Potrhlí poutníci v Jeseníkách

Jedenáctero   potrhlých poutníků se o posledním listopadovém víkendu nacházelo na úpatí Medvědí hory v málo známé oblasti Jeseníků. Více než pohodovým útočištěm se tentokrát stalo útulné dřevěné stavení na osamělé pasece, takzvaná Jánská chata. Natřikrát je tady ochotně svým luxusním mikrobusem vyvezl čiperný sedmdesátník, pan Pavel Galle z Vrbna pod Pradědem. Přestože najezdil nejméně 120 kilometrů, o nějaké finanční náhradě nechtěl ani slyšet. Stejně jako správce chaty, pan Zdeněk Kukla. Ten o týden dřív  přijel až z dalekého Havířova, aby vlastnoručně nasekal dřevo na topení a naprosto vzorně připravil chatu na invazi ze zlínského Samari. Zkrátka a dobře, staré lásky z někdejších humanitárních štací nerezaví!!

Společný, takřka celodenní výlet do dramaticky tvarovaného nedalekého skalního města s  pokračováním na divoký vrchol Medvědí hory a táhlé temeno Orlíku bylo ve znamení oblačného počasí, studeného nárazového větru a občasného bloudění v neznámém terénu. Ztráta orientace, naštěstí, neznamenala ztrátu dobré nálady. Potrhlá individua, libující si v toulání liduprázdnou divočinou , to vzala spíše jako vítané zpestření programu. Parádní výhledy na protilehlý vrchol nejvyšší hory Moravy, nekonečné polské roviny a jižní partie jesenického podhůří to navíc jaksepatří vynahradily. Večerní posezení u plápolajícího táboráku  zpestřené indiánskými tanci ve stínu starého totemu, duhovým měsíčním světlem nasvícená paseka a úsměvné historky vyprávěné u dohasínajících plamenů byly pak tím nejlepším zakončením krátkého, ale pestrého listopadového dne.

Praskajícími kamny vytopené interiéry dvou místností bděle střežily dvě krátkonohé feny. Mladší Nella měla na starosti devatero juniorů, zatímco její postarší sokyně Anička hlídala dvojici čerstvých penzistů. Možná, že právě díky tomu se pobyt pod Medvědím vrchem obešel bez krvelačných útoků jakýchkoliv šelem. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že kromě lidských se tady takřka žádné jiné nevyskytují.

Návratu do údolí předcházela tichá a dlouhá hvězdnatá noc, pozdní vstávání, řezání dřeva a také patřičný úklid dřevěných komnat. Před setměním a po opětném obvyklém bloudění se nakonec  parta  ocitla  na předměstí Vrbna u svých odstavených přibližovadel. Večerní cesta k domovům, to už byla jenom pohodová brnkačka…

Na Babkách a pod Babkami

Na západě Západních Tater

Tradiční uzavírání letní poutnické sezóny, které bylo tentokrát směrováno do západní části Západních Tater se muselo obejít bez obvyklého ubytování v salaši. Zamýšlený objekt si už totiž stačili zprivatizovat místní „polovníci“ a tak dvojici potrhlých poutníků nezbylo než se ubytovat v interiéru vlastního auta. Minitábořiště v ústí Jalovecké doliny bylo už, naštěstí, totálně vylidněné, takže u večerních a ranních ohňů bylo vždycky dost místa. Slunečné, i když trochu chladnější počasí lákalo k výstupům na nejbližší hřeben. První výšlap, byť už byl samý konec října, směřoval do oblasti zvané Červenec, druhý, navzdory tomu, že se jednalo o dvojici smíšenou, k vrcholu Babky. Ve vyšších polohách, jak to bývá zvykem, potkávali naši poutníci samé dobré lidi. V chatě Pod Náružím, kam je pozvala dobrosrdečná trojice horských vůdců, dostali zadarmo čaj, o něco později, při večerním sestupování do údolí je sám od sebe přibral do kabiny své nákladní tatrovky její skvělý „vodič“. Noční mrazíky, vaření na ohni, stopy medvědů a především báječné výhledy z vrcholů vytvořily další neopakovatelnou mozaiku, ke které se budou vzpomínky ještě dlouho a dlouho vracet. Čtyři dny na čerstvém tatranském vzduchu zkrátka stály za to!