TAM, U MĚLNÍKA

 

 

- sborový výlet Iwany Petrowny -

 

 

 

Tam, kde se stýká, tam, u Mělníka, tok řeky Labe s Vltavou se o předposledním srpnovém víkendu rozhoduje zakotvit pestré společenství adventistických poutníků z Dálného Východu. Kromě několika rodných Valachů se jedná o pestrou směsici česko-slovensko-slezských míšenců doplněných o rusky mluvící Jekatěrinu z Moldávie a Burešchárovic čistokrevného ratlíka s japonským názvem Hačikó. Ze zapadlých končin suverénního Valašského království se několika jakž takž pojízdnými vehikly putuje žírnou Hanou a zvlněnou Vysočinou až k úrodnému Polabí. Čtyři stovky kilometrů dlouhé drkotání končí v solidním kempu poblíž soutoku dvou zmiňovaných tuzemských veletoků.

 

 

 

 

 

Za vším je , jak známo, třeba hledat ženu, a v daném případě se nemůže jednat o nikoho jiného, než o nenapravitelně vitální aktivistku, všechno a všechny zvládající tetu Iwu. Prvním bodem programu je podle očekávání společná schůze. Zmiňovaná Matka představená na ní představuje své představy o dalším vývoji a nikoho nenechává na pochybách, že na nic nezapomněla a všechno pevně třímá ve svých rukou. Bez dlouhých řečí pak usazenou pospolitost rozhání a vysílá ji k dobytí historického centra jmenovaného města.

 

 

 

 

 

 

Jak už to tak chodívá, každý jedinec si volí svůj jedinečný cíl. V případě vetchých starců to bude středisko seniorů, v případě dlouhodobě svobodných mládenců třeba manuál zralé ženy. Umělecky deformované duše nepochybně přiláká stylová výzdoba a všechny dohromady potom nabídky výloh a stojanů se zbožím, bez něhož se v životě nelze obejít.

 

 

 

 

 

 

 

 

Centru vévodí půlkruhové Náměstí míru s celou řadou vzorně udržovaných stavení. Mělník obývá kolem dvaceti tisícovek smrtelníků a do historie se zapsal především zrozením jedné z nejuznávanějších tuzemských postav, bájné Ludmily. Mělo se tak stát na jistém hradišti Pšov, jehož název odkazuje na existenci slovanského kmene Pšovanů, který v oné době tuto oblast obýval.

 

 

 

 

 

 

Podél petropavlovského chrámu a někdejšího hradu se protáhneme k legendární městské vyhlídce. Hluboko pod námi se v přítmí lesknou vody Vltavy i Labe a rudnoucímu nebi vévodí nejproslulejší český krtinec s názvem Říp. Zdá se, že si náš věhlasný praotec lepší místo k usídlení snad ani vybrat nemohl.

 

 

 

 

 

 

 

Čím dál hustější večerní přítmí s sebou přináší hned několik nečekaných překvapení. Nepříliš svatá trojice ve složení Jindra, Pavel a moje maličkost sejde při návratu do kempu na scestí. Kupodivu i navzdory tomu, že její součástí je profesionální duchovní vůdce. Vedle velké víry má však v záloze i malou technickou vymoženost, která nás s vydatnou pomocí vysoko zavěšené družice dokáže vrátit na jedinou správnou cestu k dočasnému domovu. Podstatně závažnější komplikací se ukazuje ztráta podpůrné hole Pavla druhého. Detektivní pátrání v útrobách prostorného Kauflandu, bez jehož návštěvy by zmíněný valašský poutník nepřežil, je naprosto bezvýsledné. Situaci řeší až Jindřichova večerní přímluvná modlitba a Petrova ranní návštěva jmenovaného chrámu konzumu. Kamerový systém odhaluje včerejší Pavlovy pochůzky. U salámů byl ještě s holí, u piva a ostatních tekutin už nikoliv. Bdělé oko obchodních poskoků se zaměří na dotyčný úsek a za chvíli je kovová podpora na světě. Pavel druhý je tím pádem dokonale mobilní, a jak se později ukáže, s pomocí hole si dokáže nejen sjednat patřičný respekt, ale také dobýt nejvyšší věž nedalekého kamenného hradu.

 

 

 

 

 

Před námi je premiérová noc v několika dřevěných chatkách. Protože mi bylo přisouzeno místo na zemi, milosrdné dorostenky z klubu Pathfinder se smilovaly a zapůjčily k podestlání nafukovací matraci. Vysoce výkonný ruční kompresor se sice rozfoukává až k úplnému zadření, k požadovanému efektu však stále nedochází. Jak se vzápětí ukáže, dotyčná podestýlací náležitost oplývá závažným zraněním. Bodná rána v jejím středu zabraňuje uchování nezbytného vzduchu, takže v této podobě je víceméně nepoužitelná. Maminečka naše představená se za pomoci technicky nadaného následníka rodu Jana snaží situaci vyřešit a přichvátá s čerstvě zakoupenou tubou kanagonu. Ústřižek americké lepicí pásky obdrží nános českého lepidla a vše je po připlácnutí na postižené místo zatíženo postelí Pavla prvního. Nadějně se vyvíjející operace však končí neúspěšně. Po doporučených čtyřiadvaceti hodinách schnutí a solidním nočním zatížením pastorovým tělem se ukáže, že českoamerický pokus o ucpání díry je absolutně neúčinný. Situaci zachraňuje přítomnost rodiny současného sborového staršiny Petra. Nezištné zapůjčení karimatky způsobuje, že se kosti a tkáně vetchého starce nedeformují, naopak až do konce pobytu si dopřávají relativně pohodového nočního odpočinku.

 

 

 

Problém jiného řádu však řeší akademicky vzdělaný doktor přírodních věd. S vědeckým přístupem přistoupí k prázdné ledničce a na základě letmé analýzy dochází k závěru, že zmrazovací zařízení nefunguje. Možná má strach o pečlivě zatajovaná husí stehna, která asi obdržel od některé ze svých nových oveček, možná chce demonstrovat svůj technický talent a tak se za pečlivého dozoru přítomných spolunocležníků opakovaně vrhá do útrob chladícího aparátu. Při několikátém pokusu jde kolem už předtím vzpomínaný Petr. Protože je to Chárakter, milému Pavlovi nezištně oznámí, že lednička během jeho operací zchládla víc než nálada po prohraném zápase a klidně do ní může naládovat své veřejné i tajné potravinové zásoby.

 

 

 

 

Po temné noci zpravidla přichází o něco světlejší ráno. To dnešní je přímo ukázkové, takže své mobilní kuchyňské zařízení stěhuji na venkovní dřevěný stůl. Po ratibořském chlebu a ochucené majdě z cizrny uvažuji o nějaké nezbytné splachovací variantě. Čaj ani toaleťák si zásadně na vandry neberu, protože obojí zmíněné mi štědře nabízí neomylná matka příroda. Druhé v pořadí zatím nepotřebuji, vypátrání prvního se v tuto chvíli jeví jako nezbytnost. Městský kemp však s výskytem takových exotů, jako jsem já, nepočítá, navíc se jeho správci snaží o pravidelný sestřih přítomných anglických trávníků. Řešení se však najde i v takovéto zapeklité situaci. V místech, kam se nedostaly ostré tesáky motorové sekačky, zůstaly vzpřímené lístky řebříčku lékařského. Hodím je do vařící vody v ešusu a na ranní čaj o osmé přizvu i hladově obcházejícího Pavla prvního. Nazelenalá tekutina, kterou pak spokojeně usrkává, jej uspokojuje natolik, že ho nenapadne pátrat po zdroji surovin. Dodnes mu asi nedochází, že velice pravděpodobně obsahovala i stopy značkovacího produktu hlídače výpravy, psíka Hačikó, který dotyčná místa nepochybně obcházel se zdviženou zadní končetinou.

 

 

 

 

 

Jak ukazuje ranní brífink, první noc přežili všichni a pastor je po ranní čajové vzpruze natolik vitální, že si pár hodin před polednem troufne i na vedení nezbytné jitřenky. Ta zpravidla obsahuje více či méně komentovaný úsek ze svatých Písem, po jehož stručném probrání přichází na scénu společná modlitba. Jakkoliv si o tom může myslet kdokoliv cokoliv, určitě se nejedná o bezduchý vpád do nového dne, který může přinést bezpočet nečekaných, někdy i nepříjemných překvapení.

 

 

Znovu se ocitáme na povědomém náměstí. Někde by se tu měla nacházet i nejširší studna Země praotce Čecha, která se ocitla i v tuzemské Guinessově knize rekordů. Má mít průměr přes čtyři půl metru a sahá do hloubky přibližně dvanáctkrát větší. Milovníci temnot se poté noří do místního podsvětí, vyznavači památek do kostelů a jeden trapný stařec dokonce paradoxně zatoužil po cestě ke kráse a zdraví!

 

 

 

 

 

 

Pomalu a líně se protáhnu kolem nejvýznačnějších památek a podobně jako včera večer zakotvím na známé vyhlídce. Blízký soutok vltavských a labských vod, stejně jako mnohem vzdálenější silueta Řípu se v dopoledním nasvícení jeví jako výrazně zřetelnější. Až k hornímu zábradlí šplhají pečlivě obdělávané vinice. Podle pověstí je má na svědomí už vzpomínaná Ludmila. Zdejší ušlechtilý mok se prý neplní do běžných flašek, ale do speciálních kalamářů a největší vinné sklepy nevlastní žádný prostopášný opilec, ale sám bohabojný Jiří Lobkovicz.

 

 

 

 

 

Úzkým chodníkem mezi dávno zarostlými terasami se spustím až k nejdelší z českých řek. Obnažené břehy zdobí porosty kopřiv a pomalý tok zelené ostrůvky žlutě kvetoucích leknínů. V Labi jsem se ještě nikdy nekoupal, takže právě teď přichází na historicky první smočení. Vyznavači modrých zahradních bazénů s patřičnou dávkou nezbytné chemie by nad rezavě nažloutlou tekutinou patrně ohrnovali nosem, ale budiž jim připomenuto, že ani tato voda se bez zmíněného ošetření na svém toku asi neobešla. Chemiček a jim podobných zařízení má na svém toku víc než dost. Za sebe mohou s klidným svědomím prohlásit, že nazrzlá plavba mezi ostře žlutými květy a živými rybami je tu nádherná a s největší pravděpodobností se i v jiným případech obejde bez výraznější újmy na kráse či na aktuálním zdraví.

 

 

 

 

 

Zatímco nám zmiňovaná vyhlídka nemá šanci odhalit skutečný soutok Labe a Vltavy, teď mám sbratření Krkonoš a Šumavy přímo před očima. Pozdravy obou pohoří se tu mísí zcela spontánně a bez jakéhokoliv rámusu pak společně putují k dalekému ústí na německém severu. Vnímám to jako výjimečný okamžik a náramně si jej užívám. Nepotřebuji k tomu štěbetající davy, trapné moderátory ani uječenou muziku z nabuzených reproduktorů. Hluboké vody tekou potichu, tvrdí jedno dokonale pravdivé úsloví.

 

 

 

 

 

Nadchází smluvená hodina a dav je, až na jisté výjimky, opět pohromadě. Poblíž Vrázovy vyhlídky najednou do poklidné atmosféry vrazí klín trojice nejmenovaných grácií. Podle jejich mluvčí, která se, co do výřečnosti, výrazně pomamila, je prý pro ně neúnosné, ba přímo životu nebezpečné, pokračovat v nastíněném programu, protože by jej při stávající teplotě atakující tropickou třicítku jednoduše nezvládly. Daleko užitečnější je pro jejich další zdárný vývoj návštěva koupaliště s výskytem plaveckých bazénů, adrenalinových tobogánů a potetovaných vrstevníků v dlouhých módních bermudách. Zatímco Matka představená dlouho a hrdinně odolává, adoptivní budoucí Otec rodu se kácí k zemi. Začarovaný kruh rozsekne až nečekaná přímluva jisté raně seniorské dvojice, která si tuto taktiku osvojila při občasné návštěvě svých vzdálených vnoučátek. Pevný postoj Náčelnice zájezdu je tím překvapivě zviklán a trio mladistvých krasavic se může konečně realizovat ve svém více či méně úsporném koupacím oblečení. Jedinou dívenkou, která to má na háku, je v pořadí čtvrtá kráska. Jmenuje se Stázka a konfliktní kratochvíle využívá k aktivní horolezecké přípravě na nadcházející kokořínské dějství.

 

 

 

Grácie tedy necháme plavat a míříme ke Kokořínu. Někteří Kokořínským dolem, jiní klesajícími serpentinami s jedním minitunelem. Ke vlastnímu hradu se pak musí pěkně do kopce. Caparti v čele s Adélkou tam v pohodě vyběhnou, vážení kmeti váží každý krok. Na konci už melou z posledního. Všechny ale čeká velice milé překvapení. Tato kamenná pevnost vyrostla k nebi už začátkem čtrnáctého století. O sto roků později jej poničili bojovní husité a od roku 1544 je už hrad veden jako pustý. Přesto o něj má zájem celá řada mocipánů, mezi nimi známý Albert z Valdštejna. Na rozhraní osmnáctého a devatenáctého věku zříceninu kupuje pražský podnikatel protestantského ražení jménem Václav Špaček a začíná s jeho rekonstrukcí. Po slavném Vítězném únoru je vše komunisty zabaveno a až roku 2006 po dlouhých tahanicích konečně vráceno původním majitelům. Přestože je hrad v soukromých rukou, rodina Špačkových si jej neusurpovala jen pro sebe, ale nabízí jeho prostory nejširší veřejnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

Z vděčnosti tu někteří návštěvníci nechávají i část obsahu svých peněženek. Ondra patří mezi náramně vnímavé skauty a tak mu lesk nejrůznějších mincí přímo učaroval. Neváhá se proto protáhnout až k bezprostřední blízkosti hradní studny a uskutečnit několik loveckých pokusů. Možná bude mít na kopeček zmrzliny, možná na zítřejší kostelní sbírku.
 

 

 

 

Po půlhodinové komentované prohlídce interiérů šplháme po bezmála šedesáti schodech na osmatřicet metrů vysokou strážní věž. Její střecha je kupodivu z kamene, to aby ji neponičil případný požár. Z kamene bude pravděpodobně i nejstarší účastník naší výpravy, Pavel druhý, který, jak už bylo předesláno, zdolává vyhlídkovou plošinu se svou znovunalezenou invalidní holí. Buď je to mazaný simulant, který na nás svoji nemohoucnost hraje nebo se jedná o obdivuhodného borce s železnou vůlí a nepoddajnou dubovou palicí. Pohledy spatra jsou přímo úchvatné, ale stejně tak zajímavé se jeví i základy celé stavby. Stojí, jak je v Bibli doporučováno, na skále, ale ne na skále ledajaké. Tehdejší borci si museli s členitým pískovcovým podložím nejprve pěkně pohrát, a až poté se pustit do vyšších a vyšších pater.
 

 

 

 

 

 

 

 

Celé Kokořínsko je prošpikováno nádhernými skalními městy. Jsou zpravidla zamaskovány hlubokými, převážně listnatými lesy a vynikají především členitými voštinovými stěnami s bezpočtem různě velikých děr a kamenných otvorů. Miniaturní ukázku nabízí i bezprostřední okolí hradu. Určitě by to tady stálo za pořádný vandr s několikanásobným přenocováním pod širákem, případně pod nějakým zašitým romantickým převisem.

 

 

 

 

 

U dolního parkoviště se však jedná o úplně jiné kafe. Zastánci všemocné evoluce zde mají zářný příklad toho, jak tato všeobecně uctívaná bohyně funguje. Ještě před léty tu stála parádní stavení. Evoluční proces ji však posunul do podoby, kterou nabízí dnes. Celkový dojem naštěstí zachraňují proklínají sprejeři. Jak uvádějí ve svém sdělení, pokud jsou tady, je se aspoň na něco jakž takž dívat. Komu zříceniny aktuálně patří, není známo. Špačkovi to bezpochyby nebudou.
 

 

 

 

 

Vracíme se do kempu. Je na čase ukuchtit nějakou večeři. Včera byla polévka z vyžebraných brambor, dneska se omezím na poživatelné ostatky z příruční igelitky. V ešusu postupně mizí vločky, pohanka a cibule. Finálovou chuť nakonec završí špetka soli, lžička oleje a čundrácký glutamán v podobě hrsti lahůdkového droždí. Samozřejmě i nezbytná dávka čerstvě oloupaného česneku. Čajová směs bude opět originální. Ve vařící vodě se ocitají modrofialové plody bezinek a zelené listy jitrocele. Na Valašsku se mu říkávalo psí jazýček, což opět evokuje myšlenku na předchozí návštěvu certifikovaného hlídače naší Iwanušky Petrowny. I tentokrát je vše výše zmíněné do detailu zlikvidováno s pomocí věhlasného akademika, a jak blízká budoucnost ukáže, bez negativních následků na zdraví i na životech.

 

 

 

 

Na pořadu dne je dlouho ohlašované překvapení. Jeho odtajnění začíná známou znělkou v podání španělské kytary a valašského dívčího dua, stejně jako lákavě vyhlížejícími kulinářskými výtvory kruhovitého tvaru, které zdobí slavnostně prostřený stůl. Narozeniny neslaví nikdo slavnější než naše milovaná Maminečka představená. Gratulace, objímání a především konzumování obsahu slavnostní tabule neberou konce. Chtělo by to však ještě nějaké pořádné hobla, ale při představě, že by obsahovalo více než pětadvacet poctivých zdvihů se i nejstatnějším přítomným borcům do takového podniku ani trochu nechce. Riziko, že by při akci oslavenkyně nějakou náhodou upadla na zem či přímo do kómatu je příliš velká, stejně jako pravděpodobnost trvalé invalidity přímých aktérů veřejného pozdvihování.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozjařené stádo se poté rozchází do svých přidělených doupat. Pánský kvartet zalézá do rozestlaných pelechů a páteční večer si užívá podle svých zvyklostí či představ. Pavel první hledí do počítače, zatímco chárakterní Petr počítá ovečky. Daleko nejčilejším členem chaty číslo jedna je osmi křížky pronásledovaný Pavel druhý. Trpělivě naslouchajícímu Jindřichově barvitě představuje své uskutečněné dobré skutky, které však byly ve většině případů po zásluze potrestány.

 

 

 

 

 

 

Příští ráno je ve znamení čtyřicetikilometrového odsunu k německým hranicím. Litoměřice, které dodnes nezapřou germánské stopy, nás vítají sluncem, modrou oblohou a totálně ucpanými ulicemi městského centra. Postupně svými přibližovadly zaplníme veškeré volné skuliny a přesouváme se na uzounkou Máchovu ulici. V přímém sousedství arcibiskupských nemovitostí se tu krčí modlitebna místních adventistů. Ti jsou ve světě známí především svými bizarně vyhlížejícími specifiky, mezi nimiž výrazně vyčnívá pradávno známý obyčej sobotního odpočinku. A protože je dnes právě onen zmiňovaný den, architektonicky zajímavá budova je v mírném obležení. Vstupujeme dovnitř a účastníme se dopolední pobožnosti. Zatímco většina z nás přívětivě relaxuje v pohodlných lavicích, náš bývalý pastor má pracovní šichtu. Místním sourozencům totiž slouží reprodukcí Dobré zprávy, chcete-li, kázáním. Té ovšem předchází moderovaná diskuze na předem dané téma, nazvané Sobotní škola, společné zpívání a jak napovídá název budovy, také modlitby k Všemohoucímu. To všechno v duchu ústředního motta, odkazujícího na Krista, zdroje a smyslu skutečného života. Všímám si také nápisu na jedné z vývěsek určených k informování veřejnosti. Litoměřičtí adventisté se na něm představují stylově: „Méně náboženství, více přátelství“.

 

 

 

 

 

 

 

Pravdivost uvedeného hesla si ověřujeme hned po skončení oficiálního programu. Vážně se tvářící sestry se převtělují v čiperné servírky a během chvíle zaplní dlouhý stůl nejrůznějšími dobrotami. Pestré menu navíc jistí hned čtyřmi druhy výtečných polévek, po kterých se co nevidět jenom zapráší. Pokud se mi na tomto církevním společenství, které samozřejmě oplývá spoustou nejrůznějších neduhů něco líbí, pak je to především něco jako rodinná atmosféra. Ať už přijdete na sever Čech, do Rumunska nebo do vzdáleného Ulánbátaru, cítíte se tu jako doma. A litoměřické navíc šlechtí jedna velice zásadní věc. Vztahy k ostatním křesťanům, většinové katolíky nevyjímaje. Podle sdělení místních jim sousední Arcibiskupství pronajalo míchačku na celou dobu stavby modlitebny a řádové sestřičky nejednou obdarovaly shromážděné adventisty čerstvými meruňkami z farní zahrady.
 

 

 

 

 

 

 

Z nevšedním výhledem na historické panoráma si přímo vedle sboru ordinujeme polední sobotní odpočinek. Někteří vestoje, jiní vsedě a největší propagátor izraelských zvyklostí dotahuje šábes k židovské dokonalosti. Ukládá tělo do horizontální polohy a dopřává si pár minutek spánku spravedlivých.

 

 

 

 

 

 

Odpoledne se ještě na chvilku zhoufujeme v sympatickém interiéru shromažďovacího sálu. Dokonalé prosklení budovy však vykazuje jednu nevýhodu. Náčelnice Iwa nachystala hned tři videa představující valašský kraj včetně naší modlitebny. Přemíra světla však způsobí, že místní věřící nevidí Valašsko, ale pouze své důvěrně známé promítací plátno. Místní pastor Petr to bere s patřičným nadhledem, podobně jako naše Maminečka představená. Litoměřickým proto nezbývá než Dálný Východ navštívit osobně nebo si program naservírovat na některý z dlouhých zimních večerů. Jediným jakž takž srozumitelným sdělením o valašské domovině se tak stává písnička Náš kraj doprovázená hostující moldavskou klavíristkou Jekaterinou.

 

 

 

 

 

 

V přímém sousedství adventistického útočiště není jen už vzpomínané arcibiskupství, ale i domek, kde na sklonku života pobývá Karel Hynek Mácha. Narodí se roku 1810 v Praze a ve svých šestadvaceti letech odjíždí do Litoměřic. Za pouhé tři měsíce však umírá. Pohřeb je 8. listopadu, v den, kdy se měla konat jeho svatba. Básnická sbírka Máj tak má poněkud smutné zakončení.

 

 

 

 

 

Pod vedením náramně pohodového pastýře Petra a jeho bystrého synátora vyrážíme na obhlídku slavného historického centra. Město, které má v současnosti kolem pětadvaceti tisíc obyvatel letos slaví osm set let svého trvání. Jakožto město královské mělo celou řadu výhod a přestože tu zpočátku pobývali většinou domorodci české národnosti, časem je zcela převálcovali rozpínaví Germáni. Stop stav jejich nadvlády nestal ve zlomovém roce 1945, kdy museli na základě Benešových dekretů odcupitat za kopečky. Nechali tu vznosné budovy, udržované vinice i úrodná pole, která vydobyla tomuto kraji lichotivé přízvisko Zahrada Čech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco se drtivá většina výpravy soustředí na dávné architektonické zázraky, naše Náčelnice Iwa Petrowna vzhlíží ke slibné budoucnosti. Svého schopného potomka vysílá na průzkum zdrojů slavnostních nápojů a sama vyhlíží místo, kde by se dlouho očekávaná a zatím přísně utajovaná událost měla uskutečnit. Vše je dotahováno do detailů, včetně objednání vyzdobeného auta a plavek na svatební cestu do Karibiku.

 

 

 

 

 

 

 

Zvedáme kotvy a labské přístavní město necháváme za zády. Kousek proti proudu leží obec Křešice. Právě tady před sedmnácti lety operovala v barvách české Adry část naší současné družiny. Zastavujeme u známého vodoznaku a vzpomínáme. Těsně po katastrofálních záplavách tu vypadalo všechno úplně jinak. Místa, která byla plná páchnoucího bláta dnes zdobí svěže zelený trávník a dům, kde se omítky okopávaly i v části prvního patra září čistotou. A to přesto, že před šesti lety si tu živel opět zřetelně zalaškoval a poslal své vody jen o půl metru níž než v onom památném roce 2002. Tenkrát tu sahaly až do úctyhodných čtyř metrů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Minulost je dokonale zapomenuta a v zátopových místech vyrostlo parádní hřiště pro zdejší mláďata. Využívají jej však i poněkud přerostlé děti z naší výpravy. Ctihodní funkcionáři, jakož i reprezentanti spodnějších církevních vrstev si tu dopřávají bohulibé sobotní kratochvíle a tím dokazují, že den odpočinku není jen o vysedávání v kostelních lavicích čí nihilistickém vylehávání na rozestlaném gauči.

 

 

 

 

 

Zanedlouho se už ocitáme na úpatí nejprestižnějšího českého pahorku. Ten si kupodivu nenechají ujít ani tři grácie, které včerejší Kokořín vyměnily za mělnickou promenádu v plavkách. Mírné stoupání vzrostlou alejí střídá výživnější výšvih listnatým lesem. Dlouholetý učitel autoškoly, který se běžně neobtěžuje vyhazováním blinkrů či respektováním jednosměrek to přes všechny možné zákazy bere nahoru svým výkonným fordem. Budiž mu připsáno k dobru, že kromě své tělesné schránky sem nechává vyvézt i několik dalších jedinců, pro které by hora praotce Čecha zůstala nedobytná.

 

 

 

 

 

 

 

 

Někde na půli cesty potkáváme pár povědomých litoměřických tváří, které nás v dobytí vrcholu výrazně předběhly. Mezi nimi i respektovaného Jendu, s nímž jsme kdysi zdávna bezmála celé desetiletí vysedávali v tehdejší Radě české Adry. Zatímco on cílevědomě diskutoval, moje maličkost za stolem pospávala, případně vyrušovala. Přesto se právě v onom období zmíněná organizace těšila asi největší přízni tuzemské veřejnosti. S bratrem Janem si popřejeme šťastné a veselé stárnutí a pak každý svým směrem pokračujeme řípským úbočím.

 

 

 

 

Konečně jsme na nejvyšším bodě. Toto návrší nezapře, že se nacházíme v Čechách. Stojí tu totiž kostel i hospoda. Rotunda pamatuje časy románské, dřevěná chata bude o několik pátků mladší. Nacházíme se v úctyhodné výšce čtyř set pětapadesáti metrů. Praotec to měl jednodušší, protože až do roku 1879 byl kopec bez lesů. Dnes musíme za výhledem na některou z vyhlídek. Pražská i ta roudnická odhalují žírnou krajinu polí, měst a vesniček, ze které ční k nebesům věže kostelů a romantických dýmajících komínů. Zkrátka a dobře, zemský ráj to na pohled.
 

 

 

 

 

 

 

 

Nevyhnutelné dobytí Řípu máme zdárně za sebou, dolů se můžeme spustit, případně skutálet, hned několika způsoby. Pochopitelně volím tu dramatičtější variantu. Chodník nejprve klesá skalnatým úbočím, aby se později napojil na dokonale pohodovou pěšinu zastíněnou nejrůznějším olistěným stromovím. Cesta je tu a tam vyzdobena drobnými květy, především výrazně růžovými hvězdicemi hvozdíků.

 

 

 

 

 

 

Slunce klesá k západnímu obzoru a tak je načase slavnostní den patřičně zakončit. V tuzemské adventistické tradici dodnes přežívá tak zvané „kolečko“. Nejedná se o zařízení k přemísťování stavebních materiálů či harampádí, ale o kruh tvořený lidmi, které spojuje identický pohled na smysl pozemského pobývání. Ten naštěstí míří k výšinám, kam směřují i slova společně odříkaného či vyzpívaného přání.

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední noc i poslední ráno ještě prožíváme v plném počtu. Na nedělní svítání patrně dlouho nezapomene těžce zkoušený Jindřich. Stavební inženýr Pavel podrobuje zmíněného pedagoga s uměleckou praxí drtivým testům z biblických věd. Zatímco kemp, včetně celého Máchova kraje ještě spokojeně dřímá ušlechtilým spánkem, v chatě číslo jedna padá jedna pětka za druhou. Kumštýř se na kavalci převaluje z jedné strany na druhou a na neodbytného vyzvědače buď polohlasně zavrčí nebo neodpoví vůbec. Duchovního experta posílá v duchu k čertu, a tak je načase vypadnout. Kam jinam než k Čertovým hlavám!

 

 

 

Devět metrů vysoké tváře přisuzované vládcům pekel tu v letech 1841 až 1846 vytesal tehdejší kuchař Liběchovického zámku, Václav Levý. Jak na tom byl s kuchtěním se neví, ale určitě nebyl levý na bouchání do kamene. Jinak by se později nepodepsal na sochařské výzdobě mnoha významných budov, mezi jinými i Katedrály svatého Víta na pražských Hradčanech.

 

 

 

 

 

 

 

Ani výhled ze zdejších pískovců nezapře romantiku současné české krajiny. Na západním horizontu vykukuje dobytý Říp, kterému však úspěšně konkuruje sebevědomá Mělnická elektrárna. Útlocitní jedinci sice nedávají, ale vzápětí se láskyplně zahledí do tabletu či jiného podobného zařízení, které by jim bez proklínané elektřiny nebylo k ničemu.

 

 

 

 

Zcela bezproblémové posezení však nabízí okraj vesničky Želízy. Někdo tu se železnou trpělivostí vysázel rozlehlý záhon pestrobarevných jiřin. Ty neodbytně avizují příchod podzimu. Přesto se tu postupně houfují jak reprezentanti tohoto ročního období, tak letitá či přímo jará mládež. Někteří tady vydrží pěkných pár příštích chvil, jiní hned vyrážejí za novým dobrodružstvím.
 

 

 

 

 

Dalším dílem kamenosochařského seriálu je nedaleká jeskyně Klácelka. Pojmenování dostala od bajky jistého F. M. Klácela, na jejíž motivy tu právě Levý Václav vytesal vpravdě monumentální pohádkové postavy. Kromě nich také bojovné mírotvůrce z husitských válek i samotnou jeskyni zasazenou do bludiště více či méně zrádných skalních zákoutí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Před polednem naskakujeme na oře a máchnutím ruky se přesunujeme k úplně poslední štaci, k Máchovu jezeru. Jedná se o osmý největší rybník v Česku, který rozkázal vybudovat sám velký Karel IV. Má rozlohu přibližně tří stovek hektarů a maximální hloubku kolem pěti metrů. Máchají se tu především spoře oděné slečny, a když se převrhne pendlující motorové plavidlo, potom i prostorově výraznější rekreanti. Přestože je tato vodní plocha přisuzována zmíněnému básníkovi, ten se tu pravděpodobně nikdy pořádně nesmočil. Název Máchovo jezero je oficiálně uváděn až od roku 1961.

 

 

 

 

Velice rychle opouštím rušný babylon u přístaviště a úprkem mizím z dosahu nekřesťansky zpoplatněné oficiální pláže. Borovicovými lesy se protáhnu až k samému konci jezera, které tu poznenáhlu přechází v mechem zarostlé bažiny. Zatímco v preferovaných lokalitách narazím v lese nanejvýš na tlející zbytky toaletních papírů, tady na mne vykukují parádní exempláře z říše jedlých hub. Netrvá dlouho a zaplním jimi bezmála polovinu svého pohotovostního baťůžku. Příštího dne se mění ve výtečnou smaženici a nedostižnou houbovou omáčku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Většina výpravy se spokojí s lidnatým pobřežím, ale já si raději hraji na rákosníka. V dokonalém soukromí si tu užívám příjemné vody, zlatého slunce i nenahraditelného pocitu nespoutané volnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na pořadu dne je už jenom nezbytný přesun na domovský Dálný Východ. Začíná po třetí odpolední a končí o pět a půl hodiny později. Díky Bohu, bez jakéhokoliv karambolu. Na Valašsku doznívají bouřky a krajině vládne slušná tma. Objímáme Maminečku představenou a udělujeme jí zaslouženou pochvalu. Dobré dílo se podařilo a to se jí počítá k dobru! Teď už jen netrpělivě čekáme na pozvání ke svatební tabuli...
 

 

 

(-: amen, amen, amen:-)