středa 20. dubna 2022

 Velikonoční Chřiby





Dva dny před slavením Velké noci vyrážím na Slovácko. V Nedakonicích jako jediný vypadnu z vlaku a okamžitě zamířím k táhlému hřebenu s vinicemi. Svítí slunce, pofukuje mírný větřík a kvetou plané trnky. Réva sice ještě nerozvinula své zelené lístky, vládu jara však dokazuje svěží tráva a barevné akcenty nejrůznějších květů.








Stařecká tělesná schránka se pomalu a líně postupně vysouká až k náhorní plošině v blízkosti obce Tučapy. Švitoří tu nebeští ptáci, poskakují hbité srnky a pracovití zemědělci sázejí za chalupou brambory. Návrší s malou kapličkou nabízí parádní výhledy do kraje. Nad vzdálenými Bílými Karpaty se vznáší stejně zbarvený opar a z namodralých severních kopců vystupuje známá silueta buchlovského hradu.













Přes pole s pšenicí, řepkou, hráškem a vojtěškou se potom posunu nad Stříbrnice. Tato část Slovácka se pyšní překvapivě fotogenickou krajinou. Rašící listí stromů, bílé květy trnitých keřů, hnědé či zelené pásy polí a červené střechy zdejších usedlostí musí potěšit každého milovníka nespoutaného toulání. Zvláště v době, kdy široko daleko kolem není ani živáčka.























O pozdním odpoledni se doploužím k Medlovicím. Mapa mě upozorňuje na zdejší zajímavost v podobě opuštěného, dnes chráněného lomu. Rezavě oranžová hornina se nazývá porcelanit. Zdejší ložisko je jediným v republice a v celé Evropě se něco podobného nachází pouze na třech místech.











Přes louky a lesíky vystoupám k táhlým chřibským hvozdům. Některé bukové jedince už začínají obalovat svěží odstíny jarní zeleně. Sedám si na lavičku u jedné z mnoha zdejších křižovatek. Konečně jsem totiž narazil na lidi. S posedávající dvojicí však není žádná řeč. A tak se mlčky rozloučím a pokračuji do údolí.










Sejdu k potoku, který pospíchá do nedalekých Osvětiman. Proti jeho proudu kráčím pomalu dál a po několika málo kilometrech zabočím do boční, šikovně schované doliny. Během stmívání vztyčím svůj jednomístný pidistan a pak si dopřeji nádherně romantickou procházku na nejbližší kopec. Až na něm se mi totiž podaří narazit na telefonní signál, který mi umožní spojení s mojí valašskou domovinou. Zpáteční cestu k tábořišti mi už osvěcuje velký měsíc putující v korunách vysokých obnažených listnáčů. U zurčícího potůčku rozdělám oheň a na jeho plamenech pak připravuji nezbytnou večerní polívku. A pak až do půlnoci přikládám, medituji a hledím k vysokému nebi. V korunách šumí jemný vánek a přímo na hlavou neslyšně putuje Velký vůz. 







Svět spadaného hnědého listí a šedivých kmenů vytáhlých buků po dokonale tiché noci nasvítí nazlátlé ranní sluníčko. Nikam nespěchám a v dokonalé pohodě kuchtím výživnou snídani. Dnešní den by měl mít se včerejškem jen pramálo společného. Nebudu se s báglem potulovat po loukách a po polích, ale s rukama v kapsách prozkoumám nejbližší zalesněné okolí.








Vydrápu se na vyhlédnutý kopec a mezi vzrostlými listnáči narazím na první skály. Někdo jim říká Osvětimanské, někdo Čertovy. Leží stranou značených cest, což je jednoznačně dobrá zpráva. Nikoho tu k mé radosti nepotkávám. A tak mohu v pokoji a naprostém utajení obdivovat děravé pískovcové výtvory, soukat se do jejich štěrbin a užívat si nádherně božské samoty.




















Na dohled od první skupiny se vypíná další pískovcové sousoší. Přestože je nevytesal žádný akademický sochař, jeho abstraktní tvary budí úžas a více než zaslouženou pozornost. Velké ohniště a četné skoby ve skalách prozrazují, že tu může být tu a tam docela rušno. Dnes je však zelený čtvrtek a většina velikonočních lufťáků zatím jen cestuje prstem po mapě.
















Spustím se do údolí a vyšplhám na protější táhlé návrší. Zdejší pískovce asi zná jen málokdo. Jsou menší, zato o něco divočejší. A některé jakoby zelenější. A tak se zase potloukám pěšinami a sotva znatelnými lesními cestami. Protentokrát však sdílím nečekanou společnost. Asi sto metrů nade mnou cupitá statná dáma. Je celá v černém a v těsném závěsu ji následují čtyři podobně zbarvení potomci. Po zajících, srncích a laních mi do výčtu přibývá další lesní reprezentant. Pozorovat rodinku divočáka v přímém přenosu, to se hned tak nevidí!
















Odpolední lenošení pod ostrými jarními paprsky vystřídá táhlé stoupání na hlavní hřeben. Po něm se později doplížím až k Moravanským loukám. Na travnatých pasekách mezi lesy zatím nic moc zajímavého neroste. Pokud mezi to ovšem nepočítáme sluníčkově žluté májové petrklíče. O večerní čaj z místních zdrojů tak bude co nevidět postaráno.







Co nevidět však opravdu nebude nic moc vidět. Slunce právě zavadí o vzdálený západní obzor a já zase o Zavadilku. Tak se nazývá docela rozlehlá chatová osada. Vzdálím se z jejího přímého dosahu a poblíž studánky a chátrajících příbytků slováckého proletariátu buduji své noční útočiště. Přímo za hromadou nádherně vyschlých bukových a dubových větví. Až do jedné hodiny v noci se stanou pohodlně dostupnou potravou pro nezbytný večerní ohýnek. Když jeho plamínky kolem půlnoci díky mým dřímotám lehce pohasnou, vzbudí mě podivný zvuk podobný chrochtání. Popadnu velkou sukovici a rázně praštím do zmíněné hromady. Výstražný úder doplním nějakým abnormálně burácivým zaháněcím citoslovcem. V záři dokonalého měsíčního úplňku zahlédnu dvě až tři ostře startují selátka. Bachyni, kterou cloní nahromaděné roští, však už spatřit nestíhám. A potom, že má divoká zvěř z člověka respekt a samovolně se k němu nepřiblíží... V daném případě nás dělilo maximálně čtyři nebo pět metrů. Až do bílého rána už nic nepřijde. Tedy, kromě deště. Dobré dvě hodiny buší do stanu a přívětivě završuje poslední venkovní dospávání.













Do cíle zbývá už jen nějakých deset kilometrů. Opět po cestách a pěšinách mezi probouzejícími se listnatými lesy. Poslední zastávka je na bohuslavických stráních. S výhledem na dědinu a její pěkné okolí. A s teplým obědem ukuchtěném na plynovém hořáku. Horké dny už definitivně končí a od severozápadu se blíží temné mraky. Proto rychle na nádraží a odtud přes Kyjov, Hradiště a Hulín do Valašského království. Tady je už plno kaluží a velkopáteční teploty putující k nule. Což vůbec nevadí, protože jsme doma. A doma je teplo i když je všude zima. Velikonoční svátky jsou však znamením, že jejím záchvěvům už bude co nevidět odzvoněno. Obrazně, ale i doslova...















-------------------------------------------------------------------------