Z podzimních Krkonoš
-
vzpomínek plný koš -
---------------------------------------------------------------
aneb
Není
žádná fuška
rejdit
s CK Hruška
Jsou
cestovní kanceláře, které najdeme na patřičném
seznamu, ale nefungují,
naproti tomu lze najít takové, které fungují, ale žádnou
registraci nemají. Výše zmíněná cestovka patří mezi ty druhé.
Bodrý Valach Zdeněk Hruška už dobrých pár let pořádá pod
hlavičkou meziříčské Apoštolské církve cyklovýlety,
autobusové zájezdy a jiné
bohulibé turistické aktivity. K plné spokojenosti zúčastněných
a zcela samozřejmě i bez nároku na odměnu. Ať už se s uvedenou
agenturou vydáte za humna nebo do Tramtárie, nebudete zklamáni.
Náčelník, kterého nerozhází Babiš, Kim-Čong-Un
ani srážka s kometou, všechno dopředu pečlivě připraví a vy se
pak můžete oddávat jen
bezstarostnému posunování. O to se v našem případě postarala
nepřehlédnutelná Valaška se svým výkonným,
ostře žlutým krytým
vozem.
Krkonoše,
den první
K nejvyšším českým pahorkům je to z našeho dálného východu
dobrých pět hodin poctivé jízdy. Na úpatí Sněžky jsme někdy
před jedenáctou. Navzdory svému názvu tam není sníh a v Peci,
kam jsme šťastně doputovali, slunce zrovna nepeče. Je polovina
října, ideální čas na horské vandrování. Přestože většinoví
apoštoláci náleží k letničním, létání zatím nezvládají.
Pokud se chtějí dostat na vrchol jmenovaného návrší, nezbude
než tam dojít po svých. Případně využít, samozřejmě za
tučný peníz, služeb lanové dráhy. Což je případ drtivé
většiny. Vyloženě růžové chvíle je však ani tak nečekají.
Lanovka jede jen na Růžovou horu.
Je to jistě nemalá ostuda, ale na nejvyšším bodě Země české
má noha ještě nestanula. Letos, kdy mi začíná táhnout k osmi
křížkům, je k tomu ideální příležitost. Pod dohledem
nejmladšího synátora startujeme k výšinám. Samozřejmě
poctivě, tedy s výhradním použitím vlastních končetin. Modrá
značka stoupající nahoru Obřím dolem se nám jeví jako
nejschůdnější alternativa.
K našemu překvapení je tu takřka liduprázdno. Více či méně
oplácané masy se svěřily už zmiňovaným, elektromotorem
poháněným ocelovým lanům. V dobré víře, že se pod jejich
(nad)váhou nepřetrhnou. Je to více než chvályhodné, protože
nás nikdo nebrzdí v rozběhu, či spíše nedýchá na upocená
záda.
Podstatně jiné to začne být u Slezské boudy. Hustá mezinárodní
slezina tu slézá či vylézá nepřehlédnutelný skalnatý jehlan.
Udýchané české nány, funící germánští penzisti, zapocené
polské kobiety, jakož i další více či méně exotická
individua tu svorně bojují s kamenitým terénem, nadmořskou
výškou, ochablým svalstvem, převislými břišními partiemi,
případně americky zaobleným pozadím. Zdobí je však nesporný
fakt, že patří k oné vzácnější krevní skupině, která se
nespokojí s vysedáváním v kavárnách, barech či před
tetelícími se obrazovkami s pochybnou virtuální realitou.
Vrchol Česka působí poněkud rozpačitě. Přinejmenším proto,
že jeho pohlednější polovina náleží Polákům. Tuzemskou
architekturu tu reprezentuje jenom prapodivná piksle ze skla a
dřevěných prken, ve které jsou nízké stropy, vysoké ceny a
málo místa k rozšoupnutí. Důležité je, že tu neprší a
nefučí, což se v těchto výškách především počítá. Výhledy jsou odtud ale nezapomenutelné.
Severní sestupová cesta, kterou vydláždili naši severní
sousedé, je o poznání delší a také pohodlnější. Nabíráme
západní kurs a širokými tratuáry, jenž se tu a tam převtělí
v dřevěné nadzemní lávky, neúprosně míříme k rozložité
Luční boudě. S přehledem ignorujeme pestrou nabídku lákadel
včetně údajně vlastnoručně vařeného místního piva. Pokud by
mělo být skutečně originální, muselo by být vařeno z okolo
rostoucích lučních trav, což je krajně nepravděpodobné.
Slušnou asfaltkou, připomínající běžnou okresní silnici, se
poté posuneme na docela holou větrnou hůrku. Blizzard tu řádí
jak na severní točně a tak není divu, že v těchto nevlídných
Krakonošových končinách nejeden nešťastník přišel o život.
Na jejich památku tu vztyčili nevelké stavení připomínající
kapličku. Přestože jsme v zemi neznabohů, nechybí tu kříž.
Doufejme, že se aspoň někdo z uvedených stačil této záchranné
kotvy ještě za života zachytit…
Přes nenápadné návrší se překlopíme na druhou stranu.
Otevírají se nám výhledy k dalekým severním stráním i
blízkým, nádherně barevným náhorním planinám. Mineme chatu
Výrovka a svižným tempem pádíme k Chalupě na rozcestí. Údaj
na směrovce nás šokuje. Do Pece nám zbývá ještě rovných šest
kilometrů. Máme na to necelou hodinu.
Když si po nějaké čtvrthodince zrychleného přesunu konečně
všimneme značky, z hrůzou zjistíme, že je červená. Málem z
toho zezelenáme, protože naše zelená odbočila hned za rozcestím.
Máme dvě možnosti. Buďto se tam vrátit nebo cestu zkrátit.
Samozřejmě přes přísně zakázané území nejchráněnější
zóny. Nikomu to neříkejte, ale volíme druhou variantu. Navzdory
hrozbě pokuty, vězení, případně postřelení bdělým strážcem
nedotknutelnosti zdejší přírody kličkujeme mezi kosodřevinou,
zakrslými smrky a pomalu tlejícími vývraty. Do desíti minut
jsme na správné cestě. Není moc široká, což je dobrým
znamením, že nemíří do pekel, nýbrž do Peci.
Střídáním běhu a rychlé chůze se zatraceně svižně
přibližujeme k cíli. Obklopuje nás čím dál malebnější
krajina, což se ve spojení s ubývajícím časem jeví jako
nepříliš dobrá kombinace. Konečně jsme v údolí. Synátor
Jakub tu rozpoznává červenou Karkulku, ve které před dvaceti
roky absolvoval doktorem nařízený ozdravný proces. Patrně to
zabralo, protože na jeho fyzičku, díky které v pohodě zvládá
krkolomné horské přesuny, jednoduše už dávno nemám.
V Peci jsme sedm minut před odjezdem našeho autobusu. Vládne tu
absolutní pohoda. Zchvácení poutníci se v trousí ze všech stran
a hodin vesele přibývá. Někteří přichvátají s citelným
přesčasem, někteří s utrženou podrážkou. Náčelník je
bohorovně klidný. Večeři ve Stážném stihneme, tak proč se
nechávat vyvést z míry něčím tak nepodstatným, jako je pár
evidentně zchvácených opozdilců?
Přestože je naše nocležiště hned za kopcem, jedeme tam skoro
hodinu. Obchvat přes Vrchlabí měří snad padesát kilometrů. Ve
Strážném se vrháme nejdřív do Vltavy a až posléze do náruče
Roubenky, případně Diany. Ta první nám poskytuje večeři, druhé
zase rozestlané postele.
Krkonoše,
den prostřední
Dnes má být vůbec nejkrásnější den. Zatím to na něj
nevypadá. Od toho jsme věřící, abychom tomu uvěřili. Náš
luxusní autokar nás ve Špindlu předá chudší konkurenci, která
se za pár desetikorun postará o přemístění ke Špindlerově
boudě. Krkonošská magistrála tu připomíná Václavák. Běžní
turisté s hůlkami, baťůžky, případně jen s dobrou vůlí se
tu mísí s nabuzenými borci v trenýrkách, kteří někam usilovně
chvátají, ač je nikdo nehoní. Zřetelná numera, kterými jsou
viditelně označeni prý určitě nejsou vězeňská čísla, takže
se nemusíme nikterak znepokojovat. V jednom šiku doputujeme k
Petrovým boudám, které právě vstávají z popela, a potom se
svěřujeme poněkud užšímu kamenitému chodníku.
Příští úsek mezi mokřady, horskými smrky, případně jejich
vztyčenými torzy, patří k nejkrásnějším. Na vině je
samozřejmě také hřejivé sluníčko, které čím dál častěji
obnažuje svoji hřejivou tvář. Míjíme Ptačí kameny, které k
zastávce nelákají jen nebeské ptactvo, nýbrž i ubohé pozemské
kajícníky. Roztodivná stezka, která místy vyhlíží i mírně
krkolomně, nás dovede až ke Brádlerovým boudám. Tady dochází
k očekávanému dělení. Nikoliv na ovce a kozly, ale na poutníky
více či méně výkonné, případně pohodlné. Má životní
souputnice se, k mojí nemalé radosti, odvážně zařazuje k těm
druhým.
Ve dvojici pak projdeme podél Martinovy boudy, abychom se dál
protáhli k labským pramenům. Modrá obloha se postupně vytrácí
a okolní svět začínají zahalovat decentní cáry proudící
mlhy. Bereme to jako přechodnou záležitost a s úsměvem na rtech
pokračujeme dál. Ostatně, i ona bílá tma má svoje
neopakovatelné kouzlo.
Mlha neustupuje ani poté, co se nám podaří překonat významný
evropský veletok zvaný Labe. Nevydáváme se k jeho nedalekým
pramenům, ale zamíříme pouze do jeho boudy. Neporoučíme si
labskou vodu, nýbrž hovězí vývar za sedmdesát. V jeho síle se
pak po hraně Labského dolu posunujeme dál. Slibované vděčné
výhledy se sice nekonají, ale i tak je tu a tam něco málo k
vidění. Třeba takový pančavský vodopád. Ten prostě nemá
chybu! Chybou ovšem zůstává, že na dnešek vyšel víkend.
Pražští pepíci se přesunuli do Krkonoš. Přibalili si své
rozložité, plnoštíhlé i anorektické soudružky a v některých
případech i více či méně rozdováděné ratolesti. Počet
čtyřnohých šelem od ratlíků po bernardýny, kteří jim tvoří
zuby ozbrojený doprovod, dokazuje, že současná Česká republika
se stala jen těžko překonatelnou psí velmocí.
Máme štěstí, že navzdory všudypřítomným mlhám dnes máme
docela teplý den. Zastihnout nás tu taková sněhová bouře, možná
dopadneme jako dva neslavně proslulí lyžařští závodníci.
Hančovi tu postavili na památku kamennou mohylu, Vrbatovi dřevěnou
boudu. Třeba tato dvě mementa poslouží k uvědomění, že hory
mohou být nejen kouzelně krásné, ale i neobyčejně kruté.
Příslušná dávka pokory je vždycky na místě. A zdaleka nejen
na vysokých kopcích.
Krajina kolem Medvědína skutečně připomíná divočinu důstojnou
pro život někdejšího krále tuzemských pralesů. Zatímco si do
našich Beskyd tu a tam odskočí, Krakonošovy revíry zatím
nechává bez povšimnutí. Šlechetní urození pánové je kdysi
zcela nešlechetně pomordovali, takže současná česká chudina má
útrum. Může si tady aspoň bezstarostně špacírovat a
nezatěžovat se obavou, že padne před za oběť nějakému
nenažranému brtníkovi.
Dolů ke Špindlu jde všechno už jenom s kopce. Včetně Horních
Míseček, které se právě převtělují v šikovně maskované
betonové útočiště pro horní chlapce z horních deseti tisíc.
Nechejme zbohatlíky jejich nezáviděníhodnému osudu a všímejme
si raději všudypřítomného Božího stvoření. Nejhezčí ze
všech katedrál teď oplývá všemi možnými barvami. Stojí zato
se na chvilku zastavit. A k nebi, které začíná opět lehce
promodrávat, poslat náruč chvály a neslyšitelných díků.
Pod dohledem andělů strážných se přesouváme zpátky do
Strážného. Dříve než se ve Vltavě dovaří nepostradatelná
česká klasika, vyrazím na krátkou vycházku po okolí. Zdejší
chalupy mají duši a tak mohou směle dotvářet kouzelnou
krkonošskou přírodu. Ukazuje se, že i člověk, pokud má špetku
rozumu a dostatek citu, může být tvůrcem krásy, pokoje a celkové
harmonie.
Krkonoše, den poslední
Ráno je jako vystřižené z žurnálu. V údolích se ještě válí
bílé mlhy, ale obloha se vyšňořila do azurova. Vltavě i
Roubence s Dianou dáváme ádié a pádíme k východu. Zastavujeme
pod Černou horou v barevně rozjásaných Jánských lázních.
Víceméně kompaktní pospolitost se opět rozděluje. Tajní příznivci Darwinovy teorie se tu vracejí do korun stromů.
Musí si ale napřed vystát slušnou frontu a zaplatit neméně
slušné vstupné. Nedávno otevřená stezka, vedoucí nadpozemským
světem, prý však stojí za to. Nemohu to potvrdit, ale z žabího
pohledu vypadá opravdu impozantně. Tuším, že za svůj vzhled
shrábla v architektonické soutěži i nějakou velice prestižní
cenu.
Proudící davy, natož ve stromových korunách, zrovna nemusím a
tak střídám osamocený pohyb v šumících lesích s náramně
příjemným nahříváním stařeckého těla na slunečné pasece.
Vydržel bych tu o mnoho déle, ale ten zpropadený čas je opět
neúprosný. Spouštím se k civilizaci a nasávám vůně lázeňského
městečka. Díky počasí, roční době a šikovným stavitelům je
závěrečná procházka více než příjemnou tečkou za celým
třídenním krkonošským putováním.
Usedáme do žlutého valašského dostavníku a v naprosté pohodě
se přesouváme k našemu východnímu pohraničí. Vypadá to, že
jsme navýsost spokojeni. Protože rejdit s CH Hruška není žádná
fuška!
(-: :-)
