Lhota Tour  - den první

(šestidenní cykloputování přes třiadvacet Lhot)

Motto:  V jasu i ve slotě od Lhoty ke Lhotě

 Ze Zlína až do Koryčan

 (přes Lhotku u Zlína, Lhotu u Malenovic, Lhotku u Kroměříže a Lhotu u Pačlavic)

                   

Ten nápad jsem pojal ještě coby příslušník Samari. Z počestných aktivit zmíněné zlínské humanitárky poněkud vyčníval projekt PPP, tedy Pospolitost potrhlých poutníků. Protože mě jmenovali jeho náčelníkem, přemýšlel jsem, jak potrhlé s počestným propojit. A tak vznikla  Lhota Tour  aneb Lhoty kontra  lhostejnost. Mělo se jednat o získání co největšího počtu zájemců, kteří by projeli co nejvíce Lhot (v republice je jich údajně kolem tří set) a za každý ujetý kilometr by věnovali korunu na jimi vybraný charitativní účel. Po předložení potvrzení by byli zahrnuti do jakési „Šlapací ligy dobročinnosti“,  průběžně sledované a podporované některým z obecně známých médií. Koordinátorem projektu by bylo, pochopitelně, Samari, které by  také spravovalo k tomuto účelu zřízené webové stránky. Cílem této potrhlé aktivity měla být inspirace k pohybu, poznávání a především k humanitárnímu cítění.  Uskutečnění tak trochu naivního snu  se nakonec nekonalo, v Samari už také nezacláním, nicméně nápad objíždět Lhoty mě neopustil.

Je prvomájové ráno roku jedenáct. Vyznavači zralých třešní oprašují rudé knížky se srpem a kladivem, příznivci Karla Hynka Máchy zase sní o třešni rozkvetlé. Se svým šestnáctiletým šlapacím veteránem, který už stačil pokořit kdejaký kout pravlasti praotce Čecha, stojím na pomyslném startu poblíž zlínského Náměstí práce. Na rozdíl od éry Gottwaldovy či Baťovy tu nepáchla ani noha. Současný lid obecný bere Svátek práce jako den klidu, případně úklidu.

Název Lhota, pochází, jak známo, od slova „lhůta“.  Znamenalo to dobu, po kterou ta či ona obec nemusela odvádět daně. Moje lhůta čítá šest dní. Během nich bych měl co nejkratší cestou objet všech dvacet Lhot či Lhotek ve Zlínském kraji a když se bude dařit, jako prémii přidat ještě tři přilehlé v končinách Jihomoravských. Pohled na mapu avizuje čtyři až pět set kilometrů.

Kolem půl osmé opouštím město obuvi, cihlových domů a překvapivých komunálních voleb, abych se podél ekologických doupat na Jižním Chlumu ekologicky přiblížit ke své první  Lhotě, vlastně Lhotce. Už nějaký pátek je součástí  Velkého Zlína,  leží v přibližné výšce  235 metrů nad hladinou moře a ve zhruba 90 domech ukrývá kolem 240 usedlíků. Před více než 150 lety tu spatřil světlo světa pozdější sběratel moravských pohádek, Matouš Václavek. Lhotka by podle moudrých hlav měla ležet na rozhraní Hané a Valašska, ale já, coby rodilý Valach, tu moc valašského nenalézám. Původní zástavba k sobě přitulených zděných domků svědčí zcela jasně ve prospěch Hanáků. Každopádně se jedná a dědinku sympatickou a pěkně upravenou. Dosvědčuje to především její centrum, kterému vévodí udržovaný parčík s kaplí a působivým sousoším sedící matky s dítětem.

Poté, co pomocí nezbytného fotoaparátu zdokumentuji svoji přítomnost v této výseči zeměkoule, zatáčím svůj stroj ostře k jihu. Na protějším kopci o nějakých 10 km dál a 100 m výš na mne čeká další, tentokrát už skutečná Lhota. Napřed tedy přes Tečovice dolů ke krásné modré Dřevnici, jejíž hladina tu vyhlíží poněkud hnědozeleně a potom kolem malebného malenovského hradu frekventovanou silnicí nahoru. Táhlé stoupání listnatým lesem mi tu poprvé avizuje, že pro netrénovaného penzistu s šesti a půl křížky na krku nebude Lhota Tour žádným pohodovým špacírem. Dobře mi tak, coby správný důchodce jsem měl odložit kolo do muzea starožitností a raději  se  věnovat tréninku způsobné chůze v bačkorách , případně užitečnému nácviku nocování v rakvi.

Lhota u Malenovic, jak bývá tu a tam nazývána, se rozprostírá na zemědělsky využívaném oblém návrší mezi dvěma potůčky. První zmínka o tomto sídlišti pochází už z roku 1362. V současné době tu střechu nad hlavou nachází kolem osmi stovek duší, pokud ovšem nepočítáme ty automobilové, traktorové, případně bicyklové. Přestože většinu obyvatel to patrně táhne spíše do nákupního střediska, případně hospody, pohledné vesnici zcela přesvědčivě vévodí katolický kostel. Ční tady do vesmíru už od roku 1900 a měl by být zasvěcen svaté Anně. Pokud se skutečně jedná o Annu z vánočního příběhu, potom tu mají místní Lhoťanky a nejen ony, báječnou inspiraci. Správce zdejšího ovčince neznám, ale pokud internet nelže, bude asi docela akční. Děti z jeho farnosti totiž s populárním Jiřím Zmožkem nazpívaly sérii křesťanských písniček a ty pak údajně vyšly na celostátně prodávaném cédéčku.  Duchovněji založené návštěvníky možná láká i nedaleko se vinoucí naučná stezka z Velehradu na Hostýn či posezení u pramene tzv, „Svaté vody“. Chutná skvěle, ale na obmytí mých nectností patrně nestačí. Jiného mínění bude možná prošedivělý domorodec z Karlovic. Zmíněnou tekutinu si čepuje do kanystrů. Odváží si jí pak domů plný dvoukolák. Zatímco symboly u pramene evokují vzpomínky na golgotskou smrt tří mužů, kamenný pomník, u kterého se zastavuji, připomíná smrt tří žen. Byly tady zavražděny v roce čtyřicet pět.

 Na rozdíl od zmiňovaného milovníka zdejší vody však není mým nejbližším cílem jmenovaná studánka, ale přímo Napajedla. Vody je tu požehnaně, přestože zatím jen mrholí. Dokonce tolik, že na hladině největší z moravských řek se tu promenáduje výletní loď. Doháním ji po bezchybně rovné cyklostezce mířící k Otrokovicím a potom zkoušíme, kdo z koho. Navzdory stovkám koní ukrytých pod palubou, motorové plavidlo beznadějně prohrává.

Před fotogenickými Kvasicemi začínají šedé mraky černat a před Velkými Těšany přichází to, nač jsem se ani trochu netěšil. Severní vítr je tu opravdu krutý a vydatné kapky bušící do pláštěnky více než nepříjemné. Náladu mi zvedá jen konečně klesající vozovka  a také vtipné nápisy, které na ni kdosi přes noc namaloval. S čím dál dotěrnější kosou zase ostře kontrastuje zlatožlutý lán řepky olejné. Její těžká vůně mě bude provázet po většinu příštích šesti dnů.

Po zdolání stoupání přes Zlámanku se počasí poněkud láme. Déšť ustává a máme tu v pořadí třetí Lhotu, pro změnu opět trochu zdrobnělou.  Lhotku u Kroměříže, jak udávají prameny, by mělo obývat pouze kolem 75 lidí. Psané údaje se vztahují k roku 1382 a tvrdí, že v onom středověkém čase tvořila jeden statek s nedalekými Cvrčovicemi a nazývala se Lhotou. Přestože je nyní součástí známějších Kostelan, kostel byste tu hledali naprosto marně. Něco, co by jej mohlo mlhavě připomínat, je pouze k rodinnému domu přilepená minikaple s věžičkou, bílým křížem a zamřížovanými dveřmi. Sotva znatelné centrum obce tvoří ještě zastřešená autobusová zastávka. Patrně největší stavba této Lhotky, bílý vepřín za dědinou, je však, alespoň podle údaje na internetu, na prodej. Případným zájemcům o chov selátek, kanců a sviní však neručím, že se tak už nestalo. Majitel jej totiž chtěl střelit za pouhopouhých dvě stě litrů.

Patrně nejmenší ze „zlínských“ Lhot mě však zaujme až v samotném finále. Naproti poslednímu z obytných domů se rozkládá menší parkoviště. Na zelené louce tu postává pár vétřiesek. Tu jedinou pojízdnou zdobí, kromě malé cedulky na dveřích, která identifikuje majitele, především nepřehlédnutelné označení za předními skly: Radek, sex instruktor.cz. To, že si provozovatel inzerované živnosti zvolil právě terénní vozidlo, se dá celkem snadno pochopit, ale skutečnost, že k tomu potřebuje valník s nemalou ložnou plochou se jeví  jako poněkud záhadná. Každopádně dnes, na prvního máje, má na korbě naložený jen  nápadně zrzavý železný šrot.

Putování k nejzápadnější Lhotě Zlínského hejtmanství má potom už víceméně stejný ráz. Silničkou dlouho a přetěžko nahoru, překrátce a lehce dolů, občas lesík, stromořadí,  především ale svěže zelené obilné a kanárkově žluté řepkové lány. Upravené Zdounky, pohledné Morkovice a mezitím bych, já trouba, málem zapomněl na vesnici Troubky, která se, na rozdíl od mediálně známější hanácké jmenovkyně, neusadila na břehu vylévající se řeky, ale praktičtěji poskládala pěkně do svahu.

Lhota u Pačlavic je, jak se dá tušit, místní částí právě jmenované sousedky. Písma znalí kronikáři ji zmiňují už v roce 1349. Stejně jako to, že v 16. a 17. století byla, pro změnu, pustá. Jestli za to mohou čeští bratří, kteří se v onu dobu zmocnili několika okolních katolických farností nebo nájezdy Švédů, zůstává záhadou. Po jedněch ani po druhých tu už dávno není slechu dechu. Růžový kostel svatého Floriana, postavený kolem roku 1840 dává naopak jasně najevo, která z křesťanských tradic měla v těchto končinách nakonec navrch. Podobně jako poblíž Malenovic, i okolí této Lhoty se může pochlubit studánkou s nevšední historií. Události kolem Zdravé vody, jak tady pramenu říkají, kolemjdoucím připomíná malá kaplička.

Nejzápadnější ze Lhot , v níž končí úrodná pole, úzká silnice i samotný Zlínský kraj, však ani zdaleka není žádným Zapadákovem. Barevné fasády rodinných domků přívětivě zapadají do zeleně blízkých listnatých lesů. Široká náves s parkovou výzdobou, potůčkem a zmíněným růžovým kostelíkem naznačuje, že přibližně 220 mužů, žen a dětí sídlících ve více než stovce domů si k životu vybralo místo více než příjemné.

Přestože mi tachometr oznamuje 80 ušlapaných kilometrů, tedy splnění denního limitu, stařecké tělo ještě registruje jistou rezervu. Po červené turistické značce začínám stoupat do jarem zářících bukových hvozdů Litenčické vrchoviny. Pro příští hodinu a půl mi bude společnost dělat jen pár srnek a bezpočet švitořících ptáků. Nebe už také docela zmodralo a tak blížící se závěr dne, který si poté jaksepatří vychutnávám u kruhového větrného mlýna s kruhovým výhledem, dává zapomenout na přestálou zimu, déšť i otlačené pozadí.

„Je na čase přemýšlet o místě na přespání“, říkám si v duchu a poohlédám se po nějakém skrytém plácku  V zemědělské krajině, která opět vystřídala lesní pohodu, je to ale problém. Rozhlížím se neustále,až zjišťuji, že není po čem. V Koryčanech, kam jsem přes další tři vesnice doputoval, je už úplná tma. Liduprázdným městečkem  na chřibském úpatí se protáhnu až na jeho konec a podle mapy zatáčím k přehradě. Pitnou kapalinu bez chuti a zápachu, kterou právě zadržuje, si tu domorodci chrání betonovou zdí a vysokým plotem. Silnicí, jíž prvomájového večera nikdo nepotřebuje, stoupám výš a výš. Najednou uslyším slastnou melodii dokumentující přítomnost proudící vody. V totální tmě se za svitu dohasínající čelovky přes houští, mlází a výmoly proderu o nějakých dvě stě metrů dál, k parádně zastrčené zátočině. Tady mě zaručeně nikdo nevyhmátne! Ukazatel času zvěstuje půl jedenácté, měřič vzdálenosti něco přes sto devět kilometrů.

Oranžová vatra vesele plápolá už bezmála druhou hodinu, večerní polévka z ešusu také zmizela, neděle si právě chystá vyměnit místo s pondělkem. S nemalým úžasem se najednou zadívám na sotva postřehnutelné světýlko. Je blíž a blíž, z temnot se čím dál zřetelněji ozývá zlověstné praskání roští. Nějaká mohutná postava si to míří přímo ke mně! „Pane, prosím vás, zachraňte mě, já jsem se ztratila!“, zaznívá najednou z úst vyplašené dívky poněkud statnějšího vzrůstu a poškrábaných končetin. Nervózně mává rozsvíceným mobilem, dodává, že cestuje na kole z Brna, potřebuje se dostat na hrad Cimburk a trochu se přepočítala s odhadem času na cestu. Čekající kamarádi ji prý už začali hledat, mezitím ztratila signál, zato pár set metrů odtud  narazila na divočáka. A to je, jak tvrdí, zapřísáhlým nepřítelem adrenalinu a jakéhokoliv dobrodružství.

Ve sporém světle mobilního displeje pak spolu v mapě pátráme po nějaké cestě k vysvobození. Půlnoční dobývání hradu, který by měl být odtud necelou hodinu cesty,  patrně pro čerstvě zletilou princeznu dopadlo úspěšně. Černé kroniky příštích dnů se totiž o žádné nezvěstné či divokým kancem stržené děvě nezmiňovaly.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lhota Tour  -  den druhý

(šestidenní  cykloputování pes třiadvacet Lhot)

Motto: V jasu i ve slotě od Lhoty ke Lhotě

 Přes Chřiby až na Slovácko

(přes Ostrožskou, Hroznovou a Tvarožnou Lhotu)

Nejkrásnější věci bývají zadarmo. Za noc v hotelovém pokoji s imitací hvězdnaté oblohy, bublání potůčku a ranního probuzení zpěvem černého kosa  bych utratil nejmíň tisícovku. Tady neplatím ani korunu a navíc to mám ještě s krbem. Ranní vločková kaše s oříšky a rozinkami chutná výtečně, stejně jako na ohni uvařený petrklíčový čaj. Slunce je ještě poněkud zubaté, zahřívám se proto zrychleným přesunem po stoupající cyklostezce. Kamenný Cimburk s kruhovou věží má brány zavřené, půlnoční návštěva tu po dramatické noci někde sladce dospává a tak pátrám po žluté značce, která by mě přes temeno Chřibů přetáhla na jejich druhou stranu.

Zatímco to včera bylo převážně o asfaltových okreskách, případně slušných lesních cestách, dnešek, aspoň jeho dopolední část, se jeví jako víceméně terénní záležitost. Pěšiny a nezpevněné komunikace, kličkování mezi stromy a hlavně technické sjezdy do údolí, to je právě ono, co na tomto druhu cestování nejvíc miluji. Jižní svahy chřibských kopců mi to v docela slušné míře dopřávají. Tentokrát ale bez vyděšených, z cesty uskakujících turistů, nechápavě kroutících svými normálně uvažujícími hlavami.

Osvětimanská vodní nádrž obklopená lesy a dvěma rybáři mi nabídne půlhodinku blažené relaxace, pak už po zeleně značené turistické cestě stoupám, klesám či drkotám mezi pečlivě obdělávanými poli a ještě pečlivěji udržovanými vinicemi. Neklamné znamení, že jsem doputoval na autentické Slovácko.

Ve znamení azurové oblohy a svěžího severáku se přes Újezdec, Ořechov , Domanín a Moravský Písek dostávám zpátky k líně tekoucí řece Moravě.  Betonový obloukový most v Uherském Ostrohu mi umožní přejezd na druhý břeh a velice slušná cyklostezka potom  pohodový posun k první slovácké Lhotě. A jak se později ukáže, není to dědina ledajaká.

Ostrožská Lhota se může pochlubit nejméně dvěma „nej“. Se svými šestnácti sty obyvateli je největší Lhotou v Česku a jak počtem lidí, tak překrásným panoramatem je jasnou „Prahou“ mezi Lhotami. Na jejím katastru leží rovněž největší sluneční elektrárna ve střední Evropě. Začátkem dvacátého století se tu také narodil významný kněz, Antonín Šuránek, na jehož památku tady stojí Pastorační dům s muzeem, jeho knihami a sochou v životní velikosti. Nebyl zrovna po vůli nacistům a jak to většinou bývalo, ani jejich rudým nástupcům. Komanči jej v roce 1951 zabásli, brzo nato zase propustili, ale on, údajně, na protest odmítl odejít. V base jej trpěli ještě dalších pár let, až ho z ní v pětapadesátém nemilosrdně vyhostili.

Vinařská obec pod Svatým Antoníčkem je poprvé vzpomínána v roce 1366. V polovině 18.století k ní už náleželo neuvěřitelných 56 ha vinic. Impozantní kostel Svatého Jakuba staršího zdobí její panoráma více než sto let. Vedle stojící budova základní školy je kromě zářivě žluté barvy nápadná také nepřehlédnutelným nápisem: Zdárná mládež, chlouba vlasti. Jak zvěstují internetové stránky, měly by tu tančit dva folklórní soubory, Háječek a Kameňáček, cvičit mažoretky a pozpěvovat mužský pěvecký sbor. O myslivcích, hasičích či chovatelích se zmiňovat ani nemusíme, protože ti se vyskytují takřka v každé Lhotě. Poměrně čerstvou záležitostí se stalo otevření populární relaxační zóny.  Přetřásaným problémem současnosti je ale nedávné nešťastné poražení lípy svobody. Byla zasazena v nešťastném roce šedesát osm na protest proti poražení začínající svobody nešťastnou Sovětskou armádou.

V největší ze Lhot se rozmýšlím kudy kam. Mám  tu po ruce ještě tři slovácké Lhoty. Jenže ty už neleží na území Zlínského kraje. Ale široko daleko, na celé Jižní Moravě se už pražádná dědina tohoto názvu nevyskytuje. Jet či nejet? Poměrně rychle se rozhoduji pro první variantu.

Vydrápat se s ověšeným bicyklem a sedmdesáti kilogramy živé váhy k „Antoníčkovi“ stojí, pravda, trochu času i námahy. Široký výhled do kraje vína a moravských písniček  to však přebohatě vynahrazuje. Na návrší s poutním kostelem a vším, co k němu náleží, vládne dneska božský klid. Je totiž všední den a nekoná se žádná pouť. Vzrostlou alejí podél vinohradu, křížové cesty a kamenného Toníka se po mírném oddechu slušným tempem spouštím dolů do Blatnice.  Kousek rušnou silnicí, pak travnatou cestou mezi poli na modrou značku a po ní do další ze  Lhot, tentokrát se slováckým příjmením Hroznová.

Píše se o ní už roku 1371, tenkrát se jí ale říkalo Veselská. Po nějakých dvou stovkách let ji povýšili na městečko, do znaku dali dvě révové ratolesti a překřtili tak, jak ji známe dnes. Sympatický název vonící po vínu trochu zkomplikovali všudypřítomní Němci. Kdoví proč, ale v jejich germánštině se tato přívětivá Lhota jmenovala Hrozna. V polovině 17. století tu vyrostl kostel připomínající Jana Křtitele, jeho vzhled však časem vyšel z módy a tak jej Hroznolhoťané po 350 letech přebudovali do dnešní podoby. Není bez zajímavosti, že v této dědině žil a především tvořil věhlasný slovácký malíř Jožka Úprka. Jeho dům, který na rozdíl od svého obyvatele stále stojí, údajně přestavěl neméně slavný umělec, Dušan Jurkovič. Typickým znakem této Lhoty je lipová alej tvořící jakousi pomyslnou osu vesnice. Byla vysazena roku 1899 na počest tehdejšího starosty Pavlici. Za svou starostlivost  o obec byl tehdejšími mocipány vyznamenán a svou popularitou se možná přiblížil jeho současnému jmenovci z Hradišťanu, kterého pro změnu dnešní monarcha z pražského Hradu dvakrát nemusí. Bezmála třináct set  domorodců okupujících kolem 440 chalup se má možnost podílet na obnovování starých tradic, jakými jsou například Jízda králů, Živý Betlém a podobně. Samostatnou kapitolu tvoří zdejší ochotníci, jejichž populární „Etýdy“ jsem nedávno vylovil na televizi Noe. Asi budu hrozný, ale mě v Hroznové Lhotě nejvíce zaujal dům naproti kostela s číslem popisným 77. Je sice v hrozném stavu, zato mi poskytl možnost představy, jak krásně to na slovácké vesnici vypadalo před těmi 77. a více lety.

Někdo má rád hrozny, někdo zase tvaroh. Tvarožná Lhota leží od té předchozí coby kamenem dohodil. Necelá hodinka pohodové jízdy i s minizastávkou v Kněždubu, kde  se zmíněný Joža i se svým bráchou Frantou narodili a dnes v klidu pospávají  na Slováckém Slavíně. Název právě jmenované Lhoty prý skutečně vznikl na základě známého produktu pocházejícího z kravského vemene. Tvaroh zde byl odnepaměti důležitým obchodním artiklem a jak tvrdí Tvarožlhoťané, dodnes tu na něj nedají dopustit. Vyhlášené svatební koláčky z místní pekárny, plněné zmíněnou bílou hmotou, jsou toho pádným důkazem. S tvarohem tu ale dnes úspěšně soupeří největší ovocný strom Evropy, oskoruše. Dokonce tak, že má v obci svoje muzeum, naučnou stezku a jednou ročně oskorušobraní. Tato pozoruhodná jeřabina, jejíž semeno vyklíčí až poté, co projde zažívacím traktem nějakého živočicha, člověka nevyjímaje, nabízí plody nejen chutné, ale jak se tady tvrdí, i neobyčejně zdravé. Ani bych se nedivil, kdyby se co nevidět z Tvarožné stala Lhota Oskorušová. O obci, v níž dnes nachází domov na devět stovek lidí se první zmínka traduje na rok 1475. Funkcionalisticky pojatý kostel byl ale postaven o něco později. Tedy, o necelých pět set roků. Koho nebaví kostely, případně muzea, může  v klidu vyběhnout na nejbližší kopec, tam ještě zdolat 177 schodů a z terasy rozhledny Travičná pozorovat úrodnou nivu řeky Moravy či nádherné krajinné scenérie blízkých Bílých Karpat.

První bělokarpatské stoupání zdolávám za pomalu rudnoucí oblohy. Když doputuji k někdejšímu keltskému hradišti na Šumárníku,  slunce už zapadá a než se po hřebenu posunu k oblému návrší s poetickým názvem Výzkum, je docela slušná tma. Slalomem mezi překrásnými dubovými solitéry sjedu k potoku a tady, pod košatými korunami listnáčů, rozdělávám nezbytný večerní oheň. Dřeva je dost, obloha plná hvězd, večeře „co brašna a příroda daly“, výtečná. Není co řešit, po půlnoci usínám a v bezstarostné horizontální poloze sním své narůžovělé sny.

Naneštěstí si jich dneska moc neužiji. Povědomý budíček  připomínající bubnování se ozývá co nevidět. Intervaly mezi jednotlivými přeháňkami jsou čím dál kratší a později se ztrácí úplně. Stan, z pochopitelných důvodů nevozím. Skrčím se do klubíčka, přehodím přes sebe pláštěnku a zkouším dospávat. Občas se to i daří. Později ale zjišťuji, za jakou cenu. Některé části spacáku se dají bez problémů ždímat. Začíná svítat.

Lhota Tour  -  den třetí

(šestidenní cykloputování přes třiadvacet Lhot)

Motto: V jasu i ve slotě d Lhoty ke Lhotě

 Od Bílých Karpat až k Vizovickým vrchům                                     

(přes Novou Lhotu a Lhotku u Hradčovic)

Časně ranní vatra plápolá jen po nezbytně dlouhou dobu. Teplý čaj z mařinky vonné, která mi mimochodem ani trochu nevoní, chleba, česnek, vegepaštika a vzhůru na oře! V tuto chvíli je mi spíš na obtíž. Jen co ho orosenou trávou vytlačím na Výzkum, starostlivě zkoumám aktuální vzhled oblohy. Včerejší modř nápadně ztemněla. Hvízdavý vítr s přemírou kapek nevěští nic příjemného. Z promáčených bot se začínají ozývat chladnoucí nohy a při sjezdu do údolí k nim přibývají i konečky prstů na rukou

.  

Cestou do Velké nad Veličkou velká zima naštěstí povoluje. Může za to nevelký kopec a velká snaha jej udolat. Dokonce i velké cáry mraků teď začínají vykazovat jisté trhliny. Přeháňky jsou sice časté, ale zatím se to dá zvládat. Z Javorníku se potom stoupající lesní cestou  podél kamenitého potoka líně posunuji výš a výš. Cyklostezka se později stáčí doleva a kromě směru výrazně mění také povrch. Po kamení a přes sem tam nějaký ten brod je to v pohodě. Tlačit obtěžkané kolo slušně nakloněnou rovinou po klouzajícím blátivém chodníčku je už poněkud náročnější. Zlatý hřeb však přichází až kousek před další Lhotou. Polňačka, která k ní neklamně míří, nedovolí ani metr jízdy. Jakýkoliv pokus o její využití odměňuje nekompromisním zalepením všeho, co je v dosahu bahnem obalených pneumatik. Kola, která se odmítají otáčet, jsou k ničemu. Takže, klacík, vyčistit, pár desítek metrů popojet a zase pěkně znova. A tak několikrát dokola. Za padající vláhy a honících se nízkých mraků je to bezesporu náramná zábava! Na prahu Nové Lhoty mi tak  ke slušnému  zpoždění  přibývá ještě vizáž čerstvě vykáleného prasete domácího.

Z horlivé snahy o zpojízdnění stroje a jakéž takéž zkulturnění svého vzhledu mě vyrušuje přívětivě šišlající Novolhoťan v maskáčích. S potutelným úsměvem na rtech mi zvěstuje, že pokud mám namířeno nejkratší cestou k Vápenkám, čeká mě další a nepoměrně delší opakování právě končícího rituálu. A pokud to opravdu nechci dneska zapíchnout, pak rádio vyhrožuje ještě vydatnějšími slejváky a výrazným ochlazením ústícím do nočních mrazíků. Takže, ledoví muži, buďte vítáni!

Nová Lhota, ležící v úctyhodné výšce pěti set metrů nad mořem  a je tak nejvýše položenou obcí Horňácka, byla založena až kolem roku 1600. Prý za to mohou Valaši. Koho jiného by také napadlo stavět chalupy někde v horách? Byli sem údajně strážnickými mocipány najímáni ke kácení rozlehlých pohraničních lesů. Na vymýcení rubiska  dostali určitou lhůtu, takže je jasné, kde hledat původ současného názvu. Tato horská dědina, ve které žije kolem sedmi stovek lidí, se od ostatních horňáckých obcí liší také kroji, tanci i nářečím.  Pokud bychom se odtud chtěli vyškrábat na nedaleký, bezmála kilometr vysoký vrchol Velké Javořiny, museli bychom zdolat ještě nějakých 460 výškových metrů. Patrně bychom tam potkali staré dobré bratry Slováky a společně bychom se ze srdce vysmáli horlivým iniciátorům připitomělého dělení Československa. Součástí obce je také rekreanty oblíbená místní část Vápenky s dochovanými ukázkami původní architektury. V jejím katastru se rovněž nachází významná přírodní rezervace Porážky, ve které by měla růst, jako na jediném místě v republice, vzácná rostlina všivec statný. Nové Lhotě vévodí od roku 1729 barokní kostel sv. Matouše, jehož interiér doznal v posledních letech nové, velice sympatické úpravy. Přírodní motivy se tu  náramně zdařile snoubí se spirituálním posláním místa a umocňují jeho atmosféru. Zvláštností je rovněž tzv Raškův kancionál, který v roce 1751 sestavil a vlastnoručně vyzdobil místní rektor Pavel Raška.

Ve stavu, v jakém se právě nacházím, by mě pravděpodobně do svatostánku, napomáhajícímu spasení lidí, nepustili a tak mířím ke slušně spaseným  pastvinám s vypasenými, právě se pasoucími exempláři tura domácího. Statný býk, který se evidentně pasuje na náčelníka početného stáda, mi dává zřetelně najevo, že můj původní záměr, zkrátit si cestu kličkováním mezi jeho harémem, by pro mne ani mého oře nemusel dopadnout nejlépe. Vzdávám se proto ilegálního pokusu o překonání elektrického ohradníku a travnatým okrajem podél rozbahněné polní cesty popojíždím k Vápenkám. Přívětivě šišlající mládenec v maskáčích měl pravdu. Pár metrů mazlavým  blátem a kola se opět netočí! Nevyhnutelný očistný rituál se opakuje nejmíň pětkrát, než se naštvu  a vyměňuji si s bicyklem pozice. Nenese mne, ale já poponáším jej. Z kopce klesající zkratku, která by se za sucha prosvištěla během dvou minut, zvládám za třicetinásobek.

Opět poprchává, takže Vápenky jsou totálně vymetené. Což je náramné štěstí, jinak  by zamatlané individuum na bahnem obaleném kole museli domorodci  z upravené, turisticky atraktivní  dědinky eskortovat do nejbližší čistírny. Mně se ale v tuto chvíli zdá, že příroda se sama postará. Naneštěstí se ani trochu nemýlím.

Pár kilometrů za vesnicí, v nekonečných lesích pod svahy Velké Javořiny, začíná déšť nápadně sílit a z dálky se ozývá neškodné burácení. Sednu pod dva huňaté smrky a vybaluji svačinu. Po čtyřech pěti soustech najednou prásk, prásk! Hrozivé zadunění je dostatečným varováním. Z relativně pohodových pozic pod vysokými stromy co nejrychleji pryč! Přestože se z šedočerných mraků spouští voda proudem, ukázněně se pod pláštěnkou  krčím na otevřené pasece v uctivé vzdálenosti od živých, čtyřicetimetrových hromosvodů. Potokem se valí světle hnědé kafe a po dvaceti minutách se ve vodní tok proměňuje i lesní cesta, na které postávám. Krajina kolem nejvyšší hory Bílých Karpat bouřce zřejmě učarovala .Točí se tady i s doprovodným lijákem nejméně hodinu.

Osedlávám svého slušně osprchovaného oře a za mírného deště odhodlaně vyrážím proti proudu. Citelně se ochladilo, opět mi mrznou nohy i ruce. Postupně vyšlapu až k hranici mraků, kde je zima ještě citelnější. V mléčné cloně bílé mlhy konečně identifikuji odbočku na Horní Němčí. Dlouhý drkotavý sjezd je tentokrát doprovázen i mírným drkotáním zubů. Jedu sice s kopce dolů, ale proti čím dál protivnějšímu větru. A ten, jak je tento týden v kraji zvykem, fouká od severu. Navíc mi teď nezbytná pláštěnka  slouží jako dokonalá  brzda. Takže se opět víceméně ploužím. Ve Vlčnově proto tentokrát neprobíhá  Jízda králů, ale  ukázka doběhu zmoklé slepice v posledním tažení.

Chlapci Vlčnovjané, včetně jejich dámských protějšků,  osedlávají v tomto nečase vyhřáté pozice hospod či cukráren a já se k nim  tuze rád přidávám. Nejdřív se u horkého čaje zakusuji do zdejších populárních koláčků a poté si po teplé polévce dopřávám pořádnou pizzu. Evidentně jsem tu za exota, ale hlavně, že mi konečně přestávají mrznout nohy. Má drahá choť se mi teď sice telefonem snaží předestřít hrůzné scénáře příštího vývoje počasí, mně ale něco napovídá, že na zabalení je ještě čas.

Hodinu před setměním jsem v dalším z dílčích cílů, Lhotce, která je už přes 50 let součástí poněkud významnějších Hradčovic. Milovníkům ladných křivek, sledujících volbu nerůznějších královen, zmíněná dědina možná něco napovídá. Pochází odtud jedna z finalistek loňské soutěže České Miss, příjemně nazrzlá Dominika Opplová. Samotná Lhotka, ve které dnes ve 120 domech sídlí něco kolem 340 obyvatel, je poprvé zmiňována v roce 1374. Podobně jako její známější sestra, vznikla u frekventované obchodní cesty vedoucí údolím říčky Olšavy. Upravená obec, přizdobená kaplí sv. Barbory, se táhne ve svahu, který končí u turisty oblíbené rozhledny s bezmála stovkou schodů. Kromě jiného se odtud dá dohlédnout i k nedaleké přírodní rezervaci na Rovné hoře, kde má poletovat až 13 druhů motýlů. Navíc tu prý žije také nějaký vzácný druh mravence, jehož výskyt se váže pouze na několik málo lokalit v Evropě. Místní myslivci naopak varují před existencí divočáků. Vloni jich prý skolili rovných jednadvacet!

Na konci dědiny, jejíž stoupání jsem raději absolvoval vedle kola, mě čeká náhorní rovina s poli a nenáviděným protivětrem. Nepříliš blátivou polňačkou se za mírného poprchávání pomalu přibližuji k souvislému pásu smíšených lesů. Znatelně se stmívá a já, jak už to bývá, nemám zajištěnu žádnou střechu nad  hlavou. Samozřejmě, že to, coby individuum věřící, už nějaký čas oznamuji Nejvyšší podatelně. Jako se mi to stalo už nesčetněkrát, i teď ve mně rezonuje zřetelné tušení, že něco jako vysněný seník, už mám kdesi nachystaný. Tak, to jsem, Pane Bože, zvědavý!

Zdejšími hvozdy jsem už sice kdysi kolmo přejížděl, ale, kdo by si měl pamatovat všechny krmelce? Jen tak, podle nějaké logicky nezdůvodnitelné intuice, odbočuji za stále hustějšího šera ze značené lesní pěšiny. Nenajdu-li něco do čtvrt hodiny, tak jsem v háji. Popravdě, se v něm teď opravdu nacházím, tvoří jej duby a habry i borovice, ale to je mi při přechodu monzunu málo platné. Nebloumám zmíněným hájem ani pět minut, a věřte nevěřte, najednou mám před sebou seník jako vyšitý! Staré seno odklizené, zastřešená plocha deset čtverečních metrů. Potřebuji něco víc? Díky, Pane Bože!

Oheň z pozůstatků dubů a habrů i borovic plápolá nejméně do obvyklé půlnoci, boty a spacák i promáčené odění se vzdávají nasáklé vláhy, na černém nebi začínají dokonce poblikávat stříbrné hvězdy. Předpovědi meteorologů se prostě někdy nenaplní. V tuto chvíli jsem jim za to neskonale vděčný. Prostorný krmelec si nechávám v záloze a karimatku natahuji podél dohasínající hromady uhlíků.