Bosenské návraty
-- léto a podzim 1997 --
Čtvrtstoletí Adry Valmez, část desátá
1995 – 2020
Přestože je na záplavami poničené Moravě práce nad hlavu, nejde dost dobře odepřít slíbenou dobrovolnickou brigádu v Bosně. 17. srpna sem proto opět míří adrácký mikrobus, tentokrát se sedmičlennou gardou valašských dobrodruhů. Jsou mezi nimi nejen známé firmy v podobě Adély, Jindry, Milana a malého Dana, ale i úplně čerství nováčci, Martin Šimurda z Valmezu a Zdeněk Halmazňa z Ratiboře. Příští dva týdny budou zadarmo makat na stavbě domů pro válečné uprchlíky, kteří se do své vlasti začnou co nevidět vracet z České republiky.
Tak, jak to bývá v tuto dobu zvykem, závěrečný úsek cesty vede přes rozbořené, vypálené vesnice. Pro větší polovinu osádky je to vůbec první kontakt s následky kruté občanské války. Přestože je už půl druhého roku po ní, jizvy jsou stále ještě více než patrné. Opět jsme důrazně upozorňováni na zaminovaná území. Neštěstí je v tom, že prakticky nikdo pořádně neví, kde se vlastně nacházejí. Takže, podobně jako před rokem, v žádném případě se nevzdalovat z vyježděné cesty či vyšlapaného chodníku. Všude jinde hrozí zmrzačení, dokonce i okamžitá smrt.
Přijíždíme do Tešanje, malého města s uličkami a historickým hradem. Během války se tady seběhly desetitisíce utečenců. Styčný důstojník Adry, mladý Patrik Reitz, tu už rok pobývá i se svou manželkou Janou. Stejně jako další česká trojice, kterou jsme poznali při loňské anabázi. Zajišťují českou vládou financovaný program na pomoc uprchlíkům a válečným obětem. Opět se tu po roce setkáváme i s nejvyšším managementem radnice. Sinan, Jasmin a Mahmed Alia nás vítají jako staré známé a i tentokrát už na startu slibují všemožnou podporu.
Hned příštího rána jsme rozvezeni na jednotlivá pracoviště. Údělem první skupiny je provedení maleb a nátěrů v dokončovaném domě v osadě Dobropolje. Dostávám k ruce Ádu, Vlaďku, Jindru a občas i oba Martiny. Zatímco se za asistence Pavla a Patrika v přízemí omítá a dělají potěry, první patro absolvuje první malířské zásahy. Jindra, coby respektovaný odborník přes slaboproud zase pomáhá slovenskému reprezentantu Renému Petrovičovi při budování elektrických rozvodů.
Po vymalování dochází k hrubému úklidu a navazující realizaci vnitřních nátěrů. Zárubně, dveře i okna mění svůj syrový vzhled a pak už nic nebrání v provedení ostatních dokončovacích prací. Za čtrnáct dnů by se měl nový dům posunout do stadia vhodného k nastěhování prvních nájemníků. Repatrianti z Českých zemí už pomalu balí kufry a chystají se k návratu.
Je zcela samozřejmé, že stavování je plně v naší režii. Budiž proto našim dvěma dámám vzdána veškerá úcta zato, že během bosenské mise nejen netrpíme hlady, ale občas si i na připravené krmi náramně pochutnáme. Je pochopitelné, že někdy testujeme i místní restaurace. Jsme v muslimském světě, takže žádné prasárny v nabídce nenajdeme. Zato v hovězí zóně jen těžko najdou místní kuchtíci vážnější konkurenci.
O prvním víkendovém dnu vyráží veškeré tešanjské pracovní komando do hlavního města Sarajeva. Cesta vede prakticky pořád podél toku řeky Bosny. Někde v polovině trasy si dopřáváme malou zastávku. Voda tu musí překonávat skalní prahy a na několika místech tvoří překrásné peřeje. Na rozdíl od většiny břehů, proběhlo v těchto místech důkladné odminování. A tak si u skotačícího toku dopřáváme jednu z nejkrásnějších chvilek celého svátečního dne.
Po roce jsme tedy opět v Sarajevu. V adventistické modlitebně, v jejímž sousedství jsme loni bydleli, z nás tentokrát asi moc radosti nemají. Díky celotýdenní práci se nám klíží oči a někteří část bohoslužby prospí. Což by se v těchto místech před nějakými dvěma lety určitě nemohlo stát. Sál byl, na rozdíl ode dneška, nabitý a z protějšího kopce sem zakopaní Srbové poslali občas nějaký pozdrav v podobě svištící kulky či vybuchujícího granátu.
Pavel, který s námi pracuje na stejné stavbě, pochází ze Sarajeva. Před vypuknutím války úřadoval na místní radnici. Během bojů pracoval v barvách Adry jako dobrovolný pošťák. V totálně ostřelovaném městě zažil bezpočet nebezpečných situací, ze kterých unikl jenom zázrakem. Od té doby je pro něj slovo Bůh naprosto konkrétní veličinou. Přijímáme pozvání do jeho domu. Na prostřeném stole voní vynikající oběd připravený jeho maminkou. O něčem podobném se ještě nedávno nemohlo většině Sarajevanů ani zdát. V obleženém městě přežívali jen díky tomu, že sem s nasazením životů dopravovalo pár odvážlivců nejnutnější životní potřeby. Mezi tyto hrdiny se v onu dobu řadili i řidiči české Adry. Jak psaly dobové noviny, zachránili tím tisíce lidských životů.
Ve výjimečně skvělé náladě se necháme vyvézt nad město. Dodnes jsou tady patrné opevněné pozice, ze kterých Srbové údolí permanentně ostřelovali. Na rozdíl od nich pod sebou nevidíme nepřátelské území, které je třeba zničit, ale přenádherně situované lidské sídlo jako stvořené k ideálnímu bydlení. Přestože to bude k ideálu ještě hodně daleko, už teď má k němu město velice sympaticky našlápnuto. Trčící trosky, včetně rozmlácené někdejší olympijské vesnice, však nepřestanou upozorňovat na hrůzy, které muselo nebohé Sarajevo za nedávné války přečkat.
Meziříčský Martin slaví právě dnešního dne svoje třicetiny. Start do Kristových let mu tedy vyšel více než skvěle! Odpoledne se nechá zvěčnit u opuštěného vojenského bunkru, v podvečer zase v těsné blízkosti nezlikvidovaných minových polí. Má to možná něco do sebe. Nazaretský tesař také ve třiceti nevyrazil do růžových sadů. O jeho neslavném golgotském konci ani nemluvě. Náš borec je na tom o poznání lépe. Čeká jej improvizovaná večerní oslava i s nezbytným načančaným dortíkem.
Další den jsme opět na tešanjských stavbách. Ta druhá v pořadí se nachází v části zvané Medákovo. Navzdory názvu tu práce medem zrovna nevoní. Dan, Martin, Milan a Zdenek pomáhají místním zedníkům s dokončováním vyzdívky druhého patra a především s následnou konstrukcí stropu. Mají na starosti veškerou logistiku. Hlavně obsluhu koleček a stavebního výtahu. Během našeho pobytu je hotový betonový věnec i deka a tím pádem připravena štace pro tesaře, kteří si už chystají trámy na budoucí střechu.
Je celkem pochopitelné, že především medákovská parta chodí večer na barák patřičně strhaná a usíná pak málem ve stoje. Po nějaké době však zpravidla zázračně ožívá. Jen málokdy se stane, že by se spartánská ubytovna v blízkosti centra neotřásala smíchem. V paměti asi navěky zůstanou vzpomínky na Milanovy manekýnské variace, kdy na svém těle předvádí dámskou garderóbu pro příští plesovou sezónu. Je škoda, že se z této módní přehlídky nezachovala žádná dokumentární fotografie.
Místní školáci však mají zcela jiný druh zábavy. Pokud si na něco hrají, tak skoro výhradně na válku. Není se co divit. Vyrůstali přímo uprostřed ní. Pacifismus je v těchto zeměpisných šířkách nejsprostějším slovem. Vzpomínám na jednoho bosenského vojenského velitele, jehož matka měla dostat garsonku v našem dokončovaném domě. Ze všeho nejvíc mu vadilo, že se už“nepucá“, tedy nestřílí. Když se mu snažím naznačit, že „pucat“ je špatné a proč, probodne mě tak nenávistným pohledem, že od další argumentace raději velice rychle upustím. Diskutovat se zeleným mozkem je nemožné, v některých případech dokonce nebezpečné. Válka, jakkoli svatá, totiž spontánně převtěluje lidi ve zvířata.
Čtrnáct dnů práce máme za sebou. Zamáváme Tešanji a míříme k dalšímu balkánskému projektu naší Adry. V městečku Donja Ljubija je stanoviště českého praporu vojsk SFOR. Mezi vétřieskami a obrněnými vozy tu parkuje jedno dokonale odlišné vozidlo. Autobus přestavěný na pojízdnou zubní ambulanci. Se svou manželkou a malou dcerou v něm pobývá náš dobrý známý, zubař Milan Moskala. Nejen pobývá, ale ve vestavěné ordinaci také domorodcům spravuje zuby. Během války se v Bosně celý zdravotnický systém zhroutil a tak není výjimkou tu potkávat docela mladé a krásné ženy a dívky s chybějícími předními tesáky. I v tomto případě se jedná o vládou financovaný program na pomoc válkou postiženým lidem z celého širokého okolí. Aniž by se Milan na cokoliv ptal, posazuje si nás jednoho po druhém do svého pracovního křesla. Jenom co skončí nejaktuálnější údržba většiny našich chrupů, vrazí vrtačku do ruky brněnskému Martinovi. Pod svým bedlivým dohledem jej pak nechá spravovat lehce pokaženou stoličku Martinově služební kolegyňce Vlaďce. Představení, jehož jsou všichni účastni, je napínavější než každá druhá detektivka. Dobrou zprávou zůstává, že nakonec přežívá Vlaďka, stolička i Milanova vrtačka.
Během noci se pak přesuneme k pobřeží modrozeleného Jadranu. V prohřátých vodách u Crikvenice smýváme poslední ostatky včerejší únavy. Zbytek dne potom věnujeme přímořskému lenošení na nedalekém Krku. Milan se svou obrovitou kamerou loví kolem jeho břehů co nejatraktivnější záběry. Až zničehonic zabloudí mezi textilu zbavené naturisty. Je otázkou, kdo je v tuto chvíli více vyděšen. Netušíme, jak přírodní lidé, ale Milana tento nečekaný šok nijak negativně nepoznamenal. Spatřit vrcholné Boží stvoření v originále někdo řadí mezi obohacující umělecké zážitky.
Slunce padá za západní hladinu, zatímco my startujeme k severu. Z večerního Slovinska a nočního Rakouska si moc nepamatujeme. Za ranního kuropění přistáváme u Martinova rodného domu v Rajhradicích u Brna. A potom už zásluhou stejného Martina pádíme k bydlišti jeho meziříčského jmenovce. Na Valašsku jsme ještě téhož dne v dopoledních hodinách. Lehce povadlí, ale svým způsobem šťastní. Česká stopa se v Bosně zase o něco málo zvýraznila.
O půldruhého měsíce později už opět mířím k jihovýchodu. Ředitel Ruda Reitz mě dal taktně najevo, že dům v Medákovu by snesl moji pracovní návštěvu. A tak spolu během noci přepálíme v osobáku polovinu střední Evropy, abychom po ránu zakotvili na důvěrně známých místech pod tešjanským hradem. Stavba zažívá nebývalý frmol. Hemží se tu zedníci, vodaři, malíři i elektrikáři. Do konce tohoto týdne musí být hotovo! Váleční uprchlíci, kteří se vracejí z českého azylu, už málem čekají u dveří. Za jejich pomoci pak v jednotlivých místnostech přistávají kovové postele i jednoduchý nábytek. Adra svůj závazek v podobě nově postaveného domu pro repatrianty splnila. Přestože v hodině dvanácté.
Domů se vracím s legendárním řidičem humanitárních výprav, Jendou Lauterbachem. V kabině jeho nesmrtelného Modrého mezka mi cestou vypráví nedávno prožitou story: „Bylo těsně před prvními volbami v Bosně. Se dvěma plně naloženými liazkami jsme jeli touto cestou v protisměru. V našich kabinách se usadilo několik policistů, kteří nás předtím zadržovali kvůli údajné neprůjezdnosti silnice. V těchto místech jsme narazili na srocený dav, který cloumal s odstavenou cisternou. Policajti nařídili dát kamiony napříč přes cestu. Poté střelhbitě vyskákali z našich aut. Stačili nás ještě upozornit, ať si chráníme zdraví, především hlavu. Na čelní okno začaly padat kameny a jiné předměty. V začínajícím šeru jsem viděl, jak skupina lidí lynčuje jednoho člověka železnou tyčí, kterou vzali z mého náklaďáku. Zalezli jsme i s kolegou z druhého náklaďáku pod přívěs. Rvačka mezi znesvářenými přívrženci volebních lídrů Plavčičové a Karadžiče nabývala na síle. Kameny vystřídaly střelné zbraně. Jedna z kulek prostřelila pneumatiku kolegova náklaďáku. Leželi jsme skrčeni pod vlekem a loučili se se životem.“
„Vylezl jsem a ve tmě šel s holýma rukama proti rozvášněnému davu. Volám na jednoho, který vypadal jako vůdce: ´Jsme humanitární organizace, vezeme pomoc pro vaše lidi.´ Rána nějakým tupým předmětem mě srazila k zemi. Monokl pod okem mi pak zůstal celý příští týden. Moc si toho nepamatuju, vím jen, že jsme po celou dobu toho strašného zmatku, to znamená od devíti večer do tří do rána, leželi schouleni vedle auta v příkopu. V duchu jsem se modlil: ´Jestli mě, Pane, ještě potřebuješ, tak mě odtud nějak vyveď.´ Nakonec nás ještě vykradli. Naštěstí jsme vezli většinou jen stavební materiál na dům pro uprchlíky, na kterém jste pracovali. Takže, celková škoda nebyla až tak vysoká. Kromě ukradeného elektromateriálu, rádií a podobných věcí to byla hlavně rozbitá světla, rozřezané plachty, zničená pneumatika a kameny či kulkami ´oťukaná´ přední skla. Zůstali jsme na živu, což pro mne znamená, že mě tu Pán Bůh ještě potřebuje.“
Takřka nepřetržitou jízdou v náklaďáku, který byl svědkem výše popsaných událostí, se nad ránem dostáváme na slovensko – českou hranici. Službu konající celník se ptá, odkud že to vlastně jedeme? Když odpovíme, že z Bosny, pak uniformovaný příslušník málem oněmí. „Z Bosny? Vždyť na Nově ukazovali, jak tam po vašich stříleli!“ „ No, to je pravda, to jsem byl já,“ říká na to Jenda. „Tak, to by mě tam už nikdo v životě nedostal,“ odpovídá český celník...
