NA RHODOSU
bez patosu
Ne, že by se o čtvrtém největším ostrově Řecka, kam máme letos namířeno, nedalo psát pateticky. Květomluvu však ponechme básníkům a zaměřme se pouze na pár prozaických detailů. Rhodos je osídlen od nepaměti a v jisté době prý byl nazýván jako Hadí ostrov. Časem se plazi asi někam odplazili, protože dnes tam po nich není slechu dechu. Možná o něco víc se tady těsná lidí. Především zahraničních turistů. Má tu být vůbec největší hustota hotelů na celém řeckém území. Pokud odečteme krátkodobé přivandrovalce, pak tady přežívá asi 120 tisíc domorodců. Ostrov měří na délku asi 90 kilometrů a největší šířka se odhaduje na necelou polovinu. Rhodos žije především z pobledlých lufťáků, kteří sem z méně pohostinných severních končin přilétávají každé léto obdivovat nesčetné památky, ale především využívat přívětivě prohřátých mořských vod a takřka nepřetržitého slunečního svitu.
Naše pravidelná zářijová dovolená začíná klasicky. Stejně jako vloni, i letos nejdříve maturujeme u řeckého formuláře vyvedeného v angličtině. Poté, co naplníme cestovní zavazadla bezpočtem zbytečností, převeze nás nejstarší synátor na nejbližší letiště. V polovině devátého měsíce ještě za husté tmy startujeme k jihovýchodu. Jak už bylo předestřeno, tentokrát bychom měli doplachtit až na jihořecký ostrov Rhodos, kam naše nohy ještě nikdy nevkročily. Mám štěstí, že sedím hned u okýnka. Zatímco drtivá většina budoucích plážových povalečů spokojeně pochrupuje, já si v přímém přenosu s velkým potěšením vychutnávám zrození nového dne. Temný obzor pomalu bledne, později žloutne a růžoví, aby se nakonec zalil rudou září vycházejícího slunce. Nahnědlá balkánská pevnina je posléze vystřídána lesknoucí se mořskou hladinou, ze které se postupně vynořují nové ostrovy a ostrůvky. Za necelé dvě a půl hodiny přistáváme na docela rušném letišti Diagoras. Rhodos se probudil do nového dne a my jej máme skoro celý k dispozici.
Nenecháváme se zlákat početnými davy směřujícími velkými autobusy k východnímu pobřeží, ale nasedáme do malého mikrobusu, abychom v počtu tří lidí zamířili k nesrovnatelně klidnějším končinám severozápadním. Vystoupíme ve vesnici se zajímavým názvem Theologos, která je podle některých zdrojů vůbec nejstarší osadou na celém ostrově. Dominuje jí krásně čisté centrum s pěkným kostelem. A také nedaleká naftová elektrárna, jejíž komíny nám navozují atmosféru domova. Připomínají profláknutou Babišovu chemičku, a tak jí po celou dobu pobytu nenazveme jinak než Deza.
Na Dezu se budeme dennodenně dívat i z našeho hotelu. Ten se chlubí honosným názvem Summer Dream. Vypadá to, že se nám bude, vzhledem k okolním kulisám, o tomto létě i zdát. Ale jinak zmíněné ubytovací zařízení působí velice přívětivým dojmem. Personál je nadprůměrně sympatický a kuchyně přímo výtečná. Nepříliš výstavní je však nejbližší okolí. Autosalon ve vysoké suché trávě třeba uměleckým dojmem zrovna neoplývá.
Jen co odhodíme naše saky paky do pokoje číslo 219, vyrážíme k moři. Máme to k němu nějakých pět set metrů. Svěží severní vítr patřičně zvlnil hladinu, čehož ve velkém využívají desítky vyznavačů kitesurfingu. Honí se po vlnách šílenou rychlostí a hlava nám nebere, jak je možné, že navzájem nesrazí. První ochutnávka slané vody však pro nás končí rozpačitě. Pláž tvoří docela velké ohlazené oblázky, které při vstupu do vody působí jako kuličková ložiska. Sotva se člověk lehce omočí, první vlna jej nekompromisně sráží k zemi. Na bezproblémové pobřežní lenošení to v okolí vesnice Theologos zrovna nevypadá.
Druhého dne jdeme vyzkoušet štěstí na druhou stranu. Tady však stojí ona nešťastná Deza. Než ji po silnici, strništích a polích s nejrůznějšími plodinami obejdeme, uplyne nejméně půldruhé hodiny. Důležité je, že jsme opět u moře a především v místech, kde se nevykytují žádní lidé. Se čtveřicí komínů za zády roztahujeme celtu a zahajujeme celodenní plážové lenošení. První věc, která nás zaujme, je čisté sladkovodní jezírko a druhou zbytek kostry nějakého místního žraloka. Tedy, žralok to asi nebude, spíš nějaký ten tuňák, na kterém si zmíněný predátor možná nedávno pochutnal.
Na stejné místo se vracíme celé příští tři dny. Postupně najdeme způsob, jak po těch omletých šutrech překonat kritickou vzdálenost od břehu k metrovým hlubinám a tam se už s náramným potěšením pohupujeme v divoce zčeřených vlnách. Příbojové koupele střídáme s poleháváním, čtením a v mém případě rovněž pátráním po zajímavých oblázcích, kterými jsou zdejší pláže bohatě vyšperkované.
Pátý den od příletu nám mladý a velice příjemný delegát Roman nechá před hotel přistavit malé přibližovadlo. Jedná se o nejmenší vehikl z rodu Seatů, který by nás měl po příštích sedm dní posunovat po jednom z nejkrásnějších řeckých ostrovů. Začínáme snad nejprofláklejším rhodoským střediskem Faliraki. Především proto, že tu po dvakrát se svou rodinou lenošila naše dospělá dcera Ester. Jak je našim dobrým zvykem, vybíráme si pláž, kde se utajování určitých skutečností příliš nenosí. Vztyčíme plátěný přístřešek, párkrát si zaplaveme v naprosto klidné hladině, abychom zjistili, že tu něco nesedí. Jižní konec romantické písčiny mi připomíná vojnu či koncentrák. Samí chlapi. Takže, je to jasné. Vstoupili jsme do výsostného teritoria čtyřprocentních strýčků. Nic proti jejich sexuální orientaci, ale příště tu už určitě nazabrousíme.
Dalšího dne překonáme zvlněný, skalnatý a nádherně zelený střed ostrova, abychom přistáli na další písečné pláži. Jmenuje se Tsampika. Nelemují ji žádné hotely, ale jenom řídce porostlé hory, piniové háje a místy i navátým pískem pokryté stráně. Celý tento přírodní amfiteátr údajně náleží Řecké ortodoxní církvi. Ta však, navzdory svému názvu, musí být velice pokroková. Jinak by konec dvoukilometrové pobřežní pláně nevěnovala vyznavačům nepokryteckého plavání a opalování. Osvícení spirituálové možná usoudili, že udělají Stvořiteli radost, když se v posvátném prostoru bude aspoň část jeho vrcholného díla vyskytovat v originální podobě. Netřeba zajisté zdůrazňovat, že si právě toto místo vybíráme za své celodenní útočiště. Až do západu slunce se pak v naprosté pohodě čvachtáme ve vodě, vyhříváme na slunci a moje maličkost si občas vyrazí na menší špacír do nejbližšího, tuze romantického okolí.
Máme k dispozici auto, takže jej musíme patřičně využít. Sedmý den pobytu věnujeme západní části rhodoského pobřeží. Silnice, která jej v menší či větší vzdálenosti kopíruje, by se dala označit za vyloženě vyhlídkovou. Vybavuje se nám nesmrtelný citát našeho krajana Petra Fialy z meziříčské Mňágy, hlásající, že i „cesta může být cíl“. Nádherně zčeřené moře, svěže zelené borovice, dramaticky tvarované kopce, pobíhající kozy a na krásně hladké asfaltce skoro žádná auta.
Neplánovaně zastavujeme na výjimečně půvabné vyhlídce. Kromě modrých zátok a vystupujících ostrůvků nás zaujme něco jako zřícenina někdejšího hradu. Stojí na 236 metrů vysokém skalním bloku a z jeho středu září sněhobílá kaplička. Za chvíli se už po schodech drápeme nahoru. Výhledy jsou odtud ještě půvabnější a navíc jsme tu zpočátku skoro sami. Až při návratu k autu začínáme potkávat více či méně natěšené zvědavce západoevropského vzezření, kteří s patřičným funěním posunují své vetšící tělesné schránky k výšinám. Monolithos, jak se toto místo nazývá, patří k nejfotogeničtějším tahákům celého ostrova.
Horská silnice začíná opět klesat k moři. Už z dálky si všímáme výrazného kontrastu dvou modrých odstínů. Jasně tyrkysová přechází až do tmavého ultramarinu. Apolakkia Beach, dlouhatánská divoká pláž, na níž nespatříme jediného povaleče, by si zasloužila, delšího zastavení. My však musíme řídce osídlenou polopustou krajinou směřovat až k nejjižnějšímu jihu.
Kdo nenavštívil Prassonissi, jako by nebyl na Rhodosu. Jižní cíp je magickým místem, kde se stýkají dvě moře, rozbouřené Egejské a daleko klidnější Středozemní. Obojí využívají surfaři. Na tom prvním je tahají padáky, na druhém úsporné plachtoví. Vody se slévají v mělké šíji, po níž lze s vyhrnutými nohavicemi přebrodit na protější ostrůvek. Pokud se nečekaně vody vzedmou, mají brodiči smůlu. Mohou si pak hrát na Robinsony nebo přečkat zlé dny na majáku. Na rozlehlé písečné pláži stojí plno aut a pobíhají stovky zvědavců. Což znamená, že tady vydržíme nanejvýš půldruhé hodiny.
Východním pobřežím pak pokračujeme na sever. Modrou hladinu si držíme na dohled a vyhlížíme co nejopuštěnější místo k nezbytné čvachtací zastávce. Máme štěstí. Oblázková pláž Gennadi se táhne donekonečna a hostí jen pár dvojic či miniaturních skupinek. Co nás okamžitě trkne do očí, to je nevšední zbarvení hrubého písku a malých oblázků. Připadáme si jako někde u Rudého moře. A hned se nám z paměti vynoří dávný country hit o onom místě, co je „tam, kde ční červený kamení...“ Se zmíněným odstínem nádherně kontrastuje azurová voda a opodál vyrůstající bílé květy mořských lilií.
V takřka liduprázdné krajině je koupání hotovým balzámem a následné lapání bronzu celou plochou tělesných schránek dokonalou rozkoší. Pokud nás něco začíná vyvádět z míry, pak je to neustále sílící vichr, který před západem slunce atakuje rychlost uragánu. Balení našeho movitého majetku, především divoce plápolajícího stanu, tak nepostrádá značnou dávku adrenalinu. Když nám vítr nerve z rukou zmíněný přístřešek, tak unáší obaly, osušky či sporé letní oblečení. Kam jinam, než přímo do moře?
Zvedáme kotvy a přes Lardos a vnitrozemskou Laermu pádíme k Appoloně. Krajina, která od olivových křovin přechází do svěže zelených vzrostlých pinií, nabízí úchvatné přírodní scenérie. Značně zprohýbaný reliéf ozdobený vyčnívajícími skalisky překonává úzká silnička jen díky nekončící sérii nepřehledných ostrých zatáček. Během dvacítky romantických kilometrů nepotkáme více než dvě tři osobní auta. Také tato cesta by se mohla označit jako cíl. Třešničkou na dortu je potom letmé pozorování západu slunce nad nejvyšší horou ostrova, 1 215 metrů vysokým Attavyrosem.
Podobnou krajinou putujeme i následujícího dne do Lindosu. Toto neobyčejně fotogenické bílé městečko se usadilo pod pevností, kterou tu před šesti stoletími vybudovali Johanité. Ale už o šestnáct set let dříve zde stával věhlasný chrám bohyně Athény. Zůstala po něm dvacítka kamenných sloupů, před jejichž mohutností se i z dálky tají dech. Dech se tají i při prolézání úzkými a klikatými staroměstskými uličkami. Tedy, pokud se tudy zrovna neprotahují nekonečné davy zvědavých turistů. Ty taky místní ekonomové patřičně ždímají. Vstupné na vrcholovou plošinu čítá rovných dvanáct eur na smrtelníka. Dát šest stovek korun za půlhodinovou návštěvu se nám dvakrát nechce, a tak se po zjištění ceny před pokladním okýnkem nekompromisně otáčíme k ústupu.
V klidu a zadarmo se pak liduprázdnými zákoutími dostáváme nad město. Z návrší si znovu vychutnáváme výhled na antické památky v podobě prastarého divadla i trosek zmíněného chrámu. A také na pozdější kamenné hradby a modrý záliv, kde se podle tradice nachází zátoka, v níž roku 43 po Kristu zakotvil apoštol Pavel při jedné ze svých dobrodružných misijních cest.
Jsme na přímořské dovolené, takže koupání ve slaném nálevu si ani dnes nemůžeme dovolit vynechat. Po nějakých desíti patnácti kilometrech za Lindosem opouštíme hlavní cestu a značně hrbolatou šotolinou drkotáme k vodě. Pláž Vliha je skoro na vlas podobná včerejší Gennadi. Chybí tu však bílé lilie i narudlé oblázky. Zdejší šutry jsou o poznání objemnější, ale přibližně stejně půvabné. Plavecké výpravy v nádherně zčeřené hladině tentokrát střídáme s pátráním po barevných kamenech a nádherně omletých malých bílých ulitách.
Vynechat návštěvu hlavního města, jehož jméno je totožné s názvem celého ostrova, dost dobře nejde. Po ránu a po snídani tedy startujeme k severovýchodu. Za naší dědinou občas odbočíme k moři. To abychom zjistili, zda se na odvrácené straně náhodou nenachází nějaká snesitelná pláž pro doby, kdy už nebudeme mít k dispozici auto. Místo poklidné romantické písčiny narazíme na podemleté betonové pevnosti, za nimiž se v dálce pyšně vypíná naše důvěrně známá Deza. Celých příštích dvacet kilometrů pak absolvujeme v souvislé nudné zástavbě a nekonečné koloně posunujících se příbližovadel.
Čistě náhodou se nám podaří slušně zaparkovat jen nedaleko od hradbami obehnaného Starého města. Současný Rhodos hostí kolem padesáti tisíc stálých obyvatel a díky dlouhé historii nabízí velice pestrou mozaiku nejrůznějších kultur a stavebních stylů. Jeho založení údajně sahá až k roku 408 před Kristem. Slavnou, třicet metrů vysokou bronzovou sochu zvanou Kollos rhodský zničilo o dvě stě roků později zemětřesení, ale i tak je město přímo nabito nejrůznějšími památkami.
Od impozantního kamenného hradu se proplétáme rušnými uličkami až k věhlasnému přístavu. Místo starověkých plachetnic tu kotví luxusní jachty pro zazobané a o kousek dál i obrovský plovoucí superhotel, který svými rozměry vzbuzuje respekt, skoro až hrůzu. Hrůzu nám nahání také hustota aktuálního zalidnění, proto se hned po poledni uchylujeme do nesrovnatelně poklidnějších končin. Vymotat se z řeckého města, to je vždycky problém. Ukazatele směru jsou buď na zdi nějakého baráku přímo v křižovatce nebo chybí úplně. Kdo chce zažít dobrodružství a záměrně nevyužívá navigaci, jako třeba my, má o napínavou zábavu postaráno.
Východním pobřežím se v hustém provozu protáhneme přes Kalitheu i Faliraki a zaparkujeme u takřka prázdné oblázkové pláže Afantou. Celý zbytek dne věnujeme slastnému čvachtání v nádherně čisté vodě a bezstarostnému lenošení pod stanovým přístřeškem či v jeho blízkém okolí.
Po ránu příštího dne zamíříme z Theologos do nejbližšího lesa. Mělo by se říct, do lesa bývalého. Během letošního žhavého léta piniové porosty vzplály a teď tu trčí k nebi jen ožehlé siluety nedávno zelených stromů. Požár údajně zadusil i všecky motýly z nedalekého, turisty hojně navštěvovaného Butterfly Valley. Červeného kohouta se naštěstí podařilo zastavit ještě před branami oploceného údolí a tak ostrov nepřišel o jednu z hlavních atrakcí. Doufejme, že na příští sezónu motýli opět přiletí…
Spálený les brzo vystřídá překrásná trasa vedoucí od Psinthosu k Archipoli a okolním vesnicím. Jak je ve vnitrozemí zvykem, na klikaté silnici, vedoucí liduprázdnou, svěžími borovicemi zarostlou krajinou, nepotkáváme skoro žádná auta. To je u nás absolutně vyloučené, takže si tohoto luxusu jaksepatří užíváme. Za povšimnutí také stojí samotné dědiny, stejně jako kostely a ostatní církevní stavby.
Míříme k Tsampice, ale nikoliv ke pláži. Strmou cestou se vydrápeme na vyvýšené parkoviště a dál už pokračujeme po svých. Jinak by to ani nešlo, protože na vrchol vedou jenom schody. Jsou dokonce očíslované, a pokud údaj neklame, mělo by jich být něco kolem tří stovek. Odměna za trochu potu je úžasná! Výhled ke včerejší pláži Afantou, civilizovaným pláním kolem Kolympie, k západním skalnatým kopcům, ale především kolmo dolů na naši milovanou Tsampiku. Na nejvyšším bodě, kam jsme spolu s dalšími poutníky vystoupali, se usadil malý bílý klášter, ve kterém prý dodnes trvale pobývá jeden mnich. Věřící, především mladé domorodé ženy, se tu údajně chodí modlit za budoucí potomky, potažmo za zdárný průběh veškerých reprodukčních záležitostí.
K navrácení propůjčeného přibližovadla zbývají pouhé tři dny. Program je předem jasný, budeme lenošit na favorizované Tsampice. Po zásluze bývá považována za nejkrásnější pláž celého Rhodosu. Plavání v chráněné zátoce prostě nemá chybu! Stejně jako nepokrytecké horolezecké výstupy do písečných srázů. Kdo je zdárně zdolá, může se donekonečna kochat vděčnými výhledy k vodní hladině i okolním, řídce porostlým skalnatým horám.
Blízké okolí nabízí i další trumfy. Porosty mořské cibule, barevné bodláky, z hlíny vyčuhující fosilie, potulující se kozy, skalní převisy či vymletá koryta, do kterých se v pohodě schová celý člověk. Dost dobře ale není před kým, protože sem se pouští jen potrhlí blázni, mezi něž jsem po zásluze pravidelně zařazován.
Končí poslední den pobytu na východním břehu. Nemůže končit jinak než přívětivým splýváním na azurové hladině. A také bezstarostnými procházkami po dokonale hladké, vlnami omývané zlatavé písčině.
Poslední tři dny jsme už bez auta. Takže pěšky míříme k naší milované Deze. Utáboříme se u sladkovodního jezírka, na jehož břehu vykvetly bílé lilie. Pláž z velkých oblázků je plná plastových i jiných odpadků. Není nic snadnějšího než je odklidit na méně viditelné místo. Narazíme přitom na další část rybí kostry, kterou sem po dobu naší nepřítomnosti vyvrhlo neustále zvlněné Egejské moře. Kdoví, co se všechno kolem nás hemží, když opustíme bezpečnou pevnou zem…
Ať už tu pod hladinou žijí třeba vodníci, od zábavného pohupování se ve vlnách nás to neodradí. Jednou za rok jsme u moře, tak přece nebudeme bohapustě civět na pevnině! Moje milá choť vyvažuje vodní radovánky už druhým pročítáním stejné knížky, moje maličkost nejméně padesátým špacírem podél mořem bičovaného pobřeží.
Předposlední podvečer zůstáváme na místě až do samotného slunečního loučení. Asistují mu v dálce plující lodě a rozvášněný hvízdající vítr západních směrů. Na slovo vzatí mudrlanti tvrdí, že západ je kýč. Pokud mluví pravdu, pak pohled na takové kýče, jakým je narudlý závěr dne u mořské hladiny, přímo vášnivě milujeme.
Poslední den u moře. To je vždycky tak trochu dojemné. Nefňukáme, ale opět si pohráváme s vlnobitím. Divoký vítr nám rozčechrává kadeře i utajovací textilie. Na zdraví a šťastný návrat si nepřipíjíme metzinou ani tradičním ouzem, ale vyzobáváme sladkokyselá jadýrka zrnatého jablka. Naposled balíme stan. Loučíme se s divokým pobřežím i osiřelou oficiální pláží. Za sílícího soumraku šlapeme k hotelu. Summer Dream nám umožňuje nezapomenutelný výhled z balkonu. Romantický západ se siluetou naší důvěrně známé Dezy.
Sedáme ke stolu a dopřáváme si poslední večeři. Sympatická šenkýřka Sofia si přisedává a spokojeně se usmívá do rozlučkové fotografie. Nad ránem nám ještě zamává na pozdrav. Vrací se do práce a my do svého domova.
Místo avizovaného autobusu nás čeká naleštěný černý mercedes. Na letiště jedeme jako lordi. Těžce vybojovaný QR kódy sice u přepážky ukazujeme, ale nikdo se neobtěžuje zkontrolovat, zda jsou pravé. Cesta k severozápadu je tedy otevřená. Nasedáme do úplně posledního spoje na lince z Rhodosu do Ostravy. Po dvou hodinách v luftu přistáváme v Mošnově a přesedáme do Michalovy bílé fordky. Dispej na přístrojové desce ukazuje dvanáct hodin dvanáct minut a dvanáct stupňů Celsia ve stínu. Začínáme si zvykat na staronovou realitu...
