„BOJE“ V BOSNĚ

srpen 1996

čtvrtstoletí Adry Valmez, část pátá
 

1995 – 2020
 

 

 

Ne, skutečně se nejedná o obnovení bojů v Bosně, které tu před nějakým půl rokem snad definitivně skončily. Slovo „boje“ totiž v tamním jazyce znamená „barvy“. Vezeme jich pár tun, ale to bychom velice předbíhali. Začneme tedy od Adama, tedy, vlastně, od Bedřicha.
 

Neustále skloňovaný Bedřich Jetelina totiž stojí i za touto letní aktivitou. Pastýř valašských adventistických stád někdy v zimě roku 1996 náhodou narazí na nesmírně zajímavé zvěsti o brigádnické akci slovenských křesťanských dobrovolníků pomáhajících ekonomicky zbídačené Ukrajině. Je tím přenáramně nažhaven a kudy chodí, tudy roznáší novinu, že Valaši musí své východnější sousedy rozhodně následovat. S přicházejícím jarem však jeho původní nadšení mizí jak tající sníh, a přestože se otepluje, projekt „Ukrajina“ je uložen k ledu. Z vedení Adry se navíc dovídáme, že jsou na světě i jiné lokality, kterým se nedostává pomoci. Například válkou totálně poničená Bosna. Kdosi z nás na to reaguje nezávaznou poznámkou, že když to náhodou vyjde, mohli bychom o té Bosně možná začít reálně uvažovat. Čímž naše aktivity v dané záležitosti víceméně končí.
 

 

Někdy v polovině července poznáváme z Radiožurnálu důvěrně známý hlas. Ruda Reitz právě do éteru vysílá zprávu, že jednou z akcí české Adry má být také pomoc Valachů při renovaci zdevastovaných sarajevských obydlí. Zalapáme po dechu a okamžitě nám dochází, že teď se už z nastíněného prostoru prostě vycouvat nedá. Takže, jedeme na to! Samozřejmě, jak Ruda s oblibou říkává, s Boží pomocí…

 

 

Nejdříve je třeba vymyslet název projektu. Někoho napadá „Barvy pro Sarajevo“. Hned poté se musí sehnat patřičné nářadí a materiál. Vždycky pohotové Aleně Rusové pošleme dlouhý seznam firem, které by v daném případě mohly pomoci. V domovském Valmezu mimo jiných například oslovíme Velkosklad Drogerie na Hranické ulici nebo Dřevařské závody u Bečvy. Obě jmenované firmy nám vyjdou překvapivě vstříc. Dřevaři narychlo spíchnou několik malířských žebříků a drogisté darují nátěrové hmoty a čistící prostředky. Alena také nelení a během týdne máme na stole příslib materiálních darů v hodnotě bezmála 120 tisíc českých korun. Největší podíl na tom má firma Chemolak Moravia ze Štípy od Zlína. Svoji nemalou úlohu při tom hraje skutečnost, že manželka majitele zmíněné firmy je praktikující křesťankou, která je členkou stejného sborového společenství jako vzpomínaná Alena Rusová.

 

 

Den před plánovaným odjezdem do Bosny stojí před malenovickou modlitebnou Adventistické církve jeden ze tří kamionů, které mají do válkou sužované země namířeno. Je to souprava Jendy Lauterbacha, která kromě spanilých balkánských cest poznala také slasti humanitárních výprav do zemí zkrachovaného Sovětského svazu, mimo jiné i do totálně zničeného Čečenska. Dnes se v jeho nákladovém prostoru postupně zabydlují asi dvě a půl tuny barev, nářadí a čistících prostředků. Přibývá také asi sto dvacet zrenovovaných školních lavic a dvojnásobek židlí. Kromě toho kamion s přívěsem poveze také spoustu stavebního materiálu na opravy poničených budov a stavbu zbrusu nového domu pro uprchlíky.

 

 

 

Všechny zmíněné komodity doplní ještě další dva kamiony přepravující 50 tun potravin, hygienické potřeby, ošacení a také další konstrukční materiály. Pomoc míří do země, kde během posledních tří let zuřila válka a kde na nějaké nutné stavební úpravy, natož malování, nebylo ani pomyšlení. Například v obklíčeném Sarajevu nešla během celé doby obléhání elektřina, plyn, nefungovalo centrální vytápění a lidé si chodili pro vodu kilometry daleko. V kraji se tísní desítky tisíc uprchlíků a aktuální nezaměstnanost převyšuje devadesát procent. Přitom takové vymalování běžného bytu přijde na 500 až 600 marek. Adra, a především ta česká, patří mezi nejrespektovanější poskytovatele humanitární pomoci. V květnu roku 1993 byla například vyhlášena jako vůbec nejlépe fungující dobročinnou společností v celé Bosně a Hercegovině.
 

 

 

Máme tady smluvené srpnové datum a ve zlínských Malenovicích se u známého modrého Lauterbachovic mikrobusu houfuje osmičlenná skupina narychlo posbíraných dobrodruhů. Vedle valašského sexteta v podobě Adély, Markéty, Patra, Tomáše, Čmeláka a mojí maličkosti se do jeho interiéru ještě nasouká napajedelský dlouhán Martin a brněnská subtilní kráska Kateřina. V dobrém rozmaru zamíříme ke slovensko-maďarským hranicím. Jedeme tak trochu do neznáma a v kostech cítím nemalé chvění. Aby toho nebylo málo, někde v zadní části hlavy nahmatám nápadný výrůstek. Pokud by mi začaly rašit rohy, byla by to bezesporu ta lepší varianta. Svěřuji to, jakož i celou začínající štrapáci, té úplně Nejvyšší podatelně. Pokouším se věřit tomu, že si s tím už nějak poradí.

 

 

 

Na maďarské čáře doženeme konvoj tří kamionů s přívěsy a další mikrobus. Cestuje v něm parta mladých, kterou budeme mít čest v příštích dnech docela dobře poznat. A která nějaký ten pátek ještě v Bosně zůstane. Nezvyklá je tentokrát i osádka dvou náklaďáků. Ruda i Jenda si na humanitární cestu přibalili své milované polovičky. Rudova Helena se na takovouto pouť vydává úplně poprvé. Zatím vždycky jenom seděla doma a s napětím čekala, zda se její choť vrátí či nevrátí…
 

 

 

Za jeden a půl dne od startu jsme konečně na bosenské hranici. Tvoří ji jen pár buněk v totální pustině. Z chorvatské strany, tedy z našeho směru, se k ní táhne předlouhá šňůra kamionů. Adéla vytasí čerstvě vonící valašské buchty a nabízí je uniformovanému policajtovi.“Sama sem jich pékla,“ dodá v rodné valašštině a s bezelstným úsměvem dává neohroženému hlídači jedné z nejostřeji střežených hranic Evropy přivonět. Tomu okamžitě zajiskří oči a bez váhání se pustí do valašského pečiva. Díky tomu mají naše tři kamiony zajištěn přednostní průjezd k pohraniční kontrole.

 

Pomalu se stmívá, na opuštěný kraj padá smutná mlha a začíná mrholit. Odbavení nákladu i v lepším případě nějakou tu hodinku potrvá. Naše dívky proto naaranžují na igelitem pokryté zemi slavnostní tabuli. Jeden z nejrespektovanějších českých dopravců humanitární pomoci, Jan Lauterbach, má totiž právě dnes 46 roků! Samozřejmě nesmí chybět ani nezbytné „hobla“. Nejsilnější čtveřice popadne brněnského Honzu za veškeré končetiny a šestačtyřicetkrát jeho tělo vymrští do výšky. Přihlížející ozbrojenci, dohlížející na pohraniční pořádek, se tváří značně podrážděně. Patrně nechápou, že v tomto případě opravdu nejde o lynčování. Vytasíme kytaru a přidáme pár moravských lidovek. Hudba dělá divy. Za oknem sedící mladá úřednice se začne v rytmu natřásat. Jejímu podmračenému nadřízenému se to však ani trochu nelíbí. Nařídí nám okamžitě opustit hraniční zónu a pokračovat někam do vnitrozemí.

 

 

 

Posunujeme se tedy kousek za čáru. Kamiony se hýbou až někdy před půlnocí. Až na ten Honzův. Dnešní jubilant dostal nečekaný dárek. Bude muset čekat až do zítřejšího dopoledne na příjezd specialistky, která posoudí, zda prkna, která veze na korbě, nejsou náhodou nějak závadná.

 

 

 

 

Jsme tedy na bosenském území, které kontrolují Srbové. Tak zvaná Republika srbská je doslova a do písmene republikou v republice. Má svoji vládu i s hlavním městem a od muslimské části ji odděluje nikým nespravované území nikoho. Právě sem se v půlnoční tmě pomalu blížíme. Městečka i vesnice působí strašidelně. Většina domů je poničená či opuštěná, někde hoří v oknech svíčky. Před zónou separace se náš nejvyšší náčelník ptá službu konajícího policisty na možnost průjezdu. „Jeďte rychle a nikde nezastavujte“, odpovídá věci znalý strážce pořádku. Vážný hlas Rudy z vysílačky je přímo úměrný vážnosti situace. Říká něco v tom smyslu, že ti, co věří na modlení, jsou teď ve výhodě. Ví, o čem mluví. Právě tyto úseky bývají nejrizikovější. Příštích dvacet kilometrů jedeme horskou krajinou. Všude je naprostá tma. Právě tady se dělá Katce špatně. Začíná zvracet. Zastavujeme a hlásíme to vysílačkou Rudovi. Ten pohotově odpovídá: „Okamžitě naskočte do auta a odjeďte. Katka ať zvrací do sáčku!“ Poslechneme a rychle doháníme temnotou se řítící kamiony. Po dlouhých deseti minutách je máme konečně na dohled.

 

 

 

Je právě hodina po půlnoci, když zastavujeme na malém odpočívadle. Dívky a řidiči zůstávají v kabinách, zbytek světa zaléhá do spacáků do skuliny mezi našim fordem a kamiony. Nevybrali jsme si zrovna nejpohodovější místo. Připadá nám, jako bychom měli hlavy v pisoárech. Ještě ani nestačíme usnout, a k nocležišti se přižene nějaké auto. Vyskakují z něho bosenští policisté. Baterkou nasvěcují nehybné mumie. Někdo z nás je posílá za Rudou. Jsme prý stále ještě v zóně separace, takže tu není ani trochu bezpečno. Máme neprodleně zalézt do aut a poslušně je následovat. Dovedou nás prý na méně rizikové místo. Zastavujeme až na první osvětlené lokalitě. Je to náměstí ve městě Jajce, kde už parkuje několik kamionů. Zalézáme pod návěs a pozorujeme okolí. Připadáme si jako mezi kulisami z válečného filmu. Nejméně polovina domů je pobořena. Noc je klidná a až zlověstně tichá…

 

 

Vstáváme ještě za šera. Šoféři se usadí ke svým kormidlům a bez jakéhokoliv zdržování vyráží liduprázdnými poničenými ulicemi dál. Pomalu se rozednívá. Začínáme serpentinami stoupat do hor. Následujeme naše náklaďáky a rozhlížíme se po krajině. Roztroušené domy jsou až na malé výjimky zničené. Po dvou a půl hodinách jízdy nejednou Ruda nečekaně zastavuje. Vystoupí z kabiny a míří k našemu mikrobusu. „Jede s vámi Helena?“, ptá se překvapivě. „ Není, jede přece s tebou, ne?“, odpovídáme. „Právě, že nejede!“, odvětí Ruda a my dost dobře nevíme, co si o tom myslet.

 

 

Rozebíráme situaci. Ruda říká, že si celé dvě a půl hodiny jízdy myslel, že jeho milovaná choť spokojeně pospává za jeho zády. Když odhrnul závěs, aby ji konečně probudil, ztrnul hrůzou. Helena nikde! A když zjistil, že není ani v žádné jiné kabině, ustala veškerá legrace. Logicky usuzujeme, že nějakým nedopatřením musela zůstat v onom hrůzně vyhlížejícím městečku Jaice! Tak, to tu ještě nebylo! Náčelník bere svoji manželku poprvé do Bosny a pak ji zapomene mezi Muslimy. Bez pasu, bez peněz, jen tak, v teplácích…

 

 

 

Náš mikrobus dostává nanejvýš čestný úkol. Zatímco budou kamiony pokračovat dál, my musíme všemi dostupnými prostředky Helenu vypátrat a pokud možno v pořádku pak odevzdat jejímu truchlícímu partnerovi. Takže, zpátky do polorozbořeného Jaice! Je to odsud nejméně devadesát kilometrů a navíc za devatero horami. Bude tam? Nebude??
 

 

 

Byla tam! Čtyři hodiny bloumala mezi ruinami a věřila ve spásu. Nacházíme ji sedící na zídce u silnice a k našemu překvapení, docela klidnou. Vypadá to, že ji nic nepřekvapí, dokonce, že je na podobná story zvyklá. Zkrátka a dobře si ráno, ještě za šera, odskočila tiše z kabiny a než se stačila vrátit, konvoj byl pryč…

 

 

 

Znovu stoupáme do hor. Zastavujeme v místě s dalekým výhledem do kraje. Všude jsou k vidění moderní zříceniny rodinných domů způsobené nedávnou válkou. Jsme tu v tuto chvíli úplně sami. Martin vytahuje velkou kameru, staví ji na stativ a začíná snímat malebnou přírodu v přímém kontrastu s následky přízemní lidské nenávisti. Najednou se k nám blíží velká autocisterna. Její řidič si všimne kamery a začne přímo zběsile troubit. Když je na naší úrovni, ještě zuřivěji nadává, šermuje rukama a v jeho cholerickém monologu se až příliš často objevuje slovo „policie“. Je to jasné, porušili jsme přísný záznam dokumentování válečných stop a je jen otázkou času, kdy nás nějaký uniformovaný nadšenec požene k zodpovědnosti. Proklatě rychle balíme nádobíčko a jedeme směrem, kudy mířila cisterna. Dojíždíme ji v táhlém horském klesání. Vyhazujeme blinkr a snažíme se předjíždět. Nažhavený řidič však stáčí řízení prudce doleva. Jen tak tak nedochází ke střetu či vytlačení forda ze silnice. To se opakuje nejméně dvakrát. Je jasné, že se nám předjet nepodaří. Poslušně následujeme uvědomělého vlastence ve stopách jeho náklaďáku, až společně dojedeme k policejní stanici. Šofér cisterny barvitě líčí rameni zákona náš smrtelný hřích a poté nás s vítězoslavným úsměvem předává do jeho spárů. Policajt zkontroluje pas našeho řidiče Čmeláka, na nic se neptá a s přáním šťastné cesty nás pustí na svobodu. Když to vidí přihlížející cisterňák, nechápe ještě víc než my a zcela zřetelně skřípe svými vyceněnými tesáky. Co všechno se skrývá za nečekaným udělením milosti, dodnes nechápeme. Možná nápis Adra na kapotě mikrobusu, možná něco, či spíš Někdo nad námi…

 

 

 

Blížíme se k městečku, které se po několik příštích let stane pro mnohé z nás osudným. Jmenuje se Tešanj a leží jen kousek od hranice s tzv. Republikou srbskou. Právě tady probíhaly nelítostné boje, do nichž se zapojily i tanky. Dva z těch, které zrovna neuspěly, stojí poničené poblíž strategické křižovatky na Sarajevo. Kromě rezivějícího šrotu nás kousek opodál vítá i něco mnohem milejšího. Volně pobíhající kůň, který se ke Katčině nemalé hrůze snaží vecpat na její místo v přední části kabiny.

 

 

 

 

 

U provizorního skladu Adry se setkáváme s našimi kamiony. Helenu nacpeme pod sedadlo a takticky zakryjeme dekou. „ Tak, co, vezete ji?“, táže se zvědavě Ruda. „Ne, nevezeme, stopla si prý Iforáky, vzali ji do obrněného transportéru. Ještě tu není?“, odpovídáme pohotově. Helena to nevydrží a nejednou vystrčí hlavu z pod deky…

 

 

 

Na místo dorazil i zpožděný Jenda se svým „Modrým mezkem“, jak s úsměvem přezdívá svojí věrné liazce. Pouštíme se do práce. Našima rukama postupně projde obsah tří plně naložených kamionů s přívěsy. Má ho být kolem 50 tun. Příštího roku tu má totiž česká Adry uskutečňovat jeden z projektů naší vlády na pomoc uprchlíkům v hodnotě 15 milionů korun. Realizací jsou pověřeni čtyři mladí lidé. Jejich průměrný věk je něco přes dvacet a přichvátali souběžně s celou výpravou ve svém zeleném mikrobusu.

 

 

 

 

Další den je volno, protože přišla sobota. Údolím řeky Bosny míříme do Sarajeva. Přivítání působí otřesně. Předměstí je totálně rozmlácené. Míjíme opevněná stanoviště mezinárodních sil IFOR a všude potkáváme jejich bíle natřená vojenská vozidla. Fasády domů jsou vyzdobeny jizvami po kulkách a střepinách, na asfaltu stopy po granátech. Většina oken má místo skla fólie, na balkonech a mezi činžáky se pěstuje zelenina. Přijeli jsme do města, které se během posledních čtyř let pravidelně objevovalo na titulních stránkách všech světových novin. Trochu smutný primát…

 

 

 

 

Adra je adventistická organizace, takže jdeme na bohoslužbu do adventistické modlitebny. Nebýt děr na fasádě a fólií v oknech, byla by docela podobná těm našim, tuzemským. Před válkou se zde scházívalo kolem 40 účastníků, většinou Srbů. Obléhání města a s tím spojené těžkosti zvýšily stav návštěvnosti na 120 lidí. Víc se tu prostě nevešlo. Bohoslužba se musela opakovat odpoledne, dokonce i v neděli. A to přesto, že z protějšího svahu byla pravidelně ostřelována srbskými „četníky“. Jenom co válka skončila, vrátila se návštěvnost k původnímu počtu. Potvrzuje se tím dávno známý fakt, že Pána Boha vyhledávají lidé až v době, kdy jim teče do bot. Jakmile téct přestane, pouštějí ho zase k vodě…

 

 

 

 

 

 

 

Ruda, tedy všemi respektovaný ředitel české Adry, je buď šíleně věřící člověk nebo dobrodruh. Dost možná, že obojí. Po skončení bohoslužby nás seznámí s některými členy zdejšího společenství, doporučí, ať se s nimi domluvíme na formě pomoci, a ve velké víře, že jsme patřičně akceschopní, ponechá záležitost dalšímu osudu. Okamžitě se na nás vrhá několik členů se svými požadavky či přáními. Jak jsme byli od náčelníka poučeni, přednost máme dávat těm, kteří v době války prostřednictvím Adry pomáhali ostatním Sarajevanům. Aniž bychom znali situaci a jejich řeč, nezbývá než se domlouvat na nezbytném harmonogramu. Jak to tak vypadá, čeká nás docela slušné dobrodružství.

 

 

 

 

 

 

 

 Ubytujeme se v suterénu církevní budovy a večer vyrážíme do ulic. K našemu nemalému překvapení je plné pěkně oblečených mladých lidí. Kromě poničených budov vůbec nic nenasvědčuje tomu, že tu ještě před půl rokem dopadaly granáty a civilisté byli zabíjení ukrytými ostřelovači. Trochu to nechápeme. Ale jenom do chvíle, než nám místní lidé sdělí, že po čtyřletém utrpení si konečně chtějí trochu užít. Diskotéky burácejí dlouho do noci, ale nepotkáváme jediného opilce. Není za co a vlastně není ani proč. Jsme zkrátka tak trochu v muslimském světě…

 

 

 

 

Ráno míříme do skladu místní Adry. To místo znal za války úplně každý Sarajevan. Česká adventistická humanitárka tu dovážela pomoc i v době nejprudších bojů. Jako jediná dobročinná společnost například pravidelně vozila balíky s potravinami a jinými nejnutnějšími věcmi denní potřeby od příbuzných, kteří uprchli před válkou do České republiky. Samozřejmě tajně, pod rouškou tmy a se zhasnutými světly. Jedinou spojnicí byla buldozerem prohrnutá cesta přes horu Igman. Řidiči se vraceli s prostřílenými plachtami a jedenkrát to jeden z nich schytal i do nohy. „Nebýt Adry, tak bych nepřežil“, říká pan Polomík, rodák z Valašska, který tu žije už přes třicet let. „Tady byl takový hlad, že zrnko hrachu byla pro nás vzácnost. Pokud se někam zakutálelo, hledali jsme jej jako dukáty. Nešla elektřina, nešel plyn, nešlo nic. Na vodu jsme stáli ve frontě až patnáct hodin. Padaly granáty, lidé se rozprchli, za chvilku zase stáli ve frontě. Vody je potřeba. Já jsem zhubl o sedmadvacet, manželka o pětadvacet kilo. Bylo to strašné, to se popsat jednoduše nedá“, říká doslova.

 

 

 

 

 

V adráckém skladu postupně mizí darované barvy a nářadí v hodnotě nějakých 120 tisíc českých korun. Nafasujeme vše, co je aktuálně potřeba a Čmelák nás mikrobusem rozváží do jednotlivých bytů. Markéta s Tomem jdou natírat okna k paní Jeleně. Ta je doktorkou medicíny. Celou válku makala od rána do noci a nedostávala žádný plat. Bydlí hned vedle tržnice, kde granát zmasakroval více než stovku lidí. Jako lékařka byla samozřejmě u toho. Trochu nám přibližuje bojovou situaci. Slova hrozné, příšerné se nám v porovnáním s tím, co se tady odehrávalo, zdají až příliš málo výstižná. Jelena vytahuje schovanou kulku, která okenním rámem vnikla dovnitř a prolétla jí přes vlasy. V pytlíku má zbytky munice, jež během války přistála v jejím bytě. Takovou sbírku tu prý vlastní kdekdo…

 

 

 

 

 

 

Zbytek naší výpravy se stěhuje do bytu Tanji. Bydlí se svou matku v paneláku v těsném sousedství první linie. Malujeme v jejich koupelně a všimneme si průstřelu automatické pračky. „ Ta kulka letěla těsně vedle mne a vedle hlavy mé matky“, říká Tanja. Její maminka nás vede k oknu. Ukazuje místo, kde měli během války záhonek. Obdělávaly ho kuchyňským nádobím a většinou potmě. Dovídáme se, že k mnoha lidem se humanitární pomoc v podobě pěti až sedmi dekagramů potravin na osobu a den vůbec nedostala a tak si připravovali jídlo z kopřiv či obyčejné trávy. Když bylo úplně nejhůř, nacpali prý do žaludku aspoň trochu hlíny. V civilizované Evropě, na konci dvacátého století...

 

 

 

 

 

 

Jen kousek od stadionu, kde to vlastně všecko začalo, stojí dům děravý jak řešeto. Průstřely tankovými granáty způsobily díry o průměru jednoho metru. Všichni obyvatelé odešli, zůstala jen Tijana, její matka a babička. Přežily, protože bydlely mezi dřívím ve sklepě. Malujeme u nich dvě narychlo opravené místnosti. Díry po granátech přijdou na řadu až později. Všechny tři dámy jsou nám přenáramně vděčné. A až neskutečně veselé. A to přesto, že vzpomínky na několikakilometrové cesty pro vodu přes ostřelované město a výbuchy granátů, jež dopadaly na jejich dům, ještě zdaleka nevybledly. Právě schopnost udržet si humor i v těch nejvypjatějších situacích, jim prý pomohl přežít celé čtyři roky té neskutečné hrůzy. Samozřejmě, kromě permanentního spoléhání se na ochranu Nejvyššího.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Předměstí Dobrinja, to je vlastně bývalá olympijská vesnice nedaleko pověstného sarajevského letiště. Dnes tu jsou zákopy, barikády a hřbitůvky mezi záhony zeleniny. Paní Mira a její muž, který je inženýrem, vlastnili před válkou auto, dva byty, chatu, pozemek u Jadranu a přepychovou jachtu. Teď jsou navýsost spokojeni, když jim pomáháme vymalovat příšerně zdevastovaný byt, jediné, co jim zbylo. Je úplně černý od kouře a stěny přímo vynikají výzdobou po přistálých kulkách a granátech. Tento příbytek totiž sloužil jako velitelské stanoviště jedné z bojujících stran. Válečná linie vedla přímo středem tohoto sídliště.
 

 

 

 

 

 

 

Poslední sarajevskou pracovní štací, je suterénní byt náramně dobrosrdečné starší paní, které tu neřeknou jinak než teta Beba. Její muž zemřel doma během obléhání a teď leží pochovaný v mělkém hrobě jen kousek od jejich paneláku. Vykopání jámy i vlastní uložení těla muselo být provedeno velice rychle a navíc v noci. „Střílelo se tu pořád a úplně po všem“, říká teta Beba rozechvělým hlasem. Její syn je dosud nezvěstný. Samozřejmě díky tomu, že se snažil bránit svoje rodné město. Během malování bytu se tu narychlo zastaví i její bodrá dcera v maskáčích. Už na první pohled z ní musel mít strach jakkoliv chrabrý nepřítel. Díky svým schopnostem a nemalé odvaze se dostala až do štábu bosenské armády. Dostáváme od ní na památku stylizovaného bosenského bojovníka. Ten se až do konce této mise stane našim všudypřítomným maskotem.

 

 

 

 

 

 

 

Sama teta Beba také nestála během války stranou. Ve svém nepříliš prostorném sklepním příbytku zřídila během bojů provizorní školu. Z okolních domů se děti plížily zákopy a mezi barikádami. Dovnitř se musely nasoukat sklepními okénky. Cokoliv se pohnulo, bylo terčem neustále akčních, všudypřítomných ostřelovačů.

 

 

 

 

Všichni jmenovaní lidé, u kterých během tohoto týdne makáme, jsou členy místního nevelkého adventistického společenství. Svoje křesťanství za války nedokazovali ani tak nějakými svatými frázemi, jako spíš konkrétními činy. Prakticky všichni byli zapojeni do aktivit místní Adry. Ta tady mimo jiné fungovala jako pošta, protože státní instituce k tomu zřízená se už na začátku konfliktu prakticky rozpadla. Jenom do této činnosti se zapojilo asi sedmadvacet adráků. Čtyři roky roznášeli během ostřelování na jednotlivé adresy balíky a jiné zásilky dopravené sem řidiči českých kamionů. Dva „pošťáci“ na to doplatili svým životem…
 

 

 

Při malířsko-natěračském zápolení v jednom z poničených bytů máme puštěné místní radio. Najednou slyšíme češtinu. Poznáváme, že je to Ruda. Někdo s ním dělá právě interview. Mezi jiným českobosensky říká, že v Sarajevu zrovna pomáhá s renovací bytů i skupina mladých z Valašského Meziříčí a jiných moravských měst. Je to docela milé uslyšet o sobě v zahraničním rozhlase.

 

 

 

 

 

 

 

Poněkud nemilé je však zjištění po příchodu z práce. Do suterénu adventistické církevní budovy, kde jsme ubytováni, se vloupala parta pobertů. Jeden z nich, malý a patřičně snědý klučina, který se vydával za dítě ulice, k nám pravidelně docházel v čase naší společné večeře. Vždycky jsme jej pohostili a v den, o kterém tvrdil, že má zrovna narozeniny, byl obdarován improvizovaným dortem a dalšími dárky. Vcelku mazaně se seznámil se situací a v době naší pracovní nepřítomnosti sem i se svými vykutálenými kamarády vnikl jedním z bočních sklepních okének. Stejně jako všechna jiná bylo totiž „zaskleno“ jen speciální silnovrstvou fólií. Každopádně se musím rozloučit se svojí milovanou zrcadlovkou značky Praktica a Čmelák s docela drahým spacákem. Ostatní přišli o holící strojky, boty, tašky, rádio a všichni dohromady o veškeré zásoby potravin. „Humanitární samoobsluha“ vyšla na nejméně deset tisíc českých korun. V těchto dobách se jedná o docela slušnou částku. Jsme ale v Sarajevu a tady jsou škody nevyčíslitelné. Snažíme se nad tím mávnout rukou. Protože, jak se zpívá v jedné písničce, „dokud ještě žijem´, je všechno OK“. Aby toho nebylo málo, někde s kopců se ozývá střelba. Jsme docela klidní. Zdá se, že si už zvykáme...

 

 

 

 

 

Při cestách do práce a z práce se tu a tam zastavíme ve městě. Je to k neuvěření, že se právě tady nedávno konala zimní olympiáda. Jeden z olympijských stadionů se díky válce proměnil ve hřbitov. Ty běžné samozřejmě ani zdaleka nestačily. Výstavní výškové budovy, mezi jinými i proslavený Holiday Inn, který byl prakticky po celou válku baštou novinářů, všechno nese větší či menší stopy minulých čtyř let. Kdysi multikulturní město, kde před tím bez problémů vedle sebe žili příslušníci skoro všech světových náboženství, se díky uměle vyvolanému konfliktu během chvilky proměnilo v Armagedon. Z historicky nesmírně cenné sarajevské knihovny, stejně jako z Muzea olympijských her zůstaly jen obvodové zdi…
 

 

 

 

 

 

 

Jedna z našich podvečerních vyjížděk míří k zóně srbského vlivu. Právě odtud byla odpalována většina granátových sprch, která pak dopadala mezi nešťastné bezbranné civilisty. Dnes je z dobře opevněných pozic jen hromada trosek. Zasloužili se o to až Američané, kteří na rozdíl od přešlapujících bezzubých Evropanů bouchli do stolu a neúprosné zastánce jednotné Jugoslávie jednoduše vybombardovali. Až do návštěvy Bosny jsem patřil k zapřísáhlým pacifistům. Teď moje teorie dostala jisté trhliny. Nebýt „amíků“, tak se tady válčí dodnes. Na druhou stranu se mé přesvědčení upevnilo v tom, že konečné vyřešení globálních problémů je mimo lidské síly. Tak jak o tom do éteru hlásá nedávno zřízená křesťanská rozhlasová stanice, jejíž studio je o dvě patra výš než leží naše dočasné sklepní útočiště. Jmenuje se Glas nade, chcete-li, Hlas naděje.

 

 

 

 

 

 

Po týdnu práce, zajímavých rozhovorů a docela nevšedních zážitků se musíme s hlavním městem Bosny a Hercegoviny rozloučit. Po proudu řeky zase klesáme k Tešanji. Připojujeme se k Patrikovi a jeho partě, která tu má, jak už bylo řečeno, realizovat vládní projekt na pomoc uprchlíkům. Nacházíme se totiž v oblasti s jejich největší koncentrací. Na území ne větším než naše Meziříčsko se jich během války natěsnalo přes 90 tisíc. Dnes je jich tu jenom 15 tisíc, ale i tak tvoří celou jednu třetinu zdejšího obyvatelstva.
 

 

 

 

Ubytování tentokrát nacházíme v rodinném domku jednoho z nedávných obránců města. Dnes pracuje na „opčině“, jak se tady přezdívá radnici,  je členem docela podařené party místních radních a v knihovně má takřka výhradně vojenskou literaturu. Jeden z titulů se například jmenuje "Příručka záškodníka". Pánové radní, kteří se teprve nedávno převlekli z maskáčů, nám dávají všemožně najevo, že jsme tady vítáni a že si naší snahy přenesmírně považují. Může za to především Ruda a jeho "válečné" aktivity. Česká Adra se tady díky tomu těší té nejvyšší možné úctě.

 

 

 

Zatímco v Sarajevu jsme dostali na starost zdevastované byty aktivních adráků, v Tešanji to budou školy. Ale ne ty v pravém slova smyslu. Ty jednoduše na aktuální počet žáků nestačí. Na centra základního vzdělávání se proto převtělují někdejší kulturáky, nákupní střediska a další využitelné budovy. Všechny bez rozdílu jsou v naprosto žalostném stavu. Jak to tak vypadá, bude o zábavu opět postaráno.
 

Zatímco jsme makali v hlavním městě, stačil se Ruda do Bosny vrátit s další várkou nákladu. A zdaleka nejen s ní. Kolonu tentokrát doplňoval plně obsazený forman s početnou adoptivní rodinou keramičky Marty z Olomouce a také poněkud rustikální dacia Oty Sittka, který ještě přibalil jednu z nejviditelnějších postav současné Adry, Alenu Rusovou se synem Václavem, a také našeho dobře známého fotoreportéra Juru Kopáče. Zatímco Otova posádka zamíří k chorvatské Korčule, ostatní se na místě zapojí do nejrůznějších aktuálních dobročinných aktivit.

 

Štafle, štětky, válečky a barvy se stěhují do budoucích učeben. A také spousta sádry, která má na tomto bitevním poli asi největší prioritu. Bez ní si zamaskování děr po kulkách a střepinách nejde ani představit. Mohl by o tom vyprávět Petr Kimler, který si po zásluze vysluhuje balkánsky znějící přezdívku Péťa Tmelič. Nevěnuje se příštích bezmála deset dnů ničemu jinému než zapravování větších či menších otvorů a jejich následnému tmelení.


 

 

 

 

 

Samozřejmě, nejenom prací živ je člověk, zvláště pokud je ještě mladý. Martin, syn Jendy Lauterbacha, který je členem už zmiňované čtyřčlenné realizační party, nás málem dožene k nečekanému průšvihu. Před námi opravovanou školou se dá do řeči se skupinou místních dívek. Jsou samozřejmě v muslimském odění a s šátky na hlavě. Jedna ze zdejších krasavic dovádí víc než je na muslimku zdrávo, což inspiruje Martina k bližšímu kontaktu. Lapí dívenku za rameno s cílem pořídit společnou fotografii. Přitom jí sjede z hlavy nepostradatelný šátek. Což se nemělo stát! Všimne si toho řidič autobusu a nenapadne jej nic lepšího než to nahlásit na radnici. Naštěstí jsme stále na území Evropy a naštěstí jsou radní našimi kamarády. Jinak by nám asi hrozilo kamenování. Intelektuálně vyhlížející Mahmed Alia, který mimochodem studovat islámskou teologii a teď zastává významný post na zdejší „opčině“, nám jenom vysvětlí souvislosti a poskytne několik praktických rad. A potom se společně s námi celému incidentu od srdce zasměje. Zcela jinak se k nám však při předávání prací chovají profesionální imámové a mohamedánsky oděné paní učitelky. Dávají až příliš ostentativně najevo, že nejsme pro ně víc než nečistí křesťanští psi, kterými je záhodno patřičně opovrhovat. Svým způsobem se jim není co divit. Na ně a jejich blízké ještě nedávno mířili právě křesťané. Tedy, tak zvaní křesťané…

 

 

Ani v Tešanji si neodpustíme sem tam nějakou tu procházku, ne-li přímo mírně zasloužený relax. Samozřejmě za předpokladu, že se nevzdálíme z cesty či zřetelně vyšlapaného chodníku. Ve volném terénu se stále nachází bezpočet ukrytých nevybuchlých min. Sobota nám nabízí prostor k legálnímu nicnedělání, takže sbalíme kytaru a vyrážíme dobýt zdejší zdaleka viditelný hrad. Jeho nejvyšší terasa, od níž máme klíče pouze my, nám nabízí překrásné výhledy na město i jeho okolí. Skoro se nechce věřit, že právě tato oblast, kam se hrnuli bosenští uprchlíci ze všech možných stran, byla po dlouhých devět měsíců totálně obklíčena srbskými vojsky. Jak toto nepředstavitelné sevření lidé přežili, zůstává pro většinu z nás naprostou záhadou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední pracovní štací je něco jako bývalý kulturní dům, který po nejnutnějších opravách bude taktéž sloužit jako improvizovaná škola. Vchod tvoří narychlo spíchnutá vrata ze syrových prken a venkovní výzdobu zajišťují větší či menší díry po zásazích granátů a jiných smrtonosných zbraní. Dost podobné je to i ve vlastních interiérech. Průrazy zdí ucpáváme vším, co je po ruce a spotřeba sádry míří k nepředstavitelnému nadprůměru. Samozřejmě, že se i tady ve velkém uplatňuje veškeré dovezené nářadí počínaje škrabkami, štětkami, štětci, válečky a konče žebříky či tlakovou malířskou stříkačkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

Sympatický mladý pan ředitel občas nakoukne dovnitř a pokaždé prohodí notoricky známou větu: „Češka, prva liga!“ Ptáme se ho, co dělal za války. Vysvětluje názorně: „Puška, škola, puška, škola, kam bylo treba...“ Vypráví otřesná story páchaná na civilním obyvatelstvu. Hitler byl prý proti „četníkům“ lidumil. Jeho sestru znásilnili před zraky rodičů, bratra zabili v boji. „Rat (válka) je gluposť“, dodává a klepe si prstem na čelo…

 

 

Večer, kdy se zpravidla vracíme z práce, stačíme akorát spolknout večeři, kterou nám v předstihu připravuje vždy pohodová Adameová Vlaďka s naší výřečnou Adélou. Někdy vyrazíme na otočku do nedalekého centra, ale povětšinou už pak usínáme vestoje, v lepším případě v křesílku či někde za stolem.
 

 

 

 

 

 

 

V práci, která se už nezadržitelně chýlí ke svému závěru, nás občas navštíví pánové radní. Ještě před půl rokem bránili v maskáčích svoje město. Říkají nám stále „polako, polako (pomalu, pomalu)“. Na jejich poměry prý děláme neobvykle rychle. Možná mají pravdu. Zkoušíme počítat. Za necelé tři týdny jsme v Bosně odvedli dílo v hodnotě 120 až 150 tisíc českých korun. Navíc tu necháváme nářadí a materiál za dalších nejméně 100tisíc. Ve chvíli, kdy je dobojováno, tedy vymalováno, natřeno a uklizeno, si hrajeme na žáky. Tak jako před léty zasedneme do školních lavic a za dozoru „pana učitele“ Patrika se poslušně hlásíme o slovo, čteme pod lavicí a takřka permanentně vyrušujeme.


 

 

 

Poslední večer našeho pobytu v Tešanji jsme pozváni na slavnostní recepci do zdejší nejvyhlášenější restaurace. Bosenské hovězí je bezkonkurenční, zákusky neobvykle sladké a celé zastoupení místní radnice neobyčejně rozšafné. Připadáme si jako vládní delegace na oficiální zahraniční návštěvě. Takové vyvrcholení jsme samozřejmě nečekali ani v nejbujnějším nočním snu.

 

 

 

 

 

Aby nebylo těch oficialit málo, příštího rána se musíme dostavit přímo na „opčinu“. Za velké slávy se nám dostává veřejného poděkování, přijímáme „zahvalnici“, bosenskou vlajku a originální akvarel od místního umělce. Nastává velké loučení nejen se sympaťáky z radnice, ale i s Vlaďkou, Kokešem, Martinem a Patrikem, tedy našimi spolupracovníky, kteří tu ještě nějaký ten pátek zůstanou. Když se na úplný závěr loučíme i s majitelem domu, ve kterém jsme skoro čtrnáct dní pobývali, jen tak, mezi řečí prohodí: „Než jsem při obléhání odešel bojovat, nastražil jsem kolem domu deset min. Devět se už našlo, ale tu poslední ne a ne objevit...“


 

 

 

 

Cestou zpátky se ještě zastavujeme v jednoho z prozatímních bydlišť uprchlíků. Žijí tu už skoro čtyři roky v bývalé „sokolovně“. Od starců až po děti, čtyřicet lidí na jednom patře. Dostávají jen skrovné příděly potravin a hygienických potřeb. Peníze nemají. Ještě nedávno bydleli ve svých nově postavených domcích a mnozí žili na úrovni, na kterou jsme ještě nedosáhli. Jejich domovy jsou teď rozbité nebo v nich bydlí někdo jiný. Rodinní příslušníci buď nežijí nebo jsou nezvěstní. Možná leží nedaleko odtud v masových hrobech. Pochopí někdo duševní strádání uprchlíka?

 

 

 

 

 

 

Opouštíme Tešanj a spolu s rodinnou osádkou Lipusových míříme známou cestou zpátky k Sarajevu. Přehoupneme se přes kopce a pak už nádherným kaňonovitým údolím pádíme k Mostaru. Po půl roce, kdy jsem tu byl naposled, se vrací život i do stále ještě rozbitého centra. Na místě někdejšího prastarého obloukovitého mostu stále ještě visí provizorní lávka. Parčíky i docela malá prostranství slouží jako hřbitovy. K jednomu z osaměle stojících křížů přijede na mopedu mladý muž. Popojde ke hrobu u cesty a rozpláče se jako malé děcko. Možná tam leží spolubojovník, možná někdo z rodiny. Rozbité domy se časem opraví. Rozbité duše jenom těžko, přetěžko…

 

 

 

 

 

 

 

 

Z města nedávné hrůzy klesáme k rozkošnému Jadranu. Koupání v modrozelených vodách je samozřejmě více než příjemné. Ale pocit, že jsme někomu pomohli aspoň trošku zaretušovat připomínku kruté války, ten je daleko krásnější.

 

 

 

 

 

 

Příštího dopoledne už opět nasáváme vůni domoviny. V Brně zamáváme sličné Kateřině, v Napajedlech dlouhánu Martinovi a pak je to už jenom skok do našeho milovaného Valašského království. Připadá nám milejší než kdykoliv předtím...

 

 

 

 

 

 

 

 

---------------------(-: :-)---------------------