středa 7. listopadu 2007

Pozdní podzim nad Fačkovem

Poslední říjnový víkend se už tradičně musí prožít někde venku. Za šera vyrážíme z domu a za totální tmy z Fačkovského sedla k horní stanici lyžařského vleku. Značně nakloněná rovina v kombinaci se slušně nabaleným báglem činí stoupání k výšinám neskutečně rozkošným. Od loňska však vím, že na odlehlém svahu by měla být exkluzívní jednolůžková chata. Je postavena ve stylu světoznámé věže v Pise, a podobně jako ona, jakýmsi zázrakem ještě stojí. V naprosté temnotě to v tuto chvíli pouze tušíme. Stejně jako místo, kdo by se měla nacházet. Po delší sérii pokusů a omylů je vytoužené útočiště nalezeno. Do půl hodiny už sedíme u rozdováděné vatry. Budete se divit, ale sedíme na židlích. Samotné nocování je díky výskytu jediné postele poněkud spartánské, což ale nepřízní osudu ošlehaným jedincům nikterak nevadí. Rána se dočkáváme při životě a v docela dobré pohodě.
 


Po pozdní snídani, to znamená před polednem vyrážíme na obhlídku okolí. Pán Bůh nám dopřál modré nebe a žlutěrezavou zemi. Vystoupáme na hřeben a zamíříme směrem k Čičmanům. Strážovské vrchy nás vítají šelestem větru a dokonalou samotou.



Nevýrazným chodníkem postupujeme dál a dál. Za zády se nám objevuje hřeben Lúčanské Malé Fatry s typickým vrcholem Kĺaku. Modré nebe poněkud potemnělo. Krajina bez lidí tím dostala nový, poněkud dramatičtější náboj. Nízké slunce a krátký den však dlouhé promenádování nedovolí. Nevadí, protože dobrého stačí i málo.





Vracíme se k naší haciendě. Vnitřní vybavení opět slouží k venkovním potřebám. Podvečerní krmě z černého kotlíku chutná znamenitě. Ostatně, jako vždy! Kam se hrabou vyhlášené podniky s ještě vyhlášenějšími šéfkuchaři ? Největšími labužníky jsou jednoznačně kotlíkáři!

Včerejší mraky avizovaly neodkladnou změnu. Přichází kolem poledne následujícího dne. Nejdřív zahradnický deštík, po něm liják a nakonec průtrž mračen. Zastihuje mne jen pár set metr od další vandrácké  chaty. Nezbývá, než se jít do ní schovat. Naštěstí je otevřená a jmenuje se Schovanka.





Nepříčetný slejvák po půlhodině ustává. Opouštím Schovanku a vydávám se na zpáteční cestu. Znovu začíná pršet. Než dojdu k našemu nakloněnému stavení, jsem mokrý na kost. S drkotáním zubů sbalíme věci včetně naší Aničky a přes kopec odcházíme k zaparkovaném autu. Včerejší příkré stoupání se nadruhé straně změnilo ve sjezdovku. Zdoláváme jí s obtížemi, ale ve zdraví. Loučíme se s podzimem, ať žijí Dušičky! Třeba je opět přežijeme...


 haf, haf, haf !!!