pondělí 19. října 2020

 Pomalé Rychlebky

- čtyřdenní vandr svatováclavský -





Rychlonozí poběhlíci zvládnou Rychlebské hory během jediného dne. My se pro jistotu rozhodujeme pro dny čtyři. Trasu, kterou jsme ještě nikdy neabsolvovali, si míníme maximálně užít. Budoucnost ukáže, že si opravdu užijeme. Ale poněkud jinak, než jaká je naše představa.





Všechny poslední svatováclavské vandry probíhaly za nádherného podzimního počasí. Pro letošní rok, kdy je všechno tak trochu „hore nohama“, se však v prorockých předpovědích objevuje výjimka. Po desíti letech údajně zaprší. Což nás nemůže ani trochu rozhodit. Přibalíme pršipláště a padající kapky nám budou ukradené.





Třígenerační rodinné kvarteto se nejdříve rychlíkem přesune do Zábřehu, poté osobákem do Hanušovic a z města ryzího piva z hor pokračuje náhradním busem na Ramzovské sedlo. Zatímco v Zábřehu mrholilo a v Hanušovicích pršelo, tady, ve výšce nějakých 760 metrů nad mořem, už dost obstojně lije. V autobusové čekárně do sebe naládujeme včerejší osmažené holubinky, narveme se do pláštěnek a s mladistvým elánem vyrazíme do nepohody.




Ze sedla se obvykle stoupá nahoru. Nejinak tomu bude i v našem aktuálním případě. Protáhneme se kolem ramzovského nádraží, mimochodem nejvýše položené rychlíkové stanice v Česku, a pak už začneme nabírat první metry převýšení. Na nejbližší Klín nám stojí v cestě více než dvě stovky metrů a do večera ještě skoro dvojnásobek. S napěchovanými bágly to tedy nebude žádná brnkačka. Zvláště pro slabší kusy, které trápí buď věkem zchátralého tělo nebo nějaký ten dekagram živé váhy navíc.





Hned první nástupní kilometr ukazuje, že tušené obavy byly namístě. Kamenitá lesní cesta, po níž neproudí ryzí pivo z hor, ale rezavě zbarvené proudy vody, začíná povážlivě měnit svůj sklon. Rychlost posunu se redukuje na tempo vyhládlého lenochoda. Kapky buší do pršiplášťů a s přibývající výškou začíná klesat výkon i obstojně dobrá nálada.




Konečně jsme na Klínu. Bláhově si namlouváme, že dál to půjde jen po nenápadně stoupajícím hřebenu. Značená trasa nás nejdříve uchlácholí příjemným klesáním, aby vzápětí poté naordinovala o to zřetelnější výšvih nahoru. Padání vláhy se ustálí v poloze značně zahuštěného zahradnického deště. Ve společnosti kaluží a bublajících kalných potůčků pokračujeme dál a dál.







Nejvyšší návrší Rychlebských hor má jméno více než příznačné. Nic jiného než smrky na Smrku nerostou. Ve výšce, kterou každá mapa ukazuje jinak, se pod řídnoucími jehličnany daří také keřům borůvek. Jejich plody ale tentokrát kupodivu nevidíme Buď je zlikvidovali náruživí sběratelé nebo je spálil jarní mráz. Klikatými chodníky se po třech hodinách od startu dostáváme na vrchol. Vyhlídky do kraje nejsou žádné a do blízké budoucnosti pramálo růžové. Ať už je to jakkoliv, nacházíme se mezi 1 125 a 1 127 metry nad mořem. Nejvyšší bod měřili asi tři geodeti, ale každý na jiném místě. Náhorní plošinu totiž tvoří dokonale ploché rašeliniště.








Čvachtání v kalužích se změnilo v čvachtání v hnědočerém blátíčku. Popojdeme o nějakou tu stovku metrů dál. Došli jsme k bílému hraničnímu kameni, kde se blahé paměti bývávalo strategicky významné trojmezí. Za První republiky se zde stýkaly hranice Moravy, Slezska a Polska. A až do loňského roku tu prý stávalo zastřešené odpočívadlo s lavičkami. Netušíme, který grázl to má na svědomí, ale už tu zkrátka nestojí. Právě teď, kdy jsme už tři hodiny na dešti, by se nám zatraceně dobře hodilo. Zatímco jinde v horách přístřešků požehnaně přibývá, tady je tomu přesně naopak. Každopádně se to od neznámých majitelů zdejších hvozdů jeví jako poněkud nekřesťanská zvrácenost.





Přestože jsme mokří skoro do niti, stačíme tu a tam zaregistrovat zřetelné záblesky přírodní nádhery. Pokropená lesní krajina s borůvčím a více či méně zakrslými smrky nabyla na barevnosti. Stojící kaluže působí jako mírně pokřivená zrcadla, které půvab některých zákoutí ještě znásobují. Jsou lidé, kteří chodí ven především za deště. Ne, že bychom s nimi v tuto chvíli zrovna souzněli, ale musíme uznat, že i promáčená nepohoda má něco málo do sebe.






Šlapeme dál a přes Klínový vrch míříme ke Karkulce. Asi se dnes málo červená, protože si jí ani pořádně nevšimneme. Tento nenápadný vrchol s výškou nějakých 927 metrů necháváme za zády, abychom o něco později před sebou zaregistrovali daleko nápadnější výzvu. Červená značka totiž začíná stoupat na Kovadlinu. A to stoupání není zas tak ledajaké! Chodník šplhá k výšinám  přes obtížně schůdná skaliska. Vydrápeme se nahoru a někteří melou z posledního.







Kovadlina je zvláštní hora. Má hned dva naprosto stejně vysoké vrcholy. Český a polský. Ten druhý nese jméno Kowadlo. Spekuluje se o tom, jak jejich takřka totožný název vznikl. Jedna z variant říká, že by to mohlo být podle bušení hromů, které údajně do Kovadliny více než „divo bijú“. Zásah blesku tu má prý na svědomí hned několik lidských životů a věci znalí domorodci tady v létě určitě nedoporučují stanovat. Třeba i proto, že se to tu prý v okolí hemží nebývalým množstvím zmijí. Co je na tom pravdy nevíme, nás však žádné z uvedených nebezpečí v danou chvíli ani trochu neohrozí.








Do cíle dnešního putování to to máme ještě půldruhého kilometru. Naštěstí s kopce. K dešti a řídké mlze se přidává ještě čím dál větší temnota. Šeré hvozdy, kterými mírně klesáme dolů, působí strašidelně. Sestupujeme do sedla, jež má víc než příznačný název. Sestupujeme do Pekla. Nevíme, jak je to možné, ale dobrá polovina této ďábelsky zavánějící lokality paradoxně náleží Arcibiskupským lesům.




V Pekle si můžeme vybrat. Buď se utáboříme na naší straně nebo na území severních sousedů. Tentokrát vyhrává polská alternativa. Je tu docela rovný plácek i s ohništěm. Za neustále padající vláhy vztyčujeme k šedočerné obloze své plátěné přístřešky. Neskonale větším problémem se však ukazuje rozkřesání nezbytného ohně. Topiva je všude kolem více než dost, ale během půldenního nepřetržitého monzunu stačilo nasát tolik vody, že vyhlíží jako dokonale žáruvzdorné. Zachraňuje nás však zázračně spolehlivé médium ryze přírodního charakteru. Březová kůra. Dokáže vzplanout i v tom nejprudším lijáku. Dost dlouho potom sice trvá, než od ní chytnou i nožem upravené třísky ze smrkových větviček, důležitá je však skutečnost, že za půl hodiny už plápolá skrovný ohýnek. Ten se postupně mění ve slušně vysokou praskající vatru. Na rozdíl od mých souputníků, kteří zalézají poměrně brzo do stanu, vydržím u plamenů málem až do jedenácté večerní. Přestože stále prší, sálající teplo ohně mi stačí vysušit veškeré textilie. V daném případě byly promáčené až do poslední nitky.




Hodinu před půlnocí zalézám do svého více než spartánského pidistanu. Těší mě překvapivá realita, že spacák zůstal naprosto suchý. Stařecké tělo ukládám do horizontální polohy a naslouchám neustávajícímu bušení dešťových kapek. Je dost možné, že dokonce usínám. Budím se však daleko častěji než je obvyklé. Při každé proměně do bdělého stavu mi působí neskonalou radost skutečnost, že  všechno, co se nachází uvnitř spacího vaku je v suchu, teple a tím i v dokonalé pohodě. Někdy kolem třetí se zahradnický déšť převtělí v docela hustý liják. Příští probuzení už signalizuje zřetelný výskyt vláhy na pravém boku. Což je více než varovné zjištění. Během příští hodiny se přidává levobok a celá spodní část. Za ranního kuropění už není ve stanu skoro nic, co by nenasálo aspoň kapičku nebeské tekutiny. Sedlo Peklo nezůstalo svému názvu naprosto nic dlužno.





Jakkoli pobýváme na pekelném území, milosrdné nebe se nad námi přece jenom slitovává. Před svítáním monzun přechází ve snesitelné poprchávání. Vydrápu se ze stanu, jehož spodní část tvoří miniaturní jezírko, do otevřeného prostoru. Čeká mě více než nemilé zjištění. Ze včerejší mohutné vatry nezůstal v ohništi jediný žhavý uhlík. Hromadu popela stačil déšť proměnit v našedlé mazlavé blátíčko. Znovuvzkříšení plamenů je tentokrát o dost náročnější než tomu bylo večer. Kvalitnější plátky březové kůry vzaly včera za své a čerstvě oloupané kousky stačí jen na krátké vzplanutí. Prozřetelnost ale osvítila Michala natolik, že doma přibalil několik kousků zapalovače značky Pepo.





Pepovou zásluhou se i tentokrát podaří přivést k životu nezastupitelné plameny. Právě ve chvíli, kdy se mrholení vrátí do obvyklého řádu posledních hodin. Hrdinná Áda se navzdory lijáku pouští do shromažďování nezbytného paliva. Poté, co natahá z českého lesa na polskou stranu hromadu bukových větví, znovu svěří své tělo vodotěsnému interiéru dvoumístného přístřešku. Se svou dcerou Evičkou a svým bratrancem Michalem tu hodlá přečkat i další dějství neutuchající potopy.





Prorocké zprávy zvěstují, že příštích pět šest hodin se počasí nezmění. Mám na vybranou. Buď zalézt do stanu s jezerem nebo zůstat na dešti. Vybírám si variantu číslo dvě. Mokrý budu tak jako tak, ale na rozdíl od totálně mokrého plátěného interiéru, mohu nečas přečkat v dosahu životodárného ohně. Příští chvíle dostávají víceméně neměnný scénář. Postávání u vatry střídám s výpravami do nejbližšího okolí. Veškeré dostupné ostatky někdejších stromů se soustřeďují v pekelném krematoriu. Tady postupně mění svoji podobu v popel, dým a životodárné teplo. Díky biomase z Arcibiskupských lesů nakonec v Pekle přežívám. Přestože si musím projít nezáviděníhodným očistcem. Odnáším si však jedno nezapomenutelné duchovní ponaučení. I pekelné útrapy se dají přečkat, pokud žijeme nadějí. Ta aktuální těší tím, že ve dvanáct bude po hrůze.




Norští prognostici se tentokrát trefili. Deset minut před polednem přichází toužebně očekávaný převrat. Jako mávnutím kouzelného proutku se nad šedočerným Peklem rozzáří zlaté sluníčko. Těžká mračna táhnou do háje a sedlem začíná protahovat čím dál silnější průvan. Promáčené věci putují na šňůru či okolní stromoví. Kolem ohně postupně usedá celé naše kvarteto. V ešusu se klohní něco jedlého a nad žhavými uhlíky hnědnou topinky. Peklo teď střídá nebeský ráj. Dlužno však podotknout, že nikoliv naší zásluhou.








Jak jsme se už po ránu domluvili, dnešní plánované pokračování odložíme na zítřek. Takže nás až do večera čeká pohodový relax. Se synátorem Michalem vyrážíme do církevních lesů. Snad nám to pan arcibiskup nebude mít za zlé, ale bez jakéhokoliv svolení si odtud odnášíme část jeho bohatství. Roste tu tolik praváků, že by se daly svážet na trakaři. Většina už sice trpí viditelným stářím, ale pár svěžích exemplářů přece jenom přistává na našem hliníkovém pinipekáči. Osmažené na řepkovém oleji chutnají neskonale víc než kdejaká kupovaná masná slátanina.






Všeobecná pohoda se v Pekle protahuje až do pozdních večerních hodin. A to i přesto, že teplota málem klesá k nule a proudící vítr nabývá síly vichřice. Ohnivé jazyky se díky tomu vyplazují na všecky světové strany a před štiplavým dýmem takřka není úniku. Daleko důležitějším je teď pohled k nebi. Zahnalo mraky a mezi korunami stromů nás pozdravuje svými blikajícími stříbrnými světýlky. Do stanu opět zalézám jako poslední. Jezero už  z dolní části nadobro zmizelo a milosrdný vichr všecko nádherně vysušil. Přede mnou je rajské lenošení plánovaně prodloužené až k pozdním ranním hodinám.






Vzkříšení ohně se po ránu obejde už bez jakýchkoliv problémů. Příprava teplé snídaně  tentokrát probíhá výhradně u jeho plamenů. Moje sklerotická maličkost totiž plynový vařič zapomněla doma, tepelný aparát neteře Ády vypověděl poslušnost už na samotném předvčerejším startu a Michalova bomba vykazuje v tuto chvíli naprostou prázdnotu. Poctivý žár způsobený prudkou oxidací arcibiskupského klestí však dokáže veškeré technické vymoženosti s přehledem vynahradit.






Od dámské poloviny výpravy už od včerejška probleskují poněkud znepokojivé zvěsti. Z několika důvodů naše amazonky nehodlají pokračovat plánovanou trasou, ale nejbližší cestou se uchýlit k nějakému dosažitelnému dopravnímu spoji. Nezbývá nám tedy, než jim popřát bezproblémový sešup do údolí a pak už jen šťastné putování k domovským jihovýchodním končinám.





Zatímco Michal vyčkává u dokonale uklizené základny na dobití svého chytrého mobilu, já se pomalu a líně zakusuji do nejbližšího svahu. Kamenitý chodník mě po hraniční čáře dovede na Břidličný vrch a potom už bez výraznějších výškových výkyvů pokračuje směrem ke Špičáku. Zmíněný vrchol nechávám stranou a díky těžbou zatarasené červené značce musím kolem bíločervených patníků neplánovaně vystoupat na docela příkré návrší. Což se posléze ukazuje jako náramně dobrá alternativa. Konečně mám možnost výhledu do okolí. Lesní průseky nejdříve poodhalí část polské a posléze i přilehlé tuzemské krajiny.












Dálkový chodec Michal, který bere vandr jako součást tréninku na blížící se extrémní závod Pět beskydských vrcholů, mě i přes můj zřetelný náskok s přehledem dohání a tak  následné pokračování už bude probíhat výhradně ve dvojici. Takřka nepřetržité lesní porosty teď střídá otevřená krajina s rozlehlými loukami. Přibyli jsme na velice fotogenické místo zvané Hraničky. Až do konce Druhé světové tu stávala horská dědina s více než čtyřicítkou stavení. Domorodci se živili prací v lese, přadlectvím, pěstováním ovsa a především sběrem semen z okolních luk, jimž přezdívali horské zlato. Protože však v žilách starousedlíků kolovala árijská krev, museli za neodpustitelné přešlapy svého zbožňovaného Vůdce draze zaplatit a chtě odputovat k západnějším lokalitám. Jejich opuštěné domy se nikdy nepodařilo osídlit novými okupanty, takže postupně chátraly a  socialistickými přesídlenci byly systematicky rozkrádány. Dílo zkázy dokonala v šedesátých létech chrabrá Československá lidová armáda, která zbytky budov včetně kostela jednoduše vyhodila do povětří. Jako zázrakem zůstal na svém místě stát jediný dům. Zásluhou jeho majitele, drvoštěpa Franze Schlegela, na nějž se nedobrovolný odsun nevztahoval, a který po krátkém vysídlení do českého vnitrozemí přišel zpátky a své rodinné sídlo opět zabydlel. Kromě tohoto stavení připomíná existenci obce ještě dřevěný kříž mířící k nebi na místě někdejšího vzpomínaného svatostánku.







Mezi loukami a občasnými lesíky putujeme dále k severu. Poprvé na celé trase zaregistrujeme náznak nějaké dědiny. Jedná se o Nové Vilémovice, jejichž zrod sahá až k nějakému roku 1250. Obec, stejně jako mnoho ostatních v okolí, stíhala jedna pohroma za druhou. Morovou epidemii vystřídaly nájezdy Švédů, aby se později na scéně objevila cholera a jiné pohromy. Mezi nimi i dvě nešťastné světové války. Z té poslední se například domů nevrátilo rovných pětatřicet Hitlerem naverbovaných nešťastníků. Tak jak to bylo v jisté době v německém pohraničí v módě, ani toto místo neuniklo nekonečným germánsko – českým šarvátkám. Při nich tu byl například v osmatřicátém rozvášněnými árijci zastřelen službu konající financ Stanislav Majzlík, kterého dodnes připomíná vzorně udržovaný památník. Je celkem logické, že prošvihlá Druhá světová a následné etnické čistky znamenaly konec této po staletí fungující vesnice. Pár domů, které tu zbyly, už její dávnou slávu ani náhodou nezachrání.






Odbočíme z asfaltové silnice a vystoupáme na nenápadný hřeben. Podél pastvin se skupinou koní a stádem krav šlapeme po polních cestách opět dál a dál. Z Pekla, odkud jsme dopoledne vystartovali,  během pouhých několika hodin dojdeme k Nebi. Alespoň tak to hlásá zřetelný nápis pod zdaleka viditelným dřevěným křížem. Aby těch paradoxů dnes nebylo málo, máme do večera ještě doputovat k Čertovým kazatelnám. Oscilace mezi blaženými nebesy a luciferovským podsvětím se zdá být pro tento kraj příznačná. Na jedné straně více než půvabná krajina, na druhé až nepříjemně pohnutá historie.













Posouváme se o něco dál a po chvíli přicházíme k sympatickému kostelíku. Jde o kapli svatého Rocha, která byla postavena koncem 19. století v souvislosti se vzpomínanou epidemií cholery. Během poslední války přišla o svůj zvon, který bohorovní nacisté přetavili v nějaké militaristické náčiní. Za svoji současnou podobu tento stánek vděčí kompletní opravě dokončené v roce 1997.






Nacházíme se na výsostném území další obce, kterou je Červený Důl. Dopadla úplně stejně jako skoro všecky okolní pohraniční dědiny. Jestliže tu bylo v roce 1910 celkem 86 chalup, nyní se dá na jejím katastru najít jenom pár stavení. Díky tomu je tu božský klid, čistý vzduch a pohodové prostředí k nikým nerušené rekreaci.





Překonáme nenápadné návrší, abychom se ocitli v údolí Račího potoka. Žádného korýše s klepety tu nikde nevidíme, zato si hned v úvodu všímáme romantických skalních stěn, které tento málo známy kaňon z obou stran vyzdobují. Proslýchá se, že tu horníci v polovině devatenáctého století po nějakých patnáct let dolovali stříbro a dokonce i arsen. Dnes  tady místo krompáči vyzbrojených kutačů pobývají nanejvýš  dřevorubci, houbaři a občasní turisté. Ti se mají opravdu po čem dívat, protože dolina je skutečně nádherná.








Značená odbočka nás pozývá k návštěvě nejbližší zříceniny. Jde o někdejší hrad Rychleby, postavený ve 13. století. Protože se měl později stát útočištěm všelijakých loupežníků, nechali jej mocipáni o tři sta roků později rozbořit. Na to však začátkem dvacátého věku zareagovali milovníci zažloutlé historie a zpustlé ruiny podle svých romantických představ upravili do současné podoby.














Netrvá to dlouho a vzrostlým smíšeným lesem, připomínajícím spíš Podyjí než nejsevernější výběžek Moravy, dojdeme k avizovaným Čertovým kazatelnám. Jestli odtud vládce podsvětí skutečně kázal, čert ví, ale každopádně se jedná o náramně pohledné zákoutí tohoto kraje. Kromě zábradlím opatřené řečnické plošiny tu narazíme i na prostorné kryté přístřeší pro chůzí povadlé poutníky. Samozřejmě jej jaksepatří využíváme. Mimo jiné i proto, že skýtá parádní pohled na Račí údolí, které se začalo převlékat do lákavě hýřivých podzimních odstínů.













Podle mapy bychom měli být každou chvíli v předpokládaném cíli dnešní dvacetikilometrové pouti. U Svatého Antoníčka má stát nejen kostel, ale nacházet se i zdroj pramenité vody. Celkem logicky očekáváme, že tu narazíme i na nějaký sympatický plácek s lavičkami, případně i často využívaným ohništěm. Ale, chyba lávky! Nic, co by aspoň v náznaku připomnělo útočiště pro pocestné  tady ani náhodou není k vidění. Kromě kaple, kterou měla někdy kolem roku 1896 nechat vybudovat jedna vděčná matka, jejíž syn  bez pozdějších následků spadl z mostu, tu narazíme ještě na dřevěného Toníka Paduánského, který se už co nevidět skácí do vedlejšího zurčícího potůčku. Mohla by tomu však zabránit rychlá záchranná akce, která v devadesátých letech minulého století potkala vedle stojící kostelík. Dřevěná socha, která to má opravdu velice nahnuté, by si to bezesporu zasloužila.





Vyprázdněné petky naplníme zdejší pitnou tekutinou a začneme  úpěnlivě vyhlížet  nějaké nocležiště. Přilehlý les nabízí pouze nevábný podrost z žahavých kopřiv a pichlavého ostružiní. Pátrání pokračuje na okraji rozlehlých luk svažujících se k nejbližšímu městu. Na každém kroku tu však vidíme strážní věže mysliveckých střelmistrů. Právě probíhající údobí jelení říje je určitě neponechá neobsazené. Než se nechat v přítmí odprásknout nějakým borovičkou nadopovaným ostřelovačem, to raději zavčasu prchneme do bezpečnějších, dokonaleji utajených pozic. Slunce pomalu klesá k západnímu obzoru a na okolní pole vrhá čím dál delší stíny. Doputujeme až k věhlasnému javornickému zámku na Jánském vrchu, ale nic, co by nám mohlo poskytnout šanci ke snesitelnému přenocování, nenacházíme.









Za rychle houstnoucího šera se z parádně udržovaného parku klidíme do přilehlé, nikým neudržované divočiny. Dny, kdy tady randili obyvatelé někdejšího biskupského sídla, má už nenávratně za sebou, takže zde celkem logicky  tušíme nikým nerušené útočiště. V dokonalém utajení, za které by se nemusel stydět žádný záškodník naší profesionální armády, tu vztyčíme stan a nedaleko od něj opatrně zažehneme i zcela nezbytný ohýnek. Ale jen tak velký, aby byl s to rozehřát vodu v ešusu na bod varu a umožnil ukuchtit voňavou večerní polévku. Ta je posléze vystřídána dalším tekutým chodem v podobě čaje z čerstvých bylin nacházejících se v bezprostředním divokém okolí.





S nebe, stejně jako včera, zmizely nadbytečné mraky a obloha opět obnažila své neopakovatelné vnady. Nad hlavou svítí Velký vůz a mezi stromy  začíná putovat takřka kulatý měsíc. Uchylujeme se do našeho přenosného plátěného obydlí. Až do rána nasloucháme kravskému bučení ze vzdálené ohrady, jakož i hekání říjí vybuzených parohatých sudokopytníků z poněkud bližší obory.






Rána dočkáme bez návštěvy deště, divočáka, či nezvaného lidského desperáta. Vzkříšený ohýnek nám hned na kraji dne umožní pozřít přívětivě teplou snídani. Sbalíme  mobilní majetek a veškeré stopy po našem výskytu dokonale zahladíme. Opustíme pohostinné zákoutí pod zříceným bukovým velikánem a po nepříliš vyšlapaném chodníku zamíříme k náměstí. Po pravé straně se tyčí už vzpomínaný zámek. Povstal k životu někdy ve třináctém či čtrnáctém století a během své dlouhé historie přečkal celou řadu nejrůznějších modernizací. Od roku 1371 až do samého konce poslední války jej vlastnilo vratislavské biskupství. Byl znám nejen jako letní sídlo vysokých církevních papalášů, ale i jako místo k setkávání kumštýřů a učenců, mezi jinými i slavného Mikuláše Koperníka. Dnes je národní kulturní památkou, která v sobě mimo jiné skrývá muzejní sbírku zhruba dvou tisícovek nejrůznějších dýmek.









Bohatě navoněni dýmem z ohňů klesáme k náměstí. Je tady autobusové stanoviště, odkud by měl co nevidět vyrazit ranní spoj. Avšak centrum třítisícového města, které se může chlubit pestrou historií i neméně zajímavou památkovou rezervací, žádnou informaci o existenci takového spoje nenabízí. Neví o něm ani jediná domorodkyně, která se na zdejších ulicích v tuto chvíli objevila. Ve narůstajícím napětí si vzpomeneme na letmou poznámku nepřítomné Ády o tom, že vlakové spoje do Javorníku byly zrušeny, aby je nahradily Českými dráhami vypravované autobusy. Takže, teď zatraceně rychle k železniční stanici! Před kilometr a půl vzdáleným nádražím s opraveným nástupištěm a nablýskanými kolejemi skutečně v pozoru stojí přistavený modrý autobus. Vyčká na opožděný příjezd průvodčího a s pěti šesti cestujícími vyrazí na hodinovou pouť do Dolní Lipové. Sotva se rozjede, krajinu opět začne skrápět důvěrně známý déšť.










Ani z Lipové však nepokračujeme kolejovým vozidlem. Díky dlouhodobé výluce zdejší jednokolejky opět přesedláváme na náhradní dopravu poloprázdným busem. Až ve městě, z něhož proudí ryzí pivo z hor, konečně nastupujeme do vlaku. Ten nás posune do hanácké metropole, odkud budeme opět drkotat po silnici. V Hranicích se konečně dočkáme dalšího vlakového spoje. Cestu napříč Olomouckým krajem tak máme rozkouskovanou na rovných pět dílů. Většinu z nich absolvujeme ve společnosti výřečného fotbalisty z valašského Prlova. Ogar je natolik talentovaný, že poté co vystřídal prvoligový Zlín a slavnou pražskou Bohemians, nyní hrdě reprezentuje neméně věhlasný FC Sokol Halenkov. Michal, coby vášnivý fanoušek všemožných sportů a fotbalu především, tak má po celou dobu pestrého zpátečního přesunu  o zábavu postaráno. Ve Valmezu jsme půl hodiny po poledni. Prší tu jako skoro všude jinde, ale v tuto chvíli nám to už vůbec, ale ani trochu nevadí.






(-: ahoj, ahoj, ahoj :-)