pátek 16. srpna 2019


KRAJINOU KRASU
 
na kostitřasu
 

den první a druhý

SILICKÁ A PLEŠIVECKÁ PLANINA
 
 



Poslední ročníky spanilých jízd na šlapacích kostitřasech se ustálily na neměnné sestavě osmi účastníků soustředěných kolem Tomova služebního mercedesu. Předloni to byl polský břeh Baltu, před rokem zase jihočeské a severorakouské pohraničí. Pro změnu tentokrát zamíříme k východu. Předmětem našeho zájmu se stanou cesty a necesty Slovenského krasu, jakož i přilehlého maďarského Národního parku Aggtelek.


 
 

V polovině nejteplejšího měsíce roku postupně naskakujeme do zmíněného přibližovadla a za ranního kuropění vyrážíme k hranicím současného slovenského státu. První zastávkou je benzinová pumpa v Žilině, kde nečepujeme obvyklou naftu, ale, až na jisté výjimky, ranní dávky kofeinového životabudiče. Nejméně dva věhlasní odborníci z našich řad se poté detailně zajímají o zaparkované lidové vozítko, které tu na noc odložil nějaký ostravský sociální případ. Jeho finanční situace mu patrně nedovolila větší než dvoumístné zakrslé autíčko, které se s našim devítimístným obrem nemůže ani v nejmenším srovnávat.
 
 

 


Proti proudu váženého Váhu se poměrně vysokou rychlostí posuneme k závěru Nízkých Tater, abychom u další čerpací stanice sofistikovaně odčerpali přebytečné tělesné tekutiny. Přívětivou kulisu nám při tom tvoří rozkvetlá kvítka slezu, svištící auta a plížící se hlemýždi v čerstvě posečené trávě.
 
 

 


Na rozhraní Liptova a Spiše se stočíme k jihu, abychom se podél Slovenského ráje pekelnými zákrutami protáhli na území více či méně čistokrevných Maďarů. Zastavíme na nejvýše položeném bodě nad obcí Borka. Borky i borci se neprodleně ujímají svých šlapacích strojů a staví se na pomyslnou startovní čáru. Převozník Antonín s naloženou bagáží, jakož i sedm statečných odsouzených k vlastnímu pohonu dnes mají předem určený společný cíl. Tím je jediný kemp v širokém dalekém okolí. Leží až v Orbánově monarchii na okraji pohraniční obce Aggtelek.


 
 
 
 
 

Pro bicyklistu neexistuje nic krásnějšího než start na kopci. Drkotavá asfaltka se hned po prvních metrech celkem slušně svažuje do hlubin. Bez jediného šlápnutí se za chvíli na tachometru objevuje padesátka a ve vytřeštěných očích zubatá. Za svištění proudícího vzduchu a kvílení namáhaných brzd vjíždíme do sevřeného údolí s čím dál strmějšími svahy po stranách. Ocitli jsme se v opěvované Zádielské dolině.
 
 

 
 
 


Zmíněný, tři stovky metrů hluboký kaňon, kterým protéká bystrý potok Blatnica, je už od Léta Páně 1954 národní přírodní památkou. Kromě vápencových skalních útvarů, kterým dominuje především převysoká štíhlá Ihla, se v rezervaci objevuje spousta vzácných květů a zákonem chráněných zástupců místní fauny. Kromě dravého orla stěhovavého se tu samozřejmě nastěhoval i hnědý brtník, který prý v blízkém okolí nedávno málem sejmul nějakého místního intelektuála. Protože k nim nepatříme, můžeme být naprosto klidní. Tedy, až na Lukáše. Kromě inteligentního vzezření nabízí i nejšťavnatější sousto, protože je z nás zdaleka nejmladší. Otázkou však zůstává, jestli by medvěda neodradily jeho vzdušné cyklistické šortky, které mu věnoval jeden z příbuzných s pádným odůvodněním, že nejsou dostatečně sexy.


 
 
 
 
 
 

Zákaz jízdy na kole sice uznáváme za správný, ale nerespektujeme jej příliš důsledně. Protijdoucí davy natěšených poutníků v ochotně uhýbají stranou, což ovšem neplatí pro jedinou výjimku, která se opovážlivě staví do cesty. Obnažená průkazka ji poté identifikuje jako certifikovaného ochránce zdejší přírody a tím i opravňuje k ukládání patřičných trestů. Za použití bicyklu se tu nebičuje a kupodivu ani netrestá holí. Stačí prý jen zaplatit malou almužnu v hodnotě padesáti eur. Sjíždíme proto bleskurychle ze sedel a další úsek už poníženě absolvujeme po svých. Což má nemalou výhodu v tom, že si zdejší dramatickou nádheru můžeme nesrovnatelně lépe vychutnat.


 
 
 
 

 
Tříkilometrový průtah  dolinou  končí  ve  vesnici  Zádiel.  Nachází  se  v  nadmořské výšce  nějakých  260  metrů  a  podle  všeho  tu  může  přežívat  kolem  170  smrtelníků,  převážně důchodců.  Jejich  příbytky okamžitě  zaujmou  jednu  z  platných  členek  našeho  týmu. Romantická  Lucyna  totiž  kromě  dobrého  jídla,  vlastních  dětí  a  svého  milého  Milana  miluje  především roztomilé  staré  chalupy  a chaloupky.  A  těch  bude,  jak  se  zdá,  při  letošním  putování neurekom...
 
 
 
 
 
 


Se zříceninou Turnianského hradu za zády se polními cestami posunujeme směrem k západu. Míjíme obdělaná pole s právě dozrávajícími bodláky ostropestřce i ladem ležící pláně porostlé modrající se čekankou. Čekání na první kopec nemá dlouhého trvání. Naštěstí je docela krátký, mírný a proto i lehce překonatelný.
 
 

 
 
 


Následné přívětivé klesání umožňuje i dosažení přívětivé rychlosti. V jízdní dráze se však už zdálky objevují dvě neznatelné překážky. Drncající bicykly budí pospávajícího hlídače nedalekých stád, jakož i jeho psíka, až v posledním okamžiku. Sotva se probere z růžového snění, profrčíme s přáním dobrého rána na kolech kolem a rychle mizíme v nedohledných pastvinách.
 
 

 
 


Hrbolaté polňačky střídá dokonale hladká silnice první třídy. Podél zrajícího obilí přizdobeného pestrobarevným polním kvítím nás co nevidět přivede k nápadným vodním plochám. Bez jakéhokoliv smočení je úctyhodně obkroužíme a dál už budeme pokračovat cyklotrasou po levé straně širokého údolí. Je vyznačena pouze v mapě, a jak se to tak jeví, žádný bicyklista po ní zatím asi neprojel.


 
 
 
 
 

Rušnou silnici i říčku jménem Turňa si necháváme pěkně od těla a věrně kopírujeme nepříliš vzdálenou maďarskou hranici. Liduprázdnou cestu, po které se občas protáhne nanejvýš traktor, lemují neposečené louky plné květů a nejrůznějších vůní. Po obou stranách prostorného úvalu vystupují příkré vápencové svahy připomínající spíš Balkán než slovenskou krajinu. Na vrcholech se pak rozkládají náhorní plošiny s propastmi, závrty a jinými krasovými jevy.
 
 

 
 
 


Při jednom letmém zastavení se slova ujímá nedostižná bylinářka Jana a nadšeně zasvěcuje přítomné analfabety do nevšedních tajů matky přírody. Mimochodem také do umění přežít jen na kvetoucích bylinách. Milan se okamžitě vrhá na jasně žlutou kozí bradu, nesměle ji strčí do svého věčně hladového chřtánu, aby posléze potvrdil Janino tvrzení, že zmíněný kvítek nemusí být prudce jedlý pouze pro mlsné bílé sudokopytníky, ale i pro náročné huby labužníků z rodu homo sapiens.
 
 

 
 


Narazit v krajině vápenců na nefalšované jezírko se málem rovná zázraku. To, které právě míjíme, oplývá nejen mnoha zajímavostmi ze světa místní flóry, ale také jedním nevelkým opeřencem, jenž dokáže bravurně plachtit ve vzduchu, a když na to přijde, i docela čile pobíhat po řídce porostlé vodní hladině.
 
 

 
 
 
 
 


S poněkud domestikovanější faunou se potkáváme jen pár set metrů odtud. Početnému ovčímu stádu zde šéfuje urostlý pastevec se dvěma akčními podvraťáky. Jeden z nich se bez ohledu na pánovo okřikování vrhá do loveckého dobrodružství. Malá šelma s velkými tesáky si vybírá nejšťavnatější oběť z naší skupiny a s vypětím veškerých psích sil uhání za zběsile spurtující Lucynou. Čím hlasitěji ji Milan nutí k totálnímu zastavení, tím houževnatěji šlape do nažhavených pedálů. Pronásledovatel má smůlu. Vítězství je tentokrát na straně člověka, takže zuřivý podvraťák musí utřít hubu a na lákavé sousto z lýtkového svalu definitivně zapomenout. Hrdinka dne si po zásluze odnáší zbrusu novou přezdívku. Po vzoru tuzemského spurtera jí začínáme říkat Saganka.


 
 
 

Celou trasu úbočím lemují nějaké tajemné značky. Netýkají se však podivné cyklostezky, po které vytrvale pádíme k západu, ale od východu se táhnoucímu plynovodu. Tu a tam je jeho potrubí obnažené. Předpokládáme, že v tom tentokrát nemá prsty opálenější část domorodců, kteří by si ruským plynem přilepšovali ve svých romských obydlích. Podle nepotvrzených zpráv však mají na svědomí zánik prakticky veškerých zdejších kempů. Rabovali v nich prý tak vytrvale, že postupně ztratily veškeré návštěvníky.
 
 
 
 


Po delší době se konečně nacházíme v nějakém lidském sídle. Silická Jablonica, jak se dědina jmenuje, nemá ani dvě stovky obyvatel, zato se tu směstnaly hned dva kostely. Proti všem předpokladům je daleko nejnavštěvovanější ten protestanský. Usídlilo se tu totiž přes devadesát procent reformací deformovaných Maďarů. V obci lze najít také několik typických gemerských sedláckých domů. Pro zadýchanou Lucynku to bude jako malá náplast za nedávno předvedený únikový manévr.
 

 
 
 


Za Jablonicí se nenachází žádný jabloňový sad, ale úzká silnice vytrvale stoupající na temeno Silické planiny. Úctyhodné převýšení zdoláváme bezmála celou hodinu. Souvislý bukovo habrový porost střídá na vrcholu rozlehlá pastvina přecházející do obdělávaných luk a polí s obilím.


 
 
 
 
 

Náhorní plošina, na kterou jsme se konečně těžce vydrápali, má úplně jiný ráz než cokoli v údolí. Příjemně zvlněná kulturní krajina ničím nepřipomíná, že jsme se ocitli na docela slušném kopci. Vedle zmíněných polí se tu zabydlela i sympatická vodní nádrž a z horizontu dokonce vykukuje věž kostela avizující přítomnost nějaké vesnice.
 
 
 
 
 
 
 
 


Obec Silica by se zde měla objevit už koncem třináctého století. Na čerstvém vzduchu tu v současné době pobývá přibližně pětistovka místních obyvatel. Reformovaný kostel dominuje nejvyššímu bodu dědiny a před vandaly či případnými křižáky jej chrání starodávné kamenné opevnění. Nacházíme se v necelých šesti stovkách metrů nad mořem, což je v těchto zeměpisných šířkách málem výška velehor.
 
 

 
 
 


Za dědinou se noříme do listnatého lesa a chvíli poté k okraji Silické lednice. Nejedná se o nepostradatelné kuchyňské vybavení, ale o název nejvýznamnější ze zdejších propastí. Má hloubku asi 110 metrů a až do prvních letních dnů tu zpravidla vydrží skromná ledová výzdoba. Byla vytvořena propadnutím stropu ponorného Černého potoka a navazující podzemní prostory se táhnou do délky jedenácti set metrů. Jedná se o nejníže položenou ledovou jeskyni na světě, která nechybí na seznamu přírodních památek UNESCO. Sami tu toho, pravda, moc nevidíme, protože vstup do zdejších chladných pekel je běžným smrtelníkům striktně zakázán.


 
 
 
 
 

Červená turistická značka má být, alespoň podle dostupných map, také oficiální cyklotrasou. Přestože je doba dovolených, nepotkáváme tu žádného pěšáka, natož bicyklistu. Snobi s horáky nad padesát litrů si je přece nepůjdou ničit do takových terénů, kterými právě projíždíme. Nehledě na to, že drtivá většina z nich by zdejší skalnaté pěšiny bez naražených zadnic a otlučených nosů asi nezvládla. Namachrovaní borci tohoto typu se předvádí pouze na vyasfaltovaných cyklistických tratuárech.


 
 
 
 
 
 

Opouštíme drkotavé lesní úseky a znovu se ocitáme na zvlněných náhorních pláních. Silická planina je se svými 150 kilometry čtverečními největším chráněným územím Slovenského krasu. Je zároveň nejbohatší na krasové jevy a na jejím území se nachází i čtyři významné jeskyně. Naproti tomu zde nenajdeme žádný vodní tok, protože veškerá napršená tekutina prosakuje do podzemí.
 
 

 
 
 
 
 
 
 


Zatímco na vrcholových pláních teče voda nanejvýš z okapů, po sjezdu z Kečovských luk narazíme na docela slušný potok. Je napájen ze tří mohutných vyvěraček a říkají mu tu Jóšva.
 
 

 
 


Poslední slovenskou obcí dnešního dne je Kečovo. Nachází se o nějakých tři sta metrů níž než sousední dědiny na planině a hostí necelých 400 starousedlíků. A jak je to v kraji zvykem, má i ona dva kostely a převládajícím dorozumívacím jazykem je, pochopitelně, nám absolutně nepochopitelná maďarština.
 
 

 


Netrvá dlouho a ocitáme se na slovensko-maďarské hranici. Jak už bylo předestřeno, naši dlouholetí slovanští bratia veškeré kempy v okolí zlikvidovali, takže nezbývá než dát vydělat jejich uherským rivalům. Což je poněkud sporné, protože v drtivé většině jihoslovenských domorodců stejně koluje ugrofinská krev.
 

 


Převozník Antonín už netrpělivě stepuje v sympatickém tábořišti před vesnicí Aggtelek. Na prostorné zelené ploše je kupodivu skoro prázdno, a tak zabíráme absolutně nejlepší flek. Za chvíli tu už k maďarskému nebi ční naše plátěné přístřešky a jen co se trochu setmí, rozhořívá se v jejich blízkosti nádherně sálající vatra.


 
 
 
 

Oranžové plameny postupně přitáhnou veškeré účastníky naší výpravy k ohni, kde se pak rozhostí parádní atmosféra plná společného vzpomínání a více či méně duchaplného žertování. Bratranci z rodu Tomanců tasí své kapesní hudební nástroje a tak se s létajícími jiskrami vznáší k měsícem ozářenému nebi tklivé melodie populárních hitů v podání Lukášovy harmoniky a Michalova elektronického garáž bandu.
 

 
 
 
 


Nepříliš teplá noc se postupně převtěluje v nádherně slunečné ráno. Letos zásadně nikam nespěcháme, takže veškeré nezbytné úkony spojené se startem nového dne probíhají v absolutní pohodě. V kempu je parádní klídek, který jen občas příjemně naruší náramně slušní francouzští táborníci, kteří tu tráví část svého prázdninového volna.
 
.



Využíváme převoznických služeb Tomova mercedesu a necháváme se i s koly dopravit pár desítek kilometrů na sever. Technický stav nejdražšího bicyklu vykazuje jisté nezanedbatelné slabiny, a tak nejdříve zamíříme k nejbližšímu cykloservisu. Ten se však nachází až v docela vzdálené Rožňavě.
 
 



Neplánovaná návštěva okresního města, které vzniklo díky dávné těžbě nejrůznějších nerostů a dnes má kolem dvaceti tisíc obyvatel, nabízí hned několik pozoruhodných výhod. Michalův invalidní kostitřas prochází díky velice ochotnému majiteli servisu rychlou generálkou a většina výpravy zase nádherným rožňavským centrem. Typická strážní věž, historické domy a kostely tu tvoří kompaktní harmonický celek, který ve spojení se zelení stromů a modří vysokého nebe nabízí přívětivé chvíle vyčkávání na zmiňovanou opravu.
 
 

 
 
 
 


S Lukášem a Antonínem vstupujeme do interiéru zdejší katedrály. Ochotná paní kostelnice nám poskytuje základní informace a upozorňuje na některé zajímavosti. Například na velice vzácný originál od neznámého umělce, který měl být vystavován až v samotném věčném městě Římě.


 
 
 

 
 
 
 
 
 
 
Naskakujeme opět do auta, které nás pak poměrně dlouho přemísťuje do oblasti Slovenského rudohoří, konkrétně do míst, kde se dodnes těží nerost magnezit. Nedaleko od obce s příznačným názvem Magnezitovce se ujímáme opět svých bicyklů, abychom vyrazili na více než padesát kilometrů dlouhou trasu končící v našem maďarském tábořišti.
 
 

 


Za chvíli jsme už u první zajímavosti dnešní trasy, je jím mohutný železniční viadukt, po kterém se však nikdy neprojel žádný vlak. Betonové monstrum mělo být součástí železnice, která měla spojovat slovenské oblasti, které po nástupu fašismu od sebe odřízlo nové územní uspořádání. Maďaři izolovali zmíněná území izolovali, proto se tehdejší Slovenský štát rozhodl vybudovat tzv, Gemerskou spojku. Protože se však po skončení Druhé světové vrátily původní hranice do starých kolejí, na budované dráze se ani nové koleje nestačily položit, a tak dnes nákladně budovaný úsek nové dráhy slouží jako památník lidské blbosti. Podobně jako spousta jiných staveb, například slovensko-české silniční přechody z přelomu současného tisíciletí.
 
 

 
 
 
 


Slováci však mají filipa, proto se rozhodli na nedokončenou trasu drážního tělesa pustit cyklisty. Překonáváme zmíněný most a kopcovitou krajinou se posunujeme dál. Co nevidět narazíme na další železniční specifikum. Je jím 245 metrů dlouhý Koprášovský tunel.
 
 
 

 
 

Na svých mnohaletých bicyklistických toulkách jsme už projížděli vším možným, tunelem ale určitě ne. Pro začátek si dáváme ten kratší, ve kterém měl být za totáče sklad ovoce a zeleniny.


 
 
 
 

Posuneme se o nějaký kilometr dál a před námi nesrovnatelně náročnější sousto. Slavošovský tunel, do něhož se právě hodláme ponořit, měří bezmála dva a půl kilometru. Začal se hloubit Léta Páně 1941 a dokončen byl o tři roky později.
 
 

 
 
 
 


Nasazujeme si čelovky a v jejich skromném světle putujeme nejméně patnáct příštích minut dokonale temným podzemím. Trasa vede mírně do kopce a její závěr končí strmým dřevěným schodištěm. Na světle denním se potom potom potkáváme nejen se zdřevěnělými zástupci místní fauny, ale také se stylizovaným vláčkem, který připomíná původní záměr právě absolvovaného podzemního putování.


 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
 
Díky mírnému klesání na docela obstojných cestách jsme za chvíli v lidnaté dědině s názvem Slavošovce. . V sedmnáctém a osmnáctém století zde měly železné hamry, které byly později přebudovány na papírenské mlýny. V roce 1841 se zde rozběhla dokonce úplně první strojová výroba papíru v celém Uhersku. Dodnes fungující papírna, která se údajně zaměřuje na zpracování listnatého dřeva, donedávna dodávala na trh bloky a školní sešity, zatímco dnes vyrábí především balicí papír a zcela nepostradatelné ubrousky.
 
 

 
 
 


Po proudu potoka se údolím posuneme o pár kilometrů dál a jsme v Ochtiné. Ta je známá především díky místní světoznámé jeskyni, ktero však navštívíme o nějaký ten den později. Zcela nepřehlédnutelným objektem je zde evangelický kostel, jehož interiér má ukrývat vzácné, i když poměrně zchátralé fresky ze čtrnáctého století.
 
 

 
 


Pokračujeme širokým údolím dál a ocitáme se v další dědině, či spíše městečku. Štítnik obývá přibližně patnáct stovek smrtelníků a za svůj vznik vděčí, jako ostatně všecky obce v okolí, těžbě nerostů. Pokud historické záznamy neklamou, mělo se zde uskutečnit první sofistikované zpracování rud v celých tehdejších Uhrách a v unikátních Dietrichových hamrech se mělo tavit nejen železo a měď, ale i vysoce ceněné zlato.
 
 

 
 
 
 


Podobně jako v mnoha zdejších vesnicích, ani ve Štítníku nechybí dva kostely. Ten první, barokní, nechala v roce 1749 vybudovat sama Marie Terezie. Daleko nápadnější dominantou je však svatostánek protestanský. Gotické pojetí dosvědčuje, že tu ční k nebi už od čtrnáctého století. Ukrývá vůbec nejstarší varhany na Slovensku, které měly spatřit světlo světa už Léta Páně 1492.
Kromě toho je tu k vidění i nejrozsáhlejší soubor středověkých nástěnných maleb na Slovensku a také čtrnáct vzácných, na stěnách zavěšených epitafů.

 

 
 
 
 
 


Jen co v místní hospůdce zlikvidujeme několik výtvorů místních kuchařek, začneme se cílevědomě zakusovat do nejnáročnější porce celého dne. Je jím náramně výživný výšvih na temeno Plešivecké planiny. Začíná docela nenápadně mírným stoupáním po silnici a slušných polních cestách. Milým zpestření je tu nečekané setkání s klasicky vyhlížejícím bačou a jeho ovčím stádem. Na rozdíl od jeho dávných předchůdců, nemusí šplhat na vrcholové pláně, kde je teď prý jakékoliv spásání trávy výslovně zakázáno.
 

 
 
 
 

Následné stoupání listnatým lesem předčí veškerá předchozí očekávání. Cyklotrasa, která je vedena po klasické turistické značce, je nejen nesjízdná, ale v některých úsecích i skoro neschůdná. Kombinace suchého listí s příšerným úhlem náklonu dává do těla i těm nejotrlejším. Aby toho nebylo málo, někde v polovině těžce dobytého kopce začíná značka vytrvale klesat. Padesát ztracených výškových metrů se však musí znovu vyšlapat. Po kamenitých pěšinách, v nánosech listí a v nekončícím příkrém stoupání. Přesun kol a zmožených těl o bezmála půl kilometru výš nám zabere dobré půldruhé hodiny.

 

 
 

 
 



Vyhlídka z Gemešských skal však dává na přestálé útrapy okamžitě zapomenout. Na severu se rýsují obnažené vrcholy Stolických vrchů, hluboko pod námi se klikatí silnice, kterou jsme po ránu projížděli. Nejdůležitějším je fakt, že jsme na Plešivecké planině, kde nás nemůže čekat nic jiného, něž absolutně pohodová projížďka.



 
 
 



Tušení se tentokrát stává holou skutečností. Můžeme se o tom přesvědčit už po prvních stovkách metrů jízdy. Všecko tu kvete a nádherně voní. Ze zelené trávy vykukují shluky červených jahod. Zastávka je proto nevyhnutelná. Lesní dary, které tu nikdo z lidí nezasadil ani neošetřoval, vynikají zvláštní, zatím nepoznanou chutí. Bezplatné rajské hodování trvá skoro celou příští půlhodinu.
 
 

 
 
 
 
 


Jak už to tak bývá, po radosti přicházívá smutek. Ten má tentokrát na duši jeden z nejzdatnějších borců našeho sedmičlenného peletonu. Duše jeho velocipedu zeje prázdnotou. Romantika jde stranou, ne scénu se dere neúprosná realita. Patnáct minut zdržení a pádí se zase vesele dál.





Plešivecká planina, po níž se právě posouváme, leží ve výšce nějakých sedmi osmi set metrů a připomíná něco jako stolovou horu. Měří asi jedenáct krát pět kilometrů, hostí na stopadesát jeskyní a na rozdíl od její silické sestry je bez jakéhokoliv lidského osídlení. Medvědi, vlci, jakož i ostatní šelmy tu tak mají naprosto volné pole působnosti. Vůně mateřídoušky, kterou vítr v nepravidelných intervalech vysílá do okolí, dává tomuto kousku světa nefalšovaný nádech ráje. Jak budoucnost ukáže, ocitáme se v asi nejpřívětivějším prostředí celého šestidenního potulování.


 
 
 
 


Na jedné z nejrozlehlejších vrcholových plání, kde to opět voní horskou parfumerií, poníženě poprosím právě projíždějícího Milana o fotografické zvěčnění mé chátrající maličkosti. Předávám mu svůj omlácený aparát velikosti mobilního telefonu a jako správný narcis se snažím na svém kostitřasu vyhlížet co nejúžasněji. Fotograf zaníceně zírá do hledáčku, práská jeden snímek za druhým, aby mi posléze oznámil, že v tom mém předpotopním krámu během snímání vůbec nic neviděl. Příčina je objasněna okamžitě. Foťák držel opačně a tím pádem namísto starce pořídil celu sérii svých mladistvých autopotrtrétů.



 
 
 
 


Chybička, která se nechtě vloudila, je posléze úspěšně odstraněna, takže existují důkazy, že i šedovlasá generace sedmdesát plus může směle dobýt plešatou Plešiveckou planinu a tím pádem nabídnout šlachovité tkáně vzpomínaným brtníkům, případně ostatním mrchožroutům.



 
 


Po tříhodinové cestě tuzemským rájem začíná komunikace klesat do údolí. Zatímco se vnímavá Lucynka kochá při pomalé jízdě svěží lesní zelení, v jejím muži, jakož i v mé předkremační cyklististické duši chytly saze a dolů se řítíme jako rozžhavená dělová koule. Klesající lesní cesta střídá slušně hladké úseky s rozbitou šotolinou a nečekanými výmoly, což vyžaduje absolutní jezdecké soustředění. Někde v půli příkrého skalnatého svahu, který v mírném náklonu traverzujeme, se začíná porost rozevírat, a tak zběsilou rychlost redukujeme k nule a v klídku si užíváme vděčných výhledů do hlubokého údolí.



 
 


Poslední rychlé klesání je neméně náročné, což dosvědčuje defekt na další z přítomných duší. Na duševní problémy je tady Tom, který se okamžitě ujímá ochromeného bicyklu své milované Stíhačky, zatímco dotyčná Jana rozpřádá zajímavý dialog s právě procházejícím místním starousedlíkem. Tomáš má za chvíli hotovo, utře stékající pot ze své elegantní pleše a spolu z ostatními zamíří do velice blízkého Plešivce.



 


Do domovského Aggteleku zbývá nějakých dvanáct kilometrů. Ty vedou po silnici. Takže to vypadá na nudu. Ale nízké slunce, které se chystá co nevidět zapadnout, činí i z posledního dějství docela zajímavou podívanou. Putování zpestřují také právě dozrávající mirabelky na jednom ze stromů v přímém sousedství komunikace. Stanou se základem ranních a večerních táborových čajů po několik příštích dní.


 
 


Sluneční kotouč pomalu klesne za slovenský západní obzor a na maďarské straně rychle klesne zatím příjemná teplota. Vlády se ujímá takřka dokonale kulatý měsíc a pohodovou atmosféru i tentokrát jistí plápolající táborák. Pozdní večeře se odehrává v jeho sálající záři, což je úplně poslední tečkou za dalším úspěšně přežitým dnem.



 
 



(-: pokračování někdy příště :-)