čtvrtek 27. února 2020





NA POČÁTKU BYLA ADRARALLYE
 
 červenec 1995
 

-- čtvrtstoletí Adry Valmez, část druhá --
 
 
1995 - 2020
 

 
 
Krvavá rumunská revoluce ukázala na ďábelskou povahu silových řešení a naivně myslící smrtelníky konejšila nadějí, že se nic podobného už nemůže nikdy nikde stát. Alespoň ne v naší civilizované Evropě. To si ovšem zcela jistě nemysleli sofistikovanější pozorovatelé světového dění, kteří už o pěkných pár let dříve založili na půdě celosvětové adventistické církve vlastní humanitární organizaci. Pojem ADRA (Adventist Development and Relief Agency) se v roce 1992 přenesl i na území tehdejší České a Slovenské federativní republiky. Ředitelem se stal nám už důvěrně známý Ruda Reitz.
 

 


Česká Adra se představuje

Premiéru slaví humanitární cesta do někdejší nejkomunističtější země starého kontinentu, Albánie. To už ale hned vedle doutná časovaná bomba, jejíž pozdější výbuch dokonale rozmetá veškeré představy o pokojném řešení evropských mezinárodních sporů. Nenápadná slovinská jiskra přeskočí do sousedního Chorvatska a zažehnutý požár o něco později naplno vzplane v sousední Bosně a Hercegovině. Ve třiadevadesátém proto začne česká Adra směrovat své aktivity především do těchto oblastí. Působí dokonce jako poštovní spojení mezi uprchlíky pobývajícími v České republice a jejich příbuznými, kteří zůstali v obleženém hlavním městě Sarajevě. Vozí sem balíky s nejnutnější pomocí, především potravinami. Jedinou spojnicí je buldozery prohrnutá cesta přes horu Igman, která je však permanentně ostřelovaná. Jezdí se výhradně potmě a se zhasnutými světly. Průstřely plachet kamionů jsou běžné, jednou to adrácký řidič dokonce schytá do nohy. O zázracích, které se při každé takové cestě odehrávají, po každém šťastném návratu vypráví už zmiňovaný Ruda, který Adru neřídí z žádné pražské kanceláře, ale z kabiny svého náklaďáku. Jeho vlastnoručně natočená videa jsou napínavější než jakákoliv hraná detektivka.
 

 
 
 
 
 


Aby toho nebylo málo, tři plně naložené kamiony se i s přívěsy vydávají do sedm tisíc vzdáleného Mongolska. Doprovod jim dělá upravená liazka, která předtím závodila na Dakaru. Jejím úkolem je rozvoz potravin do jednotlivých jurt, kde na pokraji přežití živoří nešťastní kočovníci, kteří v nebývale kruté zimě přišli o svá stáda. Při návratu přes rozlehlé Rusko však Adra málem přijde i o zmíněnou liazku. Místní zloději ji v liduprázdné krajině vytlačí do příkopu, kde se převrátí na bok. Ještě dříve než se jí teroristé stačí zmocnit, objeví se na scéně těžký vojenský kamion. Zločince zažene a povalený náklaďák staví zpátky na kola. Je to Boží zázrak nebo jen další náhoda?
 



Vedle krajně nebezpečných cest do zmiňované Bosny a Hercegoviny vyráží Adra i do ozbrojenými boji zmítaných kavkazských republik. K velkému překvapení se během půldenního klidu zbraní dostává i do samotného hlavního města Čečenska, Grozného. Soukromý kamion brněnského Jendy Lauterbacha se tak stává vůbec prvním náklaďákem, který se s humanitárním nákladem během bojů do totálně rozmláceného centra odváží. Videosnímek z této cesty, jíž se například účastní i nám všem známý Jerry Šlosárek, se na několik příštích let stává asi nejpůsobivějším dokumentem o riskantní a zároveň bohulibé práci nedávno zrozené české Adry.
 

 
 


Využíváme každé Rudovy návštěvy ve všech dostupných křesťanských sborech a se zatajeným dechem nasloucháme čerstvým zprávám přivezeným z válkou zmítaných oblastí. Zmůžeme se nanejvýš na nějaký ten krejcárek do dobročinných sbírek, případně na občasnou přímluvnou modlitbu, ale to je asi tak všechno, čeho jsme v oné době schopni.
 


Adrarallye, den prvý

Z Valmezu až ke Spálovu


V pětadevadesátém, kdy ještě vesele válčí všichni se všemi, nás napadá zajímavá myšlenka. První týden prázdnin věnujeme cyklistickému výletu, při němž se vynasnažíme nenápadně propagovat čím dál známější značku zmíněné humanitárky. A také si aspoň trochu připomeneme všelijaká trápení, se kterými se na svých spanilých cestách potkávají její řidiči. Vybíráme tedy asi 360 km dlouhou trasu vedoucí od valašskomeziříčské adventistické modlitebny k podobné budově v podkrkonošském Trutnově. Nepojedeme však po silnicích, ale takřka výhradně po turisticky vyznačených cestách necestách určených pro obyčejné pěšáky.
 
 


S tímto nápadem seznamujeme tehdejší pražskou centrálu. Asistentka ředitele, neobvykle akční Mirka Žaludová, nám obratem posílá celý balík sněhobílých triček se známým adráckým znakem. První červencové neděle je proto na Hřbitovní 1 nebývale rušno. Startovní čáru před sborem okupuje patnáctero odhodlaných bicyklistů a hned sedm členů doprovodu. Kromě dvou polních kuchařek, Ešlerové Květy a Mikové Zdenky, to bude také Petr Chára se škodovkou a obytným přívěsem zvaným Charavan, Petr Kimler s dvoutaktním wartburgem, Chárová Petra se svou pomocnicí Vlastou, Milan Kubičík s obrovskou kamerou a vsetínská doktorka Liba Olšáková s ještě větším batohem naplněným léky, obvazy a patrně i sádrou na polámané končetiny. Všichni jsou pochopitelně oděni do nedávno darovaných firemních triček se zřetelným znakem Adventistické organizace pro pomoc a rozvoj.
 



Otevíráme novozákonní překlad Slovo na cestu a před vlastním startem předčítáme třináctou kapitolu listu Korintským. Připomínka toho, že při všem, co nás v příštích dnech potká, by neměly chybět kamarádské vztahy, chcete-li, láska, bude při očekávaných nesnázích dobrá či spíše přímo nepostradatelná. Na modlitbě před modlitebnou vše svěříme do režie Nejvyššího a s nadějí, že nás dobře slyšel, vyrážíme k severozápadu.
 

 
 


Silnici opouštíme už po několika kilometrech a žlutě značenou trasou se noříme do zelených lesů. Hned na prvním terénním sjezdu Chárovému Honzovi poněkud uhýbá lesní cesta a připravuje tak první červený dárek pro bíle oděnou doktorku. Dalším testem se stává svinsky prudké klesání se známého návrší jménem Svinec. Kvílí brzdy i divoce se řítící cyklistky a jedna z nich je dokonce přistižena při důvěrném objetí s jedním neústupným smrkem. Oba liptálští Danové však oplývají nebývalou elegancí a ten menší z nich dojezd ozdobuje přenádherným skokem.
 
 

 
 
 

Cesta kolem řeky Odry je už poklidná, ale ne pro Michala s Filipem. Ztrácejí značku, prodírají se obilnými lány a k obědové přestávce nad Suchdolem přijíždějí se zpožděním a dočervena ošlehanýma nohama. Teplý oběd v kombinaci se studenou vodou malé přehrady dělá divy. Po půldruhé hodince slastného relaxu se opět nasedá na odpočaté oře a bílá karavana zamíří k Fulneku. Problém je v tom, že plánovanou trasu už dlouho nikdo nejen neprojel, ale ani neprošel. Místy je dokonale zarostlá kopřivami, což by ani tak nevadilo, kdybychom je nemuseli projíždět jen v tričkách a kraťasech. Obzvlášť zábavný je pohled na divoce rozjetého Láďu, řítícího se střemhlav do jejich žhavé náruče.
 
 

 
 
 


Sotva mineme vzpomínané město Jana Ámose, ocitneme se mezi pastvinami a mírně zvlněnými družstevními lány. Zmateně bloumáme od lesíka k lesíku a snažíme se najít zatracenou značku stejně jako bratři a sestry při sobotních sbírkách po kapsách zapomenuté desetníky. Z modré oblohy žhne slunce a na obnažených tkáních přistávají krvelačná hovada. Spásné modrobílé značení je nakonec nalezeno v totálně zarostlém stromořadí. Vydrápeme se jím na náhorní plošinu do obce Kaménka. Kamenitý sjezd v jejím okolí se pro změnu tentokrát podepisuje na koleně Ester, což je dalším varováním před nástrahami zrádných terénů. Značka znovu mizí neznámo kde a tak se do údolí spouštíme přes houštiny plné klacků či vysokou trávou s dobře zatajenými pařezy. Že se tu přemety přes řídítka stávají úkazem naprosto běžným, netřeba zajisté připomínat. Samotné finále je ještě před cílem zpestřeno neskutečně vymletou cestou vyšperkovanou balvany a vysokými skalními prahy. Končí první den, a jak se zdá, tato akce nebude žádná brnkačka.
 
 

 
 
 
 


Adrarallye, den druhý

Od Spálova k Rešovským vodopádům


Přespáváme u vody nedaleko Spálova. Pod igelitem nataženým mezi auty. Samozřejmě, kromě Petrovy familie, která využívá vysoký nadstandard jejich Charavanu. Po snídani a ranním brífinku, jehož součástí je i „slovo na cestu“ a modlitba vyrážíme proti proudu řeky Odry. Cesta se mění v úzkou pěšinu vytesanou v prudkém srázu vysoko nad řekou. Později uhýbáme do údolí Budišovky, která nám čas od času zpestří cestu docela hlubokým brodem. Letní slunce a vytrvalé stoupání způsobují, že se čím dál víc těšíme na avizované koupaliště, které by nás mělo spolu s obědem čekat ve Dvorcích. Místo něj nás tu však čeká velice nemilé překvapení. Někdejší vodní plocha se převtělila v nevábnou, rákosím zarostlou proláklinu. Ani tak se koupeli nevyhneme. Tentokrát však jen ve vlastním potu. Dvaadvacet porcí oběda z polní kuchyně Květy a Zdenky je i tak s chutí zlikvidováno, což nás vybaví energií na čtyřicet kilometrů dlouhé putování k Rešovským vodopádům.
 

 
 
 
 
 


Za neutuchající sluneční výhně se vydáváme k první pořádné hoře jménem Slunečná. V jednom z mála klesání, vyzdobeném žulovými balvany, najednou zaslechneme neopakovatelný výkřik připomínající jekot rozvášněného orangutana. Pochází od nepřeslechnutelného Ládi, jehož upadlé tělo právě roluje ne zrovna hebký terén a nedobrovolně sbírá suvenýry v podobě boulí a rudých odřenin. V kontrastu s bílozeleným adráckým tričkem se tak jedná o velice zdařilou barevnou kombinaci.
 

 
 


Na Slunečné je hodně slunce, ale ještě více much, takže se místo slunění spouštíme prudkými sjezdy do Dětřichova. Následná pohodová lesní silnička však brzo končí a na scéně se znovu objevují houštiny, křoviny a vysoká tráva s rafinovaně ukrytými kopřivami a šlahouny ostružin. Konečně je tu slušná polní cesta a s ní sjezd do nejbližší dědiny. Neustále skloňovaný Láďa se řítí jako přetížený manažer na protistresovou přednášku, proud vzduchu mu odfukuje poslední zbylý blatník a za ním pádící smečka jej okamžitě proměňuje v hrst kvalitních černých trsátek. Likvidace tohoto dílu je přesně načasovaná. Během příštích dvou minut se přivalí prudká bouřka a po hodinovém lijáku jsou cesty plné vody a nevábného bláta. O další přízdobu Láďova těla, jakož i jeho sněhobílého adráckého trička, tak bude elegantně postaráno.
 

 


Déšť ustává a před námi je táhlé travnaté stoupání zakončené krkolomným padákem plným šutrů a vymletých koryt. A právě tady se usídlil náš milovaný doprovod v čele s kameramanem Milanem. Skandující dav motivuje bicyklisty k co nejsvižnějšímu přeletu tohoto atraktivního úseku, což se ale neobejde bez několika ukázkových polibků poněkud oslizlé tváře matičky země. Zatímco mně se to daří v diskrétní vzdálenosti, menší z liptálských Danů předvádí líbánky přímo před rozjařenýma očima velice vděčné divácké obce.
 
 

 


Kolem hradu Sovinec se protáhneme až ke vzpomínaným Rešovským vodopádům. Hučí to tu jak v adventistickém sboru o sobotní přestávce. Atmosféru divočiny ještě dokresluje další, rychle se blížící bouřka. Řídký strom, pod kterým teď spolu s Milanem stojíme, nedává nejmenší šanci na jakoukoliv  protizávlahovou ochranu. Zpíváme si o Noemovi, jeho kocábce a o tom, jak pršelo a blýskalo se sedum neděl. Prší a blýská se sotva půl hodiny, ale promočeni jsme do niti. Rozpomínáme se, jak jsme dnes v poledne prahli po vodě. Dočkali jsme se a ještě se dočkáme…


 
 

Katastrofický dojem zmírňuje skvělá večeře. Nepřekonatelné kuchařky vykouzlily v polních podmínkách omáčku i s autentickými knedlíky. S touto náplní se každý odebírá ke svému nocležišti. Obyvatelé Charavanu jsou za vodou, ostatním nezbývá než zalézt do auta, pod stan, případně pod igelit. Těm, kteří se uchylují pod liptálský plátěný přístřešek, je během noci dopřána i osvěžující koupel. Sice ve spacáku a chladné vodě, ale úplně zadarmo.


 

Připojuji se ke dvojici hlídačů zaparkovaných kol a noc trávíme na dřevěných lavicích v altánku na skále nad vodopády. Jedna bouřka střídá druhou, vítr hvízdá v mohutných korunách kymácejících se listnáčů a do toho všeho se ještě mísí hukot divoce se řítících vodních proudů. Spíše než na Moravě to tu teď vypadá jako někde v deštném pralese na horním toku Orinoka.



Adrarallye, den třetí

Od Rešovských vodopádů do Štítů


V noci déšť ustává, aby k ránu začalo lít. Nízko nad hlavami se honí šedivá dešťová mračna. Nálada, jako by u Kubičíků zdechla kráva. Sedí se pod igelitem a někteří mají pokušení všecko zabalit. Není co dělat, a tak vytahujeme čerstvý novinový článek o nedávné cestě české Adry do Čečenska. Zjišťujeme, že mohou nastat i nekonečně krušnější situace než čekání na přechod monzunu.
 

 


Kromě aktuálního počasí nám stojí v cestě i ony Rešovské vodopády. Ty jsou i za sucha jen obtížně schůdné, když se ke všemu přidá ještě déšť a nepostradatelné bicykly, pak je vše mnohonásobně zajímavější. Slizké dřevěné žebříky, úzké štěrbiny i převysoké skalní prahy však nakonec docela elegantně zdoláváme. A to především díky humoru, o který se postará přítomnost nepostradatelného Ládi. Vzpomínka na některé jeho kreace a s tím spojené originální hlášky jen tak rychle z paměti nevymizí.
 

 


Po dvaceti hodinách střídání deště s lijákem se začíná nesměle objevovat sluníčko. Kamenité lesní průtahy jsou poměrně v pohodě, daleko horší kalvárie nastává na cestách mezi poli. Mazlavé blátíčko se lepí úplně všude, takže se při příjezdu do obce Libina můžeme líbit jen málokomu. Vyhlížíme jako divoké svině čerstvě vyválené v kališti. Svačíme na návsi a domorodci nás udiveně okukují. Mizíme dříve než stačí přivolat hasiče se stříkačkou a cestami necestami pokračujeme ke zřícenině hradu Brníčko. Obrněni patřičnou nezlomností vynecháváme plánovanou přestávku a protahujeme cestu až do Zábřehu. Příští dva dny mají být sváteční a tak nám nezbývá, než rychle nakoupit náhradní díly na kola, především nezbytné brzdové špalíčky. V blátě jsme ty původní odrovnali a neseženeme-li nové, nebude až do konce čím brzdit. Těsně před zavírací hodinou stačíme objet veškeré příslušné obchody a nepostradatelné gumové součástky do posledního vykoupit.
 
 

 
 
 


Poněkud horší je to s potravinami. Chleba už nikde není a zcela určitě ani nebude. Nudle a vločky, coby jejich náhrada, potěší asi málokoho, ale nedá se nic dělat. V Bosně nebo v Čečensku by to v tuto chvíli považovali za absolutní vrchol blahobytu. V Zábřehu nakonec necháváme nejen naději na získání nejzákladnější potraviny, ale také doktorku Libu. Za prvé se prý nemohla dívat na naše krkolomné sjezdy a na druhou stranu si stěžovala na nedostatek úkonů hodných patřičně certifikovaného felčara.
 



Od Zábřehu míříme k Orlickým horám. Prostřednictvím rozhlasových vln se dovídáme, že zhruba v místech, kde jsme nocovali, spadlo úplně nejvíc vody v celé České republice. Bude to asi pravda, protože čerstvě vymletá koryta sahají místy až do hloubky jednoho metru. Cestování po takovýchto komunikacích, zvláště z kopce dolů, je tím pádem velice, ale opravdu velice napínavé.
 

 
 


K branám autokempu ve Štítech dojíždíme až za šera. Díky Láďově zvučné komunikaci je tu hned plno rámusu a tak nám paní recepční bez okolků oznamuje, že budeme umístěni někde bokem, ať si prý normální nocležníci nestěžují na hluk. Což je v daném případě úplně zbytečné. Po poloprobdělé noci a celodenním trmácení spíme jako zabití. A první usíná, jak je už dávno v kraji zvykem, neustále skloňovaný Láďa. Je ovšem pravdou, že potom non stop nevědomě rámusí až do příštího svítání.
 
 

 
 
 


Adrarallye, den čtvrtý

Ze Štítů pod Komáří vrch


Po nezbytném ranním servisu opouštíme útulný kemp a přes louku s jahodami míříme k nejbližším hvozdům. Nekonečné lesní stoupání končí až na docela provlhlém Suchém vrchu. Jsme teď o celých šest stovek metrů výš než ráno, o čemž svědčí přítomnost docela slušné kosy. Cesta pokračuje holým hřebenem a její reliéf připomíná hřbet podvyživené kozy domácí. Když se takovýto terén začne ještě svažovat, je o nedobrovolné výlety z kola ven samozřejmě postaráno. Vyhýbá se jim málokdo, naštěstí ale v rychlostech jen minimálně nebezpečných. Ještě markantnější zpomalení však čeká při překonávání několika hlubokých rašelinišť. Sotva jsou pomalé úseky za zády, na scéně se objevuje velice slušná lesní cesta. Slušná je tím pádem i rychlost, kterou poměrně brzo nabíráme, takže v některých zatáčkách šíře vozovky nestačí a je třeba přibrat příkop či jiné nejbližší okolí. Zvládáme to bez opuštění bicyklů, až na Honzova kamaráda Pavla. Ten v jednom takovém případě předvádí přímo ukázkovou sérii salt a kotrmelců. Naštěstí bez viditelných následků, takže k nedaleké přehradě Pastviny dojíždíme v plném počtu a v takřka absolutní pohodě.
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 


K předem domluvené štaci však zatím dorazil jen vždycky spolehlivý Charavan. Wartburg ani Milanova škodovka se nejméně celou příští hodinu neobjevují. Je třeba připomenout, že se nacházíme v šerém pravěku, kdy o mobilních telefonech nemá drtivá většina smrtelníků nejmenšího zdání. Vůbec netušíme ve kterých zeměpisných šířkách se absentéři v této chvíli nacházejí. Ještě svízelnější je však skutečnost, že mezi nezvěstnými jsou i toužebně očekávané kuchařky s obědem.
 
 



Konečně se na obzoru objevuje šíleně uhánějící warťák a následné kvílení brzd dosvědčuje, že s jeho řidičem Petrem teď nebude žádná legrace. Jenom co vyskočí z udýchaného dvoutaktu, přirovná některé z nás k účelnému zařízení některých savců sloužícímu k odhánění much. Věrný naturelu svých předků, značně kriticky zhodnotí dosavadní průběh dne, především skutečnost, že byl po našem opuštění kempu nucen sklidit nám patřící nedosušené textilie, propocenými adráckými tričky počínaje a nepříliš voňavými ponožkami konče. Celou tuto napínavou show zakončuje nevinně se tvářící Roman. Nechtě se opírá o dveře Petrovy zahraniční chlouby, následkem čehož se nějakým záhadným způsobem vysypává sklo. Horlivý Petr, který už zřejmě vystřílel veškerý prach, se nezmáhá na adekvátní reakci, jen uctivě poděkuje za projevenou laskavost a odchází přemýšlet, čím díru ve dveřích zaplnit. Daří se to poměrně brzo. Přilepená adrácká igelitka tak bude po zbytek výpravy velice zřetelnou reklamou naší milované humanitárky.
 
 



Dovídáme se však i zprávy poněkud příznivější. Po opětovných marných pokusech o sehnání chleba v Zábřehu se Milanově škodovce podařilo zabloudit. Což se asi mělo stát, protože v malé dědince posádka narazila na ochotného soukromníka, který slíbil chleba zajistit. Nepodařilo se mu však sehnat objednaných dvacet kusů, ale jenom polovinu. Později se ukázalo, že to bylo přesně to množství, které jsme byli s to zkonzumovat.
 

 


Za parádního počasí startujeme k dobytí hlavního hřebene Orlických hor. Nádherným údolím Divoké Orlice se posunujeme stále výš, až narazíme na vyčnívající pozůstatky někdejších betonových opevnění. Byly precizní, drahé, ale zbytečné jako komunisté na Svatém Hostýně. Nejen na Hostýně, ale i ve zdejších horách, protože během jejich rudovlády se tu vytratily veškeré zelené lesy na všech vrcholových partiích.
 

 
 
 
 
 
 
 


Už podruhé jsme dnes vyšplhali do výšky tisíce metrů a teď se postupně sjíždíme v plytkém sedle pod vrchem nazvaným Komáří. Název toho kopce se co nevidět ukáže jako naprosto výstižný. Drobných komárů je tu tolik, že nezbývá než se napěchovat do zaparkovaných aut a nebo každý kousek obnažené pokožky důkladně zahalit. Venku operující kuchařky však mají problém. S rozvařenou večeří nejdřív před náletem zběsile prchají do lesa, aby po dohonění komáří letkou svůj úprk opačným směrem zase zopakovaly. Nebude od věci se teď inspirovat světem islámu. Květa i Zdenka během chvíle připomínají cudně zahalené muslimky, zatímco jejich stálý stín, Petr Kimler, naftového šejka z Arabských emirátů. V bublající krupici, kterou však kvůli míchání zahalit nejde, se postupně shromažďuje tolik komárů, že pro většinu přítomných labužníků by se v této podobě stal pokrm nestravitelným. Nadprůměrným důvtipem obdařené kuchařky si však umí poradit v jakékoliv situaci. Vytasí piksli granka, část obsahu vrhnou do puntíkované krupice a vše důkladně zamíchají. Vyhládlí strávníci posléze nešetří vydatnou chválou. Tak skvělou krupicí se prý mnozí z nich už pěkně dlouho neládovali. S přicházející tmou se naštěstí veškerý hmyz ukládá k nočnímu odpočinku. Bivakování pod blikající hvězdnou oblohou je proto příjemné a nádherně romantické.
 
 

 
 
 

 
Adrarallye, den pátý

Od Komářího vrchu k Rozkoši


Dopolední přejezd hřebene Orlických hor se stává asi nejpříjemnější záležitostí celé šestidenní anabáze. Mohou za to slušné cesty, mírné kopce, vlídné počasí a vděčné výhledy do dalekého okolí. Dokonalým kontrastem se však stává následný sjezd do údolí. Skupině přítomných turistů se terén jeví natolik neschůdný, že se jej rozhodují obejít oklikou po lesní cestě. Našim tvrzením, že to sjedeme na kolech, jsou naprosto šokováni a civí na nás jako na adepty pobytu v nejbližší psychiatrické léčebně.



 
 
 


Uzoučká pěšina plná velkých kamenů, vyčnívajících kořenů a hlubokých výmolů se později mění v uježděnou lesní cestu, občas přetnutou odvodňovacími kanálky. Velký Dan tudy pádí jak Láďa Škrla k nachystanému obědu, před přihlížející skupinou výletníků se odráží k ladnému skoku, v tom mu ale praská levá klika, která už není s to udržet nápor velice slušné váhy v neméně slušné rychlosti. Dobrých třicet dalších metrů chrabrý liptálský reprezentant hrůzostrašně balancuje, k údivu všech strnule přihlížejících se mu však daří rozdováděného oře zkrotit bez pádu.
 
 
 
 


Následující polední odpočinek na zahradě jednoho soukromníka je sice rozkošný, my však přesto musíme chtě nechtě zamířit k Rozkoši. Do cesty se nám však staví Peklo. Zatímco v prvním případě je řeč o známé přehradě, ve druhém se jedná o neméně povědomé rekreační středisko. Dlužno podotknout, že cesta do Pekla se nám přenáramně líbí. Vede nádherným, skálami vyzdobeným údolím a co je zvlášť potěšitelné, nestoupá vzhůru. Za celou dobu dosavadního putování jsme neviděli tolik lidí jako právě v Pekle. A celé davy, do něho mířící, pak ještě dlouho na trase potkáváme. Jak se tak zdá, bude v tom něco velice příznačného…
 

 
 
 
 


Cestou od Pekla k Rozkoši se na chvíli zastavíme na přenádherném náchodském náměstí, abychom se posléze z něho vydrápali k neméně impozantnímu zámku nad městem. Přes lesíky, pole a osady se poté dostaneme až na dohled zmíněné přehrady. Najednou se nám ztrácí zatím bezproblémový Jindra a tak s menším Danem rozjíždíme pátrací akci. V dálce zničehonic uvidím bílý flek. To bude určitě Jindra v adráckém tričku! Volám, ale flek se ani nehne. Znovu volám, křičím, řvu, ale bílá skvrna pořád nic. Pořádně se zahledím a zjistím, že jsem dobré dvě minuty hulákal na bíle natřený patník u trati…
 
 
 
 
 
 


S Jindrou se poměrně brzo setkáme, abychom vzápětí zjistili, že se nám ve zhruba stejných místech vypařil i jeho brácha Láďa. Postupně se na domluveném místě u přehrady sjíždí celá karavana, ale ztracenec stále nikde. Po dvou hodinách marného čekání, kdy už po celém areálu visí cedule s oznámením, kde je nás možno najít, se objevuje známá postavička s knírkem, bílozeleným tričkem a informací, že asi kilometr odtud došlo k propíchnutí duše jeho bicyklu. Protože něco tak zbytečné, jako je lepící souprava, zásadně s sebou na cestu nebere, musel hledat pomoc u nejbližších domorodců, což se mu skutečně podařilo. Záhadu, proč lepení trvalo tak dlouho, by mohla vysvětlit domněnka, že spíš než domorodec jej zajímala jeho dcera, která se mu nabídla jako asistentka. Tím se asi dostalo náplasti nejen prázdné duši gumové, ale i nenaplněné duši Láďově.



 
 
Společně potom popojíždíme do nedalekého soukromého kempu. Večerní posezení u ohně se protahuje až do půlnoci a končí nejen pozorováním měsíce, putujícího po nasvícené hladině, ale i našich halasně pochrupujících kamarádů, nocležících uprostřed tábořiště pod širákem. Za zuřivého Milanova filmování dáváme Petrovi přes hlavu převrácenou mísu, která má sloužit jako účinný tlumič chrapotu. Ostatní potom obkládáme špinavým nádobím z naší pojízdné kuchyně. Pohled na toto ležení je zajímavý zejména po ránu. Na pozadí adráckých reklamních nápisů to tu vypadá jako v táboře běženců chvatně prchajících z válečných oblastí Bosny a Hercegoviny.
 
 
 
 
 


Adrarallye, den šestý

Od Rozkoše ke Trutnovu


Nebe je nádherně modré a my máme před sebou poslední den našeho putování. Slovo na cestu, které tentokrát připadlo na Petra Cháru, nás slovy svatých Písem lehce varuje před jakýmkoliv předčasným oslavováním. Nikdy nevíme, co čeká za příštím rohem, a proto je dobré být neustále ve střehu, nejlépe permanentním spojením s Neviditelným. S tímto vědomím se postupně zakusujeme do finálového dějství celého šestidílného seriálu.
 
 

 
 
 


Jsme na břehu Rozkoše, a tak si nemůžeme odepřít rozkošnou koupel v místních vodách. Lehce unavená těla smáčíme u kamenné hráze, kde je voda parádně čistá a ryby tak líné, že je bez problémů chytáme do ruky. Ze světa nebetyčných rozkoší však musíme zamířit dále na sever. Pod zlatým sluncem míříme ke Starému bělidlu. Kameraman Milan tu usedá na nosič mého bicyklu a za jízdy filmuje korzující davy posunující se k místu, kde sedávala jedna z nejpopulárnějších českých zpěvaček, Viktorka. Dnes tu neexceluje zmíněná pěvkyně, ale menší Dan na svém bicyklu. K údivu všech přihlížejících přejíždí Úpu po oblé hraně nejproslulejšího tuzemského splavu tam a zase zpět.
 
 

 
 
 


Popojedeme až k Brodskému rybníku, kde si vychutnáme nejen úplně poslední výtvor našich milovaných kuchařek, ale i přívětivé smočení v prohřátých stojatých vodách. Do cíle nám zbývá už jen nějakých směšných pětadvacet kilometrů, kde už není šance, aby se cokoliv zajímavého přihodilo. Značka občas kličkuje mezi obydlenými chalupami, takže se tu a tam nechtě ocitneme ve slepé uličce, případně na něčím dvorku. Nejdříve se nám při takovém manévru málem podaří přejet psa a kousek dál zase opalující se sličnou děvu. Ta při nečekaném spatření osmičlenné cyklistické smečky vylekaně překulí své bledé tělo z travnatého chodníčku před vlastním domem do bezpečnějších pozic, zatímco stejně vystrašená panímáma nám s výmluvnou gestikulací halasně oznamuje, že přes jejich výsostné území žádná turistická cesta nevede. Než nás stačí přetáhnout proutěnou metlou, střelhbitě odbočíme na vedlejší neposečenou lučinu, kde se nám během chvilky podaří vyrobit velice slušný klikatý chodník.
 
 
 
 
 
 


Konečně jsme na úplně posledním kopci celé 360 km dlouhé pouti. Jmenuje se Jánský a tyčí se přímo nad cílovým Trutnovem. Milan touží zvěčnit finálový sjezd a staví se i s kamerou na bezpečné místo v blízkosti kamenitého chodníčku. Všichni chtějí v závěrečné scéně ukázat své cyklistické kvality a tak postupně dolů sjíždějí maximální možnou rychlostí. Ošemetná terénní vlna nejdříve vyhodí ze sedla velkého Dana. Naštěstí bez jakýchkoliv následků. O něco níž, po nevinně vyhlížejícím úseku, kde pěšina přechází v asfaltovou cestu, ještě vyšší rychlostí uhání jeho nižší jmenovec. Vymrští se k elegantnímu skoku, ale po měkkém dopadu už nestačí vybrat mírnou zatáčku. Neplánované přistání na dřevěném plotě má za následek posunutou vidlici, prasklý ráfek, odřeniny na noze i na boku a tržnou ránu na ruce. To vše pouhých dvě stě metrů od cíle, přímo naproti nemocnice!
 

 
 
 
 

Po ošetření se Dan vrací s obvazovou výzdobou, několika stehy na ruce a reálnou šancí na prodloužení dovolené. Rallye tak končí v jakési posvátné bázni. Až teď si uvědomujeme, kolik takových a ještě horších pádů nás mohlo na těch krkolomných cestách potkat a jak daleko to mohlo být do nejbližšího špitálu. Vybavuje se mi text, který den předtím četl tentýž Dan, když vedl ´
slovo na cestu´: „Bratři, opravdu si nenamlouvám, že bych byl u cíle, ale...“



Adrarallye, den sedmý

V Trutnově


Páteční stmívání začíná slavnostní večeří, tentokrát už u prostřeného stolu v trutnovské adventistické modlitebně. Následné sobotní ráno dochází k zázraku. Poprvé v historii jsme ve sboru dřív než Petr Chára! Na rozdíl od něj jsme tu totiž nocovali. Ten ve svém mateřském prostředí na polední přestávku zajišťuje ochutnávku krkonošského kysela a hned několika druhů vynikajících místních buchet.
 



Navzdory tomu, že vyhlížíme jako tlupa čerstvých utečenců, jsme vyzváni k příspěvku do odpoledního programu. Martina povídá o tom, jak uvěřila, Květa o shánění chleba a vaření pod Komářím vrchem, malý Dan o tom, jak se jelo a padalo. Přidáváme tři písničky, mezi nimi i valašskou lidovou, která měla svoji premiéru právě na Martinině křtu. Nadmíru přívětiví Trutnováci nás pak ochotně provázejí nejen fotogenickým městem, ale i povědomým zalesněným okolím, kterým jsme včera ještě ve zdraví projížděli.


 
 
Všechno krásné i všechno krušné jednou končí. Končí nám sedm dní radosti i trápení, smíchu i fňukání, zklamání i nadějí. Sedm dní, na které se nezapomíná. Trochu smutně a trochu rádi nasedáme do aut a do vlaku, aby nás dovezly zpátky do všedních dnů. Díky Bohu při životě, a až na jednu nepatrnou výjimku, jakž takž ve zdraví. Až o něco později se ukáže, co tato nenápadná akce vlastně odstartovala. Nejen postupné objetí celé republiky na kolech, ale hlavně dlouholetou tradici valašského adrování. Boží cesty jsou zkrátka nevyzpytatelné...
 
 
----------------------------------------------------------