Bludný kruh
z Hošťálkové do Hošťálkové
TTT
Trasou Tonka Tomance
III. dějství
Třetí díl seriálu TTT startuje v bezprostřední blízkosti místa, kde největší tulák všech dob, Tonek Tomanec, nejen v posledních letech žil, ale odkud také 11. července minulého roku nečekaně odplachtil do věčných lovišť. 5. březen Léta Páně 2023 se představuje zamračenou oblohou a vtíravým větrem severozápadních směrů. Navzdory tomu se před hošťálkovským zámkem srocuje kolem pětadvaceti duší včetně nápadně zakrslého okrového buldoka, který dělá bodygarda nepřehlédnutelné liptálské brunetě Zdeňce Mikové.
Prvních sto padesát metrů trasy je zároveň posledním úsekem, který zmíněný tulák ve svém životě ušel. Jeho srdce dotlouklo v nádherném komplexu obecních sociálních bytů, který leží v těsné blízkosti asfaltové silničky na Bludný. Kolikrát po ní svou pomalou chůzí stoupal, dnes už nikdo nespočítá. Dnes ho tu střídá překvapivě velký počet jeho známých, z nich značná část náleží k jeho blízkému příbuzenstvu. A stejně jako při minulých dvou výšlapech, ani tentokrát na startu nechybí v terénní tříkolce uvelebená modrooká Alžběta, které se už tradičně ochotně ujímá zjevně namakaný Pavel, ostřílený příslušník neporazitelné české armády.
Cesta vytrvale stoupá nad jednu z největších valašských dědin, Hošťálkovou. V současné době v ní pobývá asi 2 200 smrtelníků. Kromě zámku, fabriky, školy a několika hospod se může pochlubit hned dvěma křesťanskými kostely. Pro ekumenicky pojatý pochod TTT, naprosto ideální lokalita. Spirituální rozměr bytí tu totiž vládne odjakživa. Na což někteří vyznavači v dávných dobách škaredě doplatili. To, když se ještě před vydáním tolerančního patentu po léčce čerstvě odstavených jezuitů veřejně přihlásili k zakázaným protestantům. Dvaatřicet z nich bylo odměněno násilným odsunem do Sedmihradska. Přesto celá obec zůstala výrazně evangelická. Ať už se v minulosti dělo cokoli, dnes v dlouhém procesí v naprosté pohodě vzhůru stoupají zástupci čtyř denominačních chlívečků a k tomu ještě několik nezařazených individuí.
S přibývajícími výškovými metry teplota klesá, síla větru však zřetelně narůstá. V zastíněných místech zůstávají zbytky sněhu. Zbývá zdolat pár stoupání a několik zatáček a typický holý kopec s košatým javorem je tu!
Plánované mezipřistání na 659 metrů vysokém Bludném nepřichází v úvahu. Severní vítr je krutý a závětří v nedohlednu. V dohlednu jsou naopak valašské paseky i návrší končící náznakem táhlého hřebene vzdáleného Radhoště. Na druhé straně zase souvisle zalesněné Hostýnky, jimž vévodí rozhlednou ozdobený Kelčský Javorník.
V rukavicích a čepicích přes uši pak celá karavana klesá k nejbližším chalupám. Pověstný nápis u plotu ve znění „Nemáš-li co dělat, nedělej to zde!“, však někdo odstranil. Anebo ukradl. A tak se jde vesele dál. Objevují se první kaluže. Na některých je až centimetr tlustý led. Tradičně blátivá cesta však přimrzla, takže hřebenový posun nepředstavuje žádné vážnější potíže.
Křižovatka turistických cest nutí k odbočení doprava. Červená značka míří ke Končinám a poté k Ratiboři. Přibližně v polovině trasy se konečně naskýtá možnost krátkého odpočinku. A jak už to bývá zvykem, také rychlé likvidace poponášeného proviantu. Protože však nejen chlebem živ je člověk, dochází tu i k neformálnímu sdílení moudrých vět, které reprezentanty jednotlivých církevních ohrádek v poslední době zaujaly. Za všechny jmenujme tu, se kterou přišla „apoštolka“ Petra: „Neříkej Bohu, jak velké máš problémy, řekni problémům, jak velkého máš Boha...“
Na Končinách se obzor opět otevírá. Vlevo Kateřinice, vpravo nedávno zdolaný Bludný. Bludného Holanďana naproti tomu teď představuje Luboš. Toužil zvládnout i pravidelnou bohoslužbu v evangelickém kostele a teď roztroušené poutníky nahání v okolním členitém terénu. Telefon však jeho bloudění zavčas koriguje a tak jsou co nevidět všichni pohromadě. Pokud je možno někoho nazvat ekumenickým kaskadérem, pak to nemůže být nikdo jiný než právě vzpomínaný Luboš. Nejdřív upadl mezi adventisty, poté mezi evangelíky a mezi tím věrně asistoval věhlasnému katolickému sochaři Otmaru Olivovi, díky němuž mu bylo umožněno své řemeslo provozovat až v samotném centru veleposvátného Vatikánu. Což se zatím nepodařilo ani přítomnému reprezentantu Církve obecné, Petru Fabiánovi, přestože už absolvoval nejméně jednu cestu do portugalské Compostelly.
Kromě zmíněného Petra a jeho věrné souputnice Jarky, kteří si na křižovatce zvolili Mistrem nedoporučovanou snadnější cestu, pokračuje zbytek světa lesními traktory vyježděnou dálnicí. Místy jsou vyjeté koleje zmrzlé na kost, daleko častěji však potaženy nádherně klouzavým blátíčkem. A skoro všude vyzdobeny většími či menšími zledovatělými kalužemi. Nejmenší účastníci, tedy statečná ratolest švarné Hanky, Alžběta i bdělý čtyřnohý ochránce nedotknutelnosti rozšafné Zdenky sice zvládají nástrahy trasy s občasnými hlasovými projevy, ale vzhledem k nelehkým podmínkám s až nečekanou elegancí.
Z protisměru se blíží dvě záhadné postavy. „Ahóój!“, ozve se najednou od té vyšší z nich. Luboše tu poznává jeho kamarád z dětství, Jarek Zubíček. Z někdejšího valašského ogara se vyklubal uznávaný klavírista, který koncertuje, píše knížky a velí jedné prestižní Lidové škole umění. Navíc jej zdobí věrná manželka a nejméně dva akademické tituly. Ke dráze profesionálního muzikanta malého Jarečka vytrvale směrovala jeho máti, věhlasná sopranistka Marie. S její osobou se dodnes spojuje památné čtyřverší recitované na pradávné svatbě jisté Vlasty s jistým Vlasťou, v němž jim ve své rodné valašštině do manželství doporučovala toto: „Zpívajte si převysoko – Výš, než léce káňa – Buďte jak já populární! - Zubíčková Máňa.“
Krajina se opět otevírá. Nejdříve směrem k Ratiboři a o něco později k cílové Hošťálkové. Centru vévodí dva vzpomínané kostely. Špičatý evangelický a o něco baňatější katolický. Vypadá to, že se snášejí v naprosté pohodě. Stejně jako pestrá směs Božích děcek, která po deseti kilometrech klopýtání pomalu klesá do údolí. Trasa Tonka Tomance opět neměla chybu. Navzdory větru, kose, ledu a blátíčku. Nejvíc si ho do svého domova odnáší právě ta, která se mu na problematické širší cestě chtěla mazaně vyhnout. Jarka Fabiánová, jedna z nejčastějších účastnic památných ekuvýšlapů. Nevšední přeliv svého obutí i oblečení pojímá jako originální suvenýr, který ji bude právě skončené putování na chvíli velice zřetelně připomínat.
