EXPEDICE TAK TAK

40 let od dobrodružného putování říší Drákuly a Nicolae Ceausesca

cestopisné čtení nejen pro pamětníky

zpracováno podle zápisu v kronice, který v roce 1982 pořídila Hana Jančová

účastníci: Elenka Klvánková, Hana a Jarek Jančovi, Lída a Milan Kovářovi, Zdeněk Czinege a Franta Tomanec

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí výlet do Rumunska, který proběhl v roce 1981, se účastníkům natolik zažral pod kůži, že si vynutil další pokračování. Vybaveni kávou, mýdlem, kakaem, žvýkačkami a dalšími úplatkářskými nezbytnostmi se tak o rok později, v obvyklých jedenáct večer, opět shromažďujeme na meziříčském nádraží. Na rozdíl od loňska teta Pimková nepustila svého Pavla, kterého však nahrazuje Milan Kovář, řečený Štěpán a jeho zuberský kamarád Zdenek Czinege. Rummenige, jak jej později nazýváme, se zapisuje do povědomí ještě před vlastním startem. Někde na peróně stačí zapomenout tašku s jídlem, polní lahví a dalšími náležitostmi. Takže, už to začalo!

Pověstným „Cikánem“ popojedeme do Púchova. Další přípoj přichvátá až za tři hodiny, proto v nedalekém háji s opuštěnou kapličkou zaléháme pod hvězdnou oblohu. Předlouhý Nord Expres se od severu přiřítí ještě nad ránem. V jeho interiéru, rozhozeni po třech kupéčkách, cestujeme až do maďarského Puspokládány. Tady jsme však nastoupivšími majiteli místenek vykázáni ven. Uchýlíme se proto do spacího vozu. Poleháváme tu v chodbičce pěkně na zemi. Ale jen do chvíle, než se na rumunské čáře do vagónu vlomí samopaly ozbrojení pohraničníci. Prošpikují všecko možné i nemožné a zase mizí o dům dál. Nekonečné postávání na hranicích tak opět trávíme v bohulibé horizontální poloze.

První rumunskou stanicí je Oradea. Hodíme bágly do úschovny a pádíme hledat směnárnu. Když ji po nekonečném doptávání konečně vypátráme, zjistíme, že je už po zavírací hodině. Bez peněz a bez nálady proto uháníme zpátky na vlak. Stíháme jej tak tak…

Drkotavý osobáček dýchá romantikou. Sedíme za jízdy na schodech, ve stanicích poleháváme na trávníku. Nikdo nikam nespěchá. Vedle našich batohů se v chodbě tísní nůše domorodců a dokonce i několik táců syrového masa. Široké údolí přechází do úzkého kaňonu. Rozvodněná řeka Crisul Repede pádí korytem a vytváří řadu peřejí. A právě tady, ve stanici Halta Pestera, vystupujeme. Tábor rozbíjíme hned u vody. Rozděláváme oheň, vaříme polévku a čvachtáme se v kalných vlnách. Celou noc nám pak šumí řeka, problikávají hvězdy a rachotí projíždějící pacifiky.

Sobotní ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Otevíráme Svatá Písma a společně zpíváme. Nedaleké skály nám odpovídají svou ozvěnou. A přitom dolujeme drzé klíště, které se během noci komusi zavrtalo do tkáně. Dopolední vlak nás pak posunuje do Kluže. Opět sedíme na schodech a za doprovodu kytary, svištícího větru a náramného nadšení prozpěvujeme staré dobré černošské spirituály.

Hodinu po poledni jsme ve městě. Je pořádně rozpálené, proto se uchylujeme do nejbližší zeleně. Nastavujeme obnaženou bílou kůži slunečním paprskům, když si nás všimne pohledný mládenec. K našemu překvapení mluví slovensky. Studoval tam totiž malbu a všecko, co s ní souvisí. Za chvíli mu už polovina naší výpravy stojí modelem. Jak se zdá, malovat jej naši mistři docela obstojně naučili.

O páté podvečerní se v celém, na adventisty bohatém Rumunsku, chodí do sboru. Samozřejmě tam nemůžeme chybět. Poznáváme tu známé tváře z loňské návštěvy. Rádoby angličtinou poté místním sourozencům představujeme meziříčské společenství. Jeden pastor to překládá do rumunštiny, druhý do maďarštiny. Po skončení bohoslužby se rozproudí velice živá diskuse. Kromě češtiny a zmíněných tří jazyků se ještě přidává ruština a němčina. Za chvíli vše ještě doplní srozumitelná ukrajinština. Výřečná maminka Dubovičová a její podobně postižená dcera Anna sem totiž zavítaly až z dalekého Maramureše. Na naše lítostivé věty o tom, jak se tu mají špatně, odpoví naprosto nekompromisně: „Všecko, co potřebujeme, to nám Bůh dá! A musíte někdy přijet také k nám!“ To ještě netušíme, že se k nim v budoucnu podíváme hned několikrát.

Za doprovodu snad všech mládežníků klužského sboru se vydáváme na nádraží. Navzdory tomu, že je už jedenáct hodin večer! Něco takového se u nás už pěkně dlouho nenosí. Až do rána potom drkotáme osobákem do dalšího významného města, do Brašova. V jeho ulicích se v onu dobu asi prohání malý capart, jehož jméno nám bude po desetiletích povědomé. Kornelius Novak.

Po konzumaci paštiky, chleba a nádražní vody nastupujeme do dalšího spoje. Posune nás k Zarnesti, do těsné blízkosti nádherných bílých hor. Namíříme si to přímo do nejbližšího sedla. Sotva vstoupíme do lesa, ohromí nás čerstvé medvědí stopy. Začíná to zajímavě! Značně kluzkým terénem se líně suneme nahoru. Najednou, prásk! Štěpánovi ujíždí noha a rozráží kytaru o skálu. Evidentně jsme ztratili značenou cestu. Kravskými chodníčky pokračujeme dál. Zastavují nás však až popadané stromy a dokonale svislá skála. Zkusíme tedy traverz. Pouze v tričku a kraťasech pak překonáváme velké díry a obrovské balvany zarostlé ještě vyššími žahavkami. Ideální terén pro lámání končetin. V duchu společně uvažujeme: „To kdyby tak doma věděli! Celý rok střádáme prachy, pak projedeme půlku Evropy, abychom se na jihu koupali ve vlastním potu a opalovali v kopřivách.“

Další postup definitivně vzdáváme a pokorně se spouštíme zpátky do údolí. Čeká tu nádherně čistá horská říčka a parádní výhled na vápencové pohoří Piatra Craliului. Údajně je jedním z nejpůvabnějších v celém Rumunsku. A z protisvahu poté mapujeme i trasu našeho výstupu. K našemu údivu jsme nemířili do sedla, ale přímo na vrchol. Ten příkrý bílý útes bychom ani náhodou nedali! Rozhořívá se oheň, vaří houbová polévka z nasbíraných kozáků a v doprovodu prasklé kytary zpívají písničky. Zkrátka, pohoda! Až na to podivné svědění skoro celého těla po kopřivách.

Ráno míříme proti proudu potoka blíž k horám. Zatím tudy vede rozbitá cesta, po níž drkotá s vlečkou rozbitý traktor. Borec za volantem ochotně zastavuje, takže si cestou k jediné chatě v okolí užíváme na otevřeném přívěsu nečekaného komfortu. Do všech dostupných nádob nabíráme vodu, protože dál už prý žádná nebude. Míjíme volně se pasoucí koně a neustále stoupáme nahoru. Na levé straně je vidět značně vysoký, strmý hřeben. Z představy, že bychom až tam měli vylézt nás přepadají mrákoty. Hlavně nejvýkonnějšího člena družiny, Bojara. Je mu očividně nějak divně. Dopřáváme mu zastávku a lžičku hořkých kapek s acylpyrinem. Pokračujeme pomalu dál. Přímo nad námi se tyčí 600 metrů vysoká kolmá stěna. Bojar opět zastavuje. Narveme do něj další dva acylpyriny, sušenky a půl litru vzácné čiré tekutiny. Nádherné výhledy, pestrá alpská květena i tisíce dalších krás jsou teď zastíněny zhoršujícím se stavem našeho kamaráda. Po technicky náročném traverzu s krkolomnými výstupy a sestupy definitivně zastavujeme. Bojar leží a dál už nemůže. K nejbližší chatě je to sedm hodin pěší chůze…

Zkoušíme další doping, ale ten nás posune jen o pár stovek metrů dál. O slovo se hlásí průjem a sílící zimnice. Odhadujeme to na úpal. Zásoby vody povážlivě ubývá a o žádném dostupném prameni nevíme. V takové chvíli se modlí i ten nejzapřísáhlejší ateista…

Začíná se šeřit. Z výšky k nám sestupují dva mladíci. Jediní lidé, které jsme dnes v horách potkali. Rozhodně nedoporučují pokračovat dál. Terén je až příliš náročný. Ale ukazují na nepříliš vzdálené díry ve skále, ve kterých by prý mohla kapat voda. Jdeme se tam se podívat. K naší radosti objevíme vlhké stěny a na zemi miniaturní loužičky. Vypíjíme je do dna. Postupujeme dál, narazíme na další jeskyni a uslyšíme vzdálené kapkání. Bohu díky, jsme zachráněni! Pohozené rezavé plechovky od konzerv použijeme jako vodojemy a jejich obsah poté přelijeme do láhve od octa. Máme skoro litr vody, která má v danou chvíli cenu zlata. A do rána nám nepochybně ještě něco ukápne!

Nocujeme přímo na úzkém chodníku. Jistíme se velkými balvany, které zabrání případnému sklouznutí do hlubin. Na nebi opět blikají statisíce světýlek. Posíláme tam neslyšnou depeši tisícerých díků i naléhavých proseb. Ani zdaleka ještě netušíme, jak to všechno nakonec dopadne.

Na skalním ostrohu ráno vaříme z nakapané špinavé vody čaj. Ustanovujeme hlídače, který bude non stop dohlížel na to, by se náhodou z nějakého důvodu nevylil. Na každého vychází jedno deci, na Bojara dvojnásobek. Narveme se kalorickou bombou z ovesných vloček a zkoušíme zdolat nejobtížnější úsek celé trasy. Příkrý výšvih skalnatým komínem zvládáme jen díky vzájemné spolupráci. Dokonce i s marodem, jemuž se, díky Bohu, přes noc citelně ulevilo. Konečně jsme v sedle! Leží bezmála ve dvoutisícové výšce. Takovou nádheru jsme snad v Rumunsku ještě nezaznamenali!

Lupneme do sebe vrcholovou čokoládu a v domnění, že brzo narazíme na pramen, vysajeme i železnou zásobu vzácné tekutiny. To ještě nevíme, že nejbližší vodu najdeme až kolem druhé hodiny odpolední. Zatímco jí byl doposud kritický nedostatek, teď je jí přespříliš. Ve velkých provazcích se valí přímo z nebe. Zrovna, když vaříme na ohni polévku! Ještě nedovařenou ji proto okamžitě přemísťujeme do blízké chaty. A tam ještě horký odvar před zraky udivených hostů chlemtáme přímo z kotlíku. Pro jistotu nedaleko odtud poprvé vztyčujeme naše dva stany a v chladivé vyvěračce si konečně dopřáváme nezbytnou tělesnou očistu. V případě našich princezen, pochopitelně, patřičně šťavnatě komentovanou.

Po noci pod plátěnými přístřešky klesáme kaňonem do malebné vesnice Dimbovicioara. Koupíme tu malý kanystr, chleba i marmeládu a k náramné radosti slunce milovné Hany si konečně dopřáváme lahodnou chvíli s intenzivním lapáním módního kožního bronzu. A protože se nám pro velký počet osob nepodaří stopnout nějaké větší vozidlo mířící do Brašova, pobyt u nádherné říčky si prodlužujeme až do příštího svítání.

Autobus nás pak po parádní silnici plné nádherných serpentin dopraví do Brašova. Je pouhých deset minut před odjezdem vlaku. Kupónové jízdenky máme už z domu, nestačíme však zakoupit povinnou místenku. Průvodčí je neoblomný. Vyžaduje po nás zákonem stavenou částku jako pokutu. Tolik ani zdaleka nemáme. Bere nám proto naše předem zaplacené jízdenky na oba směry cesty a mizí v neznámu. Vrací se s nějakým borcem, o němž prohlašuje, že je policista a vyžaduje pas. Ten mu sice ukážeme, ale nedáme z ruky. Je zlostí bez sebe a vtekle opět odchází. Když se napotřetí vrátí, navrhuje kompromis. Stanoví třetinovou sumu a navrácení jízdenek. S úlevou tak činíme. I když víme, že částka, rovnající se týdennímu platu rumunského dělníka, mu jde do kapsy. Ale ještě není zdaleka všemu konec. Průvodčí se vrací počtvrté. Tentokrát s opravdovým revizorem! Zatímco ten po nás žádá příslušné doklady, štědře obdarovaný vykutálený borec nám za jeho zády výmluvně naznačuje, ať držíme hubu. Uniformovaní zaměstnanci státních drah se poté chvíli o něčem záhadně dohadují a později oba bez řeči odchází. Vypadá to, že i na revizora nakonec něco málo ukáplo. Jsme na Balkáně, a jak to tak vypadá, bez korupce by se místní záhadně fungující ekonomika do několika dnů totálně složila.

Konečně jsme na hlavním nádraží hlavního města. Ale najít v Bukurešti místenkovou pokladnu na další pacifik se rovná zázraku. Naštěstí se dovíme o možnosti tak zvané „fara loc“, neboli místenky bez místa“. A tak v příštích chvílích opět okupujeme vlakovou chodbičku a při nasávání prohřáté vody z šedého kanystru pádíme k Černému moři. Ve městě Konstanca hodíme bágly k nějaké slušně vyhlížející budově a doporučíme našim dívenkám, aby hromadu bedlivě střežily. S hlídáním vydrží sotva několik minut. Z baráku se vyvalí horda uniformovaných borců, která nevinně vyhlížející trojici vyplašených krasotinek začíná nezřízeným křikem naznačovat, co že má ten nakupený binec před jejich vchodem znamenat! Své nepříliš čisté batohy jsme totiž navršili přímo u hlavního vstupu do ostře střeženého sídla Ceausescovy komunistické partaje!

My ostatní teď pobíháme po městě a rumunsky se tážeme po směnárně. Když to nejde ve zdejší řeči, zkoušíme angličtinu. Sotva ji místní borci zaslechnou, okamžitě požadují Malrboro a další lákavé západní zboží. Vykulený holič, slyše světový jazyk číslo jedna, dokonce vyběhne na ulici i se štětkou v ruce a v domnění, že něco dostane, ochotně naznačuje směr výskytu vyhledávané směnárny. Vzápětí s překvapením zjistíme, že se dvě hodiny hledaný „change office“ nachází jen sto metrů od místa našeho předchozího startu.

Jsme tedy u moře, takže hned zamíříme na největší a nejluxusnější pláž s názvem Mamaia. Schyluje se k večeru. Zalézáme proto do rákosových porostů nedaleko výstavních hotelů. Sotva se setmí, nad krajinou začíná přelétávat vrtulník pobřežní hlídky. Vytrvale krouží nad pobřežím a ostrým reflektorem osvětluje pod ním ležící terén. Zalézáme hlouběji do rákosí. Zavrtáni v písku nasloucháme kvákání žab a hvízdání komárů. Kuřata, která si ustlala na nějakém chodníčku, jsou nad ránem málem zašlápnuta zbloudilou zamilovanou dvojicí. Zběsilý kuřecí výkřik vzbudí nejen nás, ale dost možná i všechny bdělé ozbrojené pochůzkáře, strážící strategicky důležité pobřeží. Ještě za tmy proto balíme a opatrně prokluzujeme kolem hotelů na oficiální pláž. Slunce ještě nevyšlo, a tak tu všichni klepeme docela slušnou kosu. Všímá si nás službu konající mladý pohraničník. Na otázku co tu děláme, odpovíme, že marně pátráme po nějakém kempu. Když nám ukáže na ten nejbližší, nemůže pochopit, že to s námi ani nehne. Obránce míru a rumunského socialismu proto uchlácholíme několika drobnými českými dárky, což způsobí, že ten vzápětí s maximální spokojeností odpochoduje vykonávat službu vlasti do jiných ohrožených přímořských lokalit.

Vaření snídaně v podobě nových brambor se odehrává přímo na hlavní písčině. Rekreanti ještě nevylezli z pelechů, a tak je prostor využit k ostrému cvičení zdejších policajtů. Ti kupodivu naše kulinářské zápolení s ohněm, začouzeným kotlíkem a americkými hlízami nechávají na pokoji. Uniformované příslušníky obávané Securitate poté střídají plážoví povaleči. Celtou přikrytá hromada našich movitých majetků, nacházející se v přímém sousedství jejich polonahých tělesných schránek v nich patrně vzbuzuje podezření, že se tu z protějších nepřátelských břehů vylodili nějací nebezpeční záškodníci. Popravdě řečeno, tento druh trávení dovolené nás ani trochu neoslovuje a s nostalgií vzpomínáme na krásné hory, čisté říčky a lidmi nerušenou blahodárnou samotu.

Bez odkladu tedy zamíříme do Dunajské delty. Přímý autobus do města Tulča nestíháme, a tak uháníme na vlak. Naštěstí ještě stojí na nádraží. Střelhbitě přebíháme všecky koleje a šplháme do vagónu z druhé strany. Stíháme to jen tak tak. Pacifik mířící k Bukurešti je totálně narvaný. Nemožné vedro nulový komfort ještě umocňuje. Navzdory tomu domorodci neustále přecházejí tam a zase zpátky. Posedáváme v uličce, ale to jim ani trochu nebrání v tom, aby nás vynalézavě nepřelézali či nenadlézali. Jsme z toho na prášky a tak jim česky nevybíravě nadáváme. „ Kam se cpeš, ty gumo!“, volá na domorodého lezce Lída ve chvíli, když se přes její bágl a ramena prodírá na druhou stranu vagónu. Borec to vnímá jako příjemnou lichotku a se sladkým úsměvem na tváři pokračuje ve svém úspěšném posunu. Celkový kulturní dojem ještě zvýrazňuje přítomný majitel magnetofonu. Orientálně šmrnclé melodie pouští na plné pecky. Nenecháváme se zahanbit. Tasíme nalomenou kytaru a spolu s cestujícími námořníky kontrujeme sadou světově profláknutých mezinárodních songů.

V přestupní stanici Medgidia vyskakujeme, s pomocí ostrých loktů se prodereme bojově naladěnou hordou místních cikánů a svižně vystoupíme na palubu spoje mířícího do Tulči. Sedneme do prázdného kupé a přepadne nás pocit nevysvětlitelného stesku. A tak zpíváme písně o domově. Nejen o českém, ale i o tom nadzemském. Končí pátek a pomalu začíná sobota.

V obvyklých jedenáct večer jsme v Tulči. Kam ale v tom rušném přístavním blázinci půjdeme spát? Hned nad nádražím vidíme v sousedství nového sídliště akátový háj. Sotva zalehneme do nevysoké trávy, začíná rej. Komáří hejna nalétávají ze všech možných i nemožných stran. Do protivného vysokofrekvenčního hvízdání se přidává houkání vlaků a neskutečný rachot bucharů z nedalekých loděnic. Díky nesnesitelnému vedru musíme mít otevřené spacáky a tak jsme krvelačnými upíry vysáváni bez přestání. Očichávají nás potulní psi a Elence do úsměvu skáče zelená žába. „Jarku, že se mnou ráno odjedeš domů! Já tu už ani o chvíli déle nevydržím!“, říká napadená princezna ihned poté, co nezvaného obojživelníka setřese ze svého pobodaého obličeje.

Noc hrůzy končí až s příštím svítáním. Dívky mají opuchlá víčka a tváře od okřídlené havěti celé poštípané. Pánové jsou na tom úplně stejně, ale těm jejich nevábné vzezření zas až tak nevadí. Jediný, kdo v noci spal, je Štěpán. Ráno má dokonce chuť na snídani. V dusném horku poté klopýtáme do nejbližšího parčíku. Navzdory všemu se teď ve velkém přístavním městě pokusíme najít místní adventistický sbor. V úspěch příliš nevěříme, a tak děláme přesně to, co dělají v podobných situacích všichni věřící lidé. Zázraky se naštěstí stále odehrávají. První oslovená stařenka odvětí, že má namířeno přesně oním směrem. 

K církevní budově přicházíme asi hodinu po vlastním začátku. Zpocení, špinaví a nevyspaní vstupujeme dovnitř. Okamžitě se nás ujímá jedna ochotná tetina. Umožní nám provedení základní očisty a převlečení do svátečnějšího odění. Ale pak dělá něco, co dělat určitě neměla! Nekompromisně nás před celým shromážděním usazuje do první lavice. Následky probdělé noci se ukazují okamžitě. Neusnout je v našem případě naprosto vyloučené. Spíme úplně všichni a navzdory tomu, že jsme všem přítomným na očích, spíme poměrně hluboce. Z bohoslužby si nepamatujeme ani slovo. Nepamatovali bychom si ho ani tak, protože rumunština je pro nás španělskou vesnicí.

Úřadující diktátor Ceausescu drží tuto zemi pěkně zkrátka a tak jsme o přestávce nuceni podstoupit krátký výslech. Postarší dáma ve funkci straší sboru nám rumunsky klade otázky a bodrý brácha slovanské národnosti je překládá ruštiny. Co jsme zač, odkud pocházíme, co tu pohledáváme, jak dlouho se zdržíme a tak podobně. Přibyli jsme totiž do pohraniční zóny, kde platí přísnější bezpečnostní pravidla. Naše odpovědi jsou pečlivě zaznamenány do úřední listiny, která bude neprodleně doručena na patřičná místa. Tím ovšem všecky oficiality končí. Přijímáme pozvání na oběd, který bude až na opačném konci města. Když se blížíme k domu naší hostitelky, jsme důrazně upozorněni na to, ať od této chvíle nevyslovíme ani slovo. Nikdo totiž nesmí poznat, že jsme cizinci. Ti nemají v soukromých domech jednoduše co pohledávat. Neuposlechnutí se trestá vysokými pokutami.

V panelákovém bytě zasedáme ke stolu. Nechápeme, jak se na něm mohlo najednou objevit tolik dobrot. V místním obchodě koupíte tak chleba, sušenky nebo marmeládu a navíc o naší přítomnosti předem nikdo nevěděl. Záhadu bermudského trojúhelníku odsunujeme stranou a vrháme se do likvidace lákavého proviantu. Zdejší delikatesa číslo jedna, lehce zauzený lilek, však dělá většině netrénovaných českých reprezentantů nemalý problém. Na první pokus totiž svou chutí i vůní připomíná použitý, mírně odležený hadr na nádobí. A tak se postupně většina lilků přesouvá ke Zdeňkovi zvanému Rummenige a pochopitelně i k nejstaršímu členu výpravy, který si díky tomu vysluhuje lichotivou přezdívku Franta Popelnica.

Přestože každý používáme svoji mateřštinu, konverzace frčí na plné obrátky. U zákusků a skvělého sirupu z růží probereme na tisíc témat a dokonce se stačíme naučit písničku „Vesel salte klokotešte“, kterou v našich končinách známe pod názvem „Spěšně, skotačivě, mile“. Poté, co je většina z nás na chvíli uložena do voňavých peřin, nastává opětný návrat do shromáždění. Chtě nechtě na něm musíme zazpívat zmíněný, patrně všeobecně známý křesťanský song. Samozřejmě v češtině a za doprovodu polámané kytary. Podvečerní sejití končí společnou vycházkou k monumentu nad městem, odkud je parádní výhled na Dunaj a celou řadu ukotvených námořních plavidel.

Vracíme se už za tmy kolem nasvícených kolotočů. Nevíme dost dobře proč, ale právě naše dívenky jsou tu středem pozornosti. Hanka se po chvíli v povětří nemůže dostat ze sedátka, protože ji vytrvale obtěžuje nějaký turecky vyhlížející výrostek. Využíváme jeho krátké nepozornosti, popoženeme vystrašenou Hanu, zběsilým úprkem s ní mizíme ve tmě a jako desperáti se tajně ubíráme do bezpečí. Ve známém panelákovém bytě už voní nejtypičtější rumunské jídlo, mamaliga. Kukuřičná kaše je tentokrát podávána se sýrem a chutná přímo znamenitě. Kromě domácích a naší české sedmy dnes v nevelkém příbytku přespává ještě dalších pět dospělých a dvě jejich děti. Znovu si uvědomujeme riziko, kterému se tato rodina vystavuje. Pokud by ji někdo prásknul, vycálovala by v současné české měně něco kolem třiceti tisíc korun…

Ke snídani je podáván sýr, vajíčka a meruňkový kompot. A na zapití „zmeura“, což není nic jiného, než skvěle chutnající malinovka. Naše dámy se vydávají s jejich vrstevnicí Valerií do města a jako správné zástupkyně rodu ženského si Hana i s Elenkou kupují svůdně vyhlížející šaty. Už tak byly středem pozornosti, teď to už s nimi bude k nevydržení! Paní domu poté odměňujeme našimi, pro ně vzácnými přebytky v podobě polévek, kondenzovaného mléka, čaje či čokolády a na oplátku dostáváme litr u nás nedostupného olivového oleje. Patriarcha výpravy navíc obdrží ručně pletenou sukni pro svou milovanou, módy milovnou manželku.

V doprovodu domácích odcházíme k přístavu. Nastupujeme na palubu a loď pro pět stovek lidí se dlouhým zahoukáním vydává na 60 km dlouhou plavbu. Čtyři a půl hodinovou cestu si krátíme všelijak. Především hlasitých prozpěvováním nejrůznějších písniček. Jsme jenom kousek od hranice Sovětského svazu a tak světový hit s názvem „Žlutá ponorka“ transponujeme do ruštiny. Plochým krajem s nekonečným lesem rákosí se z lodní přídě zanedlouho ozývá, že „my postrojili žoltyj parochoch, žoltyj parochod, žoltyj parochod...“

Konečně jsme v Sulině. V nevelkém městečku, do něhož nevede vůbec žádná silnice. V centru, přímo po majákem, stojí shluk stanů. Domníváme, se, že je to oficiální kemp. Jeho existenci nám už předtím odpřisáhl jeden seriozně vyhlížející muž z tulčského sboru. Jak se však oklikou dovídáme, tento výřečný borec v Sulině jaktěživ nebyl. A tak jsme se neocitli v kempu, ale v letním tábořišti rumunských pionýrů. Naší přítomnosti si hned všímají místní domorodci. „Chcete ryby?“, táže se nás rusky postraší panímáma, jejíž syn je mořským rybářem. „Samozřejmě, že chceme“, odpovídáme v naději, že dostaneme nějakou nepatrnou místní potvůrku. Babka se otočí a obratem nám vrazí do rukou velký balík. Jsou v něm čtyři kila krásných ryb. Asi jsme jí učarovali, protože si účtuje jen kila tři. Navíc nám nabídne plné talířky výtečného boršče. Než mořské lahůdky vykucháme a očistíme, máme tu skoro večer. Rybí krmi připravujeme na olivovém oleji, ale jako rodilým suchozemcům se nám příliš nedaří. Stejně jako najít nějaké topivo. Nezbývá, než se za suchými klacky vypravit do koruny blízkého stromu. Za aktivní asistence našich mladých spolutáborníků  vztyčujeme dva stany a ještě za šera do nich velmi rychle zalézáme. Venku právě startuje obvyklé noční peklo. Dunajská delta je totiž pověstná zdaleka největším počtem moskytů v celé Evropě. Neslyšíme však jenom hvízdání komárů. Noční zvuky sulinské doplňuje neustávající štěkot zdejších podvraťáků a k ránu i symfonické arie v podání všech přítomných bdělých kohoutů. Vlastní budíček je poté v režii neskutečně rachotícího náklaďáku, jehož řidič se hned vedle našich stanů snaží marně nahodit neposlušný naftový motor.

Šíleně prašnou cestou mezi bažinami míříme na pláž. Ta není nikterak výstavní, ale na naše poměry až moc dobrá. A tak se vesele čvachtáme, opalujeme a ve zdejší poloslané vodě dokonce propíráme naše značně znečištěné odění. V moři rovněž chladíme náš kanystr s pitnou vodou. Než nám ho v nestřežené chvíli někdo ukradne.

Příštího dne nám poněkud zatrne. „ To jsou ti Češi?“, táže se uniformovaný policajt našich sousedů. Ozbrojený příslušník bezpečnostních složek po kladné odpovědi zamíří přímo k nám a nekompromisně dává najevo, ať se buď přemístíme někam do hotelu nebo urychleně vypadneme pryč. Nacházíme se prý v bedlivě hlídaném pohraničním území, kde nemají cizinci co pohledávat. Přátelské vztahy s našimi rumunskými táborníky však dělají divy. Hučí do příslušníka všemocné Securitate tak dlouho, až chlapík vyměkne a s přimhouřením obou očí nám dovolí pod majákem stanovat dál.

Míříme znovu na pláž. Tentokrát ale k nějakému nepříliš dobře střeženému vojenskému objektu. Proplétáme se mezi velkými balvany a Elen najednou zděšeně vykřikne: „Šeřík!“ Jedná se o krycí název pro individua, která si s utajováním jistých tělesných partií nelámou hlavu a vyskytují se nahoře či úplně všude „šeřík“, neboli „bez“. Zatímco se Elenka probírá z mrákot, vedle stojící Štěpán je evidentně unešen. Vychází totiž z logické úvahy, že přirozená krása do přírody zcela přirozeně náleží.

Když už jsme v Dunajské deltě, měli bychom se na ni podívat trochu zblízka. A tak si za poměrně slušný peníz najímáme pětasedmdesátiletého domorodce, který je s námi ochoten vyrazit na své loďce do světa rákosí a spletitých vodních kanálů. Proplétáme se užšími či širšími rameny a náramně si užíváme zdejších netušených krás. Není to zdaleka jenom o rákosí, ale i o parádních leknínech, kterých je v některých místech tolik, jako u nás pampelišek. Děda nám z listů a květů vyrábí nádherné čepice a ze stonků parádní náhrdelníky. Připadáme si tu jako na Tahiti.

Přichází poslední večer. Ištván, náčelník náramně pohodových pionýrů z daleké Toplice, kteří tu mají svůj tábor, nás zapojuje do nezřízeného dovádění, kterým si teď jeho svěřenci krátí chvíli. Chce po nás, ať je naučíme nějakou českou hru. Úplně nejvíc se ji líbí mrkaná. Na oplátku nás zase učí jejich úsměvným kouskům. S největším úspěchem se setkává rumunské společenské zápolení nazvané „perinica perina“.

Ráno si ještě odskočíme k moři. Je naprosto klidné. Zamáváme polehávajícím šeříkům a s pobalenými věcmi pádíme k přístavu. Skupujeme posledních pět lístků. Nás je ovšem sedm. A stůj co stůj musíme stihnout navazující vlak z Tulči. Co teď?. Míříme proto za kapitánem „ Pane kapitáne, jsme cizinci, potřebujeme ještě dnes odjet expresem Mamaia.“ Sympatický borec neodmítá. A tak se za chvíli raketovou rychlostí řítíme rychlou lodí značky Raketa zpátky k civilizaci. Vlak už čeká na nádraží. Elen zdržuje průvodčího než nakoupíme jízdenky. Stíháme to jen tak tak.

Kousek před Medgidií však zastavujeme. Čučíme tu díky nějaké poruše přes půl hodiny a tak nám přípoj suverénně ujíždí. Naštěstí ale jede rychlík. Netušíme, že je povinně místenkový. „Platz karte!“, zaburácí na nás značně nerudný průvodčí. „Nemáme!“ A tak požaduje pokutu. Tu mu však dát nemíníme, protože tímto spojem nejedeme pro vlastní potěšení, ale díky kolapsu jejich drah. Bohorovný řízek je neoblomný a poplatek šroubuje na desetinásobek. A nechce nám vrátit naše jízdenky, které platí na celý zbytek naší cesty. Nakonec trochu slevuje, ale i tak vycálujeme majland. Ve stanici Fetesti vystupujeme a přes celé nádraží náramně hlasitě nadáváme: „Romania, korupcia! Konduktor, fuj!“ Průvodčí stojí značně zkoprnělý na schůdkách rozjíždějícího se vlaku. Na jinou reakci se už naštěstí nezmůže. Nebylo to sice od nás moc křesťanské, ale ulevilo se nám…

Čekáme na Mamaia expres, který by nás měl přemístit až na opačný konec Rumunska. Přistoupí k nám jeden místní občan, možná překupník, a táže se, kolik stojí náramkové hodinky, které má kdosi z nás na ruce. „Asi tak tři stovky“, odpovídáme po pravdě. „Prodáme je, kolik dáte?“ „Dvě stě lei“, odpovídá borec a strká nám pomuchlané bankovky. Dlužno podotknout, že zmíněný strojek byl už třináct roků starý a hodinář o něm prohlásil, že je dobrý tak na vyhození.

Pomalu se stmívá. Do nádražního prostoru přidrkotá toužebně očekávaná Mamaia. Máme opět „fara loc“, neboli místenku bez místa, takže v úvahu přichází pouze chodbička. Řešíme to po svém. Natáhneme na zem karimatky, na ně spacáky a do mezery vždycky jeden bágl. Štěpán s Rummenigem leží těsně u dveří, přikrytí celtou a Kuřata okupují prostor u záchodků. Noc je dlouhá, přímo nekonečná. Spaní nám totiž opět zpestřují neustále pendlující domorodci. Konečně svítání! Ještě za jízdy vlakem snídáme. Ovesné vločky namočené ve vodě. Nic jiného nám už nezbylo. Cestující na nás civí s vykulenýma očima, ale na to jsme si už dávno zvykli. Kolem obvyklé jedenácté jsme v poslední rumunské stanici, Oradei. Tady se loučíme s našim dobrým kamarádem Rummenigem. Musí pokračovat domů, zatímco my ostatní ještě v Rumunsku na chviličku zůstáváme.

Vystupujeme a po čtrnácti dnech dáváme bagáže do stejné úschovny. Platíme ale o polovinu méně. Asi jsme za tu dobu natolik změnili vizáž, že nás považují za Rumuny. Pádíme do centra. Nemůžeme si odpustit návštěvu zdejšího trhu. Ta atmosféra je nepopsatelná. Prodává se tu všecko možné i nemožné. Od živých slepic až po originálně zdobenou místní keramiku.

Na tři hodiny máme smluvený sraz u divadla. Patnáctá už dávno odbila, ale Štěpán stále nikde. Pátráme v okolí, vyřváváme jeho jméno, nic se však neděje. A vlak nám odjíždí za necelé půl hodiny. Operativně proto řešíme náhradní dopravní spojení. Štěpán se konečně objevuje. Usnul spánkem spravedlivých v zákoutí parku na lavičce.

Naskakujeme do totálně narvané tramvaje a pádíme na konečnou. Všímáme si, že opodál stojící Bojar živě diskutuje s mladým, černě oděným domorodcem. Nechápeme, jak mohl náš souputník tak překvapivě rychle zvládnout rumunštinu. Brzy se ukáže, že jeho protějšek sice pobývá v Rumunsku, ale je slovenské národnosti. A jako katolický farář slouží v jedné ze zdejších farností.

Na konečné přeskočíme do autobusu, který nás dopraví do vyhlášeného rekreačního střediska s názvem Baie 1. mai. Rozlehlý areál zahrnuje několik termálních bazénů a také docela drahý kemp. Na ten už ani zdaleka nemáme. Dokonce ani na levnější ubytování, které nám nabízí jedna ze zdejších obyvatelek. Ptáme se proto majitelky nedaleké usedlosti, zda bychom si na jejich zahradě mohli postavit stan. Celkem ochotně souhlasí. Ale jen do chvíle, než se objeví hlava rodiny. Sebevědomý borec s výrazem ředitele zeměkoule si nezvané návštěvníky změří ostřížím pohledem, evidentně dá najevo, že takováto tlupa banditů sahá daleko pod jeho důstojnost a s rezolutním gestem nás coby pochybná individua nevybíravě vykazuje ze svého teritoria. Své přístřešky proto vztyčujeme na kraji pole, za přeplněným parkovištěm, jenom kousek od pestrobarevného nabitého kempu.

Na základě předchozí domluvy nás tady vyhledá zmíněný katolický kněz. Jmenuje se Peter Kubalak. Přichází i se svou mladší sestrou, s níž pobývá jen nedaleko odtud. Necelá polovina naší výpravy jej poté doprovází na jeho faru. Jedná se o nemálo zajímavou budovu. Menší polovinu stavení tvoří už zmíněné tiché sídlo faráře a druhou náramně hlučná hospoda. Peter nás vede do svého skrovného útočiště. V knihovně vidíme samé české a slovenské knihy, vedle gramofonu desky od Mládka, Gotta a Neckáře. Jsme my to tady vůbec v cizině? Sotva se nadáme, na stole přistává plná taška rajčat a paprik s Peterovy zeleninové zahrady. Společně se pak přesunujeme do kostela. V nevelikém svatostánku pak mladý duchovní slouží mši. Se vší vážností a patřičnou důstojností.

Poslední rumunská noc opět nepostrádá prvky napětí. Ani ne tak pro pětici, která se napěchuje do dvoumístného stanu, ale pro dvoučlenný zbytek naší výpravy. Ten dává přednost hvězdnaté obloze a uléhá do trávy jen kousek opodál. Naneštěstí v místech, kudy celou noc v pyžamech proudí obyvatelé kempu s neodkladným cílem rychlého odložení zbytků nestrávené potravy do protějšího křoví. Těžko říct, zda jsou při nenadálém spatření nehybných mumií více vyděšeni oni, anebo naopak ti z nás, o něž za svitu měsíce takřka pravidelně zakopávají.

Je ráno. Jak bývá našim neměnným zvykem, i tentokrát začínáme den duchovním ztišením. Na okraji pole zpíváme křesťanské písničky a Hana předčítá z knihy Přísloví. Sbalíme stan i zbývající přenosný majetek a odcházíme do areálu termálních koupališť. Registrujeme obdivné pohledy lenošících domorodých naháčů. „Kde se tak nádherně opálili?“, říkají si asi v duchu při pohledu na naše dohněda osmahlá těla. První skok do vody připomíná opaření. Je totiž bezmála čtyřicet stupňů teplá. A tak se bahníme, bezstarostně odpočíváme a slastně vzpomínáme na uplynulých šestnáct dní. Až do chvíle, kdy nás opět navštíví náš nový kamarád Peter. Povídáme si s ním, ale hlavně z plna hrdla stejnou řečí zpíváme spirituály, jakož i ostatní všeobecně známé duchovní popěvky.

Odpoledne odjíždíme na oradeiské nádraží. V tramvaji potkáme obzvlášť přátelského domorodce. Přestože je starší, uvolňuje nám místa, pomáhá s krosnami a po vystoupení dokonce každému kupuje zmrzlinu. Zdá se, že rumunská anabáze končí happy endem a nic překvapivého nás už nečeká.

Pětačtyřicet minut před odjezdem Balt Orientu se stavíme do řady na lístky. Tedy, do dvou řad, protože netušíme, která je ta správná. U pokladny k našemu překvapení zjišťujeme, že obvyklý „fara loc“ v daném případě nepřichází v úvahu. Musíme zakoupit povinné místenky. S tím jsme ani náhodou nepočítali. Překotně prohledáváme obsah kapes i ostatních zákoutí a veškeré zbylé drobné sesypáváme na hromadu. Do požadované částky nám však chybí dvacet lei. Odjezd mezinárodního rychlíku je skoro na spadnutí. V narůstajícím stresu se uchylujeme k zatím neodzkoušeným zoufalým pokusům. Štěpán vyvolává na přeplněnou nádražní halu, že prodá svoji zánovní peněženku. Jedna přítomná Rumunka mu do hrsti vráží desetileiovku. Takže, rychle sehnat ještě zbývajících deset! Nad hlavami máváme českou dvacetikorunou a lámanou rumunštinou do prostoru vysíláme žalostné volání: „ Nepotřebujete koruny? Kupte koruny! Dvacet korun za deset lei! Kupte koruny! Za polovinu jejich ceny!“ Podařilo se! Pořizujeme místenky a pádíme na vlak. Stíháme ho jen tak tak. Takže, „La revedere, Romania“, „Na shledanou, Rumunsko“…

Následuje to, co jsme zatím nezažili. Rychlík je skoro prázdný a tak každý z nás vleže okupuje jedno kupé. Vůbec poprvé za celou cestu máme zakoupené místenky, ale žádný z průvodčích po nich netouží. I na hraničních přechodech je tentokrát všechno v naprosté pohodě. Ve slovenských Nových Zámcích však musíme přestoupit na Nord Orient. Ten má ale rovných pět hodin zpoždění. Naposled tedy zalézáme do spacáků. Dospáváme v horizontální poloze na betonové podlaze novozámecké nádražní haly.

Před námi je závěrečné, úplně poslední dějství. Sedíme ve vlaku a civíme z okna. „ Jak je ta naše země nádherná! Ta zeleň lesů, ty svěží louky! Všude je krásně, ale v rodném kraji úplně nejvíc!“ O obvyklé jedenácté jsme ve Valmezu. Vystupujeme a pevnými stisky rukou se loučíme. Bylo to drsné, ale úžasné! Takže, ahoj, kamarádi! Ahoj, romantiko modrých dálek! Jsme zase doma, a to se počítá!

------------- (-: la revedere :-) ------------