Ztracený trojkový turista
-aneb-
Rožnovský ráj
333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333
S malým zpožděním uveřejňujeme literárně pojatou vzpomínku jednoho nejmenovaného, dobrodružství milujícího účastníka druhého trojkového putování od Trojačky k Trojačce. Podle posledních zpráv skutečně přežil . Díky tomu je světové kulturní dědictví obohaceno o dvě unikátní díla, v nichž autor , nejdřív poeticky a poté i prozaicky popisuje své nezapomenutelné zážitky.
nejdřív, tedy, trocha poezie:
Nedělní turista
Nedělní ráno chladem mě vítá,
je čas, Pustevny volají,
mysl se ještě ve spánku zmítá,
kéž nohy mé je zdolají.
Setkání tolika neznámých,
kde zastavil autobus u cíle,
někteří natěšeni byli,
jiní se tvářili nemile.
Počasí, pravda, nevyšlo slibně,
vlhka a mlhy se kupilo,
náhle ty tváře počaly vlídně
usmívati se na dílo.
Mapka stvořena průvodci
neznalce jistě by vystrašila,
skupina zatím nerozdělena,
směle do kopců vykročila
Ozývalo se do údolí
veselých hlasů štěbetání,
praskot větviček pod botami,
my vzadu, před námi veteráni.
Inu střídalo se pořadí,
než přišlo první zahvízdání,
špatná cesta, tudy ne,
milé dámy, milí páni.
V krátkosti se posvačilo,
aby v bříšku dobře bylo,
někdo buchty, jiný šunku,
na chvíli se krásně žilo.
Než se cesty rozdvojily,
smíchu, křiku, plno vtipů,
prudký svah nám úsměv sebral,
nikdo z nás se ale nedal.
Jde naše bystrá skupina,
hodinky sleduji nervózně,
blíží se dvě odpoledne,
což nezní příliš famózně.
Zvláště když si přes neděli
i ten děda Vševěda
odpočívá na gauči,
protože se neplahočí
přes hory v čas oběda.
Po hodině opoždění
zjevila se očím našim
chata větší dřevěná,
před medvědy chráněná.
Jak uragán v onu chatu
vlítla naše skupina,
horký vzduch hřál zkřehlé paty,
loučím se spěšně,
pokračuji dál,
aniž bych cestu do městečka znal.
Odpočinek měli delší,
však já pouze minut pár,
nohám není v kraji zdejším
přáno nic než síly zmar.
Že utekli mi, čtveřice divochů,
s tím smířila se mysl,
obklíčen sabatem Molochů,
nic nedávalo smysl.
Kameny, štěrk, písek, hlína,
mlha řídne pomálu,
pro sportovce možná psina,
vzdávám hold všem horalům.
Tma se blíží, nohy vzdorují,
zbloudilé duše v lesích bědují,
slyším je, plížím se stezkou,
medvědí oči mě bedlivě sledují.
Ani živé duše, jen pot a kapky krve,
sejít z hlavní trasy, holý nerozum,
zlé tušení napadlo mne prve,
zda spatřím ještě dnes můj dům.
Mrazivý dech podzimu
ovládá kroky ze svahu do svahu,
omámen připraven v obranu,
přikrčen tíživě na prahu.
Východ z lesů, rozptýlená mračna,
půl hodiny před soumrakem,
tolik otčenášů, námaha značná,
vyrážím dále se zvýšeným tlakem.
Kilometry nabývaly,
než světla duši objaly,
tolik se očím podobaly,
nohy mé nadšením zajásaly.
Téměř celá skupina,
až na odvážné horaly,
v teple doma lapěla,
u palčivé kořaly.
Ačkoli sólo výsadek,
připomínala mi cesta,
posadil jsem se na zadek
a krátkou báseň sepsal.
33333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333
a po troše poezie totéž, ale formou prózy:
Rožnovský ráj
Palčivá
bolest v nohou se dala ještě snášet, jako když máte chřipku, bolí vás celé
tělo, každý sval a víte, že musíte sebrat poslední zbytky sil, dobelhat se na
záchod, jinak selžete v celé své lidskosti, snížíte se na úroveň
mnohobuněčných tvorů plahočících se v kaluži před vaším domem a
hledajících něco k snědku. Ubíhal čas, přestože podle některých významných
lidí v historii je čas údajně relativní vůči pozorovateli, ten můj zběsile
utíkal, podobně utíkají kluci a holky do krámku koupit si zmrzlinu ve chvíli,
kdy si toužebně přejete nadechnout se zhluboka a dočkat se při zdravém rozumu večerního
chládku, ovšem marně, protože milé Slunce připaluje ještě víc. V mém
případě nepřipalovalo, spíš se na mém, zimou trpícím těle, srážela ničemná mlha
s drobným mrholením, zalepovala mi oči Snažila se mi ukázat, kdo je tady
pánem. Stačilo tak málo pro klidný návrat domů, jenže to bych nebyl já.
Uvnitř
chatky, spíš restaurace, přeberte si to jak chcete, když přijdete promrzlí
z toulky po velkých kopcích a v tom počasí si ani skřivan nevrzne,
tak nemáte chuť vnímat odkud přichází ta náhlá úleva, až neskutečné teplo
z lidmi obývaných prostor. Seděli tam snad všichni z výpravy. Jeden
pohled na posádku obývající onu nemovitost vydal za vše. Nezkušené oko snadno
poznalo jejich „chuť“ do dalšího úseku cesty směřujícího do stanice „Mokro
v botách“ nebo „Úsměv až do stavu bezvědomí“. Několik odvážlivců se našlo,
včetně průvodce samozřejmě. Prokázali svou odvahu a odhodlání lovit dalšího
bobříka odvahy do sbírky. To jsem ještě netušil, že sám složím zkoušku, ovšem
s medvědy, tmou a šlápotami v blátě za zády.
Terén se
možná zdál příznivý, skutečně jen zdál. Pro horaly a bytosti silného
přesvědčení, něco ve srovnání s cestou do sázkové kanceláře za účelem
vyzvednutí si včerejší výhry, taky záleží na částce, tu je možné přirovnat k
rozpustilému počasí. S jiným úsměvem přeci půjdu pro stovku,
s jiným naopak pro pár tisíc, což se mi ovšem nestává. Připadalo mi, že
jdu nejmíň pro milion, v lepším slova smyslu. Po skromném jídle a názoru
ukončení mé spoluúčasti, jsem se rozhodl následovat jednu menší skupinku,
shodou náhod se polovina z ní skládala z mých dvou kamarádů, na
autobusovou zastávku, abych se pak dopotácel na vlakové nádraží a z něj se
s jazykem na vestě doplazil k autu, které by mne dovezlo, za
vysilujícího šlapání na plynový pedál, do vytouženého hřejivého domova. Jenže
nestalo se, jak jinak. První a zároveň poslední slova kamaráda běžícího přede
mnou mi zněla v uších ve směsi příjemně ledového větru a kapaliny
připomínající spíš kyselinu, než blahodárnou dešťovou nadílku, což mi zalepovalo
víčka s kadencí závodního střelce. Volá na mě „zvládneš to Křupi, poběž,
skoro je máme“, sám běží s úctyhodnou razancí, dobíhá onu tříčlennou
skupinku, takže ta se rázem ocitá v plném počtu. Píšu záměrně v plném
počtu, nebylo mi přece určeno připočíst se k ní. V rychlosti do sebe
cpu energetickou tyčinku v domnění, že mi pomůže krátkodobě nabrat tempo.
Vzdalují se, což mi bylo od první chvíle jasné. Palčivá bolest v lýtkách
se stupňovala, prodlužovaly se zastávky, přes mlhu bylo vidět sotva na dvacet
metrů. Jsem prostě klikař, pomyslel jsem si. Nemohl jsem uvěřit tomu, kolik
dalších odvážlivců se v takové nepřízni vydalo pokoušet hranice svých
možností a tužit vitalitu pohybového aparátu. Do šál a huňatých kabátů
navlečené babičky, dědečkové, nějací mladí kluci se psem, těch se údajně ptala
má stále se vzdalující skupinka vytrvalců, zda mne někde neviděli. Mobilní
telefon mi několikrát zazvonil, poté došla baterka, výborný vynález skutečně,
zrovna je-li nejvíc potřeba, musí baterie začít stávku národního formátu. Co mě
to napadlo vzít si rybářské neprodyšné kalhoty. Na vnitřní straně ve švech
neskutečně dřely, nohy spálené jako bych si z dlouhé chvíle hrál se zapalovačem
a kapičky krve mi unikaly z ran. Se na to můžu vykašlat! Není konce, kudy
se mám dát? Značky nikde, třetina cesty plná štěrku a hlíny, zbytek udusaná
cestička, viditelnost skoro nulová. Třepala mnou vzteklá zimnice. Vzpomeňte si,
kdy jste byli na konci svých sil a začali se modlit, aby vám dal někdo shůry
sílu, chtěli jste dokázat nemožné, věřili jste tomu, ačkoli tělo přestávalo
poslouchat a mysl se zatemnila. Snažím se přijít na to, kde je nějaká stopa. Je
to nejméně půl hodiny, co naposledy potkávám živou duši. Mám takový divný
pocit. Něco mě sleduje, nebo mi přestává fungovat jasný úsudek?
Stromy ani nešpitnou, mezi nimi jen šero, občas slyším
praskot větviček, chvíli blíž a jindy zase o kus dál. Chci utíkat. Ne, nesmím
se vyčerpávat, unáhlit se. Mysli! Co dál, přece je nějaká možnost, za několik
desítek minut bude tma, neslyším ani vodu stékat, jediný malinký potůček, podél
něhož bych se vydal a došel až k nějaké osídlené oblasti.
Skoro nevnímám
bolest. Beru ji jako průvodce. Věrného průvodce bez zbytečných slov. Začíná se
vyjasňovat. Ano, opadá mlha, všímám si, že se mi jde lehčeji. Zaplavuje mě
pošetilá radost, endorfiny konají svou práci poctivě. Pryč, jen pryč
z lesa a těch kopců, mám jich plné zuby, a to myslím vážně. Jen pro dnešek
ovšem, jinak upřímně tohle cestování žeru, ten příval adrenalinu je
znovunarození smyslů.
Nastává
problém. Docházím po pár minutách na zastávku autobusu. Nic nejede. Mám tady
čekat, mrznout a riskovat zdraví přes hodinu? To dojdu, zvládl jsem už tolik,
pár kilometrů navíc mě nezabije. Vycházím odhodlaný dojít na vlakové nádraží.
Míjím několikátou zastávku autobusu, pokaždé se jdu podívat na stav zbývajících
kilometrů do cílové zastávky. Sjíždím prosebným pohledem řádky
s nenáviděnými čísly. Kamenivo-blátivou stezkou se šlo mnohem lépe, než po
asfaltové silnici, uznávám. Hřeje mě svědomí dobrého výběru bot, jenže
s asfaltovou silnicí se ty bytelné potvory ne a ne spřátelit. Ozývají se
rozhýčkaná chodidla. Nevnímám jejich nářku, uháním dál vstříc nevím čemu. Auta
jezdí jedno za druhým, nestopnu žádné, ani nápad, hezky to zvládnu po svých. Co
kdyby mi někdo zastavil a chtěl mě ochotně svézt do Rožnova? Nápad zavrhuji
v samém začátku. Jsem moc tvrdohlavý a navíc mám na stopaře sám averzi,
natož se stát jedním z nich. Ještě mě někdo přepadne kvůli pár korunám,
pohodí někde u lesa, fuj. Přestávám počítat, kolik kolem mne projelo aut, šestá
zastávka za mnou, zbývá ještě malý kus, utěšuji se.
Cedule „Rožnov“. Je tohle možné? Skoro sedm hodin, večer jaksepatří
tmavý, pravý podzimní. Čepici mám promočenou směsicí potu, strachu a přítulné
mlhy z Pusteven. Městem se plahočím, kecám, plazím se doslova a do písmene
po naprasklých dlaždicích rádoby chodníků. Vlakové a autobusové nádraží je na
dosah. Kupodivu spoj žádný, zmeškal jsem všechny? Snad nezklame vlak. Tak
necelou hodinu čekám. Sedím na lavičce s Pavlem, došel o několik minut
později než já, z jiné trasy a snad i méně uondaný. Loučím se s ním, můj
vlak směr V.M. odjíždí. Přežil jsem to, panebože! Nezdá se mi tohle všechno?
Ulehám o necelou hodinu později do peřin, sotva dýchám a promítám si zpětně
svou pouť. Na tento den asi do smrti nezapomenu. Ve chvíli se propadám do
hojivé náruče spánku. Asi nezvládnu .. napsat další ... slo .. va ...va
333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333
