Ekuvýšlap
na Medůvku
To nemůže být
náhoda! Medonosné včely začínají vylétat z úlů v den, kdy
míříme na Medůvku. Nebe je modré a teplota se šplhá k patnácti
nad nulou. Ještě před týdnem jsme navlékali rukavice a stahovali
čepice přes uši. Tento zázrak se neodehrává poprvé. V případě
ekuvýletů nejde o žádnou výjimku. Spíše o nepsané pravidlo.
Na Malé Lhotě se
koná velké srocení. Kde jinde než u vztyčeného kříže?
Švitorka Jarka, Maminečka představená, shromažďuje svá kuřátka
a hned v úvodu jim klade na srdce záležitost, o níž se snadno
nemluví. Jeden z našich sourozenců se ocitl ve více než vážné
situaci. Ještě vloni s námi šlapal po valašských cestách,
zpíval křesťanské písničky a ve společném kruhu odříkával
Ježíšovu modlitbu. Teď se pere se záludnou chorobou, která
nezná slitování. Na rozdíl od většiny však na to není sám.
Kříž, který ční k modré obloze, něco připomíná. Ten, který
na něm umíral, vstal znovu k životu. Ať už nastane cokoli, náš
brácha má stejnou naději. „Za nové jaro v Kristu vzkříšeném“,
tak zní motto dnešního výšlapu. Ani to není náhoda!
Jednadvacet duší a
pes opouští ´dědinu na hoře ležící´ a hřebenovou cestou
míří k západu. Dvaadvacátý Dalibor, pro kterého je procházková
chůze sprostým slovem, už patrně stepuje u známých pískovců.
A to i přesto, že pěšky vyrazil už ze svého meziříčského
doupěte. Množina běžných smrtelníků si však užívá líného
posunu s výhledem na hostýnské kopce a ladné horizonty
Vsetínských vrchů.
Neplatí to však o
neobyčejně živé smečce, pocházející převážně z
evangelické fary. Caparti brodí posledními zbytky tajícího
sněhu, hbitě skáčou přes kaluže a iniciativně prozkoumávají
každý skrytý kout. Pokud budou takto pokračovat až do cíle,
odhad našlapaných kilometrů se jim přinejmenším zdvojnásobí.
Nejméně jedna
třetina účastníků dnes prožívá svoji ekuvýšlapovou
premiéru. Z ní patrně nejvíc vyčnívá pohledná a sympatická
Lucie. Zmíněná matka tří dětí je totiž vůbec prvním
exemplářem, který na takovouto akci dorazil z Apoštolské církve.
Zatímco meziříčské ovečky „Tomášova stádce“ zatím
úspěšně odolávají, ona sem přichvátala až z mírně
odlehlého Vsetína. Věříme, že silně infekční „ekuvirus“
přenese i do svojí církevní ohrádky.
Ještě před
odbočkou ke skalám stojí nečekané překvapení. Věrná replika
větrného mlýna voní novotou. Pozoruhodné stavení však oplývá
nezanedbatelným nedostatkem. Jeho rozložité lopatky se netočí.
Přitom docela silně pofukuje. Tak trochu to připomíná nepříliš
funkčního křesťana. Chodí do kostela, nosí kravatu, platí
příslušné poplatky a přitom ční do prostoru nehnutě. I když
kolem Duch vane ostošest…
Konečně jsme na
Medůvce. Ráj vandráků a odvážných horolezců teď oblehla
početná družina Kristových učedníků. Někteří způsobně
posedávají u vyhaslého ohniště, jiní obezřetně krouží
kolem nehybného skalního útvaru. Výjimkou jsou opět už
vzpomínaní reprezentanti nejmladší generace. Na dobře míněná
varování dříve narozených příliš nedají a kdejaká průrva
či kolmá stěna musí být samozřejmě zdolána!
Lehce odpočatá
množina vyzrálejších poutníků se poté přesunuje na nedalekou,
sluncem ozářenou paseku. Přestože se Náčelnice her a soutěží,
nedostižná teta Iva, dnes účastí jistého ´sletu
čarodějnic´(oficiálně konference žen:-), posílá i dnešním
přítomným nezapomenutelný pozdrav. Ten první je prostřednictvím
SMS. Spočívá v sestavení co největšího počtu smysluplných
vět, jejichž slova začínají výše uvedenými písmeny. Během
pěti minut dosáhnou obě soupeřící družstva přibližně
stejného výsledku, takže se klání nápadně podobá nedávno
skončeným presidentským volbám. Některé výtvory jsou
pozoruhodné. Např. „Slon mamuta stíhá“, „Silný Miloš
slábne“, „Starci mívají souchotiny“, „ Slabá míza sílí“
a jiné podobné perly.
Druhá soutěž je
zaměřena na výkonnost obličejového svalstva. Závodník si
natáhne gumu přes ústa a jeho úkolem je zmíněnou pružící
hmotu v co nejkratším čase přesunout bez pomocí rukou pod bradu.
Z pětice přihlášených to zvládají pouze dva. Jak se ukazuje,
mají jistou výhodu v tom, že náleží k poněkud barokněji
tvarovaným jedincům. Chudina, a anorektici zvlášť, jsou v tomto
případě bez šance. Šanci na neobyčejné pobavení však mají všichni přihlížející. Za tento dobrý skutek náleží soutěžícím náramně veliké poděkování.
Přívětivě
rozpustilou náladu poté uklidňuje série písní z přítomných
ekuvýšlapových zpěvníků. Dvacatero lidských hrdel vedených
hned dvěma kytarovými virtuosy nedává v korunách svištícímu
blizzardu nejmenší šanci. Ke stále se modrajícímu nebi
stoupají melodií obalené prosby, díky a upřímně míněné
chvály postávajících, posedávajících i klečících Božích dětí. Vesmírné
dálky pro ně nepředstavují ani tu nejmenší překážku.
Zvěstovatelem Dobré zprávy
se tentokrát stává nám všem dobře známý Dan. Vnuk pověstného
profesora Starého zákona a skalní příznivec takovýchto akcí má
po roce šanci opět promluvit v prostředí skal. Vloni časně
zjara na Pulčinách, dnes na Medůvce. Otevírá evangelijní texty,
v nichž je řeč o semeni. Ne o tom, které padlo na skálu, ale o
tom, které přistálo na úrodné půdě. Pokud má vyklíčit a
posléze přinést úrodu, nezbývá mu, než zemřít. Smrt je
nevyhnutelným předpokladem následného vzkříšení. A každé
nové jaro připomínkou této nanejvýš optimistické skutečnosti.
Mluvit o Bohu bývá přínosné,
mluvit k Bohu ještě užitečnější. Někteří tak činí v
nejhlubším nitru, jiní používají slova. Děkují, oslavují,
prosí. Mimo jiné i za toho, který dnes chybí. A pokud se nestane
nebetyčný zázrak, na pěšinách tohoto světa se s ním už
nepotkáme. Jsou však i cesty, které stoupají vzhůru. Díky
novému jaru a Kristu vzkříšenému!
Jenom co dozní slova
nejznámější modlitby všech dob, nebe se začne zatahovat. Je
třeba zvednout kotvy a pokračovat dál. Kolem cesty se trousí
obytné i rekreační chalupy. Mezi nimi louky, lesíky i osamělé
stromy. Na jedné straně výhledy k Bystřičce, na druhé k Brňovu
i k městu mezi dvěma Bečvami.
Zastavujeme u rozložitého,
sympaticky upraveného stavení. „Tak, tady se na přelomu
tisíciletí odehrál největší přelom mého života,“ říká
pohnutým hlasem Švitorka, Maminečka naše představená. Popisuje
drama, které s její konverzí od Temných sil ke Kristu souviselo.
Boj byl o to těžší, že se předtím neprozřetelně otevřela některým
negativním, byť zdánlivě neškodným praktikám.
„Satan se rval o moji duši, šlo tu doslova o život. Ocitla jsem se
na samém pokraji sebevraždy. Nebýt nadpřirozeného zásahu, tak
tu před vámi nestojím. Náhlá přítomnost živého Boha v mém srdci však
způsobila takovou radost, jakou jsem doposud nikdy neprožila,“
dodává.
Vedle stojící manželská
dvojice Jarušky a Petra jen souhlasně pokyvuje hlavami. Byli
přímými svědky celé Švitorčiny anabáze. Nejen svědky, ale i
činorodými aktéry. Nechtěně se tak stali spoluviníky zrození
akcí, kterým se říká ekuvýšlapy. Ty má, jak známo, na
svědomí právě skloňovaná Maminečka představená. Ze samé radosti shromáždí dohromady všechny napjatě poslouchající poutníky a před stěžejním památníkem své dosavadní životní cesty se s nimi nechává vyfotografovat.
Cesta se začíná svažovat
do temného lesa. Petr, dvojctihodný otec dvou svěžích ratolestí,
dostává mobilem nepříliš potěšující zvěst. Jeho nezletilý
synátor Ondra sešel z cesty a teď neví kudy dál. Švitorka ani
vteřinu neváhá, zve k sobě nejbližší kusy roztroušeného
stáda a střelhbitě vysílá k výšinám úpěnlivou modlitbu.
Petr se pouští do pátrací akce. Netrvá to víc než deset,
patnáct minut a zbloudilý beránek je nalezen. Krkolomné klesání
k Brňovu tak dostává příjemně medový nádech. Přestože jsme
od Medůvky dobré čtyři kilometry daleko.
Kousek od vyvýšené
brňovské zastávky dochází k loučení. Věty, které se při
něm ozývají, jsou stejné, jako na konci všech minulých
putování. Podobně jako nevyslovené pocity vděčnosti, které
míří k čím dál temnější obloze. Z nádraží odjíždí vlak
a my mu zpovzdálí máváme. Odpovídá nám více než sympatickým
zahoukáním. Bereme to jako důstojné zakončení v pořadí už
osmého, a jak se zdá, opět mimořádně vydařeného ekuvýšlapu.
Někteří z přeživších
účastníků naskakují do přistavených přibližovadel, ostatky
statečných si trasu ještě o pár kilometrů prodlužují. Zamíří
cyklostezkou k Valmezu a na pár minut zastavují v nejbližší
průchozí dědině. Poslední fotografická tečka je příznačná.
Mohla by nést název „Jaro s Jarkou v Jarcové“. Vymyslela si ekuvýšlapy, dobře jí tak!!!
(-: amen, amen, amen :-)