Podesáté na Podkarpatskou Rus
(reportáž)
Podívat se na bájnou Podkarpatskou Rus jsem toužil odedávna.
Podařilo se mi to až poté, co jsem potkal jistou Rusovou.
Je větrný únorový
večer. S nabaleným báglem stepuji
před staroměstským nádražím. Čekám na svůj desátý start do země, kde zítra mělo
znamenat včera. Kolem desáté přijíždí legendární Ford Tranzit , kterým jsme
před dvanácti lety cestovali do válkou zničeného Mostaru a o něco později do
podobně zpustošeného Sarajeva. Oba řidiči, kteří se budou střídat za jeho volantem, patří
k ještě výraznějším legendám. Jména Jendy Lauterbacha a Rudy Reitze byla
před léty skloňována ve většině českých médií. Jejich odvážné humanitární
výpravy do válčící Bosny a Čečenska prostě nešly přehlédnout.
Usedám na zadní sedadlo vedle postaršího muže, který na můj
uvítací projev odpovídá německy. Což není ideální kombinace, protože
z jazyka západního souseda mi v šedé kůře mozkové uvízlo sotva
padesát slov. Joachim Schenk, bodrý sedmašedesátník z někdejšího NDR
naštěstí umí obstojně anglicky. Jakkoli se to o mně tvrdit nedá, dovídám se od
něj během nočního přesunu přes Slovensko spoustu zajímavých informací. Sjezdil
s adráckým kamionem celou Evropu a jako dobrovolník pracoval ve většině
světadílů. Podobně jako jeho jmenovaní čeští kolegové se později s Adrou
rozloučil a stejně jako oni se teď věnuje
organizaci sběru a transportu materiální pomoci pro sociálně ohrožené lidi z chudších
oblastí Evropy. Jak česká, tak německá Adra totiž tuto formu dobročinnosti už
před léty opustila.
Čtveřici šedivějících zástupců mužské populace doplňuje
výrazně mladší a pochopitelně i půvabnější trojice reprezentantek něžného
pohlaví. Irena je ze slováckého Kyjova, sestry Hana s Ivanou až ze
západních Čech. Všecky tři mají blízko k humanitární práci a tak jedou na
zvědy, jak to chodí v někdejším komunistickém ráji.
S blednoucí ranní oblohou se na plochém obzoru objevuje
důvěrně známá silueta hraničního přechodu s obrovitou sochou rudoarmějce. Ten
nás tu, naštěstí, nemusí tentokrát hlídat příliš dlouho. Po necelé hodině jsme odbaveni a
ocitáme se v nápadně odlišném světě. V kraji s průměrným platem
okolo čtyř pěti tisíc našich korun a minimem pracovních příležitostí moc
zázraků nečekejme. Ne, že by tu nestály výstavní budovy a nejezdila luxusní
auta. Jsou možná výstavnější a luxusnější než u nás. Ale prostých domků a
omšelých ojetin je nesrovnatelně víc. Zakarpatská Ukrajina, jak se dnes tato
oblast nazývá, to je také malebný kraj zalesněných kopců, úzkých políček a širokých polonin na vrcholech. Široká jsou
ale hlavně srdce zdejších prostě žijících lidí. Pokud se u nich zastavíte,
určitě vám snesou to nejlepší, co doma mají. A pokud zrovna nemají, půjčí si u
sousedů.“ Host do domu, Bůh do domu“ tu stále ještě přežívá.
Přesvědčujeme se o tom po dvou hodinách cesty. Bez ohlášení
zastavujeme před domem Ivana Hnatkoviče v Rodnikově Hutě. U vonícího čaje
nám vypráví pozoruhodný příběh o historii sboru, ve kterém právě dělá při své
práci lesního správce pastora. Někdy po
válce se dvěma upřímně věřícím pravoslavným křesťanům dostala do rukou Bible.
Jen co se do ní trochu začetli, narazili na problémy. Upozornili na ně místního
popa. Ten si s tím moc hlavu nelámal a Bibli jim jednoduše zakázal číst.
Četli o to víc. Samozřejmě, že tajně. Postupně se přidávali další a tak se brzy
na odlehlých planinách shromažďovalo čím dál víc lidí. Začali se scházet
v sobotu, opustili některá jídla i zlozvyky. Změnili způsob křtu i tradici
přijímání chleba a vína. Aniž se o to snažili, stali se takřka identickými s adventisty.
Když se k tomuto společenství hlásila
třetina vesnice, nešlo už nic zatajit. Věřící se scházeli po domech a navzdory
zřetelnému nesouhlasu státní moci si v jednom z nich zřídili něco
jako modlitebnu. V sedmdesátých letech, při násilné registraci nových
náboženských skupin je rudí bratři zařadili do federace baptistických církví. A
tak se stalo, že v jedné vesnici byli baptisté a ve vedlejší podobně
vyznávající evangelíci, obojí sedmého dne.. O pár dědin dál zase stejně
zabarvení charismatici. Aby toho nebylo málo, tak vlastní bratr Ivana je
čistokrevným adventistou navštěvujícím užhorodskou modlitebnu.
Opouštíme podhorskou Hutu a pádíme k rovinám kolem řeky
Tisy. Čtyřicetitisícové Vinogradovo leží pod posledními karpatskými pahorky. Ty
jsou, jak, ostatně, název napovídá,
zčásti porostlé vinicemi. Tentokrát nás ale zajímá vinice jiného druhu. Její
strážce, opět Ivan, je kazatelem
místního sboru. Jen tak, pro úplnost, klasicky adventistického.
Pokud si někdo tohoto padesátníka představuje jako slušně
živeného církevního úředníčka barokních tvarů s bílou košilí a vzorně uvázanou
kravatou, tak je od pravdy poměrně hodně daleko. S kravatou i košilí by to
dost často sedělo, ale na tělesné ztvárnění baroka nemá Ivan vhodné podmínky. Vlastníma rukama zdí
stěny modlitebny i svého domu, nakládá humanitární dary, obdělává zahrádku.
Jeho ruce jsou pohotové k praktické pomoci i k modlitbě. Když mu
jednou jeho bratři nadřízení zakázali pracovat pro Adru, reagoval po svém.
Pohotově se přeorientoval na jinou, ryze českou humanitárku s názvem Pomoc
bez hranic. Ivan má totiž filipa. Jak by ne, když se jmenuje Ivan Filip…
S akčním Ivanem navštěvujeme druhého dne místní
nemocnici. Zdaleka tam není osobou neznámou. Zprostředkoval dodávky
polohovacích postelí, nábytku, lékařských přístrojů. Hoši z PBH (Pomoc bez
hranic), Jenda s Rudou, stejně jako jejich německy mluvící kolega Joachim
v tom mají, samozřejmě, také prsty. A poměrně hodně dlouhé.. Pánové
v bílých pláštích nás provádějí areálem, jehož část byla postavena už za
bývalého Československa. Pozdější nadvláda rudého bratrstva se na stavu bytelně
postavených budov moc dobře nepodepsala. Přívlastek chátrající by se dal přidat
bezvýhradně ke všemu. K oněm budovám, k jejich vybavení, k vozovému
parku. Pokud má někdo pochybnosti o smyslu pomoci, ať si udělá výlet na
Ukrajinu. Nebo ať se zeptá našich dam, které tu zavítaly poprvé. Tuším, že
nejednou byly v šoku. Odložená mimina v kovových postýlkách, pacienti
polehávající ve vlastním civilním oblečení, zařízení prádelny, připomínající
technické muzeum, to jen pár věcí, které dnes už u nás neuvidíte.
Mapujeme poptávku nemocničního personálu a přislibujeme
modernizaci pěti pokojů pro pacienty. Mělo by se jednat o provedení nové
elektroinstalace, zřízení rozvodu kyslíku, výměnu podlahových krytin a
provedení malířských a natěračských prací. V souvislosti s tím se počítá
s bezplatnou pomocí českých dobrovolníků v rámci zahraniční
prázdninové brigády. Místnosti by měly dostat rovněž odpovídající nábytek,
především noční stolky. Ty stávající jsou už nejméně deset let po smrti.
Předběžný odhad hodnoty pomoci se pohybuje kolem tří set tisíc českých korun.
Sobotní návštěva adventistického sboru nám připomíná rané
mládí. Především tím, jak se tu zpívá. V tomto sboru se totiž stále ještě
zpívá sborově. A dlužno dodat, že moc pěkně. To jsme ale ještě nebyli
v dalším sboru ležícím o nějakých pět kilometrů dál. Odpolední mládežnické
ztvárnění příběhu moderního marnotratného syna občas připomíná výkon
profesionálů. Zvláště písničky v podání baculaté, sotva desetileté
zpěvačky. Jak se později dovídáme od její maminky, nadaná dceruška se účastní
pěveckých konkurzů po celé širé zemi.
Temně rudé slunce uzavírá den odpočinku romantickým západem.
Ve svátečním odění se vydáváme kluzkým blátivým chodníkem ke shluku
roztodivných chýší. Stojí na kraji
listnatého lesa pár kilometrů od nejbližší vesnice. Údajně už dobrých padesát
roků. Předtím zdobila romská stavení centrum dědiny. Ale protože jej slíbil
navštívit nějaký vysoce postavený komunistický papaláš, místní soudruzi před
jeho příjezdem nastartovali buldozer a jednoduché domky z nepálených cihel
prostě odhrnuli. Samozřejmě, bez jakékoliv náhrady. Takže, nezbýval než onen
dubový les. Stojíme tady a co nevidět jsme obklopeni snědým davem
štěbetajících domorodců. Za houstnoucího
šera i nálady rozdáváme stolní olej a parafínové svíčky. Elektřinou oplývá
pouze dům sofistikovaného Váni. Ostatní na ni nemají. Popravdě řečeno, nemají
skoro na nic. O sociálních dávkách jejich českých soukmenovců či o Čunkově
kontejnerovém sídlišti si mohou nechat tak nanejvýš zdát. Občasná výpomoc
gádžům a žebrání před kostely je zatím udržují alespoň na hranici živoření.
Komplexnější výpomoc naráží na neskutečné
legislativní bariéry. Jedním z mála, kdo si jich sem tam všimne, je Ivan a jeho
spřátelené české humanitárky. To, že se někteří z Romů už objevili v jeho
sboru, nikoho nepřekvapuje. Dlužno, ovšem,dodat, že baptisté jsou už o kus dál.
Vybudovali modlitebnu přímo v centru vinogradovské romské čtvrti.
Večer se shromažďujeme v jedné místnosti Ivanovy
novostavby, kam Honza Lauterbach, vedoucí výpravy, svolává tzv. konferenci. Ke
Generální má poněkud daleko, ale určitě je zajímavá. Ruda Reitz, zakladatel a
dlouholetý šéf české Adry nadhazuje
otázku, jak to, že nikdo z nás, které zmíněná organizace spojila, už
neválčí pod jejím praporem. Trápí ho to a dost dobře si s tím neví rady. Zdaleka
není sám. Co ale zbývá, když dojde ke změnám a vy najednou zůstanete bez práce,
která vás bavila? Buď si lehnout na záda a nedělat nic nebo dělat něco, co vám
nesedí anebo pokračovat v započatém
díle pod jinou značkou. A tak se na Ukrajině srocují někdejší adráci, kteří teď
zastupují hned tři dobročinné organizace – Pomoc bez hranic, Maranathu Helph a
Samari. Ať žije dělení!
První den po sobotě navštěvujeme některé členy sboru
v jejich domácnostech. Jsou o mnoho
prostší než ty naše. Důležitá je ale atmosféra, která je naplňuje. Setkali jsme
se pouze s příjemnou. Jedna devadesátiletá, seschlá, obzvlášť nuzná
stařenka, žila za první republiky pár měsíců v Praze. Česky už dávno
zapomněla. Kromě písničky „Má Pán Ježíš,
má mě rád“. Zazpívala mi ji při loučení na zápraží. Jiná členka sboru se sem
před pár lety přistěhovala ze Sibiře. Přestože má na krku osm křížků, bere do
ruky kytaru, pohladí struny, zavře oči a v měkké mollové tónině procítěně
opěvuje velikost svého přítele z Nazareta.
Téhož večera opět nasloucháme písničkám. Zpěvák i zpěvačky
jsou o mnoho mladší a o mnoho kvalitnější.
Zpívají ale s playbackem. Proti sibiřské písničkářce působí až
teatrálně.
Zpívají však o stejné naději a to je podstatné. Naslouchá
jim nabitý sál nepříliš kulturně vyhlížejícího
kulturního domu. Stovka vesničanů, od školaček až po šedovousého dědu v gumácích,
zírá s otevřenou pusou. Dokonce i ve chvíli, kdy Ivan otevírá velkou Bibli
a předčítá příběh o milosrdném Samaritánovi. Jak je u Ivana zvykem, nezůstává pouze u teorie. Z jeho kazatelského
auta, velkého dodávkového Mercedesu, se po skončení vynořuje sedmdesát
sedmnáctikilových balíků potravin pro sedmdesát nejchudších rodin. Sponzorem je
jeden z místních křesťanských podnikatelů, který si nepřeje být jmenován.
Zastavujeme se u dvou
z obdarovaných. Rodina Štefankových, která musí vyjít se sociálním
příspěvkem asi čtyř tisíc našich korun za měsíc, ještě donedávna obývala s patnácti
dětmi pouze starý domek se dvěma malými místnostmi. Teď už se, naštěstí,
stěhují do většího. Paninovi, bydlící přes cestu, jsou na tom mnohem hůř.
Nepobírají žádné dávky, pouze občas se jim podaří něco prodat na trhu. Právě
teď mají nachystané svazky fialových krokusů, které dnes nasbírali
v nedalekém lese. Neomítnuté stavení z nepálených cihel zdobí obrovská prasklina a hrozí mu zřícení.
Otec, který je zbudoval, už sedmý rok nežije, maminka Marja má
pravděpodobně tuberkulózu. Během naší
návštěvy dostává záchvat. Dcera ji okamžitě ukládá do postele. Hlasitý nářek
maminky doléhá až k nám na dvůr. Pět ze sedmi dětí, které jsou ještě doma,
bezradně krčí rameny. Doktor prý k nim nepřijde, protože nemají peníze..
Bezodkladně naskakujeme do tranzita a pádíme k malé
plicní nemocnici. Ivan Filip s Rudou Reitzem jdou vyjednávat vyšetření. Je docela možné,
že přítomnost zástupce EU zapůsobila. Paní Paninovou hned zítra zadarmo
prohlédnou a pokud by se jednalo o otevřenou tuberkulózu, mohli by ji údajně i
nějaký čas hospitalizovat. Uvažujeme také jak pomoci s bydlením. Oprava
domku nepřipadá v úvahu. Jedinou možností je stavba nového. Zástupce
Maranathy navrhuje malý, jednoduchý, v americkém stylu. Reprezentant
Samari slibuje bezplatnou pracovní sílu. Uvidíme, možná o prázdninách. Dá-li
Pán…
S pastorem Ivanem poté zvažujeme možnost realizace tzv.
sociální adopce. Za asistence sociálního úřadu by vybral děti z nejchudších rodin, jednotlivě je
vyfotografoval, popsal rodinnou situaci i jejich aktuální potřeby a takto
sestavené karty dětí poslal k nám do Zlína. Úkolem Samari by pak bylo
najít tzv. adoptivní rodiče, kteří by byli ochotni „svému“ dítěti dvakrát do
roka nachystat balík se základními věcmi jako je ošacení, obuv, školní potřeby
a podobně. Věcné dary by se pak převezly na Ukrajinu a za přítomnosti zástupce
Samari rozdávaly konkrétním dětem nebo jejich rodičům. Samozřejmě, proti
podpisu a za asistence fotografa.
Po čtyřech dnech na Zakarpatsku balíme a loučíme se
s mávajícím Ivanem. Míříme za zapadajícím rudým sluncem. Tam někde je náš
Zapadákov. Tiše doufáme, že dorazíme celí, zdraví a veselí.
Podařilo se. Ve dvě v noci jsem, díky Pánu, celý, zdravý a veselý
na Kútech a zvoním u Rusů. Tak, ať žije Podkarpatská Rus!
