- Na Hanou za Hanou -

Hana je stvoření poněkud neobvyklé. Akční dívka souměrně útlého těla má za sebou čtvrtstoletí života, střední pedagogickou v Kroměříži, titul bakalářky z Olomouce a bezpočet významných výjezdů za humna vlastí českých. Kromě toho taktéž několik organizačně zmáknutých dobrovolnických brigád v barvách organizace ADRA. Miluje hory, vodu a Slováky. Patně proto, že se nazývá Češková. V současné době úspěšně dobývá titul magistry a zároveň krotí předškoláky v jednom litovelském zařízení. Jejímu pozvání do oblasti místního Pomoraví šlo jenom velice ztěží odolat.

O dvanácté polední osedlávám svého starého jednostopého oře a cyklostezkou Bečva putuji k západu. V Teplicích se nadopuji skvělou kyselkou a v síle jejich bublinek doputuji k podhradí polozříceného Helfštýna. Na polích odkvétá řepka a na vodních plochách pučí lekníny. Koberce bílého heřmánku a červené puntíky vlčích máků naznačují, že horké léto je už na dosah.

Jen kousek za Lipníkem se nachází Jadran. Na rozdíl od skutečného je o něco menší a sladší. Jeho břehy však už i tady zdobí lehce pohozená těla více či méně přioděných, případně textilu prostých lenochů. Nepřidat se aspoň na dvě hodinky k jejich programovému nicnedělání by bylo závažným hříchem. Zvláště, když rtuť teploměru šplhá ke tropické třicítce.

Divotvorná vodoléčba v kombinaci s přírodním soláriem ujetou čtyřicítku lehce smazává a tak se s náramnou chutí zakusuji do prvních kopečků. Poněkud tupě sleduji směřování příští cyklotrasy, takže se mi nechtě, leč vesele, podaří doputovat do dědinky zcela příznačného názvu Veselíčko – Tupec.

Patrně bych se měl opravdu za tupce, kdybych tu nenarazil na pohledný zámek s ještě pohlednějším parčíkem. Začátek léta jej zastihl v přívětivě barevné i tvarové kombinaci. Až pojedete kolem, nezapomeňte přibrzdit. Veselíčko vás nepochybně obveselí.

Větrná hůrka nad Svrčovem má na svědomí vybudování obkrouhlého mlýna. Chybí tu však nejen mlynář, ale i nezbytné lopatky, takže bílá skvrna v zelených polích už jen letmo připomíná dávné časy, kdy vítr, voda a koňská síla bývala jediným ulehčením lidského pachtění.

Pachtím se tedy kolmo dál a dál a v jedné z příštích dědinek si nemohu nevšimnout kamenného památníku. Zvláště teď, přesně sedmdesát let po skončení Druhé světové, smutné pozůstatky řádění vygumovaných germánských nadlidí ožívají. Zákřov se stal výmluvnou připomínkou neskutečné, ničím neomluvitelné německé krutosti. Za účinné asistence připitomělých  vlasovců tu zlikvidovali celou řad nevinných. Nezbývá než doufat, že mocipáni, alespoň  v naší Evropě, konečně přijdou k rozumu. Události současné i nedávno minulé, však tomu ani v nejmenším nenasvědčují.

Nedaleká obec Tršice se může pochlubit pěkným kostelem, jakož i nadživotní ropuchou, která na něj z protějšího svahu dohlíží. Jestli tu sedí na prameni, se nepodařilo zjistit, každopádně však musí být pramenem nevšední zvědavosti kolemjedoucích poutníků.

Hanáckou metropoli zastihuji v parádním nasvícení podvečerním sluncem. Ukazuje se, že bicykl je ideálním dopravním prostředkem i pro romantické toulky úzkými uličkami historických měst. V dokonalé pohodě se tu promenáduji až do úplného setmění.

Cyklistickou výpadovku k Litovli hledám podle světlejšího západního obzoru. Posunují se liduprázdnými uličkami tímto směrem, až skutečně narazím na značenou cyklotrasu. Kolem jedenácté večerní mě zavede do listnatého lesa daleko za město. Sjedu z úzké asfaltky a sotva znatelnou pěšinou se dobrých pět minut posunuji co nejdál od komunikace. Před nápadným terénním valem, který mě zaručeně skryje před případnými uživateli cyklostezky, bezstarostně zakládám večerní vatru a začínám s vařením obvyklé polévky. Z dálky se ozývá zvuk blížícího se auta. Nechává mě v absolutním klidu. Když se však za chvilku přežene jen pár metrů ode mne, docela mi zatrne. Onen terénní val je totiž náspem silnice, po níž jsem před chvílí přijel. Úporná snaha o utajení zakázaného ohně i pozdějšího nocležení tak vyšla naprázdno. Nevyzpytatelně se kroutící chodník mě dovedl na nejméně vhodné místo. Na nějaké stěhování však už nemám sílu ani náladu a tak zaléhám  hned za nejbližším keřem. Tachometr ukazuje, že mám dnes za sebou rovných čtyřiadevadesát kilometrů.

Teplou noc s úplňkem poněkud kazí značně zvlněný povrch pod mými zády. A také donekonečna kvílející siréna krvežíznivého moskyta. Komáří meluzína končí až s prvními paprsky ranního slunce. Polámaný a nedospaný naskakuji na bicykl a startuji k poznávací jízdě Litovelským Pomoravím. Časné ráno s modrou oblohou a takřka nulovým výskytem člověka je tím nejideálnějším řešením.

Brčálově zelený svět kolem bočních  ramen Moravy střídají obilné lány s vlčími máky a  ty zase vodní plochy s nejrůznějšími, tiše plujícími opeřenci. Roviny zrovna nemusím, ale v tomto případě mi  placatá krajina nabízí bezpočet docela příjemných překvapení.

Snídaně v trávě se uskutečňuje v těsné blízkosti rozlehlého štěrkáče poblíž dědiny se zajímavým názvem Náklo. Podávají se včerejší zbytky okoralého chleba a jetelový čaj ukuchtěný na vrbovém proutí. Osvěžující ranní koupel v neskutečně čisté tyrkysové vodě není předzvěstí k dalšímu cykloposunu, ale k bezmála čtyřhodinovému následnému lenošení. Že z toho větší díl prospím, je dozajista pochopitelné. Několik pozdějších koupelí, při nichž chlemtám průzračnou tekutinu přímo z hladiny, mě však obdaří pocitem dokonalého znovuzrození. Šlápnu do pedálů a za chvíli jsem už v centru hanáckých Benátek.

Zmíněná krotitelka lidských mláďat přichvátá hned po skončení pracovní doby. Hana se dnes patrně nepřetrhla, protože proti proudu Moravy šlape na svém silostroji jako o závod. Sympatické pěšiny nás pak zavedou až k nějakému tajemnému obelisku. O jeho smyslu však není nikde jediné zmínky. A tak se mezi kopřivami podereme k nedaleké řece, abychom tu za asistence akčního hejna drobných komárů doplnili nezbytné kalorie. A někteří nenapravitelní vodomilové také otestovali kvalitu zdejších proudů. V bezmála tropickém horku se jedná o skvěle fungující životabudič. Což zatím nemůže potvrdit zuřivě pádlující posádka raftu, která na svou, byť nedobrovolnou koupel, teprve čeká v některé z příštích zátočin.

Největší moravská řeka je v těchto končinách až nečekaně romantická. Neregulované koryto se klikatí listnatým lesem a člověk si tu připadá jako někde v Amazonii. Přítomná Amazonka Hana však pouze umožnila poznat, jak asi původně vyhlížela autentická Haná.

Otevřenou krajinou a lesními pěšinami se začínáme vracet k Litovli. Míjíme nevyzpytatelnou stavbu s názvem Chrám přátelství a lehce přibrzdíme i u Nových Zámků. Narazili jsme však pouze na jeden. Byl docela pohledný, ale zas tak nový nám nepřipadal.

Druhá litovelská exkurze se koná v režii jmenované průvodkyně. Díky ní konečně chápu, proč se tomuto sídlu přezdívá Hanácké Benátky. Že si tady voda vesele promenáduje po celém městě, by nebylo až tak divné, kdyby si to nenamířila přímo pod místní radnici. Může to mít i nepochybné výhody. Obecní problémy se lehce spláchnou přímo do kanálu a městská chudina se o nich nedoví. Každopádně se jedná o náramně kouzelné zákoutí, které by bylo hříchem nenavštívit.

S mobilní ozdobou zdejšího kraje si před večerem dopřáváme ještě východní okruh, při kterém narazíme na zrající třešně, voňavé silážní jámy a romantický západ slunce nad tyrkysovým Náklem. S prvním náznakem soumraku se však vzorná vychovatelka budoucí hanácké generace uchyluje do vyhřátého doupěte své souputnice, lešenské Anežky české, a já tím pádem definitivně nabírám kurs mířící k Valašskému království. Neodpustím si však ještě třetí, tentokrát podvečerní ochutnávku litovelských starých časů. Benátské zrcadlo s vlnící se radniční věží mě doslova fascinuje.

Dokonale vlahý večer završuji línou projížďkou přes takřka liduprázdné centrum. Opět se potvrzuje známé pravidlo, že skutečná atmosféra toho kterého místa se dá vychutnat až při nízkém, případně zapadlém slunci. Nezapomenutelná ochutnávka se protahuje až k potemnělé desáté večerní hodině.

Za světla cyklobaterky se řítím stezkou  vedoucí temným lesem. Nemíním zopakovat včerejší školáckou chybu a tak si dávám záležet, abych si dnešní nocležiště vybral co nejdál od lidských sídel a jejich komunikací. Odbočuji na nějakou lesní necestu. Po kilometrovém  slalomu mezi kopřivami se ocitám v království bažin a komářích bestií. Poraženecky se vracím a zkouším druhý pokus. Strašidelně temné hvozdy se mi jeví jako nejlepší volba. Tlačím bicykl do hloubi lesa a vybírám plácek ke spaní. Opouštím své přibližovado i s veškerým zavěšeným majetkem a za sotva znatelného svitu umírající čelovky jdu hledat něco na podpálení vatry. Promenáduji se dobrých deset, patnáct minut mezi vzrostlým stromovím, vesele olamuji tenké větvičky, a když jich mám plnou náruč, rozhoduji se pro návrat k zamýšlenému tábořišti. Najednou však s hrůzou zjišťuji, že jsem v té rovinaté placce dokonale ztratil pojetí o prostoru a nevím kudy se dát. Všecko je úplně stejné, žádný záchytný bod. Jediný zdroj světla, má čelovka, je srovnatelný se září mobilního telefonu. A měsíc, jako naschvál, dnes vůbec nevyšel.

S kručícím žaludkem bezcílně bloumám mezi mlčícími stromy. V místě bez orientačních bodů bych tak mohl pokračovat až do rána. V situacích, které se jeví jako bezvýchodné, se někteří obrací k Všemohoucímu. Naštěstí, myslím si, k těm obráceným také tak trochu náležím. S přeposláním problému na Nejvyšší podatelnu mám velice dobré zkušenosti. Byl bych blázen abych toho i tentokrát nevyužil. Samota, tma a pocit úzkosti zpravidla míří k pokoře. A ta bývá prvním krůčkem ke světlu. Do pěti minut od tiché modlitby jsem u svých věcí. Nevím, jak je to možné, ale na rozdíl od předchozích marných pokusů, jsem k nim došel takřka ideálně přímým směrem.

Půlnoční polévka je výtečná. Kolem rostoucí kopřivy spolu s popínavou „oponkou“ jí dávají zvláštní, kořeněnou chuť. Honí mě mlsná a tak ještě otevírám rybí pepřenky. Pochopitelně netuším, že si tím zbytek putování docela opepřím. Zaléhám kolem druhé nad ránem a stejně toho moc nenaspím. Tichá noc je, až na malé výjimky, v celém lese, ale ani náhodou v mých vnitřních útrobách. Pepřová bomba vykonala své. Občasné komáří návštěvy pocit blaha ještě umocňují. Romantika červnové noci se tedy opět nekoná.

Se svítáním se dostavuje další překvapení. Vůbec jsem totiž nenocoval v divoce nedostupném temném hvozdu, ale na dohled od ostře sledovaných oplocených vodních zdrojů. Vytlačím kolo na panelovou vozovku a dočista nevím, na kterou stranu se dát. Zamířím tedy k vycházejícímu slunci. Osedlávám oře, šlápnu do pedálů a začínám drkotat po betonových dílcích. Co mezera, to značně citelný úder do zatím nenavyklého, zhmožděného pozadí. Operativně měním sedací strany, ale situaci to příliš neřeší. Po dvou kilometrech přijíždím k závoře. Takže pěkně zpátky! Panelová masáž se opakuje. K hledané asfaltové cyklostezce je to dobrá čtvrthodinka pravidelných otřesů. Nečekaná ranní rozcvička je konečně za námi!

Opouštím Litovelské Pomoraví a zvlněnou krajinou mířím k jihu. Na slušných i rozbitých okreskách míjím řepné lány, čadící traktory a udýchané cyklistky s nákupními taškami. Výjimečně se objeví i něco pohledného.Třeba  červené vlčí máky v široširém horizontu zelených obilných lánů.

Netuším, čím si to Dub nad Moravou zasloužil, ale z dobrovolných, a možná i jiných darů  jim tu kdysi vybudovali mohutnou katedrálu. Tyčí se na malém návrší a je vidět do daleka. Což je chvalitebné. Mimo jiné proto, že se mi tu na  bicyklovém tachometru objevily samé dvojky! Takže mám v pedálech přesně dvě stě dvaadvacet kiláků a k tomu ještě dvě stě dvacet metrů.

Před Dubem i za Dubem se mi dost zřetelně ozývá přepepřený žaludek. Navíc nějakým nedopatřením uhýbám z jediné správné cesty. Což se asi mělo stát. Díky nečekané zajížďce narážím na tu nejsprávnější žaludeční medicínu. Třešňovou alej  s dočervena zářícími plody. Láduji se jimi skoro celou hodinu. Světe div se, ale břichabol je od té doby v nenávratnu!

Tovačov se hlásí zdaleka viditelnou zámeckou věží a rozlehlými rybníky. Jejich břehy zdobí bílé květy černého bezu a sympatické keře šípkových růží. Bílé labutě si vyjely na rodinnou plavbu po modré hladině. Úrodná Haná opět ukázala svoji fotogenickou tvář.

Starou cestu k městu vymezuje dubová alej se staletými velikány. Dovede nás až k opěvovanému zámku a sedmdesátimetrové věží. Její omšelá šeď konečně změnila odstín a působí teď daleko přívětivěji. Nemálo zajímavé je taktéž vnitřní nádvoří a nepochybně i celý areál, který patrně ještě čeká na nezbytné vizuální úpravy. Malé hanácké město poblíž soutoku Moravy a Bečvy má své zasloužilé objevení patrně ještě před sebou.

Co jsme objevili už docela dávno, jsou místní štěrkáče. Tak čistou vodu najdeme jen málokde, takže i tentokrát bude jeden z nich patřit mezi velice přívětivé zastávky. Kolem upravených břehů posedává jenom pár rybářů, nad hlavou se usadilo pálící slunce a pode mnou  se vlní průsvitná, dokonale osvěžující tekutina, kterou lze i v tomto případě nasávat přímo z hladiny. V náramné pohodě tu prolenoším celé dnešní odpoledne.

Během dokonale bezstarostného relaxování zapomínám hlídat čas, takže k odjezdu posledního pacifiku z Kojetína mi zbývá  něco přes půl hodiny. Pro mladého borce žádný problém, ale pro netrénovaného stařešinu s bezmála sedmi křížky na krku znamená i směšných dvanáct kilometrů v sedle docela slušné sousto. Trasa navíc vede po neupravené polňačce a aby toho nebylo málo, v jednom místě se mi ještě podaří lehce zabloudit. Poslední hanácké sídlo však dobývám s nejméně desetiminutovým náskokem. Ztrácím  sice něco ze své nadváhy, naproti tomu získávám cenné body k posílení chátrajícího stařeckého sebevědomí.

Na nezbytnou následnou relaxaci mám času nadbytek. Nejdříve čekáme na přípoj v samotném Kojetíně, pak trčíme půlhodinu v Kroměříži a abychom si pobyt v mobilních interiérech Českých drah patřičně vychutnali, Hulín nám nadělí další dvacetiminutové vyčkávání. Ve Valmezu jsem nakonec ještě téhož dne a kupodivu v absolutní pohodě. Cesta na Hanou za  Hanou  se tedy opět nad očekávání vydařila!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------