Strážovské velikonoce

Někdo začíná Velký pátek návštěvou kostela, jiní si zvolí třeba Kostoleckou úžinu. Leží nedaleko Považské Bystrice a může se pochlubit největším skalním převisem v Západních Karpatech. Spolu s Martinem k němu šplháme poté, co se vytrvalý ranní déšť začíná měnit ve vydatné sněžení. Z monumentálního skalního oblouku připomínajícího  obrovskou chrámovou loď či monstrózní jeviště pozorujeme od plápolajícího ohýnku romantickou proměnu protějších svahů v pocukrovanou idylku přicházejících vánoc. Ale protože se tentokrát jedná o velikonoce, sněhová výzdoba se rozpouští ještě rychleji než nedávná vánoční předsevzetí. Stametrové srázy nedaleké Manínské soutěsky, v níž se pochopitelně nemůžeme nezastavit, se už bez bělavé přízdoby musí obejít. Šedivé skály a suchou loňskou trávu však začínají zkrášlovat první jarní květy. Tradiční svátky zmrtvýchvstání opět demonstrují prohru strnulé smrti nad hýřícími barvami života.

Další velikonoční dějství se bude odehrávat o kousek dál, v oblasti pohádkově tvarovaných Súlovských skal. Základní tábor, v našem případě pouze kameny vymezené ohniště, je na rozlehlé louce v jejich bezprostřední blízkosti. Pro jistotu se nejdřív jdeme podívat  po nějakém převisu, kam bychom se v případě deště mohli přesunout. Místo něj však Martin naráží na čerstvě vystlaný pelech vonící zvěřinou.  Vtom se kousek nad ním mihne asi pět pruhovaných selátek. Pár vteřin nato už hledí přímo do očí jejich maminky, statné, neohroženě se tvářící bachyně. Zlověstné zachrochtání je naprosto zřetelným signálem k pohotovému úniku. Znalci tvrdí, že  fyzický kontakt s kančí matkou vyznívá takřka pravidelně v neprospěch člověka…

Večerní oheň pod hvězdnatou klenbou a vynikající vegánská večeře z kotlíku příjemně uzavírá první den svátku Velké noci. Ta naše je temná a docela mrazivá. Do bílé soboty se probouzíme s bílými cáry mlhy a ojíněnými spacáky. Jarní slunce však chladivé jinovatce nedává žádnou šanci a jakoby mávnutím kouzelného proutku ji mění v něžně třpytivou rosu. Modré nebe a přívětivý jižní vítr dávají naději na krásný, takřka letně vyhlížející den. Dopoledne slastně prolenošíme, po obědě se vydáváme na lehčí procházku po stezkách a vyhlídkách skalního města. Na jedné z nich, u bývalého hradu, si všímáme poměrně nové tabulky se smutným obsahem. Právě tady před necelými dvěma lety zabil blesk třicetiletou maminku i s jejím dvouletým synem. Těm, kteří našli důvod věřit velikonoční zvěsti, však ani takováto, jakkoliv chmurná informace nemusí znít úplně beznadějně. Zítřejší nedělní ráno je totiž připomínkou vzkříšení. Modré kvítky jaterníků, žluté kalíšky  petrklíčů i fialové zvonky konikleců jsou dobrou zprávou o naději. O tom, že po každé zimě musí přijít nové jaro…

Příjemně jarně působí také celá velikonoční neděle. Míříme tentokrát do méně známé části súlovské přírodní rezervace. Věžovité skalní vyhlídky měníme za sevřenou divokou roklinu ozdobenou desetimetrovým šumícím vodopádem. Shodujeme se, že skály jsou nádherné, ale bez vody by jim přece jen cosi chybělo.

Chvála vody je však otupena o nějakých dvanáct hodin později. To, když nám před svítáním začínají do spacáků jemně bubnovat první kapky. Mírně převislá padesátimetrová skála je naštěstí nedaleko. V suchém listí při jejím úpatí pospáváme až do jedenácté hodiny pondělní.

Za jemného deštíku a občasných poryvů severozápadního větru si odpoledne dáváme ještě pár skalních chuťovek v zapomenutých jižních partiích. Zatímco jsme v pátek zažili zimu, včera jaro a v neděli léto, dnes je to takřka typický sychravý podzim. Pokud si někdo myslí, že je nám to nemilé, docela slušně se mýlí. Honící se chuchvalce mraků, orosené jehličí a hučení vichru v korunách patří do pestré mozaiky krásy stejně tak jako slunce, tichý vánek a modrá obloha. Ostatně, i oněm Velkým nocím předcházela úzkost, beznaděj a dokonce i smrt. Podstatné však je, že neměly poslední slovo.

Takže, ať žijí Velikonoce!