Ukrajina, Rumunsko
cestovní zpráva z přípravné a
monitorovací mise
Projekt: Úsměv pro Ukrajinu
Datum: 28.5 – 1.6.2007
Účastníci: Josef Kadrnožka (řidič), Eva
Janíková a Viktorie Kušnirenková (koordinátorky), František Tomanec (vedoucí
projektu)
Průběh mise:
Výprava se schází kolem jedné hodiny v noci u sídla
Dobrovolnického centra ve Valašském Meziříčí a vzápětí vyráží mikrobusem VW
k východu. Poblíž Makova překračuje slovenské hranice a podél Vysokých
Tater, nad nimiž se právě blýská, se za svítání dostává k rozsáhlé
zřícenině Spišského hradu. Po krátké přestávce a vystřídání řidičů pokračuje
přes Prešov a Humenné ke hraničnímu přechodu na Ukrajinu ve Velkém Berezném. Samostatně cestující předseda
Správní rady Nadace ADRA, Vítězslav Vurst, tady nechává zprávu, že na výpravu
čeká v poněkud vzdáleném Mukačevu.
Díky existenci mobilní sítě se pak dovídá o poloze zapadlého cíle cesty
v podhorské Rodnikově Hutě. Před polednem se tady setkává s posádkou
mikrobusu, dorazivší o nějakých deset patnáct minut před ním.
Představitel Nadace se poté za doprovodu Františka Tomance
seznamuje s výsledkem práce dvou předešlých dobrovolnických brigád. Jako
nemalý problém se však jeví nepřítomnost implementačního partnera, pana Ivana
Hnatkoviče, který se v tuto chvíli nachází až v pět set kilometrů
vzdáleném Lucku. Po obdržení zprávy, že do Huty přijeli Češi, navíc
s čelným představitelem, se začíná urychleně vracet do své obce. To, že je
na místě už kolem osmé večer, svědčí o tom, že automobil, kterým cestoval,
dostal pořádně zabrat.
Dobu nepřítomnosti zmíněné klíčové osoby využívají účastníci
mise k návštěvě základní školy v nedaleké Rodnikovce a v ústavu pro
mentálně postižené, ve třicet kilometrů vzdáleném městečku Turie Remety.
Původní návrh projektu je totiž zařazuje jako možné objekty zájmu
v rámci chystané prázdninové brigády. I letmá prohlídka
školy a krátké seznámení se s prostředím ústavu však stačí na to, že jak
V. Vurst, tak i ostatní zástupci české strany angažmá dobrovolníků
v těchto případech vylučují.
Ve večerních hodinách, už za přítomnosti Ivana Hnatkoviče,
se Vítězslav Vurst detailně obeznamuje s dobročinnými projekty zdejšího
křesťanského společenství baptistů. Kromě zmíněného ústavu pro mentálně
postižené si tato církevní organizace všímá především znevýhodněných dětí.
Kojeneckému ústavu v okresním městě Svaljava poskytuje v rámci svých
možností finanční prostředky na opravy budov, především ale organizuje
pravidelné ozdravné pobyty pro děti z černobylské a kyjevské oblasti.
Někdejší, Čechy postavená škola z roku 1928 slouží jako jejich ubytovna.
Silně poškozená střecha však čeká na generální opravu. V. Vurst proto přichází
s návrhem, aby se výměna střešní krytiny stala hlavní součástí letní
dobrovolnické mise. Doporučuje, aby jednu polovinu nákladů hradila ADRA, druhou
potom Slezská Diakonie, která se v pomoci ozdravovně rovněž angažuje.
K jednání v uvedené záležitosti je pověřen František Tomanec. Po
konstruktivním jednání a chutné večeři z domácích zdrojů rodiny
Hnatkovičových se V. Vurst vydává svým služebním vozem k domovu. V tu
dobu je už kolem půlnoci.
Zbylá čtveřice zaléhá ve spacácích na neposečenou louku
poblíž vzpomínané školy, vydrží tam však jen do čtyř do rána. Blýskání,
hromobití a následný slejvák je nad ránem nekompromisně vyhánějí pod nějakou
střechu. V tomto případě se jedná o onu poškozenou nad zmiňovanou
ozdravovnou.
Po ránu se výprava přesunuje do dvacet kilometrů vzdálené
Svaljavy. Navštěvuje vzpomínaný Kojenecký ústav a sonduje míru potřebnosti
případné dobrovolnické pomoci. Nečekaně ochotný ředitel ji přijímá ve své pěkně
zařízené kanceláři a poté osobně provází celým rozsáhlým areálem. Účastníci
mají možnost srovnání míst, která zaměstnanci ústavu sami opravili či
přebudovali s těmi, která na podobný zásah čekají. Jedná se o nebetyčný
rozdíl. Slušná evropská úroveň úpravy interiérů tu soupeří s typickou
úrovní třetího světa. Manažersky nadaný
ředitel totiž postavil po svém nástupu před zaměstnance možnost volby – buď se
k dětem a potažmo k majetku budou chovat jako ke svému vlastnímu nebo se
s nimi okamžitě rozloučí. Výprava Adry slibuje, že je v rámci svých
možností ochotna během prázdninové aktivity přispět svým dílem k dalšímu
zlepšení prostředí, v němž žije asi sto padesát odložených dětí.
Odpoledne je věnováno mapování potřeb Základní a mateřské
školy v Rodnikově Hutě, ve které se odehrávala podstatná část loňské
prázdninové brigády. Jako zcela nevyhnutelné se
jeví zřízení alespoň dvou toalet
přímo v budově školy. Původní už dávno dosloužily, takže děti jsou nuceny
používat suché záchody zbudované asi padesát metrů od hlavního vchodu .
Součástí pomoci by letos měla být také úprava podlahy v kuchyni a její vybavení
novým nádobím. Pokud to situace dovolí, dobrovolníci by pokračovali také v obnovování
vnitřních i vnějších nátěrů. Ředitelka školy, Marie Lizanecová přislibuje
všestrannou pomoc.
Večer a část příštího dne se s Ivanem Hnatkovičem řeší
ubytování a stravování dobrovolníků. Na rozdíl od loňska by měl stravu
připravovat někdo z místních obyvatel. Jedním z požadavků české strany
je rovněž zapojení ukrajinských dobrovolníků do zmíněného projektu. Ivan
Hnatkovič slibuje, že je zajistí, stejně jako účast místních dětí na aktivitách
skautského tábora, který tady v blízkosti vesnice postaví členové
valašskomeziříčského Sokola.
V odpoledních hodinách téhož dne se výprava rozloučí
s Rodnikovou Hutou a míří k rumunským hranicím. Po předchozí
konzultaci s ředitelem o.s. ADRA, Janem Bártou, se v rámci
monitoringu perspektivních možností pokusí o navázání kontaktů
s případnými spolupracovníky na příštích dobrovolnických projektech.
V pohraničním městě Sighetu Marmatiei účastníci mise
navštěvují dům rodiny dávných známých, kde doufají v setkání s akční,
ukrajinsky mluvící Rumunkou Anou Iosifovou. Jako studená sprcha však působí
sdělení jejího manžela, že Ana , matka dvou dětí, je už několik let mrtvá.
Zabila se při autonehodě… František Tomanec se proto přesunuje na druhý konec
města, kde bydlíval jeden z jeho dalších známých, Gabriel Blotor. Jak se
ukáže, je, naštěstí, při životě a kupodivu také právě doma. Navíc zastává funkci pastora místního adventistického
společenství. Nevýhodou však je, že nemluví jinak, než rumunsky. Františku
Tomancovi nezbývá, než oprášit fragmenty rumunštiny a pokusit se pastorovi
představit své představy o možné budoucí
spolupráci. Zjevně ho to zajímá a
navrhuje, aby se několik ukrajinsky mluvících rumunských dobrovolníků
zúčastnilo už letošní brigády na Ukrajině. Kontaktuje se s představiteli
Adry Romania a konzultuje přednesený návrh. Ti navrhují, aby jim byla zaslána
anglická verze projektu a po zvážení rozhodnou, zda dají pro své dobrovolníky
doporučení. Další formy možné spolupráce by se měly domlouvat později.
V rodinném domě Blotorových se poté schází celá česká
výprava a tentokrát, už ve společnosti Gabrielova
německy mluvícího otce a angličtině rozumějící manželky se rozpřádá českoněmeckoanglickorumunský rozhovor. Rodina
později ochotně uvolňuje ložnici i obývák, aby se „vetřelci“ mohli pohodlně
vyspat. Kam se na noc uchylují domácí, nikdo netuší…
Po ránu a po snídani konverzace opět pokračuje. Obtěžkáni
novými kontakty, přísliby a příjemnými zážitky pak Češi vyrážejí do vytrvalého
deště a přes nekonečné serpentiny se v mlze posunují ke krajskému městu
Baia Mare. V pohraničním Satu Mare, kde byl před svým útěkem zadržován
český podnikatel Příplata, už svítí slunce, stejné jako na celém území
Maďarska.
Slovenské hory jsou opět skrápěny kapkami. Noc pod
přístřeškem odpočívadla je větrná a docela chladná. Snídaně v trávě a
minivýlet do nedaleké rokliny však už opět probíhá za občasného vykukování
sluníčka.
Mise končí tak, jak by měl končit každý správný trip: Ve Valašském Meziříčí se honí olověné mraky a lije jako z konve. Účastníci mise se loučí s vědomím, že teprve teď začne tvrdá práce – zpracování informací a s tím související přípravy na letošní verzi „Úsměvu pro Ukrajinu“. Ta odstartuje už za šest týdnů, 15. července 2007.
