Velikonoce v Bílých Karpatech - 1
povídání a pár fotek
Letošní svátky zmrtvýchvstání si budu, tak, jako obvykle,
připomínat mezi Slováky. Tentokrát to však budou Slováci moravští. Nevydám se
s kamarády do nehostinných hor, ale s chotí Alenkou do pohostinného
Pomoraví. Velký pátek zasvětíme návštěvě lesů a hájů v těsné blízkosti
největší z moravských řek. Nacházíme se kousek od Bzence. Borovicové
porosty tady sahají až k chráněnému území nazvanému Usypané břehy. Řeka
Morava nám tu představuje svoji původní, člověkem takřka nepoznamenanou tvář.
Nevím, jak komu, ale mně se jeví o hodně sympatičtější, než make up, který ji
lidé postupně vnutili.
Navečer se posunujeme jen o kousek dál a výš. Černou noc
míníme přečkat v Bílých Karpatech. Nevítá nás tu Bílá paní ani bílý sníh,
ale bělavé květy právě kvetoucích stromů.
Nekvetou tu jenom stromy, ale také poněkud přízemnější
poslové nového jara. Ze svěže zelené trávy vykukují zlatožluté petrklíče a
modrofialové plicníky.
Čerstvé dary jarní přírody se pochopitelně objevují i
v bohaté snídani. Kopřivy a plicníky obarvují ranní čaj, křehké lipové
pupeny poslouží jako originální salát. Sobotní snídani v trávě se hned tak něco
nevyrovná!
Podél vodní nádrže pak stoupáme na protější návrší. Kdoví
proč tento půvabný kousek světa kdosi nazval Čertoryje. Solitéry vzrostlých
listnáčů na zelených loukách připomínají anglický park. Není se co divit, že
toto přírodní bohatství vzalo pod svá křídla samotné UNESCO.
Sobotní odpočinek v zelené katedrále si žádá i
nezbytnou příchuť duchovna. V tomto případě jej nabízí nahlédnutí do
prastarých textů Knihy knih. Její velikonoční příběh o smrti a vzkříšení dokresluje
i pohled do okolí. Ještě nedávno kolem vládla bílá a mrtvá zima, dnes se to
tady tetelí barvami a životem. Je možné nevěřit na zázraky?
Navečer se přesouváme k plochému vrcholu kopce dost
netradičního názvu. Jmenuje se Výzkum. Nejdříve zkoumáme, kde najít dřevo na
večerní oheň, později, kde si na noc co nejpohodlněji ustlat a poté se
pouštíme, už každý sám, do výzkumu svých těžko zkoumatelných duší.
Nedělní ráno i dopoledne jsou ještě ve znamení slunce a
modré oblohy. Čertoryjskou rezervaci pozorujeme z nadhledu a patřičného
odstupu. Nejen ona, ale celá bělokarpatská krajina odtud působí velice
přívětivě. Jako milé pohlazení po duši.
Odpoledne, kdy už se nebe začíná zatahovat mraky, Alenka pojímá
nápad zamířit k domovskému severozápadu a já zase k blízké hranici
našeho východního souseda. Neujdu ani kilometr, když se od jihu začíná zvedat
vítr i prach a nebeská klenba měnit barvu do modročerna. Zachraňuje mě nízký
krmelec pro zvěř. Krčím se za balíkem slámy, ale díky prudkému bočnímu
lijavci je mi to málo platné. Po
nekonečné půlhodině v mokrém průvanu volím zrychlený přesun do nedaleké opuštěné stodoly. Zásahům blesků
se úspěšně vyhýbám, kličkování mezi kapkami ale nezvládám. Velikonoční křest je
takřka dokonalý.
Tak, jako se kdysi kruté ukřižování proměnilo v zázrak
zmrtvýchvstání, tak je i dnešní pekelná bouřka vystřídána barevným spektrem
duhových odstínů. Přechod od hrůzy k nádheře netrvá ani pět minut.
Až do západu slunce se potom brodím orosenou trávou a plnými
doušky nasávám prazvláštní podvečerní atmosféru. Kromě několika srnek jsem
v tom širém kraji úplně sám. Miluji takovouto samotu. Dopřává mi možnost
užšího kontaktu s Nekonečnem. Zdá se mi, že dnes je takřka na dosah.
Ostatně, právě končící velikonoční neděle je svátkem všech svátků. Je něco
úžasnějšího než vítězství nad smrtí? Jsem totálně promočený, zato dokonale
šťastný.
Naladění na tóninu nadpozemské harmonie přetrvává až do
pondělního rána. Hvězdnatá noc se takřka neznatelně převtěluje v mlhavý
rozbřesk. Paprsky nízkého slunce začínají rozsvěcovat tisíce třpytek bohaté
ranní rosy. A v dálce, tak jako včera, vychází na pastvu pětice srnek. Z příjemného
tepla spacáku na to zírám nejméně celou příští hodinu. Slova jsou nadbytečná.
Vnímám tu totiž Někoho, kdo rozumí i rezonanci mého mlčení.
Takřka celé dopoledne se sluneční svit přetahuje o nadvládu
s mlhavými závoji. Chvíli vládne jedno, chvíli druhé, někdy dokonce obojí
zároveň. Neustálé střídání obřích kulis mě odjakživa fascinuje. I dnes jsem v
hledišti jediným divákem.
Nedá mi to, abych si po rozplynutí poslední mlhy ještě
jednou, v tichu a o samotě, neprošel onen „anglický park“. Dnes přibylo petrklíčů i rozkvetlých stromů.
Zdá se mi něco o rajské zahradě.
Měl bych stihnout podvečerní pacifik a tak se podél přehrady
a rozhledny přehupuji do Tvarožné Lhoty. Na jejím okraji začínají tvarohově
bílé obláčky ustupovat razantnímu útoku nebeského temna a na konci jen tak tak
stíhám zaběhnout pod střechu chátrajícího kravína. Prší, prší, jen se leje asi
hodinu. Vytrvalá produkce je zpestřena hřímáním nebeských varhan i několika
bubenickými vložkami. Centimetrové kroupy přebarvují silnici do běla. Prchavá
běloba je za chvíli vystřídána odstínem bílého kafe pádícího ze všech okolních
polí. Hodinové drama je, stejně jako včera, zakončeno nádherně klenutým
šestibarevným půlobloukem.
Navzdory hodinové lhotské proluce se do cílové Strážnice dostávám včas.
Je krásně barevná a dokonale čistá. Barevná jako letošní velikonoce a čistá
jako moravské písničky.
tož,ahoj!
