středa 29. června 2022

 EXPEDICE HOP-TROP

40 let od týdenního vandru po Rumunsku

podle zápisu Hany Jančové zpracováno L.P. 2021

----------------------------------------------------------------------------------------------





Píše se rok 1981 a v Rumunsku vládne tvrdou rukou neomezený diktátor Nicolae Ceausescu. Ve valašskomeziříčském sboru zase vládne mezi mládeží moje maličkost, takže mě nenapadá nic rozumnějšího, než s její odvážnější částí vyrazit do zmíněné země na Balkáně. Díky masívnímu utahování opasků tam v obchodech skoro nic nenajdete a spousta lidí, děti nevyjímaje, trpí hlady. Na druhou stranu tento kraj přímo oplývá přírodními krásami, živým folklórem a velice příjemnými obyvateli. Takže, vyrážíme do Rumunska!





Pavel Pimek, sourozenci Jančovi, Lidka Kovářová, Elenka Klvánková a samozřejmě, už vzpomínaná moje maličkost si za pouhé 402 koruny československé kupujeme zpáteční jízdenky a v polovině července vyrážíme se skrovnými bágly na meziříčské nádraží. Tady se dovídáme, že noční rychlík na Slovensko má skoro dvě hodiny zpoždění. A právě tato situace zplodí známé valašské heslo, požívané až do žhavé současnosti: „Néni co dělať, budeme jesť!“





Kolem čtvrté nad ránem konečně nasedáme do rychlíku. Jarek s Elenkou, kteří začínají nesměle plánovat svoji společnou budoucnost, se pro jistotu uchylují do vedlejšího vagónu. Ten však někde v Galantě železničáři negalantně a bez jakéhokoliv varování odpojují. Jen zázrakem nás naše dvojice při posunování zahlédne v okně a na poslední chvíli se ještě stačí přemístit do kupé, které předtím neprozřetelně opustila. Dojedeme do Nových Zámků a přeskočíme na mezinárodní expres Mamaia. Ten nás postupně přemístí až na výsostné území Ceausescovy socialistické monarchie. Na hranicích to vypadá, jako by se schylovalo ke Třetí světové. Co pár metrů, to voják se samopalem. Ozbrojený doprovod mají také procházející celníci, stejně jako pasová kontrola.




Ve stanici Razboieni přestoupíme na místní rychlík, který nás pomalu doveze do sedmihradského města Tirgu Mures. Odtud se přemístíme večerním osobákem do Cristesti. Tady překvapeně zjišťujeme, že příští spoj vyráží až následující ráno. Aktuální otázka zní: Kde a jak se onoho rána dočkáme? Podle mapy by někde poblíž měla protékat řeka. O půlnoci ji skutečně nalézáme. Zaléháme do trávy u obrovského železničního mostu. Za ranního kuropění po něm domorodci domorodci přejíždějí na bicyklech do práce. Většina z nich zastaví a zděšeně čučí dolů na naše tábořiště. Přespávat pod širákem je v této zemi pouze údělem bezdomovců a všelijakých desperátů.






Ranní hygienu provádíme ve špinavé, líně protékající řece. Abychom později zjistili, že do ní o pár kilometrů výš vypouští odpadní látky docela velká chemička. Začíná pršet. Narychlo přečteme Jitřenku a svištíme k nádraží. Tady zalézáme pod vraky vyřazených náklaďáků a čekáme na vlak. Když úzkokolejný pacifik konečně přichvátá, nacpeme se do nejbližšího vagónu. Ze stropu na nás padají velké kapky vody. Přichází veledůležitě vyhlížející průvodčí. „Este clasa un!“(To je první třída!), hlásá rozhodně a dává najevo, že bychom se měli přemístit. „Tak, jdeme do dvojky“, prohodí někdo z nás, „ třeba tam nebude zatékat!“.





Po třech hodinách drkotavé jízdy jsme v lázeňském městě Sovata. Spolucestující borec z Prahy tu otevírá turistického průvodce a hlasitě předčítá informace o lokalitě, do níž jsme právě přibyli: „Stálé sluneční záření, malá vlhkost, voňavý jedlový vzduch...“. Vtom blesk, burácivý hrom a strašný slejvák! Uchylujeme se do nedalekého kostelíku. Když se liják převtělí do snesitelnějších přeháněk, vyhlásíme pátrání po zdejším vyhlášeném solném jezeru. Jen co jej v klínu lesů nalezneme, svěříme svá utrmácená těla jeho termálnímu nálevu. Voda je tak hustá, že se tu neutopí ani ten nejnešikovnější neplavec. Utvoříme rojnici a děláme „přechod“ šedesátimetrové vodní plochy. Jsme tu v tom dešti skoro jedinými návštěvníky.






K večeru přichází na pořad dne známá otázka: „Kde asi v té nepohodě přespíme?“ Kdosi z místních nás nasměruje do kempu za městem. Stan nemáme. Jdeme, už potmě, hledat nějaké přístřeší. Najdeme z chrastí postavenou děravou chýši, do které docela slušně zatéká. Interiér prodloužíme a střechu vylepšíme velkou vrstvou trávy a listnatých větviček. Vtom si všimneme nebývalého ruchu v přilehlém tábořišti. Ubytovaní borci vylézají ze stanů a baterkami osvěcují jedno zákoutí. Zaostříme zrak stejným směrem a nestačíme se divit. Po kempu se prohání několikačlenné stádo statných divočáků. Za chvíli se velkou rychlostí přežene v těsné blízkosti našeho příštího nocležiště. Jak se zdá, tato noc nebude krátká…




Trojice něžných dívek zalézá do zadních pozic našeho provizorního útočiště a stejný počet chrabrých strážců prahu zaplňuje otevřený prostor u vstupu. O nějakém klidném spaní nemůže být ani řeči. Sotva Pavel upadne do slastného bezvědomí, přepadne jej „kančí nemoc“. Jeho chrapot připomíná chrochtání černé zvěře. Vystrašená Hana okamžitě ožívá. Není si jistá, od koho zvuk pochází a tak po každém novém zachrochtání pobízí vedle ležící Lídu: „Kopni ho!“ Lída Pavla poslušně nakopne, vzduch se zklidní a Hana usíná. Hned po ní usíná i nakopnutý Pavel a celý scénář se tak až do bílého rána neustále opakuje.





Po snídani z ovesných vloček uháníme zkratkou k městskému korzu, kde by se mělo nacházet autobusové nádraží. Musíme však překonat rozvodněný potok. Nedobrovolný křest kalnou vodou absolvujeme úplně všichni, abychom se takto za chvíli objevili mezi korzujícími, nadmíru slušně oděnými lázeňskými povaleči. Vyhlížíme jako bojová rota vodníka Česílka divoce uhánějící před rukou zákona. Autobus do Gheorgheni naštěstí na poslední chvíli stíháme. Tady přeskočíme na další spoj, který nás doveze až k pověstnému Laku Rosu, Červenému jezeru. Poprchává a nálada Hany se posunuje k bodu mrazu. Těšila se, že tu bude opalovat, což je, jak známo, její zdaleka nejoblíbenější kratochvílí.




Půjčujeme si lodičku a kličkujeme mezi vztyčenými kmeny někdejších borovic vyčnívajícími z načervenalé hladiny. Vodní plocha tu vznikla poměrně nedávno, když se do údolí sesunul kus okolní hory a zatarasil tak cestu proudícímu horskému potoku. O něco později pozorujeme jezero pěkně z nadhledu. To už jsme vystoupali do úctyhodných výšek, kde unisono klepeme docela slušnou kosu. Náladu nám však spravuje nečekaná nadílka nahnědlých kozáků a oranžových křemenáčů. Za chvíli ještě objevíme plantáže modrofialových borůvek, které konečně začíná nasvěcovat blahodárné zlaté sluníčko. Hana je štěstím bez sebe. Přestože musíme zdolávat nečekaně strmý sráz dolů do údolí. Na jeho dně však klesá ke dnu nálada jejího bratra Bojara. Při zdolávání bystřiny ztrácí chlebník, který okamžitě putuje s divokým proudem. Odvážný výlov ve studených vodách naštěstí končí úspěchem.



















Přibyli jsme do impozantních scenérií vyhlášené soutěsky Bicaz. Po obou stranách ční až třistametrové kolmé srázy. Kaňonem se vine horská silnice s několika tunely a spoustou serpentin. V jednom z bočních údolí si vybíráme naše příští tábořiště. Pomalu se stmívá. Rozděláváme oheň a vaříme polévku z čerstvě ulovených hub. Zapíjíme to vodou z hučící kaskádovité řeky (abychom později zjistili, že je docela kalná, protože předtím protéká přes poměrně lidnatou vesnici). Na obloze však v tu chvíli svítí jasný měsíc a romanticky osvětluje okolní skalní stěny. U plápolající vatry vydržíme až do tří do rána. Tedy, až na Bojara s Elenkou. Ti zalezli do spacáků už před půlnocí. Protože šli spát „ s kurama“, tedy příliš brzy, vyslouží si tady přezdívku Kuřata. Vydrží jim ještě pěkných pár budoucích let.













Po ránu se protáhneme kolem prodejních stánků na dně kaňonu a pak vystoupáme na jeden z protějších svahů. Přestože fouká vítr „kosatec“ a vládne zima „zubatka“, reprezentantky něžného pohlaví se halí do co nejúspornějšího odění a v závětří vystavují své mladistvé tkáně slunečním paprskům. Protější horu mezitím okusují obrovské bagry a obrovské skály pouštějí s ohromným rachotem do hlubokého údolí. Čeká nás dvanáctikilometrový pěší pochod po silnici. Není však vůbec nezajímavý. Narazíme na pobíhající krávy, shrbené stařenky a funkční vodní mlýn zabudovaný do jedné z místních chalup. Nejvíce nás zaujme visutá lávka zavěšená nad dvacetimetrovým srázem. Po řádném rozhoupání si na ní užíváme poměrně silné dávky vybuzeného adrenalinu. Před námi je však atraktivní vápencový masív Ceahleu, na který se míníme postupně vydrápat. Je příšerné horko a bolí nás nohy. Přesto vytrvale stoupáme nahoru. Některé jedince přepadává svalová horečka. U obydlené salaše už meleme z posledního.

















Za pomoci rukou, nohou a vytištěné rumunské konverzace požádáme přítomné pastevce o nocleh. Všude kolem se ozývá bečení, mečení, štěkání, dokonce i chrochtání. Štědří bačové nás hostí teplou žinčicí s kousky ovčího sýra. Před půlnocí zaléháme na holou zem a pokoušíme se usnout. Když musí Pavel kvůli odpuštění vyjít ještě za tmy na čerstvý vzduch, netuší, že tím spustí nečekaný poplach. Jen co vystrčí nos ze salaše, všichni psi ze vášnivě rozeštěkají. Rozespalí pastýři okamžitě vyběhnou ven v domnění, že je ovčí farma napadena vlkem či medvědem.









Ráno se rozloučíme s našimi hostiteli a znovu se zakusujeme do příkrého stoupání. Z modré oblohy září zlaté slunce. Dámy jdou okamžitě do plavek. My, chlapi, si naopak dopřáváme výšvih na kótu s magickým číslem 1844. Malý chlapec s velkou nůší trávy tu konečně potkává lidi a tak nám vytrvale něco vypráví. Samozřejmě v rumunštině, která je pro nás v onu dobu španělskou vesnicí. Za chvíli narazíme na čerstvé stopy medvěda. Ty nám však vadí daleko méně než stále sílící bolesti žaludku. Hutná žinčice se sýrem vykonala své. Pokračujeme i s dívkami dál a hledíme pod nohy s cílem najít nějakou hořkou bylinu. A také se v duchu modlíme ke Všemohoucímu. Jak se brzo ukáže, jeho cesty jsou nevyzpytatelné. Narazíme na horskou chatu u níž právě se svým učitelem stolují místní šesťáci na školním výletě. Popíjejí něco, co až příliš důvěrně připomíná naši kofolu. Když si poručíme každý po flašce, zjistíme, že chutná hořce. Usoudíme, že se jedná o nějaké nealkoholické pivo, když to nasávají zdejší školáci. Vypijeme obsah lahví a žaludeční křeče okamžitě mizí. Až poté si všimneme odhozené etikety. Vysáli jsme plzeňské pivo značky Diplomat, které má rovných osmnáct stupňů! I takovýchto zázračných zkušeností s Bohem se může našinec tu a tam dožít!













Začínáme klesat do údolí. Jdeme opět kolem salaše. Vybíhá proti nám smečka rozdováděných ovčáckých psů. Kdo někdy putoval po balkánských horách, ví, že nejde o žádnou legraci. Ve chvíli kdy se schyluje k masovému kamenování psovitých šelem, vyběhne ze stavení rozšafný pastevec. Jako kompenzaci za právě prožitý stres nám věnuje velký bochník vlastnoručně uhněteného sýra. Dobří lidé ještě žijí, říkáme si v duchu a prudkým sešupem klesáme ke hladině přehrady. Tady se nalodíme na místní linkové plavidlo, na jehož palubě doputujeme k nejbližšímu městečku. Vyhledáme nedaleký pobřežní kemp a oddáme se slastným vodním radovánkám. Začíná se smrákat. Domorodí táborníci nás se zájmem pozorují a netrpělivě čekají, kdy také konečně vztyčíme k obloze nějaké stany. K jejich překvapení zaléháme, podobně jako místní vyvrhelové, pod širák. Nad ránem zjistíme, že nám darovaný sýr někdo ukradl. Ne všichni lidé jsou dobří…







Dobré není ani zjištění, že se nám podařilo docela slušně zaspat. Ve spěchu narveme pohozený majetek do báglů a uháníme k zastávce. Déle spící Bojar vše nahrne do rozprostřené celty a s nůší na zádech pádí za námi. Nápadně se se svou „úeskou“ podobá zdejším „Gumajům“, až na to, že nemá na nohou obligátní gumáky. Řidič autobusu, který se hned pasuje na našeho kamaráda, nás s úsměvem na rtech usadí do zadních pozic a pak dobré dvě hodiny posunuje podél klikatého pobřeží největší sladkovodní rumunské nádrže. Od přehrady Bicaz pak důvěrně známým kaňonem stejnojmenného pohoří putujeme do Sovaty a odtud do historicky zajímavého Tirgu Mureše. Ještě téhož večera se dostáváme k železničnímu uzlu Razboieni, odkud bychom měli ráno vyrazit na západ. Noc trávíme v dokonale placaté krajině, přímo u staré vahadlové studny. Občas se tu staví formani napojit své koně, což je pro nás docela snesitelné. Absolutně nesnesitelně se však chovají nenasytná hejna krvelačných komárů. Ráno se díky nim cítíme jako zpráskaní.













Zpožděným ranním rychlíkem pádíme do Kluže. Je právě sobota a tak míříme do místního sboru, který jsme s Pavlem a dalšími cestovateli navštívili před nějakými čtyřmi roky. Okamžitě způsobíme nemalý rozruch. Někteří si nás dosud pamatují. Brácha jménem László má dokonce na svém magnetofonu záznam písničky, kterou jsme tu za doprovodu podomácku vyrobeného Lubošova banja tenkrát v rámci odpolední pobožnosti zpívali. I tentokrát si nás místní adventisté rozeberou na sváteční sobotní oběd. Po něm se zpravidla zalehne do peřin, aby o páté podvečerní začalo obvyklé druhé bohoslužebné kolo. Pak následuje společná vycházka do okolí. Pod vedením černovlasé krásky jménem Enike se městem Matyáše Korvína spolu s místními mládežníky posunujeme na kopec, jemuž vévodí luxusní hotel Belvedere. Tady si ve vegetariánském klubu pochutnáváme na vyhlášené rumunské specialitě. Není to nic jiného, než na tisíc způsobů upravovaná kukuřičná kaše s názvem mamaliga.













Poslední noc trávíme na půdě sboru ve společnosti různých přivandrovalých venkovanů. Samozřejmě, na zemi. A to přesto, že je tu ubytovávání cizinců striktně zakázáno. Hostitel riskuje pokutu až 300 Lei, což by v přepočtu na naše současné poměry sahalo k bezmála třiceti tisícům českých korun. Ráno se nás opět ujímá nezdolná Rumunka maďarského původu, Enike. Navštívíme s ní nejen muzeum a botanickou zahradu, ale také nezapomenutelné místní tržiště. Rozloučení probíhá opět ve sboru. U skvělé polévky, kterou místní kuchařky na naši počest vlastnoručně ukuchtily.











O půl páté nám odjíždí mezinárodní expres. Ve společnosti několika Maďarů pobíháme od jednoho vagónu ke druhému, ale k našemu nemalému překvapení, jsou všecky dveře zamčené. Průvodčí nás nechtějí do žádných vpustit. Přesto se v poslední minutě do jedněch násilně vlomíme. Vlak se rozjíždí a přichází konduktor. Vydáváme se za blbé Angličany, kteří rumunsky nerozumí. Podobně to dělá i spolucestující skupina Maďarů. Ti jsou znalí místních poměrů a nekompromisně se tvářícího průvodčího, který hrozí vyhoštěním, okamžitě uplácejí. Od té chvíle jsme nejlepšími kamarády. Nejen s ním, ale i s překvapivě veselými celníky, kteří nás navštíví na čáře. Padají hlášky o tom, že jsme přece všichni v RVHP (Radě vzájemné hospodářské pomoci), a proto si prostřednictvím korupce musíme vzájemně pomáhat. Uniformovaní hoši později vytuší, že naše grupa náleží ke Slovanům a tak nás během prohlídky dokumentů častují rozličnými rádobyslovanskými pojmy. Hana je podle nich „partizan“ a Frantisek, tedy, moje maličkost, „bandita“. A hromadu našich v chodbě naskládaných báglů nazvou jako „burděl na kupi“.





Přepálíme rovinaté Maďarsko a kousek za slovenskou hranicí se loučíme. Hana s Lídou a Kuřaty pádí na slet československé adventistické mládeže v blízkosti Komárna a starší kusy v podobě Pavla a mojí maličkosti míří za opuštěnými rodinami v domovském Valašském království. Takže, La revedere, Romania! Na shledanou, Rumunsko!


-------------- (-: la revedere :-) --------------