Na čtyři dny v Alpách
- Gippel -
Noční cesta autem končí po 380 najetých kilometrech
v malebném údolí za městečkem Sankt Aegyd, které se nachází nějakých
25 km před známým poutním místem Mariazell. Nad námi by se měl do bezmála
sedmnáctisetmetrové výšky tyčit skalnatý vrchol s názvem Gippel. Hned na
prvních metrech značené trasy však stojí v němčině vyvedené varování. I
bez znalosti germánského jazyka lehce odtušíme, že cesta k výšinám je
zakázána. Protože jsme ale z končin, kde se zákazy neberou moc vážně,
v 7.15 směle vyrážíme.
Pohodové stoupání je zpestřováno dešťovými přeháňkami a občasnými výhledy do kraje. Bílá mlha postupně ustupuje
namodralým kopcům. Padání vláhy slábne a mezi mraky se začíná prodírat
sluníčko. V poslední fázi pochodu však znovu narazíme na důvěrně známou
soustavu zákazů. Cedule tentokrát dokonale zatarasily úzký chodník. Kousek od
nás je slyšet lesní lanovku. Zazobaní dřevobaroni opět nad nemajetnými turisty
zvítězili. Nezbývá, než vymyslet náhradní variantu.
Rozhodujeme se, že Gippel dobudeme stůj co stůj. Oklikou se
dostáváme na jinou značenou cestu, která by tam měla doputovat po značně
ježatém hřebenu. Stoupání mezi ošlehanými stromy a vyčnívajícími vápencovými
skalisky je zatraceně strmé a sotva znatelný chodník neskutečně kluzký. Zato
počasí se z uplakaných přeháněk mění na velice přívětivé polojasno.
Divokou krajinou bílých skal a temně zelené kosodřeviny se
k polední doplazíme až na dostřel vzpomínaného vrcholu. Vítají nás tu
zvonící strakaté krávy a mlčenlivá, žlutě natřená poštovní schránka. Takový
komfort, jaký nabízí rakouská pošta zdejším pastevcům, jsme ani ve snu nečekali.
Synovec Luky mě doprovází na nejvyšší bod, zatímco Kyma, jeho
vlastní otec, vyčkává u odbočky. Mlhy už dočista vymizely a tak se nám
naskýtají po všech stranách tuze zajímavé výhledy. Spatra zíráme na miniaturní
vesničky a kostrbaté horizonty modrých kopců táhnoucí se do nedozírné dáli.
Vrcholová kniha impozantního germánského návrší je obohacena o nezbytný důkaz
přítomnosti dvou cizinců z nedalekých, slovansky hovořících končin.
Pojítkem je, jak už to v poslední době chodí, nevyhnutelná
rádobyangličtina…
Protože se nám ani trochu nechce vracet stejnou cestou,
riskujeme poněkud nejistý obchvat západním směrem. Beru to z Gippelu
skalnatou zkratkou. Ta má občas náznak lehké ferraty se zabudovanými stupačkami
a kovovými lany. Kyma a spol naproti
tomu zápolí s ujíždějící sutí zdobící jižní svahy jmenované hory.
Synchronizace našeho posunu však má jisté mezery a tak se později musíme
v liduprázdných končinách složitě nahánět. Ještě, že velemoudré lidstvo
vynalezlo mobily!
Je také vhodné ještě konstatovat, že v domnění cesty na
nějaké menší návrší jsem si nevzal žádnou svačinu. A ani ráno jsme se
neobtěžovali s chystáním snídaně. Kyma se sice v průběhu dne bratrsky
rozděluje s několika plátky knacke brotu a kousky sýru, ale, jak se zdá,
na celodenní trmácení to nestačí. Nejdřív si dávám dužinu pupavy,
jediné v okolí, poté už jen okusuji drobné květy sedmikrásek. Bohatě vše
kořením natí zdejšího oregana, neboli dobromysli. Možná právě díky tomu mě dobrá mysl, navzdory
prázdnému žaludku, neopouští. Později, už v nižších polohách, se mi ještě
podaří zkonzumovat sedmadvacet lesních jahod a na dvě hrsti sladkých malin. Tak,
tomu se říká opravdová slast!
Blížící se konec dne nás poté nutí zásadně revidovat
zamýšlenou trasu. Moji společníci sestoupí do nejbližšího údolí, já se pokusím
v neznámé krajině narazit na zaparkované auto. K dispozici mám málo
aktuální kopii rakouské speciálky a celkem slušnou víru, že se mi to do
soumraku podaří. První desítky metrů jsou však deprimující. Náznak chodníku, po
kterém domorodec naposledy kráčel před čtvrtstoletím, končí v příkrém
svahu zpestřeném padlými stromy, vyčnívajícími skalinami a bujnou pralesní
vegetací. Každé našlápnutí znamená riziko dlouhého, nepříliš bezpečného skluzu.
Začíná hustě pršet a v dálce zarachotil hrom…
Po opatrném překonání krajně nepříjemného klesání se přece
jen objevuje něco jako matný důkaz někdejší pěšiny. Postupně nás dovede až na tři
metry širokou lesní cestu. Podle mapy by však pro mne měla co nevidět skončit.
Nezbude, než se dál zas prodírat nevábnou divočinou. Mám však neskonalé štěstí!
Severní svahy Gippelu traverzuje nedávno dodělaná, zbrusu nová svážnice. Dvě
hodiny rychlé chůze a jsem u auta. Právě se začíná stmívat.
Lukyho a Kymu přibírám po patnácti kilometrech jízdy a hodince čekání
v Kernhofu. Vyrážíme silnicí vzhůru a pátráme po nějakém skrytém plácku
k přenocování. Nacházíme jej poměrně brzo. Jedná se o skládku materiálu.
Nocujeme ve společnosti hromad šutru a silničních kostek. Až na Lukyho celkem
v pohodě. Pokles teploty
v kombinaci s úsporným spacákem jej přinutily k málo příjemnému
celonočnímu přemítání…
