neděle 15. září 2013

Chátra o5 u 3nce
- čtyřiadvacátý slet chátrajících -

místo činu - nad Tyrou pod Javorovým

chalupa

okolí

autem na houby

 rostou !

směr Slavíč

cestou necestou

úlovky I

úlovky II

úlovky III

návrat

spokojenost

odraz nebe

duchovní dohled

ozdoba lesa

zpracování úlovku

vaří šéfkuchař

i našla se jemu pomoc...

dámská polemika

budou i řízky!

detaily

po konzumaci

další chod

tentokrát vaří dámy

předposlední večeře

Chátra v akci I

 určeno k likvidaci

Chátra v akci II

do kostela ke zpovědi

zpytování svědomí

oratorium

z kostela do hospody

předposlední oběd

  údobí svíčkové

 ústředí Chátry s představenstvem 

požehnané stáří
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(-: amen :-)

úterý 10. září 2013

Na čtyři dny v Alpách

- Gippel -

Noční cesta autem končí po 380 najetých kilometrech v malebném údolí za městečkem Sankt Aegyd, které se nachází nějakých 25 km před známým poutním místem Mariazell. Nad námi by se měl do bezmála sedmnáctisetmetrové výšky tyčit skalnatý vrchol  s názvem Gippel. Hned na prvních metrech značené trasy však stojí v němčině vyvedené varování. I bez znalosti germánského jazyka lehce odtušíme, že cesta k výšinám je zakázána. Protože jsme ale z končin, kde se zákazy neberou moc vážně, v 7.15 směle vyrážíme.



Pohodové stoupání je zpestřováno  dešťovými přeháňkami a občasnými výhledy  do kraje. Bílá mlha postupně ustupuje namodralým kopcům. Padání vláhy slábne a mezi mraky se začíná prodírat sluníčko. V poslední fázi pochodu však znovu narazíme na důvěrně známou soustavu zákazů. Cedule tentokrát dokonale zatarasily úzký chodník. Kousek od nás je slyšet lesní lanovku. Zazobaní dřevobaroni opět nad nemajetnými turisty zvítězili. Nezbývá, než vymyslet náhradní variantu.








Rozhodujeme se, že Gippel dobudeme stůj co stůj. Oklikou se dostáváme na jinou značenou cestu, která by tam měla doputovat po značně ježatém hřebenu. Stoupání mezi ošlehanými stromy a vyčnívajícími vápencovými skalisky je zatraceně strmé a sotva znatelný chodník neskutečně kluzký. Zato počasí se z uplakaných přeháněk mění na velice přívětivé polojasno.











Divokou krajinou bílých skal a temně zelené kosodřeviny se k polední doplazíme až na dostřel vzpomínaného vrcholu. Vítají nás tu zvonící strakaté krávy a mlčenlivá, žlutě natřená poštovní schránka. Takový komfort, jaký nabízí rakouská pošta zdejším pastevcům, jsme ani ve snu nečekali.





Synovec Luky mě doprovází na nejvyšší bod, zatímco Kyma, jeho vlastní otec, vyčkává u odbočky. Mlhy už dočista vymizely a tak se nám naskýtají po všech stranách tuze zajímavé výhledy. Spatra zíráme na miniaturní vesničky a kostrbaté horizonty modrých kopců táhnoucí se do nedozírné dáli. Vrcholová kniha impozantního germánského návrší je obohacena o nezbytný důkaz přítomnosti dvou cizinců z nedalekých, slovansky hovořících končin. Pojítkem je, jak už to v poslední době chodí, nevyhnutelná rádobyangličtina… 








Protože se nám ani trochu nechce vracet stejnou cestou, riskujeme poněkud nejistý obchvat západním směrem. Beru to z Gippelu skalnatou zkratkou. Ta má občas náznak lehké ferraty se zabudovanými stupačkami a kovovými lany. Kyma  a spol naproti tomu zápolí s ujíždějící sutí zdobící jižní svahy jmenované hory. Synchronizace našeho posunu však má jisté mezery a tak se později musíme v liduprázdných končinách složitě nahánět. Ještě, že velemoudré lidstvo vynalezlo mobily!




Je také vhodné ještě konstatovat, že v domnění cesty na nějaké menší návrší jsem si nevzal žádnou svačinu. A ani ráno jsme se neobtěžovali s chystáním snídaně. Kyma se sice v průběhu dne bratrsky rozděluje s několika plátky knacke brotu a kousky sýru, ale, jak se zdá, na celodenní trmácení to nestačí. Nejdřív si dávám dužinu pupavy, jediné v okolí, poté už jen okusuji drobné květy sedmikrásek. Bohatě vše kořením natí zdejšího oregana, neboli dobromysli.  Možná právě díky tomu mě dobrá mysl, navzdory prázdnému žaludku, neopouští. Později, už v nižších polohách, se mi ještě podaří zkonzumovat sedmadvacet lesních jahod a na dvě hrsti sladkých malin. Tak, tomu se říká opravdová slast!



Blížící se konec dne nás poté nutí zásadně revidovat zamýšlenou trasu. Moji společníci sestoupí do nejbližšího údolí, já se pokusím v neznámé krajině narazit na zaparkované auto. K dispozici mám málo aktuální kopii rakouské speciálky a celkem slušnou víru, že se mi to do soumraku podaří. První desítky metrů jsou však deprimující. Náznak chodníku, po kterém domorodec naposledy kráčel před čtvrtstoletím, končí v příkrém svahu zpestřeném padlými stromy, vyčnívajícími skalinami a bujnou pralesní vegetací. Každé našlápnutí znamená riziko dlouhého, nepříliš bezpečného skluzu. Začíná hustě pršet a v dálce zarachotil hrom…


Po opatrném překonání krajně nepříjemného klesání se přece jen objevuje něco jako matný důkaz někdejší pěšiny. Postupně nás dovede až na tři metry širokou lesní cestu. Podle mapy by však pro mne měla co nevidět skončit. Nezbude, než se dál zas prodírat nevábnou divočinou. Mám však neskonalé štěstí! Severní svahy Gippelu traverzuje nedávno dodělaná, zbrusu nová svážnice. Dvě hodiny rychlé chůze a jsem u auta. Právě se začíná stmívat.




Lukyho a Kymu přibírám po patnácti kilometrech jízdy a hodince čekání v Kernhofu. Vyrážíme silnicí vzhůru a pátráme po nějakém skrytém plácku k přenocování. Nacházíme jej poměrně brzo. Jedná se o skládku materiálu. Nocujeme ve společnosti hromad šutru a silničních kostek. Až na Lukyho celkem v pohodě.  Pokles teploty v kombinaci s úsporným spacákem jej přinutily k málo příjemnému celonočnímu přemítání…