Tatra Fatra čundr 2006
V podvečer odjezdu na Slovensko si povídám
s redaktorem České televize, Danem Šamánkem o jeho natáčení v souvislosti s odchytem medvěda,
který nedlouho předtím řádil na Vsetínsku. Téma je docela příznačné, nočním
rychlíkem totiž odjíždím do míst jejich nejčastějšího výskytu.
Ranní autobus mě vyplivuje na rozhraní Nízkých Tater a Velké
Fatry. Mířím do údolí Patočiny, kde jsem ještě jaktěživ nebyl. Nízké podzimní
slunce se pomalu klube k horizontu a začíná zasvěcovat nejvyšší vrcholy.
Ve stínu se zatím krčí jinovatku nazdobené pozůstatky nedávného léta. Král
barev je teď, na konci října, opatřil pestrou škálou tlumených odstínů.
Celý nádherně prosluněný den se potuluji v oblasti
zmíněné doliny. Salaš, kterou jsem chtěl použít k několikadennímu obývání,
je však ještě obsazena pastevci kravího stáda. Pátrám tedy po nějakém náhradním
řešení. Prošmejdím všechna dostupná zákoutí, ale nic, co by nabízelo střechu
nad hlavou, nenalézám.
Slunce se pomalu loučí se světlejší částí dne a západní
obzor přebarvuje do oranžova. Travnatou pěšinou mezi osamělými smrky se
spouštím do údolí. Na chvíli zastavuji. Pár desítek metrů ode mne se pase
nádherně parohatý jelen. Po několika minutách spokojené pastvy se nečekaně
rozhlédne a okamžitě se dává na útěk. Otočím se ve směru jeho pohledu a
nějakých šedesát metrů ode mne vidím pochodující zvířecí rodinku. Divočáci,
říkám si v prvním okamžiku. Když však dokonaleji zaostřím, domnělí
divočáci se převtělují v medvědy. Statná medvědice se dvěma potomky, kteří
už dorostli do dvou třetin velikosti své matky, traverzují mírný svah a míří
jen kousek nade mne. Okamžitě se spouštím o pár desítek metrů níž. Ze zákrytu pozoruji vládce zdejší divočiny.
Pokouším se dokonce o fotodokumentaci, ale slušné šero v kombinaci
s příliš obyčejným foťákem stačí zaznamenat jen nezřetelné stíny. Jak se
zdá, díky příznivému větru o mně medvědí rodinka neví. Ale jen co přetnou
pěšinu, kterou jsem před chvilkou šel, zavětří a dávají se do neskutečně
ladného cvalu. Naštěstí opačným směrem než se právě nacházím. Prudký kopec
zvládají s naprostou lehkostí. Uvědomuji si známou pravdu, že jakýkoliv
útěk před touto šelmou je naprosto zbytečný.
Sestupuji na dno doliny a nahazuji na hřbet svůj v houštinách
ukrytý batoh. V dokonalé temnotě se lesní cestou posunuji po proudu
potoka. V mysli se mi neustále přehrávají barvité obrazy se vzácného
setkání. Přestože nemuselo skončit tak jak skončilo (jít o dvě minuty stejnou
cestou později, mohli jsme na sebe narazit), nějaký zvláštní strach mě
nepřepadá. Jsem natolik znavený, že jediné, co mě zajímá, je nějaký zašitý
kout, kde bych mohl přenocovat. Nacházím jej až po dobré hodině chůze,
v době, kdy doslova padám únavou.
Ještě před svítáním se vydávám na dlouhé stoupání
k protějšímu svahu, který už náleží k Velké Fatře. Salaš, kde jsme před rokem
s kamarády vegetili, je otevřená. Nechávám v ní bágl a polehku
vystoupám na Malý Zvolen. Kousek pod ním objevuji dvojici celkem slušných
pasteveckých stavení. Vracím se proto pro batoh. U zmíněné salaše však potkávám
trojici myslivců. Je celkem logické, že mě považují za škodnou a podle toho se
také chovají. Číhají tu prý na divočáky a v ranním pološeru by si mě
s ním údajně mohli klidně splést. Když jim popíšu své včerejší strory
s medvědí trojicí, neváhají se mě potěšit věcnou poznámkou o tom, jak před
nedávnem brtník skalpoval jejich mysliveckého kolegu. Ano, četl jsem to, a
dokonce vím, že k tomu došlo jen o kousek východněji. Utěšuji se, že
nejsem myslivec, tudíž ani srovnatelný soupeř, takže mě, na rozdíl od nich,
míšové nechávají na pokoji.
Ke zmíněným zvolenským salaším se přesunuji bez jakýchkoliv
dalších incidentů se zvěří či jejich údajnými ochránci. Nachystám dřevo na oheň a očekávám další,
tentokrát plánovanou návštěvu. Alenka, mířící sem autem ze Zlína, by měla
dorazit k večeru. Pravdou je, že díky složité dopravní situaci, přistává v Revúci
až před osmou večerní. I se svou věrnou souputnicí Aničkou pak ještě šplhá až
pod vrchol holého malozvolenského návrší.
Příští dva dny už probíhají v dokonalém poklidu. Lehké
procházky střídá vaření, pojídání a občasné povalování před salaší. Ale jen do
doby, než nad krajem začnou poletovat bílé sněhové vločky. To už zmíněnou
trojici donutí držet se jen ve snadném dosahu sálající oranžové vatry.
Poslední sestup do údolí pak střídá několik hodin v neskutečném
pohodlí uhánějícího přibližovala. Moravská domovská sídla jsou zastižena v opětovné temnotě. Cestou ji občas přerušují
blikající světýlka rozsvícených hřbitovů. Jako každým rokem, i tentokrát se
závěrečný vandr koná v předvečer Dušiček.
(((-: AHOJ :-)))
