NEOCHOČENÝ  CHOČ

Choč je výjimečná hora. Není součástí žádného hřebene a své okolní bráchy přerostl o dvě hlavy. Jeho vrchol poskytuje nejkrásnější výhled na celém Slovensku. Navzdory tomu sem nevede žádná sjízdná cesta ani lanovka. Choč je zkrátka neochočený. Kdo chce nahoru, musí pěkně po svých.

Meteorologové avizují pár dnů stálého počasí a tak se v přesné půli měsíce června vydávám na východ. Půlnoční autobus působí indoevropsky. Po stránce vizuální, fonetické i pachové. Přestože ti snědší jsou v jasné převaze, cestování je poklidné a nezvykle tiché.

O půl třetí se v Ružomberku vyskytují jen diskotékoví navrátilci a toulavé kočky. Prvním se raději obloukem vyhýbám. Zemědělskou výpadovkou mezi poli putuji k severním horám. Průvodcem je mi uzounký srpek měsíce a blednoucí hvězdy. Jen co se dostanu na travnatou pěšinu, je tu první milé překvapení. Po nedávných deštích vyrašily mé oblíbené houby, špičky travní. O večeři bude postaráno!

Úzká lesní cesta začíná stoupat hustým jehličnatým lesem. Samota v ranním pološeru je půvabná. Mírný vánek přináší intenzívní závan zvláštní vůně. Lid obecný ji zná pouze ze zoologických zahrad. Tvořívá neodmyslitelnou pachovou kulisu v pavilonech šelem. Suverénního vládce zdejších hvozdů ale nezahlédnu. Při ostřížím pátrání po medvědech však málem šlápnu  do  čerstvé hromádky dost podobné těm z městských trávníků. Místo vlčí smečky ale později vyplaším rodinné stádo jelenů. On, ona a dva okrově hnědí koloušci. Krátká, přesto nádherná podívaná.

Na Predný Choč se drápu málem po předních. Prudký výšvih pak naštěstí opět vystřídá snesitelné stoupání. Méně snesitelné je však stoupání teploty. Kolem osmé je ve stínu nejmíň pětadvacet. Zchvácený chůzí, zátěží, hladem i věkem, padám k zemi. Snídaně v orosené trávě moha být krásně romantická. Nebýt neutuchajících náletů krvežíznivých mušek, much a ovádů.

Ukázkové počasí nevyhnalo z pelechu pouze mne. Na Vrchnéj polaně, je teď, kolem desáté dopolední  docela živo. Rodiče s dětmi, důchodci s holemi a milenci s vidinami růžových zítřků míří k výšinám. Nechám je poodejít a věnuji se prohlídce slušně vypadající salaše. Honosí se názvem Hotel Choč a nabízí nejméně dvě ložnice doplněné vstupní halou s otevřeným krbem. Samozřejmě zadarmo.

Od polany je to na vrchol ještě kolem čtyř stovek výškových metrů. Krosnu s veškerým vybavením zamaskuji v houštinách a polehku stoupám dobře vyšlapanou pěšinou. Dlouho na ní nevydržím. Vápencová květena začíná vytahovat své trumfy. Upolíny, hořce, orlíčky, fialové vstavače a žlutou záplavu pryskyřníků.

Celtu natahuji na nádherně ukrytou skalní vyhlídku. Louku se salaší mám jako na dlani. Stejně tak prstenec hor od Malé Fatry až k nízkotatranským hřebenům. Prolenoším tu bezmála celý zbytek dne. Zatímco o mně nemá nikdo ani páru, já tady z nadhledu pozoruji celodenní mravenčení. Chočský vrchol dnes zdolalo nejméně sto padesát duší. Některé z nich byly psí.

Po šesté podvečerní je konečně klid. Přicházím na řadu. Přesně po dvaceti letech jsem opět na slovenském top vrcholu. Alespoň co se týče výhledu. V modravé dálce Lysá hora, na druhé straně veškeré Tatry. V údolích  Kubín, Mikuláš i Ružomberok. Modré hladiny nádrží Liptovské Mary, žlutozelená pole a olivové pásy lesů. Nízké slunce klesající k západu.  K tomu ta samota. Chvíle, pro kterou stojí zato žít. Nebo vystoupat do šestnácti set jedenácti metrů nad mořem.

Za světla jsem u salaše a stmívání si vychutnávám cestou pro vodu. Nejméně kilometr tam a stejně tolik zpátky.Večeře je exkluzivní. Na oleji smažené špičky, topinky s česnekem a lehká polévka. A pochopitelně čaj z okolo rostoucích bylin.V hotelu jsem jediným hostem. Náleží mi tedy jediná postel, kterou tu lze najít. Je vypolstrovaná. Absolutní komfort!

Celý příští den programově prolenoším v blízkém okolí. Většinou na důvěrně známé vyhlídce. Krátkou chvíli čtení  střídává delší čas meditace či bezhlučných modliteb. Ale nejvíc ze všeho jen tak polehávám, pozoruji a naslouchám. V šumění větru, bzukotu hmyzích křídel a zpěvu ptáků lze najít neobyčejnou harmonii. Stejně tak v přepestré mozaice přírodních odstínů. Patrně jsem za cvoka, ale spirituální rovinu bytí si lépe vyladit neumím. Tři dny samoty jsou, alespoň pro mne, nezbytným minimem.

Dnešní loučení s narudlým kotoučem si patřičně vychutnávám. Barevný horizont Malé Fatry rozehrává svoji večerní symfonii. Slunce klesá a klesá, až se vytrácí úplně. Ze šedomodrých údolí začínají problikávat první lucerny. Posvátné kulisy promlouvají čím dál zřetelnějším mlčením.

Najednou, prásk! Ozvěna výstřelu se několikrát vrací od okolních kopců. V šeru vidím malou skupinku mířící nahoru. Za chvíli druhou, pak třetí. Včerejší večer tu byl báječně liduprázdný a dnes takový šrumec. A to jsem si plánoval trávit noc na vrcholu. Jak je vidět, což za pár minut nebude, zalezu opět do salaše. Společnost zbojníků mě dvakrát neláká. Druhý výstřel, který se ozývá z nejvyššího bodu už za totální tmy, mě v mém rozhodnutí utvrzuje.

Když se po nádherně tiché noci probudím do nového rána, slyším výstřel potřetí. Poté spatřuji jednu ze včerejších dvojic, kterak bázlivě sestupuje z vrcholu. Ona ani on na zbojníky zaručeně nevypadají. Smyl palby v pustinách mi dochází o něco později. Při cestě do protějšího údolí si všímám několikerého varování před medvědy. Obzvlášť se tady zdůrazňuje, že vládce Choče je nejaktivnější za pozdního soumraku a za časného svítání. A že cestuje hlavně v noci. Takže asi proto ony večerní, noční a ranní zastrašovací manévry.

Do Valaské Dubové vede prudce klesající kamenitý chodník. Určitě jej šlapával i největší slovenský Juro. Než ho lapli ve zdejší hospodě. Teď se jmenuje se Jánošíkova krčma. Počest zbojníka, který bohatým bral a chudým dával, tu dnes přijeli uctít ruští zbohatlíci. Jak jinak, než v luxusních džípech za pár milionů. Zaručeně obrali výhradně bohaté. Anebo si poctivě vydělali.

Na Dubovské lúky se musí opět do kopce. Ve stínu je dvaatřicet, na slunci o deset víc. Na loukách, jak známo, moc stínu nebývá. Zato tu vše parádně rozkvetlo. Nedá mi to, abych sem tam nějaký zázrak přírody nezvěčnil. Každá fotozastávka mě stojí dvě až pět bodnutí. Tři druhy ovádů, kterým se na Valašsku neřekne jinak než hovada, nezahálejí. Jejich letky útočí, jako by už začala třetí světová.

Na temeni kopce, kde plánuji polední odpočinek, narazím při cestě  na parádního kozáka. Polehávat proto moc dlouho nevydržím. Jdu pátrat po dalších. Vyrazil jsem sice na houby, ale našel jsem h…o. Trus evidentně náležel medvědovi. Utrousil ho při stejné činnost jako já. Kromě ještě jednoho kousku, všechno přede mnou vysbíral.

Dubovské lúky byly odedávna posety dřevěnými seníky. Seno už nefrčí a tak ztratily význam. Pár posledních je k vidění na odvrácené straně návrší. Dobrý člověk ještě žije a tak se stará, aby něco zbylo i pro nás a budoucí. Každopádně to tady, pod vrchem  s romantickým názvem Čabrať, stojí za zastávku. Ta moje se protáhne na nejméně pět příjemných hodin.

Návrat do Ružomberka mi zpříjemňuje výhled na zříceninu hradu Likavka. Mám to tak trochu při cestě, proč se nezastavit? Navíc je tu údolíčko, kterým bezesporu protéká lesní potůček. Žízeň je veliká, flaška dávno prázdná. Kousek před zděným stavením, které tipuji na místní vodárnu, sestupuji do koryta. Napřed plním petku a vzápětí velkými loky i mé břišní útroby. Sleduji tok potoka a přicházím ke zmíněné stavbě. Není to vodárna, ale veřejná toaleta. Naproti je totiž obecní výletiště pro kulturně sportovní vyžití místních občanů. Nezbývá než doufat, že se živí výhradně zdravou stravou.

Město papíren a  Andreje Hlinky dosahuji už za tmy. Mám čas a tak zamířím do centra. Je příjemné, moc pěkně upravené. Teď, o desáté večerní, takřka liduprázdné. Na lavičce za kostelem se k sobě má dvojice zamilovaných. Otci národa, jak je představitel někdejšího Slovenského štátu nazýván, to evidentně nevadí. Možná, že byl opravdu, jak tvrdí někteří, mírumilovný a tolerantní člověk. Jenom nevím, jak se jednou popasuje s Jánošíkem.

Indoevropský expres z Košic do Prahy mě opět klidně a bezhlučně přemísťuje na rodnou Moravu. Hodinu a půl po půlnoci už cvakají klíče mého panelového útočiště. Opět nezbývá než dodat, díky Bohu…