neděle 31. října 2004

Pod Malým Zvolenem

Pozdně podzimní salašový čundr tentokrát míří pod malý Zvolen. Malou předehrou je zastávka v Kalamenech spojená s krátkou koupelí v tamní termální kaluži. Krátký přesun autem a dlouhé stoupání k holému hřebenu končí u naprosto skvělé salaše s vinckem, stoly a několika palandami. Neméně skvělé jsou i následné výlety do okolí. Poslední květy připomínající léto kontrastují s údolními mlhami zvěstujícími nevyhnutelný nástup podzimu s následnou chladnou zimou. Život ve vytopené salaši však ani tentokrát nemá chybu. Teplo nezajišťují jen permanentně rozžhavená kamna, ale především pohodová parta, která se kolem nich sešla. Loučení s letošním létem je díky tomu více než vydařené.






























pondělí 27. září 2004

Výšlap na Vršatec

Podzimní výlety Svati Wagnera  tentokrát zamířily na nejbližší slovenské vápencové skály, na Vršatec. Sešla se docela početná společnost zastoupená tradičními reprezentanty ze Slezska, Valašska a dokonce i Brněnska. Přívětivé zářijové počasí, dramatická krajina  a především skvělá společnost se  postaraly o to, že vzpomínky na tuto akci nemohou být jiné než absolutně pozitivní...

 stoupání k Vršatci

pohled k Červenému Kameni

 prosluněný les

 bodlák

 Vršatecké Podhradie

 krajina pod Vršatcem

 láska je láska...

 lesní procesí

 slezsko - brněnská dvojice

 růže mezi bodláky

 účastníci I

 účastníci II

 pokora


 (ne)svatá trojice

 část Podhradí

 pohled spatra

 vršatecký hřeben

horolezkyně

pátek 3. září 2004

Na obzoru země Norů
část I.

Začalo to na Jadranu. Ze spoře oděné dámy, kterou na jedné z dalmáckých pláží potkávám, se vyklube cestování milovná, kupodivu docela normální psycholožka. A protože vlastní toulavou agenturu, slovo dává slovo. Na příští rok nám na míru ušije zájezd do Norska a okolí.

Stačí jeden oběh Země kolem Slunce a sedíme v naplněném autobusu. Máme nepředstavitelné štěstí. Našim průvodcem je legendární spoluzakladatel Vsacantouru, pan Havránek. Jeho pozoruhodné zeměpisné znalosti v kombinaci s neotřelým humorem dávají záruku, že tento podnik nemůže dopadnout jinak než výtečně.



S několika zastávkami přepálíme Česko a přes Drážďany pádíme na Berlín. Nejkratší možnou trasou se probíjíme k centru. „ Jeď, jeď“, popohání šoféra Havránek poté, co na semaforu naskočila červená, „na zelenou umí jezdit každý!“  Bez jediného škrábnutí dobýváme Reichstag a dopřáváme si lehkou pauzu.



Nabíráme severní kurz a po čtyřech hodinách jsme u moře. Rostock se právě loučí se světlejší částí dne. Pozorujeme cvrkot přístavu a připadáme si jak Alenka v říši divů. Trajekt, na který se naloďují stovky aut, desítky kamionů a slušný počet železničních vagónů nás má přemístit na druhý břeh. Pokud se zadaří, měl by patřit Švédům.



Noční plavba na otevřené palubě je úžasná. Potulujeme se po nekonečných prostorách několikapatrového kolosu, abychom nakonec uvízli na horní palubě. Ve spacácích zaléháme na tvrdou podlahu. Nasloucháme burácení vln a pozorujeme hvězdami posetou oblohu. Občas se dokonce stane, že na malou chvilku  usneme.



Východ slunce nás zastihuje kousek od švédské pevniny. V dobrém rozmaru, že nás nepotkal osud Titaniku se přeloďujeme na náš čtyřicetimístný pozemský koráb. Rovinatou i mírně zvlněnou krajinou dorazíme do městečka Smogen. Neuvěřitelně malebné rybářské sídlo obklopuje svět pohádkově zaoblených žulových skal a romantických zálivů. Tak zvané šérové pobřeží nám doslova bere dech.




Když už jsme tady, tak si neodpustíme lehlý test teploty moře, které si říká Severní. Opatrně skáču do zčeřených vln v očekávání ledového šoku. Šokován jsem naprosto dokonale. Obklopují mě osolené vody teplého kafe. Kamarád Petr je očividně naštvaný. „ Před Norskem jsme si dopřáli týden Jadranu,  abychom se do zásoby trochu prohřáli. Pršelo, foukalo a byla zima. Zahřál mě až dnešní ponor do švédských výsostných vod“.

Kolem páté překračujeme norskou hranici a v podvečer, který  tady začíná až po osmé hodině, zakotvujeme u parádního jezera poblíž Lillehammeru. Dřevěné chatky nám nabídnou spartánské postele, skromnou kuchyňku a střechu, do níž nezatéká.



„Ráno vyrážíme už před půl šestou“, klásí náčelník a dodává: „Na spaní máte dost času až v hrobě“. Zalézáme do spacáků a za pár minut jsme mrtví…

Na vstávání za tmy jsem už dávno zapomněl, ale není vyhnutí. Čtyřčlenné rodinné osazenstvo chatky musí navařit a poté zlikvidovat snídani, nabalit movitý majetek a vzorně uklidit. K nastartovanému busu dobíháme s vyplazeným jazykem.

Přes pustou náhorní plošinu Valdresflya přizdobenou nízkými domky s travnatou střechou dojíždíme po čtyřech hodinách jízdy k nádhernému jezeru. Jmenuje se Gjende. Na takřka celý den máme rozchod. Paráda!

Většina účastníků se vydává na kratší či delší vycházku do jeho okolí. Kamenitým chodníkem stoupáme nahoru a najednou, z ničeho nic, narazíme na pasoucího se soba. Unikátní setkání se symbolem severské přírody vystřídá divoká koulovačka na jednom ze sněhových polí.



Pokračuji divokým hřebenem dál. Vrchol nejvyššího kopce skýtá naprosto unikátní výhled. Národní park Jotunheimen oplývá skalnatými hřbety, bystrými říčkami a rozlehlými vodními plochami. Dvě jezera pode mnou jsou dokonale odlišná. Tyrkysová a ultramarínově modrá nabízí udivující, zcela nevšední barevnou kombinaci.




Sestupujeme zpátky do údolí a uvelebujeme se u rozdováděné řeky Sjoa. Neokusit její hučící vody by bylo neodpustitelným hříchem. Teplota se sice nedá se včerejší švédskou koupelí vůbec srovnávat,  každopádně se však jedná o hluboký, přímo adrenalinový zážitek.




V předvečer už jsme na místě dalšího nočního odpočinku, v přenádherném kempu Randsverk. Skvěle zařízené chatky na zelené louce nám připadají jako absolutní nadstandard.