celkem rušné
HORY KRUŠNÉ
Apoštolská církev z Valmezu, to nejsou žádní břídilové. Kromě obvyklých bohoslužebných aktivit jejich nadaní borci dokážou zorganizovat i každoroční vícedenní hromadný zájezd. Tohoto roku míří až na samý západ republiky, do Krušných hor. Bílý autobus, který má od rána za sebou pětistovku kilometrů, zastavuje až v osadě Loučná, jen kousek od vrcholu Klínovce.
Vítané protažení zvadlého svalstva pak zajišťuje pěší výšlap na zmíněný nejvyšší krušnohorský bod ve výšce 1244 metrů nad mořskou hladinou. Kromě telekomunikační věže tu ční k nebi i stará kamenná rozhledna. Netušíme, kdo zato může, ale vedlejší historická budova, která mohla být ozdobou tohoto návrší, trestuhodně chátrá a pokud nějaký místní papaláš nepráskne do stolu a nesjedná nápravu, tak se dost brzo odporoučí k zemi.
Od zmiňované tuzemské ostudy se po rozhlédnutí k pohraničním zalesněným stráním raději rychle klidíme do blízkých lesů. Odtud už jen stačí po mírných lyžařských svazích seběhnout do nejvýše položeného českého městečka, Božího Daru.
Boží Dar, který leží v úctyhodné výšce 1 028 metrů, tu vyrostl díky výskytu stříbrných, cínových, železných a mnoha dalších rud. V 16. století zde pobývalo až dva tisíce usedlíků. Dnes je jich sotva 230, a tak se toto náhorní lidské sídlo sídlo stalo třetím nejméně lidnatým městem v celé republice. Samozřejmě, že za to může poválečné vysídlení Němců, jichž tu po staletí žila naprosto drtivá většina. Náhrobky na poněkud podivném hřbitově to celkem jasně dosvědčují.
Dočasné útočiště nalézáme v solidním penzionu s názvem Medard. Jakkoliv je toto jméno spojováno se začátkem června, Medardova kápě hrozí spuštěním každou minutu. Nakonec zůstane jen u lehkého pokropení, takže po vydatné večeři v podobě skvělého hovězího guláše, pár neposedných jedinců vyráží na podvečerní čerstvý vzduch. Pozorovat dramatický přerod bílého dne v černou noc je nesrovnatelně působivější než obligátní čučení do tabletu či jakkoliv chytrého telefonu.
Příští ráno nabízí hned několik variant. S mojí pohodovou chotí si samozřejmě vybíráme tak zvanou Pohodu. Čeká nás necelých dvanáct pěších kilometrů s naprosto zanedbatelným převýšením. K našemu nemalému překvapení se k nám přidává jen jedna dvojice, mimochodem rovněž z nám příbuzné kategorie Sedmdesát plus. Jana a Pepík Vlkovi, bodří horalé ze Starého Zubří, nejsou žádnými turistickými greenhorny, takže si máme cestou od Hřebětic k Božím Daru pořád co vyprávět. Mlhami přizdobená otevřená krajina nás provází až k tajuplnému Mrtvému jezeru.
Sotva se ponoříme do táhlých krušnohorských hvozdů, málem začneme zakopávat o větší či menší exempláře čerstvě vyrašených hřibů praváků. S těžkým srdcem je však musíme tentokrát nechat na svých místech. Což nepochybně vítá několikačlenná pospolitost, vybavená zatím nenaplněnými hnědými košíky. Dlužno dodat, že si všímáme pouze kousků viditelných z pohodlné lesní cesty. Vypadá to tu na docela slušnou houbovou nadúrodu.
Nenáročný výšlap nám kromě zmíněných praváků zpestřují nejen všelijaké modré květy, ale i nápadná Červená karkulka, jíž na speciálním vozíku táhne vlkům podobné psí spřežení. Pár podobně vybavených skupinek jsme ostatně potkali už na zamlžených hřebětických pláních. Poté, co putující dámě nabídneme ohnivého loka pravé valašské hruškovice, s velkým poděkováním popožene své čtyřnohé tahouny a jako ohnivá čára mizí v nekonečných smrkových porostech.
Výkonná zuberská dvojka se později odpoutává a přímou cestou pochoduje k božidarskému Medardovi. S bělovlasou chotí se pak uchylujeme k rozlehlým zeleně rezavým rašeliništím. Naučná stezka, vedená po vyvýšených dřevěných chodnících, nám pak pomocí tabule či informačních panelů nabídne bezpočet zajímavostí, které se k této nevšední přírodní lokalitě vztahují.
Varianta Pohoda je natolik pohodová, že nám dvanáct kilometrů nestačí, a tak si ještě dopřáváme o polovinu kratší dětskou alternativu nazvanou Ježíškova cesta. Názvu sice moc nerozumíme, ale i tato procházka je pro nás velice milým obohacením. Především její závěr, který se nachází na otevřených pláních poblíž Božího Daru
Po večeři z rýžových zrn a kuřecích tkání nás autobus posune o pár kilometrů níž. Nacházíme se ve známém hornickém městě Jáchymově. V roce 1534 to bylo druhé největší město Českého království. Dnes tu však přežívá pouhých 2 300 smrtelníků. Zatímco se tu v minulosti vytěžilo asi čtyři tisíce tun stříbra a skoro jednou tolik uranu, dnes je v provozu jen jeden důl, který pro místní lázně odčerpává léčivou radonovou vodu. Svornost, jak se toto nejstarší důlní dílo v Evropě nazývá, byl svého času jediným dolem na světě, kde se vzácné radium těžilo. Dodnes tato lokalita platí za vůbec nejbohatší mineralogické naleziště na Zemi.
Většině dnešní autobusové osádky jsou však otázky zdejšího podsvětí víceméně ukradené. Takže se drží původního cestovního plánu a plnými doušky si užívá rozkošných nabídek zdejšího akvacentra.
Pár zvědavců, ke kterým se na chvíli přidružuje i naše v lázních pobývající švagrová, mezitím svorně prozkoumává taje jediné hlavní ulice, která ve velkém náklonu stoupá až k těžní věži zmiňované šachty Svornost. V ní těch ulic a uliček bylo a dosud je podstatně víc. Údajně více než sto kilometrů. Současný Jáchymov, to je město propastných kontrastů. Na jedné straně cizími elementy vlastněné penziony, na druhé více či méně zanedbaná útočiště místního proletariátu.
Příštího dne balíme a svištíme k nejproslulejšímu a nejkontroverznějšímu tuzemskému lázeňskému městu. Krajské město Karlovy Vary má jen 46 tisíc stálých obyvatel. Polovinu zdejších nemovitostí prý vlastní ruskojazyční zazobanci. Tato řeč tu zaznívá na každém druhém rohu. Každopádně však dvouhodinová procházka zdejším centrem má co nabídnout. Architektura, nádherné vřídlo, kolonáda i pestrá směsice aktuálních lázeňských povalečů po zásluze řadí tuto lokalitu k nejvyhledávanějším místům v celé České kotlině. Není divu, že ruskočeské Vary nedávno přibyly i na prestižní seznam světového dědictví UNESCO.
Už při vstupu do zdejších ulic bylo patrné, že se bude dít něco nevšedního. Bohatý výskyt policajtů, vyčkávající televizní kamery a vymezené jízdní dráhy avizují nějakou významnou sportovní událost. Za chvíli se už ozývají sirény a hlavně ostrý pískot pořadatelských píšťalek. Do ulic vyrazil pestrobarevný roj namakaných cyklistek z bezmála celé planety. Karlovy Vary totiž hostí prestižní závod v městském triatlonu. Pohledné dívenky, které už přeplavaly nějakou místní vodní plochu, teď bez předchozího odpočinku šlapou do pedálů, dřou se do příkrých kopců a odvážně sjíždějí zrádná klesání. Prostě, radost pohledět! Ale jen do doby, než narazíme na útlou černovlasou Španělku. Patrně přehnala zatáčku a karlovarské dláždění ji nekompromisně poslalo k zemi. Z Česka si odveze zklamání a pár zalepených odřenin na úhledně vypěstovaném snědém těle.
Poledne je na spadnutí a autobus už startuje. Obsadíme svá zahřátá místečka a upalujeme k východu. Zatímco předpovědi na celou dobu pobytu avizovaly přeháňky či deště, ty první pořádné se snáší k zemi až někde za Prahou. Dva slejváky také na déjedničce způsobí dvě dopravní nehody. Uvědomujeme si, že máme za co děkovat. Nejen skvělému řidiči Jindrovi a náčelníku zájezdu Karlovi, ale především tomu Neviditelnému někde nahoře. A tak jednoznačně vydařená akce nemůže končit jinak, než upřímnou, veřejně pronesenou modlitbou. Meziříčští apoštoláci tedy opět nezklamali!
