Z Brna do Toskánska
Z jihomoravské metropole tentokrát nepojedu až do Itálie, ale vystačím si s Toskánskem moravským. Tak je některými fotografováním posedlými vandráky přezdívána svůdně zvlněná krajina poblíž Kyjova a Hustopečí. Autovandr započne u příjemně osvěžující Brněnské přehrady. Být v městě pod Špilberkem a nezastavit se za nejvěrnější kamarádkou všech dob, přívětivě energickou černou dívenkou, která už dobrých padesát roků vyhlíží pořád stejně půvabně, by zajisté bylo náramně velkým hříchem. Zvláště v mém pokročilém stařeckém věku, kdy nevyhnutelně potřebuji kvalifikovaný dohled. Mateřskou školkou procvičená vrstevnice je v dané situaci tou zdaleka nejpřijatelnější volbou.
Jakkoli je to krajně nezodpovědné, její příkladná služba o chátrajícího kmeta končí v podvečerních hodinách, takže další pokračování už bude vyloženě v mé vlastní režii. Pokud ovšem nepočítám dohled Všemohoucího, do jehož péče své další kroky bezvýhradně svěřuji. Odlepím se tedy od auty zahlceného krajského města a věrně následuji ustupující vydatný déšť, který vykouzlil na obloze krásně barevnou duhu.
První zastávkou je sympatické městečko Hustopeče. Může se pyšnit impozantní radnicí, moderním kostelem a celou řadou vinných sklepů. Kromě toho také hřbitovem, kde odpočívají rodiče prvního československého prezidenta. Pokud neleníme a dokážeme se vydrápat na nejbližší kopec, můžeme zde spařit patrně jediný tuzemský mandloňový sad. V jeho blízkosti ale také poměrně novou rozhlednu, díky níž se začínají nesměle obnažovat atraktivní křivky zdejšího okolí.
Na příští noc uložím své vetché tělo do vysoké orosené trávy v neudržovaném sadě obstarožních meruněk. Až do půlnoci odlamuji jejich suché větve a přikládám na příjemně plápolající ohýnek. Vlastní nocležení je už o poznání náročnější. Hliněné podloží divočáci či traktoristé kdysi vymodelovali do značně zprohýbaného, navíc hodně tvrdého reliéfu. Sotva, co zalehnu, začnou se navíc z nebeských výšin snášet k zemi veliké kapky deště. Ten naštěstí brzo ustupuje. Oranice pod mým pokroceným tělem však zůstává až do bílého rána.
Dál je to už o samých příjemných překvapeních. Bezstarostně se prostřednictvím své věrné fordky posunuji k východu a každou chvíli někde u cesty zastavím. Nejpoužívanějším nářadím je pak můj prastarý, dokonale omlácený miniaturní nikon, který dokáže půvaby Moravského Toskánska zvěčnit neskonale přesněji než jakkoli vymakané literární pojednání. Zanechme tedy slov a nechejme se oslovit mým vzpomínaným fotoaparátem.
BRNĚNSKÁ PŘEHRADA
