LED(N)OVÁ ČERŇAVA
tak trochu klouzavá
TTT
díl sedmý
Psal se 16. leden Léta Páně 2022. S bráchou Antonínem a jeho chotí jsme vyjeli na Tesák. V polojasném mrazivém počasí pak naše nohy pomalu obkroužily přes osm set metrů vysoký vrchol Čerňavy. Zatímco se manželská dvojice držela vyšlapané lesní cesty, moje maličkost si dopřála dvě krátké odbočky do přilehlých přírodních rezervací. Smrdutá mě potěšila vzpomínkami na mé trampské mládí, Čerňava nádhernými hlívami a mechem obrostlými skálami. Tehdy mě napadlo, že podobné špacíry budeme ve stejném složení opakovat. Ani zdaleka jsem netušil, že tento výlet s mým bráchou je našim výletem posledním. Následovaly operační zákroky a po půl roce Antonínův nečekaný odchod na vandr, z něhož není návratu. Sedmý díl seriálu Trasou Tonka Tomance tedy po dvou letech zamířil do míst jeho závěrečného společného výletu, ke svahům tajemného vrchu jménem Čerňava.
Posuňme se o dva roky dopředu. Kalendář ukazuje poslední lednovou neděli a teploměr snesitelné teploty lehce nad nulou. S Jindřichem a Milošem vyrážíme modrou fordkou k jihozápadu. Cestou přibíráme stálice TTT pochodů, Tonckovu sestru Marii a jeho manželku Ellen. Naproti hošťálkovskému zámku narazíme na jistou Věrku, vášnivou bicyklistku a nepřeslechnutelnou obyvatelku této odbojné dědiny. Ta se nám s razancí sobě vlastní vlomí do interiéru auta, aby během půlminuty vychrlila veškerá moudra, která se jí během poslední doby usídlila v její šedé kůře mozkové. Dáma s takovouto výjimečnou výřečností by měla být co nejdříve patřičně využita. Nejlépe jako agitátorka v předvolební kampani neporazitelného hnutí ANO.
Před sněhem pocukrovaným spáleništěm někdejší chaty na Tesáku už stepuje tucet dalších účastníků dnešního špacíru. Od dvouleté princezny Alžběty až po osmi křížky ozdobenou, nezničitelnou nestorku Bohušku. Už první kroky ukazují, že o předpokládané super lehké vycházce si můžeme nechat jen zdát. Turistický chodník tvoří souvislá vrstva ledu. Ta je navíc mazaně zamaskována miniaturní sněhovou pokrývkou. O její zrádnosti se co nevidět přesvědčí několikanásobný absolvent Jizerské padesátky, Miloš. Jeho nevšední ledové kreace sice fotoaparát zachytit nestačí, ale na nevšedním uměleckém dojmu to pranic neubírá.
S terénem se statečně pere i řidič kočárové tříkolky, dlouhán Jarda. Je s podivem, že navzdory své výšce i v místech s nulovou adhezí dokáže držet na uzdě nejen svoji rovnováhu, ale i svěřené vozidlo se vzácným nákladem své prvorozené dcery. Možná i proto, že nečekaně klouzavé dobrodružství je později přerušeno divokým přesunem na nedalekou vyasfaltovanou lesní cestu.
Zdání pohodového pokračování bere za své hned za první zatáčkou. Asfalt se opět mění v led. Naštěstí s možností výběru několika stop. A tak se sedmnáctka opatrně našlapujících pošetilců objevuje hned na levé, hned na pravé krajnici a nezřídka i v samém prostředku celkem široké komunikace. Podle toho, kde je podklad snesitelnější. Svahy sporadicky obílené Čerňavy jsou často zcela vyholené a tak umožňují výhledy k dlouho ukrývaným, naprosto netušeným skalním útvarům. Arcibiskupští dřevorubci se tady v posledních letech jaksepatří vyřádili. Lesní svážnici teď na mnoha místech zdobí umně naskládané hromady čerstvě poražených bukových velikánů.
Společně přicházíme ke hranici přírodní rezervace Smrdutá. Nic, co by odpovídalo zmíněnému názvu tu ale nezaznamenáváme. Většina expedice, tak, jak je to obecně zvykem, si vybírá širokou cestu a pokračuje po vrstevnici dál. Úzkou variantu volí jen nepříliš početné vrcholové družstvo. Postupně se mezi stromy a vyčnívajícími pískovci vyplazí k nejvyšší kótě zmíněné rezervace. Skalní temeno je zakončeno stylizovaným cepínem s překvapivým nápisem. Ten deklaruje zatím nenarušenou jednotu Čechů a Slováků. Škoda, že ostatní Slované jsou od ní na hony vzdálení. Divoši z nedávné bývalé Jugoslávie a současných postsovětských republik to ukazovali či ukazují v přímém přenosu. O snědých semitech ze Středního východu ani nemluvě. Díky Bohu to teď střelným prachem na Smrduté nesmrdí. Je tu klid a mír a pěkné výhledy k Hostýnu. Ale nebylo tomu tak vždycky. Právě tady kdysi operovala opěvovaná partyzánská brigáda Jana Žižky a jen nedaleko odtud, na vrcholu zmiňované Čerňavy, na konci Druhé světové za záhadných okolností padl jeden z oblíbených sovětských vojáků, kapitán Stěpanov. O násilně naverbovaných chudácích germánského wehrmachtu ani nemluvě. Zemřelo jich v těchto končinách nepočítaně. Co smrdí válkou, byť jakkoli přesvatou, je prostě sviňárna...
Zanedlouho je naše sedmnáctka opět pohromadě. S výhledy na poloobnažené okolní kopce svorně klesáme ke křížení lesních cest. Zdá se, že nepříjemně hladký led začíná povolovat. Dopřáváme si krátkou přestávku. Ta je samozřejmě zaměřena na masovou likvidaci převážně nemasových potravinových výtvorů přítomných i nepřítomných kuchařek. Oznická Jana, která je v tomto společenství úplně poprvé, nechtěně nahrazuje pravidelného dodavatele domácích buchet na bájných ekuvýšlapech, nepřehlédnutelného Honzu Zajíčka. Janiny pekařské výtvory inspirují další poponašeče povánočních dobrot a tak se letmé zastavení mění v neplánované agapé ve vyloženě bufetovém provedení.
Citelně pohodovější našlapování je co nevidět přerušeno nečekanou překážkou. Bukový obr se uvelebil přímo na cestě. Obejít ho dost dobře nejde. Začínají první pokusy o překonání ležící koruny. Jindřich to zvládá přímo bravurně. To už ale nejde tvrdit o Janě a Milošovi. Společné podlézání vyústí v ryze ekumenickou, nekoordinovanou katolicko-adventistickou sestavu končící v hlubokém, vodou naplněném příkopu. Pokusy dalších překážkářů jsou už o poznání zdařilejší, ale ani ty nepostrádají chvíle napětí s větší či menší dávkou veskrze užitečného adrenalinu.
Dotýkáme se dalšího chráněného území. Přírodní rezervace Čerňava má rozlohu 23 hektarů a představuje původní, takřka tři sta roků starý jedlobukový prales. Ten je, podobně jako celé Hostýnské vrchy, významný především z ornitologického hlediska. Díky starým a odumírajícím stromům zde nachází útočiště celá řada vzácných či přímo ohrožených druhů našeho ptactva. Jenom kousek odtud se nachází tak zvané Orlí hnízdo, poslední zachovalá památka na slavné časy zaniklého trampského hnutí. Udržovanou chatu v lůnu romantických skal však díky složitému terénu a rychle ubíhajícímu času navštívíme až v jarních či letních měsících. Podobně jako šedesátimetrovou podzemní škvíru ve vzpomínané rezervaci Smrdutá.
Co nevidět se už nacházíme jen kousek od cíle sedmikilometrového výšlapu. Památeční foto je nevyhnutelné. Reprezentanti dvou Bystřic, Jablůnky, Rajnochovic, Brna, Kateřinic, Hošťálkové, Oznice a Valmezu se staví do úhledného tvaru a díky ochotné nahodilé fotografce putují do tajemných útrob digitálního aparátu. A nikomu ani trochu nevadí, že sedmnáctičlennou množinu poutníků tvoří pestrá slátanina zástupců čtyř denominačních ohrádek. Ty se totiž v danou chvíli jeví jako naprosto nadbytečné.
Jako nadbytečné se však většině nejeví pozvání na teplou krmi v jedné prostorné trojácké chalupě. Nazlátlá gulášovka s nakrájenými párky neznámého původu z osvědčené kuchyně nejstarší členky expedice jde na dračku! Stejně jako ostatky pečiva ze včerejšího meziříčského setkání. Zatímco Jožka, dvaadevadesátiletý náčelník této usedlosti mlčky posedává bokem, jeho nepřeslechnutelný zeťák Petr nezavře ústa. Spolu s národním umělcem Jindřichem, který černé na bílém dosvědčuje osobní známosti na pražském hradě, chrlí jeden vtip za druhým a všem přítomným bránicím dopřává blahodárnou masáž. Brněnsko – meziříčská rozchechtávací smršť končí až po dobré půlhodině, takže dokonalé trávení právě zlikvidovaného proviantu je zajištěno. Být tu největší tulák všech dob Antonín, byl by s chutnou krmí i skvělou náladou bezpochyby nanejvýš spokojen. Stejně jako s prošlapanou trasou, kterou jeho toulavé boty v minulosti už mnohokrát s velkým potěšením absolvovaly…
