čtvrtek 31. října 2019


Ve Znojmě u řeky Dyje

(-: slavné Chátry srocení je :-)
 
 
 

 
 


Po roce je tu opět říjen a s ním spojené srocení chátrajících. Dožívající ročníky z minulého tisíciletí si tentokrát dávají dostaveníčko ve městě okurek, vína a v některých případech i dvojitého vidění. Může za to víceméně nekorunovaný král Chátry Konrád, zvaný Kon. Patrně se chce vrátit na místo svých předků, protože tu nejméně dva věhlasní Konrádové na začátku uplynulého milénia skutečně působili. Třídenní útočiště nám poskytne útulný penzion komorních rozměrů náležející přímému potomku znojemské obyvatelky, daleko nejvyzrálejší příslušnice naší chátrající pospolitosti, nepřehlédnutelné krasavice Dany.


 
 

Jelikož veškeré ostatní slasti jsou už v daném případě pasé, pouští se přítomní do posledního životního potěšení, tedy do jídla. Osvědčená kombinace salátu z  brambor jičínské Dany, která za jejich superrychlý převoz vyfásla pokutu a smažených řízků z libě vonících Libiných brojlerů je díky aktivnímu zapojení početných umělých chrupů zlikvidována překvapivě svižně a bez jakýchkoliv ostatků.


 
 

Nadopována bramborovým škrobem a drůbežími hormony vyráží pak nasycená pospolitost na lehký špacír za město. Vojevůdkyní se stává Valova nefalšovaná kopie, nadmíru vydařená dcera Kateřina. Po vzoru své jmenovkyně, přeslavné ruské carevny, rázně zavelí k dobytí nedaleké Kraví hory. Ještě dříve však slibuje lehké mezipřistání na vyvýšené lesní vyhlídce.
 

 


Náčelnice slezského roje, nesmrtelná šerifka Halina, se po chvíli raduje, že zmíněnou rozhlednu vypátrala jako první. Usuzuje tak podle stupně zchátralosti vyvýšeného zařízení určeného k odstřelu starších kusů, čímž dokládá i jistou spojitost s aktuálním stavem pomalu přicházející Chátry. Velitelka Kateřina však severskou účastnici co nevidět usvědčí z omylu a nařídí zrychlený přesun o pár stovek metrů jižněji. Nebohá Halina se z toho hroutí a na místo dotyčné musí být dopravena ekologickým sanitním vozem, kterým je její rodina pro takové případy vybavena.
 
 

 
 


Skutečná vyhlídková věž nemá chybu. Přestože jí chybí výtah, na vrcholovou plošinu se v síle vydatného oběda a železné vůle nakonec vyšplhá převážná většina předkremační společnosti, zmiňovanou šerifku nevyjímaje. Odměnou je parádní pohled na vinice, pole a lesíky táhnoucí se až k pravlasti Frantíka Josefa, potažmo jeho blízké příbuzné Mařenky Terezky.
 

 
 


Je poněkud paradoxní, že na jmenované Kraví hoře se pasou ovce. Alespoň tak se to dá vyčíst z dobře viditelné cedule u cesty. Těžko říct, zda autor nápisu do toho zahrnul i aktuální stádo slepě táhnoucí za svým pastýřem. Pokud ano, muselo by se jednat ze značné části o ovce černé. Že mezi ně patří bohabojná Marie, dokonce i pastýř sám, to by jeden netušil. Strom se pozná po ovoci, ovce po barvě srsti, potažmo oděvu. V obou případech, jakož i v mnoha dalších, určitě nejde o bílou.
 
 

 
 
 


Konečně máme okurkovou metropoli před očima. Panoráma může směle soutěžit s Hradčany ve Stověžaté. Na to, že Znojmo obývá nějakých čtyřiatřicet tisíc smrtelníků, tu mají těch věží také požehnaně. Neméně slavná je i dlouhá a pestrá historie sahající až do šerého nedohledna.
 

 
 
 
 
 
 


S nezapomenutelným pohledem na město si nezadá ani samotná kravihorská příroda. Vyniká především bohatými porosty vřesu, který náramně esteticky zaplňuje otevřené plochy s osamělými břízkami, zakrslými duby a další listnatým stromovím. Smysl pro krásu tu narušuje jen dvacetičlenná tlupa zchátralých, s čímž však dávný zahradní architekt asi počítal. Pro všechny případy nechal pro toto místo vytesat sochu. Ani v tomto případě se však nejedná o krávu, ale o docela vnadnou krasavici s malým miminem v náručí.
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Povadlí poutníci klopýtající nazpátek se zanedlouho opět ocitají u sochy. Tentokrát u nějakého svatého za dědinou. Zatímco světec způsobně zírá k opadavým lesům, zoraným lánům a vybrakovaným vinicím, chátrající pospolitost se rozpustile sdílí s radostmi, starostmi a lehkými i smrtelnými hříchy. Ani ne tak svými, jako spíš svých více či méně milovaných bližních. Zvlášť aktivní jsou při tom dvě nejmenované sesterské dvojice. Jak je naprosto zřetelně patrné, při takové příležitosti jazyk za zuby prostě neudrží.
 
 

 
 
 
 
 


A máme tu první společně trávený večer. Začíná, jak jinak, než obžerstvím. Kvůli nenasytnosti dvaceti vyhládlých krků ubyl zas na světě jeden vůl. Musel být přiměřeně mladý a patřičně tučný, protože klobásky z jeho tkání svedly k hříchu i přítomné fandy vegetariánských experimentů. Protože je zrovna pátek, nejhlavnějším bodem programu jsou zpěvy páteční. Hudbymilovný Vala naladí sladké dřevo, vytasí nesmrtelné Mikovy Kopretiny a halou se ozývají nezapomenutelné evergreeny o klepavé tetě, stanujícím Abrahamovi a nezapadajícím sluníčku. A když později i nevyčerpatelné studnici starých textů, přítomné fenomenální zpěvačce Anně K. dojde dech, na scéně se objeví pradávné, načerno rozmnožované zažloutlé kopie pravěkých songů pamatujících komunistické časy zašlého tisíciletí.
 
 

 
 
 
 


Je pravdou pravdoucí, že mládí žije ze snů a stáří ze vzpomínek. Sladké snění se už dávno převtělilo do nekontrolovaného stařeckého chrapotu, takže zbývá jen lovení v paměti. Případně v několika fotosložkách, jichž neustále přibývá a které se na sletech Chátry pravidelně objevují. Bez jakýchkoliv příkras spolehlivě odhalí, kolik přibylo vrásek, ubylo zubů, případně, kdo se při pozemském rojení už v kruhu kamarádů neobjeví. Zatím je jich už okolo pěti šesti. Začalo to Pavlínou, neboli Černým stínem, následoval její věčný nápadník Mlátička, zanedlouho přišli na řadu Hugo, Brdečko a nakonec Jonáš. A daleko předtím všechny nečekaně předběhl Ruda ze Slezska, který odplachtil do Věčných lovišť už kolem třicátého roku svého života. Zkrátka a dobře, člověk je smrtelný, Chátra je živá! Časem už jenom na těch fotografiích. Případně při naplnění naděje, jíž vadnoucí smrtelníci z nesmrtelné Chátry vytrvale žijí…



 
 
 
 
Všeobecné dvacetinásobné chrápání k ránu utichá a na place se kromě nezbytného krmiva objevuje i tak zvaná Jitřenka. Jejím vedením je tentokrát pověřen spolehlivý partner Liby a zákonný švagr její sestry Jarky, Vladimír. Po vzoru svého nedostižného sovětského jmenovce si nechal narůst bradku, k růstu nezbytné pleši však v jeho případě stále ještě nedochází. Každopádně se na dnešní památnou událost zahaluje mazanou kombinací černé košile a zlatožluté kravaty, čímž dokonale vytírá zrak veškerým zúčastněným vrstevníkům rodu mužského. Páry dámských očí budou nejen při ranním zamyšlení, ale i po většinu dne, sváděny jen a jen na něho.
 
 



Sbor adventistické církve si ve Znojmě nemohl najít příznačnější místo. Sídlí totiž na Veselé. Což vzbuzuje důvodné podezření, že tam nemusí být žádná nesnesitelná nuda. Přenádherný sál, jehož jednoduchá výzdoba jednoznačně připomíná Ukřižovaného, se brzy zaplní a hned v úvodu dojde i na veřejné uvítání Chátry. Moderátor se však toto spisovné slovo zdráhá, byť jen v uvozovkách, vyslovit. Patrně jej pokládá za sprosté. Což všechny přítomné chátrající hned v počátcích patřičně rozveselí a stav dobré mysli už notoricky přetrvává i do dalších sekcí dopoledního programu.


 
 

Není bez zajímavosti, že současným arcipastýřem znojemského stáda je jistý Honza, chcete-li, Jan. Protože se nikdy nechoval jankovitě, dotáhl to až na Moravskoslezského vrchního náčelníka. Navzdory tomu, že má příjmení Dymáček, proslavil se populárními pětidenními kurzy odvykání kouření. Jenom ve Valmezu mu za to vděčí nejméně dva dýmající. Co je však příčinou jeho pádu do okurkové metropole, zůstává pro většinu tajemstvím. Kdysi se do pohraničí posílalo za trest. V jeho případě to však za žádných okolností nemůže být pravda. Ať už je to jakkoliv, ostatní adventně laděné farnosti znojemským tuto nepřehlédnutelnou personu upřímně i neupřímně závidí.
 
 



Adventisté mají na rozdíl od ostatních spřízněných protestantských uskupení bezpočet více či méně srozumitelných specifik. Kromě toho, že se scházejí v sedmý den týdne, což byla až do padesátých let minulého století sobota, zařadili po celé zeměkouli do duchovního pořadu i školu. Neznalého či náhodného návštěvníka by mohla přinejmenším mírně šokovat. Nepřipomíná ani tak základní či vysokou, jako spíš školu židovskou. Případně ještě český parlament. Není obecným pravidlem, že všude mohou školáci svobodně diskutovat, s učitelem veřejně nesouhlasit, případně se s ostatními sdílet o svá potěšení či přes týden absolvované kotrmelce. A zrovna tak není obvyklé, aby byl učedník jednou učitelem a za týden opět žákem, případně poškolákem.
 



Těžištěm bohoslužby je aktualizace zvěsti ze Starých Písem. Oprávnění nemají jen teologicky fundovaní profíci, ale i docela obyčejní amatéři nejrůznějších profilů. Dnes je tímto úkolem poctěn někdejší student Komenského evangelické fakulty, ředitel adventistického Teologického semináře, redaktor církevního časopisu, tlumočník, překladatel, kazatel, ale především vůdčí duše neustále skloňované Chátry. Lid obecný jej zná pod jménem Luděk, pro přítomné chátrající je to však jednoznačně Konrád, případně Kon. Poukazuje na základní kámen všech věřících, kterým je prostá víra. Co obnáší, kam míří a jak se v životě viditelně projevuje. Zvláštní důraz je položen na „Vůdce a dokonavatele víry“, díky němuž se tu i dnes převážná většina příchozích asi shromáždila.


 
 

Pokud by si někdo myslel, že se na Veselé koná slet průsvitných andělů, byl by od pravdy dál než je naše Země od Slunce. Tak jako všech Kristových ovčincích, i tady patrně půjde o shromáždění více či méně pošramocených smrtelníků, mezi nimiž však rezonuje všudypřítomná ozvěna naděje, že navzdory všemu, co se nepěkného na světě odehrává, poslední slovo bude mít zhmotnělá Láska, chcete-li Bůh. Zpívají o tom společné písně, zní to z kazatelny a také z úst naslouchajících hříšníků.
 
 



Poslední „amen“ však neznamená, že je tu konečná. Dana s tímto příjmením se pouští do hovoru se svým vrstevníkem Radkem, který byl odjakživa muzikální ozdobou jejich někdejšího mateřského sboru. Přešel čas, přibylo roků, děcek i kil, zubů naopak ubylo, což ale zjevně nebrání v tom, aby se dávné společné zážitky nedokázaly slít do příjemně znějících akordů. Mollových, ale z převážné části těch durových.


 
 

Znojmáci se vyšvihli do polohy, kterou si Chátra ani náhodou nezaslouží. Šediví starci i přebarvené babiny jsou pozváni do vyšších pater. Dámy se staví do role šenkýřek a nalévají do průhledných pohárů. Bílé i červené teče proudem, což však nemá v daném případě pražádný vliv na mentální, pohybovou, dokonce ani na řidičskou způsobilost.
 



Na pořadu dne je slavnostní pohoštění. Jedná se o osvědčený řízkosalátový dvojboj, natrénovaný už při včerejším obědě. Místní kuchařky o pátečním menu samozřejmě nevěděly, což, jak se brzo ukáže, vůbec není na škodu. Sobotní repete si s premiérou v ničem nezadá. Ukazuje se, že likvidační vášeň je v daném případě ještě výraznější než při uplynulé generálce.
 
 

 
 
 
 
 

Čas jídla není zpravidla jen o nacpávání prázdných žaludků. Na své si přijdou jak vyznavači poledního lenošení, tak i milovníci vášnivých diskuzí. V prvním vynikají flegmatičtí pánové, ve druhém má navrch dobrou krmí vybičované ženské plémě. Pokud se řeč nepřeklopí na Babiše, Zemana a islámské emigranty, zůstává polemika v jakž takž snesitelných mezích. Když dojde na jmenované, je válka na spadnutí. Zkušenosti proto velí respektovat nepsané pravidlo. Že totiž politika do Chátry nepatří!
 
 

 


Po krátkém oddychu na ubytovací periférii se lehce odpočatá stařecká dvacítka opět vrací na Veselou. K nemalému překvapení tu už stepuje celá řada místních sourozenců. Zatímco by se v naprosté většině ostatních sborových společenství farníci oddávali bezhříšnému sobotnímu polehávání na měkkých domácích gaučích, tady se jejich značné procento obětuje ke společné procházce jim dobře známým městem. Na vině bude patrně bodrá dcera kamaráda Jerryho, která odmítla slastný život na severoamerickém světadílu, aby neohroženě zakotvila v méně příznivých zeměpisných šířkách jihomoravského pohraničí. Se svým pohodovým životním partnerem vyvádějí Chátru z Veselé, to aby poznala i smutnější stránky zdejších romantických zákoutí.
 
 
 

 


První zastavení připomíná někdejší židovské osídlení a neveselá období, která jej provázela. Na zdejším Václaváku bylo zase po předlouhé době nevybíravého útlaku povoleno shromažďování místních evangelíků. Ti o dost později dostali do užívání dvoupatrovou kapli Svatého Václava, kde je však časem vystřídali zdejší pravoslavní. Dnes je tento starý svatostánek jen místem běžných výstav a všelijakých koncertů. Nastává pokles do spodního patra. Překvapuje tu parádní akustika dosvědčená při společném zpěvu současné křesťanské písničky Zpívej haleluja. Hudební kulisa je přímo nadpozemská a citlivější duše při ní občas i lehce zamrazí.


 
 

 
 
 
 
V patře horním je to rovněž o muzice. Právě dnes je totiž den pohřbu božského Karla. Jeho hlas zní z reproduktorů, lidé sem nosí svíčky a podepisují kondolenční listiny. Snad to Chátře Mistr promine, ale celonárodní den smutku se neplánovaně střetl se dnem její radosti. Podle toho jak jej lidé znají, by to určitě pochopil. Rozdávat radost bylo ostatně jeho celoživotním údělem.
 
 
 


Nikomu to neříkejte, ale Kon měl při odpoledním špacíru hned několik vidění. Zda se díval do své milované historie nebo naopak do budoucnosti, není nikomu známo. Ani to, zda při tom viděl dvojmo. Coby správný představitel své církve, možná přímo trojmo. Tak, jak to naznačuje oficiální logo společnosti, ke které má drtivá většina přítomných chátrajících nejblíže.
 
 

 


Co se mé maličkosti týče, docela blízko to mám v některých ohledech ke Františkánům. Můj pradávný jmenovec z Assisi i ten současný z Vatikánu mě v mnohém oslovují. Především svým vztahem k prostotě a obyčejnosti. Františkánská ulice má proto něco do sebe. Žádné zlato, žádná paráda. Možná jsem cvok, ale právě u těch oprýskaných zdí se cítím tak trochu doma. Neleštěné polobotky či vypulírovaná auta mi totiž vůbec, ale vůbec nic neříkají.
 
 



Konečně dochází i na přesun ke staré rotundě. Dost pravděpodobně vznikla ve druhé polovině dvanáctého století za panování Konráda II. Znojemského. Patrně sloužila jako hradní kaple a dodnes si zachovala unikátní malby na stěnách. Nejfotografovanějšímu místu Znojma neodolá ani jinak odolná Chátra. Chce možná světu dokázat, že i pravěké objekty, ke kterým pomalu tíhne, mohou být nádherné, ba přímo neodolatelně svůdné.
 
 

 
 
 
 
 
 


Poněkud smutní se pak všichni vrací zpátky na Veselou. Hodinová ochutnávka historie se zdá až příliš krátká. Itinerář je však přesně daný a nedá se s ním hnout. Je zajímavé, že organizátoři všecko dotáhli do nejmenších detailů. Například i to, že oba konferenciéři mezi sebou musí jak mentálně, tak i vizuálně korespondovat. A pravděpodobně i s městem jako takovým, kde jsou přívětivé barokní linie rovněž v hojné míře zastoupeny.
 
 

 
 


Program oplývá vzácným spádem, i když se vyvíjí naprosto spontánně. Zásluhu na tom má také včerejší vojevůdkyně Kateřina, která drtí klávesy církevního klavíru a spolu s dalšími hudebníky nedopustí, aby se kdokoliv v sále nekontrolovaně vymanil z akčního muzikálního dovádění. Přestože je většina hudebních fosilií z roku raz dva promítána na stěnu, řada zanícených pěvců loví texty ze svých přehluboko uložených paměťových vrstev. Nejen pozpěvováním je však živo toto odpoledne. Dochází i na oboustranné sdílení. Konečně je příležitost Znojemským vysvětlit, že Chátra není žádné nečisté slovo, ale fakty podložená skutečnost, pro kterou lze najít i přesvědčivé biblické zdůvodnění.


 
 
 

Nízké slunce už pomalu zapadá za Českomoravskou vysočinu, což je zřetelným signálem pro rozpuštění příjemně rozdováděného duchovního společenství. „Přátelé, uděláme kolečko!“, zaburácí svým školeným hlasem rétoricky nadaný Kon. Ruce se spojují a jak je cítit z ovzduší, zdaleka nejenom ruce. Přání požehnaně prožitého nového týdne míří nahoru a ozvěnou se vrací do otevřených srdcí v podobě tiché vděčnosti a radostného pokoje.


 
 
 
 

Domorodci se stahují do svých doupat a nadmíru spokojení návštěvníci k dočasnému útočišti. Tam se už schyluje k nebývalé oslavě. Stoly zaplňují talíře s nápaditými kulinářskými kreacemi, kterým jednoznačně vévodí zeleně svítící cukrářský výtvor s kytarou a nepřehlédnutelným nápisem Chátra 70. Hned čtyři příslušníci totiž letos překročili magickou hranici sedmi křížků a dosažením plnosti věku se zařadili mezi elitu. Právě jim je věnován nejen lákavý dort, ale i celé letošní slavnostní srocení.
 
 

 
 
 
 
 


Na pořad dne se dostává první etapa udíleni nepostradatelných darů. Oba prezenty míří do ryze praktické oblasti. Zikmundovi je obřadně předána plastová noční mísa i s příslušenstvím k realizaci očistných rituálů. U Antonína zase přistává průhledný bažant. Přes den jej může na svých cestách využívat k uskladnění tekutin na hašení žízně, v noci naopak pro jejich pohodlné odpouštění přímo z pelechu.
 
 

 
 
 
 


Načatý večer se protahuje až za hranici příštího dne. Zpěvy sobotní jsou na rozdíl od těch pátečních o poznání rozvernější. Nostalgickou trampskou klasiku střídají lidovky, které přejdou až k sovětské hymně, Písni práce a nezapomenutelné Internacionále. Důkladnou průpravou tak projdou nejen hlasivky, ale i rezonující bránice většiny zúčastněných.


 
 

Chátra si je zatím dobře vědoma nezadržitelného toku času a snaží se představit si blízkou budoucnost. Podle zákona pravděpodobnosti se to nemůže nedotknout vizáže nezakrytých tělesných partií, především obličeje. Nedostižná hérečka Halina svým vrozeným nadáním dostatečně zřetelně prezentuje rozdíl mezi žhavou současností a plížící se novou dobou. Potomci se tedy určitě mají na co těšit!
 
 

 


Půlnoc se překulí do posledního rána. Po Jitřence v podání nestora Valy nastupuje na scénu výběrčí. Nevybíravou roli Jidáše si dobrovolně vybírá sám Velký Kon. Revizní komise v osobě Jarky a Radka pak nenápadně sleduje, zda si po vzoru nechvalně známého apoštola neusype něco z měšce do vlastní hluboké kapsy. Nic podobného se naštěstí neděje, takže na případný bankrot může majitel penzionu zatím směle zapomenout.
 
 

 


Zapomenout se ovšem nedá na staré zlaté časy. Stříbrovlasá Dana vytasila ze svého archívu relikvii nebývalého historického významu. Originální novoroční přání z tvůrčí dílny trampské osady Šípy prérie. Od onoho roku 1966 se však toho až příliš mnoho změnilo. Z někdejší pětice přežívají v náruči Chátry pouze dva pozůstalí. Hugo odešel na věčnost, z Boba se stala živá mrtvola a z Bena dokonale nedobytný katolík. Černobílá fotografie je dalším svědectvím o nestabilitě světa, ve kterém má smysl pouze jediné. Hledání stabilního bodu, o který se dá v nekonečných proměnách všeho a všech spolehlivě opřít.
 
 

 
 


Onoho nedělního rána je všude slunečno, pouze Jižní Moravu zahalila mlha. Což ale nabrání v uskutečnění posledního dějství pestrého třídenního programu. Do čela se opět pasuje nenahraditelná Kateřina. Krátký autopřesun na konec vedlejší vesnice vystřídá autentická pěší chůze. Cesta se z polí noří do lesů. Jsou krásně voňavé a přenádherně vybarvené. Klikatá pěšina končí až u příkrého srázu. Na jeho dně prosvítá temně modrá hladina bájné řeky. Chátrající pospolitost se ocitla uprostřed Národního parku Podyjí.
 
 

 
 
 
 
 


Stádo se spontánně rozděluje do dvojic či miniaturních skupinek. Každá má něco veledůležitého k řešení. Jedna si stěžuje na svého chlapa, druhá na nepodařená děcka, třetí na donebevolající poměry ve sboru a všechny dohromady na všecky české politiky, které je třeba co nejdříve vyhnat od koryt. Do toho tiše ševelí podzimní listí a souhlasně pokyvují mírně se houpající koruny stromů.
 
 

 
 
 
 
 
 


Jsou ale i tací, kteří vyhledávají nikým nerušenou samotu. Obsah jejich rozhovoru pravděpodobně podléhá přísnému utajení. Podle jistých náznaků oba nejmenovaní něco kují. Samozřejmě, pokud je to žhavé. Chátra důvodně tuší, že do příštího rojení nastane velký třesk. Potajmu se začínají uzavírat sázky. Někteří tipují léto, jiní jaro, ale většina míří do zimy. Tak jako tak jim to všichni, alespoň ti přítomní, ze srdce přejí.
 
 

 
 


Nastíněné situace později mazaně využívá legální imigrantka Luda. Už před mnoha léty přichvátala ze země Kazachů s cílem si tu najít nějakého českého zazobance. Z neznámého důvodu se zatím nezadařilo, takže žádá o radu veterány, kteří už mají nejméně dvojnásobnou zkušenost. Zda je jí know how poskytnuto úplatně či grátis, ví jen Luda sama, ale zdaleka není vyloučena možnost, že do roka a do dne budou nakonec veselky dvě.
 
 



Zcela opačné problémy má však už dříve vzpomínaná Anna K. Kolik má roků nikdo pořádně neví, ale kvalifikovaní hadači tipují něco mezi pětatřiceti a padesáti. Počet umělých zubů, šedivých vlasů a kilogramů nadváhy se na první pohled blíží nule. Do Chátry tedy evidentně nepatří. Aby se mohla v prestižní společnosti udržet, finguje notorické kulhání. Každopádně však o svůj zevnějšek přímo ukázkově dbá. Zrcátko má neustále po ruce a permanentně se v něm kontroluje. Chátrající lovci záběrů přírodních krás se mohou přetrhnout, jen aby ji dostali do svého fotoalba. Měla by se nad sebou zamyslet.
 
 

 
 


Jakkoli je pohled na jednotlivé články Chátry úžasný, prim tu dnes hraje pestrobarevná podzimní krajina. Veškeré komentáře jsou nadbytečné, protože se dokáže představit sama. Harmonie tvarů, barev i vůní upokojí víc, než dvacet protistresových seminářů. Nejhezčí ze všech katedrál právě rozehrává jeden z nejpůsobivějších chvalozpěvů celého pomalu usínajícího roku.



 
 
 
 
 
 
 
Dříve než se homogenní pospolitost rozpadne na dvacítku jednotlivých kousků, sluší se dopřát si malé Mariánské zastavení. Je záhodno poděkovat Marii Rudické za dort i klobásky, ale především za Kateřinu. Tak fundovanou průvodkyni na žádném ze svých sletů zatím Chátra nezažila. Kytice květů je jen miniaturní odměnou za všechno, čím vysychající pamětníky zašlých časů obohatila. Začíná se uvažovat o jejím přestupu. Hledají se sponzoři, kteří by byli schopni odstupné za přesun Katky ze znojemského sboru do Chátry zaplatit. V případě, že se to nepodaří, je naplánován dobře utajený únos.
 
 

 
 
 
 
 


Místo zamýšleného noblesního oběda v některé z vyhlášených znojemských restaurací dochází v závěru na masovou likvidaci veškerých bezmasých zbytků. Jeden z nejzchátralejších přítomných sice na znamení pokání drží celodenní přísný půst, to ale vůbec nebrání v tom, aby na stolech, v lednicích či po utajených kapsách cokoliv poživatelného zbylo. Úplně posledním bodem nabitého programu je druhá etapa rozdávání darů. Konrád obdrží balík kysaného zelí, jakož i trojici plastových kontejnerů na sběr své cukrem obohacené odpadní tekutiny. Vala potom obligátní flašku, samozřejmě s kvašeným obsahem, tentokrát znojemských okurek. A také sadu čípků, potažmo čipů pro situaci, kdy by byl neschopen přijímat potravu, případně nezbytné vitamíny svým horním zažívacím traktem. Oba dohromady ještě dostávají po ananasu a pomyslnou třešničkou se stává samotný dort, samozřejmě nanukový.
 

 
 
 
 
 


„ Přátelé, uděláme kolečko!“, ozývá se už asi po pětadvacáté z Konových úst. Takže, ještě závěrečné společné přání požehnaně prožitého času a pak už jen pevné stisky rukou, drtivé objímání a přesladké zulíbání veškerých dostupných tváří. Chátra je u konce, ať žije Chátra!!! Tak, jako vždycky, pokud možno, pod dohledem Všemohoucího...
 
 
 
 
 
 
!!! chátrání zdar !!!