VELKÁ JAVORINA
- JAVOR série 2013 - III -
Třetí z pětice „javorových výšlapů míří na nejvyšší
horu Bílých Karpat, bezmála kilometr vysokou Velkou Javorinu. Vzhledem
k údobí přijímaček, státnic a především starostí s párováním se
tentokrát na čerstvý vzduch nevydává jediný reprezentant svěží, pohledné a
hlavně patřičně výkonné mládežnické garnitury.
Sedmero obstarožních kousků, včetně věrného psího průvodce
Meka, zajíždí auty ke Kamenné boudě, odkud je to pouhých pět kilometrů na
vrchol. Pohodová pěšina stoupá svěže zeleným listnatým lesem. Kousek od cíle
souvislý porost ustupuje rozlehlé louce s vysokou trávou a bezpočtem
květů. Javorinskou dominantu, převysokou kovovou věž, máme takřka na dosah.
Hodíme do sebe pár narychlo nakrájených krajíců, zapijeme to
petkou ochucené vody z kohoutku a sestupujeme o pár set metr níž
k Holubyho chatě. Všímáme si nejrůznějších zvonků, mezi nimiž nás nejvíc
zaujme vzácný, temně modrý zvonek klubkatý.
V okolí chaty, kde se navzdory nacionalistickým
věrozvěstům odjakživa scházeli normální Slováci s normálními Čechy, roste
zase spousta běložlutých kopretin.
Vracíme se oklikou zpátky k vrcholu a všímáme si, jak se
k nám blíží nějaký zdatný velocipedista s barevnou dětskou zátěží. Po
chvilce se něj vyklube nejmladší z rodu Kimlerů, náš starý známý Robert.
Vyrazil ze zlínského doupěte, aby nám s malou Magdalenkou pomohl snížit
hrozivě vyhlížející věkový průměr. Počet účastníků výšlapu se tak vyšplhal na
sympatickou baťovskou devítku.
Přestože občas zaburácí hrom a kolem Javoriny se začínají
rojit šedomodrá mračna, putujeme holým hřebenem dál. Slovenská i česká strana
nám nabízí daleké výhledy a vrcholová louka
další druhy květin, dokonce i zralé jahody.
Studená sprcha, která se poté spouští z nízko letících
mraků, nás zahání do nedalekého lesa. Protože se jedná o les chráněný, tedy
přírodní rezervaci, i tady je toho nemálo k vidění.
Modrá značka, klesající do údolí, nás má dovést do osady
jménem Vápenky. Praktičtější část výpravy, tedy starostlivé hospodyňky,
zajímají především poslední ostrůvky medvědího česneku. Kupodivu nevoní ani tak
po medvědech, jako spíš po mnohem dostupnější pažitce.
Po hodince líné chůze jsme ve vzpomínaných Vápenkách.
Sympatická dědina vyniká pěknou kaplí, slušným počtem hospod a několika tradičně pomalovanými
chalupami.
Coby malíř, kterému se právě nedaří namíchat oranžovou, se
nám po chvíli představuje nepřehlédnutelný domorodec jménem Lubomír. Mává
stokorunou a vytrvale nás pozývá do jedné z místních čerpacích stanic.
Barvitě hodnotí českou politickou scénu
a srovnává ji s Amerikou, Kanadou a Atlantickým oceánem. Doporučujeme mu,
aby příště kandidoval na prezidenta. Zcela jistě by měl šanci. Výřečnost, šarm,
ani kladný sklon ke slivovici mu totiž určitě nechybí.
Opouštíme prosluněné Vápenky a stinným lesem se začínáme
vracet ke Kamenné boudě. První zastavení patří nádherné lilii, další
vykukujícímu hřibu koloději a poslední plantáži voňavých lesních jahod.
Bylo by nepochybně velkým hříchem nevyběhnout na nedaleké návrší.
Rozlehlé louky, odkud je nádherný výhled na Javorinu i velkou část Slovácka, tu
zdobí ledabyle roztroušené solitéry vzrostlých listnáčů. Mezi tím vlnící se
stvoly trav, barevné květy a poletující včely či motýli.
Vracíme se k našim čekajícím přibližovadlům a jednohlasně
konstatujeme: „ Jak může někdo čapět za pecí, když je ten svět tak neodolatelně krásný ?!“
(((-: ahoj :-)))
