VALAŠSKÉ ADROVÁNÍ
na sklonku tisíciletí
rok 1999
HISTORIE ADRY VALMEZ
část sedmnáctá
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Praktická výpomoc Městské knihovně, Kojeneckému ústavu a místnímu Sokolu
Finanční sbírky na Kosovo a Turecko
Burza dobrých zpráv
Benefiční koncert „Chci přejít na druhý břeh“
Valašské adrování na sklonku tisíciletí zahrnuje ještě dvě další akce, popisované v samostatných kapitolách. Humanitární projekt „Úsměv pro ukrajinské děti“ a tradiční „Rallye ADRA“, pohybující se na cestách necestách západních Čech.
Praktická výpomoc
Hned na začátku posledního roku devadesátých let se adrácká pomoc nasměruje do důvěrně známých prostor Městské knihovny na Masarykově ulici. Ještě rok a půl po ničivé povodni tu zůstávají některé nezacelené jizvy. A tak se někteří nejmenovaní jedinci chopí malířského nářadí a během měsíce ledna tu zadarmo zvelebí prostory čítárny, půjčovny, schodiště a sociálního zařízení. To všechno v celkové hodnotě 12 700 Kč.
Podobný scénář se o měsíc později odehrává i v Kojeneckém ústavu. Pod taktovkou agilní hospodářky Anežky Hrstkové se v hlavní budově zmíněného zařízení provádí hromadné opravy poškozených vnitřních nátěrů. Podtrženo sečteno to čítá rovných 207 metrů čtverečních. Práce jsou samozřejmě i tentokrát provedeny grátis, na čemž, jak z Darovací smlouvy vyplývá, ušetří Kojeňák dobrých 14 tisíc korun, které může použít na přímou pomoc znevýhodněným batolatům.
V samém závěru roku se praktická pomoc, která je i tentokrát vyvolána následky zmíněné povodně, zaměřují na Tělovýchovnou jednotu Sokol. Povrchové úpravy v hodnotě 11 390 Kč způsobí, že se zmíněná organizace bude v blízké budoucnosti objevovat po boku Adry velice pravidelně. Nejvášnivější sokolská sestra současné historie, nesmrtelná Jana Rosáková, dokáže při každé příležitosti naverbovat houf rozdováděných sokolíků a nasměrovat jej do smysluplných bohulibých aktivit.
Finanční sbírka pro Kosovo
Česká ADRA na novou situaci nemůže nereagovat, a jak je jejím zvykem, okamžitě vyhlašuje veřejnou finanční sbírku. Pokladničky se objevují také v obou prodejnách meziříčské Many. Konkrétně na ulicích Boženy Němcové a Zdeňka Fibicha. Pod přímou patronací Městského úřadu a za občasného sledování Valašskou televizí se v nich postupně nastřádá bezmála 23 000 českých korun. Jenom co se v prostorách radnice zmíněná částka spočítá, putuje zpátky do uvedených prodejen. Tam se za ně nakoupí trvanlivé potraviny a hygienické potřeby, které nejbližším adráckým konvojem poputují do utečeneckých táborů na území Černé hory a Albánie.
Finanční sbírka pro Turecko
V polovině měsíce srpna se v Turecku zatřese zem. Následky zemětřesení jsou šokující. Na území velikosti Moravy se zřítí na 60 tisíc domů, které ve svých troskách pohřbí desetitisíce lidí. Přes pětatřicet tisíc lidí utrpí zranění a milion jich ztratí střechu nad hlavou. Jenom v Izmiru je to například 70 procent místních obyvatel.
Do postižených oblastí okamžitě míří plně naložené adrácké kamiony i se svými přívěsy. Napoprvé vezou asi 20 tun humanitární pomoci. Kromě toho sem ADRA vysílá pět kynologů se psy a jednoho dobrovolného pracovníka. Ještě předtím do oblasti odlétá letadlo nacpané dekami, obvazy a dalším zdravotnickým materiálem. Ministerstvo vnitra povoluje celostátní finanční sbírku. Na jeho základě se i ve Valmezu rozjíždí dobročinná kampaň. V prodejnách „Davidová“ na Mostní ulici, ve „Večerce“ v Uličce a v samoobsluze Jednoty u nemocnice se objevují úředně zapečetěné pokladničky. Na základě neutuchajících mediálních zpráv v nich utěšeně přibývá barevných českých bankovek.
Ráno 3. září vyzvání telefon. Policie oznamuje, že řetězem připevněná kasička byla z prodejny u nemocnice odcizena. Samozřejmě i se zatím vybranou sumou. Odhaduje se, že tam mohlo být necelých 10 000 korun. Kromě toho se v prodejně zloději sami obsloužili a tím způsobili další škodu, jež byla vyčíslena na více než 44 tisíc. Záležitost se pochopitelně neobejde bez vyšetřování kriminálkou a bez nezbytné inventury. Paní vedoucí, která nám ochotně vyšla vstříc, aby nato později doplatila, je nám v tuto chvíli nesmírně líto.
O incidentu se pochopitelně rozepisují místní noviny, takže pro nás, pořadatele, nastává poněkud prekérní situace. Řešíme ji bez dlouhého váhání po svém. Dáváme ze svého 9999 korun a jako náhradu za odcizené dary štědrých občanů posíláme uvedenou částku na příslušný účet. Milosrdné vedení české Adry nám to sice posílá obratem zpátky, nicméně peníze stejně časem přistávají v jiné, ale příbuzné dobročinné přihrádce.
Mnohem lépe se daří zbývajícím pokladničkám. Poté, co jsou na půdě Městského úřadu za přítomnosti paní Jany Rosákové odpečetěny a následně spočítán jejich obsah, vychází najevo výsledná suma, která o dvě stě korun přesahuje hranici 17 000 Kč. Pokud k tomu připočteme náhradu za ukradené peníze, tak se z Valmezu na „turecké“ účty postupně dostává více než sedmadvacet tisícovek. K tomu ještě časem přibude spontánní sbírka zaměstnanců místní nemocnice, která vynese úctyhodných 12 000 korun! Jak se později ukáže, česká ADRA pomáhá v zemětřesením zasažených oblastech ještě celou řadu příštích měsíců. Na rozdíl od jiných křesťanských dobročinných organizací ji tady islámsky orientovaní domorodci snesou. Především proto, že někdejší student teologie, Pavel Novotný, který zde naši agenturu zastupuje, nikomu svůj světonázor nevnucuje. A celou zimu pobývá s uprchlíky ve stanech, zatímco jemu podobní zahraniční papaláši si hoví v hotelech a vytopených kancelářích…
Burza dobrých zpráv
Přesně tak se jmenuje akce, k níž má začátkem září dojít ve vsetínském Domu kultury. Pod vedením správce objektu, ekumenicky laděného křesťana, pana Kopeckého, se tu během víkendu prezentuje celá řada křesťanských organizací. Jsou jim přiděleny prostory nevelkých kójí, ve kterých mohou svoji činnost prezentovat.
Protože jsme, coby valašská Adra, výlučně amatérskou záležitostí bez jakýchkoliv finančních prostředků, musíme rychle vymyslet nějaké schůdné řešení. Ve spřáteleném Domově důchodců v Podlesí, kde jsme kdysi pomáhali odstraňovat následky povodně, nám grátis vyrobí asi pět výstavních panelů, meziříčská firma Kompakt, která nechybí při žádné naší pořádné akci, zhotoví nápisy, Reprotisk Vaňura okopíruje zdarma fotografie a zbytek už na místě doladí osvědčená aranžérka Vlasta Vaculíková. Dlužno podotknout, že finále je náramně dramatické, protože poslední úpravy se odehrávají během zahajovacího ceremoniálu, přímo před zraky ostatních shromážděných vystavovatelů.
Náš stánek, který upozorňuje na činnost světové, české, ale především valašské Adry, oplývá nepřehlédnutelnou plastovou pokladničkou. Neodpustíme si, abychom ani zdejším návštěvníkům nenabídli šanci darovat něco ze své kapsy na pomoc zemětřesením postiženým Turkům. Nevšední akci postupně navštíví nejen řada více či méně důstojných pánů či dam, ale i většina významných moravských adráků. Mezi nimi samozřejmě nemůže chybět náčelnice zlínské pobočky, Alena Rusová a pochopitelně ani vrchní manažer krizových dobrovolnických aktivit, Slávek Vurst.
Nedělní podvečer je už ve znamení pomalého balení. Ještě než se všichni naši sousedé rozprchnou, jdeme se se všemi postupně rozloučit. Neobejde se to bez drobných pozorností a několika oboustranně prohozených souvětí. Nejdelší zastavení se odehrává u stánku evangelíků. Dáváme se do řeči s pro nás absolutně neznámým pánem a neopomeneme zdůraznit, že se v našem případě jedná jen o obyčejné amatéry, kteří se s ostatními vůbec neopovažují srovnávat. Náš ryzí amatérismus však bystrého staršího pána překvapivě zaujme. Poučí nás, že slovo amatér pochází ze slovního základu, vyjadřujícího něco jako milovat či mít rád. A prý se mu právě pro toto náramně líbíme a naši aktivitu bude dávat ostatním za příklad. Sympaťák nám dá vizitku, na které je napsáno Zdeněk Susa. Až později se dovíme, že se jedná o nadprůměrně aktivního evangelíka, významného lékaře, vášnivého poutníka, vydavatele asi 70 knižních titulů, člena Rady českého rozhlasu a uznávaného odborníka na vaření českého piva…
Benefiční koncert „Chci přejít na druhý břeh“
Poslední rok druhého tisíciletí se chýlí ke konci. Shodou okolností byl vyhlášen jako Rok seniorů. S paní Alenou Lukášovou, jinak ředitelkou Městské knihovny, dáváme po krátké pomlce opět hlavy dohromady a společně uvažujeme o realizaci nápadu, se kterým vyrukovala naše jarní spolupracovnice, Jana Saidurová. Ta už ale stačila změnit nejen stav, ale i příjmení. Vdala se za Američana se slovenským jménem Breza. Což jí vůbec nebrání v tom, aby se i nadále neangažovala v české Adře. Přichází tedy s nabídkou, že by koncert, který měla se svým kamarádem Ivo Hrachovcem během května v Rožnově, ráda zopakovala i ve Valmezu. S paní ředitelkou rádi souhlasíme a bez dlouhého váhání se pouštíme do nezbytných příprav.
Oslovíme evangelického faráře Jana Krupu s nesmělou žádostí o bezplatné zapůjčení interiéru jeho kostela. Po nutné poradě s vedením jeho sboru je nám vyhověno. Vytisknou se pozvánky, plakáty a zajistí nezbytná propagace. A tak se 12. listopadu před šestou večerní zaplní posvátný prostor věřícími i ostatními posluchači. Úvodní slovo pronese zkušený řečník, už vzpomínaný Jan Krupa. Poté přední prostor obsadí manželé Hrachovcovi a vzpomínaná Jana Breza. Ivo, jinak sólista Státní opery Národního divadla, bude spolu s Janou zpívat, zatímco Michaela, Ivova manželka a čerstvá maminka mrňavé přítomné Johanky, zajistí hudební doprovod. Celou příští hodinu se pak chrámem ozývají gospely, černošské spirituály a jim podobné duchovní písně. Někteří přítomní si je notují se zpěváky, většina však jen tiše a soustředěně poslouchá.
Hlavní účinkující poté za mikrofonem vystřídají dva významní hosté. Starosta města, Ing Bohdan Mikušek a po něm senátor za Zlínský kraj, Ing Vladimír Oplt. Nemluví dlouho, ale mluví k věci. Zdůrazňují, že výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnován na rozbíhající se výstavbu meziříčského hospicu Citadela. Ve stejném duchu poté hovoří i paní Benešová, jinak hlavní a velice sveřepá iniciátorka zmíněného projektu. Do akce se vedle pracovnic knihovny zanedlouho zapojují i žáci Základní školy z Fibichovy ulice. Pomáhají sbírat obálky, do nichž mohli během vystoupení přítomní vložit dobrovolně zvolený peněžní obnos. Během očekávaného přídavku koncertu dojde na rychlé sčítání vybrané částky. Hned poté, co je hudební trojice odměněna dlouhotrvajícím závěrečným potleskem, kyticemi květů a upomínkovými dárečky, které vyrobili zmínění školáci, je zástupci Adry, tedy mé nenápadné maličkosti, svěřena penězi naplněná skleněná koule, doplněná šekem, na němž je uvedena výše vybraných darů. Vše se před celým shromážděným sálem stěhuje do rukou kurátora místního sboru, pana Košťála a už jmenované paní Benešové. Budování nejmodernějšího hospicu v České republice se totiž ujali právě valašskomeziříčští evangelíci.
A jaká je výsledná částka? Bezmála rovných třiadvacet tisíc českých korun! Jak se později dovídáme, adrácký koncert je vůbec první vlaštovkou tohoto druhu a blízká budoucnost ukáže, že zdaleka ne jedinou. Za pár let se už Citadela skví ve své plné nádheře a pomáhá nadlehčit úděl těm, jejichž putování se neodvratně blíží ke druhému břehu...
