úterý 30. září 2014

Čtvrtstoletí Chátry
- Lázy -

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rovných pětadvacet let uplynulo od doby, kdy se Chátra, tedy dávní účastníci tzv Blážových táborů, shromáždili na svém prvním sletu. Stalo se tak na Ježonkách poblíž Visalájí, nedlouho po Velké sametové. Tenkrát chtěli společně zavzpomínat na ony bájné, samozřejmě ilegálně organizované akce. Od té vůbec první to bylo v oněch letech taktéž jedno čtvrtstoletí, takže v letošním prázdninovém čase od ní uběhlo už  celých padesát roků. Za tu dobu odešli na Velký vandr tři někdejší táborníci i samotný náčelník Bláža. Chátra se však schází dál. Protože je, jak se zpívá v její hymně, svým způsobem nesmrtelná. Letošní jubilejní slet se konal poslední zářijový víkend na valašských Lázech. Zúčastnilo se jej kolem patnácti, jak jinak než skvěle naladěných pozůstalých.   

místo sletu

bližší určení

ubytování

výhled z okna

strava pozemská

 strava duchovní

 sváteční oběd

autopark

 odpolední špacír

 lesní cestou

 lesní necestou

 většina chátrajících

 výhled k vesnici roku

 nezdolní

 na Porubě

 dál tou rosou

 stíhací jízda

 odpočívadlo

 horní chlapci

 sjezd

 zpátky k Lázům

 zastávka

 večerní hosté

 večerní hostina I

 večerní hostina II

večerní everygreeny

 svítání

 probuzení

 krásné ráno

 mlhy v údolí

 Lázy po ránu

 pozůstatky léta

 rosa

 zvonky

 pozdrav podzimu

 útočiště Chátry I

 útočiště Chátry II

 sousedé

 snídaně 

 jitřenka

 relax na lavičkách

 relax na pastvinách



 poslední vycházka

 fotograf Kon

návrat

 blízké okolí

na shledanou, Lázy!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(-: ahoj :-)  

pondělí 22. září 2014

Černomoří s bělovláskou
- Kiten -

K Černému moři se už nejezdí, k Černému moři se létá. Pokud máte letiště skoro za rohem, je to přenáramně pohodlné. Není také špatné někoho si přibrat. Když tedy k moři Černému, tak jedině s bělovláskou. V daném případě s mojí zákonnou manželkou.





Z mošnovského letiště startujeme před svítáním. Přeplachtíme Slovensko, Maďarsko, Rumunsko i větší část Bulharska, abychom se už po půldruhé hodině letu snesli na plochu mezinárodního přístaviště vzdušných korábů v Burgasu.



Cesta do cílové destinace v přímořském Kitenu zabere další hodinu jízdy autobusem. Ještě před ní se dovídáme, že tu předevčírem spadlo nejvíce vody za posledních sedmdesát let. Povodeň prý poničila kempy, pláže a dokonce si vyžádala lidské oběti. Letošní pobřežní lenošení tak bude mírně nestandardní.



Přesvědčujeme se o tom už téhož dne po poledni. Poté, co se stačíme ubytovat v příjemném hotelu jménem EOS a bez povšimnutí minout přeplněnou severní pláž vyzdobenou žlutými slunečníky a zelenými chaluhami, protáhneme se lesem k nepříliš vzdálené  pláži primorské.


Zatímco kitenský břeh zdobily jen chaluhy, zdejší písčina oplývá zbytky stromů, rákosí a nejrůznějších plastů. Ve zčeřených vodách  navíc víří chomáče červených řas a na stožáru plápolá stejnobarevný prapor. Máme podezření na ruskou invazi z protějšího Krymu. Právě odtud totiž vane hvízdající vítr připomínající vichřici. Navzdory zmíněným handikepům je tu lidí jako much. Ty zdejší jsou ale tak drzé, že každé přistání na závětrné straně těla oznamují ne zrovna příjemným píchnutím. Černomořská premiéra je tudíž poněkud rozpačitá.





Podobné je to podvečerním návratem k našemu kitenskému útočišti. Vedeni osvědčenou intuicí k němu zamíříme co nejkratší cestou. Ta naneštěstí vede do spleti dávnověkých ubytovacích komplexů z éry přeslavné RVHP. To by až tolik nevadilo, kdyby nebyly ohraničeny nejrůznějšími druhy plotů. Jeden z nich, který chrání socialisticky vyhlížející sídliště chátrajících bungalovů, se nám podaří přelézt. Zdolání následné trnité buši, která si tu svobodně vládne už od pádu totality, je však nad naše síly. Takže zpátky přes zrzavé oplocení, zakomplexovanou čtvrtí málem až k moři, a pak úctyhodnou oklikou po různobarevně dlážděných chodnících k vytouženému Eosu. Samozřejmě za předpokladu několikerého zdolání zdejších převysokých obrubníků. Méně zdatným jedincům radíme přibrat si na bulharský městský špacír žebřík nebo přenosné hliníkové schůdky.




Samotné ubytování včetně ranní snídaně však nemá chybu. Hotel je nový, udržovaný a kromě několika málo jedinců, kteří se zatím nenaučili usmívat, se i personál jeví jako přátelský. Zvláště jedna čiperná dáma zralejšího věku, která je nám ochotná snést snad i modré z nebe. To se naštěstí po většinu příštích dnů bude snášet samo od sebe.




Naše kitenské působení pokračuje příštího rána návštěvou tzv. jižní pláže. Až tady natvrdo vidíme řádění nedávné velké vody. Jen kousek odtud totiž ústí do moře jedna z řek. I třetí den poté je stále mírně zakalená. Nejen že zásobila kilometrovou pláž tunami dřeva a chrastí, ale stačila zařídit, aby obyvatelé přilehlého kempu nemuseli k vodě udělat jediný krůček. Ještě celý příští týden zdobily zdejší tábořiště úhledné laguny s nepříliš voňavým obsahem.





Zatímco včerejší koupání obnášelo sotva namočení kotníků, dnešní varianta nabízí podstatně širší možnosti. Zatímco bělovláska se do Černého moře stále zdráhá ponořit, moje maličkost už chutná slanou vodu i občasné útoky plovoucích větví a menších klád. Těm se dá ještě jakž takž vyhnout, ale proti neviditelné medúze nemáte šanci. Na to, že si vybrala oblast mého valašského mezinoží, ji pochopitelně jen tak nezapomenu.




Popravdě řečeno, samotný Kiten není zas až tak moc zajímavý. Dvě hlavní ulice nabízí bezpočet krámků či malých supermarketů s většími či menšími zbytečnostmi, několik poloprázdných restaurací, pár směnáren, z nichž skoro žádná už v září nefunguje a také České informační centrum, které je zabedněné totálně. Něco jako historické centrum s radnicí a kostelní věží tu našinec hledá naprosto zbytečně. Jinak už jen hotely, penziony a rodinné vily s nápisem Sloboden stan neboli Zimmer frei. A také už vzpomínané oplocené komplexy pro pamětníky zarůstající kopřivami či ostnatými šlahouny bujných ostružin.







Za procházku ovšem stojí chátrající betonová promenáda kolem mořského břehu. Doporučujeme ji za zvláště silného větru a třímetrového vlnobití. Na bezproblémové zdolání celé trasy však pouhý deštník či pláštěnka nestačí. Není od věci si v tomto případě přibalit neoprén, případně vodotěsný skafandr. K bezplatnému využití je také přilehlý modrý tobogán. Ovšem za předpokladu, že si do přistávajícího bazénku nanosíte vodu nebo jej vystelete peřinami.





Ale i nenapravitelní romantici si tu mohou přijít na své. Pozorování rybářů u rákosového ústí řeky, podvečerní špacírování kolem přístavního mola či procházka po vyprázdněné severní pláži se stanou přívětivou tečkou za prolenošeným dnem na zlatém slunci či ve stínu oranžových slunečníků.





------------------------------------------------------------------------------------------------