Vesele
i vážně
(-:
nikdy ale vlažně :-)
jaro, léto 1996
čtvrtstoletí
Adry Valmez, část čtvrtá
1995
- 2020
POCHOD
- VÝSTAVA - RALLYE
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pochod
šílených krav
Premiérová akce „Balíček
pro kamaráda“ začala v září pětadevadesátého roku a se
všemi dozvuky končí až někdy na jaře roku příštího. Byl to
docela slušný maraton, a tak si říkáme, že by to chtělo něco
na odlehčení. Veškerá média naprosto šílí aktuální „nemocí
šílených krav“. Mazaně toho využíváme a v přímé
souvislosti s touto aférou vymýšlíme turistický výšlap. Povede
z obce Hovězí a po třiatřiceti kilometrech skončí v Držkové.
Ponese výstižný název „Pochod šílených krav“. Na trase se
bude podávat hovězí a v cíli dršťková polévka. Podmínkou
účasti je u dospělých tričko Adry, které si na startu zakoupí
za 77 korun, a u dětí kresba krávy. Pochopitelně také jistá
dávka smyslu pro humor, protože se na trati počítá s nějakými
nezbytnými kravinami. Na námitky, proč se respektovaná
humanitárka shazuje s takovými kravinami, odpovídáme jednoduše:
Adra je agenturou pro pomoc a rozvoj. Pomáhá tam, kde něco chybí.
A protože se lidem v našich končinách nedostává zdravého
smíchu a nezbytného pohybu, nabídneme jim obojí. Teď už jen
Jura Žwak nachystá pozvánky a ty potom rozhodíme mezi své
kamarády a známé.
Zmíněná pozvánka se
dostane i do rukou zlínské Aleny Rusové. Nenapadne ji nic
moudřejšího než jednoduché zvadlo propašovat mezi své
spřátelené novináře. Ty, jak známo, každý druhý seriozní
podnik nechává chladnými, námi předhozená šílená kravina
však mezi nimi rozvíří hladinu. Jura odpovídá na zvídavé
telefonické dotazy a tak se v místním, okresním, dokonce i v
krajském tisku objevují docela šťavnaté informace. Ty nás zatím
nechávají v klidu. O ten ale dokonale přicházíme v pátek večer,
necelé dva dny před startem. Televize Nova, která o „Balíčku“
nechtěla ani slyšet, oznamuje, že její štáb přichvátá v
neděli ráno do Hovězí. A že si přeje mít na startu krojované
Valachy a v průvodu nějaké transparenty. Nejlépe s předvolební
tématikou, protože se za týden volí do parlamentu. A že kraviny
musí být někde blízko, ať prý nemusí chodit s těžkou kamerou
příliš daleko. Aby toho nebylo málo, během příštího dne se o
místo na startu uchází také Televize Premiéra, která co nevidět
vymění kabát za mnohem známější Primu. Polévá nás hrůza a
dost dobře nevíme, co si počít.
Mobily ani mejly zatím nikdo
nevymyslel a pevnou linku má jen málokdo. Všemi možnými i
nemožnými prostředky dáváme co největšímu počtu lidí avízo,
ať nám s tím nějak helfnou. Maruška Pokorná z Huslenek
zajišťuje díky známostem hovězské folkloristy, Martin Šimurda
maluje velký transparent s krávou Adruškou a zbytek světa vymýšlí
více či méně vtipná hesla. Ve většině případů až v noci
na neděli, protože, krávy nekrávy, adventisti si během soboty
dopřávají ničím nerušený pravidelný šábes. Není ovšem až
tak pravda, že ničím nerušený. Netuším, jak ostatní, ale já
jsem se už dávno tak horlivě nemodlil, jako před touto šílenou
kravinou. Jediný, kdo u příprav chybí, je Bedřich. Bratří
představení ho odvolali na dvoudenní služební slet
moravskoslezských pastýřů. Má štěstí. Blízká budoucnost
totiž ukáže, že svojí účastí mohl docela klidně přijít o
koryto.
Nedělním ranním vlakem
uháníme na Hovězí. Na návsi se postupně sejde asi čtyřicet
lidí. Jménem Adry je krátce uvítáme a oznámíme, že kromě
recese se tato humanitárka zabývá i bohulibějšími aktivitami,
především v zahraničí. Jménem účastníků „kravího“
pochodu pak vyhlásíme Hovězí za hlavní město a předáváme
slovo starostovi Jaroslavu Orságovi. Ten se pokouší shromážděnému
stádu namluvit, že jeho obec nemá se zmiňovaným sudokopytníkem
nic společného, protože název pochází z maďarského „hú-víz“,
což by mělo údajně znamenat „bystrou vodu“. Ať už je to
jakkoliv, spojitost s mléčným skotem už dědině nikdo neodpáře
a s tímto paradigmatem vyrážíme od Hovězí k Hovízkám. Vepředu
kráčí Valaši s Valaškami, za nimi se na bílém plátně vznáší
červenostrakatá „předvolební Adruška“ a pak už následují
dobrovolní nosiči transparentů. Texty jsou různé, ale většinou
směřují k oněm chystaným volbám. Tady je malý výběr: „Za
poctivé futro, poctivé mléko!“ „Volte pravým rohem!“
Jetelina, náš kandidát do parlamentu!“ „My vám ukážeme, že
to doážeme!“ „Volte extremisty, ať nemusíme jezdit až do
Sarajeva!“ „Žádáme od příštího parlamentu ´Pochod
šílených volů´!“ „Jetelino, my Tě žerem´!“ A za tím
vším vždycky podepsané „šílené krávy“. Zástupci čtyř
novinových redakcí práskají jeden snímek za druhým a dva
televizní štáby poskakují kolem s obrovskými kamerami. Když se
nám zdá, že už toho mají tak akorát, vyhlásíme krátkou
soutěžní přestávku.
Na pořadu dne je valašsky
laděný „Šílený pětiboj“. Začíná disciplínou nazvanou
„Teľací hody“. Úkolem soutěžících je v co nejkratší době
vysát přes cumel láhev mléka. Hanácká dvojka v podání manželů
Lipusových měří síly s valašskými reprezentanty Mikovou
Zdenkou a Vlasťou Vaculíkem. Vnitřní pumpy jedou naplno a za
chvíli není ve sklenkách ani kapka. Výsledky se nezaznamenávají,
protože o ně vlastně ani nejde.
Jede se dál. „Cowroll“,
valašsky „Kravská kúľaná“, má za úkol pomocí nosu
dokutálet na vytyčené dráze oválnou bramboru až k pět metrů
vzdálené cílové metě. Jako nejlepším se v této soutěži
ukáže budoucí respektovaný teolog Olda Svoboda z kravami
oblíbených Napajedel.
Další atraktivní soutěží
je „Slepá kráva“, čili běh kolem kravince. Borcům se šátkem
zavážou oči a jejich úkolem je v co nejkratším čase poslepu
oběhnout čerstvé kravské lejno darované Kubičíkovými
dojnicemi. Že do něj tu a tam nějaký závodník nedobrovolně
šlápne, je věcí naprosto jasnou.
Obecenstvo, včetně
kameramanů, se přesouvá k příkrému svahu nad potokem.
Disciplína nazvaná „Na kotáry s mlékem“ spočívá ve zdolání
rozbahněné, značně klouzající nakloněné roviny nahoru a zase
zpět s nezakrytou konví naplněnou až po okraj bílou tekutinou.
Je pochopitelné, že se to daří jen s velkými obtížemi, takže
o dobrou zábavu je i tentokrát postaráno.
Finále obstarává tzv.
„Šílená kráva“. Soutěžícím se přes ústa natáhne
zavařovací guma, a jejich úkolem je její přemístění až pod
bradu. Nesmí se přitom používat horní ani jiné končetiny, ale
pouze obličejové svalstvo. Hodnotí se nejen rychlost provedení,
ale také umělecký dojem, který neustále se měnící tvář
během výkonu nabízí.
Rozloučíme se s
reprezentanty „Sedmé velmoci“ a pak už v poklidu stoupáme
údolím Suška na nočními dešti promáčený hřeben. Slunce
hřeje, lesy se zelenají a polojasné nebe pomáhá k pocitu
absolutní pohody. Po dvou hodinách chůze jsme v cíli první
etapy, v okresním městě Vsetíně. V Městské knihovně už na
účastníky, kteří sem po svých z Hovězí doputovali, čeká
slibovaná hovězí polévka, uvařená na Kubičíkově tataláckém
šporheltě. Alena Rusová se zmocňuje služebního telefonu a
náčelníkovi tehdejší regionální ČTK, panu Koželuhovi,
překotně zvěstuje, co se všechno zatím událo, jaká se objevila
na transparentech hesla a tak dále a tak dále..
Dalším jedenáctikilometrovým
dějstvím se stává hřebenový úsek končící na Baťkové nad
Liptálem. Lokneme trochu bublinkové vody a hlubokými lesy
míříme k cílové Držkové. Napajedelský Jura Furst už tady
stepuje s hrncem nefalšované dršťkové. Pod transparentem s
krávou Adruškou se po ní jenom zapráší. Společnost nám přitom dělá celé stádo krav, které nakreslili nejmladší účastníci. Nemáme však čas se
tady příliš dlouho zdržovat. Co nevidět začnou v televizi
hlavní večerní zprávy, ve kterých by se měl objevit i náš
právě skončený „Pochod šílených krav“.
Co jsme zatím tušili, to se
kolem sedmé stává skutečností. V daleko nejsledovanějším
vysílacím čase představuje Nova i Premiéra milionům
pozorovatelů světového dění svéráznou družinu valašských
pomatenců, kteří pod hlavičkou respektované mezinárodní
humanitární organizace dnes uspořádali, jak hlasatelka uvádí,
pochod, jaký nemá obdoby. Zdaleka však nezůstává jen u
televizí. Většina pondělních deníků uveřejňuje fotografie i
více či méně pravdivé články. Nejvíce se vyznamenává
ostravská „Nová svoboda“. Naprosto svobodně si například
dovolí zveřejnit informaci o tom, že, citujeme: „v Hovězím
sloužil před ostrým startem mši kazatel církve adventistů
sedmého dne Bedřich Jetelina ze Vsetína, kterého přítomní
věřící prohlásili za svého kandidáta do příštích voleb“.
Ohlasy na sebe nenechávají
dlouho čekat. Na Moravskoslezské sdružení zmíněné církve
volají rozhořčení členové, rozžhavené faxy začínají
vynechávat a jak to tak vypadá pevně si stojící náboženská
společnost se co nevidět zhroutí. Můj cestovatelský kolega
Slávek Vurst, který v onu dobu zastával na zmíněném úřadě
vysokou funkci mi později vypráví, že předseda Sdružení byl
zlostí bez sebe o donekonečna opakoval, jak si může takovou
nehoráznost někdo dovolit, zvláště v době, kdy svět drtí tak
závažný problém, jakým je „nemoc šílených krav“. Později
se však všechno vysvětlí. Bedřich nemá problém dokázat, že
žádnou mši nesloužil, protože to jednoduše neumí, a že v onu
doby nebyl na žádném valašském kravím pochodu, ale na setkání
pastýřů moravskoslezských oveček. Za všechno mohl už zmiňovaný
Koželuha. V onu neděli se mu totiž kromě zvěstí o naší akci
na stole objevila i nějaká zpráva o slavnostních bohoslužbách
na Velehradě. Řediteli zlínské pobočky České tiskové
kanceláře se však obě informace nějak pomíchaly a v tiskové
zprávě, kterou všechna média obdržela, se objevilo zhruba to,
co si pak mohli hltaví čtenáři většiny novin černé na bílém
přečíst. A potom věřte médiím...
Nešťastná zápletka však
vyústí v dokonalý „happy end“. Lidé, kteří k nám, coby
zástupcům církevní organizace, byli do této doby uzavření, se
jakoby mávnutím kouzelného proutku mění. Víceméně shodně
tvrdí, že si zatím křesťany představovali jako zapšklé tmáře
s protáhlými ksichty, pro které jsou smích, recese a nespoutané
veselí sprostými slovy. A Bedřich Jetelina, který se v
současnosti neangažuje pouze v televizi, ale také na Jihočeské
bohoslovecké fakultě přednáší budoucím katolickým teologům,
svým studentům tvrdí: „ Pokud chcete ve společnosti prorazit,
udělejte to jako Valaši na „Pochodu šílených krav“.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Radost
sarajevským dětem
Výše uvedený nadpis je
názvem putovní výstavy, kterou má na svědomí nesmrtelná Marta
Lipusová. Olomoucká keramička nosí v hlavě tolik nápadů, že
by k jejich realizaci kolem sebe potřebovala aspoň padesát chlapů.
K uskutečnění dotyčného podniku však stačili dva. Výtvarník
a pozdější ředitel české Adry, Jan Bárta a fotograf Hanáckých
novin, Jura Kopáč. Toho jsme mohli poznat při nedávné cestě do
hercegovského Mostaru.
Zmíněná trojice se začátkem
roku vydala s humanitárním konvojem do Bosny. Dostala se mezi děti,
které velice zblízka prožily nedávno skončenou válku. Během ní
nebylo na žádné výtvarné aktivity ani pomyšlení. Marta jim
rozdala keramickou hlínu, Honza papír, tužky, barvy a pastelky.
Jura fotil. Nejen děti, ale všechno, co je obklopovalo.
Po návratu se vymodelované
výtvory vypálily v peci. Spolu s originálními kresbami a
unikátními fotografiemi vytvořily zcela výjimečnou kolekci
sestavenou do putovní výstavy. Ta měla svou premiéru koncem dubna
v Olomouci, pak následoval Šumperk, Zlín a teď v polovině
června, začíná u nás ve Valašském Meziříčí. Pak ještě
vystřídá nejméně sedm českých měst, aby se podle plánu
přesunula do švédského Goteborgu a v únoru příštího roku
skončila tam, kde vznikla, tedy v Sarajevu. Podle pozdějších
zvěstí navštívila mimo plán i Evropskou unií okupovaný
belgický Brusel.
Plakáty i malé pozvánky
zvou meziříčské přátele umění a dobročinných aktivit do
Vlastivědného muzea v zámku Kinských. 16. června roku 1996 se v
podvečer koná slavnostní vernisáž. Kromě zástupce zmíněného
ústavu na í vystoupí i nesjlavnější valašský keramik a
současný místostarosta, Karel Hauser.
Později oba pány vystřídá
olomoucká dvojka, tedy Marta Lipusová a Jura Kopáč. Přidává se
k nim i moje maličkost. Vyprávíme,co jsme během svých pobytů v
těžce zkoušené zemi viděli, slyšeli a na vlastní kůži
zažili. Marta nepovídá jenom o dětech, které poprvé v životě
držely v ruce modelářskou hlínu, ale také o mnoha setkání s
jejich rodiči a dalšími obyvateli válečné zóny. Například o
tom, jak jim během války pomáhal humor. Byli zalezlí ve sklepích,
trpěli hladem, venku to bouchalo, ale oni si prý ze všeho, z čeho
to jen šlo, dělali legraci. Nejvíc ze sebe navzájem. Jinak by se
prý museli zbláznit a patrně by díky stresu ani nepřežili…
Třicítka účastníků
vernisáže napjatě poslouchá. Nejen samotnému sdílení dojmů z
krajiny stínů, ale i tklivým tónům hned několika hudebníků.
Samozřejmě mezi nimi nechybí vycházející violoncellová hvězda
Dalibor Pimek. Pod úzkostlivým dohledem své podobně postižené
matky se vypíná ke špičkovému výkonu. Na scéně jej kromě
jiných vystřídá i manžel Marty Jiří a a jejich snědá
adoptivní dcera Markétka. V této souvislosti se sluší
připomenout, že neustále skloňovaná keramička postupně velice
zdárně vychová hned několik odložených dětí z Dětských
domovů a vlastního syna Matouše nasměruje do pozice sochaře,
který tento kumšt později studuje všude možně, mimo jiné i v
izraelském Jeruzalémě.
Popisovat vystavené kresby a
modely, ke kterým se pak přesunují všichni přítomní, dost
dobře nejde. Musí se vidět na vlastní oči. Marta tvrdí, že od
výtvorů českých vrstevníků se ty sarajevské nápadně liší.
Až příliš často se v nich profilují zážitky, kterých byla
ještě před nedávnem svědky…
V jedné z výstavních
skříněk stojí i stylizovaná hradní věž. Pochází z Martiny
dílny a v tomto případě slouží jako pokladnička. Výtěžek je
pochopitelně určen bosenským školákům. Tamější pobočka Adry
se už postará, jak s nimi nejlépe naložit. Celou akci zaznamená
i přítomný štáb Televize Valach. Jeho redaktorka, Dáša
Církvová, se minimálně pro celé příští čtvrtstoletí stane
nedílnou součástí meziříčských adráckých aktivit. Čím
jsme si její přízeň zasloužili, to vůbec, ale ani trochu
netušíme…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Adrarallye
napodruhé
Máme tady začátek července
a s ním i pár volných dní. Už během roku se domlouváme, že by
loňská úspěšný Adrarallye měla mít své pokračování. Co
tak vystartovat v místech, kde jsme před rokem skončili a postupně
ve stejném stylu objet celou republiku?
Protože se nacházíme v
severovýchodních Čechách, považujeme za škodu vynechat
pískovcový kraj kolem Adršpachu. Nezačneme proto v Trutnově, kam
jsme vloni doputovali, ale v nedalekém Náchodě. Po cestách
necestách zkusíme doputovat až do severočeského Děčína.
Odpočaté bicykly naložíme do ojeté dodávky značky Škoda 1203
a v doprovodu Milanova a Danova osobáku uháníme jednoho krásného
pátečního odpoledne do kraje Lojzíka Jiráska a Boženky Němcové.
Deštivou sobotu trávíme v
prostorách náchodského adventistického sboru a obě přilehlé
noci v útulné vile rodiny Šrollových. Jedná se o přízeň
bratří Škrlových, kteří ani na letošním stratu nemohou
samozřejmě chybět. Nevlídného nedělního rána se tedy řadíme
na skoro liduprázdném náměstí. Mezi bicyklisty napočítáme
celkem osmačtyřicet duší. Dvanáct závodnických, čtyřiadvacet
nafoukaných a dvanáct náhradních. Kromě toho tu stepuje ještě
pět nenahraditelných duší doprovodných. Květa se Zdenkou budou
opět obsluhovat polní kuchyni a Milan svoji objemnou kameru.
Antonín usedne za volant dvanáctsettrojky, zatímco se jeho syn
Lukáš zhostí oblíbené role navigátora.
Auta i kola ozdobíme
adráckými reklamními samolepkami, v uzavřeném kroužku svěříme
další osud Nejvyššímu a úzkými uličkami drkotáme z
pohledného centra na méně výstavní periférii. Začínáme
stoupat do osady Babí. Počasí i terén tu stojí za babku. Drobně
prší a chodníky oplývají mazlavým červenohnědým blátíčkem.
Obzvlášť zajímavé je to při pozdějším klesání do Jiráskova
Hronova. S jemně načervenalým přelivem prosvištíme historické
centrum a proti všem námitkám se opět musíme drápat nahoru.
Zatím ne ke skalám ani skalákům, ale k lesům, kde je občas
temno a kde tu a tam zabloudí snad jen místní psohlavci. Po bahně,
trávě i kamení pokračujeme přes pole, háje i lučiny dál. Aniž
bychom se stačili někde vymáchat, sjíždíme do obce Machov.
Benjamínek Jakub, kterému je teprve dvanáct, už toho má plné
zuby a tak se přesouvá ke svému strýci a bratranci do
doprovodného auta.
Lesními cestami vyšplháme
na náhorní plošinu, ze které posléze vklouzneme do nevšedního
světa Broumovských stěn. Jsou šikmé, svislé i převislé a
určené pro všechny jiné druhy poutníků než pro bicyklisty.
Uzoučká pěšina se klikatí mezi stromy, balvany i skalisky. Buď
šplhá prudce nahoru nebo stejně tak padá dolů. Kameny jsou
vlhké, kořeny kluzké a bláto přítulně mazlavé. Bicykly
opouštíme poměrně často a vždycky nedobrovolně. Značka nás
dovede až k tak zvanému „Supímu hnízdu“. Zmíněného ptáka,
čekajícího na snadnou kořist, tu sice nevidíme, zato si
dosytosti užíváme skalních soutěsek, oválných šutrů a místy
i do kamene vytesaných schodů. Pochybujeme, že by se tudy někdy
někdo protahoval na kole. Blázni tohoto typu se na světě víceméně
nevyskytují.
Docela kruté chvíle tady
zažívá Velký Dan. Pádí terénem, jakoby spěchal k ohni. Někde
si totiž zajel a teď se zuby nehty snaží dohonit svoji milovanou
Martinku. Až o hodně později se ukáže, že naprosto zbytečně .
Jeho nerozlučná láska v tuto chvíli zápasí s divokou tratí až
v samém závěru jedenáctičlenného peletonu. Křest ohněm si
mezi Broumovskými stěnami odbývá i bezproblémový Jindra. Také
jemu se v tomto labyrintu daří úspěšně zabloudit. Do cíle
dopolední části přijíždí až po hodině. Promočený a totálně
vyčerpaný. Je dobré si připomenout, že se stále ještě
nacházíme ve světě bez mobilů, o nějaké GPS aplikaci ani
nemluvě. Každý má u sebe jen černobílou kopii turistické mapy
s vytečkovaným vyznačením zamýšlené trasy.
Na letovisku Hvězda nás čeká
doprovod s občerstvením, Milan s kamerou a Dan bez Martiny.
Poprchávání se mění v prudký déšť a kuchařka Květa v
asistentku kameramana. Ten právě snímá chrabrého bojovníka
Láďu, který se hrdinně i s bicyklem protahuje těsnými skalními
štěrbinami. Zezadu jej jistí už vzpomínaná Danova souputnice.
Ten si oddychuje, že konečně vidí svoji snoubenku, zatímco Laďa
v duchu jásá nad přítomností kuchařky. Láska prochází
žaludkem, což se projevuje hned v následujících minutách.
Nečekané zápolení s drsným terénem vybudilo nejen nečekaně
velký hlad, ale i docela citelné zpoždění. Nad rychle se
vyprazdňujícími ešusy proto uvažujeme o mírném zkrácení
trasy. Kdo chce, může jet přímo k Adršpachu, kdo má touhu
pokračovat v započatém stylu, může zamířit k Ostaši.
Druhou variantu, tedy původní
trať, si vybírá pouze Malý Dan v doprovodu mojí ještě menší
maličkosti. Značně kamenitými stezkami se doplazíme k pověstnému
ostašskému „Bludišti“. Bloudit bludištěm je pěšky sice
snadnější, na kole ale mnohonásobně zajímavější. K soutěskám
a schodům tu ještě přibývají skalní lávky, okna a pískovcové
portály. Také následný sjezd do údolí se řadí k
nezapomenutelným. Značka padá příkrým svahem mezi mokrými
chrastinami a sotva postřehnutelný chodníček je vyšperkován
vysokými skalními prahy. Řítíme se přes ně jako urvaný vagón
z hodslavického nádraží a nestačíme se divit, co všecko horské
kolo vydrží. Než svorně skončíme v nevábně promáčených
křovinách…
Podél Jiráskových skal se
přes Teplice protáhneme až k cílovému Adršpachu. Hned první
den se ukázal jako nepředstavitelně obtížný. Trasa sice měřila
jen necelých sedmdesát kilometrů, zato nabídla více než
úctyhodné převýšení. Takřka rovných 2 500 metrů! Zalézáme
pod natažený igelit a neurvale se zmocňujeme vábivě vonící
večeře. Letos si dopřáváme absolutní nadstandard. Vozíme s
sebou televizi! Dnes se totiž vysílá fotbalové finále
Mistrovství Evropy. Naši proti Němcům. Zápas začíná skvěle.
Navzdory mohutnému povzbuzování nakonec prohráváme. Ale naprosto
čestně, protože na penalty.
Kromě prohry s Germány je tu
další špatná novina. V útrobách „dvanáctsettrojky“ to při
záběru rachotí. Převodovka? Diferák? Dočkáme rána a potom se
uvidí. Stmívá se, mrholí a pofukuje protivně studený severák.
Jedna skupina zaléhá do nedaleké otevřené stodoly, druhá pod
blízký přístřešek pro koně. Ráno se spouští vytrvalý déšť.
Okolní kopce už zahalil neprůsvitný mlhavý závoj a tak měníme
plán. Východní Krkonoše vynecháme a přes Radvanice zamíříme
ke Trutnovu. Zkusíme tam najít nějakou autoopravnu.
Prší, prší jen se leje. A
jak se zdá, monzun jen tak brzo neustane . Startujeme do bílé mlhy
a velkým obloukem objíždíme světoznámé skalní město. V
jednom místě křižujeme železniční trať. A co nevidíme! V
právě projíždějícím motoráčku si velebí Filip i s Robertem.
Ještě, že má, jako jediný, cyklistickou přilbu! Co kdyby vlak
vykolejil?
Ať už je přízeň počasí
a zmíněných kamarádů jakákoliv, nezbývá než zarputile
pokračovat dál. Prodíráme se neposečenými loukami a mokří
jsme až po pás. Mlžné hory nabízí i tentokrát bezpočet
klesání a stoupání, kamení i bahnitých úseků. Právě na nich
je jízda daleko nejzábavnější. Hlavně, když se pádí z kopce
do údolí. Nudná silnice nás poté posune do vzpomínaného
Trutnova. Utáboříme se na hlavním náměstí. Domorodci na nás
hledí jako na Marťany. Jsme promáčení a zapráskaní až po uši.
Což by až tak nevadilo, kdybychom nezaznamenali nemilou zprávu z
autoservisu. Jedná se prý o vadnou převodovku, kterou nemají
šanci opravit. Řidič Antonín získává neocenitelnou radu. Jet s
autem co nejpomalejší rychlostí. Do pátečního cíle nám zbývá
dobrých tři sta kilometrů.
Přibíráme odpočinutého
Jakuba a opouštíme trutnovskou civilizaci. Najednou z jedné
střechy zaslechneme hlasité volání: „Ahoj Adráci!“ Stočíme
zraky nahoru a v pokrývačích poznáme povědomé tváře. Pamatují
si nás ještě z loňské návštěvy. Prohodíme na dálku pár
vřelých slov, opustíme údolí Úpy a úpěnlivě zase šplháme
do kopců. Chvíli slunečního svitu opět střídá padání
nebeské vláhy. Všecky komunikace tu připomínají cesty k
socialismu. Hluboké bahno, kterým jsou pokryty, je červenější
než kdekoliv předtím. Navíc se nedá nikudy objet. Nedaleko odtud
má Havel svůj Hrádeček. Už tušíme, proč zanevřel na všecko
rudé…
Z blátivých rudých lázní
začínáme sjíždět do zelených Lázní Jánských. Vymletá
lesní polňačka je plná klacků a kamení. Navzdory tomu jí
svištíme jako blesk. Poslední zatáčka přechází na dřevěný
most. Jindra se do ní vrhá v patřičném náklonu, ale sotva se
pneu jeho kostitřasu dotkne kluzkých trámů, okamžitě jde k
zemi. Následuje ladný skluz završený několika kotrmelci a
nepříliš hladkým přistáním na docela masivním zábradlí.
Důsledkem je stržený nehet a poúrazový šok. Čerstvá zdravotní
sestra Martina je naštěstí ihned po ruce. Střelhbitě se vrhá na
svého pacienta a poskytuje mu profesionální první pomoc. Ještě
během samaritánské operace se do zatáčky řítí Michal.
Navzdory našemu varování kopíruje Jindrovu akrobatickou sestavu.
S tím rozdílem, že kromě několika modřin a červených
škrábanců se na jeho atletickém těle neobjevuje žádná
vážnější újma.
Protože se vracíme do
reálného kapitalismu, je třeba veškerý rudý balast z bicyklů
odstranit. Drží se ho ale jak vyhládlý Láďa plného ešusu. Na
jánskou vodní lázeň ale stejně nemá. Červená odpluje přítokem
Úpy do věčných časů a my můžeme pokračovat k útočišti
lázeňských povalečů. Tady konečně potkáme bludné duše,
které se po zabloudění zcela nesvobodně propadly do Svobody.
Naštěstí se v ní, na rozdíl od mnohých, dokázaly poměrně
rychle zorientovat, takže na pátrání krkonošskou Horskou službou
nakonec nedochází. Společně s doprovodem pak zaparkujeme na velmi
problematickém místě u křižovatky a vaříme večeři. A také
čekáme, kdy nás odtud uniformovaní strážci pořádku
vypoklonkují do méně nápadných pozic.
Místo k přenocování
nacházíme až po docela únavném hledání. Prapodivné
odpočívadlo se nachází v mírném svahu pod docela rušnou
okresní silnicí u obce Černý důl. Kromě něj je v
bezprostředním okolí stejně zbarvený les a nad hlavou ještě
černější nebe. Občas se z něj spustí tak prudká přeháňka,
že nám nedává nejmenší šanci na pokojné rozbití nočního
tábořiště. Ale i tak se nám podaří roztáhnout mezi auta velký
igelit a rozžehnout nezbytný ohýnek. Ten sice hulí jak Václav
Havel na mejdanu, ale ani trochu nehřeje. Adély a Řádci zatím
řádí v lese nad silnicí. Vztyčují tam k nebi svůj přenosný
stan. Robert se zabydluje ve „dvanáctsettrojce“, Milan s
kuchařkami v jeho stísněné škodovce. Ostatní sdílejí dobře
větraný prostor pod igelitem. Mezitím se totálně setmělo. Ze
stanu je slyšet Adélu, z auta Zdenku a s nebe hromy. Do igelitu
začínají bušit obrovské kapky deště. Ten se postupně mění v
průtrž mračen. Ležíme ve spacácích a lehce žertujeme. Než
zjistíme, že to v nich poněkud čvachtá. Proudy vody se ze
silnice valí přímo na nás. Takže, okamžitě ze spacáků ven!
Držíme je i s karimatkami nad hlavou, bosi stojíme v proudící
vodě a přemítáme, jak dlouho asi v takovéto pozici vydržíme.
Představa takto strávené noci je bezesporu nevábná. Každý
příval zatím vždycky někdy skončil a nejinak je tomu i dnes. Za
neustávajícího mrholení prohloubíme zanesené odvodňovací
stružky a zalézáme do mokrých spacáků. Nečeká nás kdovíjak
pohodové poležení, ale z nejrůznějších horských puťáků
jsme zvyklí i na horší.
Po ránu a po snídani sjedeme
do Dolu. Abychom z Dolu zase šlapali nahoru. Překonáme docela
slušné návrší, překlopíme se na druhou stranu a ostražitě
pokračujeme do Strážného. Mlhy se rozplývají a my poprvé
vidíme Krkonoše. Kamenitými cestami a úzkými chodníky se kolem
typických bud posunujeme ke Špindlerovu Mlýnu. Zdejší přehrada
je přeplněná vodou a my blahým pocitem, že veškeré trable máme
za sebou. Do toho se ale vlomí Jobova zvěst. S našim doprovodným
autem to vypadá zle. Servisman ve Vrchlabí, tedy v městě, kde se
dvanáctsettrojky vyráběly, doporučuje v cestě nepokračovat.
Příčinu rachotu vidí ve vadném diferenciálu. Předběžná cena
za výměnu je 12 až 15 tisíc korun! Vypadá to, že do cílového
Děčína nedojedeme…
Nečekaná situace nás donutí
od základu změnit plán. Vydáme se odtud do Rokytnice nad Jizerou,
kde se svou rodinou pobývá někdejší Valaška a teta obou
Škrláků, Miluška. Tam se pokusíme utábořit a vymyslet nějaké
schůdné řešení. Antonín tedy s dodávkou opatrně obkrouží
horský předěl a my jej zdoláme co nejpřímější cestou. Oč
jsme pomalejší při stoupání k nebesům, o to svižněji cesta
odsýpá směrem dolů. Rychlým tempem přejíždíme obrovské
struhy na odvádění vody a připadáme si, jako bychom zdolávali
nekonečný hřbet velblouda dvouhrbého. Finálový sjezd je však
už dlouhý, hladký, parádně vyasfaltovaný.
Blíží se podvečer.
Cyklisté v pohodě a „dvanáctka“ s občasným rachotem přijíždí
k rodinnému domku pod sjezdovkou. Zmíněná Miluška nás nejen
nevyhazuje, ale docela upřímně doporučuje „pobejt“. A hned
nám nabízí i nečekaně exkluzivní ubytování. Nedávno
dokončený sborový dům má v suterénu prostornou jídelnu a v
podkroví ještě prostornější půdu. Smiřujeme se s osudem a
kujeme plány na zítřejší den. Když už jsme tady, vyrazíme
pěšky nahoru a dobudeme nejbližší krkonošské hřebeny.
Ráno nás čeká modré nebe,
orosená zelená tráva a příjemně hřející zlaté sluníčko.
Sbalíme mapy i svačiny a pak už vytrvale šlapeme k nedohledným
výškám. Míjíme malebná zákoutí s ještě malebnějšími
dřevěnicemi rozesetými po okolních stráních. Dojdeme až k
turistické chatě „Dvoračky“.Svahy už nejsou tak příkré a
na rozlehlých loukách je bezpočet pestrobarevných květů. Na
obzoru se začínají vynořovat oblé hřebeny porostlé nízkou
kosodřevinou.
Nacházíme se ve výškách
kolem čtrnácti set metrů. Je tu rovina jako na Hané. Širé pláně
připomínají severskou tundru. Chladný severák tento dojem ještě
umocňuje. Zamíříme tedy k Harrachovým kamenům a k Labské
boudě. Z ostré hrany „Sněžných jam“ zíráme do rovinatého
Polska a od divoce se řítícího Pančavského vodopádu do údolí
klikatícího se Labe. Pozdější nejmohutnější česká řeky tu
na šířku neměří ani směšné dva metry. Ostatně, její pramen
leží jen kousek od nás. Je pochopitelné, že u něho také
nesmíme chybět. Bezprostřední okolí stylizované vyvěračky
zdobí znaky měst, kterými na své dlouhé cestě k moři postupně
protéká.
Vracíme se na základnu,
abychom se v ní dočkali následujícího rána. Nedá nám to a
vytahujeme bicykly. Z Rokytnice je vytlačíme na Čertovu horu,
která je o nějakých pět set metrů výš. Tady už začínají
pověstné herrachovské sjezdovky. Otevírá se nám široký pohled
do údolí a také otázka, jak se do něj, pokud možno bez úhony,
dostat. Dlouho se nerozmýšlíme a vybíráme si jednu z méně
prudkých lyžařských drah. Jsme ovšem trochu v nevýhodě.
Zatímco lyžař tady při ztrátě stability přistává v hebkých
peřinách, naše nedobrovolné polibky matičky země by byly o
poznání drsnější. Volíme tedy opatrnější strategii, což se
nám vyplácí. K harrachovským můstkům sjíždíme bez ztráty
jediné kytičky.
O mnoho zábavnější je
ovšem klesání kolem samotných můstků. Ostré zatáčky střídají
ostrá klesání a to vše na ještě ostřejších kamenech. Občasné
výlety z kola ven proto raději směřujeme do okolních šťavnatých
křovin. Je to překvapivé, ale jejich zelená náruč nás
tentokrát neodměňuje nejen žádným červeným, ale dokonce ani
jediným, jinak obvyklým modrofialovým polibkem.
Jsme dolů v Harrachově, a
tak se vydáváme kousek proti proudu říčky Mumlavy. Najdeme tu
nejen tůně hluboké jak oči Zdeňky Mikové, ale i plytké jako
programy jedné nejmenované televize. Naše milované kuchařky jsou
z posedávání pod peřejemi tak hotové, že je musím dolů svážet
na svém bicyklu. Jedna dáma usedá na štangli, druhá na nosič.
Což o to, břímě je to rozkošné, avšak nikterak lehké. Navíc
ani trochu tiché. Do okolních strání se při klikatém klesání
ozývá nesynchronizovaný duet podobný meluzíně a odskakující
turisté mají za to, že se údolím právě řítí hasiči k
nějakému krkonošskému lesnímu požáru.
Je pátek ráno a my se
začínáme balit na zpáteční cestu. S porouchanou „dvanáctkou“
se pokusíme plíživou rychlostí posunovat kam to až půjde. A až
to nepůjde, určitě něco vymyslíme. Cosi mi říká, abych zalehl
pod auto. Považuji to za absolutně zbytečné, přesto ale naléhavé
vnitřní nutkání neignoruji. Předesílám, že náležím mezi
ukázkové technické antitalenty. Sotva se nasoukám pod zadní část
vozu, uvidím docela zajímavou věc. Výztuž karoserie uchycující
zadní nápravu je prasklá! Že si toho nevšimli na slovo vzatí
odborníci hned ve třech servisech, zůstává záhadou. Asi to tak
muselo být. Bohouš, manžel od Milušky, není žádné kutilské
béčko, navíc, coby správný horal, vlastní i malou dílnu.
Upraví bukový hranol, několika masivními šrouby jej připevní
na vadné místo a oprava je hotova. Během slabé hodinky a úplně
grátis! Auto nás pak nejen v pohodě dopraví k dálnému východu,
ale v této improvizované podobě věrně slouží ještě několik
dalších týdnů. A velký Dan, který pro změnu zjistí, že má u své škodovky už drahnou dobu propadlý techničák, se i s liptálskou osádkou a několika kostitřasy taktéž bez úhony a policejní kontroly přemístí na území domovského Valašského království. Stejně jako hrdinný kameraman Milan, kterého celou zpáteční cestu obšťastňuje nepřerušované švitoření rozdováděných kuchařek, především nedostižné rozchechtávačky Mikové Zdenky.
Do zamýšleného Děčína
jsme sice nedojeli, ale i tak za námi zůstaly asi dvě stovky kolmo
zdolaných kilometrů. Když Bůh dá, příští rok zkusíme z
Harrachova pokračovat dál. Adrarallye je za námi, ať žije
Adrarallye !!!
------------------------(-: ahoj :-)------------------------
