NOČNÍ VÝLET
sedmi statečných
z Brňova do Valmezu přes Medůvku
-----------------------------------------------------
Byla právě polovina listopadu. Po sedmé večerní jsme se nacpali do auta dědy Franty a s velkou vírou, že nás nezastaví páni policajti, vyrazili k Brňovu. V kombíku se nás totiž tísnilo rovných šest.
Za brňovským viaduktem už na nás čekal strejda Pavel. Přichvátal, jak je jeho dobrým zvykem, vlakem Českých drah. Nasadili jsme čelovky a vyrazili proti proudu potoka.
Po kilometru pohodové chůze obydleným údolím jsme dorazili k poslednímu domu, u něhož skončila i asfaltová cesta. Kdo chtěl pokračovat dál, musel překonat první brod. Nebylo to ani trochu jednoduché.
Sotva jsme uši pár desítek metrů, zase nám stál v cestě ten zpropadený potok. Přestože se každý snažil přejít na druhou stranu po vyčnívajících kamenech, suchou nohou se to podařilo jen málokomu.
A už tady byl první úkol. Nasbírat cestou byliny, ze kterých pak na kopci uvaříme čaj. Našli jsme hrst jahodníku, trochu divoké máty, ale úplně nejvíc tady rostly pichlavé lístky ostružiníku.
Další tři brody jsme už zvládli celkem hravě. Trčely tu z vody velké kameny a po těch se dalo krásně přeskákat až na duhou stranu.
Děda Franta říkal, že na kopci, kde budeme rozdělávat oheň, není žádná voda. A tak mu nezbylo, než ji nabrat přímo z našeho potoka. Ten naštěstí pramenil v lese a tak v něm tekla docela čistá voda.
Šestý brod jsme přecházet vůbec nemuseli, ale nakonec ho bylo nutné překonat dvakrát. To proto, že někteří nadšenci utíkali rychle dopředu, strhli s sebou ostatní a tak se všichni museli vracet k odbočce.
Před námi byl prudký kopec porostlý stromy. Nejdřív jsme si svítili čelovkami, ale pak je každý musel zhasnout. Stoupali jsme přes všelijaké chrastí nahoru a drželi se za ruce. Bylo to docela náročné.
Později, když jsme si mohli znovu zapnout čelovky, Marek uviděl nedaleko dvě světýlka. Patřila určitě nějakému lesnímu zvířeti. Většina se shodla na tom, že to asi bude srnka.
Konečně jsme se přes kořeny, ostružiní a husté houští vydrápali na Medůvku. Skály nebyly v té tmě vůbec vidět. Za svitu čelovek potom došlo na malou obchůzku, která začínala sestupem v úzké skalní chodbě.
Některým to tu bylo povědomé, protože už tato místa někdy navštívili. Katka a možná i někteří další prý ty vysoké kolmé stěny dokonce slaňovali na horolezeckém laně.
Každá správná výprava musí udělat vrcholovou fotografii. Tady jsme všichni kromě dědy Franty. Ten, jak je to u něj obvyklé, právě mačkal spoušť jeho fotoaparátu.
Nasbírali jsme roští a suché smrkové větvičky. Marek se přihlásil, že zkusí rozdělat oheň. Bez použití papíru to šlo jen ztěžka, ale po chvíli se to přece jenom podařilo.
Plameny hřály, nad ohněm se vařil čaj a většina z nás se zapojila do vyprávění vtipů. Nejvíc si jich pamatoval Danek, Jindřiška a Andrejka. Skoro všechny byly o blondýnkách.
Za čtvrt hodiny bylo navařeno. Z kotlíku se pomocí větviček vytahaly vyluhované lístky ostružiníku, máty i jahodníku a po oslazení krystalovým cukrem se mohlo podávat.
Čaj byl horký a tak se do něj muselo dlouho foukat, aby se dal pít. Ti, kteří si doma přibalili hrníčky, jako třeba Marek s Andrejkou, to měli mnohem jednodušší.
To taková Katka i Danek proto museli s pitím počkat, až na ně přijde řada. Většina, možná, že dokonce všichni, si vlastnoručně nasbíraný čaj velice pochvalovali.
Strejda Pavel není žádný troškař a tak se napájel přímo z kotlíku. Jak je vidět, i jemu nápoj z našich bylinek náramně zachutnal.
Jindřiška samozřejmě nemohla zůstat pozadu a chtěla se strejdovi vyrovnat. Když to potom zkoušela ještě Katka, nějak se jí nedařilo a pěkně se tím čajem pobryndala.
Strejda nám potom vyprávěl některé biblické příběhy, které se odehrály v noci. A také se nás ptal, jestli neznáme nějakou písničku o ohni.
Na otázku, kdo z nás se chce pomodlit, se přihlásila Andrejka. Děkovala za teplé počasí i pěkný noční výlet a prosila za ochranu na cestě k domovu.
Potom jsme si všichni vzali baťůžky a před odchodem se ještě vyškrábali na nejbližší skálu. Bylo kolem jedenácti hodin v noci, ale spát se nám zatím vůbec nechtělo.
Kohosi napadlo, že bychom si tu mohli zahrát na horolezce. A tak jsme se začali předhánět, kdo první vyběhne na tři metry vysoký kamenný blok.
Nejmladší Jindřišce se to sice podařilo, ale musel jí v tom pomoci silák Daniel. Ale ani tak to nebyla žádná brnkačka.
Danek pak všem vytrvale tvrdil, že to není o rozběhu. A pak názorně předvedl, že se na takovou skálu dokáže vyškrábat třeba i medvěd nebo lenochod.
Jediný, kdo dokázal vyběhnout až na samý vrchol byla Katka. Šla na to s velkým rozběhem a skoro pokaždé se jí to podařilo.
Andrejka na to šla podobně, ale těsně před vrcholem sklouzla zase dolů. Zkoušela to ještě několikrát, pokaždé však dopadla úplně stejně.
Marek měl několikrát cíl doslova na dosah a chyběly mu jen centimetry. A právě ty rozhodly o tom, že tu hladkou skálu nakonec ani jednou nepokořil. Nevadí, příště se už to určitě podaří.
Pokračovali jsme dál. Cestou na Malou Lhotu nám svítil Velký vůz. A také Orion a další hvězdy. Na hřebenu foukal silný vítr a chtělo se nám strašně spát.
Potom se pod námi objevila spousta světýlek. Hned jsme poznali, že je to Valašské Meziříčí. Uviděli jsme cíl a to nám zahnalo spánek a vrátilo dobrou náladu.
Sestupovalo se rozbahněnou cestou dolů a někdo říkal, že možná zabloudíme. Dankův chytrý mobil ale ukázal, že jdeme správně. Jindřišku bolely paty a zase se jí chtělo spát.
Byli jsme hodně unaveni a tak jsme si posedali na klády. Andrejka s Dankem nám potom hráli divadlo, aby nás trochu povzbudili. Strašně jsme se nasmáli.
Poslední úsek do Valmezu byl hodně dobrodružný. Hráli jsme si na špiony a celou cestu se Jindřišce, dědovi i strejdovi schovávali. Podařilo se nám je nepozorovaně předběhnout a v cíli jsme byli dřív než oni.
O půl druhé v noci, když už nebylo kam jít, se skoro nikomu nechtělo spát. Katka by si to prý klidně dala ještě jednou a Andrejka s Markem chtěli pokračovat ve hře. Ale muselo se na kutě. Tak, ahoj a někdy zas!
