BESKYDE, BESKYDE

- kdo po tobě ide? -

Pokud si myslíte, že černooký bača, pak to už dávno není pravda. Ovečky jsem sice kdysi „zatáčál“, dokonce s tmavými vlasy a černýma očima, ale to už je hudba pradávné minulosti. Co ve mně naopak zůstalo, to je touha po vandrování po mých milovaných Beskydech.

Léto přešlo, den se krátí, takže je nejvyšší čas vyrazit na čerstvý vzduch. Kolem osmé ranní mě autobus vyplivne na důvěrně známých Visalájích a pak už po svých začínám stoupat k Bílému Kříži. Javory a břízy hýří zlatavou žlutí, buky se halí do rezava, pouze smrky a jedle zůstávají věrné svému tmavězelenému odstínu. Kdysi rušná rekreační stráň na vrcholu stoupání je jako po vymření. Kolem chat se trousí jen pár pěšáků. A to je neděle a nad hlavou nádherně modrá obloha!

Podél slovensko – českých červenobílých patníků se posunu k prudkému zalesněnému výšvihu. Hned za ním čeká výrazný skalní zlom, který jsem až do dnešního dne nestačil prozkoumat. Opustím vyšlapaný chodník a spustím se o nějakých deset patnáct metrů níž. Nestačím se divit. Po červeně značené pěšině jsem už šmíroval mnohokrát, ale nikdy bych netušil, co za krásu se tady ukrývá. Mrazový srub, jak se této přírodní památce přezdívá, nabízí pohled na dlouhou, dramaticky tvarovanou skalní hradbu, která v délce fotbalového hřiště věrně kopíruje státní hranici. A to jen kousíček od zmíněného Bílého Kříže.

Vydrápu se zpátky na cestu a poté, co minu značně rozjařenou partu pestrobarevných turistů, překvapí mě zvolna stoupající dvojice. Člověk a za ním kůň. Ten svému pánovi nese na hřbetě sbalený spacák a další vandrácké náležitosti. Tato podařená dvojka pochází z Českého ráje a postupně po hranicích obchází celou republiku. Podle vyjádření sympatického borce chtějí takto letos doputovat až do Orlických hor.

Podzimní houbová sezóna se díky suchu letos nekoná. Přesto se mi tady, na hřebenu tzv Zadních hor, podaří narazit na docela slušný úlovek. Může za to především jeden statný buk vypínající se k nebi pod ještě statnějším pískovcovým útesem. Uchytila se na něm hlíva ústřičná, která díky svému hostiteli absenci vláhy naprosto ignoruje. O něco později ještě narazím na pár pohledných babek, jednu šikovně zašitou lišku, žíhanou čirůvku a modrofialovou holubinku. Pětidruhová směs bohatě vystačí na některý z příštích obědů či večeří.

Prosluněným lesem pokračuji dál až narazím na odhalené Zadky. Nejedná se o zpravidla utajovanou část lidského těla, ale o dobře viditelnou osadu na slovenské straně. Právě tato část Beskyd je podobným pasekářským osídlením pověstná. Jak to tak vypadá, žádná jednotvárná nuda mě na plánované trase nečeká.

Netrvá dlouho a ocitám se na další otevřené pláni. Vjadačka, jak se tato lokalita nazývá, připomíná spíš vesnici. Roztroušená stavení přitom náleží do dvou samostatných států. Podle všeho si zdejší chalupáři a starousedlíci z nějakého pitomého dělení těžkou hlavu nedělají. Dýchají stejný vzduch a aktuální covidová přeshraniční omezení jsou jim více méně ukradená.

Nadešel čas oběda a tak se uchyluji na prosluněnou, borůvčím zarostlou lesní paseku. Nastavuji své blednoucí stařecké tkáně životodárným paprskům a totálně vyprázdněný žaludek obšťastňuji nejrůznějšími zbytky vylovenými doma z poloprázdné lednice. Vidět mě tu nějaký procházející slovenský brat, tak se tomu čuduje až se z něho čudí. Stejně jako návrší, jehož svahy právě okupuji. 828 metrů vysoký vrchol nade mnou se totiž jmenuje Čuďačka.

Lesní úseky opět střídají více či méně otevřená prostranství. To, do kterého jsem se listím vystlanými cestami dobelhal, se jmenuje Baraní. Žádné zarputilé ovčí samce tu ale nevidím. Místo nich jen další pěkně upravené horské chalupy a usedlosti.

Den se chýlí ke konci a já jsem konečně na Konečné. Do kraje padá chlad a tak se nad osadou vznáší modrý dým. Romantickou náladu poněkud narušuje fakt, že je načase najít si místo ke spaní. Vydrápu se do prudkého kopce nad dědinu a potom se uvidí. Snad to stihnu dřív než nízké slunce zapadne za český horizont.

Drápu se ostošest, ale romantický západ mi uniká o nějakých směšných deset minut. Malá Fatra na východě nezřetelně vystupuje z lehkého oparu. Místo dalekých výhledů by bylo k přespání jako stvořené, ale s nezbytnou večerní vatrou bych tu byl přímo na ráně. Možná by mě tu měl na mušce i nějaký střelbychtivý myslivec. Pro zelené lidové milice pomalu začíná údobí vraždění jelenů.

Zalezu proto do neprůhledné lesní divočiny. Potmě vztyčím svůj pidistan a nejméně další půlhodinu rozkřesávám oheň. Vařím večerní polévku a užívám si sálajících plamenů. Nejednou mi zatrne! Na protějším svahu se rozsvítilo světlo. Netuším, jak je to možné, protože žádné stavení jsem v těch místech za dne neviděl. Určitě můj utajený táborák někdo vidí! Nastavuji vlastní tělo, abych jeho zář aspoň trochu utlumil. Světlo je čím dál větší! Vypadá to na nějakou chatu s prosklenou stěnou, do níž se právě vrátili hosté. Co když odtud zavolají hasiče, že v protějším hvozdu něco hoří? Ani netuším zda české či slovenské, protože nevím, na čí straně se vlastně nacházím. Divoké úvahy nakonec přeruší důkladnější prozření. Příčinou nečekané záře je velký měsíc pomalu se prodírající vzdáleným stromovým porostem.

Jak si kdo ustele, tak si i lehne. Naneštěstí na ustýlání došlo až docela potmě. Jednomístný Jurek se totiž uhnízdil v mírném svahu. Celou noc proto sjíždím do vzadu uskladněného proviantu. Postupně drtím chleba, sýry, sušenky i oplatky. Nevadí, nemusím se pak zaměstnávat náročným přežvykováním. A také je mi docela obstojná kosa. Vypadá to, že do kraje už z Ruska doputoval lehký noční mrazík. Budím se nejméně padesátkrát a ráno stále nikde!

Nakonec se mi podaří zaspat! Východ slunce nad Fatrou, na který jsem se celou noc těšil, mi, stejně jako včerejší západ, utekl. Opět o deset minut. Narudlý kotouč už posílá své paprsky mezi vzrostlé smrky a východní obzor zaplnil zaplnil oslnivou září. Rozsutec, Stoh i další fatranští velikáni v tom úplně zanikají. Jsem na sebe naštvaný a uklidňuji se pohledy na nejbližší okolí. A je na co se dívat. Jinovatka vyzdobila louky i spadané listí. Na zrození nového dne v přímém přenosu si ale budu muset počkat. Ze zdejší luxusní vyhlídky, kde nechybí ani místa k sezení, to musí být nezapomenutelná podívaná!

Kobercem šustícího listí pokračuji dál a dál. Až dojdu na Bobek. Srnčí i jelení trus, hodný zmíněného názvu, tu sice nalézám, ale nikoliv místo k sezení. A tak i s báglem pomalu popocházím od chalupy k chalupě. A kochám se dalekými výhledy, především k lesnatým horizontům, jimž s přehledem vévodí suverénní beskydská královna, Lysá hora.

Kamenitými cestami se posunu k místu, které asi okupovali nějací Ulčáci. Nechtě sejdu ze značky, což se ukazuje jako nečekaná výhra. Někdejší celoročně obhospodařovaná paseka se proměnila v ráj chalupářů. Dlužno podotknout, že si tu docela mákli. Jejich stavení, jsou, stejně jako kdysi, harmonickou ozdobou zdejší pohraniční krajiny.

Dnešní oběd se, podobně jako včera, odehraje na závětrné, sluncem ozářené pasece. Den starý houbový úlovek putuje do ešusu a s přispěním plynového vařiče se mění v náramně chutnou smaženici. Menu poté doplňuje polévka z výhradně rostlinných surovin. Nahradí nezbytné tekutiny a docela obstojně vyčistí ešus od připečených zbytků. Po vytření suchou trávou se v něm dá klidně uvařit odpolední čaj. Tentokrát z jablek posbíraných u jedné z usedlostí.

Slovenská obec Vysoká nad Kysucou se vyznamenala. Zajímavá místa, nacházející se na jejím území, osadila velice nápaditými turistickými ukazateli ve tvaru průčelí klasické dřevěnice. V tomto případě na 840 metrů vysokém kopci Ostrica, kde se údajně nachází nejvýše položená, trvale obydlená samota v obci. Což o to, rekreační chalupy vyhlížejí parádně, ale skutečný půvab jim chybí. Ten může nabídnout jen autentický život. A na Ostrici se, díky Bohu, stále žije. Dosvědčují to rány sekerou, jíž domorodý sekáč právě porcuje budoucí zdroj nezbytného tepla.

Konečně se otevírá i východní obzor. Fotogenická Malá Fatra jej uzavírá svým zubatým hřebenem. Ten se vypíná nad romantická návrší zaoblenějších Kysuckých vrchů. Za krajinnou nádherou se vůbec nemusí jezdit kdovíjak daleko. Za humny ji můžeme nabírat do plných náručí.

Pomalu ubývá klasických pasekářských usedlostí a na řadu přicházejí turistické chaty. Kmínek s modrým bazénem i Sněžná, která je zatím beze sněhu, patrně prožívají hluché mezidobí. Ale i bez lidí to tady vyhlíží kouzelně. Dokonce líp než v obležení štěbetajících davů.

Na krku je další dlouhá noc. Kopíruji tok malého potůčku a klesám do sevřené ráztoky. Má to hned několik předností. Jsem tu v dokonalém zákrytu, po ruce mám vodu i zásoby tvrdého dřeva a průvan si pohrává akorát s horními větvemi vzrostlých listnáčů. Vatra tentokrát plápolá až do jedné po půlnoci. Stan nechávám ve futrálu a zaléhám vedle sálajícího ohniště. V korunách problikává Velký vůz a později se na nebi uvelebí ještě větší půlměsíc. Vyznavači romantiky ví, že taková noc je neskonale půvabnější než totéž v načančaném pětihvězdičkovém hotelu.

Už nad ránem se ukazuje, že pobývám ve zlatém zajetí. Buky i javory odhazují svoje letní odění a postupně ozdobují přízemnější svět. Odstíny okrů a žlutí tu přecházejí do červenohnědých tónů. Rozfoukám uhlíky, posedávám na povaleném kmeni a civím na tu nádheru. Mládek má pravdu. Nejkrásnějším údobím je patrně podzim…

Vracím se zpátky na hřeben. Po chvíli dorazím k Masarykově chatě. Ta původní naneštěstí za komunistů vyhořela. Paradoxně 7. března, v den Masarykových narozenin. Záměr nebo náhoda? To už se nikdo nedoví. Každopádně víme, že tento kout je místem setkávání dvou národů. Doufejme, že nás covid, natož nějaký Klaus s Mečiarem navěky nerozdělí. A věřme, že i nedaleký hotel na Bumbálce najde své budoucí návštěvníky. Zatím jen poznenáhlu chátrá a netuší, co bude dál.

Hned pod známým hraničním přechodem se nachází prales. Jmenuje se Salajka a je proslulý výskytem závratně vysokých jedlí. Největší strom v republice zvaný Tlustá Tonka už sice sklátila vichřice, ale i tak je tu k vidění pár úctyhodných kousků. Kromě nich také vyčnívající pahýly, barevné choroše a divoká zákoutí s padlými velikány.

O něco dál se nachází docela prosperující penzion s nápisem Sůkenická. Kdoví, proč to nějaký neználek napsal právě takto, protože spisovná valašština kroužkované „u“ nezná. Pomalu už zapomněla i na pojmy jako medvěd, rys či vlk, kteří zdejší končiny dlouhá desetiletí vůbec nenavštěvovali. Dnes se v sousedství dravce a vnadné Valašky vypínají hned vedle zmíněného stavení. Na rozdíl od jejich slovenských soudruhů nevybírají popelnice a nestraší přecitlivělé rekreanty.

Přede mnou se tyčí nejvyšší bod třídenní trasy, více než kilometr vysoká Vysoká. Sotva klesnu s nejvyššího kopce Vsetínských vrchů, narazím na dalšího reprezentanta zdejší fauny. Tentokrát nejde o dřevořezbu, ale živý originál. Malá zmijka polehává na kraji cesty a vůbec nepotvrzuje všeobecně rozšířené názory, že před pánem stvoření vyplašeně prchá. Tato zubatá potvůrka reaguje až na klacek, kterým ji dráždím až přímo u tlamy. Až pak ji dovysoka otevře a patrně vypustí i trochu své obávané šťávy. Každopádně je zde varování, že vůbec není problém na tohoto Božího tvora v méně přehledném terénu šlápnout. Existuje však naděje, že koho hadí jed nezabije, toho možná naopak posílí.

Krajem lesů a valašských luk ozdobenou posledními kvetoucími hvozdíky klesám do karlovického údolí Hanzlová. Před první chalupou mě překvapí nezvyklé sdělení. Dopravní značka s vykřičníkem varuje návštěvníky před výskytem pohybujících se osob a zvířat. Na důkaz dlouho čekat nemusím. Ze zatáčky vyrazí psisko velikosti mladého grizzlyho a peláší přímo ke mně. Je mi sice jasné, že se tu občas přetáhnou i nesrovnatelně šťavnatější sousta, ale jeden nikdy neví. Do levé ruky popadnu na zemi ležící sukovici, do pravé těžký šutr a zaujímám strnulou obrannou pozici. Na scéně se naštěstí objeví osoba! Nehýbe se, ale sedí v terénním autě. Vydá značně hlasitý povel, ale pohybující se šelma ne a ne uposlechnout. S náramným štěkotem se mě naopak snaží zahnat na útěk. K obratu dochází až poté, co borec opustí své přibližovadlo. Čtyřnohý hlídač poraženecky ustoupí, ale jeho zuřivé povykování je slyšet, dokud mu nezmizím z dohledu.

Protáhnu se dolní částí Miloňova a po další půlhodince chůze jsem v centru televizního Protějova. Strážmistr Topinka tu asi udělal pořádek, protože na návsi se nepohybují skoro žádná individua. Nejrozlehlejší obci vlasti české vévodí stylové muzeum a šindelem obložený kostel. Na přilehlém hřbitově problikává pár svíček a poslední sluneční paprsky nasvěcují dřevěný svatostánek. Velké Karlovice se ubírají ke spánku. Já naopak k nádraží na podvečerní pacifik. U přejezdu zazvoní zvonec. A tím je výletu konec.

---------------------- (-:  :-) ----------------------