila kaňon, z jehož sevření se na své dlouhé cestě k moři takřka  nedostane.

  Opouštíme dálnici i Colorado River a slušnými americkými okreskami pokračujeme divočinou. Sjíždíme z hor do širokého údolí  s množstvím rančů a popásajících se stád. Konečně Amerika, o níž jsme zpívali u táborových ohňů!

  Zastavujeme poblíž osamělé monumentální skály. Vyrážíme na malou obhlídku nejbližšího okolí a po několika desítkách metrů se mi málem podaří šlápnout na plazícího se hada velikosti a tvaru naší zmije. Před hady jsme ostatně varováni - jenom chřestýšů prý v Americe žije kolem třiceti druhů..

  Jinak nám zdejší kraj představu nejvyspělejšího státu světa poněkud zpochybňuje. Kolem rančů postávají rezivějící zemědělské stroje či vraky dlouhých limuzín, obytná stavení, stáje a ohrady také nejsou zrovna výstavná.

  Znovu mírně stoupáme a pastviny se postupně mění v hustou buš. Zastavujeme v malém kempu. Pod nízkými borovicemi a tújemi rozbíjíme svůj první americký tábor. Ve výšce přesahující 2000 metrů a v blízkosti kilometrové skalní průrvy s kaskádovitou říčkou na jejím dně. Všímám si tady některých známých rostlin a co mě přímo fascinuje, jsou trsy malých, strašně pichlavých kaktusů. Takže, tábořiště mezi kaktusy - to tu ještě nebylo!

  Naprosto fantastický je ovšem pohled do úzkého hlubokého kaňonu s názvem Černý. Black Canyon se svými temně zbarvenými kolmými až převislými stěnami působí důstojně až hrůzně a běžné smrtelníky našeho typu si drží patřičně od těla.      

  Vracíme se do kempu. Stmívá se, vaříme večeři a rozděláváme oheň. Oranžové jiskry míří ke stříbrným hvězdám. Za černé noci při okraji Černého kaňonu.. Dokonalá romantika...

Romantika noci je však vystřídána poněkud nepříjemným ránem. Je sice plné slunce a cizokrajných vůní, ale co z toho, když náš šestiválcový koráb silnic nejde nastartovat! Že by i americká auta dokázala trucovat? Ochotný soused, majitel robustního trucku nabízí kabely, silnou baterku i široký úsměv, na Pontiaca to však nezabírá. Dává si říct až o hodně později, když se o jeho oživení pokusil jiný soused s jiným autem ale stejně širokým úsměvem.

  Vyrážíme dál proti proudu hluboko zařezané řeky Gunisson, krajem krav, koní a nekonečných ohrad. A jestli si někdo myslí, že americké komunikace jsou vzorem dokonalosti, potom je na nečekaně velikém omylu. To, že tu cesty víceméně přesně kopírují více či méně zvlněný terén a jízda připomíná plavbu na rozbouřeném moři, by tolik nevadilo, horší je to s překvapivou skutečností, že silnici, vytesané v příkrém skalnatém svahu nad strmými srázy, chybí jakákoliv svodidla či náznak patníku.

  Není to sice tak úplně všude, ale právě tady, v oblasti Skalistých hor, se s tím setkáváme jako s úkazem nijak výjimečným. Podobně jako s kameny, či přímo balvany, lemujícími okraje vozovek. Varování s nápisy typu „Rolling  Stones“ jsou tu, ostatně, velice častá...Pohled z auta na modrozelenou hladinu hluboko pod námi, nenarušený ničím tak zbytečným jako je zábradlí, bývá, ovšem, více než úchvatný.

  Po desítkách kilometrů traverzování Gunissonské soutěsky přejíždíme na druhou stranu, přehupujeme se přes dvě sedla s výškou kolem 2500 m a sjíždíme do rušného městečka. Návštěva servisu nám dává na vědomí, že baterka je sice ještě dobrá, ale její výměna v nedaleké budoucnosti víceméně žádoucí. S klidem v duši vyrážíme proti zasněženým hradbám.

Za neskutečně půvabným městečkem Oukley, přezdívaným americké Švýcarsko, se začíná cesta klikatit a velice strmě stoupat vzhůru. Zastavujeme v sedle s nadmořskou výškou hodně přes 3000 m. Okolní zasněžené štíty ční však ještě nejméně o další kilometr výš.

  Spouštíme se opět dolů, tentokrát podél třímetrových sněhových bariér. Naštěstí jsou na naší straně. Na straně opačné zeje zase ničím nechráněná propast.

  Hornické městečko Silverstone necháváme v nádherném údolí pod námi a bílou krajinou Rocky Moutains znovu šplháme hned ke dvěma třítisícimetrovým průsmykům. Po několika hodinách putování světem dramatických krás klesáme k poklidnějším polohám v širokých, zelenajících se údolích. Ubytování v kempech i v motelu kolem města Duranga se nám jeví jako neúměrně vysoké a tak raději volíme malou zajížďku k 60 km vzdálenému jezeru, kde by se mělo nacházet několik, doufáme, že levnějších, kempů.

  Průzračné jezero v naprosté divočině stíháme za šera. Než se nám podaří na jeho zalesněných březích objevit ona, v mapě značená tábořiště, je už úplná tma. Více nám ale vadí zjištění, že jsou ještě pro návštěvníky uzavřena. U posledního, nejodlehlejšího, nicméně, zastavujeme. Chceme zjistit, zda by tu i tak nešlo přenocovat. S autem zastavujeme i chod motoru.

  Což se nemělo stát! Motor, který celý den v pohodě startoval, teď opět nejde za žádnou cenu natočit. Kolem je tma, horský prales a nekonečná divočina. Jediná světýlka - hvězdy v korunách vysokých stromů. Nejbližší servis - 60 kilometrů...Začíná to zajímavě..

  Vzpomínám si, že jsme nedaleko odtud míjeli na kraji cesty odstavený tahač návěsů. To znamená, že by tu mohli být i lidé..

S Matějem vyrážíme do tmy. Od tahače odbočujeme na cestu klesající k jezeru. Na břehu stojí něco jako chata. V oknech se svítí. Nesměle klepeme na dveře. Otevírají starší manželé. Jsou trochu v šoku, jejich chata je totiž široko daleko jediná.. Matějova angličtina stačí na zřetelné nastínění situace. Dostává se nám rady, abychom přespali v prázdném kempu v lese, ráno prý nám zkusí nějak pomoci. Neumíme si představit jak. Starý pán má kolem osmdesátky, špatně chodí a dýchá pomocí přístroje...       

  Loučíme se s přáním Good night, dobré noci. Cestou si všímáme malého ohýnku a dvou statných postav. Jsou to řidiči trucku odstaveného u cesty. Chlapi se nabízejí, že nás ráno „nahodí“ z jejich baterky.

  Stavíme stany v naprosté tmě pod nebetyčnými stromy. Darina vzpomíná vyprávění nějaké cestovatelky o zkušenostech s americkými medvědy. Jídlo prý cítí na kilometry daleko. A  pak prý za ním jdou naprosto neúprosně.

Před námi je druhá noc s nádechem divokého západu. Pralesní divočina, šplouchající jezero, blikající hvězdy a vidina setkání s vládcem zdejších hvozdů. Ať žije romantika!.

  Ráno nás vítá zářící slunce na modré obloze a třpytivé jiskřičky jinovatky v nízké trávě. Hubert s Matějem jedou s truckem a truckery na opačnou stranu jezera shánět startovací kabel. Je tam totiž něco jako malá chatová osada. Vrací se, startují... a motor naskakuje! Máme vyhráno!! Ale jen do chvíle, než zařadíme do automatické převodovky rychlost. Při tomto úkonu, několikrát opakovaném, motor okamžitě ztichne. Starý pán z chaty u jezera volá známému opraváři do 60 km vzdáleného Duranga a ten po hodině přijíždí s odtahovkou.

  Nehybný Pontiac se stěhuje na plošinu, Matěj s Hubertem k šoférovi do kabiny a všichni dohromady  do čtyřicet mil vzdáleného nejbližšího servisu.  A my tři zbylí trosečníci zpátky ke břehům modrozeleného jezera. Což nám tentokrát vůbec nevadí. Vidina relaxace v příjemně zapadlém koutě Skalistých hor je více než lákavá. Po chvíli se odvažujeme k chatě našich zachránců. Jsme mile přijati a hned začíná oboustranná snaha o dialog.

  Manželé Nordovi pocházejí z arizonského Tusconu a sem, do liduprázdných končin jezdí pouze na teplejší část roku. Naše mizerná angličtina a jejich jižanský přízvuk nejsou zrovna nejlepší kombinací k rozpředení hlubokých úvah. „Odkud jste?“  „Z Evropy“. „Z České republiky“.

  „Áá, z Československa - a co říkáte na bombardování?“ Dochází nám, že naši domovinu přesunuli do právě válčící Jugoslávie, dokonce nás považovali za běžence z Kosova... „No, z Kosova nejsme, ale shazování bomb se nám zrovna nelíbí. A jak vám?“ „Mně také ne, já jsem pro jednání“, říká stará paní s politickým přehledem u Američanů nepříliš obvyklým. „A jaké je vaše zaměstnání?“ „Painter“ odpovídám s rádoby americkým přízvukem. „Áá, Daker, veri good job. Chleba pečete, hamburgery, že?“ „Ale ne, nejsem pekař, jsem natěrač, painter, rozumíte?“ Áá, jako náš víceprezident , počítáte peníze, že?“, říká paní a významně naznačuje, jak se přepočítává balík stodolarovek... „Ne, ne, Danker už vůbec ne, painter, malovat, natírat... Stěny, stropy, chaty, okna... Painter, pa.. in.. ter...“ „Óh, painter“ pochopila konečně paní Nordová a zřetelně si přitom oddechla. Mít v chalupě malíře bylo pro ni zjevně milejší než nějakého bankéře. A zvlášť pokud by měl pocházet kdesi z Divokého východu.. Konverzace, samozřejmě pokračuje, ale jen vyjímečně vybočí z nastíněného vzoru. Dovídáme se, že starý pán je bývalým profesorem, pravděpodobně se zaměřením na obchod s nerostnými surovinami. Ve zdejším kraji je také kdysi pomáhal hledat.

  „Věříte v Boha?“, ptá se jej o něco později se navrátivší Matěj.“Samozřejmě, je to velmi důležité“, odpovídá profesor. Zdá se ale, že je poněkud udiven smysluplností této otázky. Asi netuší, že v jakési bezvýznamné provincii pod Řípem odpovídá profesorský sbor na podobné  otázky zpravidla jinak, tváříce se přitom jako nejvyšší věrozvěst poznání posazený na samém pupku světa...

  Hubert s Matějem nás seznamují s výsledkem své mise v americkém servisu. Bylo nutné vyměnit nejen baterii, ale také alternátor. Cena - asi 350 dolarů. Což v přepočtu na koruny činí při současném kursu nějakých 13 tisíc ...Doufejme, že povinná daň smůle je tímto splacena. Bílý Pontiac je tu zase pro nás!!

  V chatce se poté zastavuje také budoucí správce vedlejšího kempu. Navrhuje nám, ať u něj zdarma přespíme a jako znalec národních parků doporučuje, co by kde bylo dobré navštívit. Upozorňuje, ať si dáme pozor na hady, jsou prý mezi nimi i smrtelně jedovatí. Zvláště v Arizoně, oblíbeném lovišti hadích nimrodů. Do Arizony máme právě namířeno... 
   

Jasnou noc s přízemním mrazíkem střídá kýčovité ráno. Loučení na břehu smaragdového jezera  s bílými štíty v pozadí nemůže nebýt romanticky dojemné. Nějak nám ti Ametričané i s tou jejich Amerikou zalézají pod kůži..

Míříme k západu a krajina se zdá být čím dál sušší. Mohutné stromy vystřídaly nízké keře, místo šťavnatých podhorských pastvin vidíme kolem jen trsy zasychající stepní trávy.

Klikatými cestami stoupáme na rozlehlou náhorní plošinu ve výšce 2400 metrů nad mořem. Tady, v kraji rozrytém koryty širokých skalnatých kaňonů se rozkládá Národní park Messa Verde. Jako jediný v USA nechrání ani tak krásy přírody jako spíš výtvory původních obyvatel této bizarní krajiny - Indiánů. Puebla - skalní obydlí kmene Anassaziú, jsou tu snad pod každým větším převisem. Obzvlášť zajímavá je skupina kamenných staveb s kruhovými kultovními místy, schovaná v obrovském pískovcovém výklenku. Později zjišťujeme, že vlastně jakýkoliv převis ve stěnách kaňonů byl nějak dotvořen a uzpůsoben k bydlení. Málem podezříváme Indiány z toho, že si know how přivezli z Pulčínských skal, kde se o něco podobného pokoušeli moravští trampové.. Ale jen do chvíle, než jim to rozbořili kdoví čím osvícení ochránci přírody. V Americe totéž ochránci přírody ochraňují. Marná sláva, jiný kraj, jiný mrav...

  Noc v oblasti polopouští je o něco teplejší a o hodně dražší. Místo v kempu tu stojí 18 dolarů. Je v tom už cena za auto, stany i za osoby.

  Po ránu opouštíme svět dávných Anassaziů a pustinami bez lidí se posunujeme dále k západu. Vegetace ubývá, čím dál bizarnější krajinný reliéf se mění v poušť. Kamenité pláně se zakrslými keříky střídají červenohnědá, šedá či okrová skaliska nejrůznějších výšek a tvarů. Je to pro nás zcela  nový, doma nepoznaný typ krajiny, a je třeba říct, že na mnoha místech až překvapivě půvabný.

  První zastávka je u „ Čtyř rohů“, neboli Four conners. Je to jediné místo ve Státech, kde se v jednom bodě stýkají hranice čtyř států. V tomto případě se jedná o Colorado, Utah, Arizonu a Nové Mexiko. Za pár dolarů můžete být v jednom okamžiku na území všech jmenovaných...

  Jedeme dál. Houpavá arizonská pouštní silnice tu protíná rozsáhlou indiánskou rezervaci

kmene Navajů. Tu a tam zahlédneme v pustině osamělý nízký domek, k němuž míří spleť od aut vyježděných cest a kolejí. Indiánští koně se teď přestěhovali pod kapoty.. Větší či menší vrakoviště zdobí každou indiánskou usedlost. Napadají nás samozřejmě otázky  - čím se ti rudí Američané živí? Kde berou vodu? Kam a jak chodí děcka do školy?. Přerušujeme pouštní putování a zastavujeme u marketu poblíž města Kayenta.

  Daleko za ním ční fantastické narudlé skalní monumenty, ale tady se hemží Navajové, Navajanky a Navajančata. Někteří jsou docela obézní, jiní opilí a další žebrají. Všichni přijeli auty.

  Typického Indiána z podlavicové četby tu ale dnes už asi nenajdete. Trochu ho snad připomíná jeden vysušený stařík v rozložitém klobouku, s velkými náušnicemi, spleteným copánkem a širokými plechovými náramky na rukou. Je oblečen do tesilek a na nohou má bílé botasky. Bledými tvářemi evidentně pohrdá..

  Pokračujeme dál indiánskou rezervací, jejíž rozlohu odhadujeme asi na polovinu Moravy. Opět míjíme bizarní skaliska, barevné hory připomínající rozkrojený dort a našedlé špičaté homole podobné hromadám štěrku. Mezi tím, jen občas a většinou v dálce, přízemní obydlí rudých Navajů.

SVĚTEM KAŇONŮ

Z ARIZONY DO UTAHU

  Stále houpavější silnicí se po několika hodinách houpavé jízdy dostáváme ke kaňonu Malé Colorado. Několik set metrů hluboká, divoká a neuvěřitelně klikatá průrva s vyschlým korytem na jejím dně se tu jeví jako milé zpestření v jinak ploché, nekonečné pustině.    

  Pestře a často i vkusně působí také spousta suvenýrů, které zde místní stánkaři s indiánskou krví v hojnosti nabízejí. Krajina se už začíná znatelně zvedat k nejpodivuhodnějšímu údolí světa, pověstnému Grand kaňonu. Zvedá se proto, aby zmíněnému údolí se zakaleným tokem řeky Colorado dala jak se patří vyniknout. Ve výškách kolem 2000 metrů tu už zase rostou borovice, túje i jiné místní stromoví a v jejích porostu je umístěn také malý kemp s názvem Desert Wiew, což může znamenat něco jako pouštní vyhlídka. Máme tentokrát úžasné štěstí - obsazujeme úplně poslední volné místo! A protože rudé slunce je už poměrně nízko, spěcháme k nedalekému okraji slavného kaňonu, abychom se i my stali svědky neobvyklé, naprosto fascinující podívané.

  Popisovat slovy západ či východ slunce nad Grand kaňonem dost dobře nejde. Slova na to nestačí, to se musí vidět! Dvacet kilometrů široký a bezmála dva kilometry hluboký rozervaný jícen hrající snad všemi odstíny zemitých barev a oplývající fantastickými krajinnými útvary, nemůže být pochopen, dokud ho člověk osobně nenavštíví.

  Příštího rána se mi podaří přivstat a tak mám možnost se docela sám procházet po ostré hraně kaňonu a v němém úžasu pozorovat jak ranní paprsky postupně nasvěcují hnědé, červené, šedé, okrové či krémové vrstvy odkryté hluboko zařezaným Coloradem. Silnicí, která občas nabídne odbočku k některé z vyhlídek se potom posunujeme až do 40 km vzdálené Canyon Village. S Hubertem a Matějem se tu rozhodujeme udělat pokus, co s námi udělá malý „rychlovýlet“ do poloviny údolí a zase zpět. Jsou už dvě odpoledne a na západ slunce bychom chtěli být opět nahoře na některé z vyhlídek.   Seběhnutí do 7 km vzdálené a o 1000 m níže ležící oázy s názvem Indian Garden je poměrně snadné. Nacházíme tu nádherně kvetoucí kaktusy, vodu a možnost posezení ve stínu. Jenomže i v tom stínu je tady teplota kolem 35°C! Odpočívá zde dokonce i jeden z našich krajanů. Je to postarší pán s bříškem a navzdory všem varováním chce během dneška zvládnout „vycházku“ k vodě a zpátky. Potvrzuje nám mimo jiné skutečnost, jíž jsme už také stačili zaregistrovat: „Chceš-li vidět pěkné Američanky, musíš se vydat co nejdál, po co nejkrkolomnějších cestách“. A skutečně - současná americká klasika s rozložitým pozadím a několika bradami se tu vůbec nevyskytuje! Na pozorování nejvzácnějšího úkazu zdejší přírody - domorodých štíhlých krasavic, však mnoho času nemáme. Během dvou hodin bychom totiž měli být na smluveném místě o kilometr výš.

  V bezvětrné sluneční výhni nasazuji pekelné tempo. Čím dál prudší stoupání, případně nazvané Jákobův žebřík, mi poměrně brzo dává na vědomí, že jakékoliv kvaltování se v těchto podmínkách  rovná sebevraždě. Alespoň pro netrénovaného smrtelníka s pěti křížky. Nevím proč, ale vůbec nestačím s dechem. Vysychá mi v krku. Těžknou nohy. Poslední hlt teplé vody mizí v suchém, sípajícím hrdle, ale kýžený cíl na horní hraně je pořád závratně vysoko. Na odpočinek však není čas..

  Nedaleko od vrcholu, když se už plížím jako lenochod ve zpomaleném filmu, mě předbíhá Hubert. Přežene se jak tornádo, během chvilky ho vidím o pár desítek metrů výš. Okrádá mě o poslední zbytky sebevědomí, připadám si jako naprostá nula.. Pochopím až o dost později. To když se dovím, že náš Hubert byl svého času juniorským mistrem republiky v chůzi...

Tak jako tak, byl jsem nahoře za 2 hodiny 20 minut, což za dané situace není až tak špatný výkon. Ještě nějaké tři čtvrtě hodiny na vyhlídku, kde už na nás dobrou hodinu čeká Jáchym s Darinou. Také oni dva se spolu spustili kousek do kaňonu, naštěstí opravdu jenom kousíček. Na vyhlídce se scházíme všichni s nemalým zpožděním, ale slunce, které podle prospektů mělo už dávno zapadnout, stále visí poměrně vysoko nad horizontem. Jak je to možné?

Celkem snadno. V Arizoně, na rozdíl od některých jiných okolních států, mají letní čas. Nikdo nám to neřekl a v průvodci o tom nepíší...

  Pozorovat západ rudého slunce z vyhlášené vyhlídky Hopi Point je nepochybně žhavým zážitkem. Nám ho ale tentokrát ochlazuje nepříjemně silný a neskutečně studený vítr. Klepání kosy uniká jen málokdo.. Že jsme se ještě před chvílí nacházeli v pekelné výhni? Neuvěřitelné!                                                             

  S přibývající tmou, slušnou únavou a rodinkou Čechů, kterou jsme tu potkali, se potom ještě skoro hodinu posunujeme ke vzdálenému parkovišti. A další hodinku trvá autoposun do kempu, protože stačíme mírně zabloudit. Polomrtví zaléháme před půlnocí.

  Původně jsme měli v plánu příštího dne vyrazit časně zrána až na dno kaňonu a ještě téhož dne se vrátit nazpátek (což průvodce nejen nedoporučuje, ale přímo zakazuje). Ale „tréninkové kolo“ nám dalo zabrat natolik, že první odmítá mistr chůze Hubert a po něm, ač trochu neradi, i my dva s Matějem. Sebekriticky uznáváme, že naše netrénované tělesné schránky by po včerejším supervýkonu nemusely vydržet.

  S velkou lítostí opouštíme kraj Velkého kaňonu a pouštěmi indiánské rezervace jedeme asi 200 km k nejbližšímu mostu přes Colorado. Z mírně zvlněné pustiny občas ční do úctyhodných výšek mnohabarevný skalní hřbet, někde osamělá skaliska a na jednom místě dokonce supermoderní elektrárna zásobující proudem celé širé území Navajů. Osamělé, velice řídce roztroušené nízké domky původních obyvatel však dnes běžným výdobytkem civilizace zřejmě neoplývají. Nevedou k nim totiž žádné dráty.

  Odvrácenou tvář pokroku však potkáváme i tady, v takřka panenských končinách. Zdemolované auto, policajti a  žlutým igelitem přikrytá mrtvola nás upozorňují na daň, kterou si onen pokrok všude vybírá.

  Po dvě stě metrů vysoké hrázi více než sto kilometrů dlouhé přehradní nádrže lemované bizarními skalními monumenty přejíždíme na druhou stranu řeky. Jsme na území Utahu, jednoho z nejzajímavějších států Ameriky. Dlouho, předlouho potom pádíme pustými, neobydlenými, ale krajinářsky opět velice působivými úseky kamenitých polopouští. Až později se občas objeví sem tam nějaký ranč s uměle zavlažovanými pastvinami.

  K večeru se ocitáme na prahu dalšího Národního parku s biblickým názvem Zion. Zavítali jsme do země Mormonů a jak se později ukáže, s biblickými pojmy se budeme setkávat velice často.

  Poměrně chladný večer u ohýnku a celá následující noc pod plátěným přístřeším stanů střídá, jako zatím každý den, slunečné ráno s rychle rostoucí teplotou. Úzkou silničkou s narudlým asfaltovým povrchem se spouštíme do neskutečně romantické soutěsky ústící v sevřeném údolí řeky Virgin.

  Návštěvní středisko na jejím břehu obklopuje mohutný amfiteátr různobarevných skalních štítů. Stromy se právě oděly do svěží jarní zeleně, mezi rašící trávou jsou tu a tam vidět skupiny kaktusů s výraznými, jasně červenými květy. Nebe je sytě modré a teplota se vyšplhala na třicet stupňů ve stínu. Voláme domů staršímu ze synů Matoušovi. Do tropické atmosféry, jíž jsme obklopeni, dostáváme příjemně osvěžující zvěst - stali jsme se mistry světa v ledním hokeji!

  Nejen zpráva od ledu, ale také pozdější brodění v chladném toku říčky Virgin nám působí v této prazvláštní krajině neobyčejné potěšení. Tak, jako mnoho jiných, putujeme proti proudu úzkým kamenitým řečištěm, z něhož se do tří, čtyř, někdy i více než pětisetmetrových výšek zvedají příkré, někdy až převislé skalní stěny. Ty jsou zpravidla ve spodní části červenohnědé, později šedé a vrcholové partie přechází až do krémových či jemně žlutých odstínů. Vlhčí místa se stékající vodou jsou obalena žlutozelenými, okrovými a temně hnědými mechy, které občas střídají brčálově zelené trsy nám neznámých rostlin s oranžovými, červenými nebo fialovými květy. Jedním slovem - fantastické!

Fantastický není jen pohled kolem dokola anebo kolmo vzhůru, ale také vlastní putování říčním korytem. Někde jdeme po kotníky, jinde po kolena, tu a tam i po pás ve vodě.

 Ledvinka tentokrát nesvírá bedra, jak tomu bývá zvykem, nýbrž horní část hrudního koše a foťáku je dovoleno klimbat nanejníž těsně pod bradou. Putování kaňonem říčky Virgin bude určitě patřit k nejvýraznějším zážitkům z naší cesty Amerikou.

Po návratu na suchou zem se ještě zastavujeme u překrásných jezírek pod 800 m vysokou kolmou stěnou a potom už se nestačíme divit kouzelné hře světel a stínů, kterou předvádí zapadající slunce na nádherně zvrásnělém povrchu nezvykle tvarovaných barevných skal.

 Nemáme času nazbyt a tak se příštího dopoledne posunujeme zase o kousek dál. Jedeme krajem pastvin a rančů, širokým plochým údolím proti proudu nádherně meandrující říčky. Oranžově rudé skály bizarních tvarů příznačně nazvané Red Canyon jsou jenom předzvěstí toho, co nás čeká o několik mil dál.

Národní park Bryce Canyon patří nepochybně k nejfotografovanějším přírodním výtvorům v Americe. Obrovská, několik kilometrů široká kotlina s odpovídajícím názvem Amfiteater je zaplněna, místy až přeplněna, několikabarevnými štíhlými věžemi a věžičkami nápadně připomínajícími barokní kostely či pravoslavné chrámy.

  Převažující oranžově cihlová barva tu jemně přechází do růžové, někde do okrové, šedé a světle krémové. Je to naprosto neskutečná krajina, inspirující k psaní pohádek nebo zdobení svatebních dortů. Barvy a tvary těchto slepencových skal vyzařují zvláštní atmosféru. Míjíme tu pokroucené borovice, ohořelé či vybělené pahýly stromů, právě kvetoucí trsy kanadských borůvek a stále se měnící barevné podloží s chomáčky trav a pouštních keřů. Jsme fascinováni temně šedou oblohou blížící se průtrže  ale především ostrým nasvícením těch kouzelných skalních kulis večerním či ranním sluncem. Skoro po dva dny se tu potulujeme a pořád objevujeme něco nového a zvláštního.

  Zatímco světlejší část dne se odbývá ve znamení romantických záchvěvů duše, nadcházející temná noc pod borovicemi při samém okraji kaňonu přináší zřetelné náznaky dramatu. Alespoň pro Matěje. Ze slastného spánku je totiž vyrušen hlomozem rachotících plechovek v blízkosti jeho stanu. Že by zloděj? Nebo nějaké zvíře? Matěj nesměle vykoukne ze svých zahřátých pozic a v temném šeru rozpoznává jakéhosi tvora velikosti jezevčíka, jak dělá inventuru v odpadovém koši. Zařve naň a zvíře nic. ( Kdoví proč, možná proto, že Matěj řval česky..). Ani na opakované a čím dál hlasitější domluvy noční tvor nebere ohled. Marné pokusy o vyjednávání proto střídá manifestace síly. Zásahy vším, co je po ruce jsou sice poměrně přesné, ale až razantní přistání sandálu na těle nazvaného hosta jej přinutí k reakci. Je  to ovšem reakce poněkud nečekaná. Záhadný tvor se obrací zadkem směrem k útočníkovi a útok sandály opětuje způsobem sobě vlastním - zvedá ocas a pod velkým tlakem vysílá k Matějovu stanu aromatickou tekutinu. Nevítaným návštěvníkem byl totiž skunk...

  Ranní snídaně je potom patřičně přichucena Matějovým nočním story, ale skunk - neskunk, musíme pádit dál. Stoupáme opět do výšek nad 3000 m.n.m. a projíždíme krajinou, která nám připomíná obrázky z ruské tajgy. Rozsáhlé řídké jehličnaté lesy s příměsí zakrslých bříz tu obrůstají sutinová pole přizdobená zbytky tajícího sněhu. Míjíme protáhlé temné jezero a nebýt jeho názvu - Indian Lake, připadáme si skutečně jako někde na Sibiři.

  Úzkou silnicí plnou zatáček bez svodidel potom pořádně dlouho klesáme do nekonečně hlubokého údolí. Matěj, který právě kočíruje bílého Pontiaca, má co dělat, aby se stačil vyhýbat výmolům, občas přebíhajícím reprezentantům zdejší fauny a přitom ještě bezpečně vybírat nevybíravé množství serpentin.

SVĚTEM KONTRASTŮ

Z LAS VEGAS DO LOS ANGELES PŘES ÚDOLÍ SMRTI

  Jsme opět v nižších polohách, znovu jsme se ocitli ve známém světě vyprahlých polopouští. Najíždíme po delší době zase na dálnici a pelášíme k Nevadě.

  Nevada je suverénně nejnehostinnějším, nejliduprázdnějším a nejsušším státem Unie. Přejíždíme její hranici - a poprvé na naší cestě začíná pršet!  Déšť je sice náramně prudký, ale protože netrvá více než pár minut, skalnatá poušť  po několika minutách o žádné vláze neví..

  Vody se však vzdát nemíníme a tak zajíždíme ke břehům 160 km dlouhé přehrady, jejíž hráz přetíná kaňon Colorada až někde u dalekého Las Vegas. Koupat se v květnu v nádherně teplé vodě uprostřed Nevadské pouště, to je docela výjimečný zážitek a také si ho patřičně vychutnáváme.Z modravé vodní hladiny ani ten vysušený skalnatý horizont nevypadá tak nevábně, dokonce se dá říct, že přikrášlen právě kvetoucími žlutými pouštními keříky, působí docela idylicky..

  Zvlněnou, docela úzkou silnicí se po delším putování pustinou dostáváme až k samému symbolu americké neřesti.  Las Vegas máme sice nadohled, ale nás to láká  k  monumentální hrázi již zmíněné přehrady. Hoower Dam, jak se toto nevšední vodní dílo jmenuje, zásobuje z elektráren přilepených na skalách pod 200 m vysokou hrází, nezbytnou energií celé několikamilionové město.

  Do centra střediska více či méně hříšné zábavy přijíždíme, jak se sluší a patří, až se západem slunce. Ubytování nacházíme v mírně zanedbaném motelu. Kupodivu je přímo na vykřičené  hlavní třídě. Jedna z venkovních zdí je tady vyzdobena asi deseti neuměle namalovanými vlajkami a k našemu překvapení je jednou z nich i vlajka České republiky! (Jak by také mohli Češi v nějakém doupěti neřesti chybět?)

  Život v Las Vegas začíná, jak je všeobecně známo, až po setmění. Přes den nijak moc zajímavý hlavní bulvár dostává na pozadí tmy tu správnou šťávu. Projíždíme jej nejdříve autem a nestačíme zírat! Barevné reklamy, nasvícené budovy, vodotrysky, vodopády, pyramidy, Eiffelovka, Benátky, Monte Carlo, New York, to všechno a ještě mnohem víc! Nepředstavitelné množství nepředstavitelných světelných efektů. A  samozřejmě kasina, noční kluby a superluxusní hotely.

  Navíc šílený rachot. Za šest dolarů vyjíždíme rychlovýtahem na vyhlídkovou terasu 300 m vysoké věže Strathosfere. Otevírá se nám pohled, jaký jsme vůbec  nečekali. donekonečna se táhnoucí les světel, světélek, blikajících reklam a barevně nasvícených budov překlenuje nádherně jasné nebe s měsícem, tisíci hvězd a desítkami startujících či přistávajících letadel. Z té závratné výšky vypadá ten bláznivý Babylon docela idylicky.

  Idyla se vytrácí bezprostředně poté, co se vydáme pěšky na noční výlet osmikilometrovým centrálním bulvárem. Promenádovat se při 28. stupních Celsia nejrušnější noční ulicí na světě, to je záležitost snesitelná jenom pro obzvlášť otrlé jedince. Čtyřhodinový špacír americkou jámou lvovou končící  po druhé hodině ranní je na hranici únosnosti nejen fyzické, ale především psychické. Tlačí nás boty a přestože se nacházíme v kolébce rozkoše, trpíme neuhasitelnou žízní. Nemáme-li tomto stavu ani v nejmenším ne něco chuť, pak je to přeslazená cola a jí podobné americké tekutiny. Flaška vody, jíž se nám po hodinovém pátrání konečně podaří koupit v jedné nenápadné místní „večerce“, stojí rovné tři dolary. Víc než stokoruna za třetinu litru nejběžnější tekutiny! Jak by ne, když pochází až z dalekých francouzských Alp!

  V nevzhledném motelu s nefungující televizí, oprýskanými nátěry a klimatizačním zařízením připomínajícím rachotící předválečnou mlátičku se pokoušíme dvě hodiny před svítáním usnout. Občas se to možná někomu podaří, ale určitě ne nadlouho. Zlaté noci pod stanem v divočině! Už nikdy více Las Vegas!

  Vstáváme už po deváté a z víru kypícího životem míříme přímo do Údolí smrti. Národní park Dead Valley však dělí od Las Vegas bezútěšná Nevadská poušť a nějakých pět, šest hodin jízdy autem. Cestou není žádné město, dokonce ani vesnice. Nanejvýš tak vojenská základna. Máme-li věřit „Průvodci“, potom nedaleko odtud leží něco jako střelnice, kde se údajně ještě nedávno zkoušely jaderné zbraně. Pro nás je ovšem průjezd vyprahlou Nevadou naprosto bezproblémový. Především díky tomu, že nám stále ještě slouží klimatizace. Bez ní by to, při těch takřka 40° C ve stínu, mohlo být nesmírně zajímavé. Po několika hodinách putování neobydlenými rozpálenými pustinami překračujeme hranice Kalifornie. Začínáme klesat. Míříme totiž k nejníže položenému místu v Americe, pověstnému Údolí smrti.

  Zastávka s vyhlídkou na zatím nejpustější z dosavadních pouští je nebývale krátká. Některým členům osádky totiž pekelná teplota, která tu panuje, zrovna moc nesvědčí a tak se už po desíti patnácti minutách vracíme do vychlazeného pohodlí našeho starého dobrého Pontiaca. Úzká asfaltka nás pak vede podél plochého bílého dna obrovského vyschlého jezera. Blížíme se nejen k nejnižšímu, ale také nejteplejšímu a nejsuššímu místu celé Ameriky.

  Onen nejníže položený bod západní polokoule, místo zvané Bad watter, leží 86 m pod úrovní moře. Jestli nám tady něco moře připomíná, pak je to příšerně protivná chuť trošky vody, která se v tomto cípu solného údolí překvapivě vyskytuje. Teploty prý v těchto končinách šplhávají až k 50 stupňům ve stínu. Těžko řešitelným problémem je tu ale vůbec nějaký stín objevit. V takovém případě, jak nás varuje literatura, se může rtuť teploměru, umístěného kousek nad zemí, přiblížit dokonce k bodu varu... Horkomřivá část výpravy nám ani tentokrát nedopřává patřičně vychutnat neopakovatelnou atmosféru jednoho z nejpozoruhodnějších míst na světě a  neodbytně se dožaduje dalšího cestování. Ani cestování v  automobilem však  nemusí být v těchto pustinách bezproblémové. Velká tabule u silnice například zřetelně upozorňuje všecky dobrodruhy, že úplně nejbližší servis se nachází 75 mil daleko! A navíc - všecky cesty teď povedou jenom do kopce...

V našem případě to znamená, vyšplhat se na poměrně krátkém úseku  do výšky okolo 1600 m nad mořem. A protože se teď nacházíme  skoro 100 m pod jeho hladinou, máme tu ještě stovku navíc!

 Zastávka v Návštěvnickém středisku nám poskytuje přehled o všech možných zajímavostech tohoto rozlehlého Národního parku. Třeba také o tom, že ani tato kamenitá výheň není ušetřena výskytu symbolů americké divočiny, jakými jsou kojoti a chřestýši. Pokračujeme tedy Údolím dál a za chvíli máme poprvé v životě možnost vidět opravdové písečné duny. Pochopitelně, že některým z nás pouhý pohled nemůže stačit a tak vyrážíme na malou písečnou procházku. Ta  mohla být mnohem delší a zajímavější nebýt rychle se blížícího závěru světlejší části dne. Sedláme opět našeho bílého Pontiaca a začínáme nápadně stoupat do nejbližších skalnatých kopců. Úhel stoupání nedovoluje vyvinout příliš zběsilou rychlost. Možná proto se nám podaří zahlédnout povědomé zvíře nazrzlé barvy číhající ve společnosti několika vran v těsné blízkosti silnice. Takže knižní průvodce, upozorňující na možnost setkání s kojotem informoval tentokrát pravdivě. Ovšem hned také dodal, že tito pouštní predátoři, pokud číhají u silnice, pak jedině proto, aby si pochutnali na žízní či horkem zchváceném jedinci náležejícímu k podivnému druhu Homo sapiens.. Nezbytnou fotodokumentaci proto pořizujeme z bezpečných pozic našeho věrného přibližovadla.

  Že to s onou věrností není až tak růžové, nám náš bílý Pontiac ukázal během několika příštích kilometrů: Stále stoupající, naprosto prázdná silnice, zdaleka tolik nevadí, jako přibližně stejně stoupající ručička teploměru na přístrojové desce. Zastavujeme až poměrně dlouho poté, co se usadila kousek za hranicí bodu varu... V útrobách motoru to vře, z chladiče stoupá pára. Vrtule se netočí. Jednoznačná diagnóza - termostat nespíná. Železná zásoba vody mizí v chladiči. Čekáme na vychlazení motoru a zkoušíme nový start. Teplota znovu stoupá ke stovce. Poklepávání ani razantní bušení není s to termostat probudit. Prostě nepracuje...

  Stojíme v kopci na úzké silnici uprostřed pustých hor. Začíná se stmívat. Přeširoko předaleko ani živáčka. Snad kromě kojotů. A možná také chřestýšů. Nejbližší servis nějakých devadesát, sto mil. Nebe se zatáhlo temnými mraky. Nesvítí hvězdy a zhasíná i naděje..

  Jediná rozumná možnost, která nám teď zbývá, je návrat do údolí. Navzdory tomu, že toto údolí se nazývá  „Údolí smrti“.

Samospádem klesáme dolů nejsušší oblastí celé Ameriky. Podivné seskupení točících se mraků nedaleko od nás dává tušit, že v Údolí se něco děje. Přibližujeme se k písečným dunám a vjíždíme do té prazvláštní temnoty. Sloupy písku se ve větrných vírech prohánějí plochou krajinou, z černých mraků klesají k zemi šedé provazy deště. Nečekaně vydatné sprchy není ušetřen ani náš zaprášený auťák. V Údolí smrti, nejsušším místě Ameriky...

  Déšť po chvíli ustává, ale  jemný písek je stále cítit ve vzduchu. U benzínové pumpy, vedle níž chceme dočkat rána a potom snad i případné pomoci, zkoušíme znovu nastartovat. Daří se - a světe div se, teplota  tentokrát nestoupá! Takže druhé kolo, jede se zpátky do hor!

  Stoupáme opět známými místy a napjatě civíme na teploměr. Auto se plazí výš a výš, ale ručička teploměru se usadila v přijatelné vzdálenosti od bodu varu.. Kilometr a půl výškového rozdílu zdoláváme bez jakýchkoliv obtíží. Uzoučkou a neskutečně klikatou silničkou mezi skálami a  nízkými keři se protahujeme ještě dalších nejméně šedesát kilometrů. V naprosté tmě a v dokonalé divočině. Úplně sami. V Údolí smrti se v noci nejezdí... K nemalé radosti se nám v té temné pustině daří najít na mapě značený, tak trochu divoký kemp. Stojí tu dokonce dva stany. Konečně zase nějací lidé!

Stavět stan na totálně skalnaté půdě, zcela potmě a za hvízdavých poryvů prudkého větru není ani trochu jednoduché, takže nám tento, nyní už zcela rutinný úkon trvá neobvykle dlouho. A to se nám daří jakž takž vztyčit pouze stan jediný. S dokonale potlučenými prsty a totálně zohýbanými kolíky. Ať žije romantika! Spíme sice trošku ztěsnaní, rušeni neustálými větrnými poryvy, důležité je ovšem to, že spíme zadarmo!

  Ráno nás vítá opět slunečné nebe a poměrně příjemná či spíše snesitelná teplota. Táboříme totiž ve výškách okolo šestnácti set metrů nad mořem. Nedaleké, řídkými keři porostlé vrcholy se ale zvedají ještě o nějakých jedenáct set metrů výš. Ještě dřív než se stačíme sbalit a odtáhnout dál, všímáme si naprosto neobvyklého, přímo fantastického úkazu kolem slunce, které už začíná zase vesele pálit. Jedná se o souměrný velký kruh z jemných duhových barev. Duha, jakožto znamení záchrany, to tu už kdysi dávno vlastně bylo. Těsně po potopě, takže, na rozdíl od nás, za situace poněkud bohatší na vláhu...

  Rozbitou šotolinovou cestou pomalu klesáme do dalšího z plochých údolí. Několik skupin rozkvetlých, rubínově červených kaktusů kolem komunikace nám znovu připomíná, že i v kamenitých pouštích lze objevit krásu. A nejedná se o krásu ledajakou.

  S ubývající výškou přibývá tepla, takže další desítky mil po širých pláních a nízkých průsmycích nás obklopuje oněch víceméně obvyklých čtyřicet ve stínu. Nepotkáváme tu skoro žádná auta, nevidíme žádného živého tvora, natož člověka.

Pouštní putování přerušujeme v městečku Trona. Těží se tady usazeniny z obrovského vyschlého jezera. Je tu chemická fabrika, obytné domky, obchody a také telefonní budka.

  Úplně nejvíc ale vnímáme všudypřítomné úmorné horko. Z rozžhavené budky zkouším žhavit telefonní dráty. Doufáme,  že vedou až do neskutečně vzdálených valašských Huslenek někde v centru Evropy. Rádi bychom totiž získali kontakt na naši známou, jistou Jarku, rozenou Potočnou, která už před více jak čtvrtstoletím vyměnila svěže zelené Valašsko za pískově žlutou Kalifornii.

  Spojení se podařilo. „Tady Hela Potočná“, ozývá se ze sluchátka. Do pekelné pouštní výhně najednou zavane vlahý a voňavý valašský vzduch. „No, tady je Felix, volám z Ameriky, tady z nějaké pouště, nemáš náhodou telefonní číslo na tetu Jarku?“ „Gdesi doma bude, mosela bych ho pohledať, dám Ti rači číslo na ségru Anetu, ony tam bývajú kúsek od sebe“.

  Pokládám sluchátko a vracím se do kruté americké reality. Ovšem s nadějí, že najdeme Jarku a s ní také kousek domoviny.  Zvlášť, když jsme tak nablízku. Co je to tady nějakých směšných 400 km?

  Víceméně západní směr dosavadního putování měníme na jižní a zaměřujeme se na ukazatele s názvem Los Angeles. Poušť začíná ustupovat polopouštím, přibývá aut i lidských sídel. Projíždíme zajímavou vesnicí s roztroušenými nízkými, neuměle stlučenými domky, kterým by daleko lépe slušel název chatrče. Vypadá to na nějakou osadu zlatokopů. V okolí je totiž spousta hromad a hromádek hlíny. Že by zase nějaká nová zlatá horečka?

  Silnice k jihu vede křovinami porostlou pustinou a neustále se vlní. Nikoliv doleva a doprava, ale nahoru a dolů. S budováním nějakých vyrovnávacích náspů či překopů si „Amíci“ moc starostí nedělají. Profil krajiny tady cesty kopírují dost přesně, takže při svižnější jízdě by mohly slabší nátury docela klidně chytit mořskou nemoc. Dvousetkilometrovou ukolébavku zpestřuje rozlehlý mírný svah se spoustou kolektorů. Jejich plochu odhadujeme na několik kilometrů čtverečních. Jedná se nepochybně o sluneční elektrárnu - jev u nás naprosto nevídaný. Hojnost slunečního svitu dosvědčují také vzrostlé kaktusovité stromy roztroušené v suchém, kamenitém okolí. Je paradoxem, že se opět právě tady dostáváme do velice slušné průtrže mračen. V těchto končinách zpravidla nepršívá, ale když už začne, tak to stojí zato.

  Tabule při cestě ukazuje nějakých 60 km do L.A. Silnice začíná vytrvale stoupat. Zvedáme se do zalesněných kopců pobřežního pásma, jehož výška se pohybuje kolem třinácti, patnácti set metrů nad mořem. Vidět zelené stromy, to je po tisících kilometrech pouštěmi doslova balzám na duši. Zvlášť když rostou na stráních kolem horského jezera s čistou, příjemně chladivou vodou.

  Přímo nad jezerem se nachází prostorný, slušně vybavený kemp. U vchodu dostáváme balík informačních materiálů. První, co nás poněkud zarazí, je leták s velkým medvědem. Varuje veškeré návštěvníky, že se nacházejí v oblasti s hojným výskytem divoké zvěře, hlavně černých medvědů. „Duchaplné“, dobře míněné rady, jako například „nestavějte se mezi mládě a medvědici“ nebo „chraňte si při napadení rukama krk a obličej“ nám spíš nadzvedávají bránice i když kdesi v suterénu dušičky rezonuje svíravá otázka „a co kdyby?“

  Medvědí problém odkládáme k promyšlení na noční převalování ve spacáku, teď musíme jít zavolat Anetě. Vytáčíme s Matějem číslo a z telefonu se mi najednou ozve pro mne naprosto nesrozumitelné drmolení neznámým jazykem. Odpovídám česky - „tady je Felix Tomášek, jsme tady nahoře u jezera, kousek od vás, nemáš číslo na tetu Jarku?“ „Ó, helou Felix, jak jste se dostaly tady, well, ja zavolam na tetu, O.K.?“

  Aneta volá, Jarka není doma, dává nám ale její telefonní číslo do práce. Matěj, který se v americké angličtině už dokáže slušně orientovat, zkouší štěstí a vytáčí číslo nemocničního oddělení, na němž by naše milá Jarka měla právě vykonávat službu zdravotní sestry. „Jar – mi - la Ka-mas“. slabikuje do sluchátka Matěj, pochybujíc, zda dámě na druhém konci drátu dochází, oč mu jde. „Jarka?“ táže se ze sluchátka příjemný hlas, O.K., já ji zavolám“. Nestačíme se divit, že se Jarce  říká Jarka i na druhém konci světa.

  „Ó, tady Jarka, já vás zdravím, zítra jsem celý den doma, přijeďte, ja? Udělám něco dobrého k jídlu!“

Po čtrnácti dnech na sušenkách, plátkovém sýru prapodivné chuti a nasládlém „molitanovém“ chlebu připomínajícím těsnění do oken, nám pozvání k jídlu, navíc připraveném českýma rukama, zní jako ta nejhezčí hudba z ráje.

  Noc v borovicovém kempu s neskutečně velkými šiškami je bez mraků, bez větrů a bez medvědí návštěvy. Celé dopoledne se potom čvachtáme v nádherně svěží vodě blízkého jezera. Chladivá lázeň nám tak vhodně vyvažuje horké chvíle posledních pouštních etap.

  Po poledni už zase stoupáme uzounkou cestou a hustými lesy vzhůru, abychom se po překonání hlavního hřebene mohli spustit čtyřproudovými serpentinami dolů, k jednomu ze satelitů devítimilionového L.A, k San Bernandinu. Kupujeme mapu, zakreslujeme trasu vedoucí k Jarce a za chvíli už protínáme bernandinské ulice, proslulé největší zločinností v Kalifornii. Přijíždíme do Loma Lindy. Míjíme velkou adventistickou univerzitní nemocnici a pak už kličkujeme úhlednými ulicemi s nízkými, v zeleni utopenými domky. Jeden z nejhezčích tu patří Jarce z Horního Valašska..

  Otevírají se dveře a my po delší době konečně spatřujeme člověka ovládajícího tak náramně jednoduchý jazyk, jakým je čeština. Nezbytný obřad vítání, objímání a zulíbání je vystřídán pozváním k prostřenému stolu. Věděl jsem, že Jarka je vegetariánka a své kolegy, neustále snící o dorůžova opékaných selátkách jsem na to předem upozornil. Smířeni s tím, že budeme pohoštěni kedlubnem, špenátem, či sojovými granulemi, přijímáme pozvání ke stolu důstojně, leč poněkud rezervovaně.

  Konfrontace se skutečností nás však doslova šokuje. Neobvykle velký oválný stůl, dominující nezvykle velkému obývacímu pokoji je přeplněn lákavě vonícími a jak se později ukáže, i výtečně chutnajícími dobrotami. Chce-li někdo vařit bez masa, ať jde k Jarce do učení!

  Pohodu u stolu vzápětí umocňuje návštěva Anety, Jarčiny šestadvacetileté neteře, která se rozhodla svoji tetu co nejvíce kopírovat. Obě pocházejí z Valašska, obě pracují v nemocnici a obě hodlají zbytek života prožít na západní polokouli.

Jeden z mála rozdílů, kromě věku, je ten, že Aneta jezdí na kolečkových bruslích a hraje hokej...

  Čas utíká a slunce pomalu klesá k západnímu horizontu. Přijímáme pozvání na podvečerní procházku ulicemi Loma Lindy. Míjíme sympatické přízemní domky obklopené okrasnými keři, palmami a pomerančovníky. Zralé plody se tu povalují pod stromy a nikdo si jich nevšímá. Zvláště v oplocené plantáži, kolem níž dlouho procházíme, se to na zemi spadlými pomeranči přímo oranžoví. Jarka, podobně jako prý většina obyvatel tohoto městečka, bere slovo „zdravotní“ velice vážně a tak se z procházky, která by spíš snesla pojmenování pochoďák, vracíme zpátky úplně zchváceni. Že potom spíme jako zabití, netřeba zajisté dodávat..  Těch pár nocí, strávených na karimatkách  nám pomohlo k docenění úžasného vynálezu, který se jmenuje postel.

  Sluší se připomenout, že naše hostitelka je praktikující křesťankou hlásící se k církvi adventistů. Toto křesťanské společenství spatřilo světlo světa někdy před stopadesáti lety právě v Americe. Je namístě přiznat, že především díky teologickému omylu. Desetimilionová, doufejme, že nikoliv neomylná, celosvětová církev se vyznačuje několika nápadnými specifiky. Tím nejznámějším asi bude uznání soboty, coby dne svátečního. Primárním důvodem této anomálie je snaha o kopírování zvyku Ježíše Nazaretského a jeho židovských předků.

  A protože je právě sobota, nabízí se nám možnost navštívit, spolu s naší hostitelkou, některý z místních adventistických kostelů. V okolí se jich nachází hned několik, to proto, že asi 60%  zde žijících obyvatel patří k uvedenému křesťanskému společenství. Jarka nás spolu s Matějem, odváží do toho nejbližšího, univerzitního. Nachází se v rozlehlém areálu velké nemocnice. Toto  výzkumné a zdravotnické zařízení patří údajně k nejdražším a zároveň nejprestižnějším svého druhu v celých Státech.

  Bohoslužba, jejíž první části, zvané sobotní škola, se tu účastníme, je snímána televizí a přenášena do okolí. Nějaký superlíný americký adventista tak může její průběh sledovat přímo z vyhřáté postele. Takových je tu prý ale, naštěstí, pramálo..

  Po hodince v Loma Lindě, kde se to hemží studenty i profesory v slavnostních talárech (zítra mají být promoce), popojíždíme do nedalekého Redlands, kde se nachází domovský kostel naší hostitelky. Pravidelná návštěva bohoslužeb, patří tady v Americe, narozdíl od pupku světa zvaného Česká republika, ke zvyklostem víceméně samozřejmým.

  Bohoslužebný program, kterého jsme s Matějem účastni, působí uvolněně a přitom důstojně. Je svěží a má spád. Přestože trvá asi hodinu a půl, lidé se nenudí. Mluvené slovo je často střídáno písničkami, které dnes, ve stylu country, předzpěvuje usměvavá čtveřice chlapíků středního věku. Desítkám dětí, které se sesedly kolem podia je tu zase nějaká důležitá pravda ilustrována humornou scénkou končící odstřihnutím dolní části pastorovy kravaty...Pobožnost uzavírá krátké kázání a několik písní, které chvílemi přecházejí do tichého duchovního rozjímání..

  Odpolední posezení v Jarčině obýváku je bohaté pestrostí jídel i užitečných informací. O první se příkladně stará majitelka domu, o druhé zase jistý Patrik, který si na setkání s krajany vyhradil celé odpoledne. Patrik Poledník, jehož brácha bydlel svého času u nás na Valašsku, pochází ze Slovácka a poté, co vystudoval tuzemskou medicínu, přeletěl Atlantický oceán.   O něco  později se posunul až Pacifickému. Tady, ve slunné Kalifornii se zamiloval do pohledné krásky rumunské národnosti a perského jména Ester, která je toho času jeho zákonnou manželkou. Škoda, že nemůže být mezi námi, Rumunky bývají náramně sympatické, obzvláště ty pohledné.. Povídání s Patrikem je nesmírně zajímavé a jídlo z Jarčiny vegetariánské kuchyně opět výtečné. Dalo by se vysedávat nekonečně dlouho, pokud bychom neměli v plánu výlet do Národního parku „Joshua Tree“. Není to prý daleko. Skutečnost ukazuje, že je to sice nedaleko, ale v americkém měřítku. Vyrazit si u nás ve čtyři odpoledne na piknik nějakých sto padesát, dvě stě kilometrů, je pro našince naprosto nemyslitelné...

  Nasedáme a rušnou dálnicí uháníme k východu. Ta je lemována pustými, do okrova sežehlými horami. Kousek před Palm Springs, městem amerických zazobaných, střídá pustinu rozsáhlý les. Není zelený ani hnědý, je úplně bílý. Nejedná se o vánoční idylku, jedná se o bíle natřené stožáry s obrovskými, větrem se otáčejícími vrtulemi. Klimatizaci, ledničky a elektrické krby tu pracháčům pohání superčistá energie..

  Po ujetí nějakých sto třiceti kilometrů zastavujeme u osady se zajímavým názvem Twenty Nine Palms neboli Dvacet devět palem. Skutečně tu nějaké palmy k obloze ční, je-li jich opravdu 29, nemáme čas počítat. Spíš počítáme v těchto místech s odbočkou do Národního parku.

  Že jsme se přepočítali, poznáváme až o několik desítek kilometrů dál. Úzká a houpavá pouštní silnice nás dovedla do oblasti řídce roztroušených, často polorozpadlých dřevěných baráčků, dávajících najevo, že jsme po čase opět hosty indiánské rezervace.  U velké tabule s varovným nápisem „Příští servis po 100 mílích“ raději otáčíme a vracíme se necelých třicet kilometrů zpátky do Dvaceti devíti palem.

  Špatně značená odbočka tu samozřejmě je a kousek od ní i vjezd do Národního parku. Toto rozsáhlé chráněné území nazvané Joshua Tree je typické hlavně kaktusovými stromy, které, botanicky vzato, vlastně žádnými kaktusy nejsou. Náleží do rostlinné kategorie, v níž se nachází také náš česnek a pažitka..

  Pro nás jsou to však kaktusy, přestože některé z nich ční do výše čtyř, pěti i více metrů. Tvarem tak trochu připomínají postavu se vztaženými pažemi. Jméno dostaly podle biblického Jozua, který údajně vzepjatýma rukama zaručoval vítězství Izraele nad nepřáteli. Samotná bible o tom sice vypráví, ale nikoliv ve spojitosti s Jozuem. Navštěvujeme Visitor Center, ale informace, jíž se nám dostává, nás vůbec netěší. Nejatraktivnější část parku je totiž uzavřena, protože prý hoří. A skutečně - nad nedalekým horským hřebenem se táhne dlouhý oblak temného kouře.

  Občasné závany větru dokonce přinášejí jeho vůni. Večerním ohňům jsme sice přivykli, ale pokud zaujímají plochu stovek hektarů, tak jako dnes tady, pak by se patrně nejednalo o příliš idylické posezení. I tak zažíváme v této nezvyklé krajině nádherné, skoro až posvátné chvíle.

  Rudnoucí horizont s kontrastními šedomodrými mraky dramaticky zvýrazňuje tmavý pás dýmové clony visící nad černou siluetou hor. Do toho trčí fantastické koruny „Jozuových“ stromů a hrubozrnná pískovcová skaliska pohádkových, dokonale zaoblených tvarů.

  Národním parkem pak projíždíme ještě docela dlouho, ale díky totální temnotě vidíme jen nejbližší, reflektory ozářené okolí klikatých silniček. A tak se náš průvodce Patrik, toho času zažraný do studia zdravé životosprávy, jen tak letmo ptá po způsobu obživy Huberta a Matěje. „Prasátky, prasátky se živíme“ opatrně odpovídá Matěj, celkem správně tušící možnost srdečního kolapsu po takové odpovědi u odborníka na superracionální výživu. „Kdo co jí, v to se obrací“ odvětil by u nás pohotově kdejaký o vše se zajímající amatér, neřku-li idiot. Patrik však není idiot, Patrik je doktor. Obojí se sice nemusí nutně vylučovat, v daném případě se to však jeví jako méně pravděpodobné. Trpělivě a se zájmem si nechává vysvětlit i taje tohoto druhu obživy, jakkoliv má k němu asi odůvodnitelné výhrady. Poslední americké studie a zvláště ty z Loma Lindy, konzumaci prasečích tkání zrovna nefandí. Jak se nám později Patrik přiznává, až Amerika ho naučila toleranci...

  Náš sobotní odpolední výlet končí po jedenácté večer. Najeli jsme bezmála 300 km. Po takové cestě chutná, a u Jarky dvojnásob. Navzdory pokročilému času i dobře míněným radám stravovacích příruček se ládujeme k prasknutí. Dobře víme, že od zítřka zas bude všechno jinak. Čeká nás totiž opuštění ráje s názvem Loma Linda.

  Kolem šesté ranní se Jarka vrací z dvanáctihodinové noční služby nemocným. Na ni ale okamžitě navazuje služba denní, tentokrát věnovaná opět našim rozmlsaným žaludkům. Kromě vydatné snídaně se nám dostává i velice slušných zásob na cestu včetně plné tašky čerstvých citronů natrhaných z citroníku vedle domu. Loučíme se s Jarkou i nádechem domova a napříč devítimilionovým Los Angeles míříme k Hollywoodu, semeništi připitomělých amerických seriálů. 

   Mineme poměrně málo rozsáhlý Down Town s lesem mrakodrapů, překonáme pár mimoúrovňových až šestipatrových křižovatek se šesti proudy v jednom směru a po dvou hodinách jízdy konečně spatřujeme zalesněný kopec se známým bílým nápisem. Jsme na slavném bulváru Santa Monica. Příliš noblesně však nevypadá. Na chátrajících dřevěných sloupech tu visí spousty prověšených drátů a bezpočet jejich odboček vede k nízkým, nikterak vzhledným budovám. Po chodnících se ve skupinách trousí snědí Mexikánci, tučné Mexikánky a rozpustilá Mexikáňata. Přílišným pocitem bezpečí tu běžný cizinec zrovna neoplývá. Pověstná třída je nekonečně dlouhá a stejně tak pestrá. Jedeme dál a nevěříme svým očím - azbukou psané nápisy, jako například „ovošči - frukty“, nás okamžitě vracejí do vyučovacích hodin kdysi nám tak milovaného cizího jazyka. Pak už jen čekáme, kdy se objeví socha Vladimíra Iljiče. Prostovlasého vůdce proletariátu však nikde nepotkáváme; možná proto, že s „Monikou“ bezprostředně sousedí televizí proslavená čtvrť Beverly Hills. To je ovšem jiné kafe. Převysoké živé i neživé ploty, kvetoucí i nekvetoucí stromy a keře, dokonale střižené trávníky obklopující roztodivné, v zeleni utopené zámky a zámečky, výmluvně svědčí o tom, komuže tyto liduprázdné končiny náleží. Proplétali bychom se tímto zvláštním labyrintem určitě déle, nebýt ovšem neustále sílícího tlaku Jáchymova močového měchýře. Vypustit jeho obsah do zelených hájů Beverly Hills by jistojistě neušlo pozornosti desítek očí skrytých kamer a utajených strážců. A tak se raději vracíme zpátky do světa běžné americké populace, kde je o základní lidské potřeby nepoměrně lépe postaráno. Zproštěni zmíněných potřeb pokračujeme Santa Monikou až na její konec u břehů Pacifiku. Stejnojmenná pláž, k níž okamžitě míříme, nás však  dokonale zklamává. Namísto spoře oděných vnadných krasavic z „Pobřežní hlídky“ tu potkáváme pár letmo rozhozených, docela navlečených bezdomovců, povalujících se v poměrně teplém písku. Kromě něj je tu však skoro všecko náramně studené - nabízené nápoje, od Aljašky proudící silný vítr a hlavně hučící vody Tichého oceánu. Představa příjemné slunné Kalifornie se začíná pomalu vytrácet. Poněkud tepleji je však  na nepříliš vzdálené pěší zóně.

  Jediná ulice, kde se neprohání vítr ani auta je přeplněna turistickým národem, pro nějž se tu tančí, zpívá, hraje, maluje a kreslí. Američané jsou bezprostřední a hraví, takže atmosféra, jíž jsme tady obklopeni, je nenásilně uvolněná a proto příjemná.  

  Pravdou však zůstává, že někdy v pozdním odpoledni jsme jí už docela  přesyceni. Skláníme se nad mapou a plánujeme další pokračování cesty. Dosáhli jsme západního pobřeží, pojedeme tedy k severu. Našim nejbližším cílem teď bude Yosemitský národní park.

CESTA NA SEVER

Z LOS ANGELES DO SAN FRANCISCA PŘES YOSEMITY

  Los Angeles, někdejší „město andělů“, opouštíme ještě téhož dne. Dálnice se vlní podivnou krajinou okrově žlutých oblých kopců, na nichž nerostou takřka žádné stromy. Všude jenom suchá tráva. Netrvá to ale dlouho a najednou, jako když utne, je před námi nekonečná, dokonale placatá rovina s pečlivě obdělávanými, zavlažovanými poli. Dělící pruh autostrády tady tvoří rozkvetlé bílé, růžové a červené keře nápadně podobné ibišku. Cestovat takovouto dálnicí, to je paráda. 

                                                                                                                                                                                                   
Před večerem ale sjíždíme na místní, kalifornskou „okresku“ a snažíme se najít jediný kemp v široširém okolí. Ten stojí na okraji jakéhosi skanzenu, který tvoří pouze několik dřevěných domků a pár historických povozů.

Má připomínat dávné sídlo prosperující černošské komunity, později odplavené velkou vodou. Snad proto tady táboří skoro samí černoši. A kromě nich také plno králíků, poštolek a amerických veverek. Roste tu pár uměle zavlažovaných stromů, jinak je kolkolem jen nekonečná rovná plocha s totálně vysušenou trávou.

Naši černí spolunocležníci nějaké respektování nočního klidu příliš neuznávají. O co později se svým rámusem v noci končí, o to dřív s ním za časného rána začínají. Na nás jsou ale docela milí - vůbec nám při svém hlučném dovádění nedávají najevo, že by je náš tichý životní styl nějak pobuřoval..

Je asi dost pochopitelné, že tento prapodivný camping opouštíme nezvykle brzo. Celé dopoledne potom pádíme krajem úhledně obhospodařovaných polí, farem a nejrůznějších zavlažovacích systémů. Za městem Fresno se začíná terén pomalu vlnit, nápadně zvedat a čím dál více zelenat. Úzkým, zalesněným údolím se blížíme k jednomu z nejkrásnějších chráněných území Spojených států - Národnímu parku Yosemity.

Poloprázdný kemp na břehu dravé řeky, lemované porosty neobvykle vysokých stromů, vyhlíží lákavě. To ovšem neplatí o varovných informacích, jichž se nám na každém kroku dostává. Týkají se výhradně medvědů. Statistika udává, že za minulý rok bylo v Yosemitech zaznamenáno 1600 incidentů s touto problematickou šelmou. Převážně šlo o vyloupení proviantu z auta. A tak všecko, co je k jídlu, stěhujeme do pevně zabudovaných bytelných kovových skříní. Kromě jídla také zubní pasty, mýdla a krémy - prostě všecko, co nějak voní. Medvěd je prý cítí na několik kilometrů daleko.

Do večera nám ještě zbývá pár hodin a tak se horským pralesem vydáváme na 30 km vzdálenou vyhlídku Glacier Point. Samozřejmě autem, po úzké, stále stoupající silnici. Zmíněná vyhlídka se nachází na okraji zhruba 1000 m vysoké, skoro svislé skalní stěny. Pohled na mohutné žulové masívy, několikasetmetrové hučící vodopády a vlnící se stříbrnou řeku hluboko pod námi je naprosto výjimečný. Yosemitské údolí řeky Merced River je některými považován za nejkrásnější dolinu světa. Kromě nezvyklého množství kaskád a vodopádů, z nichž například Yosemite Fall je se svými asi sedmi sty metry pátým nejvyšším na světě, tady ční do prostoru více než kilometr vysoká kolmá hradba El Capitan, jeden z technicky nejobtížnějších horolezeckých terénů vůbec.

  S přicházejícím večerem nás však ze všech zdejších superlativů začíná zajímat už jen jediný - že se nacházíme v oblasti patrně nejdrzejších medvědů pod sluncem. Vlastně, ani ne tak pod sluncem, protože ony šelmy začínají pracovat zpravidla až po jeho západu. Dbajíce bezpočtu duchaplných rad, váháme, zda si před ulehnutím pod tenkou stěnu stanu umýt zuby pastou a břicho naplnit jídlem. Co když ho Míša v noci ucítí a začne se k němu dobývat? Plátno bangladéšského přístřešku ani kůže břišní stěny pro něj zajisté nejsou pražádným problémem.

  Loupežná výprava hladových baribalů se tentokrát nekonala. Aspoň o ní nikdo neví.. Škoda, mohlo být veselo... Živé a zdravé nás příštího dopoledne vyváží náš věrný Pontiac do oblasti nazvané Mamosa Grove, jednoho z mála míst na zemi, kde rostou obří sekvoje. Procházet se pod 70 m vysokými a třeba 2000 roků starými velikány vzbuzuje zvláštní pocity  posvátné úcty a pokory. Například velikán Grizzly, jehož větve jsou o dost širší než kmeny našich smrků, tu stojí už kolem 2700 let. Průměr tlejícího těla padlého obra Monarchy měří u kořene osm, možná i více metrů. K životu sekvojového lesa nezbytně patří také požáry. Ty se tady záměrně zakládají, aby zničily keřovitý podrost, který jinak brání mladým stromkům v růstu. Ty by se dokonce bez požárů nemohly v půdě vůbec uchytit. Rostou zde také na naše poměry neobvykle statné borovice. Mohutností se sekvojemi soutěžit nemohou, zato výškou je takřka dostihují.

  Po docela dlouhé vycházce mezi patrně největšími reprezentanty rostlinné říše, se začínáme spouštět ke dnu Yosemitského údolí. Se zakloněnou hlavou tu místo nebetyčných stromů pozorujeme ještě něco mnohem vyššího - mohutný burácející vodopád, který v místě svého dopadu všechny čumily obšťastňuje vícenež vydatnou sprchou. Posouváme se o kousek dál a opět skláníme hlavy. Tentokrát stojíme při úpatí vzpomínané kilometrové kolmice El Capitan. Trvá nám to pořádně dlouho než si všimneme tří miniaturních teček. Jedná se o horolezce nepochopitelně přisáté ke svislé žulové stěně několik stovek metrů nad námi. Také další, už zmíněné pozoruhodnosti nás nutí zvedat zrak k modrému nebi. Z výšky sedmi set metrů se tu řítí do údolí bílé proudy Yosemite Fall, pátého nejvyššího vodopádu na světě. Zíráme na něj ze břehu průzračné Merced River, sedíce pod stromy hýřícími několika odstíny jarní zeleně. Jak se zdá, piknik v Yosemite Valley se  přiřadí k nejpříjemnějším vzpomínkám na americké putování.

  Vracíme se dobrých třicet kilometrů ke vzdálenému kempu u medvědí bystřiny, abychom ho, ještě než se setmí, vyměnili za stanoviště o hodně bližší a lidnatější. Všecko jedlé a voňavé tady opět na noc mizí v nedobytných kovových kontejnerech, zatímco my sami zalézáme  jenom do lehce dostupných stanových přístřešků. Jediný Hubert, jako už po několikáté, volí k nočnímu uložení svého těla o něco bezpečnější pozici v útrobách prostorného interiéru našeho přibližovadla.  Baribalové nás však i tentokrát naprosto ignorují. Patrně mají na výběr daleko chutnější sousta.

  Místo hladových šelem však nad ránem přichází drobný a protivný déšť. Sprchu jsme sice dneska čekali, ale až o hodně později  u jednoho z vodopádů. U něj se prý v protisvětle vytváří nádherné duhové variace. Slunce je však po celý dnešní den za šedivými mraky, takže očekávaná  hra spektrálních barev  zůstane jen v utajených barevných snech.

  Z uplakaného tábořiště se přesouváme do stejně uplakaného nejkrásnějšího údolí na světě a odtud pěšky pokračujeme ke dvěma velkým vodopádům. Ty jsme zatím pozorovali jen z více než uctivé vzdálenosti protějších skalních ostrohů. První z nich je vysoký kolem sta metrů, u druhého je výška volného pádu vodní masy dokonce dvojnásobná. Množství vody odhadujeme asi tak na průtok středně rozvodněné Bečvy. Protože chodník vede hodně blízko padajících vod, ten, kdo si nepřibalil pláštěnku, má smůlu. Během dvou, tří minut, než se protáhne kolem, je mokrý do niti. Dramatická podívaná na burácející proudy  a všude kolem stoupající vodní tříšť je ještě umocněna teď už  docela nízko se honícími dešťovými mraky, střídavě zakrývajícími a zase obnažujícími okolní žulové stěny a štíty. Deštíky se pozvolna mění v deště, stále klesající teplota ani náznakem nepřipomíná začátek prvního letního měsíce. A to už vůbec ne k večeru, kdy se přes dvoutisícové sedlo vracíme autem zpátky do našeho kempu.

  Sněží tu jako o vánocích a cesty, jimiž jsme chtěli zítra pokračovat do vyšších sfér, jsou pro množství sněhu uzavřené. V našem tábořišti, ležícím o nějakých tři sta metrů níž, naštěstí jenom prší. Ale už kolem půlnoci, kdy konečně opouštíme skomírající ohýnek, se mezi kapkami deště začíná objevovat sem tam nějaká ta vločka  i tady.

  Ranní probuzení je půvabné. Stromy, auta, stany i zelená tráva, všecko je umně přizdobeno nádherně bílou deseticentimetrovou nadílkou. Sousedův plochý stanový přístřešek to nevydržel a odporoučel se k zemi. S převysokých borovic se, díky občas vykukujícímu sluníčku, začínají snášet čím dál větší hroudy mokrého sněhu. Několik laní potulujících se v blízkosti tábora je udiveno, stejně jako jeho dnešní, ze stanů se vyhrabávající nocležníci. Zkoušíme rozdělat oheň, ale ten, díky naprosto promáčenému palivu, ani náhodou nejde udržet při životě. Jakákoliv snaha o jeho znovuvzkříšení je navíc soustavně mařena neutuchajícím cíleným bombardováním roztávající bílou hmotou. Vaříme na plynovém vařiči a pod deštníkem. Zásahy sněhovými pumami jsou tak částečně eliminovány. Voda ve skupenství pevném o váze jednoho kilogramu poté občas trefí také těžce ohřátou poživatinou naplněný ešus, takže jsme, chtě nechtě, odsouzení ke konzumaci naprosto nezapomenutelné snídaně - Yosemitských špaget na přírodním sněhu. Chcete-li si vychutnat vánoce, zajeďte si v červnu do Kalifornie!

  Kolem poledne se nám konečně podaří sbalit promáčené stany i veškerý ostatní, vodou nasáklý majetek. Dokonale svlaženi opouštíme hory Sierry Nevady a míříme zpátky k vyprahlejším nížinám. Romanticky zvlněným podhůřím se dostáváme k rozlehlé údolní přehradě s nádherně modrou vodou. Na přilehlých stráních s naprosto vysušenou okrovou trávou sušíme stany a konáme ostatní nezbytné přípravy na opětný vstup do západní civilizace. Před námi je totiž San Francisco, nejzápadnější město Západu.

  Mezi plantážemi jabloní, hrušní, třešní a ořešáků, rostoucích tady v neskutečně rovných zákrytech, se téhož dne k večeru dostáváme na dosah jednoho z nejkrásnějších amerických velkosídel. Blízko něj, v Richmondu, malém satelitním městečku náležejícím k obrovské aglomeraci Silikon Valley, pobývá ve svém zelení obklopeném nízkém  domku naše mírně spřízněná duše Ellen, zvaná prostě Elenka. Narodila se sice v Americe, ale češtinou vládne docela obstojně. Těsně po revoluci se dokonce nabídla učit české študáky angličtinu. 

  Teď má těsně před důchodem a tak o pomoci českým jazykovým nedovzdělancům začíná opět uvažovat. Důvěrná znalost sklonů českého poutníka ji přiměla naplnit útroby prostorné lednice vším, nač je obecný žaludek jejich středoevropských bratří přivyklý. Tedy i českým pivem. Hubert, rodák z moravských Hranic, nevěří svým očím - takřka po roce vidí před sebou svůj oblíbený, předlouhé měsíce naprosto nedostupný mok - přerovského Zubra! Kvůli němu putoval autem přes celý americký kontinent!

  Že na něj narazí  až u břehů  Pacifiku, to samozřejmě, ani ve snách netušil. Večeře je bohatá, různorodá a zdravá. Její autorka si žádnou pořádnou krmi bez velké hromady zeleniny prý nedokáže vůbec představit. Sedíme kolem stolu a narozdíl od Yosemit, nám do jídla nic nepadá. V krbu plápolá oheň a z reproduktorů nás tiše hladí něžné tóny klasické hudby. Nezbývá, než uznat, že i ta civilizace má cosi do sebe..

  Příštího dopoledne se na popud učitelky Elenky, která odchází vzdělávat malé Američánky, jdeme podívat k nedaleké, všeobecně známé Univerzitě v Berkeley. Rozsáhlému a přívětivému areálu dominuje vysoká věž, z níž se právě teď, v pravé poledne, ozývá úžasně zajímavá a nezvykle dlouhá zvonkohra.

  Spletí ulic a uliček pokračujeme dál. Vjíždíme zpátky na dálnici a ta nás směruje k samotnému San Franciscu, ležícímu na vzdáleném druhém břehu rozlehlého zálivu. Pět dolarů a několik kilometrů dlouhý dvoupatrový most potřebujeme k tomu, abychom se po malé chvíli stali jeho mírně vykulenými návštěvníky. Dálnice nás zničehonic vyplivuje v samé blízkosti centra. K Down Town, shluku mrakodrapů, sjíždíme úzkou ulicí s šíleně prudkého kopce. Jet to opačně a zastavovat na každé „stopce“, jíž jsou vyzdobena takřka všechna křížení zdejších komunikací, musí být nepochybně úžasně zábavné.

Ještě, že zdejší fára mají automatickou převodovku. Parkování v podzemí nás sice stojí dvoudenní plat českého proletáře, ale v samém středu kapitalistického velkoměsta si nevybereme. Malý pěší obchvat nemůže minout rušné prostory kolem přístaviště ani nedalekou čínskou čtvrť.  Někde na rozhraní nebetyčných amerických věžáků a nízkých stavení Asiatů si všímáme malé, na chodníku postavené reklamní tabule s Muchovým obrazem a nepřehlédnutelným nápisem Cafe Prague. Nemáme zrovna času nazbyt a tak místo pražského kafe vychutnáváme exotickou atmosféru světa šikmookých. Všude kolem samé čínské stavby, čínská jídla, čínské nápisy, čínská řeč a mezi tím, pochopitelně, Číňané, Číňanky a Číňánčata. A také čínské ceny v čínských obchodech. V China Town je proto narváno jako v české Zelenině za socialismu.

  Pětiproudou jednosměrkou přejíždíme tentokrát spodním patrem předlouhého mostu zpátky na druhý břeh. Čeká nás tam vtipná Ellen a po krátké chvíli také tradičně pestrá večeře s nezbytným zeleninovým salátem.

A také noc v měkkém pelechu umocněná vidinou toho, že zítra, v sobotu, si každý může dělat co chce. Případně také nedělat, což je právě můj případ. Matěj s Hubertem se vydávají k jednomu ze symbolů Ameriky, červenému mostu Golden Gate, ale místo něj vidí jen honící se cáry mlhy a v nečekaně silném  průvanu. Ten prý bývá pro toto místo typický a tak se není co divit, že tady, v letní Kalifornii, klepou velice slušnou kosu.  Já však polehávám v tutéž dobu „doma“ na dvorku, střídavě hledím na modré nebe a do moudrých knížek, chytám kalifornský bronz, pozoruji kymácející se palmu a chtě nechtě, celý den poslouchám zahradní zvonkohru. Poměrně brzo sním o bezvětří nebo o vatě do uší. Marně..

  „Skejťák“ Jáchym v doprovodu své matky a její sestřenice jedou navštívit místní „skejtpark“ v domnění, že v rodišti „skejtu“ uvidí zázrak. K nemalé lítosti jmenovaného dorostence  však nic zázračného nespatřili. A tak se jali korzovat podél oceánu, což prý, vedle plavání v bazénu, patří ke každodennímu rituálu naší hostitelky.Kuře, bramborová kaše a kupa salátu jsou potom skvělou tečkou za dnem lenošení a  přívětivé relaxace.

  Bez toho všeho se ale dnes museli obejít Hubert s Matějem. Až nad ránem se totiž vracejí z návštěvy jejich kamaráda, valašského rodáka, pobývajícího toho času v nedalekém San José. Kariéra bubeníka, jakož i počítačového experta se mu tady, v Sillicon Valley prý neuvěřitelně zamlouvá.

  V neděli jsme opět ve „Frisku“, jak se tomuto velkoměstu někdy přezdívá. Výletní lodí plujeme dobré dva kilometry k bývalé nejobávanější věznici ve Státech, k ostrovní pevnosti Alcatraz. Patrně každý z početného davu turistů zná příběh filmu Útěk z Altacrazu. Nejvíc je totiž nabito právě u cely, z níž se dvěma koumavým muklům podařilo kdysi dostat pryč. Kde skončili, to dodneška nikdo neví. Je dost možné, že tím posledním, kdo je zahlédl, mohl být žralok, či jiná mořská potvora. Muzeum - věznice je sice značně zajímavé, ale jiné, než pesimistické představy navodit nedokáže.

  A to navzdory tomu, že skýtá skvělý pohled jak na impozantní panoráma města, tak na jednu z amerických dominant, tříkilometrový červený most Golden Gate Bridge. Přeplouváme zpátky na pevninu a za „pouhé“ 4 dolary se necháváme vyvézt na nevysokou rozhlednu nad sanfranciským přístavem. Alcatraz, Golden Gate Bridge a většinu města nad Zlatou zátokou tu máme jako na dlani. Co nás ale v tuto chvíli nejvíc zajímá, je červená konstrukce nejfotografovanějšího mostu na světě.

  Za chvíli už s autem přistáváme na pískové pláži v jeho blízkosti. Jsme však poněkud překvapeni, že se tento most nachází tak trochu mimo město. Jeho okolí zdobí prudké svahy porostlé pokroucenými stromy i různými druhy kaktusů. Prodíráme se mezi nimi úzkými chodníky a od oceánu tu na nás fouká silný, protivně studený vítr. Po celou dobu putování ale postrádáme našeho věčného opozdilce Matěje. Patrně zase něco fotí anebo se kochá vděčnými výhledy. Když nás těsně před mostem konečně dostihuje, dovídáme se od něj značně nepříjemnou novinu. Jeho batůžek i s cestovním pasem zůstal patrně někde u rozhledny. Okamžitě se shání po telefonní budce a snaží se vypátrat nějakého správce nešťastné věže. Setkává se však s neochotou hodnou socialistického byrokrata zašlých časů. Šikmoocí, kteří rozhlednu obhospodařovali, dali naprosto nepokrytě najevo, že, pálit si prsty kvůli někomu jinému, je jim naprosto ukradené. Zatímco Matěj žhaví telefonní linky, my si dopřáváme menší špacír nad Zlatou zátokou ve výšce nějakých padesáti metrů nad mořem. Mostní pilíř ční dalších sto metrů nahoru a z bezprostřední blízkosti působí skoro až děsivě. Jdeme kilometr tam a kilometr zase zpátky. Došli jsme tedy pouze do jedné třetiny. Jezdí tu spousta aut, po chodníku při zábradlí se trousí lidé. Začínáme o sobě ztrácet přehled.

  Jsme zpátky na břehu, ale Matěj s Hubertem nikde. Asi odešli k autu. Dvacet minut se prodíráme pěšinami a pískovými cestami zpět k parkovišti. Pláž, kde předtím náš Pontiac parkoval, je úplně prázdná. Slunce zapadlo, začíná se rychle stmívat. Nepříjemně studený vítr nabývá na síle, rozfoukává všudypřítomný písek a vrhá jej přímo do tváře. Zpěněné vysoké vlny se honí po liduprázdné pláži. Děláme totéž na blízkém, stejně pustém parkovišti. Nutí nás k tomu příšerná zima. Veškeré odění totiž zůstalo v autě. Tak jsme si Kalifornii  určitě nepředstavovali...

  Ošlehaní vichrem a zvířeným pískem se po nekonečné, krušné půlhodině dočkáváme. Náš bílý kočár, jehož posádka po nás pátrala u mostu, se konečně vynořil z temného šera. Můžeme se tak odpoutat od břehu bouřícího oceánu, který si nechává říkat Tichý...

  Za tmy se sice zastavujeme u rozhledny, Matějův nešťastný batůžek tam už, jak se dalo čekat, nečeká. Možná, že se zítra objeví v nějakém tajném čínském bazaru.Pozdě večer přistáváme u našeho útočiště v Richmondu. Jinak vždycky klidná Elenka je z toho tentokrát poněkud nesvá. Už měla strach, že nás postihla porucha či dopravní nehoda.

  Před námi je poslední odpočinkový den. Časně zrána budí Matěje telefonem policie, zajímající se o jeho osobní údaje. Dostává se mu také náležitých informací, týkajících se možnosti řešení nešťastné ztráty jeho cestovního pasu.

  Zatímco ostatní lenoší v dosahu baráčku či přímo v něm, my dva s Matějem se jdeme podívat do nepříliš vzdálené „odpočinkové zóny“. Na kamenitém mořském břehu, ve stínu stromů připomínajících australské blahovičníky tady dumáme nad mapou, abychom upravili plán našeho příštího putování. Musíme ubírat, už teď je jasné, že všechno, co jsme navštívit chtěli, navštívit nestihneme...

  Poslední večeři u stolu a poslední noc v posteli patřičně vychutnáváme. Dobře víme, že na nemálo příštích dní a nocí nám budou tyto výdobytky civilizace odepřeny..

  Ranní balení už probíhá v nepřítomnosti majitelky domu Elenky, s níž jsme se ještě večer náležitě rozloučili. A tak se stává, že pár našich nových triček a také nezbytně nutný deštník (máme namířeno do deštného pralesa) necháváme nedopatřením na místě, naopak přibalujeme Elenčinu tašku s jejími zimními doplňky. Ponožky, rukavice a teplé podvlékačky se nám na prahu léta budou bezesporu hodit!

  Dálnice míří přímo na sever. Zavlažované ovocné plantáže jsou vystřídány suchými oblými kopečky a ty potom jehličnatými lesy. Projíždíme nádhernými přírodními partiemi rekreační oblasti Shasta. Napravo od nás se do výšky 4000 m tyčí bílý kužel vyhaslé sopky stejného jména, pod námi občas vykoukne tyrkysově modrá hladina jezera, zarámovaná výraznými červenohnědými břehy. Přibývá pastvin, rančů a zelených lesů. Jsme v Oregonu.

  Krajina je čím dál tím méně americká, až si za chvíli začínáme připadat jako někde na Valašsku. Zalesněným romantickým údolím vyzdobeným žlutě kvetoucím „zlatým deštěm“ se podél líně tekoucí řeky dostáváme opět k pobřeží oceánu.

V borovém lese s právě rozkvetlými keři kanadských borůvek a divokých rododendronů nacházíme sympatický, skoro prázdný kemp. Vzdálený hukot tichomořských vln doléhá až sem. Nedá mi to, abych se nevypravil k nepříliš vzdálenému mořskému břehu. Prodírám se křovinami, rákosím a bořím se do hlubokého sypkého písku. Sotva znatelnými pěšinami, kopírujícími ramena ústící řeky, se dostávám na nekonečně dlouhou, divokou pláž. Po člověku doslova nikde ani stopy. Pokud tu, v jemném písku, nějaké stopy nacházím, potom patří všemu možnému, jenom ne druhu  homo sapiens. Právě ve chvíli, když za hladinu oceánu zapadá slunce, si začínám všímat jakési podivné hromady nezvykle se vlnících těl. Stádo  lachtanů! Ledabyle se povalují nějakých čtyřicet kroků ode mne...

  Opatrně se k nim přibližuji a teprve když jsem necelých deset metrů od nich,  začnou se nemotorně plazit k rozčeřené šedorudé hladině. Sám, jen se svými myšlenkami u ní postávám až do samého soumraku a potom se pomalu, nanejvýš spokojen, vracím k praskajícímu ohni v borovém lese.

Příští dopoledne věnujeme návštěvě „Oregonských písečných dun.“. Jedná se o hory světle okrového písku lemující pobřeží v délce nejméně desíti kilometrů.

Brodíme se jím nahoru a dolů, obdivujeme sytou modř oceánu ostře kontrastující se žlutě kvetoucími keři zlatého deště rostoucího přímo u jeho břehu. Zatímco my se plahočíme po svých, Amíci tu prohánějí vypůjčené tříkolky a buginy. Na rozdíl od nich na to nemáme a na rozdíl od nich, umíme stále ještě chodit pěšky.

 Oregonské pobřeží, to je další z výjimečně pěkných kamínků tvořících mozaiku přírodních krás západního pobřeží Ameriky.

Oblé pískové duny jsou posléze vystřídány ostrými pobřežními skalisky, ze kterých můžeme v klidu a zadarmo pozorovat mohutné lachtany, bohapustě lenošící přímo před našima očima.  Na jiné z přímořských zastávek, kde bizarní skály vyčnívají přímo z moře, sledujeme v mělkých kamenitých tůních nejen nám dobře známé škeble, ale také hvězdice a sasanky nejrůznějších barev a velikostí. Věčně hučící příboj zvlněného oceánu a vodní tříšť z divoce narážejících vln nám vhodně rámuje tuto nezapomenutelnou kulisu oregonského břehu údajně Tichého oceánu.

  U městečka Newport, jemuž vévodí vysokánský most, rybářský přístav a divokými barvami pomalované krčmy a obchody, opouštíme pacifické pobřeží, abychom se po čase opět podívali kousek do vnitrozemí. Míříme k hlavnímu městu Portlandu, krajinou připomínající podhůří našich Jeseníků. Při silnici stojící osamocené stavení s nápisem STASTNY GALERY bychom sice moc rádi navštívili, ale nešťastně pádící čas nám návštěvu galerie pana Šťastného naneštěstí dnes vůbec nedovoluje.

  Hlavním městem Oregonu jenom prosvištíme a na mohutný tok řeky Colombie se z vysoké vyhlídky díváme až po západu slunce. Dva kilometry široká řeka je z obou stran sevřena ostře spadajícími skalnatými srázy. Pod jedním z nich se nám, už za úplné tmy, podaří objevit menší kempík zbudovaný na několika terasách. O nějakém klidném spánku si tu však můžeme nechat opravdu jenom zdát. Kousek pod námi je totiž dálnice se stále rachotícími kamiony, vedle ní železnice s dunícími nákladními vlaky, z řeky je slyšet troubit lodě a z nebe burácet startující letadla. Zato ráno je docela pohodové. Z modré oblohy se na nás pousmívá  sluníčko a z projíždějícího traktůrku mladá hezká rangerka. Prudké svahy na naší straně řeky zdobí hned několik vysokých vodopádů. Jsou v bezprostřední blízkosti silnice, takže počet návštěvníků je nepoměrně vyšší, než kdyby byly dostupné jen pěšky. 

  

Navzdory návalu více či méně rozložitých zvědavců si jejich návštěvu také nenecháváme ujít. Stejně jako nedalekou vyhlídku na další kuželovitý vrchol sopečného původu, přes 3000 m vysoký Mount Hood. Nad zvlněnou krajinou s plantážemi zimních hrušek ční jeho zasněžený vrchol o nějaké dva kilometry výš a tak tvoří velice působivou, z daleka viditelnou dominantu celého kraje. Vracíme se zpátky k veletoku Colombia, abychom se po nejbližším, asi čtyřicet kilometrů vzdáleném mostě dostali na jeho druhou stranu.

  Na druhé straně řeky už leží „věčně zelený stát Washington“. Alespoň tak to mají jeho obyvatelé napsáno na poznávacích značkách svých vozů. Putujeme k další sopce - tentokrát sotva vychladlé Hoře Svaté Heleny. Ubytováváme se asi 60 km od ní, v kempu pod padesátimetrovými  smrky a potom už kolem říčky s šedozelenou, zkalenou vodou stoupáme stále nahoru. Cesta se klikatí po stráních porostlých nízkými jehličnany. Původní silnice vedla ještě před dvaceti lety údolím, ale to je teď zaneseno několikametrovou vrstvou bahna a kamení.

  Osm kilometrů od podivného kráteru nechvalně známé „Heleny“ končí silnice u velice bytelně vybudované observatoře. Obojí, observatoř i 60 km dlouhá silnice byly vybudovány hned příští rok po výbuchu sopky. Ta se, víceméně nečekaně, probudila na jaře 1980. Během dvou a půl minuty se ocitlo asi 400 výškových metrů hory ve vzduchu. Za dalších 10 minut bylo padající masou zničeno vše živé až do 30  km ve směru výbuchu. Včetně asi 56 lidí, kteří se v oblasti právě nacházeli. Zatímco vzdálenější kopce byly osázeny znovu, tady je všechno ponecháno přirozenému vývoji. Leží tu zbytky mohutných kmenů, jinde až 50 m silné vrstvy horniny protkané hluboce  vymletými koryty. Některá místa připomínají spíš obrovské hromady suti. Původně idylická krajina se změnila k nepoznání.

  S pokorou civíme na to tragické divadlo a nezbývá nám, než si právě tady uvědomit existenci síly, která nás nekonečně převyšuje. Vracíme se do nižších poloh a chvíli odpočíváme u krásného horského jezera. Je zajímavé, že před dvaceti lety tu žádné jezero nebylo. Nebyly tu ani nízkými stromy a keři obrůstající haldy, mezi nimiž se po uzoučkém chodníku protahujeme. Informační tabule nám prozrazují, že během posledních dvaceti let se do těchto totálně zdevastovaných končin vrátil veškerý původní život. „Možná až na hady“, říkám si v duchu, „že by se tu za tu dobu stačili z té nezasažené dálky doplazit?“ U chodníku v listí něco zašustilo. Jáchym se podívá - a had!!! Takže, doplazili se... Po nočním odpočinku v převysokém lese navštěvujeme  Visitor Center a účastníme se projekce dokumentu zachycujícího vlastní erupci i její tragické následky. Opět nás naplňuje tichá bázeň a posvátná úcta. Jakkoliv se cítíme být vládci planety Země, pár minut sopečného řádění nám prokazatelně dosvědčuje, že na to nemáme...

  Do rozsáhlého Národního parku Olympic, ležícího v severozápadním cípu  „Věčně zeleného státu Washington“ jedeme několik hodin krajem svěže zelených lesů a modrých mořských zátočin. V lese, svěže zeleném a hodně vysokém, leží také kemp, kde míníme vybudovat základní tábor. Obrovské pařezy, povalené kmeny zdejších velikánů, vlastně všecko je tady pokryto nadýchanými koberci několika druhů mechů. Mechové závěsy visí i z usychajících větví hustého podrostu. Jsme v nejsevernějším deštném pralese. Kromě obvyklých varování před medvědy baribaly, na které jsme si už dávno zvykli, se v této oblasti přidává ještě upozornění na výskyt kaguárů, neboli černých amerických pum. V té superdivočině obklopující naše plátěné stánky si je dovedeme docela živě představit. Cestou stoupající ke dvoutisícovým skalnatým hřebenům, po níž se zanedlouho autem vydáváme, však vidíme pouze několik popásajících se laní a jelenů.

  U Visitor Centra s dalekým výhledem na bílé, špidlaté panoráma, připomínající krajinu slovenských Roháčů, asfaltka sice ještě nekončí, dál se ovšem dnes autem nedostaneme. To proto, že dál si netroufla ani sněhová fréza zaříznutá do čtyřmetrové sněhové vrstvy. Službu konající ranger se svěřuje, že takovou sněhovou nadílku tu už dobrých 30 let nepamatují. Korunu všemu prý dodalo nedávné čtyřdenní nepřetržité sněžení. Pahýly stromů, polámané větve a místy úplně zaváté lano lyžařského vleku to celkem jasně potvrzují. V jednom místě odhadujeme výšku sněhové vrstvy na šest až sedm metrů.

  Připomínáme, že je první polovina měsíce června  a do čtrnácti dní se čeká první letní den. Jsme ale v Americe, v zemi neomezených možností...Červnové teploty však dělají divy. Slunci vystavené holé stráně jsou místy bez sněhu a už na nich dokonce stačily rozkvést překrásné bílorůžové trsy drobných kvítků. Třeba jen pár metrů od několikametrové sněhové hromady.

  Scházíme zpátky k parkovišti. Zřetelně zkoprnělý Hubert upřeně zírá k bílé stráni a opatrnými posunky dává najevo, že vidí cosi nevšedního. Vyhoupnu se na oblý hřbet a nějakých patnáct metrů ode mne si tu v poklidu šmaruje medvěd! Hned mi dochází, že takovou školáckou chybu, jakou jsem udělal kdysi na Slovensku si nemohu dovolit. Tenkrát, při svém prvním a zatím jediném setkání s touto šelmou, jsem panicky utekl. S foťákem na oku začínám černého baribala pronásledovat. Přidává se i Hubert s kamerou. Inteligentní americký huňáč, vědom si nepříliš tučného sousta z chudého evropského státu, nás, coby kořist, evidentně ignoruje a přidává do kroku. My s Hubertem, samozřejmě, také. Když krok začíná přecházet v mírný běh, hon na medvěda vzdáváme. Nechceme, aby kvůli objevitelské vášni středoevropanů dostal zápal plic…

  Vnímáme to jako jedno z dalších vítězství člověka nad přírodou. Zatrne mi až o dost později. To když se v jedné moudré knížce dočítám, že tato šelma kromě nemocných, napadá také starší kusy... Tmavou, na stráni se „popásající“ černou skvrnu později vidí celá naše výprava. Tentokrát už z velice slušné vzdálenosti.

Pohledem na zapadajícím sluncem zrůžovělý horizont, patřící Kanadě, se loučíme s horními partiemi Olympicu a za houstnoucího šera klesáme do základního tábora.

Tmavá noc v temném pralesním tábořišti nám však už další návštěvu z říše predátorů nedopřává. Proč by se také s námi zahazovali, když si mohou počkat na nějakou mladou, svěží, dobře vykrmenou Američanku…

  Zalesněnou krajinou s průzračnými modrozelenými jezery jedeme příštího dne nejméně 100 km do nejzajímavější oblasti zdejšího parku. Návětrná strana pohoří Olympic, která je od oceánu bičována  neustálými srážkami, platí za vůbec nejdeštivější oblast Spojených států. Během průměrných 220  propršených dnů v roce tu spadne 140 palců vysoký sloupec vody.

  Nám tady ale, abychom nevyšli ze série výjimek, praží slunce a pokud tu něco kape, tak je to náš vlastní pot. Severský deštný prales, jehož chráněným územím pomalu procházíme, je však i za slunečního svitu pohádkově půvabný. Především díky dlouhým zeleným drapériím visícím z pokroucených větví statných javorů. Některé druhy stromů, především douglasky či smrky „silka“ tu prý dorůstají až do výšky kolem sta metrů. Což je výš, než dokážou mnohem slavnější sekvoje. Pohádkovou nádheru prosluněného deštného pralesa měníme později za dramatickou krásu nedalekého mořského pobřeží. Kousek od indiánské rybářské vesnice tu ční přímo z oceánu strmá nepřístupná skaliska ozdobená zelenými kšticemi větrem ošlehaných, prapodivně pokřivených borovic. Během kratičké chvíle se slunečné počasí mění k nepoznání.

Burácející mořský příboj, šedočerné, nízko se ženoucí mraky a obrovské dešťové kapky dopadající k zemi ve značně ostrém úhlu nám mají asi připomenout, že se skutečně nacházíme v nejzavlažovanějším bodě Severní Ameriky. Poněkud depresivní náladu však vyvažuje pohled na bohatou úrodu mořských řas, barevných hvězdic a sasanek zdobících stěny i dna skalnatých tůní. Začínáme si uvědomovat, že jsme se ocitli v patrně nejzastrčenějším koutě celých Států a zároveň nejvzdálenějším bodě od domova! Chvatně se loučíme s naším koncem světa a otáčíme k východu. Začínáme s návratem.

ZPÁTKY DO VNITROZEMÍ

OD OCEÁNU DO KRAJE BIZONŮ, GRIZZLYHO A GEJZÍRŮ

  Jelikož se i druhá noc v pralesní divočině obešla bez nájezdů medvěda či kaguára, burcujeme pokleslou hladinu adrenalinu alespoň četbou z knížky „Putování po kanadských řekách“ od manželů Štěrbových. Záměrně vybíráme pouze popisy hrůzných setkání lidí s medvědím králem grizzlym. Zamířili jsme totiž k „Yellowstonu“, kde je tento obr mezi šelmami domovem. Uklidňuje nás však tvrzení, že pouze polovina incidentů s grizzlym končívá smrtí člověka.

  Do Yellowstonu je zatím ještě předaleko,  nádherně položené velkoměsto Seattle však máme nadosah. Dělí nás od něj ale nějakých deset kilometrů široká mořská zátoka. Ferry  boat, na nějž se i s autem naloďujeme, je přibližně 100 m dlouhý a 30 m široký. Loď se odpoutává od břehu a my zase z podpalubí. Chceme mít přehled. Postáváme na palubě a pozorujeme vzdalující se zasněžené dvoutisícové štíty čnící z Národního parku Olympic a  na protější straně blížící se panoráma s mrakodrapy a sopečným vrcholem hory Mount Rainer v pozadí.

  Kousek před přístavem, v samém centru Seattlu, troubí lodní siréna. Jakožto nefalšovaný suchozemec nemohu tušit, že se jedná o signál k nasednutí do aut v podpalubí. Ostatně, hodně lidí na palubě zůstává také. Vábí mě pozorovat přistávací manévr pěkně spatra. Jen co se loď dotkne přístavního mola, pádím ke dveřím do podpalubí. Jsou však zamčené! Auta okamžitě vyrážejí velkými vraty na pevný břeh a rychle mizí v labyrintu velkoměsta. Mezi nimi i náš Pontiac...

Po vyvýšeném dřevěném chodníku opouštím vzdušnou palubu a začínají mě tísnit černé myšlenky. Pátrání po zmizelé osádce bílého auta bude v šerostínu nebetyčných mrakodrapů nepochybně napínavé.

  Vidina  tušeného dobrodružství však bere poměrně brzo za své. Jakýmsi zázrakem si někdo z posádky všímá úplně nenápadného, poloprázdného parkoviště jen kousek od přístavu. Vyběhnuvší bystrý Hubert mě stačil v početném proudícím davu naštěstí zavčas identifikovat a nasměrovat do náruče právem rozzuřené posádky. Nebýt výjimečné možnosti zaparkování, mohlo být docela veselo..

  Pěší putování „za krásami Seattlu“ volíme ve třech skupinách. Matěj jde, kromě originálů světových impresionistů, obdivovat také velkoměsto z vysoké rozhledny, Hubert zase obligátně obézní Američanky v ulicích a my s Darinou a  Jáchymem barevné ryby v mořském akváriu. Zdejší Down Town, v jehož ulicích marně slídíme po Jáchymem vytouženém scateshopu, je nejpůsobivější ze všech, které jsme zatím viděli. Pohled na některé obzvlášť vysoké mrakodrapy z žabí perspektivy vyvolává uctivý úžas hraničící s panickou hrůzou.

Pozoruhodný Seattle, který je mimochodem bydlištěm jistého počítačového magnáta a nejbohatšího muže světa, Gatese, opouštíme poněkud nešťastně. Nějak si pleteme světové strany a místo na východ se řítíme k nedalekému kanadskému Vancouveru. Nechtěná zajížďka nás tak stojí nejméně 60 km jízdy navíc. V zelení oplývajícím městě se to dá snést..

Seattle je za zády a před námi se tyčí tzv. Kaskádové pohoří. Svěží lesy „věčně zeleného státu Washington“ se postupně mění v křovinaté polopouště. Čím dál vyprahlejší krajinou se po nemnoha dnech znovu dostáváme do povodí řeky Colombia. Právě tady, v poušti, ji kdosi přehradil a u břehu vzniklé vodní nádrže zřídil hned několik kempů. Vybíráme si malý a levný, postavený ve stínu topolů v neveliké zátočině. Je už docela slušně obsazený, ale pěkně zelený plácek hned u vody překvapivě nikdo neobývá. Svižně tu stavíme své přenosné příbytky, aby nám to parádní místo někdo nevyfouknul.

Romantický večer s ohýnkem, hvězdnou oblohou a skřehotajícími žábami je předzvěstí pokojného nočního odpočinku. Po půlnoci, kdy jsme právě uprostřed nejsladšího spánku, je rajský klid vystřídán nenadálým rachotem. Všichni naši sousedé jsou totiž rybáři a všichni se vracejí z nočního lovu. Samozřejmě, že ne pěšky, ale ve svých nadupaných rámusících tracích. Rozhořívají se ohně, pečou ryby a hlasitě a dlouho se kolem ohňů klábosí. Oni i my usínáme nad ránem...

Budím se jako první a pogumovaná podlaha stanu se mi zdá jaksi chladná. A také neobvykle měkká. Vykouknu ze stanu a nestačím se divit. Náš zelený trávníček je celý pod vodou, z ohniště trčí jen kameny a kolem plavou nedohořelé zbytky včerejšího ohně. Lavice, auto, kufr s proviantem, všecko je ve vodě. Sandály i chleba v igelitkách se vznášejí na hladině a voda stoupá stále výš. Začíná se pomalu tlačit i do našich, trochu výše položených, stanů. Okamžitě je opouštíme a popotahujeme o kousek výš. Za chvíli ani to nestačí, protože voda stoupat nepřestává. Spacáky, ručníky, stany, všecko, co je mobilní, tedy i náš automobil, se stěhuje do mírného svahu. Sousedící trojice neohrožených dívek z Aljašky, která někdy v noci obsadila udusaný plácek, jímž jsme předtím pohrdli, nás pobaveně pozoruje. Mají to totiž v suchu..

  Příčina nečekané potopy v poušti může být jednoduchá - hrázný, který asi v noci flámoval s rybáři, zaspal a zapomněl povolit kohoutek.. Vody Colombie tím pádem tentokrát nepoháněly turbíny, nýbrž rozespalce z vyhřátých pelechů... Mladá rangerka, křepce vyskočivší ze svého džípu sice svatosvatě prohlašuje, že takovou vodu tady nepamatuje, ale existence zeleného trávníku v sousedství spálené země mluví za všechno. Až po opadnutí tekutiny bez vůně a zápachu si všímáme neumělého nápisu na oblém kameni u ohniště. Upozorňuje na možnost vystoupání vody až do těchto míst. Kdo se však večer zabývá čtením nápisů z kamenů?

  Sušíme, balíme, nasedáme a pokračujeme dál na východ. Poté, co po dlouhém mostě přetneme přehradní jezero, začíná dálnice mírně a vytrvale stoupat. Pouště se ponenáhlu mění v prérie. Všímáme si zvláštních zavlažovacích zařízení. Jsou vodou napájeny z jednoho místa, takže se vlastně otáčejí kolem své osy. Konečně chápeme smysl těch tajuplných kruhových ploch, které jsme předtím viděli z letadla.

  Severní část státu Idaho, kterým projíždíme v délce nějakých sta kilometrů je romanticky zvlněná, jsou v ní řídké lesy a malebná údolí s klikatými říčkami. Nenápadně přejíždíme do dalšího severního státu, Montany. Až do pozdního podvečera pádíme touto podmanivě krásnou zemí. Připadáme si tu jako na nějakém americkém Slovensku. Čtvrtý největší stát USA však obývá necelý milion obyvatel. Široká plochá údolí s meandry potoků a klidných řek  přecházejí přes zaoblené pahorky  postupně až do zasněžených hor, místy téměř tři tisíce metrů vysokých. Mezi řídkými jehličnatými keři se tu v nekonečných ohradách popásají stáda krav, někde jsou vidět i ovce a takřka všude také koně. Montana voní poklidem a nespoutanou volností. Nádherný ráj samotářů..

  Za šera dojíždíme k vápencovému pohoří s typicky sevřeným údolím, bystrou horskou řekou a bílými skálami ve svazích. V liduprázdném kraji kousek od vchodu do přístupných jeskyní, stojí nenápadný kemp. Oč je v něm méně lidí, o to víc tu žije kojotů. Jen co se setmí, ozývá se jejich táhlé vytí z protějších strání. Když jdu za chvíli hledat topivo na nezbytný oheň, potkávám dva slušné kousky jen pár desítek metrů od našich stanů. Zdá se, že romantika Divokého Západu ještě úplně nevyčichla. Také přicházející svítání tady, místo kohoutů, ohlašují kojoti..

  Orosené, studené ráno se díky stoupajícímu slunci začíná rychle měnit na příjemně teplý den. Musíme ale pokračovat dál, hranici pozoruhodného státu Wyoming máme takřka na dosah.

Přejíždíme neznatelnou dělící čáru a podél kalného toku řeky Yellowstone se dostáváme ke vstupní bráně do vůbec nejstaršího chráněného území na světě. Yellowstone National Park je všude popisován jako něco výjimečného, naprosto unikátního. Nezklame nás?

 „Where are you from (odkud jste)“?, ptá se nás na vrátnici mladá usměvavá rangerka v klobouku. „Czech republic, Czechoslovakia“, odpovídá pohotově Matěj. „Jak se maš?“, ještě pohotověji vyhrkne rangerka v naší mateřštině. Anglicky a s nezbytným úsměvem potom pokračuje v popřávání všeho krásného, nádherného a báječného. Otrávené, socialismem odkojené vrátné babizny od nás by se tu asi neuživily...

  Zkušenost nám radí ze všeho nejdříve najít vhodný kemp k přenocování. Ten první na ráně, s názvem Indian River, má superkrásné okolí a dostatek volných míst, Matěj však doporučuje najít něco, co je blíž k centrálním oblastem. Plánujeme tedy o něco rychlejší přesun, ať se tam stačíme uchytit.

  Jestli si někdo myslí, že v Americe je všecko nádherné a dokonalé, potom to o silnicích a ženách určitě neplatí. Oplácaných Američanek je plno všude, ale tak rozbité vozovky, jakými se kodrcáme v nejslavnějším parku ve Státech, jsou v Evropě k vidění snad jen v Rumunsku a na Ukrajině.

  V kempu Narcis, kde se v poklidu mezi stany a auty popásají statné laně, zabíráme úplně poslední volný flek. Ne však nadlouho. Naše radost netrvá déle než deset, patnáct minut. Bez milosti jsme vytlačeni americkým důchodcem, který tu dorazil s karavanem a vysychající lady. Nevšimli jsme si totiž, že toto místo je vyhrazeno výhradně karavanistům. Nezbývá, než se rozmlácenou cestou urychleně vrátit do Indian River. Výmoly nevýmoly, šviháme si to jak Loprais do Dakaru a na poslední chvíli tu chytáme jedno z posledních míst.

  Kemp leží v nízkém borovém háji mezi dvěma překrásnými říčkami. Z rozlehlých, kvetoucích zelených plání se opodál zvedají skalnaté hory se zasněženými vrcholky. Všude kolem je plno parádně proschlého dřeva. Naprosto ideální místo k romantickému táboření..

  Po zbudování tábořiště se jedeme podívat k nepříliš vzdálené travertinové stráni. Jedna strana kopce je vyzdobena alabastrově bílými, druhá zase pestrobarevnými kaskádami, po nichž stéká do údolí kouřící termální voda. Po síře páchnoucí dým stoupá také z blankytně modravých bublajících jezírek ohraničených bílo rezavými travertinovými okraji. Dokonalá kombinace kontrastních barev a souhra tvarů připomíná spíš bohatě zdobený interiér barokního kostela, než výsledek neregulovaného přírodního procesu.

  Yellowstone, to ale není jen neopakovatelná krása neživé přírody, Yellowstone, to jsou také divoká zvířata. Velkého sviště, zvaného „mamotu“ potkáváme hned za vzpomínanými travertinovými kopami.  Vracíme se do kempu, začíná se schylovat k večeru, když kousek od cesty zahlédneme  statného bizona. Ověšeni fotoaparáty vyskakujeme okamžitě z auta a snažíme se ulovit záběr z co nejmenší vzdálenosti. Amíci sice také zastavují, ale že by se někdo odvážil vystrčit nos, natož udělat pár kroků v ústrety symbolu zdejší divočiny, je ani nenapadne. Myslíme si něco o srabech zhýčkaných rozvinutým kapitalizmem. Tento názor se nás však drží jen do chvíle, kdy jsme ve Visitor Centru svědky promítání autentických záběrů útoku bizoního samce na podobně dotěrného zvědavce. Začínáme si také všímat kolem silnic rozmístěných tabulí s varovnými nápisy: „Zvířata jsou divoká a nebezpečná, nepřibližujte se k nim!“ No, byli jsme od nich jen pár kroků...

  Několik kroků od vchodu do kempu nás vítá cedule se známým nápisem - „Beer country“ - země medvědů. Tentokrát ovšem nejen černých baribalů, ale i obávaného grizzlyho. Celý seznam přemoudrých rad, jak takové setkání přečkat s co nejzdravější kůží, se, narozdíl od Američanů, nešprtáme. Spoléháme totiž na to, že pokud by si i přišel smlsnout, určitě by si nevybral nás. Domorodci nabízejí nekonečně tučnější sousta..

  Dostatek krásně suchého dřeva v nejbližším okolí dává zahořet parádnímu večernímu ohni. Posedáváme u něj až dlouho do noci. Oheň míváme, ostatně, každý večer, ale tady, pod jasně hvězdnatým nebem v panenské divočině, má obzvlášť romantický půvab. Bezmračná, neobvykle chladná  noc se mění v poněkud pošmourné ráno. I když se občas vyčasí, krajina, jíž potom projíždíme, působí značně posmutnělým dojmem. Před osmi lety totiž vyhořela větší část lesů v  Národním parku zabírajícím plochu poloviny Moravy.

  Mezi suchými pahýly, podél klikatých  říček a kouřících strání, kolem pasoucích se laní a bizonů jedeme až k nádherné řece padající přes vysoké vodopády do hluboce zaříznutého údolí s pastelově zabarvenými ostrými srázy.

  Obnažené horniny tady mají většinou zvláštní žlutavý nádech. Odtud patrně pochází název celé oblasti  Yellowstone, Žlutý kámen. Žluté odstíny tu ale někde přecházejí do růžových, nahnědlých či šedých a s roztroušenými, temně zelenými stromy tvoří zvláštní kontrasty, pro běžnou krajinu naprosto netypické. Kdyby to přesně takto někdo namaloval, stejně by asi nikdo nevěřil, že je to skutečnost. Zčeřená řeka na dně údolí také není žádný neškodný potůček. Její vodnatost srovnáváme se slovenským Váhem v okolí Strečna.

  Začínající bouřka nás žene do útrob čekajícího přibližovadla. Ujíždíme před ní do bezpečí. Do oblasti, kde je prý nejčastěji vídán grizzly! Holé horské pláně se táhnou dodaleka, ale dvoumetrovou nahnědlou šelmu s typickým hrbem na zádech tu nevidíme. Obvyklý čas jejich vycházek je prý za svítání, nebo když se stmívá. A to zatím, ani zdaleka nehrozí.

  Zato nám hrozí setkání se slušnou bouřkou, jejíž projevy začínáme pozorovat na vzdáleném horizontu. Z tmavě modrých, skoro černých mraků co chvíli sjede k zemi blesk, vzápětí doprovázený čím dále hlasitějším hřímáním. Netrvá dlouho a už jsme v samém středu běsnícího živlu. Naštěstí schováni v útrobách vodotěsného interiéru našeho mobilního útočiště.. Za stále sílícího lijáku a neutuchajícího hromobití jedeme  dobrou hodinu temně zamlženými pralesy se spoustou pahýlů. V jedné chvíli sjíždí blesk do stromu jen kousíček od nás! Nádherně dramatický Yellowstone! Něco mezi děsivým peklem a půvabným rájem. A zvláště v místech, kam jsme právě dojeli. Na obrovské kouřící pláni, plné teplých bublajících pramenů, jezírek, potůčků a sem tam tryskajících gejzírů to skutečně vypadá jako na jiném světě. Vzrušením posedlí domorodci si tady určitě přijdou na své. Zcela  jistě to platí o brýlatém mladíkovi v kloboučku, kterému jsme začali říkat americký Mirek. Pozorovat jej, jak s otevřenou pusou a zakloněnou hlavou reaguje na řádění tryskajícího gejzíru je stejně zajímavé, jako nevídaný úkaz sám. Nasyceni vzrušující podívanou a všudypřítomnými sirnými výpary opouštíme dýmající krajinu a za houstnoucího šera pádíme oblastí rozlehlých luk k našemu stanovišti. Všímáme si početného stáda bizonů, které se tu i s mláďaty popásá v těsné blízkosti silnice. Byvše poučeni o jejich ne příliš přátelskému vztahu k lidskému rodu, mírníme své dobrodružné choutky, ale od pokusů o fotografické úlovky z co nejmenší vzdálenosti nás to stejně neodradí.

  Živí a celí jsme po padesáti kilometrech cesty lesními silničkami opět v našem skvělém kempu. Buďto večeře z amerických surovin anebo zážitky z dosti pestrého uplynulého dne způsobují, že nastávající noc v divočině je nezvykle bohatá na divoké sny. U snídaně si je pak vyprávíme. Mně se například zdálo, že jsme přespávali v obytném přívěsu, který svým Barkasem tahal můj přítel z mládí, Pavel Volek, někde u daleké Valašské Bystřice těsně u silnice. Naproti u stodoly se pásl ohromný bizon, na stráni kousek nad cestou stál na zadních černý baribal a z lesa vycházel statný béžový grizzly. Matěj se blížil s foťákem ke grizzlymu, zatímco baribal se sápal na jeho taktéž fotícího kamaráda, který byl značně podobný naší známé muzikantce Zuzce Pivkové až na to, že mu na bradě a na nose rostly řídké rezavé vousy. Říše snů má, na rozdíl od Ameriky, možnosti skutečně neomezené…Matěj zase ve snách spatřil Hubertovo bydliště Hranice na Moravě, které byly vyhlášeny Národním parkem. Jen ho značně zaráželo, proč jsou v tom parku také paneláky…

  Po teplé snídani s výkladem snů mě tělo nutí k odložení zbytků nestrávené potravy. Samozřejmě, že si nenechám ujít, abych tento navýsost blažený úkon neuskutečnil v panenské přírodě nejvěhlasnějšího parku Ameriky. Zatímco mé tělo zvolna opouští draze nakoupené ostatky amerických polotovarů, duše se v náramné pohodě kochá pohledem na bující zeleň kontrastující s azurovou modří bezmračné oblohy. Švitořivá ptáčata vyluzují úchvatné písně a symfonický orchestr tisíců hmyzích křídel je harmonicky doplňuje. Vychutnávám ten báječný pocit totální svobody oněch velevzácných okamžiků, kdy je člověk úplně sám... Abych obohatil úhel záběru, pootáčím hlavu o pár stupňů dozadu. Pět kroků ode mne stojí dvoumetrový, rezavě zbarvený jelen wapitti a s neskrývaným překvapením pozoruje, že také koruna tvorstva vrací přírodě to, co od ní předtím vzala...Narozdíl od lidí si na tom dává jelen víc záležet, přírodě to vrací ve formě granulí...

  Odjíždíme z našeho překrásného kempu a přesunujeme se do jiného, jakéhosi centrálního, u břehů rozlehlého horského jezera velkého jako dva české okresy. Na podmáčené, mírně skloněné stráni bez stromů tu na  asfaltových pláccích parkují obytná auta velikosti středního autobusu či stejně rozměrné přívěsy. Americký proletariát se stany je tady téměř k nevidění.

  Svá plátěná útočiště stavíme na hrbolaté, místními krtky rozryté ploše v cípu mezi dvěma cestami a malým potůčkem. Sídliště „Jižní svahy“, jak toto nevábné, socialismus připomínající tábořiště nazýváme, raději opouštíme a podél obrovské vodní plochy svištíme k nejznámějším a největším gejzírům. Ten úplně nejproslulejší s názvem Old Faithfull, Starý věrný  právě chrlí vařící vodu do dvacetimetrové výšky. Obrovský dav, který se tu přihrnul z přilehlých hotelů poněkud kazí celkový dojem a tak se vydáváme po dřevěných chodnících dál. Všude je tu opět plno barevných bublajících jezírek a potůčků, občas je možno narazit i na zrovna tryskající gejzír.  Odevšad se zvedají oblaka páry a ve vzduchu je cítit pronikavý sirný zápach. Peklo a ráj v jednom!

  Ke správnému ráji náležejí i hadi. V malé, tyrkysově modré tůňce jedno hádě také vidím. Pomalu, opatrně se k němu přibližuji, abych živoucí důkaz existence rajského tvora přenesl na celuloidový pás diapozitivu. Metr nad hladinou cvakne spoušť a had se ani nehne.. Jsem skvělý fotograf, ujišťuji se v duchu a s uloveným hadem na svitku filmu obcházím další zázraky tohoto pekelného ráje. Když se po půlhodině vracím zpátky, nedá mi to, abych se znovu nezastavil u známé „hadí“ tůně. Plaz je tam pořád a dokonce na stejném místě! Jeví se mi to nějaké podivné. Tenkou hůlkou testuji, jestli si třeba nezdřímnul... Možná, že zdřímnul, ale o hodně dřív. Překvapil ho tu asi občasný výron horké vody ze dna tůně, což se mu stalo osudným. Uvařené kousky měkkého hadího masa se hůlkou lehce oddělují, takže by se mohly přímo porcovat labužníkům.

  Pomalu nastává čas stmívání. Od hor se valí temně modrá mračna, ze kterých občas sjede k zemi výrazný blesk. Na této dramatické kulise začíná stříkat jeden z největších gejzírů. Proudy vody tryskají vzhůru pod malým úhlem a pak se velkým obloukem snášejí zpátky k zemi.

  Čím dál černější nebe, oslňující záblesky a nápadně sílící zvukové efekty blížící se bouře úchvatnou podívanou ještě patřičně umocňují. Kolem stojí jen hrstka lidí. Stejně jako my, beze slov, s velebnou bázní vstřebávají příjemně hrůznou atmosféru této nevšední, hluboce působivé přírodní scény.

  Za naprosté tmy dojíždíme do sídliště amerických pojízdných „paneláků“. Oheň nesmí, samozřejmě, ani tady chybět, přestože nalezení paliva v nedalekém černém lese posedlém ještě černější tmou není ani trochu jednoduché.

  I když se nacházíme v krajině horkých pramenů, je tady v noci až příliš citelná zima. Rozmazlení Američané zahrabaní v peřinách svých mobilních superložnic jsou však připraveni na všecko. Termostat jim při poklesu teploty zapíná „bufíka“, který sice rozehřívá zkřehlé ladies v nočních košilích, nás ale jeho temný hukot budí ze spaní. Někteří bezprostřední sousedé musí navíc k udržení stabilní tělesné teploty nažhavit motory svých dunivých osmiválců, takže o nějakém klidném spánku v lůnu panenské přírody dnes nemůže být ani řeči.

  Rušné „Jižní svahy“ necháváme po ránu docela rádi za zády. Málo frekventovanými cestami jedeme k jihu Yellowstonu. Vzdalujeme se rozlehlému, ledově studenému jezeru ohraničenému bílými štíty vzdálených hor a přes nekonečně širé pláně, kde se na krásně zelených pastvinách, nerušena davy zvědavců, popásají při klikatých řekách a říčkách celá stáda bizonů, přijíždíme do liduprázdných končin, dýchajících nespoutanou volností široce otevřeného prostoru. Kraj meandrů, plání a divokých býložravců se později začíná vlnit.

  Pastviny střídají řídké lesy, přibývá sněhu, jehož vrstva postupně dosahuje výšky nejméně jednoho metru. Pahýly suchých či ohořelých stromů kolem cesty, po níž, kromě nás, nikdo necestuje, působí dost stísněným, skoro až děsivým dojmem..

  Začínáme klesat podél divoké kalné řeky do čím dál hlubšího kaňonovitého údolí. Přibývá zelených jehličnanů, opět se objevuje tráva a když jsme ještě níž, vítá nás pestrobarevná záplava nejrůznějších květů. Národní park Yellowstone tady plynule přechází v další chráněné území. Grand Teton National Park nám trochu připomíná Vysoké Tatry, ale posunuté do alpských výšek. Sympatický kemp ve svěžím borovém háji na břehu čistého horského jezera s krásně barevnými, omletými kameny bude na příští dvě noci naším dalším útočištěm.

  Pozdě odpoledne zajíždíme k turistickému středisku pod nejvyšší horou s více než čtyřtisícovým vrcholem ve tvaru velkého prsu. Odpovídá tomu i její název. Grand Teton totiž znamená Velký prs.

S Hubertem a Matějem přicházíme na nápad udělat si krátký seznamovací výlet do nejbližšího skalnatého údolí. Cestou si všímáme nových, nám zcela neznámých rostlin a keřů. Nasáváme jejich neobvyklé vůně. Úzkým chodníkem podél kaskád a hučícího vodopádu pokračujeme dál proti proudu divoké horské říčky.

  Nalevo i napravo ční do ultramarinové oblohy ostré, bílošedé vrcholky skalních štítů přizdobené zářivě bílými pásy sněhových polí. Houštinami a přes morény s obrovskými balvany se prodíráme stále výš. V temném hustém lesíku potkáváme mladou dvojici, jediné lidi, kteří byli během cesty touto nádherně dramatickou divočinou k vidění. Ona i on vzrušeně popisují, jak kousek odtud viděli medvěda. „Zcela nepochybně to byl grizzly! Raději tam nechoďte a pokud ano, buďte velice opatrní. Až narazíte na lavinové pole, tak tam jsme ho viděli…“

  Zmocňuje se nás zvláštní vzrušení. Touha na vlastní oči spatřit obávanou šelmu přímo v její domovině se mísí s pochopitelnými obavami z možných následků. Dotěrná zvědavost však po krátkém zápase nad strachem vítězí! Startujeme tedy k lavinovým polím!

  Posilujeme se bojovými pokřiky a hlasitým zpěvem českých lidovek. Ať americký míša ví, že český člověk není žádný srab. Nejsme si však jisti, zda nás vůbec slyší. Ohlušující burácení dravé řeky totiž libozvučné české melodie dokonale přehlušuje. Hubert, který rádoby nebojácně kráčí v čele, navíc řeší nesnadné dilema: Co se svačinou, kterou nám nese v batohu na zádech? Sníst či nesníst? Co když to na velkého míšu působí jako návnada? Byl by hned první na ráně...

Lavinové pole s poválenými smrky a smrčky je nějakých 200 m široké a táhne se vysoko do svahu. Plazíme se přes balvany a ležící stromy, ostřížím zrakem pročesáváme okolí. Rozbujelá fantazie vidí medvěda za každým novým zákoutím. Hučící kaskádovitá bystřina a tmavé stíny z rychle se ženoucích mraků ještě umocňuje dramatičnost situace..

  Půlhodinka napětí v lavinou zváleném lese však končí neúspěchem. Vlastně, jak se to vezme...  Atraktivní setkání s králem divočiny se tentokrát nekonalo. Možná trochu smutní a možná trochu rádi se dáváme na ústup. Nízké slunce nasvěcuje dorůžova okolní skalní stěny a v sevřeném, houštinami zarostlém údolí se začíná šeřit. Zrychlujeme krok. Obavy z medvědího útoku jsou vystřídány obavami z útoku naší polní kuchařky, která nás i s Jáchymem čeká na parkovišti. O půl desáté, samozřejmě už v naprosté tmě, je zastihujeme na rozlehlé odstavné ploše u jediného zaparkovaného automobilu. Místo vřelého uvítání se nám dostává chladného sdělení, že dnes se za trest nevaří. A také se dovídáme cosi o přísném zákazu pobytu v horách po setmění, protože je to prý nebezpečné. Cedule v údolí Visitor Centra to údajně jasně zvěstují. Tváříme se provinile a čerstvé story o pátrání po grizzlym si necháváme raději pro sebe. Večeříme skromně protože si před půlnocí vaříme sami ...

  Náš kemp, patrně proto, že je obklopen velkým jezerem, nemá sprchy. Někteří sprchymilovní by to bez stříkající teplé vody nepřežili a tak po ránu jedeme nejméně 20 km k nejbližšímu sprchovadlu. Jedna sprška za pouhé 3 dolary! Přepočteno do našeho reálu něco kolem stokoruny!

  Matěj, jako jeden z mála, nepodléhá chtíči tělesné očisty a u rangera se poptává, jak by to mohlo být s výskytem grizzlyho ve „včerejší“ dolině. „Vyloučit se to vůbec nedá,“ říká strážce parku, „ale má tam poměrně málo potravy. Naposled byl viděn na druhé straně poblíž jezer“. Což je pro nás zajímavá informace, protože poblíž jezer se nachází i náš kemp ...

  Z vyhlídky takzvané Signální hory máme po chvíli ráj vládce zdejšího kraje jako na dlani. Jezera a jezírka, lesy a planiny, mezi tím se kroutící Snake River, Hadí řeka. A všude kolem nás záplavy velkých žlutých květů. Na druhé straně potom zubatá hradba zasněžených štítů Grand Tetonu zrcadlících se v modrozelené hladině rozsáhlé vodní plochy. Sjíždíme o kousek níž, k malému, v lese ukrytému jezírku. Také tady se setkáváme se záplavou žlutých květů. Tentokrát se však jedná o nádherně rozkvetlé trsy leknínů.

  Vracíme se do kempu a pár metrů od našich stanů na nás čeká další překvapení. Statná losice si tam poléhává v křovinatém podrostu a spokojeně okusuje zelené větvičky, které jí rostou přímo u huby. Lovecká vášeň mi velí přikrást se s foťákem co nejblíže. Spoušť cvaká, když jsem od ní tak tři, čtyři kroky. To se už ale nejméně dva metry vysoká sudokopytnice s velikou, protáhlou hlavou značně nervózně zvedá od načatého menu a s hlasitým frkáním odchází do klidnějších pozic. Domorodí sousedé tábořící poblíž, divokými posunky velice zřetelně naznačují, že bychom měli od dalšího pronásledování upustit, že prý je to něco jako „very danger“! Dost dobře nechápeme proč, když se jedná jen o většího jelena a v našem případě dokonce o jelenici…

  Až po návratu nám pročítaná literatura  prozrazuje, že v počtu skolených lidských obětí vede mezi zvířaty Severní Ameriky právě tento zdánlivě neškodný býložravec. Matějovi s Hubertem však nedá spát savec daleko atraktivnější, už několikrát vzpomínaný, mohutný grizzly, jehož jsme měli možná včera nadosah. Zítra chceme nadobro opustit jeho teritoria a tak ho dnes chtějí vystopovat stůj co stůj. Přesunují se proto zpátky k vysokým horám a v jedné z divokých dolin, kde jsou rozlehlá sněhová pole, slídí po předpokládaných otiscích jeho širokých tlap. V hlubokém sněhu však daleko nedojdou, takže nález širokých otisků, natož toho, jemuž by měly patřit, zůstává definitivně utajen.

Zatímco se naši šoféři brodí jarním firnem, my, takzvaná zadní lavice, relaxujeme na jezerní pláži a bavíme se vyhledáváním různobarevných, krásně vyhlazených kamenů. Občas se také přemůžeme, abychom  ponořili svá těla do neuvěřitelně ledových vln lákavé vodní plochy. Na pozadí zasněžených štítů, je to docela zajímavá podívaná.

  Příštího dopoledne, společně s věčně zakalenou Hadí řekou opouštíme svět velehor a míříme k jihu. Nejdříve po klasické americké „houpačce“ stále se zužujícím údolím, později zemědělskou krajinou s plantážemi, farmami, osamělými ranči a ohrazenými pastvinami. Jsme znovu ve státě Idaho. Oblast bažin a slatí tady postupně přechází v protáhlé, několik kilometrů široké Medvědí jezero.

  Kapitalističtí lufťáci, patrně po vzoru našich proletářů, polepili břehy chatami a trapnými ploty. Přístup k vodě je zde jenom na vyhrazených místech a musí se za něj vysolit neúměrně tučná  částka. Z toho důvodu si raději Beer Lake prohlížíme z vysokého návrší, kam nás dovedla široká, serpentinami oplývající asfaltka. Ale to už jsme opět v zemi  Mormonů, starém známém Utahu. Překonáváme bezlesé horské pásmo a znovu klesáme do plochého údolí s ranči a farmami. Zemědělské usedlosti s pastvinami potom zase ustupují bažinám a ty jsou, úplně stejně jako v předchozím případě, vystřídány vodní plochou. Tentokrát ale velkou jako pět českých okresů a slanou skoro jako Mrtvé moře. Ani sebenemožnější neplavec tu nemá žádnou možnost utopení. Aniž by hnul brvou, jeho tělo se vznáší na hladině jako vysušený dřevěný špalek . Salt Lake, Solné jezero je tedy hodno svého názvu.

STŘEDOZÁPADEM

Z UTAHU DO COLORADA

  Na 10 km vzdálený ostrov, zvaný Antilopi, vede umělý násep. Touha pohovět si na pusté výspě, jak se z té dálky jeví, je příliš silná, navíc jiný kemp nablízku ani není. Za pouhých 9 dolarů na den je ostrov náš! Přijíždíme do prazvláštního, skoro prázdného tábořiště a na asfaltovou cestu vyklopujeme náš veškerý movitý majetek. Zcela záměrně pěkně za sebou. Řada je dlouhá neuvěřitelných 11 metrů! Chudák Pontiac!!

  Za chvíli se však chudáky stáváme i my. Jen co přestane z ploché hladiny a holých kopců foukat vítr, okamžitě jsme vystaveni nemilosrdným útokům zdejších komárů. Díky  náletům krvežíznivých bestií se vysněný ráj Antilopího ostrova začíná měnit v peklo! Stany však za nás nikdo nepostaví a večeři žádný neuvaří ... Zvládáme to v bundách s utaženou kapucí. A při teplotách kolem pětatřiceti ve stínu. Stín tu ovšem není, protože tu nerostou stromy ...

  Po kýčovitě rudém západu slunce nad nekonečnou vodní plochou přebírá dozor nad krajinou velký bledý měsíc. Pozorujeme jej polehávajíce s rukama za  hlavou na zvlněné hladině slaného jezera. Romantika je prý devět dílů nepohodlí a jeden díl snů. Teď právě prožíváme ten desátý díl.

  Sprchy u nedaleké pláže jsou prázdné a navíc zadarmo. Využíváme toho a pěkně dlouho se v nich bahníme. To se ale vůbec nelíbí velikému hnědému pavoukovi, který to tu asi večer hlídá a zničehonic se zakusuje právě se sprchujícímu Jáchymovi do palce na noze. Palec hned začíná trnout. Vzpomínáme si na vyprávění Jarky z Loma Lindy o tom, že nějaký hnědý pavouk má být ještě jedovatější než obávaná černá vdova. Uštknuté místo prý zmodrá a není-li poskytnuta rychlá pomoc, může to být zlé. Naštěstí to tentokrát tak zlé není. Buďto nebyl pavouk zrovna ve formě nebo patřil k milosrdnější pavoučí čeledi. Palec ani Jáchym nezmodrali ...

  Kolem jedenácté večer najednou zjišťujeme, že kromě jednoho obytného auťáku jsme v pustém kempu na pustém ostrově úplně sami. Měsíc ozařuje skalnatá návrší mírného kopce nad námi a jeho odlesk pomalu putuje zčeřenou hladinou. Fouká teplý vítr, komáři štípou snesitelně, láká to vyrazit si na romantickou noční procházku. Co když bude z vrcholu vidět na nedaleké Salt Lake City, hlavní město Utahu? Vyrážíme k návrší ...Po dvaceti metrech se musí Matěj vrátit. Vzal si jen sandály a ostrými jehličkami opatřená semena zdejší zaschlé trávy se okamžitě zabodávají do ponožek.

  Vyrážíme znova, oba v botaskách. Travní jehlice jsou však tak ostré, že se v pohodě dostávají i přes kůži zmíněné české obuvi. Po chvilce pochodování totálně zatravněnou strání není na noze místečka, kde by něco nepíchalo. A nejen na noze. Ostatní části těla totiž znovu objevili komáři, kteří každé zklidnění větru využívají k nejapným pokusům o krevní odběr.

Čím dál skalnatější podloží mě inspiruje k otázce, jak to tu asi vypadá s chřestýši. Právě s nimi prý měli Mormoni spoustu starostí, když osídlovali okolí Solného jezera. A navíc, narozdíl od našich zmijí, jsou to prý, podobně jako my, milovníci nočních výletů. Jsme vůbec schopni zaregistrovat jejich jedovaté píchnutí, když už jsme celí popíchaní? Doplazili jsme se na malé parkoviště pod vrcholem. Měsíční paprsky ozařují velkou tabuli s vyobrazením ostrovní fauny. Kromě medvědů, skoro všechno - antilopy, bizoni, vlci, pumy.

  Matěj to vzdává a vrací se dolů ke stanům. Nedá mi to, abych se nepokusil o zdolání blízkého návrší. Klopýtám vzhůru kamenitým chodníkem. Protáhlá vrcholová plošina je tvořena několik metrů vysokými skalisky, mezi nimiž se proplétá labyrint vyšlapaných pěšinek. Náramně romantická krajina! Obzvláště teď, o půlnoci, v záři měsíčního úplňku .. A kdy jsem tady nepochybně úplně sám. Vlastně, asi  ne tak úplně. Antilopy se nebojím, bizona uvidím, ale co když tu někde pobíhá vlk nebo číhá zákeřná noční šelma puma? Dokáži si ji tady, v tom tajemném šerosvitu mezi obrovskými balvany docela živě představit. Prožívám podobné pocity zvláštního vzrušení, jako při nedávném tušení grizzlyho v Tetonu. Trochu se bát, v tom je cosi hluboce, opravdově krásného…

  Hlavní město, kvůli němuž jsem se tu vlastně plahočil, nakonec stejně nevidím. Je cloněno hřbety protějších kopců. Což ale vůbec nevadí. Chvíle opravdové samoty v pohádkových kulisách určitě stály zato! Dokonale popíchaný zalézám hodinu po půlnoci do divoce plápolajícího stanu. V dobré víře, že mne píchaly pouze neškodné travní bodce... A také, že mírný spánkový deficit do rána v pohodě doženu..

  Nestalo se. Celý zbytek noci se kolem proháněl svištící vichr a mlátil našimi plátěnými přístřešky tak, že se v tom rachotu prostě zdřímnout, natož spát ani ve snu nedalo.. Neobvykle vysoká noční teplota přesahující 25°C navíc nedovolila zahrabat se do spacáku, který by dokázal to větrné rámusení aspoň trochu přitlumit.

  Do nového dne povstáváme až kolem deváté. Nevyspaní, otlačení a nervózní. Trochu nás pak uklidňuje dopolední koupel ve slaných vodách jezera a potom ještě v teplých vodách umělého deštíku bezplatných sprch.

  Autem vyjíždíme na parkoviště pod vrcholem kopce, kam jsme se včerejší noci těžce drápali. Za denního světla si pozorně prohlížíme tabuli zkoumanou za sporého světla luny před půlnocí. Obrázek domnělé pumy však patří divoké kočce a vlka jsem si při měsíčním osvětlení udělal z obyčejného kojota.  Navíc se dočítám, že bizoni a antilopy žijí až za nedalekým plotem, kterým je pro ně větší část ostrova oddělena. Kouzlo noční romantiky poněkud vyprchalo ...

  Z ostrova komárů a větrných smrští odjíždíme, vyzdobeni nesmazatelnými komářími suvenýry, do města Mormonů.

Salt Lake City působí velice příjemným dojmem. Neční tu žádné pyšně se vypínající supermrakodrapy, nevidět tu bary, herny ani jiná útočiště hříšných Evropanů. Město se chlubí suverénně nejnižší zločinností z celých Spojených států. Zcela nepochybně je to důsledkem životního stylu Mormonů, kterých tu prý žije více než 70%. Tato zvláštní odrůda křesťanství se každému zamlouvat nemusí, nicméně její ovoce je nepřehlédnutelné.

  Hlavní město Utahu má také vzácně pestré okolí - třítisícové hory, obrovské slané jezero, bažiny i stepi přecházející ve vyprahlé pouště.

  Přirozeným středem je tzv. Church square, Chrámové náměstí. Vévodí mu mohutný  kostel s pozlaceným andělem na jedné z věží. Mladé a většinou hezké, decentně oděné dorostenky, postávající všude kolem, jsou ochotné zdarma poskytnout informace o městě, celém státě, ale především o zvláštní víře, která jej utvářela a utváří. Ve Visitor Centru leží Bible a tzv. Kniha Mormonů. Ve vedlejším sále s růžovým, modrým či žlutým nasvícením stěn hraje varhaník na obrovské pozlacené varhany. Na volném prostranství se právě chystá ke zpěvu mužský pěvecký sbor. Zvláštní, posvátnou atmosféru navozuje také velký klenutý prostor ve vedlejší budově, znázorňující vesmír, malou, otáčející se Zemi s vyobrazením Krista jako dominanty Všehomíra. Série rozměrných, až příliš realistických obrazů přibližuje staro i novozákonní biblické výjevy. Je-li ve Státech něco přímou protiváhou rozmařilého Las Vegas, pak to bude pravděpodobně Salt Lake City. Šestadvacetipatrová správní budova, v níž je světové centrum mormonské církve, nám, a opět zdarma (!!), nabízí ze své střešní terasy parádní výhled na zvláštní město i jeho okolí.

  Na prohlídku zajímavého muzea přibližujícího strastiplné putování mormonských pionýrů a následné osídlování zdejších pustin nám však zbývá už zoufale málo času. Loučíme se s atraktivním interiérem a k nedalekému autu pelášíme jako s větrem o závod. A to doslova, protože ulice teď ovládly nenadálé poryvy prudkého vichru, burácení hromů a zřetelná naděje na brzký a vydatný slejvák. V okolí Chrámového náměstí, místě nebeského klidu se ozývá řinčení plechu, zvedají se papíry, igelity i dlouhé sukně uhánějících Mormonek. Minitornádo však, naštěstí, neřádí příliš dlouho, takže veskrze příjemné pocity, které v nás metropole Utahu zanechala, odnést nestačí.

  V širokém údolí, kterým pak mírně stoupáme k jihu, se opět střídají pastviny s uměle zavlažovanými plantážemi. Je zvláštní, že tu neprotéká žádná řeka. Jenom občas se objeví větší či menší jezero napájené potoky z nedalekých hor. Na dálnici č. 70 najíždíme až po západu slunce. Varování, že  příštích 100 mil, vedoucích kaňony rozrytou divočinou nás nečeká žádný servis, benzinová pumpa ani jakýkoliv jiný náznak civilizace, si příliš nevšímáme. Dochází nám to až za dlouhou chvíli, když zjišťujeme, že intenzivně klesla nejen míra denního osvětlení, ale také ručička signalizující stav paliva. Pátráme v mapách po nejbližší oáze. Musíme se smířit s tím, že pokud na ni chceme narazit, nezbude, než sjet z pohodlné dálnice na některou z houpavých pouštních cest.

  Uzounkou silničkou se vydáváme k severu. Světlomety ozařují bizarní tvary pustých skal lemujících liduprázdnou komunikaci. Žádné lesy, žádná pole, žádné vesnice. Široko daleko jen rozervaná, nádherně divoká měsíční krajina. Včetně toho měsíce, který ji nasvěcuje do tajuplně pohádkové nálady. Padesát kilometrů od dálnice konečně narážíme na lidské sídlo s fungujícím čerpadlem. A nedaleko odtud by měl být i kemp. Že by tady, v bezlesé a bezvodé divočině?

  Z městečka Fremon stoupáme do blízkých kopců. K našemu údivu tu stojí nejen velice slušně vyhlížející tábořiště, ale také stromy, lemující břehy vodní nádrže. Zeleň a voda nám připadají jako něco doslova zázračného. Říkáme si, jestli se náhodou nejedná o fatu morgánu. Ta se však prý v Americe téměř nevyskytuje a už vůbec ne za svitu luny.

Příznivý večerní dojem ještě překonává ranní probuzení. Nocovali jsme v superčistém kempu u jezera se superčistou vodou, obklopeni fantastickou krajinou  vrstvených „dortových“ hor.

  Při výjezdu z této zvláštní oázy potkáváme dva skutečné kovboje i s typickými sombréry, kteří ze skutečných koní svištícím lasem popohánějí skutečné stádo krav. Utkvělou představu o divokém Západu však poněkud narušuje skutečnost, že jeden z jezdců na nás, na cizince v krytém voze, zírá přes dioptrické brýle a vzdálenost mezi uměle zavlažovanými pastvinami v divokém kaňonu překonává po asfaltové cestě. Místo kouře z nízko zavěšených pistolí tu zůstává oblak zvířeného pouštního prachu. Vůně čerstvého kravského trusu a po asfatlce tekoucích nažloutlých potůčků však zůstává stejná jako za dob bájného Buffala Billa ...

  Za zvuků country hudby z palubního rádia se vracíme na dálnici č.70. Celé dopoledne potom svištíme pro nás nezvyklou, neobyčejně působivou krajinou. Rozervané kaňony a různobarevné skály střídají nekonečné náhorní pláně se zaschlou trávou, zakrslými borovicemi či tújemi, ale především se žlutě kvetoucími šedozelenými pouštními keři.

  Do pekelně rozpáleného království rudých pískovců se dostáváme v pravé poledne. Sjíždíme k východisku cest do Národního parku Arches, do městečka Moab, ležícího u břehů věčně kalného Colorada. Po více než měsíci na cestách americkým západem se tak znovu dostáváme  do kontaktu s tímto prazvláštním tokem.

  Samotné město by ale zapřisáhlé obdivovatele amerických pořádků muselo krutě zklamat. Zatímco centrální část se pohybuje v intencích zdejšího normálu, periferie nabízí obrázky, které je dnes těžké najít i v oblastech donedávna budovaného reálného socialismu. Rezavějící vraky aut, bortící se ploty, nevábně oprýskaná, různě polátaná dřevěná obydlí, mobilhausy z dob bájného strýčka Sama.

  Do jednoho takového stavení s honosným názvem „OFFICE“ vchází Matěj s Hubertem, aby se poptali po možnosti zakotvení v nedalekém malém kempíku. Baculatá squaw, vyběhnuvší v ručníku z koupelny, volá hlavu rodiny. S pilou a kladívkem v ruce přichází statné dobračisko a rozšafně zasedá ke stolu, na němž se kromě nejrůznějšího nářadí, poloprázdných hrnců, nemytého nádobí, barevných prospektů a moderního computeru povaluje také ledabyle pohozená bouchačka. „Jak jste to tu našli?“ diví se rodilý Američan, zjevně překvapený orientačními schopnostmi středoevropanů a hned ochotně zásobuje naše zástupce spoustou letáků a informací. „A kdy je check out, čas k opuštění místa v kempu?“, táže se způsobně západními mravy načichlý Matěj. „Kdy chceš“, s mávnutím ruky flegmaticky odpovídá bodrý hromotluk, do jehož vlastnictví kemp pravděpodobně náleží.
  Stavíme stan ve stínu mohutného topolu. Můžeme si vybírat, jsme tu totiž jediní návštěvníci. Těch pár zaparkovaných obytných aut z roku raz dva už pomalu obrůstá řídkou trávou, což naznačuje, že by se mohlo jednat o víceméně stálé obyvatele.

  Do National Park Arches stoupáme úzkou silnicí vytesanou do temně rudých skal. Dostáváme se na rozlehlou, mírně zvlněnou náhorní plošinu. Všude kolem jsou vidět skupiny obrovských pískovcových monumentů. Většinou mají i svá jména - Tři klepny, Balancující kámen, Dvojitá brána a podobně. Tento park oplývá největším seskupením skalních mostů a bran na světě. K nejznámějšímu z nich, pověstnému Delikates Arch, musíme jít dva a půl kilometru pěšky.  Teplota šplhá ke čtyřicítce a my do mírného kopce. Cestou si stačíme  povšimnout dřevěného stavení jednoho z dávných kolonistů. Čtyři stěny, dřevěná podlaha, jedno malé okno, židle, stůl a lavice. Před domem malá ohrada a vůz. Toť vše . Zato okolí je tady až neskutečně pohádkové. Zajímavě zvrásnělé skalní plošiny, kotle či fantasticky tvarované monumenty jsou tu a tam přizdobeny miniaturními „zahrádkami“ z pokroucených trpasličích tújí a borovic.

  Hnědočervené pískovce, které místy ustupují béžovým, šedým či krémovým, jsou na horizontu zarámovány zasněženou hradbou Skalistých hor čnících do temně modré oblohy. Není divu, že Američané milují kýče. Jejich příroda je k tomu přímo vybízí ...  
 Kamenným krajem z  jiného světa se ve sluneční výhni plazíme stále nahoru. Přestože začíná v pekelném vedru rozpálených skal tělesná schránka naší kuchařky Dariny mírně kolabovat, u nejfotografovanějšího přírodního úkazu Ameriky, 27 metrů vysoké skalní brány Delikates Arch, jsme nakonec všichni. Naneštěstí nemáme dost času  a popravdě řečeno ani dostatek patřičné nálady, takže si pobyt v těsné blízkosti jednoho z amerických symbolů nemůžeme náležitě vychutnat.

  Vůbec nejdelší skalní most na světě, subtilní Landscape Arch, který má co nevidět spadnout, obdivujeme až po západu slunce. Nejde nám na rozum, že nespadnul už dávno.

Půlden v obdivuhodném rudém království příznačně zakončuje jasně červený horizont, do kterého po západu oranžového slunce ční, jako šachové figurky, temně šedé siluety zkamenělých věží nejkrásnějších světových katedrál. Romantickému rozjímání nad dojemným závěrem dne není nikterak nakloněna naše polní kuchařka Darina. Má totiž v plánu připravit kuře na smetaně.Dochází k tomu okamžitě po příjezdu do kempu, což je v tomto případě asi hodinu před půlnocí. Za měsíčního svitu a asistence Huberta, při plápolajícím ohýnku a teplotách kolem pětadvaceti stupňů  se americký brojler postupně mění v požívání schopnou bělavou hmotu. Večeře je hotova o půl jedné hodině příštího dne, vlastně noci..

  Pochopitelně, že přidušeného kohouta na smetaně konzumujeme až po ránu. Atypická snídaně probíhá za zpěvu jeho přeživších kolegů z okolních slumů  a horka, blížícího se čtyřiceti ve stínu .

  Periferní sídliště amerického proletariátu necháváme za zády a směřujeme k sousednímu Národnímu parku Canyonlands. Krásy tohoto, pro Evropana zcela nevšedního kraje, vnímáme už poněkud apaticky, jakoby v mírném deliriu. Může za to, samozřejmě, červnová teplota, která vyprahlé pustiny, rozryté horním tokem Colorada, mění v rozpálenou pec. Přesto se nám daří absolvovat krátkou túru k mohutnému kráteru s šedomodrozelenými hromadami na jeho plochém dně. Jedna z teorií říká, že tuto velkou díru měl způsobit meteor. Pokud je to pravda, tak to musel být pěkně velký macek! Na rozlehlou zemi kaňonů nám už zbývá  jen pár  hodin. Zastavujeme se proto jen na několika vyhlídkách. Desítky kilometrů široká a stovky mil dlouhá, kaskádovitě vymletá údolí bychom si snadněji dokázali představit někde na Marsu než na důvěrně známé Matičce Zemi.

  Meandry hluboko zařízlého, zakaleného Colorada, ohraničené kontrastně zelenými břehy, osamělé, stovky metrů vysoké skalní věže, svislé útesy, široká plochá údolí, to všechno vyvedené v bohaté paletě zemitých odstínů musí v každém zanechat zcela nezapomenutelný zážitek sahající až k hranicím science fiction.

  Z prérijní náhorní plošiny sjíždíme do těsné blízkosti pověstné řeky. Úzkou a houpavou silničkou jedeme několik desítek kilometrů proti jejímu proudu, který ani zdaleka není tak klidný, jak se zdálo z vysoko položených vyhlídek. V sevření rudohnědých kolmých stěn, věží i převisů putujeme k známé „sedmdesátce“, která nás po chvíli převádí z fantastického Utahu do starého známého Colorada.

  Dostáváme se do míst, kde jsme byli před čtyřiceti dny a cítíme se tu jakoby doma. Zdá se nám, že strmá úpatí skalistých hor zkrásněla. Louky jsou šťavnatější, lesy zelenější a na čtyřtisícových vrcholcích ubylo sněhu.

  Z povědomé trasy pak odbočujeme do Aspenu, známého střediska zimních sportů a zazobaných snobů. Zařadil se prý mezi ně i náš zneuznávaný krajan Viktor, který si tu odskakuje na chatu, když mu začne být na Bahamách dlouhá chvíle.

  Koženého ani jiného Čecha tu nevidíme. Možná proto, že jsme do chatové oblasti horních deseti tisíc dorazili potmě. Potmě odbočujeme do nenápadného údolí a potmě pátráme po místu k přenocování. Máme štěstí. V jednom ze tří miniaturních kempíků nalézáme poslední volné místo. Na břehu, kde proud řeky syčí a kde ční červené kamení ...

  V nádherně husté, zelené trávě stavíme své plátěné přístřešky. Dnes už naposled ... Na nebi svítí veliký, dokonale kulatý měsíc a zářivé jiskry z oranžového ohýnku mu odnášejí naše poslední pozdravy.

  Chladné ráno s orosenou trávou a žlutými pampeliškami nás vítá do závěrečného dne našeho dlouhého putování. Bezmračná, kýčovitě modrá obloha, jarní zeleň osikových lesů a vyčnívající, červeně zbarvená skaliska, to je typická harmonie barev této části Skalistých hor. Pouště byly krásné, ale hory jsou hory…

  Náš kemp má pouze čtyři místa k táboření. Na jednom stanovišti je napsáno Simunek a na druhém, vedlejším, Malek.

„Vy jste českého původu?“ ptá se Matěj  sympatické mladé dvojice od vedle. „Ano, dědeček byl Čech“, odpovídá anglicky Mr Malek. Česky už, pochopitelně, neumí.

  Vydáváme se několik kilometrů proti proudu dravé říčky, jejíž hukot nám celou noc obstarával patřičnou zvukovou kulisu. Za posledním parkovištěm leží nádherné horské jezero. V jeho modrozelené hladině, přecházející někde až k modrofialové, se jemně zrcadlí pyramidy zasněžených třítisícových štítů.

  Pokračujeme úzkou pěšinkou dál, až k jejich úpatí. Míjíme nezvyklé rostliny, nám neznámé květy, nasáváme nové, exotické vůně. Chodník nás přivádí k dalšímu, tentokrát tyrkysově modrému plesu. Jmenuje se Crater lake. Jeho protější břeh se už dotýká sněhových polí. Posezení v hebké trávě, s nohama namočenýma v parádně ledové vodě je náramnou relaxací před posledním úsekem cesty do Denveru.

  Vracíme se k autu. Kaskádovitý úsek potoka obcházím jednou z mála vyšlapaných pěšin. Jen tak, v duchu si říkám, že to tady vypadá na hady. Žádného ovšem  nevidím. Když se ale za chvíli setkávám s Jáchymem, flegmaticky mi oznamuje, že právě v onom místě hada zahlédl. Byl prý žlutý a plížil se zatraceně rychle.

 Zpáteční cestu do hlavního města státu Colorado jsme původně plánovali přes všemi vychvalovaný průsmyk Indipendence Pass. K naší pramalé radosti se tam však předevčírem sesula na silnici mohutná lavina kamení a tak všecky informační tabule zvěstují, že je toho času neprůjezdný.

  Nedá se nic dělat, musíme se vracet stejnou cestou. Malá zastávka v nevýrazném centru Aspenu je spíše symbolická. Suvenýry jsou tu na Ameriku až moc pěkné, dlužno ovšem dodat, že aktuálnímu stavu našich kapes cenově naprosto neúměrné. Tady totiž kupuje vrstva s kapsami nesrovnatelně vycpanějšími.

  Ti prokletí kapitalisti sice už leccos dokázali zvládnout, ale na časté zácpy některých komunikací jsou zoufale krátcí. I na krásně zelené aspenské pahorky se vám omrzí dívat, když se pod nimi plížíte tempem líného hlemýždě. Dopravní zácpa, neboli traffic, jak tomu tady říkají, nám „zpříjemňuje“ cestování celých dalších 30 mil. Může nás těšit, že kromě nás, obyčejných smrtelníků, jí trpí také příslušníci zazobané smetánky, vykukující ze svých pobrukujícídh cadillaců. Účinné projímadlo ve formě rychlostní komunikace se prý už připravuje k aplikaci.

  Konečně jsme znovu na staré známé „sedmdesátce“. Od Denveru nás dělí už jen čtyři hodiny cesty napříč Skalistými horami. V pohodě překonáváme povědomá třiapůltisícová horská sedla a kolem hornických městeček v údolí pádíme k metropoli. Zdá se, že se tu právě žení čerti. Tak se tady totiž přezdívá policistům. Kousek před Denverem, ještě v horách, jsme svědky toho, jak s pistolí v ruce prošacují nějakého řidičského hříšníka. Chudák, stojí tu, hned vedle zuřivě blikajícího stíhacího policejního „děla“, s rukama nahoře a tváří se jako právě lapený desperát po vykradení banky. Přímo ve městě je další smečka uniformovaných , ale na detaily nevidíme, jelikož se právě setmělo.

  O půl desáté večer jsme doma v Auroře. Paní Šrámková nás okamžitě směruje ke stolu, aby mohla servírovat fazolačku a kuře na smetaně. Kdy jsme seděli naposled kolem stolu a jedli příbory? Už si na to pomalu ani nepamatujeme.

TAK UŽ ZASE POLETÍME

Z ROCKY MOUNTAINS NA VALACHY

  „Jste pěkně opálení“ říká paní Šrámková a hned také dodává: „Hubert, ten je vyžraný jako prase!“. Bývalý atlet ostatně celou cestu mluvil především o jídle. O tom, jak ho má stále málo...

Sprcha a noc v pelechu v nás opět vybuzuje civilizační návyky. Ale na duchaprázdné lelkování jsme poněkud zapomněli. V chalupě, byť prostorné a dobře zařízené, nám začíná být za chvíli těsno. Zvlášť, když jsou v dosahu vysoké hory.

S Hubertem a Matějem se vydáváme na pánskou jízdu do nedalekého Rocky Mountains National Park. Za pouhé dvě a půl hodiny jsme opět ve výškách nad 3000 m. Horská silnice, vybudovaná už začátkem století, tu tvoří jakousi automobilovou hřebenovku. Klikatí se po holých návrších a v jednom místě vystoupá až do 3 700 m nad mořem. Tak vysoko jsme zatím autem nebyli. I tak je tu docela rušno.

  Na jedné vyhlídce do hlubokého, neobyčejně malebného údolí si všímám, že na mne upřeně zírá nějaká neznámá, mírně baculatá dáma. Přidává se k ní její kolegyně, podle podoby asi sestra a ukazují na mne dokonce prstem. Zděšeně prohlížím navlečené textilie. ale všechny zipy i knoflíky  jsou tentokrát v pořádku. To, co je zajímá, bude patrně moje tričko. Konkrétně velké bílé logo s nápisem ADRA. Takže, ani na vrcholcích hor odvrácené strany zeměkoule není naše humanitárka neznámá?

 „Are you SDA?“ ptá se starší ze sester, tušící příslušnost k zakládající organizaci agentury pro pomoc a rozvoj. „Yes, I am“ odpovídám a ještě přidávám jednu z mála vět, kterou ve mně zanechaly několikeré, víceméně marné pokusy o ovládnutí hlavního světového jazyka. Na otázku „Where are you from?“ dostávám odpověď, že bydlí v Kansasu, přímo v hlavním městě, ale to už se kolem nás kupí celá veselá rodinka i s její hlavou. Slušně živený sympaťák je pastorem v Kansas City a svoji rozvětvenou familii vyvezl blíž k nebi desetimístným mikrobusem. „See you on heaven“, volají nám z odjíždějícího Forda naši noví přátelé a svým způsobem i sourozenci. „See you on haven“, odpovídáme s Matějem a myslíme to doopravdy.

  Dopřáváme si pak návštěvu náhorního Visitor Centra a také dvou vyvýšených vyhlídek. Na té druhé se Matěj dává do řeči se sličnou, upovídanou miss, od níž se posléze dovídá, že jejím domovem je přesně ono místo, kde s Hubertem vychovávají vepříky, tedy Severní Karolina. Slečna má však pánský doprovod, takže pokračování dialogu ústícího do správného amerického happyendu tentokrát nepřipadá v úvahu.

  Zamáváme bílým štítům i kolem cesty se popásajícím divokým ovcím a jelenům, abychom s konečnou platností opustili svět neobyčejně bohatých přírodních krás amerického západu. Ještě průjezd posledním kaňonovitým údolím, připomínajícím Teplicko-adršpašské skály a pak už se vznášíme frekventovanou autostrádou zpátky k Denveru.

Předposlední den pobytu je ve znamení nacpávání tašek, kufrů, kabelí a ruksaků. Kam dát ty obrovské šišky, těžké šutry a ještě těžší balík prospektů?  Je-li na cestování něco nevábného, pak je to balení ...

  Zklidňujeme se návštěvou místního koupaliště. Za pouhé 4 dolary si tu můžete (,jste-li páni v plavkách po kolena,) zaplavat v dokonale čisté vodě dvacetimetrového bazénu. Pokud ale patříte do kategorie dětí školou povinných, potom co čtvrthodina, musíte z bazénu ven. Přesto, že vody není nikde víc než po krk, dva plavčíci, z nichž jeden má stále pod paží něco jako polystyrénový záchranný trám, vás budou bez  přestání ostražitě sledovat, abyste jim tady té chlórované vody náhodou neupili. Kdeže jsou ty přecpané české rádobyplovárny s vyhrávajícími tlampači, cukrovou vatou a nevšímavými, u piva klábosícími plavčíky!?

  Naše hostitelka Julie musí brzo ráno vstávat do práce, takže poslední slavnostní rozloučení se odbývá už večer. Samozřejmě u prostřeného stolu, vzpomínek a dobře míněných slibů, že si budeme psát a telefonovat a e-mailovat.  (Čas ukáže, že přání tohoto typu jsou, jako už tolikrát, jen bezelstným, neuvědomělým lelkováním.) Žokejka Miriam, která během našeho cestování rozšířila chov o psíka Gaspera, se přišla rozloučit aspoň s ním, když už to nešlo přicválat na jezdeckém oři.

  Ranní loučení s poslední pozůstalou v domě, paní Šrámkovou, je dojemné a jak se zdá, pro ni i dost bolestné. Cítíme, že srdcem je stále na východ od Velké louže. Nejbohatší země světa nemá čím převážit její pocit osamění.

  S mírnou nostalgií naposled nasedáme do našeho věrného přibližovadla. „Ani nevíte, jak ráda bych jela s vámi“, mává nám paní na rozloučenou  . Lesknou se jí oči a po chvíli i potůčky, které začínají stékat po tváři. Američanům slovo domov asi nic moc neříká. Ale paní Šrámková není Američanka. V dokonale uklizené, naprosto tiché, v úplně liduprázdné ulici stojí jediná, stále se zmenšující postavička. Všichni odjeli, zůstala sama. Je nám jí líto ...

   Denverské letiště ve tvaru indiánských „týpí“ je nové a proto i náležitě moderní. Loučíme se tu s Hubertem a Matějem, hlavními postavami právě končícího společného putování. I na nich je vidět, že by rádi cestovali s námi. Musí se ale vrátit ke svým osiřelým prasátkům. Ke břehům Atlantiku se budou, narozdíl od nás, posunovat přes jižní státy  bílým Vanem ve tvaru šípu, starým dobrým Pontiacem.

 Podobně tvarovaný, ale o něco větší Boeing se po krátkém a naprosto hladkém odbavení odlepuje v několikasetkilometrové rychlosti od země a s východním kursem pozvolna stoupá nad zprvu obdělané, později čím dál pustější prérijní oblasti. Není to špatné, dívat se na Ameriku pěkně spatra. Kansaské stepi, chicagská jezera a o pár hodin později i newyorské lidské mraveniště vypadají z té modravé výšky jako vydařené imitace krajin železničních modelářů. O nějakém klidném přeletu se však tentokrát hovořit nedá. Pilot se sice vyhýbá vysokým mrakovým kupám, ale i tak to naším vzdušným korábem občas pěkně zatřepe. Také přistání na hrbolaté dráze newyorského aeroportu nelze zařadit mezi nejhladší. Docela prudké praštění desítek tun okřídlené oceli o letištní plochu si vysvětlujeme tím, že pilot byl možná kovbojem a na drsné pády s koní byl odjakživa zvyklý.

  Airbus rakouských aerolinek, do něhož v New Yorku přestupujeme, je o hodně větší, o dost luxusnější a letušky o poznání pohlednější. Co z toho, když se i za této situace dostáváme do časového skluzu. Netušili jsme, že i na letišti dochází k dopravní zácpě. Více než hodinu se v dlouhé řadě posunujeme ke startovací dráze. Zdá se, že i tady vládne protekce. Občas nás totiž nějaký letoun „předjede“. Možná jsou to vládní delegace, možná naftoví šejkové. Kdoví. Zpoždění je ale stejně protivné ať už trčíte v rozhrkaném dobytčáku nebo v supermoderním transkontinentálním korábu s televizí před každým sedadlem.

  Start k pokusu o překonání Atlantiku se konečně podařil a přetěžká obluda se stovkami důvěřivých pasažérů míří kolem východního pobřeží Kanady k jižnímu cípu ledového Grónska. Časový úsek mezi stmíváním a svítáním je tentokrát neobyčejně krátký. Noc není v tomto případě delší než dvě, tři hodiny. Letíme totiž v ústrety vycházejícímu slunci.

Irsko, Anglie, Německo a už jsme v cílovém Rakousku. Vídeňské letiště je zkrápěno deštěm a zastřeno velkým mlžným oparem. Evropa nás nevítá dvakrát přívětivě.

  Motorové letadlo do Prahy, naštěstí, počkalo. Od krásného modrého Dunaje se stáčíme k severu a po sedmi týdnech znovu pozorujeme tu úžasnou mozaiku rakouských políček. Tvary zůstaly, ale barvy se změnily. Oproti začátku května jsou teď, na konci června, o poznání temnější.

  Hranice zemí Koruny české je z nadhledu více než patrná. Rudým bratřím v tuzemském vydání se sice ani za čtyřicet let nepodařilo poručit větru či dešti, zato krajinu přemodelovali více než důkladně. I tak se jeví z ptačí perspektivy nádherně malebná a přívětivě romantická. To množství bujné zeleně pod námi nás, po včerejších pohledech na sežehlé kansaské prérie, přímo fascinuje. Zdá se, že česká hymna, opěvující zemský ráj, má něco do sebe.

  Na prahu Matičky stověžaté, v povědomé hale ruzyňského letiště už netrpělivě stepuje zbytek rodiny, nejstarší syn Matouš se svou sestrou Erikou. Přistavené Berlingo čeká na náklad, který už před časem převáželo. Tentokrát bude o něco objemnější. O kameny z Grand Canyonu, Údolí smrti či ze sopky Svaté Heleny. O lastury z Pacifiku. O obrovské šišky z Yosemit. O spoustu vzpomínek a dojmů. A také o poznání, že krásně je na světě, ale doma je doma ...

                                                                                                                                                

VĚNOVÁNO SYNOVI JÁCHYMOVI

            Felix Tomášek, v.r.

-------------------------------------------------------------------------------------------------