Deset tisíc mil Amerikou

- beseda Petra Cháry-

První cestovatelská beseda roku 2014 pořádaná valašskomeziříčským Adraklubem  se uskutečnila, jak je v kraji zvykem, v prostorách vegetariánské jídelny Vitalita.. Čtyřicítka zvídavých návštěvníků během půldruhé hodiny ujela po území nejmocnější země planety kolem deseti tisíc mil. Vše pod řízením někdejšího učitele autoškoly, současného prodavače stavebnin a tradičního spolupracovníka valašské Adry, Petra Cháry.

Účastníci měli možnost navštívit známé vodopády, věhlasná velkoměsta, mořské pláže, kaňony, pouště i krajinu grizzlyho, bizonů a mohutných gejzírů.

Zlatým hřebem večera byla opět tradiční ochutnávka. Vyhnula se sice hamburgerům a coca - cole, nabídla však nasládlou polévku, pikantní zelný salát a palačinky s javorovým sirupem. Všechno, pochopitelně, v ryze americkém stylu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

pozvánka

Adraklub zdraví

ve spolupráci se Zdravým městem Valašské Meziříčí

si vás dovoluje pozvat na klubový večer s povídáním o tom

jak lze během šesti týdnů ujet

DESET TISÍC MIL AMERIKOU

Besedu povede nezávislý cestovatel a spolupracovník valašské Adry

PETR CHÁRA

KDY: 16. ledna 2014 od 18. hodin

KDE:  Jídelna – kavárna Vitalita, Svěrákova ulice, Valašské Meziříčí

  

Součástí akce bude tradiční ochutnávka, tentokrát v americkém stylu

Vstup volný!

------------------------------------------------------------------------------

plakát

rozhovor

 Desatero otázek pro Petra Cháru

-------------------------------------------------------------------------------------------

1. Petře, jak Tě známe, každé léto na pár týdnů odjíždíš do zahraničí. Můžeš nám, prosím, popsat Tvůj způsob cestování?

   Po pravdě řečeno, můj nebo náš způsob cestování je tak trochu skautský. Hodně toho najezdíme, hodně toho tím pádem vidíme, ale spíme kde se dá, většinou ve stanu, nebo v autě a to hlavně v přírodě, kde je ticho a klid. Náš věk již nám nedovoluje žádné dlouhé ponocování a to v kempu prakticky moc nejde.( a ještě se tam musí platit i když se nakonec nevyspíte,protože vedle bují noční život). Vaříme jsi sami ze zásob, které jsi vezeme s sebou, takže největší  finanční položka je cesta. Proto je skoro jedno, zda jsme někde týden, nebo měsíc. Pro mě osobně dovolená na 12 - 14 dní není dovolená. Proto jezdíme alespoň na měsíc i více a pokud to opravdu,ale opravdu jinak nejde minimum jsou 3 týdny!!! Na druhou stranu to ale není asi nejhorší a únavné, protože v roce 2012 s námi byli v Maroku i manželé Černí, kterým je v součtu 141 let - a pochvalovali jsi to a letos by s námi chtěli objet Korsiku, kde jsme byli již v roce 2001 a 2010 a je tam moc hezké, klid a hlavně západní strana Korsiky je málo navštěvovaná, proto máte pocit, jako by to tam bylo jenom pro Vás. Pokud jsme byli čtyři, jezdili jsme s obytným přívěsem, teď ve dvou stačí jenom auto bez zadních sedaček, kde je udělán prostor pro nocování. Pod ležením jsou přepravky s našimi osobními věcmi a na desce a molitanu máme peřiny a polštáře. Nechá se tam velmi dobře odpočívat i za jízdy - což se samozřejmě nesmí, ale co oko nevidí a policie nezjistí .... Pokud nás jede více v jednom autě, tak vozíme stany, je to pohodlnější  a v noci,kdy jsou i noční teploty vysoké, není takové teplo a dusno - stačí pouze závěsná ložnice bez celty.

2. Není to poněkud nepohodlné, případně riskantní?

                                                                                                                                                               Na tuto otázku jsem již trochu odpověděl. Pohodlné to asi moc není , s hotelovým pokojem, teplou sprchou a připraveným jídlem se to nedá moc srovnávat, ale na druhou stranu, když jsem již vzpomněl Korsiku, tak k tomuto způsobu cestování mám skoro vždy stejnou zkušenost. Korsika nám byla doporučena jednou naší známou rodinou a když jsme jim po této dovolené ukazovaly filmové záběry, tak jsi posteskli, že skoro nikde, kde jsme byli my, oni s cestovkou nebyli. Což je to podstatné a pravdivé. Západní stranu tohoto ostrova skoro nenavštívili, byli pouze v hlavním městě a na jihu v Bonifáciu.  Cestovka vás sice zaveze do hotelu, postará se o Vás, máte možnost jsi připlatit jeden nebo dva výlety, ale jinak jste na jednom místě a z té země, kde právě jste, toho moc nevidíte a nevíte.
  Co se týká bezpečnosti,to je také těžká otázka. Osobně ale musím říci,že v přírodě, prakticky kdekoli se cítím daleko bezpečněji, než třeba u nás po 21 hodině večerní. Když jsme v roce 1991 poprvé vyjeli tzv. na západ, hodně jsme vyhledávali na noc přítomnost lidí. Spali jsme třeba na parkovištích, u benzínových čerpaček atd.  Dnes to vidím jako obrovskou chybu, často jsme spíše ponocovali, než abychom se vyspali a odpočinuli jsi. Člověk se pořád učí. Samozřejmě musím ale říct i to, že za celé ty roky, co takto jezdíme, nemáme žádnou negativní zkušenost. Pouze nás někdy policie vyhodí a musíme přejet někam jinam,nebo se domluvíme,že ráno odjedeme.

3. Které země jste už takto procestovali? Kam byste se rádi ještě jednou vrátili a proč?

Procestovali jsme toho na můj vkus docela dost. Jelikož jsem dítě socialismu, nikdy jsem se na západ nedostal ( obava z útěku - strýc v USA)  Proto jsem nikdy nevěřil, že se někdy dostanu i do těch míst, které jsem znal jenom z televize.
 Objeli jsme celou Korsiku, Sardinii, Itálii až na Sicílii, procestovali jsme Německo, Rakousko, Švýcarsko, Špaňalsko, Francii, Norsko, Chorvatsko, Řecko,Turecko, Rumunsko, Maďarsko, Slovinsko, Maroko, no a vloni jsme se zajeli podívat na další kontinent a to do USA, kam musíme letět stejně tak jako do Israele, kde jsme byli v roce 2009.
  Na otázku, kam bych se chtěl vrátit a proč není také lehké odpovědět. Kdybych jsi dnes ale mohl vybrat, tak by jistě zvítězily USA , kde je toho opravdu moc k vidění. Určitě pro nás zvláštní je Turecko - ale vnitrozemí, atraktivní je stále Řecko, kde jste na mnoha plážích zcela sami, stejně tak jako na Korsice nebo na Sardinii. Pohodové bylo Maroko, kde na jakoukoli otázku, kde vycítíte nějaký problém , budete slyšet stále se opakující - AFRIKA NO PROBLÉM!!  A bylo to pravda!!

4. Vaše poslední cesta mířila do Spojených států. Co vás tam nejvíc lákalo?

Vrátím se trochu zpět, tak asi o dva roky, kdy můj kamarád Pepa přišel s myšlenkou Ameriky. V té době mě do tohoto pro mě tak  vzdáleného světa nic netáhlo, bylo to pro mě moc daleko a za cenu, kterou jsme tenkrát vypočítali na měsíční pobyt, bych tady v Evropě prožil dvě až tři měsíční dovolené. Často mluvívám o Korsice, tak ta mě stála v roce 2010 pouhých 7.000,-Kč za měsíční pobyt se vším všudy. Ameriku jsme vyčíslili na 45.000,-Kč, kde pouze letenka vyšla na 18.360,-.Kč. V ostatním bylo zapůjčení auta a dalších potřebných věcí pro kempování, potraviny, které jsme nemohli mít s sebou a hlavně nafta nebo benzín. Je pravdou, že původní plán byla pouze východní strana USA  a to z Atlanty ke kanadské hranici, Niagarské vodopády, New York, po pobřeží na Floridu a zpět. Nakonec jsme toho stihli podstatně více, než jsme počítali a rozpočet se zvedl pouze o 5.000,-Kč. 

5. Kolik vás jelo, čím jste se posunovali a kudy vedla vaše trasa?

Původně nás mělo jet pět, ale nakonec jsme zůstali čtyři, což se ukázalo jako velmi dobré a to hlavně proto, že jsme nakonec mohli přenocovat v autě a to docela pohodlně. Půjčené auto bylo značky DODGE s beraní hlavou na kapotě . Toto auto je pro sedm cestujících a proto jsme hned u majitele odstranili prostřední sedačku a tak nám vznikl docela slušný prostor přímo ve vozidle. Kromě kufru, kde jsme měli osobní batožinu, jsme prostředek auta využívali k odpočinku a to i za jízdy . Dva se tam vedle sebe mohli natáhnout, ale mělo to své výhody i když se vzadu sedělo, mohli jsme si natáhnout dopředu k předním sedačkám nohy a tak se docela dobře a pohodlně cestovalo.
Naše cesta nakonec měřila 10.260 mil, což je přibližně 17.000 km. Přílet byl na letiště v Atlantě, potom jsme se přesunuli k našim internetovým přátelům, které jsme ještě nikdy neviděli, ale kteří nám slíbili pomoc, hlavně půjčení auta, stanu, spacáků a věcí na vaření. Od nich jsme zamířili na sever ke kanadským jezerům, potom Niagarské vodopády, New York. Washington, po pobřeží až na Floridu, nejjižněji jsme byli v Miami, potom na západ přes Alabamu, Louisianu, Texas, až na nejzápadnější místo a to bylo pro nás Las Vegas. Pak Grand  Canyon, Yellowston a ještě několik národních parků a zpět do Atlanty, odkud jsme letěli zase domů.

6. Dala se vaše levná varianta cestování použít i za oceánem? Amerika je přece jenom v mnohém odlišná.

 Jak vidíte dala a dá. Potkali jsme partu slovenských kluků, kteří takto podobně cestovali, i když ne tak zcela, protože přespávali v kempech a stravovali se v různých zařízeních. Spaní tzv. na divoko je samozřejmě zakázáno, vlastně stejně jako u nás, ale Amerika je obrovská, stačí  jsi jenom zvolit dobré místo, kam není od silnice vidět a máte zajištěnu klidnou noc.

7. Co Tě v Státech mile překvapilo a co Tě naopak zklamalo?

 Určitě hodně věcí mě překvapilo než zklamalo. Jak jsem již řekl, neměl jsem žádná velká očekávání, hodně věcí a míst znáte z televize nebo jiných podobných zdrojů. Víte, že je to veliké území, víte jak vypadají města jako je New York, Miami, znáte z cestopisů v televizi Grand Canyon, ale stejně Vás to překvapí, když  projíždíte a vidíte na vlastní oči nekonečné pláně kolem sebe, když stojíte na hraně Grand Canyonu a díváte se dolů,kde pomalu ani řeka není vidět - je to překvapení a pro mě to tak bylo. Bylo to ale překvapení pozitivní a s negací jsem se za těch šest týdnů opravdu nesetkal nikde. Lidé jsou usměvaví, zdraví Vás, jsou sdílní až upovídaní, ochotni poradit a pomoci. Jedna malá příhoda. Měli jsme problém s předním kolem s brzdami a šli kolem nás dvě paní dávno již v důchodu a hned se zajímaly,jak nám mohou pomoct. S úsměvem jsme odmítli,natož se za půl hodiny vrátili a podaly nám lístek s telefonním číslem na nějakého místního opraváře pro případ,že bychom jsi sami neporadili.

8. Jak na Tě, coby někdejšího učitele autoškoly, působili američtí řidiči? A co tamní policajti?

Jezdí se tam velice slušně. Myslím, že jsme toho najeli za těch šest týdnů docela dost, projeli jsme 22 států a nenašel jsem žádný rozdíl. Dálnice jsou téměř bez svodidel, střední dělící pás je široký jako celá dálnice v jednom směru jízdy a je vytvarovaná do "V" profilu. Jezdit můžete v kterémkoli pruhu, jakoukoli rychlostí a v žádném případě se vám nestane, že by někdo za vámi blikal, troubil, nebo jakkoli jinak jsi vynucoval přednost. Na dálnici se klidně můžete otáčet, mezi oběma směry jsou malé asfaltové spojky,kde pohodlně přejedete na druhou stranu. Policie vás nezastaví, pokud nepřestoupíte zákon, bralo by se to jako obtěžování. Pokud ale zákon porušíte a jste zastaveni,nesmíte vystupovat z vozidla, ruce musejí být viditelně na volantu a musíte dělat jenom to, co se od vás v danou chvíli požaduje.

Na druhou stranu je ovšem pravdou, že naše silniční značení, a to myslím evropské, je mnohem zřetelnější a lépe srozumitelné. Pokud neumíte anglicky, tak ani nevíte jaké zákazy platí, protože jsou vymezeny pouze slovy!! Jedna věc je však velmi dobrá a to právě ve městech, kde levý jízdní pruh, který je označen na vozovce bílým kosočtvercem, platí pro vozidla, kteří mají tři a více osob ve vozidle. U nás by toto nařízení nefungovalo, ale tam si ostatní řidiči, kteří nesplňují tuto podmínku, nedovalí tento jízdní pruh používat, i když jsou v koloně a posouvají se tedy velmi pomalu, zatím co vozidla v tzv. rodinném pruhu projíždějí naprosto bez omezení !!!

9. Navštívili jste několik světově proslulých lokalit. Které Tě zaujaly nejvíc a čím?

Určitě Grand Canyon, je to naprosto unikátní oblast, nikde na světě není nic podobného svojí mohutností, velikostí, hrou barev a stínů. Můžete ve po hodině vrátit na to samé místo a rozprostře se před vámi zcela jiný obraz krajiny. Chce to ale tady zůstat alespoň tři dny, projet několik vyhlídek nahoře a potom se projít i dolů k řece. Je to sice nebezpečné, ale když jste tady .......

10. Bezpochyby jste si přivezli dost napínavých, případně humorných zážitků. Můžeš se o některé z nich podělit?

Tak, napínavé bylo třeba setkání s aligátorem ve volné přírodě, ale mnohem napínavější bylo, když nás v jednu noční hodinu vzbudili ostrým světlem tamní strážci zákona v Miami, kde jsme spali v autě na takovém bočním malém parkovišti. Dnes už víme, kde se stala chyba a které se už příště nesmí opakovat. Přijeli jsme tam večer již nachystaní k spánku,takže jsme pouze zaparkovali mezi ostatní vozidla, ani jsme nevylézali  ven. Jenže tam byla zřejmě nějaká dílna, protože po 10 hodině večerní všichni odjeli a my jsme tam zůstali docela sami a opuštěni. Měli jsme to tenkrát také přeparkovat někam jinam. Mířili na nás nejen světly ze tří aut, ale také svými zbraněmi a my jsme museli po jednom vylézati z vozu a postupně se představiti svými pasy. Jelikož jsem spal jen tak na lehko,chtěl jsem jsi vzít tričko a když jsem se otočil a zamířil zpět do vozu, začali cvakat uzávěry hlavní a Jarda, tenkrát sedmnáctiletý jinoch jako jediný, který uměl jejich řeč, mi rychle přeložil, že to co chci udělat není v dané chvíli moudré a musel jsem tady zůstat venku,velmi dobře osvícen v záři reflektorů. Ale byli hodní, nic jsme neplatili a když zjistili, že jim žádné nebezpečí od nás nehrozí, nechali nás obléknout a se slovy , že vše je jen a jen pro naši bezpečnost jsme dříve než jsme původně chtěli, odjeli na západní stranu Floridy.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

a ještě malá americká fotogalerie

Good bye, America !!!