pondělí 12. března 2018


Ekuvýšlap  na  Medůvku



 
 
 
To nemůže být náhoda! Medonosné včely začínají vylétat z úlů v den, kdy míříme na Medůvku. Nebe je modré a teplota se šplhá k patnácti nad nulou. Ještě před týdnem jsme navlékali rukavice a stahovali čepice přes uši. Tento zázrak se neodehrává poprvé. V případě ekuvýletů nejde o žádnou výjimku. Spíše o nepsané pravidlo.
 

 
 
Na Malé Lhotě se koná velké srocení. Kde jinde než u vztyčeného kříže? Švitorka Jarka, Maminečka představená, shromažďuje svá kuřátka a hned v úvodu jim klade na srdce záležitost, o níž se snadno nemluví. Jeden z našich sourozenců se ocitl ve více než vážné situaci. Ještě vloni s námi šlapal po valašských cestách, zpíval křesťanské písničky a ve společném kruhu odříkával Ježíšovu modlitbu. Teď se pere se záludnou chorobou, která nezná slitování. Na rozdíl od většiny však na to není sám. Kříž, který ční k modré obloze, něco připomíná. Ten, který na něm umíral, vstal znovu k životu. Ať už nastane cokoli, náš brácha má stejnou naději. „Za nové jaro v Kristu vzkříšeném“, tak zní motto dnešního výšlapu. Ani to není náhoda!
 
 
 
 
 
Jednadvacet duší a pes opouští ´dědinu na hoře ležící´ a hřebenovou cestou míří k západu. Dvaadvacátý Dalibor, pro kterého je procházková chůze sprostým slovem, už patrně stepuje u známých pískovců. A to i přesto, že pěšky vyrazil už ze svého meziříčského doupěte. Množina běžných smrtelníků si však užívá líného posunu s výhledem na hostýnské kopce a ladné horizonty Vsetínských vrchů.

 
 
 
 
 

 
Neplatí to však o neobyčejně živé smečce, pocházející převážně z evangelické fary. Caparti brodí posledními zbytky tajícího sněhu, hbitě skáčou přes kaluže a iniciativně prozkoumávají každý skrytý kout. Pokud budou takto pokračovat až do cíle, odhad našlapaných kilometrů se jim přinejmenším zdvojnásobí.

 
 
 
 
 
 
Nejméně jedna třetina účastníků dnes prožívá svoji ekuvýšlapovou premiéru. Z ní patrně nejvíc vyčnívá pohledná a sympatická Lucie. Zmíněná matka tří dětí je totiž vůbec prvním exemplářem, který na takovouto akci dorazil z Apoštolské církve. Zatímco meziříčské ovečky „Tomášova stádce“ zatím úspěšně odolávají, ona sem přichvátala až z mírně odlehlého Vsetína. Věříme, že silně infekční „ekuvirus“ přenese i do svojí církevní ohrádky.
 
 
 
 

Ještě před odbočkou ke skalám stojí nečekané překvapení. Věrná replika větrného mlýna voní novotou. Pozoruhodné stavení však oplývá nezanedbatelným nedostatkem. Jeho rozložité lopatky se netočí. Přitom docela silně pofukuje. Tak trochu to připomíná nepříliš funkčního křesťana. Chodí do kostela, nosí kravatu, platí příslušné poplatky a přitom ční do prostoru nehnutě. I když kolem Duch vane ostošest…
 
 
 

 
Konečně jsme na Medůvce. Ráj vandráků a odvážných horolezců teď oblehla početná družina Kristových učedníků. Někteří způsobně posedávají u vyhaslého ohniště, jiní obezřetně krouží kolem nehybného skalního útvaru. Výjimkou jsou opět už vzpomínaní reprezentanti nejmladší generace. Na dobře míněná varování dříve narozených příliš nedají a kdejaká průrva či kolmá stěna musí být samozřejmě zdolána!
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Lehce odpočatá množina vyzrálejších poutníků se poté přesunuje na nedalekou, sluncem ozářenou paseku. Přestože se Náčelnice her a soutěží, nedostižná teta Iva, dnes účastí jistého ´sletu čarodějnic´(oficiálně konference žen:-), posílá i dnešním přítomným nezapomenutelný pozdrav. Ten první je prostřednictvím SMS. Spočívá v sestavení co největšího počtu smysluplných vět, jejichž slova začínají výše uvedenými písmeny. Během pěti minut dosáhnou obě soupeřící družstva přibližně stejného výsledku, takže se klání nápadně podobá nedávno skončeným presidentským volbám. Některé výtvory jsou pozoruhodné. Např. „Slon mamuta stíhá“, „Silný Miloš slábne“, „Starci mívají souchotiny“, „ Slabá míza sílí“ a jiné podobné perly.

 
 
 
 
 
 

Druhá soutěž je zaměřena na výkonnost obličejového svalstva. Závodník si natáhne gumu přes ústa a jeho úkolem je zmíněnou pružící hmotu v co nejkratším čase přesunout bez pomocí rukou pod bradu. Z pětice přihlášených to zvládají pouze dva. Jak se ukazuje, mají jistou výhodu v tom, že náleží k poněkud barokněji tvarovaným jedincům. Chudina, a anorektici zvlášť, jsou v tomto případě bez šance. Šanci na neobyčejné pobavení však mají všichni přihlížející. Za tento dobrý skutek náleží soutěžícím náramně veliké poděkování.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Přívětivě rozpustilou náladu poté uklidňuje série písní z přítomných ekuvýšlapových zpěvníků. Dvacatero lidských hrdel vedených hned dvěma kytarovými virtuosy nedává v korunách svištícímu blizzardu nejmenší šanci. Ke stále se modrajícímu nebi stoupají melodií obalené prosby, díky a upřímně míněné chvály postávajících, posedávajících i klečících Božích dětí. Vesmírné dálky pro ně nepředstavují ani tu nejmenší překážku.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Zvěstovatelem Dobré zprávy se tentokrát stává nám všem dobře známý Dan. Vnuk pověstného profesora Starého zákona a skalní příznivec takovýchto akcí má po roce šanci opět promluvit v prostředí skal. Vloni časně zjara na Pulčinách, dnes na Medůvce. Otevírá evangelijní texty, v nichž je řeč o semeni. Ne o tom, které padlo na skálu, ale o tom, které přistálo na úrodné půdě. Pokud má vyklíčit a posléze přinést úrodu, nezbývá mu, než zemřít. Smrt je nevyhnutelným předpokladem následného vzkříšení. A každé nové jaro připomínkou této nanejvýš optimistické skutečnosti.
 
 
 
 
 
 
Mluvit o Bohu bývá přínosné, mluvit k Bohu ještě užitečnější. Někteří tak činí v nejhlubším nitru, jiní používají slova. Děkují, oslavují, prosí. Mimo jiné i za toho, který dnes chybí. A pokud se nestane nebetyčný zázrak, na pěšinách tohoto světa se s ním už nepotkáme. Jsou však i cesty, které stoupají vzhůru. Díky novému jaru a Kristu vzkříšenému!
 
 
 
 
 
 
Jenom co dozní slova nejznámější modlitby všech dob, nebe se začne zatahovat. Je třeba zvednout kotvy a pokračovat dál. Kolem cesty se trousí obytné i rekreační chalupy. Mezi nimi louky, lesíky i osamělé stromy. Na jedné straně výhledy k Bystřičce, na druhé k Brňovu i k městu mezi dvěma Bečvami.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Zastavujeme u rozložitého, sympaticky upraveného stavení. „Tak, tady se na přelomu tisíciletí odehrál největší přelom mého života,“ říká pohnutým hlasem Švitorka, Maminečka naše představená. Popisuje drama, které s její konverzí od Temných sil ke Kristu souviselo. Boj byl o to těžší, že se předtím neprozřetelně otevřela některým negativním, byť zdánlivě neškodným praktikám. „Satan se rval o moji duši, šlo tu doslova o život. Ocitla jsem se na samém pokraji sebevraždy. Nebýt nadpřirozeného zásahu, tak tu před vámi nestojím. Náhlá přítomnost  živého Boha v mém srdci však způsobila takovou radost, jakou jsem doposud nikdy neprožila,“ dodává.
 
 
 
 
 
 
 

Vedle stojící manželská dvojice Jarušky a Petra jen souhlasně pokyvuje hlavami. Byli přímými svědky celé Švitorčiny anabáze. Nejen svědky, ale i činorodými aktéry. Nechtěně se tak stali spoluviníky zrození akcí, kterým se říká ekuvýšlapy. Ty má, jak známo, na svědomí právě skloňovaná Maminečka představená. Ze samé radosti shromáždí dohromady všechny napjatě poslouchající poutníky a před stěžejním památníkem své dosavadní životní cesty se s nimi nechává vyfotografovat.
 
 
 
 
 
 
Cesta se začíná svažovat do temného lesa. Petr, dvojctihodný otec dvou svěžích ratolestí, dostává mobilem nepříliš potěšující zvěst. Jeho nezletilý synátor Ondra sešel z cesty a teď neví kudy dál. Švitorka ani vteřinu neváhá, zve k sobě nejbližší kusy roztroušeného stáda a střelhbitě vysílá k výšinám úpěnlivou modlitbu. Petr se pouští do pátrací akce. Netrvá to víc než deset, patnáct minut a zbloudilý beránek je nalezen. Krkolomné klesání k Brňovu tak dostává příjemně medový nádech. Přestože jsme od Medůvky dobré čtyři kilometry daleko.
 

 
 
 
 
 
 
 
 
Kousek od vyvýšené brňovské zastávky dochází k loučení. Věty, které se při něm ozývají, jsou stejné, jako na konci všech minulých putování. Podobně jako nevyslovené pocity vděčnosti, které míří k čím dál temnější obloze. Z nádraží odjíždí vlak a my mu zpovzdálí máváme. Odpovídá nám více než sympatickým zahoukáním. Bereme to jako důstojné zakončení v pořadí už osmého, a jak se zdá, opět mimořádně vydařeného ekuvýšlapu.
 

 
 
 
 
 
Někteří z přeživších účastníků naskakují do přistavených přibližovadel, ostatky statečných si trasu ještě o pár kilometrů prodlužují. Zamíří cyklostezkou k Valmezu a na pár minut zastavují v nejbližší průchozí dědině. Poslední fotografická tečka je příznačná. Mohla by nést název „Jaro s Jarkou v Jarcové“. Vymyslela si ekuvýšlapy, dobře jí tak!!!
 

 
 
 
 
 
(-: amen, amen, amen :-)