Orlické cyklotrajdání I
Ne, že bychom na Orlicku s bicykly nebyli, ale stalo se tak už před rovným čtvrtstoletím. A potom ještě někdy v roce 2003. Sympatický kraj v povodí dvou Orlic si však zaslouží podrobnější prozkoumání. Takže letos vyrážíme na český severovýchod. Jak je poslední roky zvykem, ve stejné sestavě a ze stejného místa. Tedy od Michalovy barevné prodejny Dekora.
V podvečer dvanáctého července jsme na místě. V rozlehlé dědině jménem Hnátnice má Antonín se synem Lukášem docela blízké příbuzné. Jsou natolik ochotní, že nám na příští týden pronajmou část své pečlivě udržované zahrady. Během chvíle se tu vztyčí čtveřice důvěrně známých plátěných přístřešků, obklopených skládacími kempinkovými stoly, včetně nezbytného sedacího nábytku.
Ještě než se setmí, vydávám se na nejzákladnější průzkum blízkého okolí. Centrum Hnátnice tvoří kostel a hasičská zbrojnice. Církevní stavba, jako taková, tu stojí už od dob Karla IV, ale o současné zvony se zasloužil jistý Milan Vyhnálek, výrobce sýrů z předaleké Austrálie, který je rok před Velkou sametovou nechal na vlastní náklady zhotovit. V obci, která má ve svém znaku zkřížené hnáty, se narodil také významný papežský prelát Hugo Doskočil, a aby to bylo pestřejší, pochází odtud i uznávaný učenec a diplomat Matěj Engliš, který byl naopak velkým ctitelem Husa a Wicliffa. První zmínky o obci jsou někdy z roku 1346 a v současné době ji obývá více než osm stovek smrtelníků.
První noc pod stany přečkáváme bez jakékoliv újmy na zdraví, takže hned po snídani vyrážíme na úvodní trip. Osedláme bicykly, sjedeme k Tiché Orlici a v dobré náladě zamíříme k Dolní Dobrouči. Doprovází nás zelená krajina, chladný vítr a černobílá mračna plující modrou oblohou.
Kousek nad dědinou opustíme pohodovou cyklostezku a dopřáváme si lehkou ochutnávku zdejších terénů. Blátivá cesta nás vede křížovou cestou k lesnímu kostelíku a poté i k prvnímu kontaktu se zdejšími opukovými skálami.
Netrvá to dlouho a jsme na vrcholu táhlého stoupání. Dostali jsme se na hranu tak zvané Třebovské hřívy, což je docela zajímavý přírodní úkaz, táhnoucí se desítky kilometrů daleko. Příští putování asfaltovou silničkou má víceméně neměnný ráz. Po levé straně příkrý zalesněný sráz, po pravé náhorní plošina s loukami, poli a remízky.
Defektní premiéru má po létech opět na svědomí Lucyna. Milan, její věrný životní souputník, je radostí bez sebe. Výměna veloduší, zvláště na zadním kole, sice nenáleží mezi jeho největší vášně, ale co by pro svoji milovanou neudělal! Po několika pokusech a omylech je duševní problém vyřešen a karavana může vesele šlapat dál a dál.
Netušíme, zda se jedná o pravidlo, ale po sedmnácti letech se na nás před Českou Třebovou opět žene černý mrak. A podobně jako tehdy, i tentokrát si vláhu nenechává jen pro sebe. Spouští ji štědře k zemi a nejvydatněji v místech, kterými zrovna projíždíme. Někdo to řeší pršipláštěm , někdo posedává v posedu. Co je však zvláště nemilé, s padáním vláhy se na kraj snáší i překvapivě citelná kosa. Kosa nekosa, pádíme lesem k toužebně očekávané obědové zastávce. Samozřejmě, pod taktovkou labužnice Lucyny, která už dobrou půlhodinu nic nevložila do úst a má tím pádem docela slušný absťák.
Vydatně zavlažené lesní porosty naštěstí brzo naznačují, že smrt hladem v těchto končinách nehrozí. Houby registrujeme i ve velké rychlosti, a co je zvláště potěšitelné, nechybí mezi nimi ani ukázkové hřibovité exempláře. Ten nejparádnější má na svědomí už několikrát vzpomínaná vyznavačka lahodné krmě, jíž se už nezadržitelně sbíhají sliny na voňavou smaženici. Zatím si však musí nechat chuť zajít, protože do večera i do Třebové je to ještě poměrně daleko.
Ze zelených hvozdů se přesuneme k modrým plochám. Nejdříve je to rybník Hvězda a něco později pole kvetoucího lnu. Tato veleužitečná plodina se mezi obvyklým českým trojbojem v podobě pšenice, Babišovy řepky a kukuřice dlouhá desetiletí nevyskytuje, takže tento překvapivý úkaz považujeme za zázrak či fata morgánu.
Konečně se blížíme k věhlasnému centru tuzemských železničářů. Vítá nás předlouhým tunelem, kterým podjíždíme seřazovací nádraží. To má být jedním z největších v celé Evropě. Vévodí mu monstrózní mostový jeřáb, jež při posunu a pohrávání si se zavěšenými kontejnery budí až panickou hrůzu.
Česká Třebová, kde pobývá přes patnáct tisíc usedlíků, se na výsluní dostala až po roce 1845, kdy tu císař pán nechal vybudovat železnici. Po Druhé světové se málem stala okresním městem, kdy soupeřila s méně lidnatým Ústím nad Orlicí. Ale protože z něho pocházela manželka tehdejšího komunistického papaláše Fierlingera, sídlo eisenboňáků utřelo nos. Dnes se tu ve firmě Korado vyrábějí radiátory, v CZ Loko opravují lokomotivy, ale hlavně přestupuje na Brno či Olomouc.
Parádní náměstí je v dnešním dnu pracovního klidu jako po vymření. Přesto tu vypátráme jednu hospodu, kde můžeme s Lucynou patřičně naládovat své prázdné žaludky. Daří se nám to docela obstojně. Ale cena, jíž za nedělní oběd vycálujeme, je přímo astronomická. Kdo si chce hrát na grófa a pozvat snoby na drahou krmi, ať se vydá do Třebové! Třeba ho pak přejde chuť!
Chudší o polovinu obsahu svých peněženek osedláváme opět své odpočaté oře. Dlouho, předlouho jedeme přes sousední Dlouhou Třebovou, abychom za jízdy parádní cyklostezkou obdivovali místní kostel, staré chalupy, jakož i bruslící krasavice či pasoucí se kozy domácí. Na konci táhlé dědiny však dochází k roztržce. Medvedí dvojka pádí přímou cestou k vysněné hnátnické večeři, zbytek světa se vydá k nedalekému místu dalekých výhledů.
Jak už to u rozhleden chodí, zpravidla stojí na kopci. A na ten se musí vyšlapat, případně vytlačit. V daném případě využíváme obě vzpomínané možnosti. Anderlův chlum, jak se vyhlídková věž nazývá, měří nějakých padesát metrů, zatímco pozorovací plošina leží o patnáct čísel níž. Vede k ní rovných 183 schodů. Stříbrná krasavice tu ční k nebi od roku 1994 a původně prý měla sloužit k navigačním účelům pro nějaké socialistické vojenské letiště.
Z vysokého kopce se stejnou rychlostí spustíme k Orlici a pak už kolem Ústí svištíme cyklostezkou do Hnátnice. Poněkud nás překvapuje, že nás tu už dávno nečeká Lucyna s Milanem. Důvod se dovíme za pár minut, kdy se s velkým rámusem konečně přiřítí. Za okresním městem totiž zvolili horskou variantu, která je svedla do lesů, prudkých krpálů a mezi smečku rozdivočelých hlídacích psů. Lucka si tedy mohla po roce opět zopakovat zběsilý úprk před štěkající šelmou, který naštěstí opět přežil nejen její bicykl, ale i ona samotná.
Bohatý úlovek hub, které byly cestou sbírány málem z kola, se konečně dočkává patřičného využití. K večeři tedy bude omáčka, navíc, jako chuťovka, v ešusu osmažené masáky a plátky praváků.
Příštího dne vyrážíme přímou cestou do Ústí nd Orlicí. Jede s námi i Milan, další z členů Antonínova příbuzenstva. První zastavení je u nápadné historické stavby nazývané Hernychova vila. Jedná se o někdejší rodinné sídlo textilního klanu, jehož vytrvalé působení v tomto městě vyústilo až ke spuštění vůbec první bezvřetenové přádelny na světě.
Lidské sídlo na soutoku Třebovky a Tiché Orlice má něco přes čtrnáct tisíc stálých obyvatel. V jeho blízkém okolí údajně přistál meteorit o váze třinácti dekagramů, který je nyní k vidění v pražském přírodovědeckém muzeu. S Ústím jsou spojována jména všeobecně známých osobností, jako například politik Josef Lux, moderátor Václav Moravec či výtečný bicyklista Jaroslav Kulhavý.
Ještě se nám ani nepodaří opustit katastr města, a už tu máme další přestávku. Opět je na vině defekt, tentokrát však na Lukášově kostitřasu. Nadaní borci opraváři se ne něj vrhnou se vší myslitelnou vervou a tak už během čtvrthodinky zase startujeme do dalšího neznámého dějství.
Tak pohodová trasa, jako z Ústí do Brandýsa tu už dlouho nebyla. Bezchybná cyklostezka kopíruje nejen tok zmiňované řeky, ale i strategické železniční trati z tuzemského dálného východu na daleký západ. V mírném klesání a naprosté pohodě míjíme louky, lesy, vlaky i opukové skály, takže během necelé hodinky přistáváme v dalším městě na dnešní naplánované trase.
Brandýs nad Orlicí oplývá náměstím, lázněmi a hned několika sochami, ale přitom tu žije jen třináct stovek usedlíků. Doporučovaná vyhlášená cukrárna je z nějakého důvodu zabedněna, najít nějakou hospodu s teplým jídlem je rovněž nemožné. Opouštíme proto sympatické centrum a míříme k významnému památníku za řekou.
Ve městě, kde po nešťastné Bílé hoře vládl Karel starší ze Žerotína, měl být v onu dobu jeden z nejstarších sborů věhlasné Jednoty bratrské. Není náhodou, že u protestantsky laděného aristokrata nacházeli útočiště vyhoštění či všelijak perzekvovaní kazatelé zmíněného společenství, mezi nimi i chlouba českého národa, Učitel národů, Jan Amos Komenský. Stačil se tu v roce 1624 oženit se svojí chotí Dorotou a než byl tehdejšími mocipány přes Polsko postupně vyštván až do Holandska, také napsat vrcholné dílo svého života, Labyrint světa a ráj srdce. Jana ani jeho žáky tu nepotkáváme, pouze poněkud exotického domorodce s doprovodným psíkem, který nám ochotně a zadarmo poskytne další cenné vlastivědné informace.
Podél tiché řeky se poté posuneme do Chocně. Tato železniční křižovatka hostí necelých devět tisíc usedlíků a v roce 2010 měla mít údajně nejkrásnější nádraží v celé České republice. O nějakých sto čtyřicet let dřív tu prý vyhrabali nějakého ptakoještěra, jediného ve vlasti praotce Čecha.
Nás, a Lucynu především, teď však ze všeho nejvíc zajímá nějaký vhodný plácek ke spolknutí poledního žvance. Nacházíme nejen obstojně levnou restauraci, ale později i cukrárnu, která dodávku kalorií jistí patřičnou dávkou glycidů. Podaří se mi tu dokonce objevit i nefalšovanou čokoládu z pravého kakaa, prodávanou jako suvenýr v typicky choceňském balení.
Nenápadně jsme se ocitli v Polabské nížině, takže příští kilometry nevěstí žádné významnější převýšení. Pohodová jízda mezi poli, loukami, vesničkami a rybníky nabízí parádní výhledy na rovinatý kraj a přívětivé počasí s mírným vánkem a modrou oblohou pocit všeobecného blaha ještě patřičně znásobují.
Z placaté roviny se postupně přemístíme k Homoli. Na bezmála čtyři stovky vysokém návrší se od roku 1692 tyčí zdaleka viditelný kostel. Tato národní kulturní památka se má nacházet na průsečíku mezi Rychnovem, Chocní, Kostelcem a Ústím. K vrcholu stoupá nápadné schodiště , které je se svými 153 schody a 16 odpočívadly středoevropským unikátem. Kamenné sochy, které postupně mizí v tajných skrýších nenasytných pobertů, mají na svědomí kumštýři z nepříliš vzdálené Litomyšle.
Pomalu a jistě se vracíme k našemu dočasnému domovu. Jsme opět na Orlicku, takže dlouhá únavná stoupání střídají krátké a rychlé sjezdy, to vše na poněkud nudných asfaltových silnicích s docela slušným provozem. Zvlněná okolní krajina je naštěstí půvabná, takže je stále na co se dívat či se s přítomnou Lucynou přímo kochat. Přes Skrovnici a Libchavy pádíme do Ústí a potom už důvěrně známou cyklostezkou do domovské Hnátnice.
Úterní ráno je ve znamení příprav na přesun k samému vrcholu Orlických hor. Bicykly nalodíme na Tomášovo přibližovadlo a spolu s nimi dojedeme až na kilometr vysoké parkoviště pod Šerlichem. Kousek nad ním stojí sto roků stará chata, která byla otevřena za přítomnosti spisovatele Aloise Jiráska. Samozřejmě naše první dnešní metry na kolech míří právě k ní. Odlesněný vrchol nabízí vděčné výhledu nejen na českou, ale především na polskou stranu tohoto pohoří.
Na dohled od Šerlichu ční nenápadně k nebi nejvyšší bod orlického hřebene, 1 115 metrů vysoká Velká Deštná. V poslední době tu vyrostla architektonicky zajímavá rozhledna. Její fasádu tvoří šikmo připevněné dřevěné hranoly, které mají symbolizovat vítr a déšť, tedy živly, jenž jsou v těchto výškách velice častými hosty. Dnes se ovšem s nebe zubí rozesmáté sluníčko. V jeho sympatické záři pak za mírného vánku míříme hřebenovou trasou dál k jihovýchodu.
Společně s pestře oděnými davy bicyklistů nejrůznějšího věku, váhy i fyzických schopností sdílíme rychlé sjezdy i velice častá stoupání. To všechno na jehličnany obklopené asfaltové silničce, jejíž okraje vyzdobily vysoké, nádherně kvetoucí stvoly růžových či bílých náprstníků.
Komáří vrch, který je posledním významnějším vrcholem na trase, mají někteří z nás stále v živé paměti. Před čtvrtstoletím jsme právě tady rozbili své tábořiště, což neušlo pozornosti celých mračen drobných komárů, kteří si na toto místo, samozřejmě, v souladu s názvem, dělají domovské právo. Tenkrát se vecpali úplně všude, dokonce i do kastrolu s právě připravovanou krupicí. Dnes tu však po nich není ani památky. Zato tu poprvé v Orlických horách vidíme listnaté stromy. Jedná se o původní bukový porost, který má před nenasytnými dřevobarony ochránit vyhlášená přírodní rezervace.
Poměrně dlouhé klesání po cestách nejrůznějších kvalit nás dovede do Julinčina údolí. Protéká jím docela bystrý potok, jehož vody nám hned v úvodu smáčí doposud suché obutí. Což nám ani trochu nevadí, protože dnešní polední teploty se vyšplhaly až k docela výhřevné pětadvacítce. Pohodový sjezd podél koryta však musíme co nevidět vyměnit za táhlé stoupání mířící k očekávané obědové zastávce.
Rokytnice v Orlických horách leží v nadmořské výšce 580 metrů a nabízí ubytování pro dvě tisícovky stálých obyvatel. V roce 1918 se zdejší Němci odmítli přihlásit k čerstvě zrozené Československé republice a údajně vyhlásili tzv. Sudetenland. Tomu naštěstí už v polovině prosince učinili přítrž nasazení vojáci a namachrované Germány patřičně zpacifikovali. Všechno později završil jejich nechvalně známý vojevůdce s knírkem, takže po prohrané válce a vyhlášení Benešových dekretů museli chtě nechtě odputovat k západním končinám. Dnes tu po nich zbyly zajímavé stavby, především pěkné chalupy, které jsou nepřehlédnutelnou ozdobou zdejšího náměstí.
Přímo v centru si dopřáváme také toužebně očekávané polední menu. Samozřejmě, opět pod taktovkou labužnické Lucyny. Jejímu přísnému dozoru se u stolu neubrání ani přítomná hlava její rodiny. Krk, který s ní kroutí, však pro výchovnou facku nechodí daleko, protože pořadek musí byt, tak je to spravne! Ať už je to jakkoli, borůvkové knedlíky v rokytnickém podání dnes určitě nemají ani nejmenší chybu.
Chybou ovšem bylo to, že díky narůstajícímu návalu vyhládlých hostů je vždycky spolehlivá Jana poněkud netaktně vykázána od nedopité dvanáctky. Navíc se teď musí podřídit vůli většiny a znovu vystoupat ke hlavnímu hřebeni. Nikoliv po hladkém asfaltu, nýbrž rozbahněnou pěšinou mezi nízkým smrčím, kopřivami a šlahouny ostružin. Vrchol jejího rozladění přichází dřív než vrchol stoupání. Naštve se k nepříčetnosti, otočí se ke všem zády a nevymletou lesní cestou mizí přes hvozdy z dohledu. Poučení je průhledné. Nechcete-li zastihnout rozohněnou Stíhačku, nechte ji v klidu dopít její chmelový mok. Zvláště, když se jedná o dvanáctku…
Vzniklá tichá válka je vystřídána vzpomínkou na válku skutečnou. Právě díky její přicházející hrozbě vyrostly podél hranic s bohorovnými germánskými sousedy rádoby nedobytné pevnosti. Historie ukázala, že nakonec nebyly vůbec na nic. Někdo je pokládá za symbol národní hrdosti, jiný za pomník lidské blbosti. Jakmile někomu začne vonět střelný prach, dorůstá blbost vrcholu. Válka, ať už jakákoliv, je vždycky svinstvo a ztělesněné ďábelství. Kdo tomu nevěří, ať se zeptá pamětníků z nepříliš vzdálené Bosny a Hercegoviny. Bohužel, lidé vždycky byli, jsou a naneštěstí i budou nepoučitelní…
Vzrostlým lesem později dojedeme až ke korytu Divoké Orlice. V tomto bodě ji přemosťuje tzv. Pašerácká lávka. Vznikla prý pro potřeby dřevorubců, nakonec ji ale v daleko větší míře využívali nepolepšitelní přívrženci zahraničního obchodu. Drvoštěpi ve dne, pašeráci v noci…
Spouštíme se romantickým údolím v těsné blízkosti šplouchající řeky. Její pramen se nachází na polské straně v rašeliništi Czarne bagno. Později tvoří 30 km dlouhou hranici s naší republikou. Celková délka jejího toku se blíží stovce kilometrů. Při náročném drkotání po jejím břehu si nemůžeme nevšimnout, že její název ji opravdu sluší. Divoká opravdu je, zvláště v místech, kterými právě v tuto chvíli projíždíme.
Divoká tu není jenom Orlice, ale i terén, který musíme zdolávat. Lucyna opět boduje! Při průjezdu úzkým chodníčkem se jí podaří zavadit o jediný pařez v okolí, což má za následek nekontrolovatelný přemet končící několika kotrmelci. Každopádně je to borka, která si místo pro přistání dokáže i v takovéto situaci uhlídat. V daném případě se jedná o hebkou trávu, takže žádné viditelné suvenýry si na svém těle tentokrát domů neodváží.
Během kopírování toku bystré řeky probíhá čilá komunikace s doprovodným Antonínem. Díky opravovaným silnicím se k nám nemá šanci dostat a proto prostřednictvím navigátora Lukáše domlouváme místo k setkání. O něco později sjedeme k parádnímu kostelu v Klášterci a pak už naše stopy míří k Pastvinám.
Pastviny v orlickém podání nejsou ani tak louky k pasení býložravců, ale pěkná údolní přehrada. Byla zbudována těsně před poslední válkou, má po obvodu sedmnáct kilometrů a pod 43 metrů vysokou hrází je ukrytá hydroelektrárna. Klikatíme se po levém břehu a přitom se nám nechtě podaří roztrhnout na dva tábory. Každý si totiž informaci od Antonína vyložil po svém, takže určené místo setkání nalézá pouze jedna skupina. Lukáš, Medvedi i moje maličkost v ní naneštěstí chybí. Přidáváme si tak pěkných pár kilometrů navíc a končíme až na návsi v Nekoři.
Nekoř je docela pohledná vesnice, kde údajně bydleli celkem tři ministři. Podle informací ze vševědoucího internetu také už vzpomínaný Josef Lux. Bydlí tu necelá tisícovka smrtelníků a dědinu kromě dvou kostelů zdobí i pár rázovitě upravených obytných stavení.
Jako každý předešlý den, i dnes musíme skončit v Hnátnici. Na kolech to už nestihneme, takže využijeme přepravních služeb našeho krytého vozu. Z oken jeho útulného interiéru tak bez jakékoliv tělesné námahy pozorujeme nepopíratelné vnady zdejší krajiny. Dneškem končí první polovina, a pokud dočkáme rána, pokusíme se o překročení nedaleké státní hranice.
