Rally Samari
-aneb-
Samari šlape pro Bangladéš
Nevím, ale dnes by se v našich zeměpisných šířkách jen
těžko hledal jedinec, který by v životě neseděl na kole. Jezdí se za
povinnostmi i jen tak, pro radost. Rally Samari se pokusila spojit obojí..
Je nádherné nedělní červencové ráno. Před sídlem Samari na
Burešově se na startovní čáru staví osm cyklistů a dva doprovodné vozy. Cílem
je malá vesnička na Chrudimsku s příznačným názvem Samařov. Od startu ji
dělí nejméně 360 kilometrů a celých šest dnů jízdy po cestách i necestách.
Tentokrát se však nejedná jen o jízdu na kolech. Prioritním posláním akce je
rozšíření zvěsti o možnosti pomoci chudým dětem z dalekého Bengálska.
Bangladéš a kola mají totiž cosi společného. Bicykly a šlapací rikše jsou tu
stále ještě základem logistiky.
Za asistence zástupců radnice, kraje a regionální televize
je odstartováno! Nepřehlédnutelná osmička v bílých tričkách s logem
Samari se proplete ulicemi Zlína a začíná zdolávat táhlý kudlovský kopec.
Nejbližším cílem jsou třiadvacet kilometrů vzdálené Luhačovice. Peleton by tam
měla dovést žlutě značená turistická trasa. Ta vede občas po silnici, občas po
polní cestě či po lesní pěšině. A sem tam nabídne i nádherné výhledy na
zvlněnou valašskou hornatinu s typickým temenem Radhoště v namodralém
pozadí.
První zpestření na trase má na svědomí kameraman výpravy
Zdenek. V prudším klesání děravou cestou nad Provodovem popouští uzdu svému oři víc než je zdrávo,
což má za následek nedobrovolný přelet přes řídítka následovaný divokou sestavou
několika kotrmelců. Modřina na zádech a rudě zbarvený loket jsou, naštěstí,
docela přijatelným suvenýrem. V kombinaci s firemními barvami Samari
vypadá navíc velice pohledně…
Vítaným potěšením pro celou pospolitost je zanedlouho
skalnaté stoupání provodovskou křížovou cestou s následným padákem
nerovným lesním úvozem. Někteří ho prosviští, jiní projedou krokem, další
raději sejdou pěšky. Zdenkův červený loket je dostatečným varováním.
Několik nádherných serpentin, pár terénních úseků zarosteným
lesním chodníčkem a už jsme mezi Jurkovičovými kulisami světoznámých lázní. Před
radnicí čeká doprovod s občerstvením a
místní novinářka s kamerou. Stánek s nabízenými kartami bengálských
dětí však zůstává stranou zájmu. Notoričtí milovníci lázeňských procedur a
dalších rozkoší mají evidentně jiné starosti než pomáhat potřebným.
V Luhačovicích nás opouští Fialová Péťa a Hudečkovic
maminka se synem Jakubem. Škoda, byla to pohodová trojka se zřetelným smyslem
pro legraci. Ale povinnosti jsou povinnosti. Každopádně si vážíme toho, že
s námi sdíleli první desítky kilometrů. Jak se později ukázalo, patřily
k těm nejpříjemnějším.
Zbývající pětka poté postupně odjíždí pátrat po modré značce
vedoucí do cíle odpolední etapy v Uherském Hradišti. Díky značkařům
šprýmařům se stačíme ztratit ještě v ulicích města. Zbývajících 36 km pak
projedeme nechtěně rozděleni na tři nezávislé skupiny. Počasí i většina trasy
jsou však vyloženě pohodové. Pěšiny, cesty a cestičky nás mezi pastvinami, obilnými lány a přes přívětivě stinnými listnaté lesy
přivádějí až na dosah slovácké metropole. Samozřejmě, s větším či menším
blouděním. Sledovat terén a zároveň značku nebývá zrovna jednoduché. Zvláště při jízdě
s kopce, kterou si hledíme náležitě vychutnat.
Nad Hradištěm ční do vesmíru nová rozhledna a tak si někteří
dávají nášup v podobě výstupu na
její vyhlídkovou plošinu. Dívají se především k západnímu obzoru, kam má
namířeno zítřejší trasa. Hřeben Chřibů je docela zvlněný a zdá se, že „od Buchlova větor věje“. Zítřejší den nevěští nic
dobrého..
Před večerem přijíždíme do areálu někdejších hradišťských
kasáren. Šeď oprýskaných fasád vystřídaly pastelové barvy, vymyté zelené mozky
svěží duch studentů. Ze sídla hrůzy se staly vysokoškolské koleje. Po létech tu
mohu v poklidu usínat. Ať žije sametová revoluce!
Není nad to mít schopné manažery! A dobré známosti.. Naše
náčelnice pro ubytování splňuje obojí a tak spíme na kolejích zadarmo. Díky jí také
sedíme příštího rána u buchet na zdejší radnici a s pány místostarosty
probíráme možnosti adopce v jejich městě. Jsou na nás moc hodní a slibují
všemožnou podporu.
Do dopolední etapy tak startujeme až kolem desáté. Navzdory
tomu, že nás nejdelší trasa a na jejím konci ve Ždánici osminásobná mistryně
světa v jízdě na historických kolech a vicemistryně v dráhové
cyklistice, paní Iva Zajíčková. Měli bychom tedy dojet v pořádku a hlavně
včas.
Po cyklostezce k Velehradu je to paráda. Projíždíme
kolem katedrály a vzápětí se prodíráme mezi balícími komedianty. Včera totiž
bylo Cyrila a Metoděje. Zpětný pohled na svatostánek přes kulisy polonahých
slečen v nadživotní velikosti je, pravda, poněkud bizarní, ale byznys je byznys. Věrozvěstové
se musí obracet v hrobě…
Za chvíli se musíme obracet také my. Stoupání na první
chřibský vrch je dlouhé a blátivé. Klouže to jako na másle, ale u největší
sekvoje v Evropě v osadě Chabáně jsme poměrně brzo. Následuje strmý
padák do údolí a poté ještě strmější stoupání rozbitou cestou k Buchlovu.
Dneska od něj nevěje, dnes už poprchá. Zdenek navrhuje cyklostezku, já se držím
terénní klasiky. K mému překvapení jsem u hradu o necelou hodinu dřív.
Široká cesta totiž vede oklikou…
Doprovod hlásí dosažení dopoledního cíle a šťastné setkání
s mistryní. Čeká na nás i s polovinou městečka. A my jsme teprve
někde ve třetině. Průšvih jako mraky! Ty jsou dneska temně ocelové a občas i
slušně děravé. Parádně klouzavý sešup od hradu do sedla si proto jaksepatří
užíváme. Nesrovnatelně déle si však poté užíváme dlouhých, předlouhých návratů
do ztracených výšek. Jana, která je po viróze a už dva dny skoro nic nejedla,
toho má plné zuby. Do toho sem tam telefon, kdy už, konečně, budeme ve
Ždánicích. Jaké štěstí, že se tady signál
ještě příliš nezabydlel..
Na rozcestí u Zavadily opět čekám na bludnou trojku.
Přestože jela přede mnou. Dala totiž na radu údajných turistů, kteří ji svedli.
Svedení na zelenou značku ji však stálo hodně sil a další půlhodinu. Navíc
defekt na Zdenkově duši. Naštěstí jen té bicyklové.
Po briskní opravě potom společně pádíme s modrou značkou
zeleným lesem po černém blátíčku do Jestrřabic. Vítězoslavně mobilem
oznamujeme, že máme Ždánice na dosah. Mistryně i s doprovodem nám prý
okamžitě vyráží naproti.
Ale, chyba lávky! Či spíše značky. Opět jsme svedeni.
Tentokrát my všichni.čtyři. Na
tachometru přibývá šest zbytečných kilometrů. Co si jen o nás světová šampiónka
pomyslí! Ostuda jak Brno!!
Někdejší brněnská reprezentantka je však třída! A zdaleka
nejen ve sportu. Navzdory čtyřhodinovému čekání vidíme už z dálky
rozesmátou dámu v nejlepších letech jak nám i se svou kolegyní
z radnice zeširoka mává a opakovaně
nás vítá svým burácivým „ahóój, ahóój“!! Do nedalekých Ždánic jede raději
v čele pelotonu, což je její obvyklá pozice a navíc pojistka, že opět
někde nezakufrujeme.
V samotných Ždánicích na nás už vytrvale čeká pouze pan
starosta a neobyčejně trpělivá novinářka, která má už v hlavě článek o
tom, že v tomto městečku se do pomoci bangladéšským dětem zapojila nejen
vzpomínaná mistryně Iva, ale také devatenáctiletá dívka a celý volejbalový
oddíl. Tak, to jsme ani ve snu nečekali.
Venku poprchá, den se krátí, ale my se chtě nechtě musíme
posunout do cílového Vyškova. Zdenek s Tomem to berou po silnici, Iva
Zajíčková se spolu se mnou rozhoduje pro terénní variantu. Ta vede zpočátku
slušnou lesní cestou. Po nějakých sedmi osmi kilometrech se však ocitáme mezi
čerstvě zavlaženými úrodnými lány. Klesání je sice mírné, ale extrémně
klouzavé. Taneční kreace jsou proto zcela nevyhnutelné. Žádná z nich však,
naštěstí, nekončí „hlavanem“, jak Iva přezdívá nedobrovolným výletům přes
řídítka. Lepkavé blátíčko nám však stále více zanáší strategické součásti
našich kol, takže se nám po chvíli odmítají točit. Nezbývá, než to vzít napříč
neposečenou loukou. Tráva je sice vyšší než naše bicykly, důležité však je, že
se suneme vpřed. Blátem zanesené brzdy a přehazovačky nám teď však ještě
zpevňují lepící se stébla . Takže, z kola ven, eleganci stranou a holýma
rukama vše pěkně vyčistit. „ Tak, to jsem za své cyklistické kariéry ještě
nezažila,“ svěřuje se později osminásobná šampiónka.
Z Bučovic už žádná značka nevede, takže pádíme silnicí.
Častá stoupání jasně ukazují, kdo je tady pánem. Iva je však tolerantní a tak
do deštěm zkrápěného Vyškova dojíždíme společně. Ona zjevně odpočatá, já mírně
zchvácený. Dívám se na tachometr. Dnes
na něm přibylo rovných devadesát šest kilometrů.
Manažerka Alena opět zapracovala a tak spíme v čistých
šatnách moderního stadionu. Díky jejím vyjednávacím schopnostem znovu zadarmo..
Tomáš, kterého v noci budily ze spaní křeče v lýtkách,
nejdřív zvažuje vynechání dopolední etapy. Avšak představa absence krásné Jany po jeho boku ho vrací do
pelotonu. Jak se později ukáže, tentokrát měl přece jen raději poslechnout hlas
vlastního těla..
Vyrážíme tedy na
náměstí před radnici. „ Ó, rally je tady!“, volá směrem k nám bodrý muž,
ze kterého se vzápětí vyklube sám pan starosta. Zalistuje v kartotéce
volných dětí a bez dlouhých řečí si i s tajemníkem vybírají po jedné
holčičce. Přímo před úřadem stačí ještě podepsat také smlouvu. Tak, tomu se
říká akční zastupitelstvo! Troufám si tvrdit, že na špici vydrží na více než
jedno volební období.
Dnes máme na programu Moravský kras. Krásný úvod dne, krásné
počasí, všecko dnes bude nepochybně krásné. Navíc za námi opět zavítala
nezapomenutelná Iva. Neodolala a pojede aspoň pár úvodních kilometrů. Pádíme
s ní přes Dědice, nechvalně to známé rodiště Gottwaldovic Klémy. Jeho soudruzi se později, když Iva z šedé
totalitní reality pláchla ke krásnému modrému Dunaji, postarali o to, že
ze všech sportovních seznamů zmizelo její jméno včetně dosažených výsledků. Navzdory tomu, že za
„komančů“ vybojovala na světovém šampionátu dvě stříbrné a jednu bronzovou
medaili v dráhové cyklistice. Její jméno se v listinách dodnes neobjevilo…
Parádně klouzavý kamenitý chodníček zpestřený několika brody
je přívětivým úvodem dnešního „krasového“ putování. Nadšená Iva slibuje, že
příště jede celou rally, protentokrát se ale musí rozloučit. Činí to
v pravou chvíli.
Díky málo pochopitelnému způsobu zdejšího značení
turistických tras po chvíli zase bloudíme. Po dvou hodinách tápání
v temných lesích se ocitáme na skalním ostrohu, kde veškeré komunikace
končí. Tedy, vyjma jeleních pěšinek. Jednou z nich se spouštíme suťovým
lesem do údolí. Později už po skalách spouštíme jen kola. Vidět nás tu běžně
uvažující jedinec, bude si klepat na
čelo , co je to tu za potrhlé poutníky. Dlužno podotknout, že od reality by
nebyl zrovna daleko…
Ještě méně příznivou zvěst však dostáváme mobilem od Jany.
Vydali se i s Tomášem cyklostezkou a na jednom z rychlých sjezdů její
životní souputník havaroval. Byl prý trochu v šoku, nemůže došlápnout na
nohu, ale podařilo se mu dojet do nejbližší vesnice. Čekají teď na odvoz našimi
skvělými saniťáky. Kdoví proč smůla navštěvuje právě ty nejhodnější?
V tandemu se Zdenkem
poté vystoupáme na Ruprechtov, sesvištíme kamenitou cestou do údalí a
přes kořeny a mezi kopřivami dodrncáme k Jedovnickému rybníku. Tomáš
poskakuje na jedné noze, chutná mu jíst, ale lýtko má zlověstně napuchlé.
Návštěva špitálu je nevyhnutelná.
Doprovod nás nabije kaloriemi z Kauflandu a tak po
chvíli oddychu vyrážíme ke Blansku. Zdenek po cyklostezkách kolegiálně
s Janou, já, samozřejmě, po značkách. Podaří se mi tak neminout jednu ze
zvláštností Moravského krasu, tzv. Rudické propadání. Jedovnický potok se tu
v divoké skalní scenérii ponořuje do podzemí, aby tam vytvořil nádherně
vyzdobené jeskynní systémy. Mojí starostí je však nespadnout, nezabloudit a
dojet do okresního města s údajným komunistickým koloritem. Nevím, zda to
má nějakou spojitost, ale pro nemožnost spojení s místními úředníky se
předem avizovaná schůzka o možnostech „adopcí“ v Blansku nekoná.
Zpráva z nemocnice však zní nevesele. Tomáš dostává
berle a pár dní musí mít nohu v absolutním klidu. Při pádu totiž došlo
k vnitřnímu krvácení do lýtka. Nejen Tomáš, ale i jeho žena Jana tím pádem
končí. Každopádně je to za takový pád ještě snesitelná daň. Platívá se i daleko
víc..
Dojet na kole Tišnova by už
to neměl být žádný problém. Alespoň podle mapy. V reálu však moje
horská verze představuje buď stoupání nahoru nebo klesání dolů. Občas i
v docela ostrých úhlech. Stálé přeháňky činí tyto úseky extrémně kluzké.
Nezbývá, už klesat sice rychle, ale maximálně opatrně. Další ztráty si už
prostě nemůžeme dovolit.
V tišnovské ubytovně si zapisuji údaje
z tachometru: 86 km, většinou v terénu. Časomíra zaznamenala i dobu
ztrávenou jízdou na bicyklu: bez dvou minut celých osm hodin. Opět to nebyl
zrovna lehký den.
Ráno jdu odemknout kolo, ale marně hledám klíče. Do hledání
se zapojují i ostatní. Nachází je až bystrozraká Jana. Pod mým kolem, přímo u
vchodu. A pak že se na ubytovnách houfují jen podvratné živly..
Loučíme se s nešťastnou dvojicí Surovčíkových a už je
se Zdenkem kopírujeme břehy říčky Olešné. Prvních dvacet kilometrů je to
paráda. Plní cesty, silničky, pěšiny. Ale potom se údolí nápadně zužuje.
Chodník se zařezává do skály a je čí dál užší. Občas nějaký ten skalní práh
nebo spadané stromy. Po nedávné vichřici je jich někde požehnaně. V jednom
exponovaném úseku podkluzuje Zdenkovi noha a i s kolem se začíná řítit ze
skalnatého svahu. Skluz ale není příliš dlouhý, ve srázu totiž stromy a
keře..Dva kilometry Trenckovou roklí, jak se toto romantické místo nazývá,
představuje dvě hodiny pomalého posunu. Zkusíme proto přebrodit a zkusit štěstí na druhé straně. Po častých
srážkách je vody dost, někde sahá až nad kolena. Sto metrů po druhém břehu a
musíme brodit znovu. .Takže, vyzout, přebrodit, obout. A tak to jde pořád
dokola. Těch brodů bylo celkem sedm…Na faře v obci Strážek však voní teplá
polévka a panuje tu rodinná pohoda. Z celé výpravy jsme už zbyli jenom
čtyři, Petra s Alenkou v doprovodu, Zdenek se mnou v jezdeckém
týmu..
Do Nového Města na
Moravě to můj partner bere cyklostezkou. Přívalové srážky však neuhýbají ani
jemu. Citelně se ochladilo a my navíc stoupáme na Vysočinu, které tu někteří
říkají Česká Sibiř. Moje modrá značka mě tady protahuje přes lesy, paseky, mezi
poli a skrz malé vesnice. Přestože jsme dnes ujeli pouze nějakých 64 km, nedá
se říct, že bychom nebyli unaveni. Scházíme se uprostřed města, v zadní
části krásného evangelického kostela.
Po večeři z vlastnoručně nasbíraných masáků, nás
přichází navštívit i místní farář. Kdo si pod tímto pojmem představuje důstojně
vyhlížejícího intelektuála barokních tvarů
s naleštěnou pleší a několikastupňovým podbradkem, je od pravdy
pořádně daleko. Zdejší interpret radostné zvěsti je vousatý, vlasatý a vyloženě
štíhlý borec středního věku, který by si to s kdekterým klasickým intelektuálem mohl kdykoli v pohodě
rozdat.
Po ránu nás přímo v kostele navštěvuje štáb regionální
televize a pořizuje pár rozhovorů o smyslu našeho putování. Tisková mluvčí
Alenka i správce sítě Zdenek mu podávají
vyčerpávající, zasvěcené informace. Jiná
zástupkyně sedmé velmoci na nás potom číhá i před vchodem do Městského
informačního centra.
Kromě ní je tu ale i samotná vedoucí zmíněné instituce,
mladá, hezká a chytrá Jarka Šmidková. Obléká se do sportovního, nasedá na kolo
a vytahuje startovací pistoli. Zaburácí výstřel a už se společně řítíme nádherným
novoměstským náměstím. Máme namířeno k rybníku Sýkovec. Cestou nám věci
znalá paní Jarka přibližuje zajímavosti zdejšího regionu a ochotně zodpovídá na
naše zvídavé dotazy. Rozhovory v sedlech kol mají ale přece jenom trochu jinou
podobu než někde za stolem. Hlavně, pokud se jede do kopce. Tady, na malebné
Vysočině, jsou, naštěstí docela mírné a proto přívětivé.
Možná, že takový byl i náš společný dialog, protože
sympatická paní Jarka hned po návratu do
Města zamířila ke kartotéce volných dětí a bez dlouhého rozmýšlení si jedno
z nich vybrala k adopci. Což ukazuje na to, že není jen mladá, hezká
a chytrá…
S mírným deštěm a s mírným blouděním potom už sami se Zdenkem dorážíme do Žďáru.
Nemůžeme se, pochopitelně, nezastavit u krásně upraveného zámku a vyšlapat na
„Unescem“ chráněnou Zelenou horu.
Poněkud přízemnější starosti nás však čekají na žďárské
radnici. Manažerka Alenka nám zařídila místo k polední siestě přímo
v reprezentativní zasedací síni. Namazaný chleba tady chutná obzvlášť
výtečně! Brzy si k nám přisedají i dvě čelné představitelky města,
z nichž je jedna vášnivou milovnicí jízdy na horském bicyklu. Příjemný
rozhovorem si krátíme čekání na pana starostu. Když se konečně přiřítí
z nějakého jednání, poznáváme v něm komunikativně nadaného manažera
s vyhraněným názorem na humanitární aktivity. Polemické zápolení
s naší, taktéž výřečnou tiskovou mluvčí by trvalo určitě dlouho, ale jak
pan starosta, tak my máme dnes před sebou ještě nějaké ty neodkladné úkoly. Ten
náš znamená přesunout se vlastní silou do Havlíčkova Brodu.
Zdenek pádí podle zažitého rituálu odpoledne cyklostezkou,
já se proplétám s červenou značkou podél horního toku Sázavy. Zatímco pro
mne toto pestré putování po proudu řeky znamená jednu z nejpohotovějších
etap, můj odloučený kolega zažívá, podle jeho slov, pravá muka. Včerejší brody
a dešťové přívaly patrně odstartovaly nějakou virózu, která se v této fázi
vývoje začíná projevovat úmornými žaludečními křeči. Posledních dvacet
kilometrů by prý nejraději vymazal z paměti..
Před obvyklou osmou večer přijíždím po 76 ujetých
kilometrech do pohledného centra „Havlbrodu“ a začínám pátrat po našem posledním
nocležišti.Talentovaná Alenka v roli náčelnice pro ubytování jej aktuálně
obstarala ve sborovém domě evangelické církve. Nacházím tam naše dvě pilné
včelky obskakující bledě zeleného
Zdenka. Třeba ho do rána vyléčí. Milého společníka nám tu dělá také nájemník
z prvního patra, mladý opravář výtahů Lukáš. Má pro naše potrhlé putování
vzácné pochopení. Také totiž patří do neobvyklé krevní skupiny dobrovolníků.
Ranní probuzení neklamně prozrazuje, že Zdenek dnes na kolo
nesedne. Ještě, že nás slíbil doprovodit farář místního sboru, třicetiletý
David. Objevuje se po ránu ve dveřích. Nevědět předem o koho jde, tipovali
bychom v něm vrcholného reprezentanta v desetiboji. Urostený,
ramenatý, postavou spíš Goliáš než David. Spolu s ním jedeme na sluncem prozářené
historické náměstí, kde bychom se měli setkat se zástupci města a místních
médií.
Veřejnou zpověď mladé novinářky po chvíli přerušuje
sympatická usměvavá dáma. Z jejího bezprostředního projevu by málokdo
usuzoval, že se jedná o paní starostku. Aby se mohla setkat s námi, musela
přerušit jednání. Tak, tomu se říká protekce! Dodneška netušíme, čím jsme si ji
zasloužili. První dáma města nám ještě věnuje reprezentativní obrázkovou
publikaci o Havlíčkově Brodě a připojuje pár milých vět do putovní kroniky.
Už jen sám s Davidem šlapeme na sever do dvacet kilometrů vzdálené
Chotěboře. Ptám se jej, jak se s normálního kluka stane farář. „ Já jsem
se k víře propochyboval“, odpovídá pohotově David. „Formovalo mě nevěřící
prostředí, na teologii jsem se dal kvůli lásce k historii. Předměty
související s duchovním rozměrem jsem bral jako nutnou přítěž. Na chuť jsem jim
přišel až o dost později. A potom se karta přesně obrátila..“
Cestou mezi poli, lesíky a vyvrácenými stromy mi povídá o sborovém životě, o spoustě aktivit, které ho
zaměstnávají, o pohodové koexistenci s místními adventisty a ostatními
křesťany. Jestli jej něco doopravdy štve, pak je to náboženská nesnášenlivost.
Nejkratší etapa letošní rally končí po necelých dvou
hodinách jízdy na náměstí královského města Chotěboř. Příslušníci Městské
policie, postávající před radnicí patrně čekali stohlavý peloton, ale vůbec jim
nevadí, že je nás sotva dvacetina. Tak jsou aspoň bez práce. Přesouváme se do
mile působící zasedací místnosti společnost nám zde dělají stejně milí zástupci
města. Pro každého z nás připravili malou tašku s propagačními
materiály a knížkou fotografií z blízkých Železných hor. Podobně jako
všude jinde, dostávají Podřevnické
pohádky a tištěné informace o naší organizaci, především o projektu pomoci
chudým dětem z Bangladéše.
S Davidem se poté stavíme ke stratu do posledního dějství. Z náměstí nás vyváží
policejní vůz s blikajícími modrými světly. Později se dovídáme, že měla
dokonce houkat siréna, ale řidič byl u policie nováčkem a nemohl za jízdy
zjistit, jak se ono nepřeslechnutelné zvukové znamení spouští..
Pár kilometrů za královským městem se začíná rýsovat
železnohorský hřeben. Pod ním, na okraji vesnice Maleč stojí malebný kostelík.
Zastavujeme , abychom se tu rozloučili.
„ Co kdybychom se ještě pomodlili?“ navrhuje potichu obr David. Sedáme spolu na
kostelní schody a děkujeme z slunce, modrou oblohu, za krásné lidi, které
můžeme na pouti životem potkávat. Vzájemně prosíme o požehnání jeho i našich
dobrých snah,o Zdenkovo uzdravení, o ochranu na cestách.. Podáme si ruce a pak
už se mlčky vydáváme každý svým směrem..
Ten můj má namířeno přímo na nedaleký horský hřbet. Za ním
mě už čeká jen Sečská přehrada a nedaleko odtud cílový Samařov. Vědomě šetřím
síly i šlapací stroj. Dojezd do cíle už
závisí pouze na mně…
Kdo nejel na kole kolem východního okraje jmenované vodní
nádrže, neví co je to hrbolatá cesta. Vystouplé kořeny, pařezy a větší či menší
balvany jsou dokonalou prověrkou jezdecké rovnováhy. Občasní rekreanti
nechápavě vrtí hlavou proč si na tento druh komunikace někdo bere kolo, ale já
si myslím své. Drncat po horách mě prostě baví a názory ostatních jsou mi
v této záležitosti víceméně ukradené.
Za přehradou zbývá překonat ještě pár exponovaných úseků
kolem řeky Chrudimky a pak už následuje jen pohodové asfaltové klesání po jejím
levém břehu. Kousek před odbočkou na Samařov mi zvoní telefon. „Tady je
starosta, kdy že to k nám máte přijet?“ „ Co nevidět, pane starosto, co
nevidět“. „ Tak to honem sedám do auta, abych vás mohl u nás přivítat“.
Poslední táhlé stoupání, poslední zatáčka a z centra
obce, v níž je pouze pět trvale obydlených chalup už z dálky mává menší
dav v čele s panem starostou, jeho kabinetem a našim doprovodem.
Dojezd jediného jezdce není, pravda, žádná sláva, ale i tak je vzájemné setkání
více než srdečné.Všichni si tu náramně cení toho, že právě jejich vesnička se dostala
do souvislosti s dobročinností. Alenka s Petrou jsou vyzvány, ať
s naší kronikou obejdou všechny stálé obyvatele. Jsou milí, ochotně se
podepisují ,někteří nabízejí pohoštění čí bezplatné ubytování.
Naposled se dívám na displej tachometru. Celkový součet
kilometrů se zastavil na čísle 437.
Po půldruhé hodině opouštíme samařovské centrum „ U křížku“.
Až teď si všímám slov nazaretského tesaře, která kdosi vyryl do kamenného
podstavce: „ Milujte se vespolek, tak, jak jsem já miloval vás..“ Snad pár krůpějí nezištné lásky ukápne i na nebohé
děti z Bangladéše. Cesta, která právě u samařovského křížku skončila tomu
chtěla napomoci.
Počet ujetých kilometrů: 437
z toho: Jana Hudečková, Jakub Hudeček, Petra
Fialová : po 23 km
Lumír Gavlas
61
Jana Surovčíkova 202
Tomáš Surovčík 180
Zdenek Škodík 381
FT 437
----------------
J.Šmidková 20
D.Šrom 30
