Podtatranské předjaří
Za vším hledej Hanu. Tentokrát i s Tomášem. Tato
rozkvétající československá dvojka mě v závěru roku šokuje dokonalým
překvapením. Poukazem do podtatranského wellnessu pro dvě osoby. Jak je vidět,
„zlatá mládež“ doopravdy existuje.
dárek
wellness
Mara
V polovině března vyrážíme i s pohlednější
polovičkou k polovině Slovenska. Podél Váhu se posuneme ke známé Maře a
pak už je to jen skok k nejmenším světovým velehorám. Pod bílým Kriváněm
se tu tyčí hned dva nóbl hotely s bezpočtem přerozkošných nabídek. V mém
případě jde však o těžko řešitelné dilema. Kašlu jako tuberák a pravděpodobně
přecházím už několikátou chřipku po
sobě. Buď mě wellness zabije nebo postaví na nohy.
Pieris
Kriváň
pokoj
Převážnou většinu času trávím ve vražedné vůni eukalyptů.
Zamlženou parní lázeň, jíž se bezmála celý večer oddávám, nakonec přečkám nejen
při životě, ale jak se později ukáže, i s mírně polepšeným stavem
průdušek. Svěží tatranský vzduch poté započatou proceduru ještě umocňuje.
Podbánské pláně s výhledem na nejznámější slovenský štít nám celé příští
dopoledne nabízí tu nejlepší možnou léčebnou variantu. Kvetou tu krokusy,
zpívají ptáci a celý kraj už voní po
jaru.
Západní Tatry
Podbánské
Vysoké Tatry
salaš
krokusy I
procházka
krokusy II
bazén na pastvinách
občerstvení
podtatranský svět
Jenom kousek odtud je ústí Ráčkovy doliny. Za starých dob jsme tu týden stanovali a za těch o něco pozdějších párkrát přespali po přechodech Roháčů. Do paměti se zapsaly nejen pravidelné ranní koupele v místním potoce, ale i úroda praváků, kterou jsme tu parkrát zastihli. Jednou jsme jich ulovili rovných tři sta padesát!
Ráčkovský potok
začátek doliny
Bylo by škoda Tatry jen tak rychle opustit, takže se od těch
Vysokých přemístíme k o něco nižším. Malá zastávka v Liptovském Hrádku
napoví, podle čeho toto město kdysi pojmenovali.
Liptovský Hrádok
Uděláme si malou zajížďku a po mnoha desetiletích se jdeme
podívat na kdysi živé táborisko v Malužiné. Tenkrát tu vegetovali hlavně
dederoni, řádily trabanty a z pátku na sobotu došlo k razantnímu zvýšení
ceny benzínu. Ze dvou na čtyři československé koruny. A také jsem tu potkal
vůbec prvního živého medvěda. Spokojeně se procházel jen kousek od postavených
stanů a plápolajících ohýnků. Zašlou slávu starých časů už takřka vůbec nic
nepřipomíná.
tu bývalo táborisko
Malužinský potok
Našim příštím útočištěm se stane Liptovský Ján. Konkrétně
penzion Horec na samém začátku předlouhé Jánské doliny. Nic lepšího nás nemohlo
potkat. K ubytování hned celá rodinná buňka a k ruce neuvěřitelně
pozorný borec, který to tady provozuje. Skvělá kuchyně s příjemnou
obsluhou a před chalupou termální jezírka s proudící teplou vodou. A ceny
poloviční než v okolních hotelech…
penzion Horec
interiér
výtečná polévka
žemlovka
spokojená klientka
nejbližší okolí
termální voda
jezírka I
přítok
jezírka II
fantazie
Navzdory modré obloze je dnes Jánská dolina, takřka bez
lidí. V klidu se tak můžeme zahledět k největšímu slovenskému
skalnímu oknu, které zdobí horní partie rezervace Ohniště nebo neobvykle
vydatnou vyvěračku, která za vteřinu vychrlí až kubík ledové vody. Vytéká odtud
prakticky celý rozdováděný potok.
skalní okno na Ohništi
vyvěračka
Jánský potok
U „horárně“ si dáváme lehčí odpočinek. Příjemnou kulisou
jsou jak blízké vápencové skály, tak i
vzdálenější zasněžené pláně sahající k vrcholovým hřebenům. Kvetou tu podběly a tak si někteří hned na místě dopřávají jejich blahodárných léčivých látek.
horáreň pod Bystrou
podběl
místo oddychu
fytoterapie
helioterapie
Stanišovskou jeskyni, která je za pár šupů zpřístupněna
veřejnosti však nestihneme. Zamáváme svéráznému dřevěnému hlídači a klesneme o
pár kilometrů níž. V ceně ubytování máme totiž vstup do saunového světa hotelu
Alexandra. Přívětiví borci, kteří tvoří personál vodní říše na vyhrazený čas
pobytu naprosto nehledí a dokonce nám doporučují dělat totéž. „Hlavně nic
nehlídejte a pořádně relaxujte“ radí nám s širokým úsměvem a myslí to vážně.
S takovou sympatickou blahovůlí se u nás člověk patrně nesetká…
jeskynní stráž
Alexandra
Poslední den pobytu zahájíme zastavením u Svatojánského
vodního zřídla. Je poblíž kostela na horním konci dědiny. Teplá voda vyvěrající
z hlubin láká domorodce i kolemjdoucí k občasné koupeli. Prý je to
náramně zdravé a hlavně úplně zadarmo.
Liptovský Ján
rodinné domky
hotel Sorea Máj
termální zřídlo
kyselka
paní starostová
Putování za našimi bývalými tábořišti obohacujeme návštěvou
plácku v Borové Sihoti. Nachází se
břehů Váhu a kousek odtud se nachází minerální pramen Medokýš. Místní
obyvatelstvo sem míří s flaškami nabitými taškami, případně přímo
s malými dvoukoláky. Musíme uznat, že tato podzemní varianta má opravu
vynikající chuť.
výhled od Jána
Borová Sihoť
Medokýš
sihoťské táborisko
Váh
Přesun k Žiarské dolině, kde jsme taktéž za dávných
časů stanovali, trvá jen deset patnáct minut. Zato pochod ke známé horské chatě
bezmála půldruhé hodiny. Na rozdíl od včerejších Nízkých Tater jsou ty Západní
narvány zástupy lyžařů. Právě tu totiž končí skialpinistý závod „Bokami
Západnych Tatier“.
k Žiarské chatě
vítejte v dolině!
skialpinisti
Roháčský hřeben
cesta k chatě
Žiarská chata v dohledu
před chatou
dolní část doliny
tady kdysi býval kemp
tady jsme se koupávali
Úplně poslední zastávkou je ústí Jalovecké doliny. Paseku,
kterou jsme před čtyřmi desítkami let okupovali, nacházíme v docela
rozpoznatelném stavu. Tenkrát tu stály jednoduché stany, pobíhala spoře oděná
děcka, hořely ohně a nad nimi voněly škvařící se dobroty. Na řízky z masáků, kterých tu
bývalo plno, se prostě nedá nikdy zapomenout.
k Jalovecké dolině
pohled k Babkám
dávné tábořiště
odjíždíme
do videnia, Tatry!
----------------------------------------------------------------------------------------------
